KYVADLOVÝ VÝVOJ ZÁKONA IV. – PŘEDSMRTNÁ KŘEČ

Stav, v kterém se nachází ministerská předloha nového zákona o státním zastupitelství po středečním zasedání Podvýboru pro justici a soudní samosprávu, lze bez velké nadsázky nazvat předsmrtnou křečí. Vyrojilo se tolik zásadních připomínek a ozvalo se tolik vlivných odpůrců, že prosazení přijetí zákona je málo pravděpodobné, spíše vyloučené. Vše směřuje k odložení reformy státního zastupitelství do nedohledna nebo k pouhému oprášení nicotné novely, kdysi předložené exprokurátorkou Marií Benešovou.

Výtky, jichž se tvůrcům ministerského návrhu zákona dostalo od různých autorit, jsou drsnější, než ty, jimiž znectili poslanecký návrh téhož předpisu úředníci různých ministerstev v meziresortním připomínkovém řízení. Pokud se někdo strefuje do amatérů, kteří se pustili do legislativní tvorby, dá se to unést. Ale ocení-li hned první paragraf ministerského návrhu vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty UK prof. Jiří Jelínek  jako hodný propadnutí při zápočtu z ústavního práva, je to nebetyčná ostuda, zpochybňující odbornou zdatnost tvůrců předlohy.

Autoři předlohy se musí připravit na spršku dalších špatných zpráv. Ministerský i poslanecký návrh zákona navazují na jeden společný základ, jímž je sněmovní tisk  1054/0 z r.2013. Značná část výtek z meziresortního připomínkového řízení k poslaneckému návrhu směřuje proti ustanovením, která obsahuje i ministerská předloha a jistě dopadnou i na jejich výtvor. Nic na  tom nemění ani skutečnost, že některé připomínky jsou mírně řečeno přitažené za vlasy.

Nejtrapnější je, že spouštěcím mechanismem  podrážděné reakce odborné veřejnosti je neskromnost, či lépe řečeno pocit kastovní nadřazenosti státních zástupců. Jejím projevem je především snaha co nejvíce se vyčlenit ze soustavy orgánů moci výkonné, kde je jejich místo podle článku 80 Ústavy ČR, a postavit se nad všechny ostatní orgány moci výkonné, v přímé podřízenosti pánubohu. Svědčí  o ní i pokus o vytvoření  malé, zcela nezávislé speciální prokuratury s celostátní působností, cudně se skrývající za vývěsním štítem  Speciálního státního zastupitelství. Ale nejtrapnější je vpašování ustanovení, které by současnému nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi zajistilo – za předpokladu, že 1. ledna 2017 bude ve funkci  - třináctiletý mandát, zatímco všem  krajským státním zástupcům by skončilo funkční období za rok od nabytí účinnosti zákona a okresním státním zástupcům za 2-6 let podle roku jmenování.  

Snaha nabýt co nejsamostatnější postavení se navíc uplatnila v době, kdy je veřejnost rozhořčena  stále rostoucími výdaji státu na odškodnění účastníků trestního řízení, za jejichž útrapami se velmi často skrývají profesní selhání státních zástupců.

Chamtivost státních zástupců po výsadním postavení ve státě  tak vážně ohrožuje uskutečnění zdravého záměru zvýšit efektivitu řízení soustavy  cestou racionalizace její organizační a řídící struktury. Kdo chce příliš, nebude mít nic.

Pozornost odpůrců návrhu zákona se nejvíce soustřeďuje na záměr na zrušení vrchních státních zastupitelství a jejich nahrazení pobočkami Nejvyššího státního zastupitelství. Dogmaticky hořekují nad tím, že zrušením vrchních státních zastupitelství bude porušena zásada odvozování struktury státního zastupitelství od uspořádání soudní soustavy. Nedbají ale skutečnosti, že vrchní články obou soustav jsou anomálií, která jinde v Evropě nemá obdoby a vznikla při rozpadu federace z iracionálních důvodů, tedy z nezpůsobilosti státu vypořádat se racionálně s faktem souběžné existence federálních a republikových orgánů na území České republiky. A neobtěžují se vysvětlením, proč- kromě porušení dogmatu- není obsloužení vrchních soudů místními  pobočkami Nejvyššího státního zastupitelství rovnocennou náhradou za zastupování žaloby vrchním státním zastupitelstvím. Tupý intelektuální konzervativismus slaví úspěch.

 Jejich rozčilení je beztak nepřiměřené tomu, co se ve skutečnosti stane. Vysvětlil jsem v předchozím díle, že z hlediska vztahu k vrchním soudům dojde převážně jen k „přemalování cedulí na vratech“ služeben státního zastupitelství. V případě přijetí ministerského návrhu zákona by v  praxi  zastupovali žalobu u vrchních soudů stejní žalobci jako dosud, jen by z nich byli státní zástupci NSZ a dělali by  stejnou práci jako dosud za víc peněz. Na chod soudů by to nemělo  žádný vliv. Ostatně protesty proti vyvolání zdánlivého nesouladu, vyvolaného zrušením vrchních státních zastupitelství, přicházejí většinou od lidí, kteří si pletou stupně struktury řízení a články organizační struktury. Z procesního hlediska jsou vrchní soudy klasickými soudy 2.stupně. Proti jejich rozhodnutím neexistují řádné opravné prostředky, základní soudní řízení u nich končí.  Není žádný důvod, aby žalobu u nich zastupoval vyšší než 2. stupeň státního zastupitelství.

Nejhlasitější kritici zrušení vrchních státních zastupitelství působí většinou v profesích, v nichž se na činnost státního zastupitelství dívají z bezpečné dálky. Většina z nich vůbec nemá reálnou představu, jak státní zastupitelství funguje, a jak je někdy prospěšné, ale jindy děsivě nebezpečné a škodlivé. Možná si ani nevšimli, že zemské uspořádání státního zastupitelství má za následek, že jeho činnost v předsoudní fázi trestního řízení neprobíhá na celém území státu úplně stejně. Kdoví, zda vědí, že pražské a olomoucké vrchní státní zastupitelství se jedno druhému podobají jen vzdáleně. Ale občan Aše má být v trestním řízení obsloužen přesně stejně jako občan Karvinné, což při zemském zřízení nelze dost dobře zajistit. Sjednocování postupů pokyny obecné povahy nejvyššího státního zástupce, zazděného do izolace existencí vrchních státních zastupitelství, je neúčinné, protože jejich respektování je vynutitelné jen s obtížemi. S trochou nadsázky si troufnu tvrdit, že oba vrchní státní zástupci si dělají, co chtějí, a když se jejich podřízeným zachce, pozvání na debatu s nejvyšším státním zástupcem prostě beztrestně ignorují. 

Decentralizace dohledu nad činností decentralizované kriminální  policie ve velkých, složitých kauzách jeho přenesením z vrchních státních zastupitelství na posílená krajská státní zastupitelství a na „speciál“ zřejmě přinese větší pružnost ve styku mezi státním zastupitelstvím a policií.

Odpůrci zrušení vrchních státních zastupitelství žijí také v mylné představě, že státní zastupitelství v současné struktuře funguje bezvadně, takže není potřebný zásah do jeho vnitřní organizace. Nedochází jim, že rostoucí objem odškodnění za justiční přehmaty vypovídá m.j. o neodpovědnosti některých státních zástupců, kteří klidně plodí zmetky s vědomím, že jim nehrozí žádný postih.

Lidem, žijícím ve věži ze slonoviny vysokého postavení, dělá velké starosti jediný reálný účinek, který přechod na třístupňovou soustavu přinese: zavedení jednotného řízení trestního řízení na celém území státu bez ohledu na zemské hranice a přímé podřízení krajských státních zástupců  nejvyššímu státnímu zástupci. Pokud bude nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman chtít plnit očekávání, spojená s jeho příchodem jako „spasitele“, bude k tomu konečně mít přiměřenou pravomoc. Bude naplněna základní zásada výstavby struktury řízení: soulad mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Do  věží ze slonoviny nedoléhají hlasy stěžovatelů, kteří se na něj obracejí možná tisícovkami stížností ročně na pochybení státních zástupců nižších stupňů, jejichž vyřízení se z důvodu jeho formální nepříslušnosti dostává instančním postupem do rukou pachatelů nepřístojností a končí v jejich odpadkových koších.

Z věží ze slonoviny se ozývá varování před oživením tradic sovětské prokuratury, aniž by kritici posílení postavení nejvyššího státního zástupce prokázali reálnost svých obav. Prokuratura není sprosté slovo. Má původ ve Francii a její zneužití v Sovětském svazu a jeho satelitních státech bylo způsobeno tím, že byla nástrojem zločinné totalitní strany. Jinak  prokuratura je v Evropě většinovou organizační formou uspořádání orgánů veřejné žaloby a nikde to nevyvolává potíže. Žádný prokurátor v poválečném období neřídil akci, jejímž výsledkem by bylo smetení vlády a rozpuštění poslanecké sněmovny.  Státní zastupitelství je odlišnou organizační formou, vlastní německy mluvícím evropským státům a České republice. Přitom stupeň centralizace řízení ve Spolkové republice Německo a zvláště v Rakousku je podstatně vyšší než v naší současné právní úpravě a dle předloženého ministerského návrhu.

Rozložení řídící struktury státního zastupitelství bojovníky proti obnovení moci generálního prokurátora má hodnotu přípravy na minulou válku a nepochybně prospělo pachatelům trestné činnosti a ztížilo život poškozeným a nespravedlivě stíhaným.

Odpor proti koncentraci moci v rukou nejvyššího státního zástupce je zbytečný. Úvahy o tom, co by se mohlo stát, kdyby se do funkce dostal nevhodný člověk (které vyslovil např. poslanec Jeroným Tejc v 16. čísle Respektu), jsou až trapné: demokratický právní stát musí mít přece mechanismus, jímž by nejvyššího státního zástupce, zneužívajícího pravomoc, okamžitě paralyzoval. Mechanismus je známý: je jím podřízení soustavy dohledu vlády, nejčastěji zprostředkovaného ministrem spravedlnosti. Funguje dokonce i ve Francii a Španělsku, kde má prokuratura postavení ministerstva.  

Vnitřní vztahy uvnitř třístupňové soustavy státního zastupitelství podle ministerského návrhu mají stále k prokuratuře mnohem dále než například v rakouském zákonu o státním zastupitelství. Hrozby návratem k prokuratuře, které se ozývají z výšin věží ze slonoviny, nemají opodstatnění.

Mudrcové z věží ze slonoviny by měli národu konečně vysvětlit, proč má Česká republika jít v uspořádání orgánů veřejné žaloby typicky českou, prokazatelně špatnou cestou, odlišnou od převažující části Evropy, popř. v čem je neefektivní  česká struktura  řízení soustavy lepší než například rakouská, francouzská, polská, německá aj.

Základní myšlenka předloženého návrhu – tedy koncepce třístupňového státního zastupitelství se soustředěním části vysoce specializovaných státních zástupců do speciálního státního zastupitelství – je zdravá. Tvůrci návrhu zákona ji ovšem v chamtivosti po nadřazeném postavení zaneřádili několika nesmyslnými, zdravému selskému rozumu odporujícími detaily. Jak je známo, ďábel  se skrývá v detailu a je třeba jej odsud vykouřit. Proto by měl ministr spravedlnosti návrh stáhnout a předložit jej znova po očištění od stop velikášství státních zástupců. Při jeho obnově by se měl inspirovat některými částmi poslaneckého návrhu, zejména v nastolení jednoznačného vztahu podřízenosti nejvyššího státního zástupce ministrovi spravedlnosti a v konstrukci opatření k zajištění odpovědnosti státních zástupců za profesní pochybení a z nich plynoucích škod, způsobených občanům.