Z internetové adresy, jež se tvářila jako nástroj spolku Šalamoun, mi na osobní adresu přišla pozvánka na spolkovou akci „Černé pondělky české justice“ večer 9.října 2023. Pozvání jsem odmítl. Obecně nechci podporovat akce spolku, z něhož jsem byl v r.2017 vyloučen a speciálně jsem se nechtěl zúčastnit akce, na které se dle pozvánky dal očekávat projev pohrdání soudním rozhodnutím, s kterým souhlasím. Spolek Šalamoun se k tomu nevyjádřil.
Účastníkům večera se nabízela možnost koupit si zde za výhodnou cenu oba díly knihy Zločiny beze zbraní a získat autogram Marie Formáčkové, představitelky autorského kolektivu. Distribuci 2. dílu zakázal předběžným opatřením Městský soud v Brně, a to kvůli 1. kapitole, jež obsahovala vylíčení údajného únosu a vydírání dlužníka Pavla Buráně jeho věřitelem Jaroslavem Novotným. Nabídka získat něco zakázaného může být pro ledaskoho přitažlivá.
Tento způsob pozvání na večer 9. října 2010 je jeden z drobných úskoků, jichž se v boji za zájmy miliardáře Pavla Buráně dopouští skupina jeho podporovatelů, zúčastněných na vydání „zakázaného“ druhého dílu Zločinů beze zbraní. K šíření „zakázané“ knihy na zmíněné akci totiž vůbec nedošlo. Místo ní se účastníci seznámili s dílem 2c, jenž „zakázaný“ není, i když se na jeho obalu skví výrazný nápis „zakázaná soudem“. Vydání nezakázané knihy s nápadným označením za zakázanou je chytrý reklamní trik.
Mimochodem podotýkám, že nechápu, co vedlo autorský kolektiv k vydání dílu 2c, když zákaz distribuce 2. dílu předběžným opatřením není definitivním rozhodnutím a není vyloučeno, že v následném soudním řízení ve věci samé může být zrušen. Vždyť i Mein Kampf se nakonec dostal do volného prodeje.
Od původního 2. dílu se nezakázaný díl 2c liší „opatrnějším“ pojednáním o údajném únosu Pavla Buráně. Kromě toho ve vstupní části mne autorský kolektiv napadá pro údajný nátlak na jeho členy a pro nesprávný názor na kauzu Pavla Buráně. Dokonce mě obviňují z neznalosti trestního spisu a vyzývají k omluvě Pavlu Buráňovi a členům autorského kolektivu.
„Nátlak“ ve skutečnosti spočíval v tom, že jako zmocněnec manželů Novotných, ostouzených autorským kolektivem, jsem se pokusil doručit členům kolektivu výzvu, aby zastavili své nemravné počínání, stáhli související články a záznamy videopořadů Xaver Live a poškozeným se omluvili. Vyhovění výzvě by je ochránilo před jinými zákroky, jež se běžně používají v řízení na ochranu osobnosti. Požádal jsem o zprostředkování pana Václava Krejčího „Upíra“, s nímž jsem se seznámil jako člen autorského kolektivu 1. dílu Zločinů beze zbraní. Jeho osobně se výzva netýkala. Považuji ho za rozumného člověka a předpokládal jsem, že mu kontaktování oslovených nebude činit potíže. Bohužel mi nevyhověl. Podařilo se mi pak sejít pouze s novinářem Janem Hrbáčkem, který mě přímo okouzlil výrokem, že jako podklad k článkům a televizním vystoupením mu stačily nějaké základní části trestního spisu, protože je přece analytik. Dalším zážitkem byl telefonický rozhovor s paní Marií Formáčkovou, která mi sdělila, že se necítí odpovědná za inkriminovanou 1. kapitolu, protože pouze zpracovala výklad pana Pavla Buráně. Skutečnost, že podpisem pod kapitolou převzala za text odpovědnost, neuznala. Na námitku, že novinář má informace ověřovat ze dvou zdrojů, mi sdělila, že dva zdroje skutečně měla. Tím druhým měl být advokát, který doprovázel pana Buráně a potvrdil jí pravdivost jeho výpovědi.
Dále jsem se měl snažit znemožnit konání semináře, pořádaného spolkem Šalamoun pod záštitou Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny v prostorách Sněmovny. Autoři uvádějí, že měli v úmyslu na tomto semináři zahájit distribuci „zakázaného“ 2.dílu Zločinů beze zbraní a patrně mé intervence jim v tom zabránily. Vůbec si neuvědomili, že dobré pověsti Výboru by asi neprospělo, kdyby pod jeho záštitou proběhl úkon, jejž by bylo možné hodnotit jako projev pohrdání soudem. Ano, v tomto smyslu jsem oslovil předsedu Výboru, poslance Radka Vondráčka. Neměl bych žádnou možnost se mu mstít, kdyby upozornění nedbal. Mohl s mým podáním naložit dle svého uvážení.
V této souvislosti stojí za zaznamenání, že autorský kolektiv projevil nevůli nad chováním předsedy Ústavně právního výboru Senátu Tomáše Goláně, který zpočátku podporoval Pavla Buráně a zúčastnil se příprav semináře ve Sněmovně, ale nakonec záštitu odmítl a ani se akce osobně nezúčastnil. V knize je na str. 19 výzva, aby jako veřejný činitel své jednání vysvětlil a omluvil se. Jsem rád, že nejsem jediný, koho autorský kolektiv vyzývá k omluvě, ale v tomto případě výzvu považuji za drzost.
K mému přístupu k předmětné trestní kauze a následnému střetu s autorským kolektivem sděluji, že jako výkonný orgán spolku Chamurappi z.s. jsem sledoval celý proces v soudní síni zlínské pobočky Krajského soudu v Brně od r. 2017 a zúčastnil jsem se také veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 14. prosince 2022 a ze všech jednání jsem pořídil zvukové záznamy. Soudní jednání jsem provázel zveřejněnými komentáři. Samozřejmě mám k disposici soudní spis. Bedlivě jsem prostudoval spis z přípravného řízení. Nevím, z jakých informací vycházejí členové autorského kolektivu, když mě obviňují z neznalosti spisu. Spis je zápisem toho, co se odehrálo. Já jsem ale byl přímým svědkem průběhu dokazování v soudní síni. Členové autorského kolektivu se zúčastnili pouze veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci, na němž již dokazování neprobíhalo. Namítám, že soubor zvukových záznamů, jímž disponuje autorský kolektiv, není rovnocenný osobní účasti při hlavních líčeních, protože zvukovým záznamům chybí vizuální vjemy, např. pozorování chování svědků, soudců a dalších osob.
Rozpor mezi jejich a mým názorem na kauzu Pavla Buráně spočívá především v rozdílném pohledu na soudní rozhodnutí. Osobně považuji pravomocné zproštění manželů Novotných odpovědnosti za jednání, z něhož je nařkl Pavel Buráň, za nezpochybnitelné. Ostatně námitky Pavla Buráně proti jejich zproštění přezkoumal v poslední instanci Ústavní soud a jeho stížnost odmítl usnesením jako zjevně nedůvodnou. Námitka autorského kolektivu, že asistentkou jednoho z členů senátu je manželka advokáta, jenž vede řízení za zákaz distribuce 2. dílu Zločinů beze zbraní, je směšná, protože členové senátu jsou na sobě navzájem nezávislí a na své nezávislosti si zakládají. Ostatně představa, že by asistentka jednoho člena senátu mohla zmanipulovat celý senát, je znevážením Ústavního soudu. Není to o nic důvodnější, než případné tvrzení, že Pavel Buráň ovlivnil trestní řízení proti Novotným prostřednictvím dvou zaměstnankyň, manželek významných činitelů s hypotetickou možností zasahovat do počínání příslušných orgánů.
Připouštím, že zprošťující rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno, je podivný rozporem mezi výrokovou větou o zproštění „protože není dokázáno, že se stal žalovaný skutek“ a odůvodněním, jež výrokovou větu zpochybňuje. Právní účinky má ale pouze výroková věta a Vrchní soud v Olomouci mohl podivnosti rozsudku překlenout dík podrobné znalosti důkazní situace, vytvořené soudem 1. stupně. Zabýval se věcí již potřetí.
Další zásadní rozpor mezi mnou a autorským kolektivem se týká názoru na oprávněnost nároku neprávem obžalovaného Jaroslava Novotného na uplatnění pohledávky za Pavlem Buráněm, jeho bývalým společníkem. Pavel Buráň využil předkupního práva a koupil od Jaroslava Novotného jeho polovinu společné firmy za cenu, kterou sám nabídl. Zaplatil zálohu, zbytek měl splatit. Po několika splátkách splácení zastavil. Věřitel se začal domáhat občanskoprávní cestou splacení smluvní ceny. Vyvoláním trestního řízení Pavel Buráň dosáhl přerušení řízení. Jeho obnovení po skončení trestního řízení se pak bránil. Soud mu nevyhověl, ale dosud žalobu neprojednal.
Zatímco přídatným účinkem k trestnímu stíhání pro Jaroslava Novotného bylo znemožnění vymáhání dluhu, jeho manželka, která s jeho obchodní činností neměla nic společného, si „také přišla na své“: její pedagogická kariéra byla zničena. V době zahájení stíhání měla naději na profesuru. Místo toho byla vyhozena z vysoké školy, na které učila.
Není jasné, proč Marie Formáčková vidí právě v neúspěchu Pavla Buráně v pokusu o odeslání věřitele do vězení příčinu její smrti, když hypoteticky by ji mohly trápit i jiné záležitosti, např. krize v manželství nebo hrozba jeho odsouzení v řízení, které proti němu vede NCOZ kvůli podvodu se škodou ve výši 140 mil. Kč. A kde bere Marie Formáčková jistotu, že šlo o sebevraždu, když PČR úředně pouze sdělila, že nebylo zjištěno cizí zavinění ? Vyslechla snad osobně její nářky? Nemohlo jít o nešťastnou náhodu?
Na závěr podotýkám, že objektivní
zprávu o kauze Buráň obsahuje kapitola Zlínský horor v 2.dílu mé knihy
Škůdci v taláru. Divím se, že podporovatele pana Buráně nenapadlo, že by
mohli navrhnout soudní zákaz její distribuce (Sic!)
==========================================================================
V knihkupectvích jsou ještě
zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.
Upozorňuji na zajímavé
filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v
sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí
prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.
Žádné komentáře:
Okomentovat