POUČENÍ ZE ZAŠOVÉ

 Valašská vesnice Zašová má pevné místo v mých vzpomínkách na vzdálené mládí, proto mě zaujala zpráva, že v souvislosti s vybudováním tamní velké fotovoltaické elektrárny společnosti REN Power se dostalo před Krajský soud v Brně šest obžalovaných (zde). Náhodou se ke mně dostala současně se zprávou o smrti prof. Roberta Kvačka, jehož přednáškám na jisté „kacířské“ škole v době normalizace vděčím za znalosti o moderních politických dějinách Evropy a mé původní vlasti, tedy  Československa. (zde). Touto zmínkou vzdávám čest jeho památce. 

Na své dráze justičního prudiče (pardon, občanského aktivisty) jsem měl příležitost seznámit se s problematikou kriminalizace solárníků hodně zblízka a důkladně. Stále mi vadí, že se místo trestně stíhaných solárníků nebo případně společně s nimi před soud nedostali  politici a úředníci, kteří nejdříve navnadili investory vysokými výkupními cenami za elektřinu, ale hned jim nastavěli do cesty překážky. Protože český stát musí vše regulovat, aby mohl ospravedlnit zaměstnávání armády úředníků, k zahájení provozu solární elektrárny bylo nutné získat licenci Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Licence byly česká specialita, která  se dnes již nepožaduje. Ale ne každý měl zajištěno, že se bude moci podílet na solárním byznysu. Pokud se distribuční společnost neuvolila elektrárnu připojit, solárník měl smůlu. Licenci nemohl získat. Jeho investice přišla nazmar. 

V listopadu r. 2010  stát zasadil solárníkům tvrdou ránu: s účinností od 1. ledna 2011 zásadně snížil výkupní ceny. Kdo financoval výstavbu elektrárny z úvěru, byl ohrožen krachem, protože snížené ceny by mu znemožnily plnit splátkový kalendář. Vypukl proto zběsilý závod s časem za účelem získání licence do 31.prosince 2010 za každou cenu. 

Investoři, kteří získali licenci v závěru roku 2010 se pak stali předmětem všetečného a namnoze nekvalifikovaného zájmu orgánů činných v trestním řízení, částečně povzbuzovaných ERÚ. Výsledkem byla řada trestních, ale i správních řízení, která se většinou odehrála u brněnských soudů z iniciativy brněnské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.  Jako  žalobce vynikl státní zástupce Radek Mezlík a senát Aleše Novotného Krajského soudu Brno se „vyznamenal“ rozdáváním vysokých trestů odnětí svobody. 

Pozoruhodné bylo, že v některých bodech docházelo ke kriminalizaci jednání z roku 2010 na základě právních definic, které vznikly až r.2015 nebo i později. Platí to např. o revizních zprávách nízkonapěťových rozvodů, o kterých soudy až v r.2015 stanovily, že příslušná měření se měla provádět výlučně na sítích, k nimž byly připojeny fotovoltaické panely a měniče proudu. Pokud revizní technik proměřil síť bez jejich připojení, měl nárok na  odsouzení k vysokému trestu. 

Zpráva o stíhání zašovských solárníků (zde)je zvláštní již tím, že k jejich „zločinu“ mělo dojít již v prosinci r. 2010. Nevím, proč soudní řízení trestní dospělo k závěru až nyní. Při četbě popisu skutkové podstaty a údaje o škodě 1,5 mlrd. Kč, způsobené neoprávněným čerpáním ceny podle ceníku pro r. 2010, se mi vybavily vzpomínky na trestním stíhání budovatelů chomutovských solárních elektráren holdingu Z Group podnikatelského klanu Zemků, které jsem sledoval přímo v soudní síni. Nepodmíněné tresty odnětí svobody si od senátu Aleše Novotného odnesli mimo jiných jednatelé investujících společností Alexandr a Zdeněk Zemkovi, jimž žalobce bez důkazů vložil do hlav podvodný záměr získat licence použitím nepravdivých údajů o převzetí do majetku jejich firem nedokončeného zařízení elektráren. Mezi nepodmíněně odsouzenými byl také revizní technik Vladimír Čimpera, který jako technický dozor na stavbě vypracoval 17 revizních zpráv o dokončení nízkonapěťových rozvodů, ovšem bez připojení fotovoltaických panelů. 

Rádoby odborníci ERÚ, na základě jejichž posouzení stavu elektráren na místě dne 31.prosince 2010 odpovědná pracovnice ERÚ vydala licence, nemuseli nést odpovědnost za své rozhodnutí. Z logiky věci vyplývá, že rozhodli spatně. Vyznamenali se jako svědci zvláště při popisu stavu střešní elektrárny VT-Sun, na kterou sice nevystoupili, ale svědčili, že nebyla dokončená. Nicméně nečelili obžalobě, zato posloužili jako svědci žaloby. 

Na pozadí výše zmíněných vzpomínek jsem viděl budoucnost obžalovaných černě. Zdá se totiž, že stav solární elektrárny v Zašové byl ve chvíli vydání licence ještě horší než jejích chomutovských předchůdkyň. Podle žalobce k datu vydání licence prý nebyla hotová, chyběly některé listiny, jiné byly padělané. Ještě v únoru a červnu se na stavbu přivážely tisíce fotovoltaických panelů. 

Avšak senát předsedkyně Jaroslavy Bartošové všechny obžalované zprostil obžaloby. Podle novinových zpráv soudě předsedkyně senátu hodnotila stav elektráren v souladu s reálnými poměry jejich budování a současným stavem právních názorů. 

Je to důkaz, že od doby zahájení trestního řízení proti odsouzeným z kauzy chomutovských elektráren se věcné znalosti soudců a jejich právní názory vyvíjely. Rozsudky z let 2016 a těsně následujících zkoumali zpětně různí právníci i odborníci z provozu a odhalovali vady uvažování státních zástupců a soudců. Příkladem neoficiálního shrnutí výsledků jejich práce je nevydaná kniha, dostupná na internetových stránkách spolku Chamurappi z.s. (zde). 

Odlišné posouzení skutkové podstaty v kauze zašovské elektrárny proti těm chomutovským není jediným důkazem, že došlo k posunu ve věcných znalostech a v právních názorech soudců. Např. reviznímu technikovi,  který provedl měření pro revizní zprávu bez připojení fotovoltaických panelů, dnes soud obvykle přizná, že jednal v dobré víře. 

Jako laik soudím, že kdyby se dnes odsouzení z kauz chomutovských elektráren dostali znova před soud, za předpokladu, že by je soudil nepodjatý senát, patrně by se rovněž domohli zprošťujícího rozsudku. Stala se jim křivda, která zasluhuje nápravu. 

Jenže mají smůlu. V době, kdy uplatnili opravné prostředky, šikanování solárníků bylo stále ještě v módě. Odvolací senát Vrchního soudu v Olomouci sice opravil vypuštěním slůvka „ani“ výrokovou větu, podle které elektrárny nebyly dokončeny ani zčásti, ale obžalované nezprostil. Do projednávání dovolání zasáhla nějaká „vyšší moc“, která z řízení vypudila zákonného soudce Petra Šabatu (vyloučil se pro podjatost s velmi podivným vysvětlením, ale mezi přáteli si prý stěžoval na nátlak) a jeho  nástupce samozřejmě nevyhověl. 

Dle mého laického úsudku by přes minulé rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR mohl vrátit řízení na začátek ministr spravedlnosti stížností pro porušení zákona. Argumentace by byla obtížná (zákon nedovoluje  ministrovi polemizovat s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR v dovolání), ale jistě by se dala najít vhodná konstrukce. Jenže úvahou o možnosti podat stížnost pro porušení zákona se již kdysi zabývala exprokurátorka  Marie Benešová, která odmítla vyhovět podnětu a pro ministerské úředníky je její názor posvátný. Ministr Pavel Blažek není vázán ani míněním Marie Benešové, ani názory ministerských úředníků. Obdržel nejméně dva další podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, ale zatím nerozhodl. Jde o to, zda podlehne pokušení pokusit se o nápravu křivdy.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PERLY SENÁTORKY KOVÁŘOVÉ

Z fotografie na stránkách Parlamentních listů se na mne usmívá veselá stařenka. Je to senátorka Daniela Kovářová. Fotografie doprovází zprávu o jejích odpovědích na dotazy čtenářů Parlamentních listů (zde). Text sestává z výroků, vytržených z kontextu. V takovém případě tomu ani nemůže být jinak a nemá smysl vzrušovat se nad obsahem. Ostatně obraz sympatické výtržnice v senátní šedi neutrpěl. Ani příjemné vzpomínky z mé paměti na její působení jako ministryně spravedlnosti a  na její výkon obhájkyně v trestní věci nevyvanuly. 

Přesto mě jedna z „perel“ vyvedla z míry. Paní senátorka se jednoduše vypořádala s nelibostí čtenářů nad délkou českého soudního řízení. Podle ní ve srovnání s cizinou patří naše justice spíše k těm lepším a délku procesů prodlužují obžalovaní, kteří využívají opravné prostředky. Její vývody jsou zčásti v souladu se statistikami. Působí to dojmem, že obžalovaní by udělali nejlépe, kdyby  se neodvolávali a nedovolovali by obhájcům, aby si vymýšleli i jiné zásahy, jež vedou k prodloužení procesů. 

Netuším, zda její výroky jsou odrazem vědomí, že obhájci někdy s jásavým optimismem vedou klienty do předem ztracených bitev, jež kromě ztráty času nic nepřinášejí. Jako příklad uvádím ústavní stížnost, kterou podal Pavel Buráň proti zprošťujícímu rozsudku manželů Novotných. Z mého laického pohledu neúspěch byl vysoce pravděpodobný, zadavatel kromě ztráty času nic nezískal, ale autor ústavní stížnosti nejspíš palmáre nevrátil. Nemyslím, že tyto ojedinělé advokátské úkony výrazně ovlivňují průměrnou délku procesů. 

Na základě dlouholeté praxe justičního potížisty se na problém nemohu dívat přes statistiky. Je pravda, že extrémně dlouhé procesy a extrémně dlouhé procesy s nespravedlivými rozsudky zvlášť jsou ojedinělé. Nemění to ale nic na jejich hrůznosti. Pochybuji, že politici (včetně ministrů spravedlnosti), soudci, státní zástupci či  ministerští úředníci se dokáží vžít do strádání jejich obětí, např. do prožitků matky dvou malých dětí, která žije již téměř dva roky v hrůze, že se po dobu osmi let bude muset odloučit od dětí. A díky otevřenosti americké justice máme k disposici exaktní důkazy, že v soudním řízení může docházet k omylům, v daném případě i při vyhlášení rozsudku smrti. Naši soudci určitě nejsou méně omylní než američtí. Opravné prostředky jsou proto naprostou nezbytností, bez které by za mřížemi mizelo daleko více nespravedlivě odsouzených. 

Ostatně prodlužování procesů použitím opravných prostředků obhajoby není pravidlem. Je to patrné například z kauzy „Čapí hnízdo“, stále ještě dosti pozorně sledované veřejností jako proces proti Andreji Babišovi, jenž v ní ale je vedlejší figurou. Obhajoba si v ní vedla úsporně. Jediným snad nadbytečným úkonem byla žádost o předběžné projednání obžaloby, které soud nevyhověl. Pokud posuzujeme případ jako celek včetně přípravného řízení působila v něm potřeba opakovaného vydávání Sněmovnou  Andreje Babiše k trestnímu řízení jako vis maior, proti které není obrany. Ale již samo pozdní zahájení soudního řízení je výsledkem snažení strany žalující: po zastavení trestního řízení proti všem obviněným dozorovým státním zástupcem zasáhl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman částečným zrušením usnesení o zastavení trestního stíhání, po němž došlo na soudní řízení. Do hlavního líčení pak vnesl neúčelné ztráty času žalobce vyžadováním výslechů dětí obžalovaného Andreje Babiše, které sloužily pouze k vyvolání jeho psychického strádání. Obžaloba v podstatě popírá část vlastních závěrů státního zástupce z přípravného řízení. V dalším vývoji se žalobce podřizuje právním závěrům nadřízeného. Sečteno a podtrženo: na zdlouhavosti kauzy Čapí hnízdo má strana žalující větší zásluhu než obhajoba.  

Na vyvolání průtahů dokonce nemusí mít obžalovaní žádnou vinu. Stačí, když subjektivní  přesvědčení žalobce o vině obžalovaných najde nekonečné porozumění u odvolacího soudu. Sledoval jsem případ (zde), probíhající od počátku přípravného řízení do osmého rozsudku devět let. Tři senáty nalézacího soudu postupně vynesly sedm zprošťujících rozsudků, proti nimž se žalobce okamžitě odvolal. Odvolací soud mu v některých případech vyhověl dříve než obdržel ve lhůtě podané vyjádření obžalovaných. Až šikovný předseda čtvrtého senátu si poradil způsobem chytré horákyně: osmým rozsudkem uznal vinu jedné obžalované, ale neuložil jí trest a u dvou obžalovaných prohlásil jejich případy za promlčené. Domníval se, že se nikdo neodvolá. 

Příčinou zdlouhavosti mohou být objektivní pravidla procesu. Platí například zásada, že soud musí mít při rozhodování k disposici úplný trestní spis, který existuje pouze v jednom oficiálním vyhotovení. Nebyla dosud provedena digitalizace trestních spisů, která by umožnila, aby v případě potřeby se spisem souběžně nakládalo více soudů. Dojde-li v dané věci k více dílčím procesům, řízení se vede u jednoho z nich, ostatní musejí čekat. Bývá to jednou z příčin nekonečných dodacích lhůt při řízení o dovolání nebo ústavní stížnosti. Může pak dojít ke kuriozním situacím. Jako člen spolku Šalamoun jsem sledoval trestní stíhání u nejmenovaného soudu proti obžalovanému pro brutální vraždu, později odsouzenému k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let (zde). Řízení bylo vedeno vazebně. Když se obžalovaný odvolal proti rozsudku, spolek Šalamoun  vyzval předpokládanou předsedkyni odvolacího senátu, aby se vyloučila pro podjatost. Protože „podjatost“ je v povědomí soudců sprosté slovo, nevyhověla a čelila pak stížnosti, o které musel rozhodnout Nejvyšší soud ČR. Trestní spis tedy odputoval do Brna. Když se pak vrátil na Vrchní soud v Praze, jeho soudci zjistili, že v mezidobí naběhla lhůta pro rozhodnutí o prodloužení vazby. Předsedkyně nalézacího soudu vazbu prodloužila, ač neměla k disposici spis. Rozhodnout o vazbě měl správně Nejvyšší soud ČR jako držitel spisu. Vrchnímu soudu v Praze nezbylo, než konstatovat, že prodloužení vazby bylo nezákonné a poslat do věznice faxem příkaz k okamžitému propuštění obžalovaného na svobodu. Protože písemné vyhotovení usnesení se vydává až s určitým zpožděním, obžalovaný se divil, když musel náhle opustit věznici, aniž by znal důvod. Dostavoval se pak disciplinovaně k hlavnímu líčení jako svobodný člověk, čímž podal důkaz, že uvalení vazby státním zástupcem s minulostí prokurátora bylo v daném případě nadbytečné. 

Ke zcela zbytečným procesům a průtahům při jejich nápravě může dojít v důsledku jednoznačně nemravného a nezákonného jednání soudců a státních zástupců. Zabýval jsem se případem dvou mladíků, kterým soud nepovolil  obnovu procesu, když se na policii doznal pravý pachatel skutku, za který byli odsouzeni. Jejich trápení začalo v r. 2004 a spravedlnosti se jim dostalo až rozsudkem z 3. května 2017 (zde). Jako žába na prameni provázela celý proces státní zástupkyně,  bývalá prokurátorka, která stála u zrodu případu jako dozorová státní zástupkyně a žalobkyně, a překážela pak důsledně v nápravných opatřeních neúspěšnými stížnostmi až do zamítnutí jejího odvolání výše zmíněným rozsudkem odvolacího soudu. Nezákonné bylo již prvotní odmítnutí povolení obnovy procesu a jeho potvrzení odvolacím senátem. Když ale vyhověla ministryně Marie Benešová podnětu spolku Šalamoun ke stížnosti pro porušení zákona a Nejvyšší soud ČR rozhodl, že usnesením odvolacího senátu byl porušen zákon v neprospěch odsouzených a přikázal jednat znova o obnově, nalézací soud pak již jednal sice liknavě, ale přece jen v souladu s literou zákona. Vzepřela se pouze zmíněná státní zástupkyně, která by si zasloužila zápis do Guinnessovy knihy rekordů za vyvolávání průtahů v trestním řízení. 

Pozoruhodná je skutečnost, že za nepřístojnosti, které ke škodě nespravedlivě odsouzených spáchali soudci a státní zástupci, nikdo z nich nemusel nést odpovědnost. Všechny pokusy o vyvolání kárného řízení nebo trestní oznámení skončily v koších odpovědných činitelů. Prodlužování procesů nepřístojným beztrestným jednáním soudců a státních zástupců bychom našli i v jiných případech, byť jejich koncentrace ve zmíněné kauze je výjimečná. A to je další příčina dlouhých procesů, o které se paní senátorka nezmiňuje. Pokud se odvolávají obvinění, většinou jednají v souladu s právem, zatímco ti druzí často jednají protiprávně.  Beztrestnost odpovědných činitelů trestního řízení je jednou z významných příčin vzniku extrémně dlouhých a nespravedlivých procesů. Zatím ji mají zvyklostním právem zaručenu.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

WATERLOO NEÚSTUPNÉHO ŽALOBCE

Náhodné seznámení s kauzou „Halenka & spol.“, o které jsem psal v článku Kdo zaplatí průtahy v kauze „Halenka & spol.“ (zde) vzbudilo mou zvědavost do té míry, že jsem se ve dnech 9. a 10. dubna 2024 zúčastnil hlavního líčení u Městského soudu Praha, v němž před senátem předsedkyně Blanky Bedřichové proběhlo projednávání druhé obžaloby proti obžalovaným Josefu Lachmanovi, Romanu Pavlíkovi a Adolfovi Vermiřovskému,  tentokrát již bez gen. Vladimíra Halenky. Žalobcem je nadále Pavel Prygl, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Jednání  se zúčastnil i zmocněnec poškozeného Ministerstva obrany, prosazující nárok svého zaměstnavatele na náhradu škody. 

Zejména mě zajímalo, zda žalobce předloží nějaké převratné důkazy, jež by vyvrátily dosavadní názor obhajoby a nalézacího i odvolacího soudu, že neprokázal, že jednáním obžalovaných skutečně vznikla škoda. 

Očekával jsem hojnou účast novinářů a zvědavců z řad veřejnosti, ale do soudní síně jsme za obžalovanými a obhájci vstoupili se zástupci redakce Security Magazinu jen tři. Jako jediný jsem oznámil předsedkyni senátu, že budu pořizovat zvukový záznam. Přišla ke mně, ověřila si můj záměr a zajímala se, z kterého jsem media. Po ujištění, že z žádného, vrátila se na své místo, pak mě ale pod pohrůžkou možného vykázání ze soudní síně přiměla, abych se jí podvolil sdělením svého jména. Má námitka, že na takový postup nemá právo, ji nezastavila. 

Tento drobný incident je dokladem o existenci nejasností o právech veřejnosti po vstupu do soudní síně. K neshodám v této věci mezi veřejností a soudci dochází zřídka, ale přece.  Vedení resortu spravedlnosti o tom ví, ale nedbá. Někteří soudci prostě trvají na tom, že mají právo vědět, kdo přišel do soudní síně. Na druhé straně je pravda, že tuto informaci pro řízení procesu a spravedlivé rozhodování nepotřebují. Státní orgán tak  bez skutečné potřeby registruje pohyby osob. Soudce při tom smí činit pouze to, co mu zákon přikazuje nebo dovoluje. Žádný právní předpis ale soudcům neukládá ani nepovoluje, aby zjišťovali totožnost veřejnosti, samozřejmě s výjimkou výtržníků. Někteří soudci se ale domnívají, že stojí nad zákonem. 

K prolomení anonymity veřejnosti dochází často ve spojitosti s pořizováním zvukového záznamu. Zdá se, že přítomnost cizího člověka s nahrávacím zařízením v soudní síni některé soudce znervózňuje. Proč asi? 

Zastáncem názoru, že veřejnost má v soudní síni nárok na anonymitu, je např. ombudsman Stanislav Křeček. 

Událost neměla vliv na další průběh jednání. Po úvodních formalitách předsedkyně senátu vyzvala přítomného znalce prof. Jiřího Stodolu k předstoupení před senát. Před tímto soudem vypovídal již v předchozí části řízení. Jeho výslechu se ale snažil zabránit žalobce, jenž okamžitě povstal a navrhl jeho vyloučení  z řízení. Senát jeho návrhu nevyhověl s řádným odůvodněním. Žalobce se ale před míněním soudu nesklonil. Podal stížnost, o které rozhodne stížnostní soud, až obdrží její písemné vyhotovení. Připomínám, že již dříve žalobce podal stížnost proti zamítnutí jeho rozhodnutí o nevyloučení pro podjatost, ale její písemné vyhotovení nedodal. 

Pokud žalobce stížnost proti nevyloučení svědka skutečně podá, mohla by se stát, že by stížnostní soud vyhověl žalobci a tím znehodnotil použitelnost výslechu znalce jako důkaz. Kuriozní situace by nastala, kdyby rozhodl až po právní moci rozsudku. 

Předsedkyně senátu podrobila znalce dlouhému, pro veřejnost nezáživnému výslechu. Ve snaze o jeho urychlení požádala strany o souhlas k přečtení protokolů z dřívějšího výslechu. Žalobce souhlas nedal. Proti nesouhlasu strany se čtením listiny neexistuje obrana. Předsedkyně senátu pak kladla znalci otázky podle protokolu z jeho dávného výslechu. Ztráta času žalobce jistě nebolela. 

Přísedící neměli na znalce vlastní otázky a státní zástupce vystačil s půlhodinou. Pár otázek položila obhájkyně a předsedkyně senátu mohla přejít ke čtení listinných důkazů, čimž vyplnila zbytek dne. Před ukončením jednání senát zamítl pro nadbytečnost návrh žalobce na nové předvolání svědka, který již před soudem vypovídal. 

Takto skončil první den hlavního líčení. 

Dne 10. dubna 2024 po obvyklých úvodních formalitách prohlásila předsedkyně senátu dokazování za skončené a vyzvala žalobce Pavla Prygla k přednesení závěrečné řeči. V podstatě se v ní držel obsahu 2. obžaloby: obžalovaní podle něj zneužili svého postavení k prodeji vyřazeného vojenského majetku společnosti Excalibur Army pod cenou, čímž způsobili státu škodu. Nepřinesl nic nového, čím by potvrdil domněnku o vzniku škody. Nezabýval se subjektivní stránkou jejich jednání, tedy nesnažil se prokázat, že by obžalovaní jednali nezákonně v zájmu svého prospěchu. Až na naléhání předsedkyně senátu přednesl závěrečný návrh, jímž požadoval pro obžalované citelné peněžité tresty. 

Po jeho vystoupení se postupně ujali slova obhájci. Na obsahu obžaloby a žalobcovy závěrečné řeči nenechali nit suchou. S větším nebo i menším úspěchem vyvraceli jeho argumenty. A neopomněli upozornit soud na strádání svých klientů, poškozených víceletým narušením života  zřejmě nedůvodným trestním stíháním. Některá jejich tvrzení později korigovala předsedkyně senátu. Následovala poslední slova obžalovaných, která byla minutovou záležitostí. Samozřejmě se prohlásili za nevinné. Ve 12:05 dopolední část jednání skončila. 

Ve 14:40  zahájila předsedkyně senátu vyhlašování rozsudku. Její senát zprostil obžalované obžaloby a ministerstvo obrany odkázal s jeho nárokem na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Paní předsedkyně podala velmi důkladné odůvodnění, jdoucí do jednotlivostí. Nezůstala ale pouze u vyvracení žalobcových důkazů, naopak v některých maličkostech korigovala názory obhájců. Základem její argumentace bylo prokázání absence důkazů o způsobení škody. Včetně poučení o opravném prostředku ukončila vystoupení v 16:08. 

Neústupný žalobce oznámil záměr podat odvolání v neprospěch obžalovaných. Jednání skončilo v 16:10.

Pokud se žalobce znova odvolá proti rozsudku, obžalovaní budou mít neradostnou vyhlídku na návrat do soudní síně za 2-3 roky. Případ napadl Městskému soudu v Praze 26.července 2017. Další prodloužení procesu by již bylo „proti lidskosti“. 

Celkový dojem z této kauzy je děsivý. Obžalovaní museli strpět fatální zásahy do svých osobních životů a kariér po dlouhou řadu let. Ač laik, troufám si tvrdit, že hlavní vinu na extrémní délce procesu a neudržitelnosti obžaloby nesou orgány činné v přípravném trestním řízení, zejména žalobce, jehož dozoru podléhala policie. 

Pokud někdo vyvolal tento proces s úmyslem potrestat pachatele domnělého okrádání státu při obchodování s nepotřebným vojenským majetkem, má smůlu: použitá koncepce řízení nemohla vést k usvědčení pachatelů, i kdyby k okrádání skutečně docházelo.  Nelze ovšem vyloučit, že k okrádání dochází, pouze se nepodařilo je odhalit. A obžalovaní z této kauzy s tím nemají nic společného. 

Pro žalobce je rozsudek z 10.dubna 2024 další porážkou. První utrpěl rozsudkem Městského soudu v Praze z 21. prosince 2018. Další bylo zamítnutí jeho odvolání Vrchním soudem v Praze. Následovalo usnesení Městského soudu v Praze o vrácení 2. obžaloby k doplnění dokazování a konečně rozsudek z 10. dubna 2024. Nejhorší na věci je zapouzdření žalobcovy argumentace: nedosáhl posunu v dokazování směrem ke zlepšení přesvědčivosti. 

K ozvláštnění tohoto procesu ve dnech 9.-10. dubna 2024 přispěla svébytným způsobem média. Nejdříve nezájmem, který mě vzhledem ke skandálnosti kauzy překvapil. Dne 10.dubna 2024 se situace trochu zlepšila, neboť zájem o sledování procesu projevila také televize Prima. Její redaktor mě až po skončení jednání požádal telefonicky o komentář pro použití ve večerním zpravodajství. Dodatečně jsem se dověděl, že jej skutečně uveřejnila i s mou fotografií, bohužel s nepravdivou informací, že jsem soudní znalec. Netuším, odkud se tento nesmysl vzal. Nejsem jeho původcem. Nemám právnické vzdělání. Své čtenáře často upozorňuji, že jsem laik. Jsem občanský aktivista s mnohaletou zkušeností ze sledování trestních řízení, podezřelých z nezákonností, páchaných na obviněných, ale za soudního znalce jsem se nikdy neprohlašoval. Doufám, že se televize Prima v nějakém blízkém zpravodajství divákům dobrovolně omluví, takže nebudu nucen nutit ji k omluvě občanskoprávní cestou.

Úplně na závěr sděluji, že během dvou dnů pobytu v soudní síni 121 jsem nepozoroval žádné známky podjatého chování předsedkyně senátu k obžalovaným. Hlavní líčení vedla nestranně, bez jakýchkoli zádrhelů. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KDO ZAPLATÍ PRŮTAHY V KAUZE „HALENKA & SPOL.“?

Před pár dny jsem vydal úvahu o novele zákona o státním zastupitelství (zde), v které jsem upozornil na nežádoucí jev: stát vyplácí každoročně desítky milionů Kč odškodného obětem selhání justice, ale původci jejich strádání se téměř nikdy na odškodnění nepodílejí. V příslušných právních předpisech je mezera: regresní řízení lze vést pouze s původcem škody, kterého odsoudil kárný soud a promlčecí lhůta v kárném řízení je v případě víceletých procesů krátká. 

Shodou okolností se následně do mého zorného pole dostaly zprávy z veřejných zdrojů o stavu kauzy generála Vladimíra Halenky a spoluobžalovaných, jež bolestnost zmíněného úkazu potvrzuje. Vladimíra Halenku již  soud zprostil definitivně obžaloby. Oprávněně si stěžuje na narušení osobního života, zničení kariéry a psychické utrpení, které mu přinesl dlouholetý proces. Samozřejmě se bude domáhat finančního odškodnění podle příslušného zákona. 

Řízení proti nepravomocně zproštěným  spoluobžalovaným pokračuje. Nedojde-li v hlavním líčení ke zvratu v důkazní situaci, mají naději, že je soud zprostí znova. Budou si pak stěžovat stejně jako pan generál a stát se nedoplatí. 

V této souvislosti vyvstal do popředí jiný nežádoucí úkaz: neúnosná délka trestního  řízení. Prožitek účasti na trestním řízení v postavení obžalovaného je nezapomenutelný. Obvinění žijí celé  roky pod psychickým tlakem z hrozby odsouzením. Tlak pociťují i v době, kdy se z procesních důvodů v řízení zdánlivě nic neděje. Vybavuje se mi Wolkerův pojem „trestání časem“, který básník použil v jiné souvislosti. 

Neúnosná délka procesu a rozpaky kolem zprošťujícího rozsudku mě přiměly k pátrání po informacích ve veřejně dostupných zdrojích. Výsledkem je dojem, že proces poznamenaly různé anomálie  přípravného řízení a postupu žalobce po podání obžaloby. Monitoroval jsem desítky trestních řízení, ale s úkazy, jež provázejí kauzu generála Halenky & spoluobžalovaných, jsem se jinde nesetkal. Nejde jen o můj subjektivní dojem: soud se vyjádřil, že obžaloba byla podložena tak chatrně, že neměla být vůbec podána. Nedivím se: nepamatuji se na jiný případ, v němž by si žalobce dovolil zatajit před soudem znalecké posudky, jež vyznívají ve prospěch obžalovaných nebo odstranit ze spisu desítky stran dokumentace. Neméně závažná je skutečnost,  že měla vzniknout škoda, jejíž výši žalobce není schopen prokázat. Žalobce se proti rozsudku odvolal, ale Vrchní soud v Praze jeho odvolání nevyhověl a vydal závazné pokyny k doplnění dokazování. Žalobci nezbylo než podat novou obžalobu. Soud mu ji vrátil k doplnění dokazování, ale po zásahu Vrchního soudu v Praze ji přece jen znova projedná v hlavním líčení. 

Během těchto procesních „hrátek“, nepochybně vyvolaných žalobcovým „čarováním“ s důkazy, čas běžel, vznikaly značné průtahy, během nichž obžalovaní psychicky strádali a rostla újma, o jejíž odškodnění mohou případně žádat. 

Mimo těchto podivností mě jako laika zaujala právní kvalifikace skutků. Státní zástupce žaluje obžalované z úmyslných trestných činů. Kdysi mě poučil Ústavní soud, že rozhodnutí o úmyslnosti není možné bez zkoumání motivu jednání obviněných. V obžalobě ale i v diskusích na internetu zaznívá jako basso  continuo nevole nad skutečností, že obžalovaní svým počínáním umožnili zbrojařské firmě Excalibur Army  dosáhnout nemravného zisku. Zapadá to do mínění různých diskutujících na internetu, že v resortu obrany dochází k nehoráznému okrádání státu. Divil bych se, kdyby obžalovaní nevěděli o výhodnosti nákupů vyřazeného armádního majetku pro zmíněnou společnost. Ale vnucuje se otázka, zda  jí  skutečně  pomáhali cenovým zvýhodněním vědomě. Jde o pouhý šlendrián nebo korupční jednání? Měla je snad Excalibur Army na neveřejné výplatní listině? Zdá se, že v přípravném řízení odpověď na tuto otázku buď nikdo nehledal, anebo naopak zjistil bez pochybností, že obžalovaní neměli z obchodování s Excalibur Army žádný přímý prospěch. Tím spíše je na místě přisvědčit soudu, že je státní zástupce neměl obžalovat. 

Na okraj si dovolím poznámku z jiného soudku. V tomto případě mělo dojít ke škodě za několik desítek milionů Kč. Lid obecný „u piva“, na internetu a jinde vyslovuje pochybnosti o efektivnosti investic do zbrojení, prosazených ministryní Janou Černochovou. Zvláštní nevoli v této souvislosti vzbuzuje způsob financování nákupu letadel F35. Debatující mluví o  škodách, proti nimž v kauze „Halenka & spol.“ jde o „pár drobných“. To vše v době, kdy dosud máme na očích osud bývalé ministryně Vlasty Parkanové, stíhané kvůli nákupu letadel CASA.     

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.