O ČEM SE POVÍDALO 1.DUBNA 2015 U VÁCLAVA KLAUSE

Sdělení ministra spravedlnosti Roberta Pelikána o dokončení prací na návrhu nového zákona o státním zastupitelství a o jeho postoupení do meziresortního připomínkového řízení přijala média se zřejmým optimismem, jako by bylo jasné, že jeho schválení Parlamentem nestojí v cestě žádné překážky. Kupodivu se neozval žádný pískot z bulváru kvůli zásadnímu myšlenkovému veletoči, který ministerstvo udělalo proti návrhu, s kterým chtěla přijít na koaliční radu bývalá ministryně Helena Válková.

Pohodový pohled na  nadějnost ministerské předlohy nepokazila ani skutečnost, že o deset dní dříve, než nákladný státní aparát doklopýtal ke konci úsilí o  zplození návrhu zákona, se objevil ve Sněmovně poslanecký návrh Olgy Havlové (Úsvit). Média jej v podstatě nevzala na vědomí. Vyjádřila se k němu pouze Česká justice, která jej zesměšnila označením za „lidovou tvořivost“ a navíc jej pohaněla uvedením nepravdivých informací o jeho obsahu.

Nicméně pohodu narušil varovný hlas, který se 1. dubna ozval z pražské Hanspaulky, ze sídla Institutu Václava Klause. Bývalý pan prezident uspořádal osmé Rozmluvy na Hanspaulce, které zaměřil na problematiku státního zastupitelství. Podle zápisu, uveřejněného na internetových stránkách Institutu  si k sobě pozval špičkové odborníky z různých právnických profesí. Jejich debata mu měla umožnit orientaci v problematice, která je mu vzdálená, ale zajímá jej, protože je v současnosti velmi živá.

Skutečně se zde sešli lidé, kteří jsou odbornými autoritami a mají vliv na veřejné mínění. Zřejmě nebyli vybíráni podle svého vztahu k rušení vrchních státních zastupitelství, nicméně se v něm shodli. Právě proto je nezbytné vzít jejich hlas na vědomí jako předzvěst možných potíží při projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně. 

 

Přítomní se v zásadě jednomyslně shodli na záporném postoji k záměru ministerstva spravedlnosti zrušit vrchní státní zastupitelství a zřídit speciální (tzv.„protikorupční“) státní zastupitelství. Dále vyjádřili obecnou pochybnost o potřebnosti nového zákona. Odmítli také mantru o potřebě prohlubování nezávislosti státních zástupců, která je podle jejich názoru dostatečně zabezpečena již současnou právní úpravou. Upozornili, že ve skutečnosti nejde o lepší zabezpečení nezávislosti, ale o snahu o nekontrolovatelnost. Vyslovili obavy ze snahy státních zástupců o vyčlenění úřadu z rámce moci výkonné do samostatné složky státní moci, nepodléhající kontrole vládou. V takovém vývoji by viděli ohrožení demokratického charakteru státu. Posléze se shodli na tom, že struktura státního zastupitelství má kopírovat uspořádání soudní soustavy, čili pokud existují vrchní soudy, neměla by se rušit vrchní státní zastupitelství. Možností zrušení vrchních soudů se ale vůbec nezabývali. Zřejmě jejich existenci považují za danost, na které není co měnit. Projevili naprosté nepochopení pro záměr zřídit speciální státní zastupitelství, o němž soudí, že není potřebné, protože jeho úkoly v dostatečném rozsahu zvládají současné 6. odbory vrchních státních zastupitelství. Nicméně vzali na vědomí, že se jedná o celoevropský trend, jehož výrazem je i vznik Mezinárodní asociace protikorupčních orgánů. Namítali však, že je mylné tvrzení, že se u nás dosud korupce nedostatečně stíhala, protože chyběla legislativa a specializovaný úřad.

Nemám pochybnosti o odborné vyspělosti účastníků Rozmluv a je mi známo, že se jedná o obecně uznávané autority. Nicméně můj pohled laika, popř. „šalamounský“ náhled na problematiku státního zastupitelství, je v mnohem odlišný od jejich názorů. Vytvářel se postupně během dlouhých let činnosti spolku Šalamoun hlavně na základě zkušeností z projednávání nesčíslných (převážně neúspěšných) stížností na činnost státních zástupců  (zejména v přípravném řízení trestním) a podnětů (bez výjimky neúspěšných)k zahájení kárného řízení. S kárným návrhem jsme neuspěli ani v případě, v němž předsedkyně Nejvyššího soudu ČR JUDr. Iva Brožová po seznámení se zvukovým záznamem z řízení konstatovala porušení etického kodexu státního zástupce příslušným žalobcem: pro jeho nadřízené bylo jeho jednání bezchybné. Vidím jako významnou systémovou vadu v chování státního zastupitelství jeho zapouzdřenost, projevující se v zaujímání postoje „obrana hradu“ k rozhodující většině stížností na jednání státních zástupců, přicházejících od účastníků trestního řízení nebo od veřejnosti. Takové poměry jsou ale příznivé pro množení případů zneužívání moci státních zástupců, jistých si zaručenou beztrestností.

Avšak s některými „hlasy z Hanspaulky“ přece jen souhlasím. Stejně jako Klausovi hosté odmítám mantru o potřebě prohlubování nezávislosti státních zástupců. Jsem přesvědčen, že většina politiků, novinářů a zejména aktivistů různých módních „protikorupčních“ nevládních organizací, kteří s ní mávají, nemá jasnou představu o jejím obsahu. Státní zástupci nemohou být nezávislí ve stejném rozsahu jako soudci, protože jsou advokáty státu, jehož zájmům se musí podřizovat. Mimo to jejich procesní nezávislost je i současnou právní úpravou dostatečně zabezpečena. Důkazem budiž jejich tvrdé zásahy proti vysokým představitelům státní moci: např. kauza „Nagygate“ vedla k pádu vlády Petra Nečase, rozpuštění Poslanecké sněmovny a novým volbám, jež měly za následek zásadní změnu politických poměrů, takže akce vyvolává až dojem puče. Vysoce postavených veřejných činitelů, kterým v posledních letech dali státní zástupci zakusit svou moc, je celá řada.  Dlužno podotknout, že významná část z nich byla soudem zproštěna obžaloby státního zástupce a mnozí se domohli odškodnění od státu za obtěžování trestním řízením. Státní zástupci se zjevně neobávají postihu za neoprávněný útok na vysoce postavenou osobnost, čili se cítí být nezávislými ve svém rozhodování.

Podle mého laického názoru v celém „boji o prohloubení nezávislosti státního zastupitelství“ jde pouze o bezpečné postavení nejvyššího státního zástupce, dosud odvolatelného vládou bez udání důvodů.

Dalším důvodem pro volání po větší nezávislosti státních zástupců by mohly být stále  intenzivnější požadavky veřejnosti na vyžadování  odpovědnosti  státních zástupců  za nesprávnosti, jimiž byla způsobena škoda občanům. Zájem o nezávislost je v této spojitosti spíše touhou po zárukách  beztrestnosti. Ze strany státních zástupců a jejich ochránců (např. od exprokurátorky Mgr.Marie Benešové) se současně ozývá názor, že vynucování odpovědnosti za způsobené škody by změnilo státní zástupce v postrašené figurky, které by se bály žalovat.

Souhlasím také s názorem, že další posilování nezávislosti státního zastupitelství by mohlo vést až k přímému ohrožení demokratické povahy státu. Je to dáno nebezpečností státního zastupitelství, odpovídající neveřejnosti jeho působení v předsoudních fázích trestního řízení a v jeho propojení s ozbrojenými sbory, zejména s Policií ČR. Uzavřenost soustavy před pohledem zvenčí je zvlášť nepříjemná při řešení stížností na jednání státních zástupců a policie: ve spojení se zvyklostí vzájemného „krytí zad“ či zaujímání pozice „obrany hradu“ prakticky znemožňuje usvědčení státních zástupců a policistů z procesně vadného postupu nebo až z nezákonnosti. Občan je téměř bezbranný proti nedůvodnému stíhání, ale také nemá spolehlivé nástroje, jimiž by přiměl policii a státní zastupitelství k stíhání trestného jednání, jímž mu byla způsobena škoda.

Na rozdíl od účastníků Rozmluv jsem přesvědčen, že doba je zralá na změnu zákona o státním zastupitelství, a to proto, že tento úřad velmi často selhává, popř. se přímo dopouští přehmatů. Soustava proto vyžaduje systémovou reformu, kterou nelze provést jinak než zákonem.

Zdá se, že účastníci Rozmluv netušili nic o existenci poslaneckého návrhu zákona, který deset dní před ministrovým legislativním „outcomingem“ předložila poslankyně Olga Havlová (Úsvit) Vědět o něm mohli, protože o něm hanlivě psala Česká justice.U nezpochybnitelných špičkových odborníků se patrně projevilo to, co doc.Ing.František Čuba, CSc. přiléhavě nazývá profesní slepotou: v daném případě laický výtvor nestojí za pozornost.

Odlišnost „šalamounského“ náhledu na účelnost zavedení třístupňové soustavy od názorů hostů Rozmluv vychází z odlišnosti hodnocení významu jednotlivých částí „pracovní náplně“ státního zastupitelství. Klausovi hosté shodně se státními zástupci vidí ve státním zastupitelství především orgán veřejné žaloby a odtud vyvozují požadavek na zachování organizační návaznosti státního zastupitelství na strukturu soudní soustavy. Spolek Šalamoun považuje tuto část působení státního zastupitelství za méně nebezpečnou, protože v jejím rámci se státní zástupci dostávají pod kontrolu soudů a veřejnosti, čili nemohou tropit škody neomezeně. Větší důležitost přikládáme působení státního zastupitelství v předsoudní fázi trestního řízení, v které má jeho činnost povahu neveřejného inkvizičního procesu. Objemem právního jednání je tato část činnosti státního zastupitelství významnější než zastupování veřejné žaloby  před soudem a zahrnuje velmi důležitou oblast dohledu nad činností ozbrojených sborů, zejména Policie ČR. Intenzita toku informací mezi státním zastupitelstvím a policií na straně jedné je vyšší než tok informací mezi státním zastupitelstvím a soudy. V předsoudní fázi trestního řízení se státní zastupitelství zcela vymyká veřejné kontrole. A rozhodující část justičních přehmatů a zločinů má původ právě zde.

Dále považujeme za zásadní systémovou vadu struktury státního zastupitelství její odlišnost od uspořádání územní samosprávy a Policie ČR. Nevadí nám porušení organizační návaznosti státního zastupitelství na soudní soustavu, kde k němu dojde pouze ve vztahu k vrchním soudům. Nepovažujeme za nezbytné, aby u vrchních soudů, které jsou pouhými soudy druhého stupně, intervenovali státní zástupci z třetího stupně státního zastupitelství. Proto nevidíme ani důvod k rušení vrchních soudů v návaznosti na reformu státního zastupitelství. Existence vrchních soudů není zpomalujícím prvkem soudní soustavy, protože u nich pouze končí procesy odvolacím řízením, které stejně musí někde proběhnout, i kdyby byly tyto soudy zrušeny. Vidíme naopak jako závadu, že v unitárním státě, jehož územní samospráva je postavena na principu krajského uspořádání, jemuž se přizpůsobila územní organizace Policie ČR, ve státním zastupitelství a v soudnictví se uplatňuje zemské zřízení.

Hlavním důvodem „šalamounského“ odmítání čtyřstupňové soustavy státního zastupitelství je ale porušení zásad teorie řízení. Čím více stupňů má vertikální struktura soustavy, tím větší jsou ztráty informací v informačním kanále při jejich pohybu ze shora dolů i zdola nahoru. To je pokyn k úspornosti při výstavbě vertikálního členění organizační a řídící struktury. Vrchní státní zastupitelství jsou nadbytečným článkem, jehož nezbytnost nevyplývá z potřeby zajištění efektivního fungování soustavy, proto mají nárok na zrušení. Současnou strukturou soustavy je ale hlavně porušena zásada závazného souladu mezi vymezením úkolů, odpovědnosti, pravomoci a kontrolní funkce vedoucího pracovníka. Nejvyšší státní zástupce je oficiálně i v očích veřejnosti odpovědný za chod celé soustavy, ale pravomoc přímého řízení a operativní kontroly může uplatnit pouze vůči státním zástupcům NSZ a s jistou dávkou opatrnosti vůči vrchním státním zástupcům, kteří jsou ve skutečnosti nejsilnějšími postavami v praktickém výkonu působnosti státního zastupitelství. Vzhledem k zemskému uspořádání soustavy nemůže zajistit jednotnost výkonu trestního řízení na celém území státu. Vůči základní mase státních zástupců má pouze pravomoc metodického vedení, jehož respektování prakticky nemůže vynucovat. Vrchní státní zastupitelství jsou tak „zdí“, která brání nejvyššímu státnímu zástupci v plném rozsahu uplatnit své vedoucí postavení, aniž by jejich existence jej současně zbavovala odpovědnosti před vládou a v očích veřejnosti.

Přechodem na třístupňovou soustavu ovšem nezaniknou systémové podmínky pro vedení předsoudních fází trestního řízení jako neveřejného inkvizičního procesu, vymykajícího se veřejné demokratické kontrole. V tomto směru se v úvahách dostávám dále než poslanecký návrh zákona o státním zastupitelství, který počítá pouze s pravomocí ministra udělovat obecné pokyny a korigovat právní jednání státního zastupitelství prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona. Vzhledem k zamoření zejména vedoucích funkcí v našem státním zastupitelství bývalými komunistickými prokurátory, vojenskými prokurátory, soudci a vojenskými soudci a s ohledem na velký počet zřejmě neoprávněných žalob hlavně hospodářskoprávní povahy, pokračujícího nadužívání vazby a účelového „ohýbání“ zákonných pravidel věcné a místní příslušnosti se domnívám, že ministr spravedlnosti by měl mít pravomoc ve výjimečných případech příkazem nejvyššímu státnímu zástupci nařídit zastavení zjevně nezákonných akcí. Nejvyšší státní zástupce by měl ovšem mít právo podat proti příkazu ministra odpor k Nejvyššímu soudu ČR. Mimo to připravovanou změnou trestního řádu by měl být zvýšen počet kontrolních bodů v předsoudní fázi trestního řízení, v nichž by se mohli účastníci trestního řízení bránit proti státnězástupcovské zvůli stížností k soudu, a to jak proti nezákonnosti trestního řízení proti nim, tak proti nečinnosti při ochraně jejich zájmů, napadených trestnou činností.

Na základě monitorování některých významných kauz majetkové a hospodářské trestné činnosti a korupce a na základě zkušeností většiny evropských států spolek Šalamoun podporuje zřízení speciálního útvaru pro vyšetřování nejzávažnější kauz tohoto druhu. Upozorňuji na tomto  místě, že jsme v Evropě ne-li posledním, tedy jedním z nejposlednějších států, které tento útvar dosud nemají. Dále upozorňuji, že označení „protikorupční“ je populistická hříčka. Představa, že tyto útvary řeší např. úplatkářství v řádu několika set korun a nic jiného nedělají, je mylná. K podpoře zřízení „speciálu“ nás vede poznání, že státní zástupci jsou „lidé jedné knihy“, kteří se domnívají, že na základě znalosti trestněprávních předpisů jsou způsobilí rozplést jakýkoli trestní případ i bez znalosti specifické problematiky daného oboru lidské činnosti. Příkladem jsou např. trestní procesy, vedené v souvislosti s údajně neoprávněným vydáním licencí na provoz fotovoltaických elektráren, jejichž protějškem je správní řízení soudní, v němž správní soud zamítá správní žaloby nejvyššího státního zástupce v téže věci. Domníváme se, že úzká specializace malého počtu vybraných státních zástupců povede ke zkvalitnění vyšetřování těchto trestních kauz. Trváme ovšem na tom, že státní zástupci musí mít k disposici přiměřený počet konzultantů a analytiků se vzděláním a praxí v ekonomických profesích.

Z praktického hlediska je velmi důležité, aby Poslanecká sněmovna přistoupila k projednávání návrhu nového zákona o  státním zastupitelství s maximální odpovědností, protože jde o rozhodnutí, které ovlivní stav trestního řízení možná na celá desetiletí. Je důležité, aby projednání návrhu zákona předcházela a provázela je intenzivní veřejná debata. Zaměření osmých Promluv na Hanspaulce na problematiku státního zastupitelství hodnotím proto jako záslužný počin bývalého prezidenta, i když s velkou částí názorů jejich účastníků nesouhlasím.