KYVADLOVÝ VÝVOJ ZÁKONA V. - OCHRANA NEODPOVĚDNOSTI STÁTNÍCH ZÁSTUPCŮ

Mediální zájem o přípravu zákona o státní zastupitelství ochabl. Jeho posledním  významnějším projevem je rozhovor s ministrem Robertem Pelikánem v Právu dne 21.dubna 2015. Oživení mohlo přinést výjezdní zasedání Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny 23.dubna 2015, které ale proběhlo jako neveřejné a mnoho z něho neuniklo.

Robert Pelikán se v rozhovoru vyjadřoval optimisticky. Odmítl námitky proti označení státního zastupitelství za justiční orgán. Prý se jedná o nové pojetí, všude v Evropě rozšířené, které znamená posun státního zastupitelství ze začlenění v soustavě moci výkonné někam na pomezí k justici a jeho přeměny ze státního žalobce na veřejného.

Liboval si, že vytvořením nezávislého speciálního státního zastupitelství zabránil nahromadění nadměrné moci v rukou nejvyššího státního zástupce a tento významný útvar izoloval od státní a politické moci, čímž mu zajistil nezávislost.

Podivil se odporu, který návrhu zákona klade bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková ve své nové roli v Ústavně právním výboru Poslanecké sněmovny. Odmítl její výhrady ke zrušení vrchních státních zastupitelství s tím, že naopak bude výhodou, když prvostupňový žalobce krajského státního zastupitelství bude svou věc obhajovat v odvolacím řízení u vrchního soudu. Dosavadní systém předávání věci mezi stupni státního zastupitelství se prý neosvědčil, neboť druhostupňový žalobce se někdy ani s věcí řádně neseznámil.

Projevil také uspokojení, že pravidelným hodnocením státních zástupců jejich nadřízenými konečně dojde ke kontrole kvality jejich práce.

Cítil se silný, neboť opozice proti zákonu prý není početná, tvoří ji jen paní profesorka Válková, bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová a s nimi část opozičních poslanců, kteří mají kladení odporu vládním návrhům v náplni práce.

Mám obavy, že při důkladnějším „výslechu“ by se pan ministr dostal do úzkých. Nárok na označení státního zastupitelství za justiční orgán by asi nemohl doložit odkazem na zahraniční právní úpravy. Sotva by srozumitelně vysvětlil rozdíl mezi státní a veřejnou žalobou tak, aby to dávalo smysl: žaloba podaná státním orgánem není státní ? státní žaloba je neveřejná? Výkladem o výhodnosti doprovázení věci jedním žalobcem v prvostupňovém a odvolacím řízení asi předběhl vývoj, protože zveřejněný návrh zákona počítá se zřízením poboček Nejvyššího státního zastupitelství při vrchních soudech. Jeho hodnocení občasného nedostatečného výkonu žalobců v odvolacím řízení je nezvykle upřímné, smutné, ale nelze je paušalizovat. Jím vychvalovaný způsob zastupování žaloby u vrchního soudu prosazuje poslanecký návrh zákona, předložený Olgou Havlovou. Nevšiml si, že bezdohledovým „speciálem“ chce zřídit úřad, který se bude od předlistopadové prokuratury lišit hlavně tím,  že generálního prokurátora protiprávního režimu držely na oprati orgány KSČ, zatímco šéf „speciálu“ bude podřízen přímo pánubohu. Příležitostný přezkum jednotlivých rozhodnutí státních zástupců soudem soustavný dohled nenahradí. Opět je na místě otázka, v které jiné evropské zemi mají bezdohledový „speciál“ a jak se osvědčuje. Při zmínce o zavedení pravidelného hodnocení státních zástupců pan ministr nepřiznal, že zákon o státní službě zavádí každoroční hodnocení úředníků, zatímco státní zástupci, kteří  patrně mají blíže k andělům než ostatní státní úředníci, budou hodnoceni v tříletých intervalech. Při odhadu síly opozice se patrně spoléhá na možnost jejího převálcování koaliční hlasovací mašinerií podobně, jak se to stalo při prosazení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Potíže s přijetím novely energetického zákona ale ukazují, že to nemusí vždy vyjít.  

V rozhovoru přišla řeč i na překvapivý názorový obrat pana ministra, jenž ještě před krátkou dobu hájil zachování čtyřstupňové soustavy. Ať to vysvětluje jakkoli, podstatné je, že prokázal schopnost přijímat nové informace a impulsy, vypořádat se s námitkami a nelpět dogmaticky na neprolomitelnosti názoru ministra. Lze si jen přát, aby se stejně pružně choval i v jiných věcech.

Úvahy pana ministra mají skrytý obecný rys: apriorní nedůvěru ke státním zástupcům, politikům a představitelům státu. V jejím důsledku nelze nejvyššímu státnímu zástupci (bez ohledu na osobu) svěřit do ruky tolik moci, kolik mají generální prokurátoři, nejvyšší státní zástupci a ministři spravedlnosti všech evropských zemí. Státní zástupci „speciálu“ mají být izolováni od politiků a státu, což je unikátní české řešení. Mlčky se vyslovuje předpoklad, že nikomu nelze bezvýhradně věřit, všichni jsou zkorumpovatelní, všichni jsou schopni zneužít moc. Souvisí s tím i snaha vymanit státní zastupitelství ze začlenění do soustavy  moci výkonné, ovládané údajně zkorumpovatelnými úředníky a politiky. Hraničí to s popíráním základních principů dělby moci v demokratickém státu, před kterým nedávno varoval Václav Klaus, hovořící o hrozbě ústupu od demokracie k „expertokracii“. Státní zástupci odvozují svou moc od vůle zákonodárců a vlády, kterým ji svěřili voliči, a mohou ji mít jen tolik, kolik jim stát svěří. Samozřejmě, mají-li plnit svou funkci ve prospěch celé společnosti, pravidla uplatnění vlivu  nadřízených orgánů musí být nastavena tak, aby je chránila před zneužitím úzkými zájmovými skupinami nebo jednotlivci, a to od nejnižšího článku soustavy až na její vrchol a aby byla zajištěna procesní nezávislost státního zástupce při plnění úkonů trestního řízení, ale na absolutní nezávislost soustavy a jejích složek nemají nárok.

Z toho mála, co přece jen uniklo z kroměřížského zasedání Ústavně právního výboru, je nejdůležitější poznatek, že státní zástupci se brání snahám o přijetí opatření k vynucování odpovědnosti za špatnou práci, a ministerstvo je v tom podporuje převzetím dosud platných pravidel vymáhání kárné odpovědnosti do předloženého návrhu zákona. Zvlášť silně se projevuje nesouhlas s případným usnadněním vymáhání regresní spoluúčasti na odškodňování obětí justičních selhání. Poslancům napříč politickým spektrem chybí politická vůle vyslyšet přání lidu a postavit se skupinovým zájmům žalobců. Automatické spuštění kárného řízení v návaznosti na vyplacení odškodnění obětem justičních a státnězástupcovských přehmatů, které by v případě schválení zavedl poslanecký návrh Olgy Havlové, odmítají jako výstřednost.

Nečekané nepřímé podpory zastáncům neodpovědnosti za způsobené škody se dostalo ze strany obecně váženého předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy, kterého rozhořčilo, že ministerstvo v tichosti připojilo k návrhu zákona o státním zastupitelství malou doprovodnou novelu, která mění pravidla promlčení kárného provinění. Napříště by nebylo možné zastavení kárného řízení v případě resignace soudce nebo státního zástupce na mandát a od rozhodnutí o poskytnutí odškodnění za následky nesprávného úředního postupu by běžela nová promlčecí lhůta. Bez zavedení těchto změn by ale část provinilců měla možnost uniknout před odpovědností. V tomto směru je na místě ministerský návrh podpořit, protože nezávislost soudců a státních zástupců musí končit tam, kde působí škody občanům, z jejichž daní jsou placeni.

Odpůrci „přitažení šroubů“ státním zástupcům namítají ohrožení jejich nezávislosti a dokonce se obávají, že by se ze státních zástupců staly postrašené figurky, které by se bály žalovat. Jsem ale přesvědčen, že i domněle drastická opatření z poslaneckého návrhu by ve skutečnosti dopadla jen na několik jedinců a ministerstvo určitě nechystá „genocidu“ žalobců. A kdo se bojí nést odpovědnost za svou práci, nechť jde dělat něco jiného. Ve srovnání s některými jinými státy máme nadbytek žalobců. Pokud ti bojácní odejdou, veřejnosti nevznikne škoda. V každé jiné profesi se pracovník zodpovídá za způsobenou škodu. Žádná kasta nemá nárok na výjimku z tohoto pravidla.

Vývoj jde dál a nový rozměr do sporu o vhodnosti propojení pravidel vymáhání kárné odpovědnosti s regresním řízením proti původcům státem uhrazených škod vnáší další poslanecký návrh Olgy Havlové, tentokrát z pera místopředsedy spolku Šalamoun, právníka Miroslava Špadrny, představený dne 27.dubna 2015 na semináři v Poslanecké sněmovně. Dosažitelnost odškodnění by se po nabytí účinnosti zákona zvýšila a podstatně by se zkrátily procesní lhůty pro jeho poskytnutí. Lze očekávat odpor ministerstva spravedlnosti, jehož příslušný odbor je kapacitně poddimenzovaný a s dodržováním procesních lhůt má potíže již dnes. Musíme ale vynucovat uplatnění zásady rovnosti občanů a státu: stát, který poškodil občana, mu nesmí působit další příkoří špatným nakládáním v řízení o odškodnění. Je věcí státu, aby si vytvořil důstojné podmínky pro zvládání nároků poškozených. Východiskem z potíží je na jedné straně posílení příslušného odboru ministerstva, na straně druhé vymáhání odpovědnosti státních zástupců a soudců za výsledky jejich práce, které by určitě vedlo ke snížení rozsahu vymáhaných nároků na odškodnění. Prevence bývá účinnější než následná opatření.

Pod povrchem uklidněné hladiny mediálního zájmu ve skutečnosti pokračují napříč politickým spektrem neshody v řadě otázek. Nepřekvapují proto pesimistické názory na budoucnost ministerského návrhu zákona o státním zastupitelství, které například zazněly i  na výše citovaných 8.Rozmluvách na Hanspaulce, nebo zcela čerstvě v článku senátora Miroslava Antla na České justici dne 29.4.2015. Tyto hlasy jsou nepřehlédnutelnou protiváhou k výše zmíněnému optimismu Roberta Pelikána.

Návrh je ovšem jako celek výrazným pokrokem na cestě k uplatnění zdravého selského rozumu v řízení státního zastupitelství. Posun ministerstva od lpění na čtyřstupňové soustavě k třístupňové zaslouží ocenění. Právě proto by ale bylo smutné, kdyby návrh podlehl ve střetu s konzervativismem odpůrců jakýchkoli změn, stejně jako kvůli lpění na jakési typicky české cestě, dlážděné snahou o podřízení státního zastupitelství pravomoci pouze pánaboha a zachováním různých kastovních výsad státních zástupců včetně zajištění třináctiletého mandátu současnému nejvyššímu státnímu zástupci. Ministerstvo a zejména zákonodárci by se měli otevřít diskusi i s laickou veřejností, mezi kterou se vyskytují oběti státnězástupcovských a justičních přehmatů. Zákon se nevydává pro ochranu pohodlí a důstojnosti státních zástupců, ale pro zlepšení úrovně služby veřejné žaloby a garantování zákonnosti trestního řízení, za které občané platí ze svých daní.