Po různých peripetiích s tvořením
nového zákona o státním zastupitelství poslal ministr spravedlnosti Robert
Pelikán do meziresortního připomínkového řízení jeho předlohu, kterou odborná
veřejnost přijímá rozporně. Vstupuji do debaty s tím, že v návaznosti
na stanoviska spolku Šalamoun dlouhodobě prosazuji přechod státního
zastupitelství na třístupňovou soustavu, aniž bych považoval za nezbytné
současně zrušit vrchní soudy. To mi nebrání nesouhlasit s některými detaily
předlohy a podporovat poslanecký návrh – sněmovní tisk 432– poslankyně Olgy
Havlové, který se s ministerskou předlohou shoduje přijetím třístupňové
soustavy státního zastupitelství. V mém zorném poli jsou čtyři významné
aktivní osobnosti, ovládající debatu: bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková,
nyní členka Ústavně právního výboru PS a předsedkyně jeho podvýboru pro justici
a soudní samosprávu, její nástupce Robert Pelikán, nejvyšší státní zástupce
Pavel Zeman a pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Můj osobní
postoj není nepřátelský vůči žádnému z nich. V zásadním přístupu ke
koncepci uspořádání státního zastupitelství jsem v rozporu pouze s Helenou
Válkovou, což je paradox, protože je mi z nich lidsky nejbližší. Souhlasím
ale s řadou jejích dílčích výhrad k ministerské předloze zákona.
O potřebě novelizace stávajícího zákona začala
mluvit bývalá nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká již v r.2006. V r.2010
ODS využila pobouření veřejnosti a „války žaĺobců“,
vyvolaných zásahem Nejvyššího státního zastupitelství do kauzy bývalého
místopředsedy vlády Jiřího Čunka, a pustila se do volebního boje s heslem nápravy
stavu státního zastupitelství, která měla zahrnovat odvolání Renaty Vesecké,
její nahrazení spasitelem s čistýma rukama a přijetí nového zákona o
státním zastupitelství. Zrodila se mantra o potřebě prohloubení nezávislosti
státního zastupitelství, pod kterou si každý představoval něco jiného: od pouhého
zajištění neodvolatelnosti nejvyššího státního zástupce až po
fundamentalistické usilování o ústavněprávní začlenění státního zastupitelství
do soustavy orgánů státní moci jako jejího čtvrtého sloupu, podřízeného přímo
pánubohu.
Předloha
nového zákona se zrodila převážně na půdě Nejvyššího státního zastupitelství po
vystřídání „hříšnice“ Renaty Vesecké „spasitelem“ Pavlem Zemanem. Ze slabého
postavení nejvyššího státního zástupce, odděleného od hlavní masy státních
zástupců vrchními státními zastupitelstvími, velké změny v chování soustavy
státního zastupitelství nemohl provádět. Nemohl tedy splnit očekávání, vkládaná
v jeho příchod jako spasitele. Řešení se našlo v přechodu na třístupňovou
soustavu státního zastupitelství vypuštěním vrchních státních zastupitelství
jako nadbytečného stupně. K tomu se v souladu s dobovými evropskými
trendy přidal jako další prvek záměr zřídit speciální úřad pro potírání závažné
majetkové a hospodářské trestné činnosti a korupce. V případě přijetí
zákona by Česká republika byla jedním z posledních evropských států, který
„speciál“ zřídí.
Propuštění
předlohy zákona do legislativního procesu se ministrovi spravedlnosti Jiřímu
Pospíšilovi kvůli odporu tehdejšího předsedy vlády Petra Nečase nedařilo. Uspěl
až jeho nástupce Pavel Blažek, jenž ji protlačil do prvního čtení ve Sněmovně.
Pak padla vláda a jeho socialistická nástupkyně Marie Benešová vzala návrh zpět.
Vládní
koalice, vzešlá z voleb r.2013, vepsala vytvoření nového zákona o státním
zastupitelství do svého programu. Ministryni spravedlnosti Heleně Válkové (ANO)
nezbylo, než se do úkolu pustit. Na předlohu z r.2013 ale nenavázala. Šla
vlastní cestou, která znamenala další strukturální oslabení vlivu nejvyššího
státního zástupce na chod soustavy. Zahrnovala zachování současných vrchních
státních zastupitelství, „vykastrovnaých“ převedením současných odborů pro
závažnou majetkovou a hospodářskou trestnou činnost do dvoustupňového
speciálního státního zastupitelství. S touto koncepcí tvrdě narazila na semináři,
který proběhl 14.listopadu 2014 v Poslanecké sněmovně. Přepracování návrhu
již nestihla, protože byla ze své funkce vypuzena a nahradil ji dosavadní 1. náměstek
Robert Pelikán.
Předloha,
kterou nyní představil Robert Pelikán, se vrací k principům Blažkova
sněmovního tisku č. 1054/0 z r.2013 a počáteční mediální ohlasy na ni byly
příznivé.
Jejím předložením ale historie snah o vydání nového zákona o státním
zastupitelství nabývá povahu grotesky, neboť její předkladatel ještě v prosinci
r. 2014 v rozhovoru s Bohumilem Pečínkou ze 4.prosince 2014 ve 49. čísle
Reflexu hájil koncepci odsunutí nejvyššího státního zastupitelství do polohy
převážně metodického orgánu bez možnosti zasahovat do živých kauz, zachování
vrchních státních zastupitelství a zřízení dvoustupňového „speciálu“. Vyslovil
v té souvislosti názor, že „decentralizované
soustavy jsou imunnější vůči zásahům zvnějšku i zevnitř. Naproti tomu
centralizovaná soustava bývá efektivnější, ale když někdo vynaloží dostatečné
prostředky k útoku na centrum, může zničit celou soustavu“. Na podporu
svého názoru uvedl příklad decentralizovaného internetu, který „funguje možná
špatně, ale zato pořád“. Jako důkaz
životnosti decentralizovaných soustav nezávislých jednotek, dobrovolně se
podřizujících společnému ideovému záměru, mohl stejně tak dobře uvést al Kajdu.
Neuvažoval ale nad tím, zda organizační a řídící struktura tohoto typu je
vhodná pro úřad, který žije v každodenní symbióze s vysoce centralizovanou
policií a dalšími ozbrojenými sbory.
Na
to, aby mohl předložit současný návrh zákona, musel Robert Pelikán provést
názorový veletoč opuštěním principů, na kterých stavěl ještě před krátkou
dobou. Netuším, co ho k tomu přimělo. Není to ostatně ani tak důležité
jako zjištění, že stejný vývoj neprodělali všichni dřívější zastánci zachování
vrchních státních zastupitelství a odpůrci zřízení „speciálu“. Záhy po
počátečním jásotu se začaly ozývat kritické hlasy, jejichž nositele nelze
přehlížet. Jako příklad uvádím účastníky 8. Rozmluv na Hanspaulce pořádaných bývalým prezidentem Václavem
Klausem, či předsedu České advokátní komory Martina Vychopeně.
Za nejvýznamnější ale považuji rozhovor exministryně Heleny Válkové pro Právo ze dne
11.dubna 2015, a to nejen pro jeho propracovanost, ale také kvůli jejímu postavení
členky Ústavně právního výboru PS a předsedkyně jeho podvýboru pro justici a
soudní samosprávu, které jí dává možnost, aby schvalovací proces zákona účinně
narušovala. Na okraj jako zajímavost poznamenávám, že uvedeným vystoupením se
paní exministryně stala disidentkou ve své straně.
Jistá
část odpůrců přechodu na třístupňovou
soustavu státního zastupitelství uznává, že státní zastupitelství není v optimální
kondici a její uplatnění by přispělo ke zvýšení efektivity řízení soustavy. Uskutečnění
změny bez současného zrušení vrchních soudů ale považují za nesystémové a
chtěli by k němu přikročit až v souběhu s reformou justice.
Jako
laik s praxí účastníka snad stovek neúspěšných stížností na postup
státního zastupitelství a desítek neúspěšných podnětů ke kárnému řízení se
státními zástupci soudím, že pramenem nechuti k okamžitému přechodu na
třístupňovou soustavu je mechanický přístup k problému.
Připustíme-li,
že činnost státního zastupitelství v jeho současné podobě vede k většině
důvodných stížností, jejichž předkladatelům stát vyplácí odškodnění za škody,
způsobené nesprávným úředním postupem, pak musíme mít zájem na tom, aby cesty ke zlepšení úrovně řízení tohoto úřadu
byly radikální a co nejkratší. Vzhledem k tradiční nezpůsobilosti politických
stran zajistit stabilitu řízení resortu spravedlnosti může odkládání až na dobu
reformy justice, při které by měly zaniknout vrchní soudy, odsunout změny
ve státním zastupitelství o řadu let. Pokud se dosáhlo zásadní shody na
budoucím třístupňovém uspořádání, zákon by se měl dopracovat a přijmout.
Základní
chybou odpůrců rušení vrchních státních zastupitelství, ale i tvůrců
ministerské předlohy zákona je přesvědčení, že nejdůležitější složkou činnosti
státního zastupitelství je zastupování veřejné žaloby před soudem. Odtud
odvozují axiom o nutnosti přičlenění organizační složky státního zastupitelství
ke každému soudu. Chápou struktury soudnictví a státního zastupitelství
mechanicky. Považují vrchní soudy za třetí stupeň soustavy a chtějí pro ně státní
zastupitelství třetího stupně, které jim reforma bere. Ve skutečnosti máme dvě
souběžné dvoustupňové soustavy obecných soudů: nižší, s okresními soudy v postavení
1.stupně a s odvolacími senáty krajských soudů jako 2. stupněm,a vyšší, s prvostupňovými
senáty krajských soudů v postavení 1.stupně a s vrchními soudy jako
2.stupněm. Nejvyšší soud ČR jako soud pro mimořádné opravné prostředky stojí
nad oběma soustavami. Není žádný důvod, proč by u vrchních soudů jako soudů 2. stupně
nemohli intervenovat státní zástupci ze státního zastupitelství 2.stupně se
shodným sídlem. Naproti tomu jednotlivé
stupně státního zastupitelství jsou propojeny řídícími úkony a zpětnou vazbou od
okresů až po Nejvyšší státní zastupitelství.
Odpůrci
rušení vrchních státních zastupitelství pomíjejí předsoudní fázi trestního
řízení, která je neveřejná, zahrnuje součinnost s ozbrojenými sbory. V ní
dochází k největší části pochybení, poškozujících účastníky trestního
řízení. Proto jim uniká naléhavost potřeby zdokonalování řízení státního
zastupitelství, jehož současná struktura řízení tomu překáží: odříznutí
nejvyššího státního zástupce od základní masy státních zástupců zřízením
vrchních státních zastupitelství znamená porušení zásady závazného souladu mezi
úkoly, odpovědností, pravomocí a
kontrolou. Pokud se v této souvislosti ozývají námitky proti svěření příliš
velké moci do rukou nejvyššího státního zástupce, namítám, že v převažující
části Evropy působí centralizované prokuratury, v nichž je generální
prokurátor nejvyšším představeným všech prokurátorů. Vedle toho v Rakousku,
v kterém rovněž působí státní zastupitelství, je hlavou státního
zastupitelství ministr spravedlnosti, jemuž jsou přímo podřízeni zemští státní
zástupci. Neslyšel jsem o žádném případu zneužití moci generálním prokurátorem,
nejvyšším státním zástupcem či ministrem spravedlnosti. Argumentace nutností
zbavit se pozůstatků vlivu sovětské prokuratury je scestná, protože kolébkou
prokuratury je Francie a zneužívání prokuratury ve státech sovětského bloku
bylo jedním z projevů komunistické diktatury, která již zanikla. Z tohoto
hlediska podporuji pouze myšlenku zlomení moci bývalých komunistických
prokurátorů a vojenských prokurátorů, soudců a vojenských soudců, kteří dosud zaujímají velkou část vedoucích pozic ve
státním zastupitelství. Rozpuštění vrchních státních zastupitelství bude
prospěšné i z tohoto hlediska.
V každém
případě je nutné počítat s tím, že přijetí nového zákona o státním
zastupitelství není automaticky zajištěno dohodou koaličních stran. Navíc jsem
přesvědčen, že jeho „protlačením“ v předložené podobě za cenu „převálcování“
opozice by vedlo k velkým škodám: na předloze je dost věcí, které vyžadují
úpravu. Přišel čas na veřejnou debatu a přesvědčování odpůrců.
Žádné komentáře:
Okomentovat