úterý 25. února 2020

PŘEDEHRA PŘED ZÁVĚREM VLEKLÉHO PROCESU


Ve „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně probíhala jako každoročně od 11. prosince 2019 procesní přestávka. Po ní mělo hlavní líčení pokračovat třídenním blokem jednání od 24. února 2020. Na jeho zahájení přizval předseda senátu Aleš Novotný všechny obžalované včetně těch, jimž soud povolil neúčast při jednání. K  takovému shromažďování obžalovaných dochází v tomto řízení zřídka. Provázela je proto zvědavost obhájců a veřejnosti na to, co se bude dít.

Obžalovaných se nakonec sešlo dvanáct ze čtrnácti. Čtyři z nich přivedla eskorta z vězení, ať již z vazby nebo z výkonu trestu.

Drobnou zvláštností bylo vpuštění veřejnosti do soudní síně až po příchodu eskorty. Nepovažuji to za porušení zákona. Ostatně předseda senátu zahájil jednání až po příchodu veřejnosti a teprve od této chvíle nabylo platnost její ústavní právo na přítomnost. Pouze konstatuji, že si nepamatuji, že by se takový postup uplatnil někdy v minulosti. Podotýkám, že tuto kauzu monitoruji od zahajovacího líčení z 8.března 2016.

Jak se ukázalo po zahájení hlavního líčení, účelem tohoto shromáždění obžalovaných bylo vyjasnění procesní situace a  postupu v závěrečné etapě řízení. Předseda senátu si především prověřil postoj obžalovaných k účasti na jednání. Ukázalo se, že o jednání v nepřítomnosti mají zájem i ti výjimeční jedinci, kteří dosud vysedávali trpělivě na lavici obžalovaných při každém líčení. Všichni ovšem mají trvající zájem na účasti na jednání, jež se týká jich osobně, zejména bude-li se konat výslech svědka nebo provedení jiného důkazu, jenž by je mohl zajímat. Samozřejmě souhlas soudu s neúčastí obžalovaného není zákazem účasti – každý obžalovaný má právo účastnit se kdykoli.

Dále se předseda senátu zajímal o postoj obžalovaných k neprovedení některých  důkazů, popř. k novým návrhům. Aktivní postoj zaujal pouze obž. Shahram Zadeh, který oprávněně požadoval výslech zpracovatele znaleckého posudku, obstaraného obhajobou. Soud jeho požadavku vyhoví při hlavním líčení v bloku, který proběhne od 16.března 2020. Neodpudila jej ani zkušenost s vystoupením Zadehova specializovaného obhájce Ondřeje Lichnovského, který zasadil tvrdou ránu konstrukci obžaloby. Ostatní obžalovaní se buď odkázali na písemné návrhy obhájců, nebo projevili nezájem.

Zjišťování postojů obžalovaných k neprovedeným odposlechům a nepřečteným listinným důkazům vedlo k výsledku ještě výrazněji odmítavému. Je v tom něco  nezdravého: většinu neprovedených odposlechů původně požadovala obhajoba, zatímco všechny provedené navrhl státní zástupce nebo předseda senátu. Obžalovaní a jejich obhájci tak dobrovolně přistoupili na porušení rovnosti zbraní. Ostatně stejná výhrada se vztahuje i na pokorný souhlas s upuštěním od výslechu některých zajímavých svědků.

Se stejným nezájmem se předseda senátu setkal při výzvě obžalovaným, aby se vyjádřili k neprovedeným důkazům. V nejlepším případě několik z nich vysvětlilo, že na vyjádření nejsou připraveni a využijí svého práva příště, většina projevila nezájem.

Aleš Novotný nakonec vyzval obžalované a jejich obhájce, aby případné nevyužité požadavky nebo nové návrhy sdělili soudu do deseti  dnů písemně. Poskytl jim tak příležitost, aby napravili projevenou nedůraznost obhajoby.

Za dvě a půl hodiny byl vyčerpán program, pro který soud rezervoval tři jednací dny.   Předseda senátu pak odročil pokračování hlavního líčení na 16. březen 2020.

Pasivita, nezájem obžalovaných a jejich obhájců se projevovaly již dříve a sílily s předpokládaným blížícím se koncem procesu. Na jednání dne 24.února 2020 vyvrcholily neuvěřitelným způsobem.

Příčinou může být prostá psychická únava. Hlavní líčení se vleče od 8.března 2016 a podle zbožného přání předsedy senátu by mělo dospět k rozsudku nejpozději v červnu r. 2020. Část protahování procesu jde na konto nekázně svědků, kteří se bez omluvy nedostavovali a nutili tak Aleše Novotného k rušení jednání, když neměl připraven náhradní program. Ale daleko větší roli sehrály pravidelné prázdninové a novoroční „procesní přestávky“a rušení plánovaných jednání z jiných důvodů než kvůli nekázni svědků. V každém případě tento proces je odpuzujícím vzorem zdlouhavého řízení.

Nepříznivou úlohu možná hraje také síla osobnosti předsedy senátu Aleše Novotného, která je zdrojem jeho špatné pověsti. V komunitě obžalovaných i jejich obhájců přežívá názor, že v jeho případě úsilí obhajoby je v podstatě bezvýznamné, protože ten, kdo se dostane do jeho rukou, má jistotu, že bude odsouzen, a to pokud možno k hodně vysokému trestu, a to bez ohledu na průkaznost viny. Naděje, že jeho tvrdost napraví bývalí vojenští soudci na Vrchním soudu v Olomouci, je nejistá. Tento obraz Aleše  Novotného není  specifický jen pro toto řízení a nakonec není úplně přesný, protože jsou známy výjimečné případy zvrácení jeho rozsudků vyššími soudy.  V žádném případě ale nelze chválit obžalované a obhájce, že se podřizují představě o bezúčelnosti odporu proti způsobu vyhodnocování důkazů tímto soudcem. Je to aspoň částečně omluvitelné pouze u těch, kteří  si jsou vědomi, že se skutečně provinili krácením daně a mohou bojovat pouze o nižší trest. Ti ostatní by měli neústupně bojovat „až do posledního náboje“. Neměli by se spoléhat, že tvrdost rozsudku zmírní podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu:  překážkou propuštění bude povinnost spoluúčasti na úhradě způsobené škody.

Pokud se týká hlavního líčení ze dne 24. února 2020  lze Aleši Novotnému přiznat, že ze své strany vytvořil obžalovaným prostor pro využití pravidel spravedlivého procesu aspoň v poslední chvíli: všichni mají aspoň hypotetickou možnost domoci se provedení zanedbaných důkazů v jejich prospěch.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



neděle 16. února 2020

JUSTIČNÍ FAKENEWS Z LIDOVEK


Podle oficiální zprávy mluvčího Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) ze dne 14. února 2020 od ranních hodin pondělka 10.února 2020 zahájila olomoucká expozitura  NCOZ pod dozorem Krajského státního zastupitelství v Brně tažení proti skupině osob, podezřelých z pokusu o ovlivňování rozhodování zlínské pobočky Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Policie zadržela čtyři osoby, třem z nich sdělila obvinění a ve středu 12.února 2020 vzal Okresní soud v Uherském Hradišti dvě z nich do vazby. Výtečníci měli před obžalovanými předstírat, že mohou ovlivnit rozhodování  zmíněných soudů podplácením, ač takovou možnost ve skutečnosti neměli. Mnohamilionové částky na podplacení soudců požadovali po obžalovaných.

Policie uvalila na případ informační embargo, které bylo zřejmě „pro kočku“, neboť již v poledne 10.února 2010 vyšel na serveru Lidovky článek Martina Shabu, jenž věděl dokonce již o něco více: mezi zadrženými měl být zlínský podnikatel Pavel K. A hned 12. února 2020 pokračoval v tomto duchu v informování. Již věděl, že policejní zásah souvisí s trestním řízením proti manželům Novotným, kteří nechali unést do svého domu dlužníka Pavla Buráně, podnikatele v oboru hazardního průmyslu, a tam jej vydírali s pomocí ozbrojených zakuklenců. Vydíráním si údajně chtěli zajistit proplacení pohledávky ve výši 376 milionů Kč. Aby každý věděl, jak nebezpeční zločinci jsou zmínění manželé, autor ocitoval část popisu skutku z rozsudku, který mu poskytl – embargo sem, embargo tam – soudce Radomír Koudela, jehož senát v prosinci r.2019 manžele nepravomocně odsoudil k trestům odnětí svobody ve výši sedmi a čtyř let a obž. Novotnému přidal jako bonus peněžitý trest ve výši 5 milionů Kč. V souvislosti s touto kauzou policie zjistila, že skutečně došlo k pokusu o ovlivnění rozhodování soudu.

Skutkový děj Martin Shabu servíroval čtenářům jako zjevenou pravdu, jako by nebylo pochyb, že se to skutečně stalo. . Nevypálil tedy na pachatele sledované trestné činnosti, ale na jejich oběť.

V informování pak pokračoval článkem ze 14.února 2020, v němž již uvedl další podrobnosti, jako částku, kterou měli po Novotných podvodníci požadovat. Věděl, že   Novotní podezřelé jednání oznámili policii, takže v této věci jsou v postavení poškozených. Uvedl plné jméno svérázného podnikatele Patrika Kalouse, který měl být hlavou skupiny podvodníků. Jeho vzetí do vazby potvrdil Lidovým novinám Michal Tománek, mluvčí Okresního soudu v Uherském Hradišti.

Na tomto způsobu informování je zvláštních několik okolností. Pozoruhodná je již rychlost vydání prvního článku: utajované zatýkání sotva skončilo a již o něm psala vzdálená pražská redakce. Kdo a proč motivoval Martina Shabu k tak rychlému projevu zájmu? Ještě závažnější je skutečnost, že dva soudci uvolnili informace bez ohledu na vyhlášené informační embargo. V tomto případě ale nelze novináři vyčítat, že jejich ochotu využil, protože pátrání po informacích a jejich zveřejňování patří k jeho profesi a není jeho povinností zamýšlet se nad neodpovědností soudců, kteří nedokázali udržet jazyk za zuby. Jednání obou zmíněných soudců je skutečně krajně neodpovědné, neboť ani manželé Novotní, ani Patrik Kalous nejsou pravomocně odsouzeni, takže v souladu s presumpcí neviny mají nárok, aby se s nimi zacházelo jako s nevinnými. Hypoteticky nelze vyloučit, že v dalším řízení dojde k vyvrácení jejich obvinění, ale špína na nich přesto zůstane. Ostatně první rozsudek Radomíra Koudely odvolací Vrchní soud v Olomouci přijal velmi nevlídně a vrátil mu jej s četnými výtkami a závaznými pokyny. Je předčasné předjímat, že druhý rozsudek bude úspěšnější.

Je také zvláštní, že Martin Shabu se vrhl přímo na kauzu manželů Novotných, ač tažení NCOZ nesměřuje pouze proti podvodnému pokusu k jejich škodě. V popisu skutkového děje zastřel dvě okolnosti. Především se nezmínil, že pan poškozený Pavel Buráň před soudem uznal, že je dlužníkem vůči svému bývalému společníkovi Jaroslavu Novotnému. Jeho zmocněnec, advokát Petr Dítě, dokonce  uvedl před soudem částku podstatně vyšší a opodstatněnost nároku věřitele nezpochybnil. A zejména se Martin Shabu ani slůvkem nezmínil, že únosci a vyděračtí zakuklenci měli být podle Pavla Buráně Ukrajinci a policií dodané Slováky nakonec senát Radomíra Koudely zprostil obžaloby. V danou chvíli zakuklenci žijí jen v hlavě Pavla Buráně, nikdo jiný o nich neslyšel jinak než od něj, nikdo jiný je neviděl, nikdo jiný o nich nemluví. Kromě toho neexistuje žádný objektivní důkaz, že se v domě Novotných dostalo Pavlu Buráňovi příkoří, na které si stěžuje. Jediným důkazem je opět jen jeho výpověď. Jisté je pouze tolik, že na závěr návštěvy (ať dobrovolné nebo nucené) se dlužník s věřitelem opili „pod obraz boží“.Za daných okolností není vůbec jisté, že skutkový děj proběhl tak, jak jej Martin Shabu popsal s použitím vyselektovaných citací z rozsudku či z ústních informací soudce Radomíra Koudely. Jeho způsob informování o policejní akci vzbuzuje podezření, že nejde tolik o přesvědčení veřejnosti o zdatnosti policie (kterou tímto nezpochybňuji, naopak jsem přesvědčen, že    odvedla skvělou práci) jako o „nasazení psích hlav“ manželům Novotným.  Pak se ovšem vnucuje otázka, kdo Martina Shabu motivoval a jakými prostředky vyvolal jeho zájem o tuto kauzu.

Příběh manželů Novotných sleduji od počátku soudního řízení. Poslední rozsudek senátu Radomíra Koudely jsem okomentoval článkem Šup s věřitelem do vězení ! s přílohou anonymizovaného rozsudku na webu spolku Chamurappi z.s.. Podle mého laického odhadu rozsudek v odvolacím řízení neobstojí. Tím ovšem netvrdím, že manželé Novotní nemohou být v dalším kole definitivně odsouzeni, i když spíše očekávám další vrácení věci odvolacím soudem na 1.stupeň.

Aniž bych porušil embargo, považuji za užitečné doplnit obraz jednání obv. Patrika Kalouse o historku poněkud staršího data. Patrik Kalous se spolu s jakýmsi Konstantinem Erinem dopustil podivného jednání proti obž. Jaroslavu Novotnému již dříve. Pánové mu nabídli zastavení trestního stíhání za předpokladu, že se spokojí s proplacením pouze 150 milionů Kč z dluhu Pavla Buráně. Tvrdili, že jednají ve shodě s ním, a to za slib provize. Pan obž. Novotný je odmítl.

Pochybní vyjednavači nevysvětlili, jakým mechanismem by dosáhli zastavení soudního řízení. Pokud takovou možnost neměli, dopustili se pokusu o podvod. Pokud ji měli, dopustili se přípravy podplacení soudu. Byl jsem přítomen při hlavním líčení, když toto doznali před soudem. Divil jsem se, že intervenující státní zástupce Petr Matoušek nezahájil trestní řízení z úřední povinnosti a také pan soudce Radomír Koudela zachoval klid.

Domnívám se, že v tuto chvíli další pátrání po informacích, jež orgány činné v trestním řízení skrývají za hradbou informačního embarga, není společensky prospěšné. Již teď kolují „v prostředí“ další neověřené i ověřené informace, dvě ověřené zajímavosti mám dokonce k disposici. Jejich zveřejnění bych ale  považoval za předčasné, ztěžující práci policie. Z informace o sdělení  obvinění a uvalení vazby je možné s vysokou mírou pravděpodobnosti vyvodit,  že se případ dostane před soud. Chce to trochu trpělivosti: každý bude mít možnost sednout si  do soudní síně a získat všechny informace, které k ukojení své zvědavosti potřebuje. Dožiji-li, určitě budu proces monitorovat a podávat objektivní zprávy jiné povahy než Martin Shabu.


========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



sobota 15. února 2020

RUŠNÉ POKRAČOVÁNÍ ÚKLIDU PO „SOUDKYNI OLO“


Vpodvečer 10.února 2020 se začali sjíždět do Zlína obhájci z kauzy zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, souzené senátem Jiřího Dufka, o které píši na svém blogu jako o „úklidu po soudkyni OLO“. Po dvouměsíční přestávce soud nařídil na dny 11. a 12. února 2020 pokračování hlavního líčení. Shodou okolností ve stejnou dobu se na Lidovkách objevily  články Martina Shabu o tažení protimafiánské policie proti „zlínské hydře“, jež se vztahovaly k činnosti jiného senátu téhož soudu. Obohatily soubor témat „volnočasových“ debat advokátů.

Protože od posledního pokračování hlavního líčení uplynulo hodně času, připomínám ctěným čtenářům, že v tomto řízení se jedná o podezření z přípravy výroby padělků cigaret Marlboro. Mezi obžalované se dostali i nevědomí řemeslníci, kteří se pokoušeli  zprovoznit výrobní a balicí stroje domnívajíce se, že je připravují na prodej na Ukrajinu. Případ původně vedl senát „soudkyně OLO“- Ivety Šperlichové, který jej dovedl k vyloučení věci Romana Šulyoka, jednoho z hlavních obžalovaných, do samostatného řízení s následným zastavením jeho trestního stíhání bez uložení trestu a k nepravomocnému odsouzení ostatních obžalovaných. Po uznání podjatosti Ivety Šperlichové Ústavním soudem jí Vrchní soud v Olomouci případ odebral a zrušil rozsudek. Senát Jiřího Dufka vede nyní  řízení znova od nuly a pomalu, ale jistě, se blíží k vydání nového rozhodnutí.

Vyloučení Romana Šulyoka do samostatného řízení a zastavení jeho trestního stíhání je obtížným dědictvím po rozhodování „soudkyně OLO“, neboť bývalý obžalovaný začal působit jako korunní svědek obžaloby. Vzhledem k tomu, že byl v jiném řízení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl let za omezování osobní svobody v jesenickém penzionu spoluobžalovaných bratrů Lebánkových a jejichvydírání s použitím  násilí, se svou mimořádnou fabulační schopností jim škodí, jak nejvíce může. Současně ale rozšířil  dopis, v němž se doznal k činu a odsouzení uznal za spravedlivé.

Řízení probíhalo v nezměněném složení jednajících osob, pouze hájení zájmů poškozené firmy Pfilip Morris se opět ujala věhlasná specializovaná právnička Karin Pomaizlová. Hlavními obžalovanými zůstávají bratři Ladislav a Jan Lebánkovi, majitelé skladového  areálu v Lůžkovicích, v němž se nacházelo zařízení na výrobu cigaret.

Na první den hlavního líčení soud  předvolal tři svědky. Na prvního z nich, M.K., se odvolával svědek František Ondráček, který se ještě „za vlády“ soudkyně Ivety Šperlichové vnutil soudu se svědectvím, podle něhož se obžalovaní bratři Lebánkovi před mnoha lety zabývali nelegální výrobou cigaret v provozovnách v Uherském Brodě a Babicích. Soud se jeho svědectvím zabýval, přestože překročil žalobní rámec. František Ondráček se odvolával mimo jiné na svědectví svědka M.K.,který měl jeho informace potvrdit.  Ten sice potvrdil, že jej zná mnoho let, ale o jeho udání proti Lebánkům neměl tušení a nikoho z obžalovaných neznal. Předseda senátu jej vhodně volenými otázkami „pomaličku potichoučku“ vedl k námětu ilegální výroby cigaret. Když mu  jej nakonec odhalil, svědek jakékoli povědomí o něm rázně popřel. S tím souhlasí i vyjádření obecního úřadu Babice, jenž popřel existenci objektu, v němž měla výroba dle svědka Ondráčka probíhat.

Svědek J.M. potvrdil, že obž. Janu Lebánkovi půjčil 17 tis. EUR na nákup osobního automobilu. Zná se mnoho let s obž. Kajabou, který jej seznámil s bratry Lebánkovými. Od nich pak kupoval okna při výstavbě autoservisu. Měl nejasné informace  o jejich potížích s ods. Romanem Šuyokem. Později pro ně hledal informace o tahači a návěsu, které přivezly čtyři tuny tabáku, přeložené na kamion obž. Jiřího Uhříka a dopravené do skladu v Lůžkovicích.

Velkou pozornost přítomných vzbudil mohutnou postavou svědek D.C., bývalý elitní policista a bodyguard s dlouholetou zkušeností služby v Kambodži a Thajsku a jako ochránce prezidentů republiky. Popsal do podrobnosti shodně s obž. Kajabou nezdařený výlet na houby, přerušený kvůli silnému dešti, který policejní sledka monitorovala jako konspirační setkání v rámci organizace obchodu s tabákem. Uvedl, že s obž. Kajabou chodili na houby a na hony. Měli v úmyslu využít jeho vztahů ke kambodžské královské rodině k rozvinutí dovozu kvalitní rýže, ale skončili na dovozu dvou kontejnerů.

Zbytek časového prostoru prvního dne vyplnilo přehrávání odposlechů, které neobsahovaly žádné významné informace.

Druhý den hlavního líčení byl vskutku rušný. Zasloužil se o to svým vystoupením bývalý spoluobžalovaný Roman Šulyok, nyní příležitostný korunní svědek obžaloby, který díky zastavení trestního stíhání se cítí být zcela beztrestný. Nadán mimořádnou fabulační schopností zahrnuje soud dříve neznámými poznatky, zčásti rozpornými se skutkovými zjištěními, která akceptoval senát Ivety Šperlichové. Soudu tím samozřejmě přidělává práci, protože mu nezbývá nic jiného, než prověřit jeho tvrzení. Konkrétně v daném případě předseda senátu na základě jeho vystoupení se rozhodl získat  další svědectví, o která by se jinak nezajímal. Řízení se kvůli tomu opět protáhne.

Na začátku svého vystoupení se pan svědek zmínil, že jeho zásluhou nemělo zadržení bratrů Lebánkových v jesenickém penzionu tragické vyústění, ale podrobnosti neuvedl.
Předestřel pak soudu obraz skutkového děje, který  je pro obž. Lebánky zásadně nepříznivý: měli zájem o výrobu padělků Marlbor, proto od něj odkoupili technologickou linku a uvedli ji do provozu. Stroje odvezli podle něj svými kamiony obž. Uhříci. Není tedy pravda, že je nečekaně v noci přivezly jím najaté kamiony. Lebánkovi  mu tvrdili, že se zatím zprovoznění nezdařilo, ale ve skutečnosti vyráběli, o čemž se přesvědčil zčásti osobně, zčásti s pomocí svého bratra, kterého několikrát vyslal na kontrolu. Cigarety prodávali v Ostravě a platili jimi obž. Kajabovi, který obstarával tabák (v předchozím řízení u senátu Ivety Šperlichové byl tohoto obvinění zproštěn). Informaci, že obž.  Kajaba dodával tabák, získal přímo od obž. bratrů Lebánkových. Varoval je před tímto způsobem podnikání, ale nedbali: cítili se bezpeční díky krytí policií. Jeho sklad v Malhosticích si ponechali, aby mohli skladovat výrobky daleko od místa vzniku. Technologickou linku od něj sice získali, ale k placení se neměli. Když zaplatili první splátku 5 milionů Kč v hotovosti, po návratu domů zjistil, že mu zaplatili padělanými bankovkami. K poznatku, že jde o padělky, dospěl promnutím papíru v prstech a stejným poznávacím úkonem svého bratra Jana a švagra Moučky. To jej přimělo k neohlášenému návratu do Lůžkovic, kde taškou s padělky mrštil po Janu Lebánkovi a fyzicky jej napadl, neb  se mu posmíval. Zmocnil se pak automobilu, stojícího  před kanceláří a vrátil jej až po zásahu společného známého. Tísněn opakovaným upozorněním obhájců, že v době vyplacení padělků splátka  ještě nebyla splatná, vysvětlil, že se písemného znění tolik nedrželi, důležité bylo, co si mezi sebou řekli. Stěžoval si, že Lebánkovi mu za stroje nezaplatili, ale ani mu nedovolili si je odvézt. Přiznal se, že předstíral vážné onemocnění, aby vylákal od bratrů Lebánkových peníze: ovšem jen 20 tis. Kč, zatímco oni udávají 80 tis. Kč. Popřel, že by dodal na úhradu dluhu ods.  Klementovi cigarety z výrobny v Malhosticích, ač v té době ještě linka v Lůžkovicích nevyráběla. Zmínil se, že v r.2018 jej ve věznici navštívil otec, bratr, švagr a „osoba velmi blízká“ (tj. družka) a sdělili mu, že Lebánkovi mu nabízejí za změnu výpovědi 10 milionů Kč. Nabídku odmítl a rozhněval  si tak bratra a švagra, kteří jej už od té doby nikdy ve vězení nenavštívili. Vychrlil ještě další, méně významné podrobnosti o vývoji událostí ve vztazích mezi ním a obž. Lebánky.

Nabízel pravdivé informace o událostech v Jesenici, ač poskytl soudu hromadně šířený dopis, v němž přiznává, že za vydírání Lebánků byl odsouzen právem. Ale byl ochoten „pravdu“ sdělit pouze v neveřejném jednání nebo  státnímu zástupci. Předseda senátu ale návrh nepřijal a odmítl později i jeho nabídku, že po ukončení výslechu se ještě chvíli zdrží v budově, aby byl k disposici, kdyby mu ještě chtěl dodatečně položit nějakou otázku.

Obhájci a obžalovaní samozřejmě různá tvrzení svědka Romana Šulyoka zpochybňovali. Významné byla jejich komplexní kritika bratry Lebánkovými. Jedině důležitý bude ovšem způsob, jakým si se záplavou Šulyokových informací poradí soud.

Kromě výsledků výslechu došlo v mezidobí od předcházejícího jednání k významnému posunu v dokazování. Správní soud zrušil platební příkaz, na jehož základě žalovaná společnost Vltava holding a.s. zaplatila spotřební daň za 4 tuny tabáku. Soud tak přišel o oficiální vyčíslení škody, v současnosti vlastně lze mít za to, že škoda nevznikla, protože od nesprávného vystavení platebního příkazu byla promlčena.

Mírný posun nastal také v poznání o okolnostech vyslání celníků na překladiště tabáku: celní zpráva odpověděla na dotaz předsedy senátu, že k vyslání došlo na základě informace z odposlechu z jiného řízení. Záznam odposlechu ale soudu nepostoupila, takže stále není možné se domoci informací o původu a majiteli tabáku. Okolky kolem této záležitosti stále vzbuzují dojem, že na objasnění pravdy není zájem, ač má klíčový význam.

Hlavní líčení bude pokračovat dvěma dny v měsíci březnu. Předseda senátu si dosud dělal naději, že dne 19. března 2020 bude moci vyhlásit rozsudek. Mám ale obavy, že jeho plán nevyjde, protože prověřování údajů z výpovědi svědka Romana Šulyoka zabere část času, původně vyhrazeného na závěrečné řeči.


========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



sobota 1. února 2020

ODVETA NACTIUTRHAČŮM


Dne 9. ledna 2020 vydal server Info.cz článek svého šéfredaktora  Michala Půra „Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů. S mužem, který poslal na smrt Horákovou,” v obsahu vyšperkovaný citacemi názorů Petra Blažka, historika, působícího v Ústavu pro studium totalitních režimů, a popisem zločinného nakládání orgánů protiprávního režimu s disidenty. Stylizace článku zlomyslně spojovala Helenu Válkovou s popisovanými hrůzami, jako by za ně skutečně nesla odpovědnost. Okomentoval jsem jej v článcích „Obrana Heleny Válkové“ a „Kauza Válková: omluva za omyl“.

Účinky článku známe: spojení slov a obratů „KSČ“ „šikana disidentů“ a „muž, který poslal na smrt Horákovou“ mělo účinnost třaskavé směsi a vyvolalo smršť nenávistných projevů proti Heleně Válkové, včetně sice nepočetných, ale přesto bolestivých pouličních verbálních napadení.  Přimělo ji to ke  stažení kandidatury na post veřejného ochránce práv.

Článek tedy také způsobil zmaření personálního rozhodnutí prezidenta republiky a přiměl jej k hledání nového kandidáta. Miloš Zeman velmi často projevuje pohrdání novináři. Když ale došlo na lámání chleba, nenašel odvahu, aby se postavil proti běsnící smečce novinářů, „mluvících hlav“ z televizních obrazovek a různých politických pletichářů, ač jejich argumentaci mohl snadno rozbít. Rušivý zásah do výkonu funkce hlavy státu je nepřehlédnutelná skutečnost, která poněkud zaniká ve stínu osobních a politických nepříjemností, způsobených Heleně Válkové.

Toto je můj soukromý názor na rozhodnutí mnou jinak váženého pana prezidenta přijmout dobrovolné stažení kandidatury Heleny Válkové. Protože „znám své Pappenheimské“, nepředpokládám, že jím důsledně loajální političku potěším.

Totéž platí o mém pohledu na způsob, jakým se k útokům na ni postavilo Hnutí ANO. S nelibostí konstatuji, že se za ni v první  chvíli důrazně nepostavilo mediálně viditelnými a slyšitelnými projevy, ač měla mravní nárok na odměnu za svou vzornou loajalitu. Pochybuji ovšem, že ona sama právě díky své loajalitě Hnutí to rovněž vnímá takto.

Rozpoutaná štvanice na Helenu Válkovou je projevem farizejství jejích nositelů, neboť v justici a státním zastupitelství na vedoucích místech stále působí bývalí členové KSČ, kteří na rozdíl od ní nebádali a nepsali neškodné články, zato v procesech s politickým pozadím podávali obžaloby a vynášeli odsuzující rozsudky.  

Nyní události nabraly zpětný chod. Helena Válková podala 24. ledna 2020 trestní oznámení na Michala Půra, Petra Blažka a společnost  Info.cz Online Media s.r.o., která vlastní server  Info.cz. Dožaduje se jejich trestního stíhání pro přečin pomluvy. Důvodnost svého nároku odvozuje přímo z definice přečinu pomluvy v trestním zákoníku, podle které se ho „dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu“. Zvláštní závažnost přičítá zákon pomluvě, uskutečněné s použitím hromadných sdělovacích prostředků, veřejně přístupnou počítačovou síť nevyjímaje.

Podezřelí se jistě budou bránit odkazem na svobodu slova a na postavení nástrojů trestního práva jako posledního prostředku (ultima ratio), k jehož použití se má přikročit k potírání protiprávního jednání až v nejhorším případě. O tom, zda intenzita protiprávního jednání podezřelých překročila hranici únosnosti a učinila je stíhatelným podle trestního zákoníku, rozhodne v prvé řadě státní zástupce, od něhož se rozhodování může posunout do rukou soudu.

Sotva lze ale popřít, že pánové Michal Půr a Petr Blažek se dopustili hrubého porušení novinářské etiky neobvyklého rozsahu a dosahu. Novinář se má držet pravdy, podávat nestranné a vyvážené informace a svá věcná tvrzení má mít řádně podložená, nejlépe prověřená aspoň ze dvou zdrojů. Z pohledu uvedených zásad výtvor zmíněných nactiutrhačů porušuje zásady nevídaným způsobem.

Např. Michal Půr tvrdí, že se Helena Válková podílela na šikaně disidentů. Šikanování je opakované aktivní jednání, přinášející šikanovanému příkoří. Šikanující osoba musí mít pro jeho výkon situační příležitost, odpovídající postavení a pravomoc a musí existovat cíl jejího nemravného počínání. Jsem zvědav, jak by nactiutrhači ve veřejném slyšení před soudem prokázali, že badatelka Helena Válková měla postavení a pravomoc, aby komukoli činila příkoří, popř. jakým mechanismem by mohla přenášet na represivní orgány vůli komukoli ubližovat. Stál bych i o vysvětlení, kdo konkrétně byli oni jí šikanovaní disidenti a čím konkrétně či popřípadě prostřednictvím koho je poškozovala. Jsem přesvědčen, že jako výzkumná pracovnice neměla žádnou výkonnou pravomoc a mezi jejím bádáním a jednáním výkonných orgánů státní moci není žádná příčinná spojnice.

Nactiutrhači v žádném případě neprokáží, že Helena Válková obhajovala zákon, který se jim jeví jako nemravný. Především v textu článku, na který se odvolávají, se nic takového nenachází a nemístná je i sama démonizace institutu ochranného dohledu. V mírnější formě a bez účasti policie se uplatňuje i v současnosti, byť nikoli na základě speciálního zákona, ale podle pravidel, stanovených trestním zákoníkem. Ochranný dohled je nástrojem prevence recidivy, která byla tehdy i dnes jednou z nočních můr vedení vězeňství  a resortu spravedlnosti. Je i nástrojem péče o resocializaci osob, vracejících se z výkonu trestu. Dnes mluvíme o resocializaci, tehdy o návratu do socialistického způsobu života či k řádnému životu pracujícího člověka, ale obsahově  to je totéž. Propuštění odsouzení se mají  stát řádnými občany, i kdyby se jim do toho nechtělo, a už nikdy se nemají vrátit za mříže.

Trapná je účast Petr Blažka, profesionálního historika, který především prokázal, že nemá reálnou představu o životních podmínkách inteligence v dané době. Formálně sice není spoluautorem, ale své citované názory opakovaně veřejně obhajoval různými cestami. Posuzuje jednání Heleny Válkové pod zorným úhlem smýšlení disidentů. Vytváří mylnou představu, že postoje a chování disidentů jsou reprezentativním vzorkem myšlení rozhodující části národa, která sice stejně jako dnes „u piva“ nadávala na poměry ve státě, ale v běžném životě zachovávala loajalitu k režimu. Disidenti byli sice čestnou, ale přece jen odchylkou od normálu a jejich postoje nelze považovat za normu dobového myšlení.

Petr Blažek kritizuje působení zákona o ochranném dohledu slovy, jež by mohl stejně tak dobře použít ke kritice současného trestního práva. Možná by mohl stejným způsobem pohanět soudce, který v r.2019 v čase adventním překvapil  uvalením vazby obžalovaného, dosud stíhaného na svobodě, jenž neplnil podmínky dohledu. Snaží se navodit představu, že kriminologický ústav byl vlastně represivním orgánem stejně jako generální prokuratura, ke které byl přiřazen, což není pravda.  Stejně jako dnes, každé vědeckovýzkumné pracoviště bylo administrativně podřízeno nějakému orgánu moci výkonné, od něhož se povaha jeho činnosti odlišovala. V podstatě naplnil článek pustými spekulacemi, které v žádném případě neprokazují, že by se Helena Válková podílela na šikanování kohokoli a disidentů zvlášť.

Nactiutrhači démonizují skutečnost, že na článku Heleny Válkové se skví podpis bývalého prokurátora Josefa Urválka. Jdeme-li do důsledků, pak nepřesné je i jeho označení jako „muže, který poslal na smrt Miladu Horákovou“. Josef Urválek byl sice zrůda, ale Miladu Horákovou ještě před ním poslalo na smrt rozhodnutí zločinných orgánů KSČ, jimž byl jedním z výkonných nástrojů. Pouze vnějškově, z formálního hlediska, to ale byl soud, který hypoteticky mohl Urválkovu obžalobu  odmítnout, a po soudu přišel na řadu Klement Gottwald, který jí neudělil milost. Jméno předsedy zločinného soudního senátu  srovnatelnou pozornost veřejnosti nepřitáhlo.

Stávalo se a stává se i dnes, že vedoucí pracovníci se připisují jako  spoluautoři pod články svých podřízených, aby si vylepšili záznamy o své publikační činnosti. Helena Válková je důvěryhodná osoba a tvrdí, že právě tak a nejinak se podpis Josefa Urválka dostal na její článek. Nemohou-li autoři prokázat, že to  bylo jinak, měli by mlčet. Pokud bez věcných důkazů nemlčí, dopouštějí se pomluvy.  

Ale ani skutečná spolupráce Heleny Válkové s Josefem Urválkem, kdyby k ní došlo, by neměla být důvodem její ostrakizace. Do ústavu se dostala krátce po promoci zhruba o deset let později než on. Ponechám stranou nepodstatnou otázku, zda skutečně hned od nástupu na pracoviště věděla, že vychrtlý stařík Urválek, který občas přicházel do ústavu, je skutečně neblaze proslulý žalobce  z politických procesů z padesátých let, „ z trestu“ odložený na její pracoviště.  Určitě nenosil na krku ceduli s nápisem „jsem vrah Milady Horákové“ a mimo to v té době se skutečně na právnické fakultě politické procesy neprobíraly a nebyly předmětem hromadného zájmu veřejnosti. I kdyby od začátku věděla, co je její nadřízený zač, sotva by mohla požadovat , aby jej z ústavu okamžitě vyhodili. Nic jiného jí nezbylo, než vzít jeho existenci na vědomí. Bylo by zřejmě nesmyslné tvrdit, že měla odejít z  ústavu, v němž měl vedoucí postavení zločinec Urválek. Vysokoškolsky vzdělaný odborník v té době neměl jinou možnost, než být pěkně potichu, anebo ještě lépe, aktivně projevovat loajalitu ke „straně a vládě“. Jinak mohl snadno skončit „u lopaty“.

Shrnuji tedy, že pánové Michal Půr a Petr Blažek úmyslně zčásti lhali, zčásti uplatnili nepodložené  spekulace, aby zmařili naplnění personálního rozhodnutí prezidenta republiky a aby způsobili příkoří Heleně Válkové.  Netroufám si posoudit, o koho jim šlo prvoplánově, zda o prezidenta či o Helenu Válkovou. Ve výsledku poškodili oba. Jsem si jist, že nemají šanci doložit svá skandalizující tvrzení důkazy, jež by při zkoumání pravdivosti před soudem obstály. Porušili bezprecedentně zásady novinářské etiky.  Na místě je otázka, kdo a proč jim zadal špinavou práci. To ale svým čtenářům určitě neprozradí, neb jejich nezávislost je ve skutečnosti jen pomyslná.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.