pátek 30. dubna 2021

ŠŤASTNÝ KONEC SPLETITÉHO PROCESU

Spolek Chamurappi z.s. občas poskytuje podporu žadatelům o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Poslední úspěšný případ skončil dne 30. dubna 2021 propuštěním na svobodu žadatele usnesením Okresního soudu Brno venkov. Avšak předcházely tomu události jinak nebývalé.

Do řízení jsme se pustili jako do experimentu s vědomím, že nemusíme uspět. Náš chráněnec měl dlouhodobě přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů. Zkusili jsme, zda soud započítá přerušení výkonu trestu do doby, rozhodné pro podmíněné propuštění. Je to záležitost judikaturně téměř neprobádaná.

Případ byl výjimečný také tím, že žadatel si přibral obhájce, i když se jednalo o řízení na návrh spolku Chamurappi z.s., v kterém běžně jednáme bez podpory advokáta: většina našich chráněnců by jej nezaplatila.

 Protože kmenovou věznicí žadatele  byla Věznice Kuřim, požádali jsme u Okresního soudu Brno venkov o  podmíněné  propuštění po uplynutí poloviny trestu.

Soud ale s námi vůbec  nedebatoval a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4, kde ji převzal senát předsedkyně Jany Petrákové. Důvodem byla skutečnost, že žadatel se v okamžiku povolení přerušení výkonu trestu dostal na svobodu z Vazební věznice Praha-Pankrác, kde shodou okolností právě krátkodobě pobýval kvůli řešení svých zdravotních potíží.

Počáteční vývoj případu u Obvodního soudu pro Prahu 4 byl nepříznivý: s návrhem jsme neuspěli hlavně z důvodu nezapočítání času, stráveného přerušením výkonu trestu. Nepředpokládal jsem, že stížnostní soud by mohl tuto otázku posoudit jinak než soud nalézací, proto jsem usnesení senátu Jany Petrákové nenapadl stížností. Ale žadatel se prostřednictvím obhájce odvolal.

V této době zasáhl do řízení nepříjemně soudce Krajského soudu v Brně Michael  Vrtek tím, že žadateli předčasně ukončil přerušení výkonu trestu a poslal jej zpět do kuřimské věznice. Nedbal při tom, že pan odsouzený podal  žádost o prodloužení přerušení výkonu trestu. O žádosti vůbec nezačal jednat. Zasáhl tím nepříznivě do léčebného programu.

Pak došlo k legislativním změnám, takže pan odsouzený mohl žádat o  podmíněné propuštění již po uplynutí 1/3 trestu. Zatímco jsme čekali na rozhodnutí stížnostního soudu, neztrácel jsem čas a podal jsem Okresnímu soudu Brno venkov návrh na podmíněné  propuštění pana odsouzeného po vykonání 1/3 trestu. Rozdíl mezi časem, skutečně stráveným ve vězení a 1/3 uloženého trestu byl podstatně menší než ve výše uvedeném řízení, proto byla naděje na úspěch o malinko vyšší.

Případ převzal senát předsedy Jiřího Večeři. Při prvním veřejném zasedání ho nenadchla myšlenka na zápočet doby, strávené v přerušení výkonu trestu. Ale předseda senátu nám nabídl kavalírskou dohodu: odročil pokračování veřejného zasedání o pár týdnů na den, kdy již pan obžalovaný měl mít podmínku odpykání jedné třetiny trestu naplněnou časem, stráveným ve vězení.

Než jsme se dočkali pokračování veřejného zasedání, potěšil nás  Městský soud v Praze usnesením senátu předsedy Jana Kadlece, jímž vyhověl stížnosti proti zápornému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. Překvapivě rozhodl, že čas, strávený v přerušení výkonu trestu, lze započítat, pokud si odsouzený nenavodil zdravotní potíže úmyslně sám.

Tím obživlo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 a najednou jsme se ocitli ve zcela neobvyklé situaci: žádostí pana odsouzeného se souběžně zabývaly dva soudy, přičemž v jednom případě šlo o propuštění po polovině odpykaného trestu, v druhém po jedné třetině trestu.

Soud Brno- venkov za těchto okolností zaujal vyčkávací pozici. Jednání odročil na neurčito. Naproti tomu senát Jany Petrákové, jemuž stížnostní soud rozvázal ruce svým právním názorem na možnost započítání času, stráveného v přerušení výkonu trestu, s velkou chutí rozhodl o podmíněném propuštění pana odsouzeného na svobodu.

Pak jsme ale narazili na státní zástupkyni  Blanku Valsamisovou, jednu z posledních bývalých prokurátorek a členek KSČ ve vedoucím postavení. Usnesení obvodního soudu napadla stížností k Městskému soudu v Praze, jenž senátem předsedkyně Jaroslavy Liškové žádost o podmíněné propuštění pravomocně zamítl. Pokud se čtenářům zdá být jméno Jaroslavy Liškové povědomé, není to náhoda: psal jsem o jejím počínání v článcích o „soudním ping pongu“, v němž zrušila šest po sobě jdoucích zprošťujících rozsudků a vrátila věc zpět na 1. stupeň. V řízení se pak vystřídaly čtyři senáty a teprve ten poslední nahradil zprošťující rozsudek „plichtou“.

 Když jsem četl stížnost Blanky Valsamisové a usnesení Jaroslavy Liškové, usoudil jsem, že dámy nejsou obeznámeny s přelomovým ústavním  nálezem z 28. listopadu 2018, jímž Ústavní soud sjednotil pravidla pro vyhodnocování žádostí o podmíněné propuštění. Nepovažuji to za zcela neobvyklý úkaz.

 V dané situaci  nezbylo než vsadit na poslední kartu, tedy  požádat předsedu senátu Jiřího Večeřu o nařízení veřejného zasedání. Argumentaci našeho návrhu jsme posílili analýzou výše zmíněného usnesení Městského soudu v Praze. Přesto jsme k veřejnému zasedání jeli v obavách, že pražské rozhodnutí bude mít nepříznivý vliv na myšlení brněnského senátu a také jsme se obávali jeho vlivu na státního zástupce. Ulevilo se mi teprve v okamžiku, kdy jsem vyslechl v závěrečné řeči státního zástupce návrh  na propuštění žadatele. Konec dobrý, vše dobré.

 Na závěr dodávám, že dlouhé složité řízení, v němž opakovaně dochází k nenaplnění nadějí, klade vysoké nároky na psychiku nejen žadatelů, ale i jejich blízkých.  Manželka žadatele, matka tří jejich dětí, jež s ním žije třicet let, několikrát připravovala hostinu na uvítanou. Dnes poprvé neměla navařeno a napečeno. Zasloužila by si medaili za statečnost.

Soudní rozhodnutí nedopadá jen na obžalovaného, ale na všechny „jeho lidi“, kteří někdy strádají více než jejich blízcí za mřížemi.

 =========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

čtvrtek 29. dubna 2021

PROSTOŘEKÁ MARUŠKA

Nad Milošem Zemanem se  chvíli snášela mračna. Prozradil, že v kauze Vrbětice existují dvě vyšetřovací verze a nudící se darmošlapové mu hrozí ústavní žalobou. Ale už se nemusí bát, protože mu přispěchala na pomoc jeho oddaná fanynka Marie Benešová, z božího dopuštění současná ministryně spravedlnosti, která ví o ještě více vyšetřovacích verzích než on. Možná doufala, že se darmošlapové vrhnou na ni a na Zbožňovaného zapomenou.

Především bych chtěl poznamenat, že je  v této věci úplně jedno, kolik vyšetřovacích verzí skutečně je. Celý poprask kolem Vrbětic slouží nějakému skrytému účelu a o objasnění příčin výbuchu  vůbec nejde. Zvláště „ruská“ stopa je nesmyslná, protože po zveřejnění informace o „nezpochybnitelných důkazech“ se ruské zpravodajské služby postarají o její zametení, i kdyby byla pravdivá.

Podstatné je, že veřejní činitelé se předhánějí v chlubení se informacemi, k nimž nesmí mít přístup. BIS a pánové Babiš a Hamáček jsou ještě skromní, když odhalují pouze „ruskou“ stopu, Miloš Zeman je trumfuje informací o dvou vyšetřovacích verzích a i jeho nyní zastínila tradičně prostořeká Marie Benešová. Nad počínáním pánů Babiše a Hamáčka lze pokrčit rameny, protože „nejsou od fochu“ a proti hříčkám BIS jsou bezbranní. Je možné mávnout rukou nad prezidentem, který pouze potvrdil, že nerozumí pravidlům trestního řízení a ve vrozené chlubivosti je schopen vymyslet si jakýkoliv nesmysl. Ale Marie Benešová je profesionálka. V žádné z funkcí, jež od času  výbuchů ve Vrběticích zastávala, neměla legální přístup k policejnímu spisu o Vrběticích a ani  neměla právo na informace o stavu vyšetřování. Informace tedy získala nelegálně, ke všemu je  ještě i zveřejnila, a o nezákonosti svého jednání nejspíš ví. Pokud pro ni nebude  mít prostořekost žádné následky, bude to důkaz platnosti přísloví „quod licet Iovi non licet bovi“ neboť souběžně probíhá u soudu „kauza Bereta“, v které Lenka Bradáčová usiluje o potrestání pachatelů vynášení informací daleko méně závažných.

Nejtrapnější na věci je skutečnost, že Andrej Babiš si nemůže dovolit navrhnout odvolání prostořeké ministryně, protože by za ni pár měsíců před volbami náhradu nesehnal, a i kdyby její odvolání navrhl,  prezident by ji stejně neodvolal. A nenajde se žádný státní zástupce, v jehož obvodu působnosti Marie Benešová svá moudra vyhlásila, který by si dovolil zahájit proti ní z úřední povinnosti řízení pro vynášení utajovaných informací. Žijeme přece ve Švejkolandu.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

neděle 25. dubna 2021

SNÍDANĚ SE ŠVEJKOLANDSKÝM PREZIDENTEM

V neděli 25. dubna jsem vstal hodně pozdě. Připravil jsem si snídani a uvelebil jsem se v křesle v blahém očekávání moudrých slov pana prezidenta, jako obvykle přednesených spatra. Dočkal jsem se směsi moudrosti se švejkováním. Zprvu jsem si myslel, že si pan prezident dělá z národa blázny, ale časem jsem  asi vytušil zastřený smysl projevu, jenž je výronem  „dalekonosných“ úvah Miloše Zemana.

Smečka neúspěšných politiků, již si brousí zuby tu na svržení prezidenta, tu na povalení vlády Andreje Babiše a na nastoupení na jejich místa, obyykle zastírá pravý stav věcí nespoutaným mlácením prázdné slámy, za kterým se skrývá čertovo kopýtko. Čím více slov, tím hůře se lidé v záplavě orientují, tím spíše se před nimi podaří zastřít jádro pudla. Miloš Zeman se bez dlouhých řečí obešel a mlčením řekl více než slovy. Nezmínil se vůbec o tom, že v „kauze Vrbětice“ nejde ani tak o to, kdo způsobil výbuch, jako o vyloučení Rosatomu z tendru na dostavbu Dukovan, což se mu nelíbí. Jeho nelibost nemusí nutně být projevem vasalství k Moskvě, ale možná ohledem na národní zájem na levné elektřině. O vypuzení Rosatomu rozhodují převážně lidé, pro které je platba za elektřinu zanedbatelnou položkou, zatímco ti, kterým by zdražení elektřiny vadilo, nemají do věci co mluvit. Pak si zašvejkoval, když jako vrchní velitel ozbrojených sil přikázal policii, která mu nepodléhá, aby na objasnění příčin výbuchů nasadila maximum prostředků. Jistě při tom ví, že bez součinnosti Ruska se po ruské stopě nikam nedojde. Ale předstíranou snahu mu upřít nelze.

V tom, co řekl, se pan prezident dopustil různých nepodstatných chyb, čímž nahrál na smeč mlátičům prázdné slámy. Avšak mnohem důležitější  je zamlčení postoje k vyhoštění osmnácti ruských zpravodajců. Působí to dojmem, že si pan prezident „umyl ruce“. Komentátoři, které jsem slyšel, kolem této ožehavé okolnosti mlčky obcházeli. Nevěděli, co na to mají říci. Ale v této zdánlivé vadě projevu vidím „dalekonosnou“ švejkovskou moudrost. Česká republika a Rusko mají mnoho věcných zájmů, které časem navodí příznivou situaci pro urovnání roztržky. A pozice prezidenta s „umytýma rukama“ jako vyjednavače smiřování bude výhodná.

 ===================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

sobota 24. dubna 2021

BARTÁK SE VRACÍ

Když jsem 15.října 2019 opouštěl soudní síň liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.Labem po vyslechnutí  rozsudku senátu předsedkyně Evy Drahotové nad obž. Jaroslavem Bartákem, nevěděl jsem, zda se sem ještě někdy vrátím. Ale nakonec k tomu došlo dne 22. dubna 2021 při zahájení dalšího kola řízení, spuštěného rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání pana obžalovaného. Po uzavření předchozího kola došlo ke změně v obhajobě. Skvělou a úspěšnou Hanu Riedlovou nahradili pánové Jiří Noha a Martin Goldstein, kteří byli s dovoláním k Nejvyššímu soudu stejně úspěšní jako kdysi jejich předchůdkyně. Došlo tak na mou předpověď z článku „ Soud posloužil zájemcům o vyvolání trestního stíhání“ z 16. října 2019: rozhodování nalézacího a odvolacího soudu opět neobstálo v očích dovolacího soudu. 

Proces proti obž. Jaroslavu Bartákovi nabyl podobu pokračujícího sporu mezi obecnými soudy a Nejvyšším soudem ČR, který opakovaně ruší rozsudky ze stále stejných důvodů: pro pochybnost o zákonnosti způsobu usvědčování pana obžalovaného a o proveditelnosti a vážném úmyslu jeho údajných zločinných záměrů. 

Protože proces se táhne od r.2014 a od 15. října 2019 uplynulo hodně vody, připomínám ctěným čtenářkám a čtenářům, že obžalovaný lékař Jaroslav Barták byl kdysi vlivný muž. Patřil k celebritám a v té době se s ním rádi fotografovali nejvyšší představitelé státu. Do vězení se dostal kvůli špatnému nakládání s podřízenými ženami, za které byl odsouzen k dvanácti letům pobytu ve vězení. Ve věznici narazil na recidivistu Miloše Levka, v jehož společnosti se opíjel a rozvíjel opilecké fantazie o útěku z vězení až do Běloruska a o potrestání jeho nepřátel. Zločinný společník si opatřil hodinky se zařízením pro audiovizuální záznam. S jejich pomocí nahrál Bartákovy bláboly a postaral se o jejich doručení na flashdisku tehdejšímu šéfovi pražské mordparty Josefu  Marešovi, který  se pak přičinil o spuštění trestního řízení. Obsah výpovědí Jaroslava Bartáka měl dvě části: první  je fantazírování o útěku z věznice do Polska s pomocí vrtulníku a  jeho pokračování soukromým letadlem do Běloruska, druhá pojednává o plánování útoků proti životům a majetku jeho údajných nepřátel. Jako celek to působilo jako opilecká fantasmagorie. Později první část z obvinění vypadla a zůstala jen druhá, kterou žalobci a soud berou jako důkaz o vážně míněném úmyslu pana obžalovaného ublížit jeho bona fide nepřátelům. Více podrobností uvádím v článcíchlet 20152020. 

Pokud se Nejvyšší soud ČR opakovaně dožaduje odstranění nejasností o nestandardním způsobu usvědčování obž. Jaroslava Bartáka, nutí senát Evy Drahotové k řešení kvadratury kruhu: bez součinnosti bývalého policisty Josefa Mareše a recidivisty Miloše Levka nemůže požadavkům Nejvyššího soudu ČR vyhovět. Spolčení vysokého policejního důstojníka s mnohonásobným recidivistou ke škodě obviněného je neobvyklý úkaz. Spolčenci ale  mají dobrý důvod k zastírání pravdy. Podle mého laického úsudku by se po jejím odhalení mohli sami dostat do vězení. 

Dne 22. dubna 2021 jsem vstoupil do soudní síně naplněn  zvědavostí, co další vývoj procesu přinese. Překvapilo mě, že předsedkyně senátu po tak dlouhé přestávce v řízení zaznamenala mou přítomnost. Pouze jméno spolku Chamurappi z.s. jí vypadlo z paměti. Jinak jsem zaznamenal, že trvá nešvar, příznačný pro její vztah k novinářům: po celou dobu jednání pořizují fotografie a videozáznamy. Neznám žádný jiný soud, u něhož by se směli takto chovat. 

Zdá se mi, že proti dřívějšímu hlavnímu líčení je atmosféra v soudní síni přívětivější. Paní předsedkyně se chovala k panu obžalovanému po celou dobu jednání poněkud vlídněji a ohleduplněji než dříve a obž. Jaroslav Barták ze své strany se jí omluvil za nevhodné výroky, jimiž ji napadl po vyhlášení rozsudku dne 15. října 2019. 

Řízení vede obměněný senát: jeden z dřívějších přísedících se vzdal  funkce. Strany řízení ale nepožadovaly opakování všech hlavních líčení. Spokojily se s přehledem vývoje dokazování od r.2014 do současnosti, který podala předsedkyně senátu. Soud se pak zabýval výhradami pana obžalovaného k překlepům a nepřesnostem v protokolaci a jeho vyjádřením k důkazům. 

Posléze jednání dospělo k „zlatému hřebu“ programu: k výslechu recidivisty Miloše Levka jako svědka, provedenému ve formě videokonference ze znojemské věznice, v které si odpykává trest za obchodování s drogami ve věznici. Svědek se opět vzpouzel, snažil se výpovědi vyhnout. Ale předsedkyně senátu tentokrát v souladu s pokyny Nejvyššího soudu ČR na něj tlačila. Zejména jej poučila o důsledcích, které by pro něj mohlo mít odepření výpovědi bez právních důvodů. Miloš Levko pak jednal tak, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“: vypovídal, ale nic neobjasnil. Tvrdil, že si už nic nepamatuje. Vzal na sebe odpovědnost za použití hodinek se zařízením pro videozáznam. Někomu si o ně napsal, ale nepamatuje si, komu. Neví, jak se dostaly do věznice, jak se opět dostaly ven a kdo zařídil stažení záznamu na flashdisk. Zmínil jedinou osobu: bývalého policistu Josefa Mareše, jemuž nechal doručit flashdisk se záznamem. 

Na žádost obhajoby soud znova vyslechl svědectví Jana Valeše, kazatele církve bratrské, vyslechnutého již v dřívějším řízení. Setrval na názoru, že pan obžalovaný nechoval vážný úmysl někomu ublížit. Řízení pak bylo odročeno na 18. červen 2021. 

Výsledek jednání z 22.dubna 2021 nezastřel nevábný obraz poměrů ve Vazební věznici Liberec v r.2013, kdy se vězni opíjeli alkoholem, dodaným zvenčí,  obchodovalo se s drogami, bylo možné pronést do věznice hodinky se záznamovým zařízením a po použití je opět dostat ven. 

Nevylepšil se také obraz bývalého policisty Josefa Mareše, který zjevně zneužil svého postavení ke kriminalizaci pana obžalovaného, oběti zákeřného jednání recidivisty Miloše Levka. Součinnost vysokého policejního důstojníka  s kriminálníkem úrovně Miloše Levka vrhá špatné světlo na Policii České  republiky, která by se měla proti takovému poškozování svého obrazu aktivně bránit.

.=========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

neděle 4. dubna 2021

NEPRŮSTŘELNÉ ORGÁNY, BEZBRANNÍ OBČANÉ

Občas je slyšet  nářky na obtížnou vymahatelnost práva, kterou ovšem příslušní představitelé státu popírají. Pravda je taková, že za předpokladu přísného a nestranného dodržování právních předpisů by naplnění práva mělo být samozřejmostí  a mocní se tváří, že vše se samozřejmě dodržuje a občané si stěžují bezdůvodně.  Obrana proti bezpráví by sice podle nich mohla být někdy zdlouhavá, ale s vysokým stupněm pravděpodobnosti zaručená. 

Pojem „mocní“ vymezuji v tomto případě velmi široce. Zahrnuji do něj vrcholné představitele ozbrojených sborů, státního zastupitelství, justice, ale i vedoucí úředníky civilní správy, vybavené pravomocí zasahovat do lidských osudů. Příkladem tupé víry ve fungování světa podle byrokratických pravidel může být například vyjádření vedoucího sociálního pracovníka, že matka přece nevodí do školky své dítě, když úředně je má v péči pěstoun. 

Mocní ovšem nechtějí nic vědět o tom, že formální nastavení pravidel je jedna věc, zatímco  jejich dodržování v praxi něco jiného. Do soustavy pravidel vstupuje rozkladný prvek: člověk. Kde jsou lidé, tam vznikají vztahy, rozpory a společenství, která si vytvářejí vlastní pravidla a postupy, jež se s těmi oficiálními vůbec neslučují. 

Vytvoří-li se účelové neformální společenství vykonavatelů moci, občan, jenž se  u nich čehokoli dožaduje, nemá naději na úspěch, pokud se dotkne jejich skupinových zájmů. 

Příkladem může být postup státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který použije k ochraně kolegy nepravdivé tvrzení. Stížnost na hříšníka nejvyšší státní zástupce ignoruje, stížnost na něj pak vyřídí ministryně spravedlnosti pouhým konstatováním, že k vyřízení stížnosti je příslušný nejvyšší státní zástupce. A život jde dál, nic se neděje. Marie Benešová si je prokazatelně vědoma toho, že „falešná stavovská solidarita“ působí na úkor výkonu spravedlnosti, ale nic proti ní nepodniká. 

Neformální struktury a vazby v orgánech vymáhání práva mohou být účinným nástrojem ochrany zločinců, stane-li se, že se pachateli podaří vytvořit si ochranné vazby k příslušníkům příslušných orgánů. Občan si pak může stěžovat na neochotu řádně prověřit podezření úplně kdekoliv: u státního zastupitelství, odboru vnitřní kontroly policie, může na liknavé policisty podat oznámení Generální inspekci bezpečnostních sborů. Vše je k ničemu, protože místně příslušné orgány jsou vzájemně propojené kolegiálními, příbuzenskými či korupčními vazbami a kryjí si navzájem záda. V případě policejních orgánů je vtipným ospravedlněním nevyřízení stížnosti opomenutí sdělení stěžovatele, že si přeje být vyrozuměn o způsobu využití jeho podání. Pikantní situace může nastat u Generální inspekce: než se začne věcí zabývat, může se stát, že do jejích řad mezitím přejdou policisté, zapletení do nezákonných akcí, jimž se pak dostane cti vyšetřovat sami sebe s předvídatelným výsledkem.  

Stížnosti na místně příslušné složky k jejich nadřízeným jsou většinou neúspěšné, protože nejčastějším způsobem řešení je postoupení věci zpět místně příslušnému úřadu, jenž sám proti sobě nezakročí. Naděje na úspěch trestního oznámení vzroste, pokud se podaří zákopy místní příslušnosti obejít. Pokud policisté nejsou ovlivněni nepatřičnými vztahy, chovají se jako profesionálové  a snaží se učinit spravedlnosti zadost. 

Pro tato tvrzení mám ojedinělý důkaz z praxe: upozornění nejvyššího státního zastupitelství na případ vydírání, spojený s přípravou podplacení soudců, skončilo v koši místně příslušného státního zastupitelství. Ale přijetí oznámení policejním útvarem z jiného regionu vyústilo ve vazební stíhání pachatelů.   

Dostat věc do rukou orgánu, který není ovlivněn místními vazbami, je nesmírně obtížné. Je pošetilé domáhat se práva stížností do nadoblačných výšin k nejvyšším šéfům orgánů vymáhání práva, například k policejnímu prezidentovi, řediteli GIBS či BIS, nejvyššímu státnímu zástupci. Jsou chráněni hradbou bdělých úředníků, kteří k nim nepropustí znepokojivé zprávy a podněty a rovnou je odešlou těm, proti nimž směřují. Bohužel jsem nabyl dojem, že jim tento stav vyhovuje, že o znepokojivé zprávy ani nestojí.  Netýká se  to jen orgánů činných v trestním řízení, ale i dalších nositelů státní moci, jako např. některých civilních útvarů Ministerstva vnitra, jež si přisvojují právo spotřebovat na vyřízení věci šestinásobek zákonem stanovené lhůty. Případnou stížnost na nešvary v klidu odmítne vedoucí napadeného útvaru. Zaslepen divadelní rolí zachránce národa v boji proti coronaviru ministr nepozoruje, že některé složky  jeho úřadu pracují úděsným způsobem. V oblasti působnosti místních samospráv se můžeme setkat s ochranou před postihem chybujících strážníků nebo pracovníků sociálně-právní ochrany dětí a mládeže. 

V chování vedoucích činitelů orgánů, vybavených pravomocí zasahovat do lidských osudů, přibývá projevů papalášství. Vyrostli do podoby polobohů. Jako pamětník soudím, že vývoj v tomto směru se zrychlil od památné „realizace“ z 13. června 2013, jež vedla k pádu vlády Petra Nečase. Tím se dala do pohybu lavina, kterou dosud nikdo nezastavil, a za její spuštění nebyl nikdo volán k odpovědnosti.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz