Stav,
v kterém se nachází ministerská předloha nového zákona o státním
zastupitelství po středečním zasedání Podvýboru pro justici a soudní samosprávu,
lze bez velké nadsázky nazvat předsmrtnou křečí. Vyrojilo se tolik zásadních
připomínek a ozvalo se tolik vlivných odpůrců, že prosazení přijetí zákona je
málo pravděpodobné, spíše vyloučené. Vše směřuje k odložení reformy
státního zastupitelství do nedohledna nebo k pouhému oprášení nicotné
novely, kdysi předložené exprokurátorkou Marií Benešovou.
Výtky,
jichž se tvůrcům ministerského návrhu zákona dostalo od různých autorit, jsou
drsnější, než ty, jimiž znectili poslanecký návrh téhož předpisu úředníci
různých ministerstev v meziresortním připomínkovém řízení. Pokud se někdo
strefuje do amatérů, kteří se pustili do legislativní tvorby, dá se to unést.
Ale ocení-li hned první paragraf ministerského návrhu vedoucí katedry trestního
práva Právnické fakulty UK prof. Jiří Jelínek jako hodný propadnutí při zápočtu z ústavního
práva, je to nebetyčná ostuda, zpochybňující odbornou zdatnost tvůrců předlohy.
Autoři
předlohy se musí připravit na spršku dalších špatných zpráv. Ministerský i
poslanecký návrh zákona navazují na jeden společný základ, jímž je sněmovní
tisk 1054/0 z r.2013. Značná část
výtek z meziresortního připomínkového řízení k poslaneckému návrhu
směřuje proti ustanovením, která obsahuje i ministerská předloha a jistě
dopadnou i na jejich výtvor. Nic na tom
nemění ani skutečnost, že některé připomínky jsou mírně řečeno přitažené za
vlasy.
Nejtrapnější
je, že spouštěcím mechanismem podrážděné
reakce odborné veřejnosti je neskromnost, či lépe řečeno pocit kastovní
nadřazenosti státních zástupců. Jejím projevem je především snaha co nejvíce se
vyčlenit ze soustavy orgánů moci výkonné, kde je jejich místo podle článku 80
Ústavy ČR, a postavit se nad všechny ostatní orgány moci výkonné, v přímé
podřízenosti pánubohu. Svědčí o ní i pokus o vytvoření malé, zcela nezávislé speciální prokuratury
s celostátní působností, cudně se skrývající za vývěsním štítem Speciálního státního zastupitelství. Ale
nejtrapnější je vpašování ustanovení, které by současnému nejvyššímu státnímu
zástupci Pavlu Zemanovi zajistilo – za předpokladu, že 1. ledna 2017 bude ve
funkci - třináctiletý mandát, zatímco
všem krajským státním zástupcům by
skončilo funkční období za rok od nabytí účinnosti zákona a okresním státním
zástupcům za 2-6 let podle roku jmenování.
Snaha
nabýt co nejsamostatnější postavení se navíc uplatnila v době, kdy je
veřejnost rozhořčena stále rostoucími
výdaji státu na odškodnění účastníků trestního řízení, za jejichž útrapami se
velmi často skrývají profesní selhání státních zástupců.
Chamtivost
státních zástupců po výsadním postavení ve státě tak vážně ohrožuje uskutečnění zdravého
záměru zvýšit efektivitu řízení soustavy
cestou racionalizace její organizační a řídící struktury. Kdo chce
příliš, nebude mít nic.
Pozornost
odpůrců návrhu zákona se nejvíce soustřeďuje na záměr na zrušení vrchních
státních zastupitelství a jejich nahrazení pobočkami Nejvyššího státního zastupitelství.
Dogmaticky hořekují nad tím, že zrušením vrchních státních zastupitelství bude
porušena zásada odvozování struktury státního zastupitelství od uspořádání
soudní soustavy. Nedbají ale skutečnosti, že vrchní články obou soustav jsou
anomálií, která jinde v Evropě nemá obdoby a vznikla při rozpadu federace
z iracionálních důvodů, tedy z nezpůsobilosti státu vypořádat se
racionálně s faktem souběžné existence federálních a republikových orgánů na
území České republiky. A neobtěžují se vysvětlením, proč- kromě porušení
dogmatu- není obsloužení vrchních soudů místními pobočkami Nejvyššího státního zastupitelství
rovnocennou náhradou za zastupování žaloby vrchním státním zastupitelstvím. Tupý
intelektuální konzervativismus slaví úspěch.
Jejich rozčilení je beztak nepřiměřené tomu,
co se ve skutečnosti stane. Vysvětlil jsem v předchozím díle, že
z hlediska vztahu k vrchním soudům dojde převážně jen k „přemalování
cedulí na vratech“ služeben státního zastupitelství. V případě přijetí
ministerského návrhu zákona by v praxi zastupovali žalobu u vrchních soudů stejní
žalobci jako dosud, jen by z nich byli státní zástupci NSZ a dělali by stejnou práci jako dosud za víc peněz. Na chod
soudů by to nemělo žádný vliv. Ostatně
protesty proti vyvolání zdánlivého nesouladu, vyvolaného zrušením vrchních
státních zastupitelství, přicházejí většinou od lidí, kteří si pletou stupně
struktury řízení a články organizační struktury. Z procesního hlediska
jsou vrchní soudy klasickými soudy 2.stupně. Proti jejich rozhodnutím
neexistují řádné opravné prostředky, základní soudní řízení u nich končí. Není žádný důvod, aby žalobu u nich
zastupoval vyšší než 2. stupeň státního zastupitelství.
Nejhlasitější
kritici zrušení vrchních státních zastupitelství působí většinou
v profesích, v nichž se na činnost státního zastupitelství dívají z bezpečné
dálky. Většina z nich vůbec nemá reálnou představu, jak státní
zastupitelství funguje, a jak je někdy prospěšné, ale jindy děsivě nebezpečné a
škodlivé. Možná si ani nevšimli, že zemské uspořádání státního zastupitelství
má za následek, že jeho činnost v předsoudní fázi trestního řízení
neprobíhá na celém území státu úplně stejně. Kdoví, zda vědí, že pražské a
olomoucké vrchní státní zastupitelství se jedno druhému podobají jen vzdáleně. Ale
občan Aše má být v trestním řízení obsloužen přesně stejně jako občan
Karvinné, což při zemském zřízení nelze dost dobře zajistit. Sjednocování
postupů pokyny obecné povahy nejvyššího státního zástupce, zazděného do izolace
existencí vrchních státních zastupitelství, je neúčinné, protože jejich
respektování je vynutitelné jen s obtížemi. S trochou nadsázky si
troufnu tvrdit, že oba vrchní státní zástupci si dělají, co chtějí, a když se
jejich podřízeným zachce, pozvání na debatu s nejvyšším státním zástupcem
prostě beztrestně ignorují.
Decentralizace
dohledu nad činností decentralizované kriminální policie ve velkých, složitých kauzách jeho
přenesením z vrchních státních zastupitelství na posílená krajská státní
zastupitelství a na „speciál“ zřejmě přinese větší pružnost ve styku mezi
státním zastupitelstvím a policií.
Odpůrci
zrušení vrchních státních zastupitelství žijí také v mylné představě, že
státní zastupitelství v současné struktuře funguje bezvadně, takže není
potřebný zásah do jeho vnitřní organizace. Nedochází jim, že rostoucí objem
odškodnění za justiční přehmaty vypovídá m.j. o neodpovědnosti některých státních
zástupců, kteří klidně plodí zmetky s vědomím, že jim nehrozí žádný
postih.
Lidem,
žijícím ve věži ze slonoviny vysokého postavení, dělá velké starosti jediný
reálný účinek, který přechod na třístupňovou soustavu přinese: zavedení jednotného
řízení trestního řízení na celém území státu bez ohledu na zemské hranice a
přímé podřízení krajských státních zástupců
nejvyššímu státnímu zástupci. Pokud bude nejvyšší státní zástupce Pavel
Zeman chtít plnit očekávání, spojená s jeho příchodem jako „spasitele“,
bude k tomu konečně mít přiměřenou pravomoc. Bude naplněna základní zásada
výstavby struktury řízení: soulad mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Do věží ze slonoviny nedoléhají hlasy stěžovatelů,
kteří se na něj obracejí možná tisícovkami stížností ročně na pochybení
státních zástupců nižších stupňů, jejichž vyřízení se z důvodu jeho
formální nepříslušnosti dostává instančním postupem do rukou pachatelů
nepřístojností a končí v jejich odpadkových koších.
Z věží
ze slonoviny se ozývá varování před oživením tradic sovětské prokuratury, aniž
by kritici posílení postavení nejvyššího státního zástupce prokázali reálnost
svých obav. Prokuratura není sprosté slovo. Má původ ve Francii a její zneužití
v Sovětském svazu a jeho satelitních státech bylo způsobeno tím, že byla
nástrojem zločinné totalitní strany. Jinak
prokuratura je v Evropě většinovou organizační formou uspořádání orgánů
veřejné žaloby a nikde to nevyvolává potíže. Žádný prokurátor v poválečném
období neřídil akci, jejímž výsledkem by bylo smetení vlády a rozpuštění
poslanecké sněmovny. Státní
zastupitelství je odlišnou organizační formou, vlastní německy mluvícím
evropským státům a České republice. Přitom stupeň centralizace řízení ve
Spolkové republice Německo a zvláště v Rakousku je podstatně vyšší než
v naší současné právní úpravě a dle předloženého ministerského návrhu.
Rozložení
řídící struktury státního zastupitelství bojovníky proti obnovení moci
generálního prokurátora má hodnotu přípravy na minulou válku a nepochybně
prospělo pachatelům trestné činnosti a ztížilo život poškozeným a nespravedlivě
stíhaným.
Odpor
proti koncentraci moci v rukou nejvyššího státního zástupce je zbytečný.
Úvahy o tom, co by se mohlo stát, kdyby se do funkce dostal nevhodný člověk
(které vyslovil např. poslanec Jeroným Tejc v 16. čísle Respektu), jsou až
trapné: demokratický právní stát musí mít přece mechanismus, jímž by nejvyššího
státního zástupce, zneužívajícího pravomoc, okamžitě paralyzoval. Mechanismus
je známý: je jím podřízení soustavy dohledu vlády, nejčastěji zprostředkovaného
ministrem spravedlnosti. Funguje dokonce i ve Francii a Španělsku, kde má
prokuratura postavení ministerstva.
Vnitřní
vztahy uvnitř třístupňové soustavy státního zastupitelství podle ministerského
návrhu mají stále k prokuratuře mnohem dále než například v rakouském
zákonu o státním zastupitelství. Hrozby návratem k prokuratuře, které se
ozývají z výšin věží ze slonoviny, nemají opodstatnění.
Mudrcové
z věží ze slonoviny by měli národu konečně vysvětlit, proč má Česká
republika jít v uspořádání orgánů veřejné žaloby typicky českou,
prokazatelně špatnou cestou, odlišnou od převažující části Evropy, popř.
v čem je neefektivní česká struktura řízení soustavy lepší než například rakouská,
francouzská, polská, německá aj.
Základní
myšlenka předloženého návrhu – tedy koncepce třístupňového státního
zastupitelství se soustředěním části vysoce specializovaných státních zástupců
do speciálního státního zastupitelství – je zdravá. Tvůrci návrhu zákona ji ovšem
v chamtivosti po nadřazeném postavení zaneřádili několika nesmyslnými,
zdravému selskému rozumu odporujícími detaily. Jak je známo, ďábel se skrývá v detailu a je třeba jej odsud
vykouřit. Proto by měl ministr spravedlnosti návrh stáhnout a předložit jej
znova po očištění od stop velikášství státních zástupců. Při jeho obnově by se
měl inspirovat některými částmi poslaneckého návrhu, zejména v nastolení
jednoznačného vztahu podřízenosti nejvyššího státního zástupce ministrovi
spravedlnosti a v konstrukci opatření k
zajištění odpovědnosti státních zástupců za profesní pochybení a z nich
plynoucích škod, způsobených občanům.
Žádné komentáře:
Okomentovat