RECENZE DÍLČÍ ČÁSTI NEZAKÁZANÉ KNIHY

 Z internetové adresy, jež se tvářila jako nástroj spolku Šalamoun, mi na osobní adresu přišla pozvánka na spolkovou akci „Černé pondělky české justice“ večer 9.října 2023. Pozvání jsem odmítl. Obecně nechci podporovat akce spolku, z něhož jsem byl v r.2017 vyloučen a speciálně jsem se nechtěl zúčastnit akce, na které se dle pozvánky dal očekávat projev pohrdání  soudním rozhodnutím, s kterým souhlasím. Spolek Šalamoun se k tomu nevyjádřil.

Účastníkům večera se nabízela možnost koupit si zde za výhodnou cenu oba díly knihy Zločiny beze zbraní a získat autogram Marie Formáčkové, představitelky autorského kolektivu. Distribuci 2. dílu zakázal předběžným opatřením Městský soud v Brně, a to kvůli 1. kapitole, jež obsahovala vylíčení údajného únosu a vydírání dlužníka Pavla Buráně jeho věřitelem Jaroslavem Novotným. Nabídka získat něco zakázaného může být pro ledaskoho přitažlivá.

Tento způsob pozvání na večer 9. října 2010 je jeden z drobných úskoků, jichž se v boji za zájmy miliardáře Pavla Buráně dopouští skupina jeho podporovatelů, zúčastněných na vydání „zakázaného“ druhého dílu Zločinů beze zbraní. K šíření „zakázané“ knihy na zmíněné akci totiž vůbec nedošlo. Místo ní se účastníci seznámili s dílem 2c, jenž „zakázaný“ není, i když se na jeho obalu skví výrazný nápis „zakázaná soudem“. Vydání nezakázané knihy s nápadným označením za zakázanou je chytrý reklamní trik.

Mimochodem podotýkám, že nechápu, co vedlo autorský kolektiv k vydání dílu 2c, když zákaz distribuce 2. dílu předběžným opatřením není definitivním rozhodnutím a není vyloučeno, že v následném soudním řízení ve věci samé může být zrušen. Vždyť i Mein Kampf se nakonec dostal do volného prodeje.

Od původního 2. dílu se nezakázaný díl 2c liší „opatrnějším“ pojednáním o údajném únosu Pavla  Buráně. Kromě toho ve vstupní části mne autorský kolektiv napadá pro údajný nátlak na jeho členy a pro nesprávný názor na kauzu Pavla Buráně. Dokonce mě obviňují z neznalosti trestního spisu a vyzývají k omluvě Pavlu Buráňovi a členům autorského kolektivu.

„Nátlak“ ve skutečnosti spočíval v tom, že jako zmocněnec manželů Novotných, ostouzených autorským kolektivem, jsem se pokusil doručit členům kolektivu výzvu, aby zastavili své nemravné počínání, stáhli související články a záznamy videopořadů Xaver Live a poškozeným se omluvili. Vyhovění výzvě by je ochránilo před jinými zákroky, jež se běžně používají v řízení na ochranu osobnosti. Požádal jsem o zprostředkování pana Václava Krejčího „Upíra“, s nímž jsem se seznámil jako člen autorského kolektivu 1. dílu Zločinů beze  zbraní. Jeho osobně se výzva netýkala. Považuji ho za rozumného člověka a předpokládal jsem, že mu kontaktování oslovených nebude činit potíže. Bohužel  mi nevyhověl. Podařilo se mi pak sejít pouze s novinářem Janem Hrbáčkem, který mě přímo okouzlil výrokem, že jako podklad k článkům a televizním vystoupením mu stačily nějaké základní části trestního spisu, protože je přece analytik. Dalším zážitkem byl telefonický rozhovor s paní Marií Formáčkovou, která mi sdělila, že se necítí odpovědná za inkriminovanou  1. kapitolu, protože pouze zpracovala výklad pana Pavla Buráně. Skutečnost, že podpisem pod kapitolou převzala za text odpovědnost, neuznala. Na námitku, že novinář má informace ověřovat ze dvou zdrojů, mi sdělila, že dva zdroje skutečně měla. Tím druhým měl být advokát, který doprovázel pana Buráně a potvrdil jí pravdivost jeho výpovědi.

Dále jsem se měl snažit znemožnit konání semináře, pořádaného spolkem Šalamoun pod záštitou Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny v prostorách Sněmovny. Autoři  uvádějí, že měli v úmyslu na tomto semináři zahájit distribuci „zakázaného“ 2.dílu Zločinů beze zbraní a patrně mé intervence jim v tom zabránily. Vůbec si neuvědomili, že dobré pověsti Výboru by asi neprospělo, kdyby pod jeho záštitou proběhl úkon, jejž by bylo možné hodnotit jako projev pohrdání soudem. Ano, v tomto smyslu jsem oslovil předsedu Výboru, poslance Radka Vondráčka. Neměl bych žádnou možnost se mu mstít, kdyby upozornění nedbal. Mohl s mým podáním naložit dle svého uvážení.

V této souvislosti stojí za zaznamenání, že autorský kolektiv projevil nevůli nad chováním předsedy Ústavně právního výboru Senátu Tomáše Goláně, který zpočátku podporoval Pavla Buráně a zúčastnil se příprav semináře ve Sněmovně, ale nakonec záštitu odmítl a ani se akce osobně nezúčastnil. V knize je na str. 19 výzva, aby jako veřejný činitel své jednání vysvětlil a omluvil se. Jsem rád, že nejsem jediný, koho autorský kolektiv vyzývá k omluvě, ale v tomto případě výzvu považuji za drzost.

K mému přístupu k předmětné trestní kauze a následnému střetu s autorským kolektivem sděluji, že jako výkonný orgán spolku Chamurappi z.s. jsem sledoval celý proces v soudní síni  zlínské pobočky Krajského soudu v Brně od r. 2017 a zúčastnil jsem se také veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 14. prosince 2022 a ze všech jednání jsem pořídil zvukové záznamy. Soudní jednání jsem provázel zveřejněnými komentáři. Samozřejmě mám k disposici soudní spis. Bedlivě jsem prostudoval spis z přípravného řízení. Nevím, z jakých informací vycházejí členové autorského kolektivu, když mě obviňují z neznalosti spisu. Spis je zápisem toho, co se odehrálo. Já jsem ale byl přímým svědkem průběhu dokazování v soudní síni. Členové autorského kolektivu se zúčastnili pouze veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci, na němž již dokazování neprobíhalo. Namítám, že soubor zvukových záznamů, jímž disponuje autorský kolektiv, není rovnocenný osobní účasti při hlavních líčeních, protože zvukovým záznamům chybí vizuální vjemy, např. pozorování chování svědků, soudců a dalších osob.

Rozpor mezi jejich a mým názorem na kauzu Pavla Buráně spočívá především v rozdílném pohledu na soudní rozhodnutí. Osobně považuji pravomocné zproštění manželů Novotných odpovědnosti za jednání, z něhož je nařkl Pavel Buráň, za nezpochybnitelné. Ostatně námitky Pavla Buráně proti jejich zproštění přezkoumal v poslední instanci Ústavní soud a jeho stížnost odmítl usnesením jako zjevně nedůvodnou. Námitka autorského kolektivu, že asistentkou jednoho z členů senátu je manželka advokáta, jenž vede řízení za zákaz distribuce 2. dílu Zločinů beze zbraní, je směšná, protože členové senátu jsou na sobě navzájem nezávislí a na své nezávislosti si zakládají. Ostatně představa, že by asistentka jednoho člena senátu mohla zmanipulovat celý senát, je znevážením Ústavního soudu. Není to o nic důvodnější, než případné tvrzení, že Pavel Buráň ovlivnil trestní řízení proti Novotným prostřednictvím dvou zaměstnankyň, manželek významných činitelů s hypotetickou možností zasahovat do počínání příslušných orgánů.

Připouštím, že zprošťující rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno, je podivný rozporem mezi výrokovou větou o zproštění „protože není dokázáno, že se stal žalovaný skutek“ a odůvodněním, jež výrokovou větu zpochybňuje.  Právní účinky má ale pouze výroková věta a Vrchní soud v Olomouci mohl  podivnosti rozsudku překlenout dík podrobné znalosti důkazní situace, vytvořené soudem 1. stupně. Zabýval se věcí již potřetí.

 Mne v této souvislosti neméně udivil v pořadí druhý rozsudek, vyhlášený 17. prosince 2019, jehož základní rysy jsme znali s předstihem cca 2 týdnů díky únikům informací ze senátu. Tímto rozsudkem byli pravomocně (tedy se souhlasem státního zástupce) zproštěni obžaloby údajní únosci, čímž se skutkový děj dostal do polohy únosu bez únosců, čili nesmyslu. Přesto senát Radomíra Koudely odsoudil manžele Novotné na 7 a 4 roky vězení. Se schválením rozsudku odvolacím soudem nemohl předseda senátu počítat v žádném případě a přesto rozhodl tak, jak rozhodl. Ostatně nebyl sám se sebou spokojen, což mi soukromě sdělil po opuštění soudní síně. Srozumitelnější by bylo zproštění v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, proti němuž se žalobce samozřejmě mohl odvolat – dle mého laického názoru bez naděje na úspěch.

Další zásadní rozpor mezi mnou a autorským kolektivem se týká názoru na oprávněnost nároku neprávem obžalovaného Jaroslava Novotného na uplatnění pohledávky za Pavlem Buráněm, jeho bývalým společníkem. Pavel Buráň využil předkupního práva a koupil od Jaroslava Novotného jeho polovinu společné firmy za cenu, kterou sám nabídl. Zaplatil zálohu, zbytek měl splatit. Po několika splátkách splácení zastavil. Věřitel se začal domáhat občanskoprávní cestou splacení smluvní ceny.  Vyvoláním trestního řízení Pavel Buráň dosáhl přerušení řízení. Jeho obnovení po skončení trestního řízení se pak bránil. Soud mu nevyhověl, ale dosud žalobu neprojednal.

Zatímco přídatným účinkem k trestnímu stíhání pro Jaroslava Novotného bylo znemožnění vymáhání dluhu, jeho manželka, která s jeho obchodní činností neměla nic společného, si „také přišla na své“: její  pedagogická kariéra byla zničena. V době zahájení stíhání měla naději na profesuru. Místo toho byla vyhozena z vysoké školy, na které učila.

 Autorský kolektiv popírá reálnou existenci dluhu a někteří, např. Marie Formáčková, uplatnění nároku považují za vymáhání daru či za pokus o neoprávněné obohacení. Uvěřili Pavlu Buráňovi, jenž před nimi reálnou existenci dluhu popřel. U soudu se ovšem choval úplně jinak, přímo pokorně, a to by členové autorského kolektivu měli ze spisu a zvukových záznamů vyčíst.

 Výpověď Pavla Buráně v díle 2c je ve srovnání se „zakázanou“ knihou podstatně kratší, ale v zásadě si dlužník stojí na svém: co tvrdí, se skutečně stalo a následky činu jej těžce poškodily. Obohatil vyprávění o novou detailní nepravdu: tvrdí, že oznámení na manžele Novotné bylo první, které kdy podal. Ve skutečnosti o něco dříve vyvolal trestní stíhání Ivo Smiešného pro údajnou zpronevěru. Tato kauza skončila zastavením trestního stíhání státním zastupitelstvím s odůvodněním, že se skutek nestal.

 Marie Formáčková se o pokleslost knihy 2c zasadila cynickým zneužitím zprávy o tragickém úmrtí manželky Pavla Buráně. Matka 7leté dcery náhle skonala v sobotu 15. dubna 2023. Spisovatelka  o tom napsala: „Manželka podnikatele, který údajně „s radostí“ předal své životní dílo někomu, koho se chtěl pro neshody zbavit, tuto situaci neunesla. Jednoho dne poslala svého muže s malou dcerkou na nákup a sama si mezitím doma vzala život. Zastřelila se. Nechtěla žít ve světě, kde se lidé mění v supy, nechtěla jet ve vlaku, jemuž schází záchranná brzda. Ani pomyšlení na malou holčičku, která na světě zůstane bez mámy, ji nezastavilo.“

Není jasné,  proč Marie Formáčková vidí právě v neúspěchu Pavla Buráně v pokusu o odeslání věřitele do vězení příčinu její smrti, když hypoteticky by ji mohly trápit i jiné záležitosti, např. krize v manželství nebo hrozba jeho odsouzení v řízení, které proti němu vede NCOZ kvůli podvodu se škodou ve výši 140 mil. Kč. A kde bere Marie Formáčková jistotu, že šlo o sebevraždu, když PČR úředně pouze sdělila, že nebylo zjištěno cizí zavinění ? Vyslechla snad osobně její nářky? Nemohlo jít o nešťastnou náhodu?

Na závěr podotýkám, že objektivní zprávu o kauze Buráň obsahuje kapitola Zlínský horor v 2.dílu mé knihy Škůdci v taláru. Divím se, že podporovatele pana Buráně nenapadlo, že by mohli navrhnout soudní zákaz její distribuce (Sic!) 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

TŘI BOŽSTVA V JUSTICI

K základním lidským vlastnostem patří omylnost. Nevyhýbá se ani činitelům řetězce trestního řízení. Je proto v pořádku, že náš právní řád obsahuje soustavu opravných prostředků moci soudní. Vedle nich ale  působí jedinci, vybavení téměř božskou individuální pravomocí, proti jejichž rozhodnutí jsou námitky bezúčelné. 

Je to především prezident republiky, nadaný pravomocí zastavit trestní stíhání nebo milostí zrušit soudní rozhodnutí. Pouze v případě zastavení trestního řízení je jeho rozhodnutí omezeno souhlasem předsedy vlády, jinak je suverénním pánem nad lidskými osudy. Není povinen svá rozhodnutí vysvětlovat. Odmítnutý žadatel nemá šanci prezidentovo rozhodnutí zvrátit. „Podivné milosti“ prezidentů Václava Havla a Miloše Zemana vyvolaly vlnu společenské kritiky, která šla v některých případech až do vyslovení požadavku na zrušení tohoto „monarchického“ privilegia. Občas se vyskytlo podezření, že někdo si milost „koupil“. Ale v žádném případě se nepodařilo podezření prokázat, byť je i policie prověřovala. 

Na institutu milosti se občas přiživují dovedové, kteří zájemcům nabídnou zprostředkování udělení milosti. Požádají o nevratnou zálohu na výlohy (třeba na uplacení hradních úředníků) a nechají si slíbit tučnou odměnu za každý rok prominutého trestu. Obvykle pak skutečně vykonají úkony, které by mohly přesvědčit prezidenta, že udělení milosti je na místě. A někdy jimi podporovaní žadatelé milost skutečně dostanou. Ovšem nelze prokázat, že udělení milosti je výsledek jejich úsilí. 

V každém případě podíl hradních úředníků a různých poradců zůstává žadatelům a veřejnosti převážně skrytý. Zastřený bývá i vliv ministerstva spravedlnosti, jemuž trestní řád přikazuje provádět pomocné úkony, pokud si to prezident přeje. Vliv pomocných sil je různě silný, protože  každý z dosavadních prezidentů měl ke způsobu  projednávání žádostí o  milost jiný přístup. Za rozumný považuji přístup  prezidenta Václava Klause, který se obešel bez vměšování ministerstva i bez „podivných“ milostí. 

Velkou individuální pravomoc má  ministr spravedlnosti, jenž může stížností pro porušení zákona napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení státního zástupce. Na rozdíl od milosti prezidenta neřeší osud žadatele s konečnou platností, pouze vrací jeho věc k  posouzení Nejvyššímu soudu ČR. Jeho pravomoc omezuje ale zákaz napadání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Je proto obtížné vypracovat podnět k  podání stížnosti pro porušení zákona, protože předkladatel se musí vyhnout námitkám proti argumentaci Nejvyššího soudu ČR, pokud již ve věci rozhodoval na základě dovolání. Kromě toho stížnost pro porušení zákona proti zprošťujícímu rozsudku má pouze akademický význam, tedy rozsudek nelze na jejím základě zrušit. 

Na pravomoc podat stížnost pro porušení zákona kdysi navazovala pravomoc ministra propustit žadatele z vazby nebo výkonu trestu až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti. O toto právo své následovníky připravil novelizací trestního řádu osvědčený škodič, ministr Jiří Pospíšil. Změnil je na právo požádat soud, aby uvážil propuštění. Jako stoupenec výrazně represivního pojetí justice se toho dopustil v době svého druhého mandátu, kdy se cítil oprávněn napravovat domnělé nepřístojnosti ministryně Daniely Kovářové. Ta byla v tomto ohledu jeho protipólem: řídila se názorem, že nemůže nečinně přihlížet k utrpení vězněného, o jehož vině na základě analýzy jeho spisu pochybuje. Jiří Pospíšil šel v tomto  směru ještě dál. Zasáhl do nezávislosti Nejvyššího soudu zpětvzetím stížnosti pro porušení zákona, podané Danielou Kovářovou, přestože již bylo nařízeno její veřejné projednání. Krátil tím ovšem odsouzené v právu na spravedlivý proces a důvodnost stížnosti nebyla vyvrácena ani potvrzena. 

Navzdory těmto omezením je stížnost pro porušení zákona velmi přitažlivým prostředkem pro nespokojence s rozsudky. Na ministerstvo přicházejí stovky podnětů, jež samozřejmě ministr nemůže přečíst. Musí se spolehnout na úředníky, kteří mu někdy podnět ani nepředloží a navrhovateli sdělí, že pan ministr stížnost nepodá. Někdy vznikne rozpor mezi ministrem a úředníky v názoru na důvodnost podnětu. Nejsem si jist, že ministr, jenž přiměje úředníky k vypracování  stížnosti, nad nimi vždy zvítězí: stížnost je možno vypracovat tak, aby ji Nejvyšší soud ČR musel odmítnout. Kdysi se mi jedna náměstkyně ministra svěřila, že nechápe, na základě jakého klíče úředníci rozhodují, jak se má s podnětem naložit. Připustila možnost korupčního ovlivnění. Ale bohužel nezůstala v úřadě dost dlouho na to, aby záhadám přišla na kloub. 

Poměry zhoršuje skutečnost, že ministerstvo nemá dostatek pracovníků na vyhodnocení stovek podnětů ke stížnosti pro porušení zákona a postupuje většinu spisů k předběžnému přezkumu na státní zastupitelství. Je to zvláštní situace. Státní zastupitelství je orgán žaloby a zde se po státních zástupcích žádá, aby nalézali pochybení, učiněná v neprospěch obhajoby. Obávám se, že výsledek odpovídá nepřirozenosti řešení. 

Všechno je v lidech. Ministři přicházejí a rychle odcházejí, zatímco aparát zůstává. Občas se stává, že úředníci nabydou dojem, že jediná reálná úloha v řízení k podnětu o stížnosti pro porušení zákona je ta jejich, zatímco ministr jen formálně potvrzuje jejich moudrá rozhodnutí. Kvalita  vyhodnocení podnětů ke stížnosti pro porušení zákona je závislá na odborné a lidské vyzrálosti zpracovatelů. Kdysi si ministerstvo ke  zlepšení jejich úrovně pomáhalo přizváním soudců na stáž. Později ale Ústavní soud posoudil tuto praxi jako nesouladnou se zásadou nezávislosti justice a používání stážistů skončilo. Bezprostředním podnětem byl opět zásah ministra Jiřího Pospíšila, jehož přičiněním se dostal před trestní soud soudce-stážista, jenž pro ministryni Danielu Kovářovou vypracoval text stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o dočasném přerušení výkonu trestu dvou odsouzených. Právě v jejich věci Jiří  Pospíšil vzal zpět stížnost pro porušení zákona bez ohledu na nařízení veřejné zasedání soudu. Kromě soudce-stážisty se před soud dostal i jeho nepřímý nadřízený. Ve prospěch pana soudce zasáhl Ústavní soud a v dalším řízení by patrně dostáhl očištění. Bohužel stres z těchto zážitků nepřežil. Jeho nadřízený řešil svou obhajobu jinou cestou a spravedlnosti se nedočkal. 

O podané stížnosti pro porušení zákona rozhoduje Nejvyšší soud ČR. O odmítnutí podnětu k podání stížnosti hypoteticky rozhoduje ministr jako jediná oprávněná osoba, ale v praxi jsou to častěji úředníci, mnohdy bez vědomí ministra. Rozhodnutí o podání stížnosti pro porušení zákona se vydává s podpisem ministra, takže jeho odpovědnost je jednoznačná. 

Ministr spravedlnosti je tedy božstvem, jež navenek disponuje obrovskou pravomocí, ale její reálnou cenu snižuje spousta vlivů, jimž nemůže čelit. Přesto považuji za žádoucí, aby ministr spravedlnosti věnoval této agendě co největší pozornost. 

Třetím božstvem je nejvyšší státní zástupce, nadaný pravomocí přezkumu ukončené věci. Stěžovatelé se na něj obracejí, když neuspějí v soustavě přezkumů, prováděných státními zastupitelstvími nižšího stupně. Záleží pouze na jeho úvaze, zda žádosti o provedení přezkumu vyhoví a proti jeho rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. Nejvyšší státní zástupci svého oprávnění využívají jen zřídka, což jako laik považuji za nesprávné. Mám totiž dojem, že díky různým stavovským, kolegiálním, místním a jiným vazbám orgánů činných v trestním řízení zůstává nedošetřeno dost případů trestné činnosti, jež by si zasloužily dotažení do konce. 

Připomenu dva případy použití  přezkumu ukončené věci, které upoutaly pozornost veřejnosti, někdy i dosti nevlídnou. Jedním byl přezkum usnesení jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká jeho usnesení přezkoumala a zrušila. Teprve když doplnil dokazování a na stanovisku setrval, nechala věci volný průchod. Druhým byl přezkum usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání všech obviněných v kauze „Čapí hnízdo“. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman zrušil jeho rozhodnutí ve vztahu k obv. Andreji Babišovi a Janě Nagyové, ostatní „omilostnil“. Asi se chtěl Andreji Babišovi odvděčit za to, že nevyhověl různým výzvám k jeho odvolání. 

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž seznamuje předkladatele žádosti o provedení přezkumu obvykle prostřednictvím pověřeného podřízeného. Přesvědčil jsem se, že jeho rozhodnutí je přesto neprolomitelné, i když vyjádření podřízeného může vyvolat pochybnosti. 

Když jsem dostal přípis pověřeného státního zástupce o nevyhovění žádosti o provedení přezkumu ukončené věci, zjistil jsem, že autor pominul několik závažných nezpochybnitelných skutkových zjištění. Pokusil jsem se prolomit neprolomitelnost takto odůvodněného rozhodnutí. Zaslal jsem nejvyššímu státnímu zástupci podnět k vykonání vnitřního dohledu nad počínáním jeho podřízeného. Jako laik se domnívám, že nepodal bezvadný výkon. Odpověděl mi ředitel příslušného odboru NSZ: požadavek na provedení  vnitřního dohledu je sice přípustný, ale dohled neproběhne. Jeho výsledek by totiž mohl směřovat proti rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, jehož zpochybnění je nepřípustné. I kdyby výsledek vnitřního dohledu byl pro mne příznivý, na rozhodnutí nejvyššího státního zástupce by to nemělo vliv. 

Bylo tak znemožněno trestní stíhání velmi ošklivé trestné činnosti ke škodě pravděpodobně nevinných osob. Nezbývá než vzít na vědomí, že naše ústavní právo nikomu nezaručuje, že bude potrestána trestná činnost k jeho škodě. Vyšetřování skončilo, zapomeňte! 

Pod vlivem popsané zkušenosti jako laik soudím, že nejvyšší státní zástupce je silnější božstvo než ministr spravedlnosti. Ale stejně jako v případě ministra spravedlnosti považuji za vadu, že nemohu mít jistotu, že zamítavá stanoviska podřízených jsou autentickým vyjádřením božstev. Kdyby vstal z mrtvých Franz Kafka, možná by si na tomto námětu pochutnal. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.