KYVADLOVÝ VÝVOJ ZÁKONA V. - OCHRANA NEODPOVĚDNOSTI STÁTNÍCH ZÁSTUPCŮ

Mediální zájem o přípravu zákona o státní zastupitelství ochabl. Jeho posledním  významnějším projevem je rozhovor s ministrem Robertem Pelikánem v Právu dne 21.dubna 2015. Oživení mohlo přinést výjezdní zasedání Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny 23.dubna 2015, které ale proběhlo jako neveřejné a mnoho z něho neuniklo.

Robert Pelikán se v rozhovoru vyjadřoval optimisticky. Odmítl námitky proti označení státního zastupitelství za justiční orgán. Prý se jedná o nové pojetí, všude v Evropě rozšířené, které znamená posun státního zastupitelství ze začlenění v soustavě moci výkonné někam na pomezí k justici a jeho přeměny ze státního žalobce na veřejného.

Liboval si, že vytvořením nezávislého speciálního státního zastupitelství zabránil nahromadění nadměrné moci v rukou nejvyššího státního zástupce a tento významný útvar izoloval od státní a politické moci, čímž mu zajistil nezávislost.

Podivil se odporu, který návrhu zákona klade bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková ve své nové roli v Ústavně právním výboru Poslanecké sněmovny. Odmítl její výhrady ke zrušení vrchních státních zastupitelství s tím, že naopak bude výhodou, když prvostupňový žalobce krajského státního zastupitelství bude svou věc obhajovat v odvolacím řízení u vrchního soudu. Dosavadní systém předávání věci mezi stupni státního zastupitelství se prý neosvědčil, neboť druhostupňový žalobce se někdy ani s věcí řádně neseznámil.

Projevil také uspokojení, že pravidelným hodnocením státních zástupců jejich nadřízenými konečně dojde ke kontrole kvality jejich práce.

Cítil se silný, neboť opozice proti zákonu prý není početná, tvoří ji jen paní profesorka Válková, bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová a s nimi část opozičních poslanců, kteří mají kladení odporu vládním návrhům v náplni práce.

Mám obavy, že při důkladnějším „výslechu“ by se pan ministr dostal do úzkých. Nárok na označení státního zastupitelství za justiční orgán by asi nemohl doložit odkazem na zahraniční právní úpravy. Sotva by srozumitelně vysvětlil rozdíl mezi státní a veřejnou žalobou tak, aby to dávalo smysl: žaloba podaná státním orgánem není státní ? státní žaloba je neveřejná? Výkladem o výhodnosti doprovázení věci jedním žalobcem v prvostupňovém a odvolacím řízení asi předběhl vývoj, protože zveřejněný návrh zákona počítá se zřízením poboček Nejvyššího státního zastupitelství při vrchních soudech. Jeho hodnocení občasného nedostatečného výkonu žalobců v odvolacím řízení je nezvykle upřímné, smutné, ale nelze je paušalizovat. Jím vychvalovaný způsob zastupování žaloby u vrchního soudu prosazuje poslanecký návrh zákona, předložený Olgou Havlovou. Nevšiml si, že bezdohledovým „speciálem“ chce zřídit úřad, který se bude od předlistopadové prokuratury lišit hlavně tím,  že generálního prokurátora protiprávního režimu držely na oprati orgány KSČ, zatímco šéf „speciálu“ bude podřízen přímo pánubohu. Příležitostný přezkum jednotlivých rozhodnutí státních zástupců soudem soustavný dohled nenahradí. Opět je na místě otázka, v které jiné evropské zemi mají bezdohledový „speciál“ a jak se osvědčuje. Při zmínce o zavedení pravidelného hodnocení státních zástupců pan ministr nepřiznal, že zákon o státní službě zavádí každoroční hodnocení úředníků, zatímco státní zástupci, kteří  patrně mají blíže k andělům než ostatní státní úředníci, budou hodnoceni v tříletých intervalech. Při odhadu síly opozice se patrně spoléhá na možnost jejího převálcování koaliční hlasovací mašinerií podobně, jak se to stalo při prosazení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Potíže s přijetím novely energetického zákona ale ukazují, že to nemusí vždy vyjít.  

V rozhovoru přišla řeč i na překvapivý názorový obrat pana ministra, jenž ještě před krátkou dobu hájil zachování čtyřstupňové soustavy. Ať to vysvětluje jakkoli, podstatné je, že prokázal schopnost přijímat nové informace a impulsy, vypořádat se s námitkami a nelpět dogmaticky na neprolomitelnosti názoru ministra. Lze si jen přát, aby se stejně pružně choval i v jiných věcech.

Úvahy pana ministra mají skrytý obecný rys: apriorní nedůvěru ke státním zástupcům, politikům a představitelům státu. V jejím důsledku nelze nejvyššímu státnímu zástupci (bez ohledu na osobu) svěřit do ruky tolik moci, kolik mají generální prokurátoři, nejvyšší státní zástupci a ministři spravedlnosti všech evropských zemí. Státní zástupci „speciálu“ mají být izolováni od politiků a státu, což je unikátní české řešení. Mlčky se vyslovuje předpoklad, že nikomu nelze bezvýhradně věřit, všichni jsou zkorumpovatelní, všichni jsou schopni zneužít moc. Souvisí s tím i snaha vymanit státní zastupitelství ze začlenění do soustavy  moci výkonné, ovládané údajně zkorumpovatelnými úředníky a politiky. Hraničí to s popíráním základních principů dělby moci v demokratickém státu, před kterým nedávno varoval Václav Klaus, hovořící o hrozbě ústupu od demokracie k „expertokracii“. Státní zástupci odvozují svou moc od vůle zákonodárců a vlády, kterým ji svěřili voliči, a mohou ji mít jen tolik, kolik jim stát svěří. Samozřejmě, mají-li plnit svou funkci ve prospěch celé společnosti, pravidla uplatnění vlivu  nadřízených orgánů musí být nastavena tak, aby je chránila před zneužitím úzkými zájmovými skupinami nebo jednotlivci, a to od nejnižšího článku soustavy až na její vrchol a aby byla zajištěna procesní nezávislost státního zástupce při plnění úkonů trestního řízení, ale na absolutní nezávislost soustavy a jejích složek nemají nárok.

Z toho mála, co přece jen uniklo z kroměřížského zasedání Ústavně právního výboru, je nejdůležitější poznatek, že státní zástupci se brání snahám o přijetí opatření k vynucování odpovědnosti za špatnou práci, a ministerstvo je v tom podporuje převzetím dosud platných pravidel vymáhání kárné odpovědnosti do předloženého návrhu zákona. Zvlášť silně se projevuje nesouhlas s případným usnadněním vymáhání regresní spoluúčasti na odškodňování obětí justičních selhání. Poslancům napříč politickým spektrem chybí politická vůle vyslyšet přání lidu a postavit se skupinovým zájmům žalobců. Automatické spuštění kárného řízení v návaznosti na vyplacení odškodnění obětem justičních a státnězástupcovských přehmatů, které by v případě schválení zavedl poslanecký návrh Olgy Havlové, odmítají jako výstřednost.

Nečekané nepřímé podpory zastáncům neodpovědnosti za způsobené škody se dostalo ze strany obecně váženého předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy, kterého rozhořčilo, že ministerstvo v tichosti připojilo k návrhu zákona o státním zastupitelství malou doprovodnou novelu, která mění pravidla promlčení kárného provinění. Napříště by nebylo možné zastavení kárného řízení v případě resignace soudce nebo státního zástupce na mandát a od rozhodnutí o poskytnutí odškodnění za následky nesprávného úředního postupu by běžela nová promlčecí lhůta. Bez zavedení těchto změn by ale část provinilců měla možnost uniknout před odpovědností. V tomto směru je na místě ministerský návrh podpořit, protože nezávislost soudců a státních zástupců musí končit tam, kde působí škody občanům, z jejichž daní jsou placeni.

Odpůrci „přitažení šroubů“ státním zástupcům namítají ohrožení jejich nezávislosti a dokonce se obávají, že by se ze státních zástupců staly postrašené figurky, které by se bály žalovat. Jsem ale přesvědčen, že i domněle drastická opatření z poslaneckého návrhu by ve skutečnosti dopadla jen na několik jedinců a ministerstvo určitě nechystá „genocidu“ žalobců. A kdo se bojí nést odpovědnost za svou práci, nechť jde dělat něco jiného. Ve srovnání s některými jinými státy máme nadbytek žalobců. Pokud ti bojácní odejdou, veřejnosti nevznikne škoda. V každé jiné profesi se pracovník zodpovídá za způsobenou škodu. Žádná kasta nemá nárok na výjimku z tohoto pravidla.

Vývoj jde dál a nový rozměr do sporu o vhodnosti propojení pravidel vymáhání kárné odpovědnosti s regresním řízením proti původcům státem uhrazených škod vnáší další poslanecký návrh Olgy Havlové, tentokrát z pera místopředsedy spolku Šalamoun, právníka Miroslava Špadrny, představený dne 27.dubna 2015 na semináři v Poslanecké sněmovně. Dosažitelnost odškodnění by se po nabytí účinnosti zákona zvýšila a podstatně by se zkrátily procesní lhůty pro jeho poskytnutí. Lze očekávat odpor ministerstva spravedlnosti, jehož příslušný odbor je kapacitně poddimenzovaný a s dodržováním procesních lhůt má potíže již dnes. Musíme ale vynucovat uplatnění zásady rovnosti občanů a státu: stát, který poškodil občana, mu nesmí působit další příkoří špatným nakládáním v řízení o odškodnění. Je věcí státu, aby si vytvořil důstojné podmínky pro zvládání nároků poškozených. Východiskem z potíží je na jedné straně posílení příslušného odboru ministerstva, na straně druhé vymáhání odpovědnosti státních zástupců a soudců za výsledky jejich práce, které by určitě vedlo ke snížení rozsahu vymáhaných nároků na odškodnění. Prevence bývá účinnější než následná opatření.

Pod povrchem uklidněné hladiny mediálního zájmu ve skutečnosti pokračují napříč politickým spektrem neshody v řadě otázek. Nepřekvapují proto pesimistické názory na budoucnost ministerského návrhu zákona o státním zastupitelství, které například zazněly i  na výše citovaných 8.Rozmluvách na Hanspaulce, nebo zcela čerstvě v článku senátora Miroslava Antla na České justici dne 29.4.2015. Tyto hlasy jsou nepřehlédnutelnou protiváhou k výše zmíněnému optimismu Roberta Pelikána.

Návrh je ovšem jako celek výrazným pokrokem na cestě k uplatnění zdravého selského rozumu v řízení státního zastupitelství. Posun ministerstva od lpění na čtyřstupňové soustavě k třístupňové zaslouží ocenění. Právě proto by ale bylo smutné, kdyby návrh podlehl ve střetu s konzervativismem odpůrců jakýchkoli změn, stejně jako kvůli lpění na jakési typicky české cestě, dlážděné snahou o podřízení státního zastupitelství pravomoci pouze pánaboha a zachováním různých kastovních výsad státních zástupců včetně zajištění třináctiletého mandátu současnému nejvyššímu státnímu zástupci. Ministerstvo a zejména zákonodárci by se měli otevřít diskusi i s laickou veřejností, mezi kterou se vyskytují oběti státnězástupcovských a justičních přehmatů. Zákon se nevydává pro ochranu pohodlí a důstojnosti státních zástupců, ale pro zlepšení úrovně služby veřejné žaloby a garantování zákonnosti trestního řízení, za které občané platí ze svých daní.

PĚT BÁJEČNÝCH „TRAFIK“

Parlamentní strany si nadělily pět báječných „trafik“, o které budou moci licitovat.  Stalo se 10.dubna 2015, kdy  Poslanecká sněmovna přijala většinou pouhého jednoho hlasu novelu energetického zákona. Hlasovalo pro ni 86 poslanců, 13 bylo proti, ostatní zůstali pasivními diváky. Hlasování předcházel zarputilý boj mezi stoupenci a odpůrci zákona. Jeho součástí bylo 350 pozměňovacích návrhů a obstrukce poslanců hnutí Úsvit. Zvláštní je počet poslanců, kteří se hlasováním nevyjádřili: patrně je odradila rozsáhlost a složitost novely,  před nimiž pokorně kapitulovali. Než rozhodovat o  něčem, čemu nerozumí, raději vyklidili pole těm méně skromným a hlavně na úspěchu zainteresovaným. Neústupnost soupeřů prozrazuje, že  jsou ve hře zájmy silných vlivových skupin. Energetika je přece obrovský byznys a získání vlivu na ní je nesmírně lákavé.

Pokud novela skutečně nabude účinnost, dojde k velmi závažné změně ve výkonu státního dohledu nad energetikou, která se může dotknout peněženek každého z nás. Její význam přesahuje hranice resortu: jde o podstatný zásah do systému státní správy.

Až dosud bděl nad energetickým byznysem Energetický regulační úřad, který byl zcela nezávislý na ostatních orgánech státní moci. Dosavadní platný zákon stanovil, že se úřad řídí pouze zákony a ostatními právními předpisy, nesmí přijímat ani vyžadovat pokyny od prezidenta republiky, parlamentu, vlády, ani jiného orgánu státní moci. Jeho posláním bylo chránění oprávněných zájmů zákazníků a spotřebitelů. Úřad řídil předseda (v současnosti předsedkyně Alena Vitásková), jmenovaný prezidentem republiky na funkční období šesti let. Odvolat jej mohl opět jen prezident republiky za zákonem stanovených podmínek.

Podle  novely bude Energetický regulační úřad nadále řídit pětičlenná Rada, jmenovaná vládou na návrh ministra průmyslu a obchodu. Rada ze svého středu volí předsedu na funkční období  maximálně tří let. O svých rozhodnutích hlasuje. Každý člen má jeden hlas a tři hlasy stačí na schválení rozhodnutí.

To je proti současnému stavu zásadní zlom: místo silného, nezávislého, téměř neodvolatelného předsedy zde bude Rada, jejíž členové se budou cítit zavázáni ministrovi průmyslu a obchodu. Pravomoc předsedy bude zpochybněna, protože ostatní členové Rady jej  mohou přehlasovat. Místo adresné odpovědnosti silného předsedy nastoupí obezlička kolektivního orgánu bez jednoznačně vytýčené odpovědnosti jednotlivých členů. Vznikne zde pět báječných „trafik“ za cenu zvýšení nákladů na provoz úřadu cca o 10%. S pravděpodobností blízkou jistotě můžeme počítat s tím, že místa v Radě se budou přidělovat podle stranického klíče.

Výsledek je tragický: novela zákona degradovala nezávislý Energetický regulační úřad na podřízený  přívěšek Ministerstva průmyslu a obchodu. Účinek změny poměrů ve vedení úřadu zvýrazňuje okolnost, že závislá Rada nastoupí na místo nepoddajné Aleny Vitáskové. Díky tomu kontrast mezi současným  způsobem řízení a výdobytkem socialistické neodpovědnosti bude výraznější úměrně důraznosti, s kterou se dosavadní předsedkyně ERÚ brala jak za nezávislost úřadu, tak za zájmy spotřebitelů.

O  změnu k horšímu jde ale bez ohledu na osobu Aleny Vitáskové, které by stejně vypršel mandát v srpnu r.2017. Účinky nahrazení nezávislého předsedy úřadu kolektivním orgánem nemají vztah pouze k její osobě. Jásat mohou lobbisté a jejich klienti, zato spotřebitelům energií se povede hůř než dosud.

Energetický regulační úřad zahltil v r.2010 příval žádostí o licence na provozování fotovoltaických elektráren. Vypukl pověstný fotovoltaický boom spojený s obrovskými dotacemi na podporu jejich zřizování. Více než 120 návrhů současné předsedkyně úřadu Aleny Vitáskové nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi, aby nechal přezkoumat zákonnost vydání některých licencí, nasvědčuje tomu, že tehdejší vedení úřadu záplavu žádostí nezvládlo.  Kdyby vláda tehdy zareagovala na jeho selhání prosazením organizační změny, bylo by to srozumitelné. V současnosti  ale Eenergetický regulační úřad zvládá své úkoly bez dalších katastrofických úkazů, takže smysl oslabení jeho řízení není jasný. Možná jde skutečně jen o to, aby se některým lobbistům a jejich klientům podařilo prosadit po odeznívajícím boomu budování fotovoltaických elektráren jiný „skvělý obchod“ ke škodě daňových poplatníků. Tak například jeden z hlavních bojovníků za prosazení novely zákona, poslanec Milan Urban, kdysi snil a možná stále sní o štědrém proudu dotací na  zpracování domácích i zahraničních odpadků ve velkokapacitních výrobnách biometanu. Za působnosti nezávislého ERÚ a jeho nekompromisní představené by se naplnění snu nedočkal.

Uplatnění novely zákona kromě toho bude mít ekonomické dopady. Jen změna způsobu výpočtu výše plateb za používání energie z obnovitelných zdrojů přinese  odběratelům zvýšení nákladů o 2-5 mlrd. Kč/rok po dobu 17 let. Stát uleví firmám a část těchto nákladů uhradí ze svého rozpočtu. Poslanec Milan Urban se při vysvětlování této záležitosti v Událostech, komentářích ČT dne 10.dubna 2015 tvářil jako iluzionista, který nechal zmizet svou asistentku: přenesením úhrady nákladů do státního rozpočtu by podle něj peníze jakoby zmizely, aniž by někde chyběly. Ve skutečnosti by je stejně zaplatili daňoví poplatníci, ale nepřímo, ve zvýšení jiných nároků státu na jejich kapsy.   

Další osud zákona bude zkouškou odpovědnosti senátorů a prezidenta republiky, kteří by neměli podlehnout vábení socialistických agitátorů a lobbistů.

SPRAVEDLNOST PRO IVO IŠTVANA A DALŠÍ

Zpráva o omluvě ministerstva spravedlnosti bývalým poslancům Ivanu Fuksovi, Marku Šnajdrovi a Petru Tluchořovi, o vyplaceném odškodném za jejich nezákonné držení ve vazbě a zprávy o průběhu nicotného procesu proti Janě Nečasové, dříve Nagyové, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, rozčeřily znova vlnu zájmu veřejnosti o mohutné policejní manévry, zahájené pod dozorem olomouckých žalobců v noci z 12. na 13. června 2013, a o jejich skandálně hubené výsledky.  Pohoršení občanů má odraz v publicistice.

Za původce všeho zla je považován šéf olomouckého Vrchního státního zastupitelství Ivo Ištvan, na jehož hlavu padá odpovědnost za debakl celé „kauzy Nagygate“. Například Petr Štěpánek se přímo ptá, kdy se mocný žalobce kvůli debaklu své akce zastřelí. Podle věci neznalých mohou být i jiní viníci. Např. blogger Karel Januška chce volat k odpovědnosti předsedy vrcholných soudů, kteří na rozhodování státního zastupitelství v předsoudní fázi trestního řízení nemají žádný vliv. Ba dokonce to byl právě Nejvyšší soud ČR, který nařídil propuštění bývalých poslanců z vazby, takže je „kladným hrdinou“.

V hodnocení celé akce se od Petra Štěpánka příliš neliším, a v podstatě jsem je sdílel již v minulosti. Určitě nejsem podjatý vůči propuštěným bývalým poslancům: koncipoval jsem nabídku společenské záruky spolku Šalamoun ve vazebním řízení Ivana Fuksy (dalšími dvěma poslanci jsme se nezabývali jen proto, že se na nás nikdo neobrátil s podkladovými informacemi). Naopak jsem opakovaně projevil názor, že důsledky „kauzy Nagygate“ pro politické poměry v zemi jsou tak zásadní, že akce nebezpečně připomíná puč, podniknutý prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení.

Přesto se domnívám, že útoky na Ivo Ištvana jsou střelbou na dobře viditelný, nicméně pouze zástupný terč. Jeho úřad přece nebyl příslušný pro dozorování akce mimo obvod jeho působnosti, která navíc podle viditelných výsledků patřila spíše do pravomoci orgánů na úrovni hlavního města Prahy. Pravidla pro vyjmutí věci z pravomoci místně příslušného státního zastupitelství jsou přísná a dosti přesná. Ivo Ištvan se nemohl sám rozhodnout, že vtrhne do Prahy a „udělá pořádek“ na Úřadě vlády ČR a pochytá domněle zkorumpované bývalé poslance. Dokonce se na tom ani nemohl kamarádsky domluvit s pražskou kolegyní Lenkou Bradáčovou. Jediný, kdo mohl olomoucké orgány vyslat do Prahy, bylo Nejvyšší státní zastupitelství. To se navíc nemůže vykroutit z odpovědnosti za to, co Šlachtovi lidé v Praze podnikali pod dozorem olomouckých žalobců, protože řešilo několik stížností v rámci zákonného dohledu nad jejich činností  a na jejich postupu neshledalo nic nezákonného.

Bylo by snad na místě zeptat se Ivo Ištvana, zda mu při jeho velkých zkušenostech nebylo na zadaném úkolu nic podezřelého, a proč se popřípadě proti přikázání choulostivé věci nevzepřel. Sehrála snad v jeho uvažování roli vzpomínka na odvolání z funkce Jiřím Pospíšilem na návrh Renaty Vesecké za odpor proti protiprávnímu zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do „kauzy Čunek“? Nebylo by nic divného na tom, kdyby si zkušenost zapamatoval a řídil se podle ní. Být podruhé vyhozen kvůli lpění na zákonnosti není nic, po čem by člověk musel toužit.

Veřejnost by se tedy měla ptát nejvyššího státního zástupce, proč  jeho úřad takto rozhodl, a proč akci včas nezastavil na základě vyhodnocení stížností advokátů (bohužel toto není jediná kauza, v které by takové otázky byly na místě). Ještě dříve než veřejnost by se měl ptát ministr spravedlnosti. Patrně by bylo také na místě zkoumat, jaké podklady pro takové rozhodnutí o předání věci z Prahy do Olomouce dodala PČR. To by ovšem byla otázka na ministra vnitra, který nese politickou odpovědnost za jednání Policie ČR.

Útoky na Ivo Ištvana v souvislosti s kauzou tří bývalých poslanců jsou střelbou na falešný terč ještě z dalšího důvodu. Nejvyšší soud ČR rozhodl o nezákonnosti jejich trestního stíhání a o propuštění z vazby nikoli na základě prokázání jejich neviny, ale proto, že jejich jednání bylo pokryto poslaneckou indemnitou. V tomto směru jim prospěl jen částečně: dostali se sice na svobodu, což pro ně bylo příjemné, ale soud je nezprostil podezření a ani do budoucna nebude možné jejich nevinu nezvratně prokázat. Z tohoto hlediska by pro ně byl prospěšnější, kdyby jejich trestní stíhání doběhlo do konce, nejlépe ke zprošťujícímu rozsudku.

Tvrdit, že Ivo Ištvan měl předem vědět, že zatčením bývalých poslanců jde proti zákonu, je nesmysl. Jde o velmi složitou právní otázku, na jejíž řešení má patrně vliv i osobní přístup posuzujících soudců. Rozsudek přece vyvolal překvapení a mnoho právníků jej kritizovalo. Rozpaky projevila i tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, tedy představená původců šokujícího rozhodnutí.

Hypoteticky se Ivo Ištvan  mohl v pochybnostech obrátit na Nejvyšší soud ČR s předběžnou otázkou a zařídit se pak podle jeho rozhodnutí. Jenže nikdo nemůže podat předběžnou otázku před zahájením akce, která má zůstat do poslední chvíle utajená.

Veřejnost by se tedy měla začít ptát, kdo namočil Ivo Ištvana do kauzy „Nagygate“, proč to udělal a jaké podklady měl pro rozhodnutí. Příslušné orgány by si měly posvítit také na výsledky práce PČR, zda poskytnutím nepřesných informací nezavedla státní zastupitelství na scestí.

V této souvislosti je na místě poznamenat, že soustředění pohledu na „akci Nagygate“ odvádí pozornost veřejnosti od skutečnosti, že její řízení olomouckým vrchním státním zastupitelstvím není úplně výjimečnou událostí. Účelové nařizování výjimky z ustanovení o věcné a místní příslušnosti se stalo v posledních letech častým jevem a používá se hlavně u případů s politickým pozadím nebo týkajících se podezřelých, kteří jsou něčím významní. Zvláštní oblibě se v tomto ohledu těší právě olomoucké vrchní státní zastupitelství a v obvodu jeho působnosti Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Platí ústavněprávní zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a oběti nepříslušných olomouckých žalobců nakonec soudí soudy v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze. Ale stejná zásada nechrání zájmové osoby před nebezpečím, že do vazby nebo před soud je dostrkají účelově vybraní místně nepříslušní žalobci. Vrcholem absurdity pak je vysílání místně nepříslušných žalobců k zastupování žaloby u místně příslušných soudů. Došlo k němu například v kauze bývalého ministra obrany Martina Bartáka, kterého pronásledoval žalobce z Krajského státního zastupitelství v Ostravě až k odvolacímu Vrchnímu soudu v Praze. Výjimku z pravidel o místní příslušnosti žalobců mu poskytl nejvyšší státní zástupce  Pavel Zeman, který jej za tím účelem dočasně přidělil k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze.V případě soudního řízení proti Janě Nečasové, dříve Nagyové,  státní zástupce vrchního státního zastupitelství klesl až na úroveň žalobce u obvodního soudu. Slyšel jsem od soudců-pamětníků, že takové nakládání s místní příslušností by si komunistická prokuratura v období normalizace nedovolila.

Na okraj podotýkám, že neúspěch akce „Nagygate“ a její strašlivé důsledky a svévolné nakládání s místní příslušností žalobců jsou specifickým příspěvkem do debaty o podobě nového zákona o státním zastupitelství, zejména  o obsahu mantry o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství. Je na místě se ptát, do jakých akcí se v budoucnu žalobci po získání větší nezávislosti pustí, když s nedostatečně zajištěnou nezávislostí si mohli troufnout na operaci, která nepřímo vedla až k vypsání nových voleb.

KYVADLOVÝ VÝVOJ ZÁKONA IV. – PŘEDSMRTNÁ KŘEČ

Stav, v kterém se nachází ministerská předloha nového zákona o státním zastupitelství po středečním zasedání Podvýboru pro justici a soudní samosprávu, lze bez velké nadsázky nazvat předsmrtnou křečí. Vyrojilo se tolik zásadních připomínek a ozvalo se tolik vlivných odpůrců, že prosazení přijetí zákona je málo pravděpodobné, spíše vyloučené. Vše směřuje k odložení reformy státního zastupitelství do nedohledna nebo k pouhému oprášení nicotné novely, kdysi předložené exprokurátorkou Marií Benešovou.

Výtky, jichž se tvůrcům ministerského návrhu zákona dostalo od různých autorit, jsou drsnější, než ty, jimiž znectili poslanecký návrh téhož předpisu úředníci různých ministerstev v meziresortním připomínkovém řízení. Pokud se někdo strefuje do amatérů, kteří se pustili do legislativní tvorby, dá se to unést. Ale ocení-li hned první paragraf ministerského návrhu vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty UK prof. Jiří Jelínek  jako hodný propadnutí při zápočtu z ústavního práva, je to nebetyčná ostuda, zpochybňující odbornou zdatnost tvůrců předlohy.

Autoři předlohy se musí připravit na spršku dalších špatných zpráv. Ministerský i poslanecký návrh zákona navazují na jeden společný základ, jímž je sněmovní tisk  1054/0 z r.2013. Značná část výtek z meziresortního připomínkového řízení k poslaneckému návrhu směřuje proti ustanovením, která obsahuje i ministerská předloha a jistě dopadnou i na jejich výtvor. Nic na  tom nemění ani skutečnost, že některé připomínky jsou mírně řečeno přitažené za vlasy.

Nejtrapnější je, že spouštěcím mechanismem  podrážděné reakce odborné veřejnosti je neskromnost, či lépe řečeno pocit kastovní nadřazenosti státních zástupců. Jejím projevem je především snaha co nejvíce se vyčlenit ze soustavy orgánů moci výkonné, kde je jejich místo podle článku 80 Ústavy ČR, a postavit se nad všechny ostatní orgány moci výkonné, v přímé podřízenosti pánubohu. Svědčí  o ní i pokus o vytvoření  malé, zcela nezávislé speciální prokuratury s celostátní působností, cudně se skrývající za vývěsním štítem  Speciálního státního zastupitelství. Ale nejtrapnější je vpašování ustanovení, které by současnému nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi zajistilo – za předpokladu, že 1. ledna 2017 bude ve funkci  - třináctiletý mandát, zatímco všem  krajským státním zástupcům by skončilo funkční období za rok od nabytí účinnosti zákona a okresním státním zástupcům za 2-6 let podle roku jmenování.  

Snaha nabýt co nejsamostatnější postavení se navíc uplatnila v době, kdy je veřejnost rozhořčena  stále rostoucími výdaji státu na odškodnění účastníků trestního řízení, za jejichž útrapami se velmi často skrývají profesní selhání státních zástupců.

Chamtivost státních zástupců po výsadním postavení ve státě  tak vážně ohrožuje uskutečnění zdravého záměru zvýšit efektivitu řízení soustavy  cestou racionalizace její organizační a řídící struktury. Kdo chce příliš, nebude mít nic.

Pozornost odpůrců návrhu zákona se nejvíce soustřeďuje na záměr na zrušení vrchních státních zastupitelství a jejich nahrazení pobočkami Nejvyššího státního zastupitelství. Dogmaticky hořekují nad tím, že zrušením vrchních státních zastupitelství bude porušena zásada odvozování struktury státního zastupitelství od uspořádání soudní soustavy. Nedbají ale skutečnosti, že vrchní články obou soustav jsou anomálií, která jinde v Evropě nemá obdoby a vznikla při rozpadu federace z iracionálních důvodů, tedy z nezpůsobilosti státu vypořádat se racionálně s faktem souběžné existence federálních a republikových orgánů na území České republiky. A neobtěžují se vysvětlením, proč- kromě porušení dogmatu- není obsloužení vrchních soudů místními  pobočkami Nejvyššího státního zastupitelství rovnocennou náhradou za zastupování žaloby vrchním státním zastupitelstvím. Tupý intelektuální konzervativismus slaví úspěch.

 Jejich rozčilení je beztak nepřiměřené tomu, co se ve skutečnosti stane. Vysvětlil jsem v předchozím díle, že z hlediska vztahu k vrchním soudům dojde převážně jen k „přemalování cedulí na vratech“ služeben státního zastupitelství. V případě přijetí ministerského návrhu zákona by v  praxi  zastupovali žalobu u vrchních soudů stejní žalobci jako dosud, jen by z nich byli státní zástupci NSZ a dělali by  stejnou práci jako dosud za víc peněz. Na chod soudů by to nemělo  žádný vliv. Ostatně protesty proti vyvolání zdánlivého nesouladu, vyvolaného zrušením vrchních státních zastupitelství, přicházejí většinou od lidí, kteří si pletou stupně struktury řízení a články organizační struktury. Z procesního hlediska jsou vrchní soudy klasickými soudy 2.stupně. Proti jejich rozhodnutím neexistují řádné opravné prostředky, základní soudní řízení u nich končí.  Není žádný důvod, aby žalobu u nich zastupoval vyšší než 2. stupeň státního zastupitelství.

Nejhlasitější kritici zrušení vrchních státních zastupitelství působí většinou v profesích, v nichž se na činnost státního zastupitelství dívají z bezpečné dálky. Většina z nich vůbec nemá reálnou představu, jak státní zastupitelství funguje, a jak je někdy prospěšné, ale jindy děsivě nebezpečné a škodlivé. Možná si ani nevšimli, že zemské uspořádání státního zastupitelství má za následek, že jeho činnost v předsoudní fázi trestního řízení neprobíhá na celém území státu úplně stejně. Kdoví, zda vědí, že pražské a olomoucké vrchní státní zastupitelství se jedno druhému podobají jen vzdáleně. Ale občan Aše má být v trestním řízení obsloužen přesně stejně jako občan Karvinné, což při zemském zřízení nelze dost dobře zajistit. Sjednocování postupů pokyny obecné povahy nejvyššího státního zástupce, zazděného do izolace existencí vrchních státních zastupitelství, je neúčinné, protože jejich respektování je vynutitelné jen s obtížemi. S trochou nadsázky si troufnu tvrdit, že oba vrchní státní zástupci si dělají, co chtějí, a když se jejich podřízeným zachce, pozvání na debatu s nejvyšším státním zástupcem prostě beztrestně ignorují. 

Decentralizace dohledu nad činností decentralizované kriminální  policie ve velkých, složitých kauzách jeho přenesením z vrchních státních zastupitelství na posílená krajská státní zastupitelství a na „speciál“ zřejmě přinese větší pružnost ve styku mezi státním zastupitelstvím a policií.

Odpůrci zrušení vrchních státních zastupitelství žijí také v mylné představě, že státní zastupitelství v současné struktuře funguje bezvadně, takže není potřebný zásah do jeho vnitřní organizace. Nedochází jim, že rostoucí objem odškodnění za justiční přehmaty vypovídá m.j. o neodpovědnosti některých státních zástupců, kteří klidně plodí zmetky s vědomím, že jim nehrozí žádný postih.

Lidem, žijícím ve věži ze slonoviny vysokého postavení, dělá velké starosti jediný reálný účinek, který přechod na třístupňovou soustavu přinese: zavedení jednotného řízení trestního řízení na celém území státu bez ohledu na zemské hranice a přímé podřízení krajských státních zástupců  nejvyššímu státnímu zástupci. Pokud bude nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman chtít plnit očekávání, spojená s jeho příchodem jako „spasitele“, bude k tomu konečně mít přiměřenou pravomoc. Bude naplněna základní zásada výstavby struktury řízení: soulad mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Do  věží ze slonoviny nedoléhají hlasy stěžovatelů, kteří se na něj obracejí možná tisícovkami stížností ročně na pochybení státních zástupců nižších stupňů, jejichž vyřízení se z důvodu jeho formální nepříslušnosti dostává instančním postupem do rukou pachatelů nepřístojností a končí v jejich odpadkových koších.

Z věží ze slonoviny se ozývá varování před oživením tradic sovětské prokuratury, aniž by kritici posílení postavení nejvyššího státního zástupce prokázali reálnost svých obav. Prokuratura není sprosté slovo. Má původ ve Francii a její zneužití v Sovětském svazu a jeho satelitních státech bylo způsobeno tím, že byla nástrojem zločinné totalitní strany. Jinak  prokuratura je v Evropě většinovou organizační formou uspořádání orgánů veřejné žaloby a nikde to nevyvolává potíže. Žádný prokurátor v poválečném období neřídil akci, jejímž výsledkem by bylo smetení vlády a rozpuštění poslanecké sněmovny.  Státní zastupitelství je odlišnou organizační formou, vlastní německy mluvícím evropským státům a České republice. Přitom stupeň centralizace řízení ve Spolkové republice Německo a zvláště v Rakousku je podstatně vyšší než v naší současné právní úpravě a dle předloženého ministerského návrhu.

Rozložení řídící struktury státního zastupitelství bojovníky proti obnovení moci generálního prokurátora má hodnotu přípravy na minulou válku a nepochybně prospělo pachatelům trestné činnosti a ztížilo život poškozeným a nespravedlivě stíhaným.

Odpor proti koncentraci moci v rukou nejvyššího státního zástupce je zbytečný. Úvahy o tom, co by se mohlo stát, kdyby se do funkce dostal nevhodný člověk (které vyslovil např. poslanec Jeroným Tejc v 16. čísle Respektu), jsou až trapné: demokratický právní stát musí mít přece mechanismus, jímž by nejvyššího státního zástupce, zneužívajícího pravomoc, okamžitě paralyzoval. Mechanismus je známý: je jím podřízení soustavy dohledu vlády, nejčastěji zprostředkovaného ministrem spravedlnosti. Funguje dokonce i ve Francii a Španělsku, kde má prokuratura postavení ministerstva.  

Vnitřní vztahy uvnitř třístupňové soustavy státního zastupitelství podle ministerského návrhu mají stále k prokuratuře mnohem dále než například v rakouském zákonu o státním zastupitelství. Hrozby návratem k prokuratuře, které se ozývají z výšin věží ze slonoviny, nemají opodstatnění.

Mudrcové z věží ze slonoviny by měli národu konečně vysvětlit, proč má Česká republika jít v uspořádání orgánů veřejné žaloby typicky českou, prokazatelně špatnou cestou, odlišnou od převažující části Evropy, popř. v čem je neefektivní  česká struktura  řízení soustavy lepší než například rakouská, francouzská, polská, německá aj.

Základní myšlenka předloženého návrhu – tedy koncepce třístupňového státního zastupitelství se soustředěním části vysoce specializovaných státních zástupců do speciálního státního zastupitelství – je zdravá. Tvůrci návrhu zákona ji ovšem v chamtivosti po nadřazeném postavení zaneřádili několika nesmyslnými, zdravému selskému rozumu odporujícími detaily. Jak je známo, ďábel  se skrývá v detailu a je třeba jej odsud vykouřit. Proto by měl ministr spravedlnosti návrh stáhnout a předložit jej znova po očištění od stop velikášství státních zástupců. Při jeho obnově by se měl inspirovat některými částmi poslaneckého návrhu, zejména v nastolení jednoznačného vztahu podřízenosti nejvyššího státního zástupce ministrovi spravedlnosti a v konstrukci opatření k zajištění odpovědnosti státních zástupců za profesní pochybení a z nich plynoucích škod, způsobených občanům. 

KYVADLOVÝ VÝVOJ ZÁKONA III. : LEX ZEMAN SPECIALIS

Pokud by skutečně uspěl ministerský návrh zákona o státním zastupitelství, mocná vrchní státní zastupitelství by se stala součástí minulosti. Pavel Zeman jako „otec myšlenky“ by získal nárok na čestnou přezdívku „Pavel Sjednotitel“, protože aspoň státní zastupitelství by opustilo anachronické zemské uspořádání, působící v unitárním státě jako pěst na oko. Otevřela by se cesta k sjednocení řízení trestní politiky na celém území státu.

Neočekávám ale, že se Pavlu Zemanovi tohoto štěstí dostane. Především odpůrci rušení vrchních státních zastupitelství nevymřeli a zcela jistě budou hledat cesty, jak jeho záměr zmařit nebo aspoň jeho uskutečnění odsunout. Při hlubším zamyšlení nad zákonem se ale zdá, že kaše se nebude jíst tak horká, jak si odpůrci změny myslí, takže jejich horlení se mi zdá nadbytečné. Nejvyšší státní zástupce se stane přímým nadřízeným krajských státních zástupců a vedoucího „speciálu“, což je v systému vnitřního řízení státního zastupitelství velká a nepochybně prospěšná změna, ale jinak 1. ledna 2017 z pohledu zaměstnanců vrchních státních zastupitelství nedojde prakticky k ničemu jinému než k „přemalování cedulí na vratech“. Delimitace pracovníků a agend proběhne až později a zdá se, že nebude rozsáhlá.

Na místě vrchních státních zastupitelství mají vzniknout pobočky Nejvyššího státního zastupitelství. Dosavadní státní zástupci VSZ zůstanou zatím sedět ve svých kancelářích, jen přejdou do tarifní třídy státních zástupců NSZ a vyšší platy jim pak zůstanou, i kdyby v dalším vývoji sestoupili na nižší stupeň. Poslanci by se měli pídit po tom, kolik to bude stát, i když se o závratné částky jednat nebude a daňoví poplatníci rádi žalobcům na přilepšení přispějí. Vrchní žalobce nahradí vedoucí poboček, možná v hodnosti náměstků nejvyššího státního zástupce, kteří se z lidské přirozenosti budou starat, aby měli s plněním úkolů co nejméně potíží a měli na ně dost lidí. Podle ministerského zákona pobočky mají zajistit zastupování žaloby v odvolacím řízení u vrchních soudů. Vedoucí poboček se budou jistě snažit, aby jim na tyto úkoly zbylo co nejvíce státních zástupců. Protože platí Parkinsonovy zákony, musíme se obávat, že po reformě bude stejnou práci dělat více lidí než před ní.  Nejvyššímu státnímu zastupitelství přibude práce, protože bude muset vykonávat dohled nad krajskými útvary, a na to bude muset přibrat lidi. Přirozeně převezme ty, kteří tuto činnost vykonávají nyní na vrchních státních zastupitelstvích a asi je nepřestěhuje do Brna. Velké části státních zástupců VSZ se tedy z praktického hlediska zrušení jejich úřadů nedotkne až na to, že se jim mírně zvýší platy.

Poslanecký návrh zákona je v tomto ohledu důslednější. O možnosti přeměny vrchních státních zastupitelství na pobočky NSZ neuvažuje a počítá s tím, že u vrchních soudů, které jsou ve skutečnosti soudy 2.stupně, budou žalobu zastupovat žalobci z druhostupňových státních zastupitelství. V tomto případě zřejmě muselo dojít k přesunům části státních zástupců VSZ na krajskou úroveň.  

Předkladatel ministerského návrhu by měl promyslet rozsah a směry delimitace pracovníků a agend vrchních státních zastupitelství, připravit během roku 2016 „evakuační plán“ pro současná vrchní státní zastupitelství a měl by Sněmovnu informovat  o rozsahu a nákladech připravovaných přesunů.   

I když podporuji přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu, očekávám, že zákon dozná v legislativním procesu hodně změn, a to hlavně kvůli nenápadným i nápadnějším detailům, zajišťujícím některým státním zástupcům zjevná nebo skrytá stavovská zvýhodnění, z nichž jedno velmi nelíbivé jsem zmínil výše. Jak správně říká Pavel Zeman, v detailu se skrývá ďábel. Bude-li se předkladatel stavět zcela odmítavě k připomínkám, může se stát, že mu ďábel celý návrh zmarní, i když jeho základní koncepce je správná.

Jedním z pohoršlivých detailů je „děravé“ nastavení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců. Samo zavedení tohoto prvku je velkým pokrokem, protože každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje a ztratí schopnost přinášet do činnosti řízené jednotky užitečné inovace. Setrvávání všelijakých pohrobků normalizace na vedoucích místech ve státním zastupitelství určitě není prospěšné a nový zákon se tváří, že s ním skoncuje. Nemusí tomu ale tak být, protože je koncipován tak, že  umožňuje obcházení pravidla. Všichni vedoucí státní zástupci mají shodně stanovené sedmileté funkční období. Nejvyšší státní zástupce nemůže být jmenován na dvě funkční období po sobě, což je jistě v pořádku. U nižších vedoucích státních zástupců se toto omezení neuvádí. Znamená to, že teoreticky  mohou být po vypršení mandátu jmenováni znova, a znova a znova až do nekonečna. Vzniká proto nebezpečí, že stav „věčných“ vedoucích státních zástupců hned tak nezanikne. Zákon ani neříká nic o tom, zda vedoucí státní zástupce, jemuž vypršel mandát a chce pokračovat na stejném místě, se musí znova podrobit výběrovému řízení.

Poslanecký návrh Olgy Havlové je v tomto ohledu poněkud přesnější, protože v případě krajských státních zástupců a vedoucího Speciálního státního zastupitelství ponechává sedmileté funkční období se zákazem opakovaného jmenování. U okresních státních zástupců připouští jmenování na dvě pětiletá funkční období po sobě jdoucí.

Ani jeden ze srovnávaných návrhů neřeší, zda vedoucí státní zástupce, jemuž vypršel mandát, se může přihlásit do výběrového řízení na obsazení jiné funkce. Myslím, že je škoda zahazovat zkušené vedoucí pracovníky, takže tato možnost by měla být dána.

Docela zábavný je způsob, jakým ministerský návrh řeší nakládání se současnými vedoucími státními zástupci po nabytí účinnosti zákona. Všichni se považují za jmenované podle nového  zákona a až na jednu výjimku pak všem končí funkční období po uplynutí zákonem stanovené doby: v případě krajských státních zástupců za 1 rok od nabytí účinnosti zákona, u okresních státních  zástupců za 2 až 6 let podle toho, kdy byli jmenováni. Na úrovni krajských státních zastupitelství proběhne tedy  nemilosrdně rychlá jednorázová obměna vedoucích na celém území státu. To je vskutku revoluční zásah.

Snad nejpohoršlivější detail navrhované právní úpravy   se týká speciálně nejvyššího státního zástupce. Také se na něj pohlíží, jako by byl jmenován podle nového zákona. Jeho sedmileté funkční období ale začne běžet dnem nabytí účinnosti zákona, tedy  od 1. ledna 2017. Bude-li v té době Pavel Zeman nejvyšším státním zástupcem, jeho mandát vyprší 31.prosince 2023. Ve funkci je od 1. ledna 2011. Pokud poslanci  tento ďábelský detail přehlédnou nebo vědomě schválí, Pavel Zeman celkem  setrvá ve funkci 13 let. O tom se nikomu z jeho předchůdců nesnilo a žádnému z nástupců se to již nepodaří. Chápu, že by pro něj osobně mohlo být zklamáním opuštění úřadu po úspěšném vybojování přechodu na třístupňovou soustavu, bez možnosti účasti na uvedení nových pořádků do života. Přesto jde o brutální porušení zásady, uplatněné vůči všem ostatním vedoucím státním zástupcům, které je proto zcela nepřijatelné. Zákony se „nešijí na míru pro jednotlivce“, musí mít neosobní a v mezích možností nadčasovou podobu.

Určité skryté osobní zvýhodnění obsahuje i nastavení podmínek existence Speciálního státního zastupitelství. Návrh z r. 2013 neřešil jeho sídlo, protože tehdy se mělo jednat o vnitřní útvar Nejvyššího státního zastupitelství, řízený náměstkem NSZ a podléhající dohledu nejvyššího státního zástupce. Uvažovalo se ale o jeho umístění v některém menším městě stranou politického a společenského ruchu. Podle současného ministerského návrhu zákona  je sídlem „speciálu“ Praha. Pochybuji, že se moravští státní zástupci do něj pohrnou. Nejspíš se stane šidítkem pro frustrované státní zástupce zrušeného Vrchního státního zastupitelství v Praze, kteří si do něj přenesou vytvořené vztahy se svým současným profesním a společenským zázemím a asi také zůstanou ve svých původních kancelářích. Pragocentrismus bují nerušeně i v této oblasti.

Podle ustanovení ministerského návrhu zákona získá „speciál“ zvláštní výhodu tím, že nad ním nebude vykonáván dohled. Jeho vedoucí tak nabude pravomoc blízkou postavení nejvyššího státního zástupce. Formálně sice bude jeho podřízeným, ale jeho závislost na něm bude nepatrná. Z hlediska systému vnitřního řízení  zde vznikne malá prokuratura s omezenou agendou, zčásti stojící mimo soustavu státního zastupitelství. Její vedoucí díky povaze náplně úřadu, nezávislosti a koncentraci moci v jeho rukou se patrně stane pro účastníky trestního řízení  nejobávanější osobou v soustavě státního zastupitelství.

Také poslanecký návrh počítá se zřízením speciálního státního zastupitelství pro potírání závažné majetkové a hospodářské trestné činnosti a korupce, ale začleňuje jej do soustavy v přímé plné podřízenosti nejvyššímu státnímu zástupci stejně jako krajská státní zastupitelství. Možnost jeho vyjmutí z dohledu nadřízeného orgánu se příčí zdravému selskému rozumu.

Všechny výše vytčené výhrady lze poměrně snadno napravit buď úpravou, provedenou předkladatelem  zákona, nebo poslaneckými pozměňovacími návrhy. Moudrý předkladatel by dal přednost vlastním úpravám, aby nedal prostor poslanecké lidové tvořivosti, která by mohla ucelený návrh změnit v trhací kalendář.

KYVADLOVÝ VÝVOJ ZÁKONA II. : DRÁŽDIVÉ SLOVO „JUSTIČNÍ“

Kritici ministerského návrhu zákona o státním zastupitelství poukazují na to, že nese příznaky zasahování státních zástupců do jeho znění ve prospěch jejich stavovských zájmů. Redakce Práva to zdůraznila tím, že rozhovor s Helenou Válkovou z 11. dubna 2015 v Právu opatřila nadpisem „Pelikán žalobcům ustoupil ve všem“. 

O oprávněnosti kritiky svědčí hned §1 zákona, který označuje státní zastupitelství za  soustavu justičních orgánů. Návrh tím vybočuje z rámce ústavního vymezení dělby  moci ve státě, neboť justičními  orgány jsou soudy, zatímco státní zastupitelství je součástí moci výkonné. To slovo „justiční“ je stopou  usilovné snahy státních zástupců vymanit se z područí ministerstva spravedlnosti a získat nezávislost srovnatelnou se soudcovskou. Ostatně představa, s kterou šli státní zástupci na začátku do vyjednávání s ministerstvem, obsahovala i požadavek na změnu Ústavy, kterou se jim mělo dostat postavení čtvrtého sloupu státní moci.

Prosazení jejich představ by nejspíš účastníkům trestního řízení neprospělo. Předsoudní fáze trestního řízení je neveřejná, proto je obrana účastníků proti případné svévoli policie a státních zástupců již dnes velmi obtížná. Zvýšení nezávislosti státního zastupitelství by sotva vedlo ke zlepšení stavu. Právní úprava musí sledovat nejen vytváření podmínek pro vysokou efektivitu řízení úřadu, ale také musí dbát o ochranu občanů před zneužitím moci v řízení za zavřenými dveřmi.

Bojovníci za prohloubení nezávislosti státního zastupitelství dosud ale nevysvětlili, co, nebo kdo a jakými prostředky ohrožuje nezávislost státního zastupitelství. Kdyby k jejímu prohloubení přece jen došlo, nedovedu si představit, co by se mohlo ve státě dít, když současné státní zastupitelství, patrně dle pocitů žalobců nedosti nezávislé, dokáže smést vládu, opakovaně drží obviněné ve vazbě, ač to  z hlediska potřeb vyšetřování není nutné,   a předvádí i jiné bolestivé kousky. Zdá se ale, že za mantrou o nutnosti větší nezávislosti státního zastupitelství se skrývá pouze snaha o vynucení neodvolatelnosti nejvyššího státního zástupce, jehož dosud může vláda odvolat bez udání důvodů.

Mediální a politický tlak na upevnění nezávislosti státního zastupitelství vedl předkladatele návrhu zákona k zachování neurčitého postavení nejvyššího státního zástupce vůči ministrovi spravedlnosti. V případě přijetí zákona se budeme lišit od naprosté většiny evropských zemí, v nichž nejvyšší státní zástupce či generální prokurátor jsou přímými podřízenými ministra, jehož pravomoc vůči nim je ovšem zákonem přísně vymezena. 

Kontrapunktem k usilování státních zástupců o nezávislé postavení jsou stále hlasitěji se ozývající požadavky  veřejnosti - zejména laické, ale i odborné – po větším tlaku na odpovědnost žalobců za neoprávněné zásahy do práv stran řízení a na vynucení jejich účastenství  na úhradě škod, způsobených jejich nesprávným postupem. Motivem  jsou opakující se zprávy o rušení některých rozhodnutí státních zástupců Ústavním soudem pro nezákonnost a  stále se zvyšující výdaje státu na odškodnění obětí justičních přehmatů. Předloha zákona ale v tomto ohledu nepřináší žádný pokrok proti stávající právní úpravě. Ponechává v platnosti neurčité vymezení pojmu „kárné provinění“, které v praxi umožňuje vedoucím státním zástupcům odbýt stěžovatele tvrzením, že napadené jednání nemá znaky kárného provinění ani kázeňského přestupku. Soustava trestů za kárné provinění zůstává na současné úrovni. Kárné řízení má nadále probíhat podle platného znění zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů, které stojí na principu, že řízení se zahajuje na návrh kárného žalobce, jimž může být kterýkoli vedoucí státní zástupce, jenž je vůči provinilci v nadřízeném postavení a má ze zákona kárnou pravomoc.

Tvůrci zákona tak ponechali v platnosti současnou neuspokojivou úpravu kárného řízení, jejímiž prvky vedle zmíněné vágní definice kárného provinění jsou kární žalobci, kteří pokud možno nežalují a jednostupňový kárný soud, který se občas snaží ublížit co nejméně, ale když přece jen ublíží, nelze se proti jeho rozhodnutí odvolat. Zákon nevytváří žádnou spojnici mezi kárným řízením a  řízením o odškodnění za nepřiměřenou délku řízení nebo nesprávný úřední postup. Podmínkou pro vymáhání regresní účasti na vyplaceném odškodném je odsouzení kárným senátem. Zákon ale neukládá povinnost vést kárné řízení s původcem škody, pokud se vůbec o ní rozhodne včas, dokud nevypršela promlčecí lhůta kárného provinění. Nemůžeme si tedy dělat naději, že v případě přijetí ministerského  návrhu zákona budou státní zástupci více tlačeni k odpovědnému chování než dosud.

„Lidová poslanecká tvořivost“  tvůrců poslaneckého návrhu zákona se při vymezení poslání státního zastupitelství držela pevně při zemi. Nehnala se za módním prohlubováním nezávislosti státních zástupců, protože i současnou právní úpravou je dostatečně zabezpečena. Tvůrci návrhu se spíše snažili přiblížit naši úpravu převažujícím evropským zvyklostem. Podle tohoto návrhu zákona je státní zastupitelství výkonným orgánem vlády k zajištění její trestní politiky. Je především  odpovědné za dodržování zákonnosti v přípravném řízení trestním a za zastupování  veřejného zájmu v trestním řízení soudním. Nejvyšší státní zástupce je podřízeným ministra spravedlnosti v rozsahu vymezeném zákonem.

Žádný jiný  návrh, jenž se v posledních letech objevil, nevěnoval pozornost významné úloze státního zastupitelství v předsoudní fázi trestního řízení. Pro „konzumenty“ služeb státního zastupitelství je ovšem nesmírně důležitá a zasluhuje „zviditelnění“. Státní zastupitelství v ní jedná neveřejně a má obrovskou moc, neboť dozoruje činnost policie a jiných ozbrojených sborů při vyšetřování. Většina justičních přehmatů má původ právě zde, za zavřenými dveřmi policejních služeben a státního zastupitelství.

Odborníci budou asi namítat, že dozor nad přípravným řízením je organickou součástí zastupování veřejné žaloby. Přesto má uvedená zmínka v poslaneckém návrhu své opodstatnění: podtrhuje význam neveřejné části řízení, jehož povaha klade vysoké nároky na úroveň řízení soustavy a tím si vynucuje strukturální reformu státního zastupitelství. Ostatně významná část úkonů státního zastupitelství se vůbec před soud nedostane, čili není vystavena kontrole veřejností.

Vysloveně nevlídný je poslanecký návrh vůči státním zástupcům v přístupu k vynucování odpovědnosti za jejich práci. Přizpůsobil se řešení kárného řízení zákonem o státní službě a některými zahraničními úpravami. Upřesnil definici kárného provinění uvedením příkladů jednání, jež má být hodnoceno jako závadné. Jednostupňový kárný soud nahrazuje dvoustupňovým řízením před kárnými komisemi s možností napadení pravomocného rozhodnutí u soudu. Stanoví povinnost zahájit kárné řízení vždy, když ministerstvo spravedlnosti vysloví podezření o zavinění škody, za kterou bylo vyplaceno odškodnění. Pokud by snad došlo k přijetí tohoto  návrhu zákona (což nelze očekávat), kárné řízení se státními zástupci by se zahajovalo častěji, některým by hrozilo, že by museli přispět na odškodnění obětí jejich selhání, ale v dvoustupňovém řízení s možností soudního přezkumu rozhodnutí z kárného řízení by jejich nárok na spravedlivý proces byl lépe zabezpečen než dosud.

V každém případě ministerský či spíše „státnězástupcovský“ návrh zákona je v tomto ohledu nevyvážený. Skutečně obsahuje některá ustanovení, která proti současnému stavu byť nepodstatným způsobem, ale přece jen upevňuje existenční jistoty vedoucích státních zástupců. Nevyvažuje to ale zavedením nových opatření, která by nutila státní zástupce přistupovat k práci s větší odpovědností než dosud.

KYVADLOVÝ VÝVOJ ZÁKONA I : FÁZE „GROTESKA“

Po různých peripetiích s tvořením nového zákona o státním zastupitelství poslal ministr spravedlnosti Robert Pelikán do meziresortního připomínkového řízení jeho předlohu, kterou odborná veřejnost přijímá rozporně. Vstupuji do debaty s tím, že v návaznosti na stanoviska spolku Šalamoun dlouhodobě prosazuji přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu, aniž bych považoval za nezbytné současně zrušit vrchní soudy. To mi nebrání nesouhlasit s některými detaily předlohy a podporovat poslanecký návrh – sněmovní tisk 432– poslankyně Olgy Havlové, který se s ministerskou předlohou shoduje přijetím třístupňové soustavy státního zastupitelství. V mém zorném poli jsou čtyři významné aktivní osobnosti, ovládající debatu: bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková, nyní členka Ústavně právního výboru PS a předsedkyně jeho podvýboru pro justici a soudní samosprávu, její nástupce Robert Pelikán, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Můj osobní postoj není nepřátelský vůči žádnému z nich. V zásadním přístupu ke koncepci uspořádání státního zastupitelství jsem v  rozporu pouze s Helenou Válkovou, což je paradox, protože je mi z nich lidsky nejbližší. Souhlasím ale s řadou jejích dílčích výhrad k ministerské předloze zákona.   

O  potřebě novelizace stávajícího zákona začala mluvit bývalá nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká již v r.2006. V r.2010  ODS  využila pobouření veřejnosti a „války žaĺobců“, vyvolaných zásahem Nejvyššího státního zastupitelství do kauzy bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, a pustila se do volebního boje s heslem nápravy stavu státního zastupitelství, která měla zahrnovat odvolání Renaty Vesecké, její nahrazení spasitelem s čistýma rukama a přijetí nového zákona o státním zastupitelství. Zrodila se mantra o potřebě prohloubení nezávislosti státního zastupitelství, pod kterou si každý představoval něco jiného: od pouhého zajištění neodvolatelnosti nejvyššího státního zástupce až po fundamentalistické usilování o ústavněprávní začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů státní moci jako jejího čtvrtého sloupu, podřízeného přímo pánubohu.

Předloha nového zákona se zrodila převážně na půdě Nejvyššího státního zastupitelství po vystřídání „hříšnice“ Renaty Vesecké „spasitelem“ Pavlem Zemanem. Ze slabého postavení nejvyššího státního zástupce, odděleného od hlavní masy státních zástupců vrchními státními zastupitelstvími, velké změny v chování soustavy státního zastupitelství nemohl provádět. Nemohl tedy splnit očekávání, vkládaná v jeho příchod jako spasitele. Řešení se našlo v přechodu na třístupňovou soustavu státního zastupitelství vypuštěním vrchních státních zastupitelství jako nadbytečného stupně. K tomu se v souladu s dobovými evropskými trendy přidal jako další prvek záměr zřídit speciální úřad pro potírání závažné majetkové a hospodářské trestné činnosti a korupce. V případě přijetí zákona by Česká republika byla jedním z posledních evropských států, který „speciál“ zřídí.

Propuštění předlohy zákona do legislativního procesu se ministrovi spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi kvůli odporu tehdejšího předsedy vlády Petra Nečase nedařilo. Uspěl až jeho nástupce Pavel Blažek, jenž ji protlačil do prvního čtení ve Sněmovně. Pak padla vláda a jeho socialistická nástupkyně Marie Benešová vzala návrh zpět.

Vládní koalice, vzešlá z voleb r.2013, vepsala vytvoření nového zákona o státním zastupitelství do svého programu. Ministryni spravedlnosti Heleně Válkové (ANO) nezbylo, než se do úkolu pustit. Na předlohu z r.2013 ale nenavázala. Šla vlastní cestou, která znamenala další strukturální oslabení vlivu nejvyššího státního zástupce na chod soustavy. Zahrnovala zachování současných vrchních státních zastupitelství, „vykastrovnaých“ převedením současných odborů pro závažnou majetkovou a hospodářskou trestnou činnost do dvoustupňového speciálního státního zastupitelství. S touto koncepcí tvrdě narazila na semináři, který proběhl 14.listopadu 2014 v Poslanecké sněmovně. Přepracování návrhu již nestihla, protože byla ze své funkce vypuzena a nahradil ji dosavadní 1. náměstek Robert Pelikán.

Předloha, kterou nyní představil Robert Pelikán, se vrací k principům Blažkova sněmovního tisku č. 1054/0 z r.2013 a počáteční mediální ohlasy na ni byly příznivé. Jejím předložením ale historie snah o vydání nového zákona o státním zastupitelství nabývá povahu grotesky, neboť její předkladatel ještě v prosinci r. 2014 v rozhovoru s Bohumilem Pečínkou ze 4.prosince 2014 ve 49. čísle Reflexu hájil koncepci odsunutí nejvyššího státního zastupitelství do polohy převážně metodického orgánu bez možnosti zasahovat do živých kauz, zachování vrchních státních zastupitelství a zřízení dvoustupňového „speciálu“. Vyslovil v té souvislosti názor, že „decentralizované soustavy jsou imunnější vůči zásahům zvnějšku i zevnitř. Naproti tomu centralizovaná soustava bývá efektivnější, ale když někdo vynaloží dostatečné prostředky k útoku na centrum, může zničit celou soustavu“. Na podporu svého názoru uvedl příklad decentralizovaného internetu, který „funguje možná špatně, ale zato pořád“. Jako důkaz životnosti decentralizovaných soustav nezávislých jednotek, dobrovolně se podřizujících společnému ideovému záměru, mohl stejně tak dobře uvést al Kajdu. Neuvažoval ale nad tím, zda organizační a řídící struktura tohoto typu je vhodná pro úřad, který žije v každodenní symbióze s vysoce centralizovanou  policií a dalšími ozbrojenými sbory.

Na to, aby mohl předložit současný návrh zákona, musel Robert Pelikán provést názorový veletoč opuštěním principů, na kterých stavěl ještě před krátkou dobou. Netuším, co ho k tomu přimělo. Není to ostatně ani tak důležité jako zjištění, že stejný vývoj neprodělali všichni dřívější zastánci zachování vrchních státních zastupitelství a odpůrci zřízení „speciálu“. Záhy po počátečním jásotu se začaly ozývat kritické hlasy, jejichž nositele nelze přehlížet. Jako příklad uvádím účastníky 8. Rozmluv na Hanspaulce  pořádaných bývalým prezidentem Václavem Klausem, či předsedu České advokátní komory Martina Vychopeně.  Za nejvýznamnější ale považuji rozhovor  exministryně Heleny Válkové pro Právo ze dne 11.dubna 2015, a to nejen pro jeho propracovanost, ale také kvůli jejímu postavení členky Ústavně právního výboru PS a předsedkyně jeho podvýboru pro justici a soudní samosprávu, které jí dává možnost, aby schvalovací proces zákona účinně narušovala. Na okraj jako zajímavost poznamenávám, že uvedeným vystoupením se paní exministryně stala disidentkou ve své straně.

Jistá  část odpůrců přechodu na třístupňovou soustavu státního zastupitelství uznává, že státní zastupitelství není v optimální kondici a její uplatnění by přispělo ke zvýšení efektivity řízení soustavy. Uskutečnění změny bez současného zrušení vrchních soudů ale považují za nesystémové a chtěli by k němu přikročit až v souběhu s reformou justice.

Jako laik s praxí účastníka snad stovek neúspěšných stížností na postup státního zastupitelství a desítek neúspěšných podnětů ke kárnému řízení se státními zástupci soudím, že pramenem nechuti k okamžitému přechodu na třístupňovou soustavu je mechanický přístup k problému.

Připustíme-li, že činnost státního zastupitelství v jeho současné podobě vede k   většině důvodných stížností, jejichž předkladatelům stát vyplácí odškodnění za škody, způsobené nesprávným úředním postupem, pak musíme mít zájem na tom, aby  cesty ke zlepšení úrovně řízení tohoto úřadu byly radikální a co nejkratší. Vzhledem k tradiční nezpůsobilosti politických stran zajistit stabilitu řízení resortu spravedlnosti může odkládání až na dobu reformy justice, při které by měly zaniknout vrchní soudy, odsunout změny ve státním zastupitelství o řadu let. Pokud se dosáhlo zásadní shody na budoucím třístupňovém uspořádání, zákon by se měl dopracovat a přijmout.

Základní chybou odpůrců rušení vrchních státních zastupitelství, ale i tvůrců ministerské předlohy zákona je přesvědčení, že nejdůležitější složkou činnosti státního zastupitelství je zastupování veřejné žaloby před soudem. Odtud odvozují axiom o nutnosti přičlenění organizační složky státního zastupitelství ke každému soudu. Chápou struktury soudnictví a státního zastupitelství mechanicky. Považují vrchní soudy za třetí stupeň soustavy a chtějí pro ně státní zastupitelství třetího stupně, které jim reforma bere. Ve skutečnosti máme dvě souběžné dvoustupňové soustavy obecných soudů: nižší, s okresními soudy v postavení 1.stupně a s odvolacími senáty krajských soudů jako 2. stupněm,a vyšší, s prvostupňovými senáty krajských soudů v postavení 1.stupně a s vrchními soudy jako 2.stupněm. Nejvyšší soud ČR jako soud pro mimořádné opravné prostředky stojí nad oběma soustavami. Není žádný důvod, proč by u vrchních soudů jako soudů 2. stupně nemohli intervenovat státní zástupci ze státního zastupitelství 2.stupně se shodným sídlem.  Naproti tomu jednotlivé stupně státního zastupitelství jsou propojeny řídícími úkony a zpětnou vazbou od okresů   až po Nejvyšší státní zastupitelství.

Odpůrci rušení vrchních státních zastupitelství pomíjejí předsoudní fázi trestního řízení, která je neveřejná, zahrnuje součinnost s ozbrojenými sbory. V ní dochází k největší části pochybení, poškozujících účastníky trestního řízení. Proto jim uniká naléhavost potřeby zdokonalování řízení státního zastupitelství, jehož současná struktura řízení tomu překáží: odříznutí nejvyššího státního zástupce od základní masy státních zástupců zřízením vrchních státních zastupitelství znamená porušení zásady závazného souladu mezi úkoly, odpovědností,  pravomocí a kontrolou. Pokud se v této souvislosti ozývají námitky proti svěření příliš velké moci do rukou nejvyššího státního zástupce, namítám, že v převažující části Evropy působí centralizované prokuratury, v nichž je generální prokurátor nejvyšším představeným všech prokurátorů. Vedle toho v Rakousku, v kterém rovněž působí státní zastupitelství, je hlavou státního zastupitelství ministr spravedlnosti, jemuž jsou přímo podřízeni zemští státní zástupci. Neslyšel jsem o žádném případu zneužití moci generálním prokurátorem, nejvyšším státním zástupcem či ministrem spravedlnosti. Argumentace nutností zbavit se pozůstatků vlivu sovětské prokuratury je scestná, protože kolébkou prokuratury je Francie a zneužívání prokuratury ve státech sovětského bloku bylo jedním z projevů komunistické diktatury, která již zanikla. Z tohoto hlediska podporuji pouze myšlenku zlomení moci bývalých komunistických prokurátorů a vojenských prokurátorů, soudců a vojenských soudců, kteří  dosud zaujímají velkou část vedoucích pozic ve státním zastupitelství. Rozpuštění vrchních státních zastupitelství bude prospěšné i z tohoto hlediska.

V každém případě je nutné počítat s tím, že přijetí nového zákona o státním zastupitelství není automaticky zajištěno dohodou koaličních stran. Navíc jsem přesvědčen, že jeho „protlačením“ v předložené podobě za cenu „převálcování“ opozice by vedlo k velkým škodám: na předloze je dost věcí, které vyžadují úpravu. Přišel čas na veřejnou debatu a přesvědčování odpůrců.

  

PREZIDENT A JEHO PROTEKTOR

Historie je materie, která ovlivňuje současnost více než si uvědomujeme. Osudem malých států je závislost na velmocích. Při zjednodušujícím pohledu se naše dějiny jeví jako dějiny válek s Němci. Projevy kulturního prolínání a dílčích případů dobrého soužití ve zjednodušujícím nazírání zanikají. Je téměř zázrak, že jsme unikli osudu Pobaltských Slovanů, když v době pobělohorské do zániku národa mnoho nechybělo. Nejvíce jsme ovšem byli ohroženi německou okupací v letech 1939-1945, kdy vládl všudypřítomný strach z velkopanského chování starousedlých Němců a příslušníků německých ozbrojených složek. Kdyby hitlerovské Německo vyhrálo válku, historie Čechů by skončila.

Na Hradě sídlil prezident Protektorátu Čechy a Morava, nad Hradem vedle protektorátní vlajky vlála říšskoněmecká. Prezident musel ve všem brát ohled na přání říšskoněmeckého protektora.

Pamětníci německé okupace zažili toužebné očekávání příchodu Rudé armády a radost z osvobození. Byla to událost, která měla význam záchrany národa před zánikem částečnou germanizací a částečným vysídlením na Sibiř. Osvobození Československa zaplatilo 150 tisíc rudoarmějců svými životy. Na převažujícím vděčného vnímání osvobození větší části území Rudou armádou nezměnila nic ani  skutečnost, že osvoboditelé se k civilnímu obyvatelstvu  občas chovali jako na dobytém nepřátelském území.

Směs odporu k německým okupantům a vděčnosti rudoarmějcům zůstala v hlavách pamětníků hodně dlouho a někteří si ji dosud podrželi. Těsně poválečná generace nasávala vzpomínky a pocity z okupace s mateřským mlékem, takže postoje svých rodičů dlouho sdílela.

Nesporně to komplikovalo naše poválečné vztahy k Němcům, byť zločinec Klement Gottwald razil zásadu, že „není Němec jako Němec“, takže jsme měli rozlišovat Němce na „hodné“ z NDR a „zlé“ ze Spolkové republiky. Přesto dnes jsou vzájemné vztahy s Německem a Rakouskem oboustranně přátelské. Představitelé státu se běžně stýkají se svými německými a rakouskými protějšky. Stín německé okupace mezi ně nepadá. Ostatně její pamětníci jsou na vymření a jejich vnuci o ní mají jen matné tušení. Přítomnost četných německých a rakouských turistů je samozřejmostí, která nikoho nepobuřuje.

„Osvoboditelé“ se k nám vrátili v r.1968 na pozvání skupiny vlastizrádců, aby potlačili „pražské jaro“. Sovětské vojsko zde pak zůstalo déle než dvacet let. 21.srpen 1968 se nesmazatelně vryl do paměti současníků. Zvlášť citlivě jej vnímali pamětníci německé okupace. Určitě to zkomplikovalo vztahy velké části národa k bývalému Sovětskému svazu. Časová posloupnost zatlačila vzpomínky na květen r. 1945 do pozadí.

Okupace trvala mnohem déle než německá, ale vojska zůstávala zavřená v kasárnách a obyvatelstvo neobtěžovala zpěvem pochodových písní v ulicích měst. Lidé nenaráželi na vojáky v obchodech a restauracích. Nebyla zřízena žádná viditelná okupační správa s protektorem v čele a politický režim byl měkčí než v padesátých letech 20. století, kdy zde žádná vojska nebyla a všechno zlo páchali čeští a slovenští komunisté. V žádném případě nehrozil zánik národa. Stejně jako v případě německé okupace pamětníků ubývá a velké části mladé generace 21.srpen 1968 již nic neříká.

Dnes jsme znova v situaci, kdy jsme nuceni se vypořádat se vztahem k Rusku jako nástupnickému státu Sovětského svazu, jenž jednou do našich dějin vstoupil jako osvoboditel, podruhé jako utlačovatel, i když to tentokrát nemá přímý vztah k našim životům. Nutí nás k tomu ukrajinská krize, do které Rusko zasahuje způsobem, odporujícím mezinárodnímu právu. Jeho úlohu je možné při zanedbání potřeb jeho obranyschopnosti hodnotit jako agresi, s ohledem na porušení neutrálního statusu Ukrajiny ovšem přece jen méně přísně.

A v této složité situaci se rozhodl prezident republiky Miloš Zeman zúčastnit se v Moskvě oslav 75. výročí vítězství nad hitlerovským Německem. Vysloužil si pochvalu komunistů, kteří jsou proputinovští za jakýchkoli okolností, současně odpor pravicové opozice, která je protiputinovská za jakýchkoli okolností, a nelibost vlády, která se zásadně drží linie loajality k Evropské unii a NATO. Přesto tvrdohlavý Miloš Zeman do Moskvy pojede. Patrně vyhodnotil výše zmíněné tři uzlové body našich vztahů k Rusku tak, že osvobození Československa v r.1945 svým významem pro národ nad vším ostatním převažuje bez ohledu na tlumivé působení faktoru času na paměť národa a bez ohledu na nejednoznačnou úlohu Ruska v ukrajinské krizi. Pokud takto uvažoval, je třeba přiznat jeho úvahám racionalitu a nekamenovat ho.  

Je to ovšem jeho další krok, jímž se Česká republika projevuje ve vztahu k Rusku jako Ianus, bůh dvou tváří. Jednou tváří s ústy Bohuslava Sobotky a Lubomíra Zaorálka dští na Rusko oheň a síru v podobě protiruských sankcí, druhou tváří s bohorovným úsměvem Miloše Zemana projevuje vůči ruské politice smířlivost. Zahraniční politika státu, jehož vláda „táhne hot“ a prezident „čehý“ je pro zahraniční partnery špatně čitelná a v každém případě její prestiž trpí.

Z hlediska této chvíle je takový stav špatný. Má ale možná výhodu pro budoucnost. Ukrajinská krize se časem nějak vyřeší, aniž by se přenesla do otevřeného mezistátního střetnutí, a svět se mlčky smíří se záborem Krymu, bez něhož by se v případě vstupu Ukrajiny do NATO dostala základna ruské černomořské flotily na potenciálně nepřátelské území. Stejně jako dnes nikoho nenapadne připomínat při každém setkání následníkům účastníků mnichovské dohody, co nám kdysi provedli, také o ukrajinské krizi se časem přestane mluvit a dojde na obnovování a rozvíjení vzájemně výhodných vztahů. Pokud by česká zahraniční politika byla jednobarevně protiruská, šlo by navazování vztahů po oteplení ztuha. Vzpomínka na Zemanovu vstřícně nataženou ruku je pak naopak usnadní.

V dané situaci považuji televizní vystoupení amerického velvyslance Andrew Shapira, kritizujícího  prezidentovo rozhodnutí, za krajně nevhodné a překvapuje mě, že média se většinově staví na jeho stranu. Před krátkým časem přitáhlo pozornost novinářů jeho setkání s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, ač se konalo mimo uzavřené prostory úřadu na očích veřejnosti. Vzbudilo jistou nevoli, byť jde o rutinní jednání diplomata, který přijel do nové země a zjišťuje, kdo je kdo. Udílení lekcí hlavě státu přes veřejné sdělovací prostředky ale součástí diplomatické rutiny není. Vláda U.S.A. jako nejmocnější stát NATO může samozřejmě mít k prezidentovu jednání výhrady, ale na jejich sdělení mají diplomaté přiměřené prostředky. Je možné, že Andrew Shapiro neúmyslně vyvolal v hlavě Miloše Zemana reminiscenci na postavení českých prezidentů, krčících se tu před říšským protektorem, jindy před sovětským velvyslancem a za ním stojícím generálním tajemníkem ÚV KSSS a vysloužil si tím překvapivě tvrdou odpověď. Zdá se, že pan velvyslanec dosud zcela nepochopil, co se stalo, když se vyjádřil, že pan prezident má u něj nadále dveře otevřené: pokud si skutečně myslí, že tato roztržka skončí Zemanovou „poutí do Canossy“, projevil nedostatek smyslu pro realitu. Miloš Zeman se zachoval jako prezident malého, avšak nezávislého státu a v tomto postoji nejspíš vytrvá. Nezviklá ho ani další  mávání červenými kartami.