LEGISLATIVOU PROTI OCHRANĚ PRÁV DĚTÍ

Asociální Fialova vláda poslala do Poslanecké sněmovny novelu trestního zákoníku. Na půdě spolku Chamurappi se jí zabýval Oldřich Hein obsáhlým esejem obecné povahy, dostupným na internetových stránkách spolku (zde). Jeho závěry jsou pro vládu nepříznivé. Zdůraznil důležitost zachování vztahu legislativní tvorby k filozofickým základům práva, ohledu na mravnost i na historický vývoj práva od pradávna až do současnosti. A všiml si detailu v ustanovení o přednostním používání peněžitého trestu. Je možné, že v případě majetkové nerovnosti spolupachatelů ten solventní se vyplatí z hrozícího uvěznění, zatímco nemajetný půjde za mříže? 

Chci na něj navázat úvahami nad jednotlivostmi. Jako první mě pálí nepoměr mezi motivací legislativních úprav potřebou snížit rozsah trestání vězením a mravní povinností státu chránit  práva dětí-budoucnosti národa. Z mediální předehry k předložení novely je zřejmé, že důležitou cestou k snížení stavů vězněných osob má být bagatelizace trestného činu zanedbání povinné výživy dle §196 až 198 tr. zákoníku. Dosavadní úprava umožňovala použití všech forem trestu podle ustanovení trestního zákoníku a navíc možnost zadržení řidičského oprávnění neplatiče. 

V praxi se uplatnění §196 a násl. týkalo především neplnění alimentační povinnost vůči nezaopatřeným dětem.  Novináři a politici se nyní snaží o  vytváření společenské atmosféry ve prospěch neplatičů. Ministr Pavel Blažek, odpovědný za vypracování novely, tento vývoj právních názorů obhajuje: zánik trestnosti neplacení výživného umožní uvolnění míst v přeplněných věznicích. Je přece zbytečné, aby je zabírali muži, kteří se ničeho závažného nedopustili. 

V současné právní úpravě v §196 odst.3 se jedná o navození nebezpečí upadnutí dítěte do stavu nouze jako o okolnosti, zvyšující závažnost zmíněného trestného činu. Horní hranice trestní sazby jsou tři roky. Současně se viníkům nabízí cestička k úniku před spravedlností projevem účinné lítosti dle §197 tr. zákoníku. 

Z praxe vím, že dostat neplatiče do vězení není vůbec snadné. Rozumný soudce dá přednost jakémukoli řešení, které viníkovi umožní, aby se snažil napravit, co se dá. Z vězení, kde nebude vydělávat, by dětem nepomohl. 

Nahlédnutí do novely po výše zmíněné mediální „masáží“ odhaluje surovou skutečnost. Nová právní úprava se scvrkla pouze na §196, který zní: „Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce a vydá tak oprávněnou osobu nebezpečí nouze, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok“. Ve srovnání s ustanovením současného §196 odst.3 trestního zákoníku obrovská úleva pro pachatele. 

Není mi jasné, kdo bude posuzovat, zda neplatič skutečně dostal „jiného“ do stavu nouze.Pro samosoudce by vedení takového šetření asi bylo nad jeho síly. Při představě, že půjde o dítě v nouzi a ve  věci by  rozhodoval OSPOD, mi běží mráz po zádech.

Nová právní úprava znamená, že až na extrémní případy zanedbání vyživovací povinnosti není trestným činem. Nezaplacené výživné se stane závazkem, vymahatelným podle občanského práva. Asi se zvýší zatížení civilních soudů nápadem této agendy. Vymahatelnost pohledávek bude pro věřitele obtížná, neboť nad dlužníky nebude viset Damoklův meč trestního stíhání. V řízení budou stát sami bez podpory policie a státního zastupitelství. 

Považuji novou úpravu za nemravnou a věcně nesprávnou. Spoluodpovědnost rodičů za blaho dětí patří tradičně k základním kamenům našeho práva. Zbavit otce legislativou odpovědnosti je uznáním jejich sociální nadřazenosti nad matky. Je to projev způsobu myšlení, pro které mají Španělé jednoslovné označení: el machismo (macho = samec; ch se čte jako č)Není samozřejmě účelné neplatiče zavírat do vězení, kde nemají možnost vydělávat. Ale dosavadní úprava umožňovala tlačit na ně cestou podmíněných a alternativních trestů a odnětí svobody mělo být jen krajním  opatřením. 

Fialova asociální vláda tímto způsobem vykazuje matky do nerovnoprávného postavení vůči otcům – neplatičům. Pokud bez podpory neplatiče svou šikovností odvrátí od dětí nouzi, ochrání ho před trestním stíháním. Zejména vláda vzkazuje ženám: chcete-li mít děti, užijte si to, ale na otce se nespoléhejte. Jejich trestněprávně vymezená odpovědnost právě zanikla. Stát ji vymáhat nebude. Péče o blaho dětí není pro vládu prioritou. Být matkou nechtělo by se mi přivádět děti do světa v takovém státě. Odlehčení přeplněným věznicím je pro vládu důležitější. Její chování  je v tomto směru zavrženíhodné. 

Ale opozice neřve, ani nehrozí parlamentními obstrukcemi! Slibuje, že po vítězných volbách v r.2025 zruší kdejakou zvrácenost, prosazenou v současném Parlamentu, ale ochrana práv dětí ji nevzrušuje.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

 

„SAMET“ NA VESNICI

Pompézní oslavy 35. výročí podivného státního převratu, který jsme si navykli nazývat sametovou revolucí, probudily v mé paměti živé vzpomínky. Pád totalitního režimu jsem tehdy považoval za nutný a uvítal jsem jej. Ani dnes jej nelituji, byť různé jeho výsledky se liší od mých tehdejších očekávání. Nicméně mediální obraz celého období našich dějin od Pražského jara přes okupaci, normalizaci až do „sametu“ se ustálil do podoby, která vyhovuje vládnoucím vrstvám, ale není úplně věrná. Například upadlo v zapomenutí, že aktivním účastníkem československé delegace v Moskvě z 23.srpna 1968, vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou, byl také tehdejší předseda Čsl. strany socialistické Bohuslav Kučera. Bez povšimnutí zůstává skutečnost, že jeho strana, z jejíhož balkonu mluvil jeho nástupce Jan Škoda (Melantrich byl majetkem strany) již není součástí české politické scény.

V době, kdy se před pádem totalitního režimu začínaly „lámat ledy“, jsem z počátku působil v Praze. Později jsem se odstěhoval za prací na Valašsko, ale do Prahy jsem se vracel ve volných dnech velmi často. Od 21. srpna 1988 jsem chodil na všechny protivládní demonstrace, které proběhly v době mé přítomnosti v Praze. Unikl   jsem tak masakru na Národní třídě, ale byl jsem například na Škroupově náměstí a stál jsem stlačen v davu pod balkónem Melantricha, když zpívala Marta Kubišová svou modlitbu. V každém případě jsem věděl, co se v Praze děje, i když jsem zde souvisle nežil.

Na Valašsku jsem působil jako tajemník předsedy úspěšného, dobře řízeného zemědělského družstva. Stojí za zmínku, že družstvo udržovalo „Freundschaft“ s klubem důchodců v bavorské vesnici Speichersdorf. Tamní sedláci občas přijeli na návštěvu a jejich manželky záviděly způsob života a kulturu práce zdejším dojičkám z velkokapacitního kravína. Předseda družstva byl skvělý odborník a náročný šéf, vynucující si pořádek na všech úrovních vedení. Sloužit pod ním nebylo vždy příjemné. Na podřízené měl skutečně vysoké nároky, jejichž zvládnutí bylo někdy až fyzicky neúnosné. Někteří mladší manažeři, vesměs členové KSČ, jej snášeli se skřípáním zubů. Sám předseda byl „ředkvička“: sice člen KSČ (jinak to ani nešlo), ale do kostela občas zašel, ovšem nikoli v místě bydliště. A o vládnoucí straně si myslel totéž, co většina z nás. 

Mezi prostředím v Praze a ve valašské vesnici byl obrovský rozdíl. Díky cenzuře tisku, rozhlasu a televize politický neklid na vesnici nedolehl. Vesničané o pražském ruchu téměř nic nevěděli, a proto je ani nezneklidňoval. Mnozí byli nábožensky založení. Hleděli si svých rodinných starostí a práce, politika je nevzrušovala. Neměli možnost ji ovlivnit, proto si šli po  svých. Ale přesto se družstevníci připojili ke generální stávce. Přišli v průvodu se státní vlajkou k improvizované tribuně, z které k nim promluvil předseda družstva a předseda závodní organizace KSČ. Slovo jsem dostal i já, abych seznámil družstevníky s poznatky z pražských demonstrací, o nichž jinak téměř nic nevěděli. 

Tehdy bylo obvyklé, že podniky měly závodní jídelny. Bylo tomu tak i zde. Ale k její kuchyni přiléhala malá luxusní restaurace, připravená kdykoli přijmout významné hosty. Předsedu družstva proto rádi navštěvovali různí vlivní činitelé, kteří se s chutí zdarma dobře najedli a napili. Jako tajemník předsedy jsem se občas zúčastňoval přijetí hostů. Dostal jsem tak příležitost posedět u sklenice vína se skromným člověkem, jakýmsi Karlem Urbánkem, který se za předsedou družstva zastavil cestou do Prahy, netuše, že se zítra stane posledním generálním tajemníkem ÚV KSČ. 

V nepříznivých přírodních podmínkách družstvo nemohlo žít ze zemědělské výroby. Vydělávalo si strojírenskou výrobou součástek pro výrobce zemědělské techniky v Badensku-Würtenbersku a Dánsku. Velká část mých pracovních povinností spočívala v komunikaci se zahraničními partery, obsluze jejich návštěv zde a našich tam. 

Krátce po generální stávce jsem se zúčastnil cesty předsedy družstva a dalších vedoucích pracovníků k obchodnímu partnerovi ve Spolkové republice Německo. Během naší nepřítomnosti mladí komunisté (hlavně ti, jimž předseda družstva často „šlapal na paty“) založili v družstvu  Občanské fórum. Svolali valnou hromadu družstevníků s programem odvolání předsedy družstva. Valná hromada se uskutečnila následující den po našem návratu. Předseda družstva byl odvolán s tím, že jediná práce, kterou může v družstvu dostat, je s vidlemi ve výkrmně jatečného skotu. Odmítl se bránit. Z šéfa se stal psancem. Byla to praktická ukázka uplatnění tehdy hlásaného hesla revolucionářů „nejsme jako oni“, spojeného se zásadou „tlusté čáry za minulostí“. Psanec velkorysou nabídku nepřijal a po různých oklikách a jistém čase založil velkou potravinářskou firmu, jež přežila do současnosti. Po dlouhých letech, tentokrát  jako host, jsem se znova  dostal do luxusní restaurace, v které jsem kdysi seděl s Karlem Urbánkem. Budova s restaurací a všechna zařízení družstva byla majetkem někdejšího psance. 

Nový předseda družstva mě zdvořile vyzval, abych si našel jinou práci, protože vesničané chtějí žít  v klidu, a proto se vesnice uzavře zahraničním obchodním stykům. Družstvo proto nebude mít pro mne využití. Nedostal jsem žádnou lhůtu k vyklizení kanceláře, ale shodou okolností jsem brzy získal příležitost k návratu do Prahy, o jaké by se mi před „sametem“ ani nesnilo. 

„Sametová revoluce“ zasáhla do života mnoha občanů způsobem, který jim umožnil vzestup na nebývale vysokou úroveň, na kterou by se za starých poměrů nedostali, jiným způsobila osudové potíže. O této stránce jejích následků se obvykle nemluví. A je pravda, že mezi děním v Praze a na venkově byly značné rozdíly. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

LEGISLATIVNÍ NEDBALOST

V článku „Věrchuška a sprostý lid“ (zde) jsem uvedl, že vládnoucí vrstvy (věrchuška)se nezajímají o mínění sprostého lidu. Přidám k tomu připomenutí přísloví, podle něhož „ďábel se skrývá v detailu“ a pokusím se na vývoji legislativy k řízení o podmínečné propuštění ukázat, jak nedbalost při tvorbě legislativy, vyvěrající z uvedených přístupů, vede k poruchám v procesech. 

Zmínky o řízení o podmínečné propuštění se v médiích vyskytují velmi vzácně. Obvykle v něm nedochází k senzacím, proto si jich novináři nevšímají. Avšak k úspěchu v řízení o podmínečné propuštění se upínají naděje desítek odsouzených ročně. Odsouzený, který odpykal zákonem stanovenou část trestu, má právo žádat o podmínečné propuštění před vypršením času, který měl původně strávit za mřížemi. Soud vyhoví, když jej žadatel přesvědčí, že v době výkonu trestu přemýšlel o svém trestném jednání a vývojem svých hodnotových měřítek položil základ svému polepšení. Musí také soud přesvědčit, že polepšení prokázal i vzorným výkonem povinností odsouzeného, že po propuštění na svobodu bude mít střechu nad hlavou a zajištěný zdroj obživy. V předlistopadových časech by se řeklo, že žadatel musí prokázat, že na svobodě povede řádný život pracujícího člověka. Soud téměř vždy uloží žadateli podmínky, jejichž dodržením během stanoveného zkušebního období propuštění ospravedlní. Porušení podmínek může propuštěného přivést zpět za mříže. Pamatuji si na poněkud zábavný případ, kdy se propouštěný divil, když mu předseda senátu vysvětlil, že absolutní zákaz požívání alkoholu na dobu sedmi let platí i v jeho soukromí. Jsem rád, že z usnesení o jeho propuštění pro mne nevyplynul závazek sledovat plnění podmínky. 

V řízení o podmínečné propuštění z výkonu trestu hrají významnou úlohu zájmové organizace občanů.  Zkušenost mě vede k přesvědčení, že jejich vstup do řízení zvyšuje naději žadatele na propuštění, i když o důvodech tohoto efektu bych mohl pouze spekulovat. V posledním případě podmínečného propuštění naše  nabídka převzetí společenské záruky nedorazila k soudu. Soud na návrh státní zástupkyně rozhodl žádosti nevyhovět. Stížnostní soud zrušil jeho rozhodnutí pro nezákonnost, ale při novém projednání žádosti po doručení naší nabídky a v mé přítomnosti nalézací soud na návrh státní zástupkyně žadateli vyhověl. 

Až do 31.prosince 2021 žadatelé o podmínečné propuštění svou žádost adresovali příslušnému soudu. Bylo možné, aby zájmová organizace občanů nabídla soudu převzetí společenské záruky za završení polepšení žadatele po jeho propuštění. Bylo pak nutné zajistit spárování nabídky s žádostí. Za tím účelem bylo vhodné počkat s předložením nabídky na přidělení spisové značky soudem. 

Vedle toho ale trestní řád vybavil zájmové organizace právem, aby přímo navrhly podmínečné propuštění odsouzeného, který splňoval podmínky využití tohoto zákonného dobrodiní. Obsahově návrh na propuštění musel obsahovat závazek ručení za završení polepšení propuštěného. 

V zacházení soudu při veřejném zasedání s přímými navrhovateli propuštění a s předkladateli převzetí společenské záruky byly významné rozdíly. Navrhovatel měl prakticky stejné postavení jako obhájce. Ze svého místa viděl svému mandantovi při jeho výslechu před soudem do tváře. Směl jemu a případně dalším účastníkům řízení klást otázky a podávat procesní návrhy. Samozřejmě měl nárok na protokol ze zasedání, písemné vyhotovení usnesení a právo případné stížnosti proti usnesení. 

Způsob zacházení s předkladateli nabídky společenské záruky byl v podrobnostech neustálený. Jisté bylo, že soud měl povinnost přizvat je k veřejnému zasedání. Ale představitel předkladatele nabídky většinou seděl v prostoru pro veřejnost, tedy za zády mandanta a do řízení nijak nezasahoval. Obvykle jej soud vyslechl jako svědka. Pokud soud předkladatele k jednání nepřizval, jeho rozhodnutí mohlo být zrušeno jako nezákonně vedené a jednání se muselo opakovat. Vedlo to k několikaměsíčním průtahům. Případnou stížnost proti usnesení většinou stížnostní soud přijal a projednal, ale výjimečně jsem narazil na poučení, že předkladatel nabídky není ke stížnosti oprávněn.  Získání písemného vyhotovení usnesení a protokolu bylo samozřejmé. Pouze jednou jsem narazil na poučení, že nejsme stranou řízení a na protokol nemáme nárok. Tyto drobnosti upravuje pouze zvykové právo a průběh veřejného zasedání může být v detailech u každého soudu jiný. 

V obou variantách docházelo k zavalování soudů žádostmi, které byly buď zcela nesmyslné, anebo je žadatelé podali předčasně. Tyto nešvary se pokusila odstranit novelizací trestního řádu ministryně Marie Benešová. Od 1.1.2022 se žádosti o podmínečné propuštění podávají přes ředitele věznice, který by neměl propustit předčasně podanou nebo jednoznačně beznadějnou žádost. Některé podrobnosti nebyly upraveny prováděcím předpisem. Proto docházelo k výše uvedeným „nehodám“. Vcelku jde o drobnosti, ale „stokrát nic umořilo osla“. Otravuje to život a může dojít k zbytečným průtahům rušením nezákonně vydaných rozhodnutí.

Při zmíněné novelizaci trestního řádu zaniklo právo zájmových organizací navrhovat podmínečné propuštění odsouzených. Netuším, co vedlo Marii Benešovou a celý řetězec legislativního procesu k tomuto omezení postavení laiků. Možná si mysleli, že moc demokracie škodí. Žádný z odsouzených, které soudy propustily na náš návrh, se nevrátil za mříže. Působil jsem v řízení o podmínečné propuštění v obou rolích. Účinnost zasahování navrhovatele propuštění do řízení ve prospěch žadatele byla určitě vyšší než v případě pouhé nabídky převzetí společenské záruky. 

Odstranění práva zájmových organizací občanů z řízení o podmínečné propuštění je ve speciálních případech pro odsouzené škodlivé. V případě, že soud jejich žádosti o propuštění nevyhoví, smí žadatel opakovat žádost až po šesti  měsících od právní moci zamítnutí. Zájmové organizace nebyly vázány žádnou lhůtou. Kdysi dávno se sice stávalo, že soud jejich návrh před uplynutím šesti měsíců od zamítnutí žádosti odsouzeného odmítl projednat, protože se nesměl připojit odsouzený. Ale v žádném případě, řešeném spolkem Chamurappi z.s., jsme na tuto překážku nenarazili. Naopak se stalo, že předseda senátu náš „předčasný“ vstup do hry uvítal. 

Pro ministra spravedlnosti Pavla Blažka jsou tyto drobnosti pod jeho rozlišovací schopností. Seznamovat jej s nimi má význam házení hrachu na zeď. A za jeho panování došlo dle mého laického názoru k dalšímu zhoršení poměrů. Od 1.1.2025 totiž řízení o podmínečné propuštění povedou samosoudci. Domnívám se, že je to hrubá chyba. Autoři rozhodnutí si zřejmě neuvědomili, že myšlenkové procesy soudců v trestním řízení  a v řízení o podmínečné propuštění jsou značně odlišné. V trestním řízení  soud vyhodnocuje soubor věcných důkazů a přemýšlí, zda je obžalovaný vinen a jaký trest si zasluhuje. Protože na okresní úrovni se obvykle soudí méně závažná trestná činnost, připouštím, že zmizením spících přísedících lidstvo neutrpělo  ztrátu. V řízení o podmínečné propuštění soud pracuje s odhady o povaze, hodnotovém žebříčku a vnitřních myšlenkových pochodech žadatele a o jeho způsobilosti vypořádat se s nástrahami života na svobodě. Úvahy soudu se blíží hádání budoucnosti z kávové sedliny. Soud bere na sebe těžkou odpovědnost a v případě, že se propuštěný žadatel vrátí za čas za mříže, utrpí prestiž soudu.

 Životní zkušenost je pro takové rozhodování důležitější než právnické vzdělání a více hlav více ví. Porada s přísedícími je pro předsedu senátu úlevná. Není náhodou, že porady senátu před rozhodnutím často bývají hodně dlouhé. Dodávám, že v žádném řízení o podmínečné propuštění jsem nenarazil na pasivní přísedící. Mám obavy, že přibude zamítnutých žádostí, protože samosoudci budou z opatrnosti raději zamítat než propouštět. Nepropuštěním oprávněného žadatele mu vznikne zbytečná újma a státu škoda v nákladech, jež nemusel nést. 

Pro úplnost uvádím, že zrušení senátního rozhodování není protikorupčním opatřením. 

Výše uvedená tvrzení jsou názory laika s dlouhou zkušeností. Několika řízení jsem se zúčastnil již během dvacetiletého působení ve spolku Šalamoun. Spolek Chamurappi od založení v listopadu r.2017 působil v patnácti případech, z nichž dva byly neúspěšné. Žádný z našich chráněnců se nedostal znova před trestní soud. Další dva případy běží. S dalšími již nepočítám, protože nemáme kapacitu na případné řešení problémů dalších propuštěných.  A nejsem si ani jistý, zda udržím v chodu Chamurappi.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

XAVER PŘISLUHUJE OBVINĚNÉMU MILIARDÁŘI

Luboš Xaver Veselý je zajímavá osobnost. Není jen „český spisovatel, moderátor, příležitostný herec, youtuber a bývalý hudebník“, jak tvrdí Wikipedia, ale také obratný obchodník s hloupostí a senzacemi a navíc propagátor kouření cigaret.

Dobré obchody zřejmě dělá s Pavlem Buráněm, jemuž několikrát propůjčil svou nezávislou televizi k šíření bajky o únosu bez únosců, který měl zorganizovat jeho věřitel Jaroslav Novotný. Posledním případem je vydání pořadu Xaver Live z 10.listopadu 2024, které sledovalo 21 tisíc diváků. Pokud bych měl komentovat celý obsah vystoupení Pavla Buráně a Luboše Xavera Veselého, neříkal bych nic nového, protože Pavel Buráň opakuje od poloviny r.2022 stále stejné nesmysly a polopravdy, a Luboš Xaver Veselý mu přisluhuje vždy, když k tomu dostane příležitost. Jejich vystoupení jsem opakovaně komentoval již dříve. 

Soudní řízení proti manželům Novotným, vyvolané udáním Pavla Buráně, jsem sledoval v soudní síni od r. 2017 až do prosince r.2022, kdy je zamítnutím odvolání státního zástupce ukončil Vrchní soud v Olomouci. Protože jsem Novotným zpočátku nedůvěřoval, prostudoval jsem bedlivě spis z přípravného řízení. Celý proces jsem provázel veřejnými komentáři a pravidelně jsem reagoval na různé hanopisné  články, sepsané autory, najatými Pavlem Buráněm. Všechny mé texty jsou stále dostupné na mém blogu, na internetových stránkách spolku Chamurappi, většinou vyšly na Parlamentních listech a případu jsem věnoval prostor v knize Škůdci v taláru 2, ke které předmluvu napsala bývalá  nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. 

Myslím  si, že bajku o únosu bez únosců vymyslela nějaká agentura, možná ta, jejíž pracovník pan Libutka během vyšetřování opakovaně navštívil policejní služebnu ve Zlíně. Pavel Buráň patří k jejím zákazníkům. Věrohodnost vyprávění mimo jiné snižuje skutečnost, že při podpisu listin již žádní „únosci“ nebyli přítomni, ale obr Pavel Buráň po podpisu naštvaně neodešel, nýbrž oslavil smíření s Jaroslavem Novotným bohapustou pijatykou. Mimo to před soudem vypovídala svědkyně, která osobně Pavla Buráně nezná. Viděla vstupovat do vily muže, jehož popis připomíná postavu Pavla Buráně. Přijel sám, vozidlem, jehož popis odpovídá autu Pavla Buráně.

Oba „obchodní partneři“ v televizním pořadu zneužívají skutečnost, že mohou říkat úplně cokoli, protože jejich diváci neznají trestní spis manželů Novotných a většinou nemají takové právnické znalosti, aby mohli odhalit klamavost různých výroků, jež v pořadu zazněly. Bezbrannost diváků ve spojení s 21 tisíci zhlédnutí je pohoršující skutečnost. 

Pavel Buráň tentokrát přehnal znevažování bývalého společníka hrubou podpásovkou: „odhalil“ jeho nevábnou trestní minulost. Prozradil, že byl kdysi  pětkrát odsouzen, ale jeho odsouzení je zahlazené. Zahlazené odsouzení nemá žádné právní účinky a ve slušné společnosti se o něm nemluví. K odsouzenému se přistupuje jako k nevinnému. Když už se Pavel Buráň rozhodl k neslušnému chování, měl diváky informovat, že šlo o bagatelní trestnou činnost z dávného mládí a nejzávažnější bylo odsouzení předlistopadovým soudem za „příživu“, která dnes není trestným činem. Vrozená skromnost mu ale nedovolila, aby divákům prozradil, že jej NCOZ stíhá pro podezření z podvodu se škodou 140 mil. Kč a pro maření spravedlnosti údajným podplacením svědka. Zatím ovšem na něj musíme pohlížet jako na nevinného. 

Klamavé je například opakované tvrzení, že nejdříve zlínský soud manžele Novotné opakovaně usvědčil, a pak je na  příkaz odvolacího Vrchního soudu v Olomouci zprostil obžaloby. Je to polopravda. Senát předsedy Radomíra Koudely skutečně vydal postupně  dva „usvědčující“ rozsudky, ale ty nejsou usvědčujícím důkazem, protože neobstály v odvolacím řízení. Z právního hlediska jsou nicotné. Záměrně se zastírá skutečnost, že se souhlasem žalobce soud postupně pravomocně zprostil obžaloby domnělé únosce, a přesto v důkazní situaci „únos bez únosců“ manžele Novotné odsoudil k trestu odnětí svobody na 7 a 4 roky. Takový rozsudek přece nemohl v odvolacím řízení obstát. Ostatně soudce Radomír Koudela se „cítil nešťastný, že musel tento rozsudek vynést“, což mi veřejně sdělil v předsálí po opuštění soudní síně. 

Luboš Xaver Veselý a jiní ochránci Pavla Buráně nikdy nezjišťovali, kdo tedy Pavla Buráně unesl, a kdo kromě něho mluví o únoscích a kdo kromě něho je viděl. Je maličkostí, že  velitele únosců, který  se měl zdržovat ve vile, policie neustanovila a u soudu se o něm nemluvilo. Z drobností mě zaujalo tvrzení Luboše Xavera Veselého i Pavla Buráně, že z odposlechů je  zřejmé, že Novotní od počátku plánovali předání věci do pravomoci olomouckých orgánů, které jim měly vyjít vstříc. Doporučuji jim touto cestou, aby si odposlechy znova poslechli a aby identifikovali mluvčího, a aby se zajímali o důvody k jeho nedůvěře ke zlínským orgánům. 

Kdyby Luboš Xaver Veselý sledoval jednání v soudní síni, věděl by, že nálezy v počítači Jaroslava Novotného, které v pořadu uváděl jako důkazy, nic nedokazují. 

Je pravda, že zprošťující rozsudek je podivný, neboť jeho výroková věta neladí s odůvodněním. Zamyšlení nad tímto úkazem jsem věnoval článek Rozpaky soudce R. (zde).  V zásadě si myslím, že soudce Radomír Koudela vyšel ze šlamastyky se ctí, byť na začátku procesu se k Novotným choval až nehumánně. 

Pavel Buráň opakovaně brojí proti Vrchnímu soudu v Olomouci, že mu při veřejném zasedání dne 14. prosince 2022 nedal možnost hájit jeho pravdu. Ale předseda senátu přečetl veřejně jeho dopis, jehož obsah měl povahu odvolání, a s jeho argumentací se vypořádal. Udělal pro něj více než musel, protože poškozený nemá právo podat odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Odvolání ovšem podal žalobce, ale soud, který se věcí zabýval již potřetí a znal perfektně spis, se s ním snadno vypořádal. Mylná je i výčitka, že odvolací  soud neprováděl dokazování. Nemusel: použil důkazy, nahromaděné nalézacím soudem. 

Pavel Buráň  použil k zvrácení zproštění Novotných mimořádné opravné prostředky, ale s žádným neuspěl. Proces je uzavřený jednou provždy. Navíc policie sice hledala stopy spojení mezi Jaroslavem Novotným a „únosci“ před únosem nebo po něm, ale žádné nenašla. 

V závěru pořadu Luboš Xaver Veselý prohlásil, že bajce o únosu bez únosců  věří a bude nadále pomáhat Pavlu Buráňovi v jeho úsilí o dosažení  spravedlnosti. Má správný obchodnický instinkt: na této pochybné službě neprodělá, pokud mu  nevadí ztráta novinářské poctivosti. 

Pavel Buráň je velmi úspěšný podnikatel. Má proto peněz dost, takže mu nečinilo potíže stvrdit účinek pořadu Xaver Live rozhovorem, již tradičně uveřejněným na Parlamentních listech dne 15.listopadu 2024 (zde). Není v něm prakticky nic nového. Pouze zde jako vyprávěč  poprvé uvádí, že ho „  únosci hrubým způsobem zbili“. Takto přesně dříve násilí na něm spáchané nepopsal. Jeho výklad o ignorování nalézacího  soudu soudem odvolacím je nesmysl, přiměřený podjatosti hodnotitele. Jeho úvahy o poměrech v české justici nemá smysl komentovat. Zvlášť zábavná je jeho domněnka, že nespravedlivý postup justice proti němu byl výsledkem politického tlaku. Která politická síla mohla mít zájem ať na Novotných nebo na něm? 

Příkladem demagogie, kterou autor použil k posílení pohoršujícího účinku bajky o únosu bez únosců, je citace výroků podnikatele Roberta Vláška v pořadu, kterého Luboš Xaver Veselý uvedl jako bývalého policejního vyšetřovatele, aby mu dodal váhy. Je pravda, že se vyjádřil, že případ Pavla Buráně je neobvyklý a došlo  v něm k přehlížení důkazů. Je ale zřejmé, že o případu mnoho nevěděl a výrok dále nerozváděl. V pořadu se pak hlavně zabýval propagací obchodování se zlatem. 

V článku  mě zaujal nářek Pavla Buráně nad tím, že tato kauza hluboce zasáhla do jeho osobního, rodinného a podnikatelského života. Namítám proti tomu, že trestním oznámením kvůli předstíranému únosu z 8.října 2014 spustil psychické týrání manželů Novotných. Navíc zabránil bývalému společníkovi a věřiteli, aby se v občanskoprávním řízení domáhal doplacení kupní ceny za polovinu jejich společné firmy.  Žít tolik let v naději na víceleté uvěznění a být bezbranný v občanskoprávním sporu není vůbec příjemné. Novotní dlouhodobě psychicky strádali, zejména paní docentka, která s obchody svého manžela neměla nic společného a Pavel Buráň hned při prvním vystoupení před soudem z ní sejmul psí hlavu, nasazenou v přípravném řízení. Ale trápení mohlo skončit v prosinci r. 2022, kdyby se Pavel Buráň nerozhodl soustavně šířit svou bajku o únosu bez únosců a jejím prostřednictvím špinit Novotné jako zločince. 

Chápu motivy jeho jednání. Má zásadní stížnosti na osud. Nepodařilo se mu předstíráním únosu vyřadit ze hry věřitele a dnes čelí žalobě v občanskoprávním soudním řízení na vymožení nedoplatku kupní ceny za polovinu firmy řádově ve stamilionech Kč. Prohraje-li, bude to mít nepříznivý dopad na jeho podnikání. Navíc zatím asi neví, co a zda vůbec něco mu hrozí ze strany NCOZ, která s uzavřením jeho případu podezřele váhá. To vše dohromady mu brání uznat porážku a hledat dohodu s věřitelem. Prostředky, které vkládá do mediální kampaně, jsou vyhozené z okna. Ale má jich dost, takže o nic nejde. Rozumný dlužník by ale spíše hledal dohodu s věřitelem. 

Souhlasím s Pavlem Buráněm i s Lubošem Xaverem Veselým, že obecně v trestním řízení dochází občas k nepřístojnostem, jejichž výsledkem jsou jednou  nespravedlivé odsuzující rozsudky, jindy ochrana zločinců orgány činnými v trestním řízení.  Potíráním justičních nepravostí se zabývám déle než dvacet let. Ale mám jistotu, že v tomto trestním řízení se Novotným dostalo spravedlnosti.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

POTÍŽE POTÍŽÍSTY

Před pár lety jsem přemýšlel nad tím, že „zavřu krám“, tedy že rozpustím spolek Chamurappi, jehož jsem předsedou a výkonným orgánem, a začnu se věnovat nějaké méně deprimující činnosti, než je řehole justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty). Ale kdosi mě tehdy od záměru odradil. Nicméně v současnosti se k úvaze vracím, protože mi toto působení dlouhodobě nepřináší téměř žádné radostné zážitky, zatímco přísun těch smutných neustává. Stále za mnou přicházejí lidé, kteří se dožadují soucitu kvůli neutěšenému stavu jejich trestního řízení, a dožadují se podpory.

Ke všemu se mi zdá, že s nástupem Fialovy vlády ze strany příslušných úřadů přibylo přezíravého chování a nezájmu. Zlepšení snad spatřuji pouze v tom, že zatím nikdo nenásledoval příkladu zesnulé exprokurátorky Marie Benešové, která kdysi vyvolala trestní řízení proti mně, tvrdíc, že mám početnou klientelu a úspěšně rozvracím trestní řízení na celém území státu. Po dvou letech od zahájení to ale vyšumělo. Tehdy jsem ovšem nebyl samostatnou jednotkou, ale pilným členem spolku Šalamoun.

Nejnápadnějším ukazatelem vývoje resortu je stále rostoucí objem prostředků, vynakládaných státem na odškodnění obětí nesprávně vedených řízení. Naděje, že by stát podnikl účinná opatření proti opakování nešvarů, není žádná.

Uvažuji také nad tím, zda vůbec má činnost justičního prudiče praktický význam, zda je někomu ku prospěchu. Velký podíl mého času v posledních letech zaujalo sledování problematických trestních procesů. Vysedával jsem celé dny v soudních síních, ale kromě toho jsem i studoval související dokumentaci, protože jsem si chtěl udělat samostatný úsudek, nezávislý na vyprávění chráněnců. Měl jsem štěstí, že většina sledovaných procesů navzdory všem potížím a po více letech skončila pravomocným zproštěním. Ale ohlédnutí za těmi, jež skončily odsuzujícím rozsudkem, většinou ve mně vyvolává pochybnosti o jejich spravedlnosti a beznaděj. Jeden z nich dosud pokračuje a nejsem si jist, že se do blížící se devadesátky dočkám zprošťujících rozsudků.

Přirozeně na žádný proces jsme nemohli mít přímý vliv. Zjevné příznivé účinky usilování spolku Chamurappi se mohly projevit vždy jen zprostředkovaně, např. vyjednáním milosti prezidenta republiky nebo přesvědčením ministra spravedlnosti o vhodnosti podání stížnosti pro porušení zákona. Od odchodu ze spolku Šalamoun v r.2017 jsme se cestou vyjednávání milosti vydali jen jednou, a to za působení pana prezidenta Miloše Zemana, u něhož jsme neuspěli. Naštěstí v tomto případě naši chráněnku nechal po sedmi měsících pobytu ve vězení propustit na svobodu Nejvyšší soud ČR a následně dosáhla pravomocného zproštění. Stížností pro porušení zákona jsme získali několik, ale úspěšná byla jen jedna. Stála ale za námahu. Po ní následoval pětiletý obnovený proces, zakončený zprošťujícími rozsudky a našimi neúspěšnými pokusy o trestní stíhání soudců a státní zástupkyně, kteří dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR porušili zákon v neprospěch našich chráněnců.

Sledování hlavního líčení v soudní síni bylo někdy příležitostí k předkládání podnětů  k zahájení kárného řízení se soudci, výjimečně až s návrhem na zbavení taláru. Výsledky byly ovšem nicotné, protože kární žalobci většinou nepovažovali nepřístojnosti podřízených za závažná pochybení. V nejlepším případě vystačili s napomenutím provinilce. Není příjemné být svědkem nevhodného chování k obviněným s vědomím bezmoci proti bezpráví.

Nemilou částí sledování víceletých procesů je nevyhnutelná nutnost být svědkem strádání obžalovaných a jejich blízkých a vyrovnávat se s vědomím  nemožností okamžitě jim pomoci.

K výkonu řehole patří návštěvy ve věznicích. Pro odsouzeného je návštěva spřátelené osoby vždy radostným vyrušením z všedního života. Ale přesto jen málokdo dokáže před návštěvníkem skrýt strádání z odloučení od rodiny a přátel a napětí z nejistoty o budoucnosti. S uspokojením konstatuji, že jsem nenarazil na žádný případ špatného zacházení s chovanci. Naopak jsem poznal případy, v nichž rodina na svobodě bez opory odsouzeného strádala více než vězeň v humánním prostředí věznice. K tomu všemu patří výměna informací s rodinou odsouzeného a někdy i uspokojování potřeby utěšování..

Nicméně je jedna oblast, v které se jako předseda spolku Chamurappi z.s. mohu projevit bezprostředně : řízení o podmíněné propuštění po odpykání příslušné části trestu. Od založení spolku v listopadu 20017 jsme se zúčastnili patnácti řízení, z nichž v třinácti případech soud naše chráněnce propustil na svobodu. Žádný se za mříže nevrátil. Šestnácté řízení je v chodu a patrně letos neskončí. Dobré výsledky nejsou dány ani tak mou způsobilostí zastupovat spolek při veřejném zasedání soudu, jako pečlivým výběrem podporovaných žadatelů. Převážně jde o odsouzené, jimž jsme se snažili pomoci v jejich trestní věci a po nezdaru je podpora v řízení o podmíněné propuštění jakousi „poslední službou“. Ve většině případů propuštění předcházelo několik let marných pokusů o zvrácení rozsudků.

I v této oblasti se podmínky zhoršily. Kdysi trestní řád umožňoval zájmovým organizacím občanů, aby podávaly vlastní návrhy na podmíněné propuštění, spojené s nabídkou  na převzetí společenské záruky za završení polepšení žadatele. Věznice v tom případě měla povinnost podat navrhovateli zprávu o  chování žadatele. Předkladatel návrhu pak při veřejném  zasedání seděl na lavici obhájců, viděl žadateli při jeho výslechu před soudem do tváře, směl klást jemu i svědkům a znalcům otázky, podávat návrhy, vyjadřovat se k výrokům znalců a státního zástupce. Samozřejmě měl právo na protokol z jednání, na písemné vyhotovení rozhodnutí a v případě zamítnutí návrhu na propuštění chráněnce měl právo stížnosti, kterou se musel zabývat stížnostní soud. O tyto vymoženosti jsme přišli při úpravě trestního řádu, provedené na návrh exprokurátorky- ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nadále máme pouze právo nabídnout soudu převzetí společenské záruky za završení polepšení propuštěného odsouzeného, ale veřejného zasedání se účastním jako veřejnost, čili sedím za zády žadatele, bez možnosti s ním komunikovat, či jakkoli vstupovat do řízení. Není jisté, že mám nárok na protokol z jednání a nejistota panuje také ve věci práva na stížnost proti rozhodnutí soudu.  Zhoršení procesních podmínek je viditelné, ale nikoho to nezajímá a na nápravu není naděje.

V řízení o podmíněné propuštění jsme dosáhli nepřehlédnutelného úspěchu. Díky naší pomoci se narodila tři krásná miminka, jejichž přivedení na svět by jejich matky možná nestihly, kdyby musely dosedět trest do konce. Dvě matky se šťastně vdaly. Třetí žije jako samoživitelka s třemi báječnými dětmi. Nemaje živitele, má obrovské potíže a nedaří se mi najít nadaci, která by se o ni a její děti postarala. Skoro každý oligarcha se chlubí nadací, která pečuje o  matky samoživitelky. Ale když dojde na lámání chleba, buď nadace nemá peníze, nebo se matka nelíbí ředitelce (ženy na ženy jsou jako saně). Nikoho nezajímá, že nedostatkem prostředků strádají především děti.

S agendou řízení o podmíněné propuštění spolek Chamurappi ale končí, protože nemáme kapacitu na to, abych přebírali související dohled nad dalšími propuštěnými.

S činností  spolku Chamurappi volně souvisí má publicistika. Soudní jednání obvykle doprovázím komentáři ke každému jednání. Snažím se být vždy objektivní. Vznikají při tom i úsměvné situace. Jeden soudce napsal kdysi článek do Neviditelného psa, v němž tvrdil, že chce-li vědět o nějakém procesu pravdu, musí si přečíst můj článek. O pár let později jsem se usadil v jeho soudní síni a komentoval jsem jím vedené řízení. Nevím, zda byl spokojen. Já s ním nikoli. A o dalších pár let později, v době prezidentské volební kampaně, Neviditelný pes přestal mé články přejímat a tváří se vůči mně nesmiřitelně. Asi přece jen nebyly mé texty tak objektivní. Podotýkám, že nepíši na zakázku, ale z vnitřní potřeby se vyjádřit. Budu asi pokračovat, i kdyby Chamurappi zanikl, pokud budu mít prostředky na provoz internetu.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

MEDITACE NAD JEDNÍM USNESENÍM NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR

Četba usnesení Nejvyššího soudu ČR může být pro laika zdrojem poučení, ale i podnětem k volným úvahám. Je tomu tak i v případě usnesení senátu předsedy Františka Púryho z 31.července 2024, jímž soud odmítl dovolání, podané 1. března 2023.  Předseda senátu je obecně uznáván nezpochybnitelného odborníka na trestní právo. Nemám důvod jej zpochybňovat a myslím, že následující kritické úvahy jeho obrazu v jeho celku neuškodí.  Vzhledem k délce času od podání do vyřízení je rozsah 15 stran poněkud překvapující, ale stručnost je vždy třeba chválit, pokud nejde na úkor pečlivosti zpracování.

Předmětem úvah může v tomto případě být rozdíl mezi názory dovolatelů a soudu na posuzování námitky podjatosti soudců. Není to překvapující: zvláště někteří soudci u nalézacích soudů se tváří, jako by podjatost byla sprosté slovo. Proti tomu ale Ústavní soud bývá při rozhodování stěžovatelů na podjatost soudců vstřícný. V našem případě tomuto rozhodnutí předcházelo řízení k námitce podjatosti jednoho z dovolatelů proti předsedkyni odvolacího senátu. Vrchní soud jako soud odvolací ji zamítl a Nejvyšší soud ČR s ním souhlasil. Ale Ústavní soud uznal napadenou soudkyni za podjatou. Řízení pak musel převzít jiný senát. Když obžalovaní podali proti jeho rozsudku odvolání, zjistili, že dva ze tří  členů odvolacího senátu rozhodovali proti nim v předcházejícím řízení o podjatosti. Dožadovali se proto vyloučení senátu pro    podjatost, avšak v tomto řízení u Nejvyššího soudu ČR s požadavkem nepochodili. Soud své stanovisko odůvodnil v souladu se zásadami, jež uplatnil v dřívějším řízení, které však u Ústavního soudu neobstálo. Zde se projevuje rozdíl mezi vnímáním soudců a dovolatelů: dovolatelé mohou mít obavy, že dva členové senátu si mohou pamatovat, že se již problémem podjatosti  v této věci zabývali a může je to proti dovolatelům popudit, zatímco soudci mohou trvat na nezpochybnitelnosti nestrannosti soudců za jakýchkoli okolností. Jako laik se kloním na stranu dovolatelů. Není ovšem vyloučeno, že v případě vyhovění námitky podjatosti soudců odvolacího soudu by se nakonec odvolatelé mohli „dostat z louže pod okap.“

V dalším se Nejvyšší soud ČR vypořádal s námitkou dovolatelů, že v řízení u nalézacího i odvolacího soudu nedošlo k vlastnímu stanovení škody a soudy vzaly za bernou minci výměr Celní správy, který právě v době vydání rozsudku zrušil v daňovém řízení Městský soud v Praze. Senát Františka Púryho je spokojen, že tento argument padl, protože Nejvyšší správní soud předmětné rozhodnutí  Městského soudu zrušil v r.2024. Podle mého laického úsudku obecné soudy nemohly předjímat vývoj daňového řízení, které probíhalo nezávisle na řízení trestním, takže výtka dovolatelů asi byla správná: v daný okamžik jednal nalézací soud špatně. Ale navíc mě zaujalo, že  dovolací soud se nezajímal, jak nalézací soud dospěl k názoru, že dovolatelé jsou oprávněnými plátci daně. Kdyby se zajímal, možná by pak také zkoumal, proč nalézací soud nevzal na vědomí skutečně zaplacenou daň.

K zamyšlení je i otázka, zda obžalovaná právnická osoba byla obžalovaná právem, když její vina spočívala pouze v jednání dovolatelů, za které byli odsouzeni. Nejvyšší soud rozhodl, že si odsouzení skutečně zasloužila. Jako laik se ale zamýšlím, zda nedošlo k nedbání zásady „no bis in idem“.

Nejvyšší soud nepřistoupil  ani na námitky o rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním vyhodnocením, popř. o opomenutí některých důkazů. Jako laik nechápu, jak k takovému názoru dospěl, když podle vyjádření v závěru usnesení „ nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího“. Přeloženo do „lidštiny“: postupy a zjištění obecných soudů posvětila neomylnost soudců, takže dovolací soud neměl důvod se jimi zabývat. Na základě vlastních poznatků mám jako laik zásadní pochybnosti o nezávadnosti počínání nalézacího soudu, které odvolací soud neodhalil jen díky povrchnosti svého přístupu. Na základě nesprávných skutkových zjištění nelze dojít ke správným právním závěrům. Ale zdůrazňuji: jsem laik, věřící jen vlastnímu poznání. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

VĚRCHUŠKA A SPROSTÝ LID

Do pojmu „věrchuška“ zahrnuji nejen vrcholné představitele státní moci, politické elity-pseudoelity, ale také všemocné oligarchy.

 Mnoho drobných potíží, které vyvolávají nespokojenost obyvatelstva s poměry, se rozbují do neúnosných rozměrů proto, že se o nich „věrchuška“ ani nedoví včas, pokud vůbec, a proto nemůže jejich vzniku předcházet. Polistopadový étos vyvanul, vládnoucí vrstvy si vystačí samy, o dění „dole“ se nezajímají.

Tento stav se projevuje i v oblasti trestního řízení, v které se pohybuji déle než 20 let. Za působení Václava Havla a Václava Klause byli v jejich kanceláři občanští aktivisté přijímáni jako samozřejmí partneři k jednání a od nich se „nahoru“ dostávaly zprávy, které by jinak administrativní aparát odfiltroval, aby nepřivodil šéfovi špatnou náladu nebo si nepřidal práci. S nástupem Miloše Zemana to na úrovni Hradu skončilo. Ale ještě za vlád předsedů Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše se s námi ministři spravedlnosti dosti ochotně bavili (nemluvím jen za sebe) a naslouchali našim informacím a přáním. Například Spolek Šalamoun se účinně zapojil do vysvětlování zásad připravovaného nového zákona o státním zastupitelství a do  eklepu Poslanecké sněmovny se dostaly předlohy zákonů, jejichž přijetí by dle mého názoru bylo prospěšné.

Obecně se postavení laických spolků zhoršilo. Za předlistopadových poměrů měly zájmové organizace občanů právo uplatňovat v trestním řízení společenskou obhajobu. Ještě donedávna jsme měli právo navrhovat podmíněné propuštění odsouzených a byli jsme plnohodnotnými účastníky řízení. Úpravou trestního řádu, prosazenou ministryní- exprokurátorkou Marií Benešovou, jsme toto právo ztratili. V současnosti smíme pouze nabízet převzetí společenské záruky za završení polepšení žadatele, ale nejsme stranou řízení a není úplně jasné, jaká máme procesní práva. Je to poslední nicotný zbytek možností, jež měli naši předchůdci v totalitním režimu. Oslabením vlivu laiků je i omezení působení přísedících v soudních senátech, nedávno schválené Parlamentem proti názoru prezidenta republiky. Laičtí přísedící jsou mimo jiné (a nejen) nástrojem občanské kontroly nad mocí soudní. Nepostrádám ovšem spící a někdy i obtížně probudítelné přísedící pokročilého věku, jejichž občasný výskyt vedl k obecným pochybnostem o užitečnosti této funkce. Kvalita senátů byla případ od případu různá. Ale byl to i výsledek nedůstojné úrovně odměňování přísedících, která odpuzovala zájemce o tento úřad a následně omezovala možnosti výběru vhodných uchazečů. Je smutné, že o napravení poměrů  v odměňování se chce pokusit až ministr Pavel Blažek, až je pozdě. Snížením počtu přísedících stát ušetří pár milionů, zatímco rok od roku platí stále více desítek milionů na odškodnění obětí selhání justice. Potírání výskytu justičních přehmatů a jejich předcházení by bylo efektivnější. Zrušení senátů asi není správným opatřením ke snížení výskytu špatných rozhodnutí.

K odtržení „věrchušky“ od „sprostého lidu“ přispívá skutečnost, že téměř každý činitel s významnou mocí živí kolem sebe lidi, kteří ho chrání před přívalem informací a požadavků od různých stěžovatelů a žadatelů o pomoc. Psát dopisy s označením „do  vlastních rukou“ je většinou zbytečné. Není jisté, že se do rukou adresáta skutečně dostanou. Jeho lidé je vyhodnotí „podle obsahu“ a rozhodnou, zda je mají postoupit adresátovi nebo ho aspoň o podstatných prvcích jejich obsahu uvědomit, či zda je mají někam přesunout nebo vyřídit je sami. Znám případ, v němž žadatelé o pomoc vedli obsáhlou korespondenci s mocným  adresátem nebo alespoň s jím pověřenými úředníky, ale adresát se ve skutečnosti o jejich existenci vůbec nedověděl a jednáním  s nimi nikoho nepověřil. 

Není samozřejmě možné, aby vlivný příjemce podání od řadových občanů všechna četl, protože jeho den není delší než 24 hodiny. Někdo musí korespondenci přezkoumat a roztřídit, ale není jedno, kdo takovou službu vykonává. Měl by to být někdo, kdo je k adresátovi loajální, je zkušený a způsobilý být nad věcí. Neměl by být nezpůsobilý prožitku soucitu. Z mé zkušenosti ale vyplývá, že častěji se vyskytují lidé, kteří mají silný sklon k „odklánění“ podání od adresátů a jsou nepřátelští vůči občanským stěžovatelům. Závažné to je zvláště u adresátů s nějakou výsadní pravomocí, za které jeho podřízení často vyřizují věci za jejich zády podle svého, pokud možno v neprospěch žadatelů.

Potíže nastávají i při pokusech o osobní jednání s vlivným činitelem. I v tomto případě je brzdou pomocný personál, který většinou brání svého opatrovance před stykem s nevhodnými lidmi a volně rozhoduje, kdo je vhodnou osobou. Ochránci chtějí často vědět, o čem  chce žadatel jednat, předmět jeho zájmu samostatně posoudí a rozhodnou. Nepřihlížejí k tomu, že zájemce může mít na srdci choulostivé sdělení, které neposkytne komukoli, třeba i s ohledem na své  postavení nebo dokonce osobní bezpečnost. Nejjednodušší omluvou za odmítnutí setkání je naprostý nedostatek času. Píše mi čtenář, jenž čeká bezvýsledně na přijetí jistým poslancem  v jeho poslanecké kanceláři již drahnou dobu a stále se jen dovídá, že pan poslanec je přetížen prací a nemá čas.

Probojovat se k vlivné osobnosti ještě nemusí být výhra. Čím větší je výška, z které na žadatele a jeho problémy nahlíží nositel moci a bohatství, tím méně ho věc zajímá, tím neochotněji ji chápe, tím spíše žádost posoudí jako malichernost, která je pod úrovní jeho rozlišovacích schopností. V případě záležitostí se sociálním pozadím se většinou projeví neschopnost pocítit soucit, dokonce i soucit s dětmi.

Ke všemu se stále více rozevírají nůžky mezi chudobou a bohatstvím.  Nepřispívá to k dobré náladě ve společnosti a nevěstí to nic dobrého. Pochybuji, že právě o tento rys naší současnosti stáli lidé, kteří cinkali klíči pod melantrišským balkonem. Soucit věrchušky s chudobou by byl prospěšný jako lék snižující napětí. A se sprostým lidem je třeba debatovat. Zpívali o tom kdysi dávno Werich s Voskovcem, ale platí to stále.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

BEZTRESTNOST ZLOČINCŮ ZAJIŠTĚNA

Náš právní řád nezaručuje obětem trestného činu zadostiučinění v podobě trestního postihu původců jejich trápení.  V poslední době jsem od podpory obhajoby nespravedlivě stíhaných plynule přešel k pomoci poškozeným při jejich pokusech o vyvolání trestního stíhání pachatelů bezpráví, jež vytrpěli. Vesměs jsem narazil na nechuť orgánů činných v trestním řízení vyjít vstříc touhám poškozených, jimž pachatelé zasáhli do životů velmi bolestivým způsobem.

Zvlášť smutný je případ, který skončil neúspěchem v těchto dnech. Kdysi mě významný advokát seznámil s obžalovanými podnikateli, bratry L.a J.L. a doporučil mi, abych se jim věnoval. Hlavní líčení již bylo v běhu. Po jejich obsáhlém vysvětlení a po nastudování obžaloby a protokolů z proběhnuvších soudních jednání jsem nabyl dojem, že celý proces je divný a rozhodl jsem se jej sledovat v soudní síni. Nestačil jsem se pak divit, když jsem poslouchal výpověď výmluvného svědka, recidivisty R.Š., původně spoluobžalovaného v tomto procesu. V době zahájení hlavního líčení se nacházel ve vězení v Německu. Soudkyně I.Š. vyloučila hned na začátku hlavního líčení jeho věc do samostatného řízení, v němž jeho trestní stíhání zastavila pro neúčelnost. A umožnila tím jeho používání jako významného svědka na straně obžaloby. Jeho výpovědi naslouchala se zjevným potěšením, a když urážel obžalované bratry L., povzbudivě se usmívala.

Dověděl jsem se pak, že R.Š. si  krátce před zahájením procesu vysloužil dva tresty odnětí svobody, každý na 7,5 roku, a to jeden v Německu za obchod s drogami, druhý v České republice za brutální vydírání výše zmíněných obžalovaných bratrů. Určitě jim za odsouzení nebyl vděčný a jeho svědectví vypadala podle toho. Škodil, jak se dalo. Bez jeho tvrzení by soud neměl důkazy ke klíčovým bodům obžaloby.

V průběhu hlavního líčení jsem se pak dověděl, jak proběhlo vydírání bratrů L. Recidivista R.Š. je v lednu r. 2013 nechal pod nějakou záminkou vlákat do jakéhosi penzionu, kde je napadli čtyři ozbrojenci. Přepadené svázali a pohodili na postele. Ráno se pak dostavil R.Š. a vysvětlil jim, že za chvíli přijdou „pánové v oblecích“, kteří  jim předloží k podpisu listiny, jimiž v jeho prospěch převedou značnou  část svého bohatství. Když podepíší, bude na ně hodný a propustí je neporušené domů. Nepodepíší-li,povede se jim špatně. A samozřejmě si v případě propuštění nesmí dovolit jít na policii, protože tam má kamarády, takže by se o jejich návštěvě ihned dověděl a potrestal by nejen je, ale i jejich děti a další členy rodiny. 

„Pánové v oblecích“ byli dva: notář a doprovázející advokát. Předvedeni se svázanýma nohama před notáře bratři samozřejmě podepsali předložené listiny, aniž by znali jejich obsah. Přivodili si tím obrovské škody, z nichž se dosud nevzpamatovali. Soud listiny zneplatnil až v r.2019. 

Navzdory vyhrožování R.Š. se bratři obrátili na policii a dosáhli vyvolání vyšetřování. R.Š. jako  jediný mohl věděl, kdo  byli ozbrojenci, kteří na jeho přání špatně nakládali s poškozenými. Jejich totožnost neodhalil a policii se nepodařilo je najít. Mohl usvědčit notáře, ale mlčel. Zkušený žalobce se s daným stavem spokojil. Obžaloval pouze R.Š. a jeho pomocníka L.L. Notáře a advokáta použil jako svědky obžaloby. R.Š. si vysloužil 7,5 roku za mřížemi, pomocník podmíněný trest, který mu odvolací soud snížil. Tím se nad případem zavřela voda. Většina účastníků vydírání zůstala v temnotách. Jejich beztrestnost se zdála být zajištěna jednou provždy. Čas směrem k promlčení pokojně plynul. 

Později ale došlo k nečekanému obratu. R.Š. se dostal do české věznice. Na jeho přání jsem jej navštívil a podařilo se mi jej rozpovídat. Vysvětlil mi, jak vydírání poškozených probíhalo. Tvrdil, že akci vymyslel advokát J.S. Ozbrojence neznal, pouze z jejich chování a výstroje usuzoval, že to byli převlečení policisté ze zásahové jednotky. Obstaral mu je kamarád Franta. Kamarádovo příjmení ale neznal. Měl to být policejní důstojník. Dveře k dopadení neustanovených pachatelů se takto pootevřely. 

R.Š. se pak s pomocí spolku Chamurappi z.s. pokusil o obnovu procesu. Věděl, že v obnoveném procesu by mu soud nemohl zvýšit trest. Ale nebylo vyloučeno, že  srovnání jeho podílu na vině se zásluhami ostatních spolupachatelů a uznání jeho zásluhy o objasnění zločinu by mu mohlo vynést snížení  trestu o pár týdnů, ne-li měsíců. Patnáct let ve vězení je krutě dlouhá doba, takže každé sebemenší zkrácení by bylo výhrou. 

Když jsem u soudu slyšel jeho výpověď o hrůzách, jimž byli bratři vystaveni, nepochyboval jsem, že soud jeho žádosti vyhoví.  Avšak intervenující státní zástupce navrhl zamítnutí žádosti, protože v obnoveném procesu by se postavení odsouzeného nezměnilo. Soudkyně jeho návrhu vyhověla. Použití opravných prostředků na věci nic nezměnilo. 

Rozhodli jsme se jít jinou cestou. V prosinci r. 2020 jsem jako předseda spolku Chamurappi podal trestní oznámení na neustanovené pachatele. Dlouho  se mi nedařilo  dosáhnout zahájení vyšetřování. Všechny oslovené orgány se tvářily, že se vlastně nic nestalo. Nakonec ale přece jen začaly konat. Dozorovým státním zástupcem se stal starý známý, který se postavil proti obnovení procesu. 

Když se dlouho nic viditelného nedělo, začal jsem se domáhat nahlédnutí do spisu. Vyšetřovatel mě odmítl a státní zástupce jeho rozhodnutí potvrdil. To se pak několikrát opakovalo. Stížnosti na „dozoráka“ a požadavky na jeho vyloučení pro podjatost k ničemu nevedly. Nakonec jsem se ale přece jen do spisu dostal. V té době mezi podezřelými byly čtyři „velké hlavy“: tři právníci a „Franta“. Ozbrojenci se zatím stále skrývali v temnotách. 

Když jsem se konečně do spisu dostal, zjistil jsem, že došlo k výslechům celé  řady vedlejších svědků, kteří nakonec nic užitečného  nevěděli. Z „velkých hlav“ byl výslechu podroben pouze notář, který je samozřejmě přesvědčen o své nevině. Ale aspoň se podařilo ztotožnit „Frantu“ jako  kpt. JUDr. F.H. Snažil jsem se přesvědčit vyšetřovatele, že je na místě poučit ho o výhodách spolupracujícího obviněného, a pak s ním jednat nevlídně. Dostalo se mi pak opakovaně poučení, že „Franta“ dlouho slouží a dobře slouží, takže drsné zacházení si nezaslouží. Nedosáhl jsem svého, zato 17.července 2023 jsem obdržel usnesení o odložení případu. Podal jsem proti němu stížnost. Překvapil mě pak „dozorák“, který stížnost o odložení zrušil a vydal příkazy k doplnění dokazování. 

„Velké hlavy“ konečně přišly na řadu.  Vinu samozřejmě popírají, i když právníci aspoň přiznávají, že znají recidivistu R.Š. a plnili jeho zakázku, která ovšem zněla zcela nevinně, a proto se ani nezákonného jednání dopustit nemohli. „Franta“ ale popřel jakýkoli styk s R.Š. Vůbec nechápe, jak ho mohl při rekognici poznat na fotografii, když si nepamatuje, že by někdy takového člověka někde potkal.

Dne 27. srpna 2024 jsem obdržel další usnesení o odložení případu, na které jsem odpověděl blanketní stížností. Do spisu jsem naposledy nahlížel 5. září 2024 a již 9. září jsem stížnost odůvodnil. Nastalo napjaté očekávání. Dočkal jsem se: usnesením z 24.října dozorový státní zástupce stížnost odmítl, protože není důvodná. Stížnost proti jeho usnesení není přípustná. 

Vrátili jsme se tedy do stavu před podáním trestního oznámení a nepotrestaní pachatelé mají dále naději, že je kvůli zločinu na bratrech L. nebude nikdo obtěžovat. Celá práce, kterou vyšetřovatel a jeho operativci odvedli, přišla nazmar. Myslím ale, že je to nemrzí. 

Je mi zejména líto, že se opět nepodařilo ustanovit ozbrojence, kteří se dopustili omezování osobní svobody poškozených a spáchali na nich násilí. Nevím, zda je skutečně mohl odhalit policista F.H. Nevím totiž, zda lhal recidivista R.Š., když mu nasazoval psí hlavu, či zda policista lží zachraňoval svou dobrou pověst a kariéru. Kdyby se věc dostala před soud, jejich konfrontace by byla přímo napínavá. K soudu to ale nedojde. 

Poškozené jistě ještě více trápí beztrestnost pro notáře, jenž ověřením jejich podpisů spustil proud obrovských škod na jejich majetku. 

Nepouštím se do úvah o způsobu vyhodnocení výpovědí „velkých hlav“, recidivisty R.Š. a samotných poškozených. K tomu je příslušný dozorový státní zástupce, jehož rozhodnutí za daného stavu věcí nepřezkoumá soud. „Vyšetřování skončilo, zapomeňte“. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.