Mediální zprávy o činech nejvyššího
státního zástupce Pavla Zemana nejsou příliš časté. Zřejmě o pozornost médií
příliš nestojí. Jeho přímí podřízení
Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan jej zastiňují. Opakovaně jsem se o něm
v článcích zmiňoval jako o „brněnské sfinze“.
Náhodný souběh dvou zpráv o něm
v jednom dnu je výjimka, která přitahuje pozornost. Jedna se týká
neúspěchu dovolání v neprospěch bývalého náměstka Vrchního státního
zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Další nás seznamuje s údajným zájmem
Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva. Není sice
úředně potvrzená, ale z profylaktických důvodů zasluhuje pozornost.
Přičtěme k tomu skutečnost, že po zprošťujícím rozsudku ve věci bývalého
předsedy vlády Petra Nečase & spol. se ozvaly hlasy, označující útok
policie a olomouckých státních zástupců na Úřad vlády v noci z 13. na 14. června 2013 za puč a
dožadující se jeho vyšetření a potrestání
pachatelů. S těmito hlasy se ztotožňuji. I zde zní jméno Pavla Zemana, neboť olomoučtí státní zástupci by se bez
jeho pokynu nebo aspoň souhlasu nemohli vydat do Prahy.
Zájem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva lze
vyložit jako pokus o ústup do předem připraveného únikového postavení přiměřeně
vysoké úrovně. Obě jeho předchůdkyně odešly po odvolání do advokacie.
Následování jejich příkladu jej zjevně neláká. Je ve funkci od 1.ledna
2011 a jeho odchod se neodvratně blíží.
Elán, s kterým nastoupil do úřadu, dávno vyprchal. Může to být projev
frustrace z vědomí, že se nechal zatáhnout do svržení vlády, která jej
s nepřímým souhlasem „kmotra“ Romana Jurečka jmenovala. Smělé záměry na
zásadní reorganizaci a změnu stylu činnosti soustavy státního zastupitelství
upadly v zapomenutí. Již dávno pan nejvyšší státní zástupce nic nového
nepřináší, udržuje svůj úřad v setrvačném chodu a pouze přežívá.
Osobně mi to je líto, protože jeho
nástup do úřadu přinesl naději na podstatné zlepšení činnosti státního
zastupitelství. Zúčastnil jsem se řady akcí na podporu jeho záměrů. Ale na
skutečnosti nelze nic změnit, je taková, jaká je. Pavel Zeman narazil se svými
záměry na nepřekonatelný odpor konzervativního prostředí jak uvnitř státního
zastupitelství, tak zejména v určující
politické sféře. První skutečně účinnou smrtelnou ránu jeho záměrům
zasadila Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě
stažením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, odeslaného do Poslanecké sněmovny ministrem Pavlem
Blažkem. Dorazil to ministr Robert Pelikán ideologicky ovlivněným návrhem na
zřízení bezdohledového speciálního „protikorupčního“ státního
zastupitelsví a na vytlačení nejvyššího
státního zastupitelství do postavení pouhého metodického orgánu a následně
opětovně stažením ze Sněmovny. Není naděje, že by se v dohledné době
změnily politické poměry tak, aby zásadní reforma státního zastupitelství ve
směru původních Zemanových představ získala podporu politických pseudoelit. Ani
dílčí novelu Marie Benešové nikdo nevítá s nadšením, bez ohledu na její
nespornou potřebnost. Není divu: její přijetí by samočinně ukončilo poklidný
život dlouhodobých držitelů funkcí vedoucích státních zástupců, kteří jsou
zatím prakticky neodvolatelní.
Zemanův zájem o postavení soudce
Evropského soudu pro lidská práva patrně vyvolá rozruch mezi soudci, neboť častým
námětem jejich neoficiálních debat je propustnost právnických profesí, tedy
otázka, zde je vhodné převést státního zástupce do postavení soudce nebo opačně.
Hodně soudců si myslí, že to vhodné není, protože ze státního zástupce prý nikdy
slušný soudce nebude, neboť způsoby myšlení příslušníků obou kast se zásadně
liší.
V případě Evropského soudu pro
lidská práva má ovšem výběr soudce speciální povahu. Tento soud vnímají
nespravedlivě stíhaní jako místo poslední záchrany proti porušování jejich
lidských práv. Představa, že strážcem lidských práv bude bývalý představitel
mocného represivního úřadu, který si kvůli
lidským právům vrásky nedělal, překonává svou fantastičností nápady Járy
Cimrmana. Ale takové úvahy určitě neovlivní mínění výběrové komise. Ostatně
odmítavý postoj k propustnosti právnických profesí není v Evropě
běžný.
Výběrová komise by měla mimo jiné
zkoumat odbornost a nestrannost uchazečů, projevenou v jejich osobních
aktivních výkonech. V případě Pavla Zemana toho mnoho ke zkoumání nebude.
Jistě jsou znepokojivé jeho neúspěchy jako předkladatele dovolání
v neprospěch zproštěných odsouzených. Nemám možnost zkoumat jeho počínání
v plném rozsahu, ale zaujala mě jména odsouzených, o nichž vím, že se
pokusil jim škodit: bývalý ministr dopravy a předseda strany Věci veřejné Vít Bárta, soudkyně
Lenka Zhoufová, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena
Vitásková, bývalý náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze Libor
Grygárek – s výjimkou soudkyně Zhoufové lidé, kteří se těší nevoli
držitelů moci. V případě Aleny Vitáskové šel Pavel Zeman v úsilí o
zrušení zprošťujícího rozsudku tak daleko, že převzal z obžaloby a
prvostupňového rozsudku lživé nařčení z jednání ve prospěch podnikatelského
klanu Zemků. Podání dovolání lze v těchto případech posoudit jako projev
podjatosti vůči problematickým osobám a současně jako odborné selhání.
Nepříliš úspěšný byl Pavel Zeman také
jako předkladatel správních žalob ve veřejném zájmu proti neoprávněnému
vystavení licencí na provozování
fotovoltaických elektráren. Ze 122 spisů, postoupených na Nejvyšší
státní zastupitelství k přezkumu Energetickým regulačním úřadem bylo
vybráno 22 případů k podání žaloby, ale úspěšná byla jen přibližně polovina
z nich.
Výběrová komise určitě nebude zkoumat
podíl odpovědnosti Pavla Zemana na zneužití orgánů činných v trestním řízení k provedení „realizace“
v noci z 13. na 14. června 2013, která svými následky vedla ke
svržení vlády Petra Nečase a k vyvolání zásadních vnitropolitických změn.
Je jasné, že svěření akce do rukou
místně nepříslušných olomouckých žalobců nebylo možné bez jeho vědomí a
souhlasu, ne-li bez jeho iniciativy. Taktéž je jasné, že poměry v kabinetě
předsedy vlády byly jistě nedůstojné, vyžadovaly nápravu, ale tu bylo možné
zjednat jinak a vláda nefungovala tak špatně, že bylo nutné svrhnout ji
mimoparlamentní cestou. Pokud se ozývají hlasy, požadující vyšetření událostí a
potrestání viníků, jsou sic oprávněné, ale nemají nárok na úspěch. Současní držitelé moci sice puč nevyvolali, ale jsou
spokojení, že jim jeho následky spadly do klína, takže na objasnění pozadí
akce a vyvození odpovědnosti pachatelů
nemohou mít zájem. Je ostatně možné, že aspoň někteří vědí, kdo a proč akci objednal
a právě proto mlčí. Čili účast na puči nepůjde Pavlu Zemanovi k tíži.
Podstatné by mělo být zkoumání vztahu
uchazeče k ochraně lidských práv občanů v trestním řízení při
praktickém výkonu jeho funkce. Předpokládám, že komise se buď nebude vůbec
touto stránkou osobnosti Pavla Zemana zabývat, nebo k němu nebude mít
výhrady, protože o jeho počínání v této oblasti nic neví a navíc ji
s uchazečem spojuje profesní solidarita a necitelnost k lidským právům.
V tomto ohledu je můj pohled
justičního kverulanta (občanského aktivisty) zásadně odlišný. Obracet se na
nejvyššího státního zástupce s námitkami proti neetickému jednání státních
zástupců či dokonce s trestním oznámením je zcela zbytečné. Věc předá
podřízeným, kteří zcela samozřejmě závadové chování vysvětlí jako bezvadné a
stížnost vyhodnotí jako bezpředmětnou. Pomáhají si všelijak, třeba i
nepravdivým tvrzením. Pokud si vynutíte přezkoumání jejich rozhodnutí nejvyšším
státním zástupcem, k ničemu to nevede,
protože v každém případě správnost napadeného rozhodnutí potvrdí.
Vysvětlení je jednoduché: nejvyšší státní zástupce jako každý jiný vedoucí
pracovník v resortu je posedlý představou, že soudci a státní zástupci
zásadně v ničem nechybují, a i kdyby pochybili, cítí povinnost své
podřízené chránit před útoky občanské chátry. Nebudu se pouštět do
konkretizace, protože bych na ni spotřeboval několik stran.
Tvrzení o selhávání nejvyššího
státního zástupce v ochraně lidských práv účastníků trestního řízení
soudci, státní zástupci, úředníci ministerstva odmítnou s tím, že
kverulant není odborník, věcem nerozumí a jeho námitky proti poškozování práv
účastníků řízení jsou liché. Obrana proti jejich tvrzením není možná, protože
není kam se obrátit.
Netroufám si odhadnout, jaký vliv na
rozhodování výběrové komise bude mít zvláštní postavení Pavla Zemana
v kauze Čapí hnízdo. Při přezkumu rozhodnutí státního zástupce Jaroslava
Šarocha o zastavení trestního stíhání potvrdil jeho platnost ve vztahu
k členům Babišovy rodiny, bez
ohledu na to, že byli statutárními zástupci společnosti Farma Čapí hnízdo, jež
údajně podvodně vylákala dotaci, a měli by nést odpovědnost. Zato umožnil pokračování trestního stíhání
Andreje Babiše a Jany Mayerové. Ovšem samo strpění nekonečného protahování
vyšetřování a tedy destabilizace vnitropolitické scény by mohlo být důvodem k odvolání
z funkce.
Předseda vlády nemá se společností
Farma Čapí hnízdo z právního hlediska nic společného a neměl v ní
rozhodovací právo. V každém případě jeho současné postavení
v trestním řízení je zdánlivě nejisté a časem se může opakovat situace,
v které bude Pavel Zeman rozhodovat o ukončení nebo
pokračování trestního stíhání Andreje Babiše. Není proto radno jej
rozhněvat. Je možné, že to má vliv na projednávání novely zákona o státním
zastupitelství. Mezi Marií Benešovou jako gestorkou dlouho očekávané novely
zákona o státním zastupitelství a vedením státního zastupitelství trvá spor o
složení výběrových komisí, jež budou vybírat vedoucí státní zástupce. Státní
zástupci by chtěli vytlačit Ministerstvo spravedlnosti z vlivu a Marie Benešová si v dané situaci
nedovolí poslat novelu do Sněmovny, aby nepohněvala Pavla Zemana a Andreje
Babiše současně.
O potřebě legislativní úpravy poměrů
státního zastupitelství se ví nejpozději od r.2010. Pavel Zeman
s komplexní novelizací zákona o státním zastupitelství neuspěl. Marie
Benešová se pustila do díla „salámovou“ metodou. Její případný úspěch by měl
zásadní význam. Mimo jiné by ve
vymezeném čase skončilo funkční období všech vedoucích státních zástupců včetně
Pavla Zemana. Řadu „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové) by
vystřídala nová krev a úřad by se asi začal chovat poněkud jinak než dosud.
Průtahy v přípravě novely jsou proto jednoznačně škodlivé.
Díky
tomu, že národ je otupený strachem z covidu19, není třeba se
obávat, že by kvůli schválení nebo odmítnutí Zemanovy kandidatury vypukly
pouliční nepokoje. Výběrová komise bude tedy naslouchat pouze našeptávání
„vedoucí strany“. Pavel Zeman se nemusí obávat odmítnutí.
Přes výše uvedené výhrady je na místě
vzít na vědomí, že Pavel Zeman rozhodně není člověk na zahození. Bude-li jednou
odcházet z funkce, a nebude-li v té době v konfliktním poměru
k vládě jako kdysi obě jeho předchůdkyně, stát by neměl připustit, aby
skončil v advokacii. Sice by se mu jako vyhledávanému obhájci vedlo skvěle
a získal by svobodu, kterou jako služebník státu nemá, ale jeho odborných
znalostí, zkušeností a manažerské dovednosti
by měl stát využít pro sebe. Je ale sporné, zda přemístění na Evropský
soud pro lidská práva by bylo optimálním řešením.
==========================================================================
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě
na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem
zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena
Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných
téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním
vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény,
jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v
knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz