Represivní
orgán, jenž trpí svým zaměstnancům svévolné poškozování práv a zájmů občanů a
dokonce je chrání před postihem za provinění při výkonu služby, je nebezpečný
pro stát a národ. Výjimkou z pravidla není ani státní zastupitelství,
které v jednotlivých případech promíjí státním zástupcům různé poklesky ke
škodě občanů. Vedoucí státní zástupci-kární žalobci se drží zásady, že státní
zástupci se kárných provinění dopouštějí jen zcela výjimečně a zásadně ne
v případech, kvůli nimž je napadají postižení občané.
Výstražným
příkladem je přístup vedoucích státních zástupců- kárných žalobců všech stupňů
od nejnižšího k nejvyššímu k svévolnému jednání Jarmily Goldové, státní
zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě. Zmíněná bývalá
prokurátorka je významnou spolupachatelkou „znojemského justičního zločinu“,
tedy procesu, na jehož začátku byli v r. 2005 senátem Jaromíra Kapinuse
odsouzeni Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler za přepadení dvou poštovních
doručovatelek, jehož se nedopustili, a na jeho konci je zprošťující rozsudek,
který 3. května 2017 nabyl právní moc usnesením Krajského soudu v Brně jako
soudu odvolacího.
Jak vyšlo najevo až po letech, obžaloba stála na
falešném doznání a křivém svědectví Tomáše Čepury, jenž podlehl nezákonnému
nátlaku policie. Dozor nad přípravným řízením vykonávala výše zmíněná
exprokurátorka Jarmila Goldová. Nezákonnému jednání policistů nedokázala
zabránit.
Nelze
mít za zlé senátu Jaromíra Kapinuse, že vadnost obžaloby neprohlédl. O šest let
později se ale ke spáchání odsouzených skutků doznal pravý pachatel Antonín
Škrdla, kterého znojemský soud senátem Pavla Rujbra rovněž odsoudil. Vznikla
absurdní situace: na každý sólový útok připadli dva pravomocně odsouzení, což
logicky není možné, ale místní justiční orgány to neznepokojovalo.
Jaroslav
Schindler za této situace požádal v r.2012 o povolení obnovy procesu. Dalo
by se očekávat, že žádost bude úspěšná,
protože stav, který nastal odsouzením Antonína Škrdly, se vymykal prosté logice.
Avšak senát bývalého člena KSČ Jaromíra Kapinuse na návrh bývalé prokurátorky Jarmily
Goldové 24. května r.2012 žádosti nevyhověl, protože rozsudek z r. 2005
prý odpovídal důkazní situaci. Správnost tohoto zvrhlého rozhodnutí potvrdil
Krajský soud v Brně senátem bývalého člena KSČ Aleše Flídra. Spojeni
minulostí se tito pohrobci normalizace vzájemně zaštítili ke škodě
nespravedlivě odsouzeného.
Soudce
i státní zástupci, kteří nepovolili v r.2012 obnovu procesu, jsou dospělí,
vzdělaní, zkušení lidé. Způsobu, jímž Jaromír Kapinus vede hlavní líčení a
jakým vyslýchá strany řízení, není co vytknout. Všichni účastníci nezákonného
rozhodnutí jistě věděli, že není možné, aby za jeden sólový skutek byli
odsouzeni dva lidé, že buď Jaroslav Schindler nebo Antonín Škrdla jsou nevinní.
Jednáním ve prospěch zachování absurdního stavu úmyslně a vědomě škodili. Zneužili svých pravomocí ke škodě obviněných.
Dle mého laického úsudku by v právním státě museli skončit před trestním
senátem. Nestalo se jim ale vůbec nic a beztrestnost mají zřejmě zaručenu i do
budoucnosti.
Obrat
přišel v r.2013, kdy ministryně Marie Benešová vyhověla podnětu spolku Šalamoun
a napadla rozhodnutí o nepovolení obnovy procesu stížností pro porušení zákona
ve prospěch Jaroslava Schindlera. Nejvyšší soud ČR pak rozsudkem
z 19.listopadu 2013 rozhodl, že nepovolením obnovy byl porušen zákon
v neprospěch ods. JaroslavaSchindlera, konstatoval, že není možné, aby za
jeden sólový skutek byli odsouzeni dva domnělí pachatelé a přikázal Okresnímu
soudu ve Znojmě, aby řízení o povolení obnovy zopakoval.
Situaci
pak zkomplikoval mnohonásobný recidivista Karel Peer, který nařkl Jaroslava
Schindlera, že přiměl příslibem finanční odměny Antonína Škrdlu, aby vzal na
sebe jeho vinu. Výsledkem jeho zásahu bylo uskutečnění řízení o povolení obnovy
obou procesů. Všichni účastníci stanuli před soudem dvakrát. Dvakrát byli
z věznice Příbram eskortování tři vězni jako svědci. Zásah Karla Peera tak
byl vysoce škodlivý – vyvolal ztráty času účastníků řízení, soudců a státních
zástupců a značné finanční náklady. Pravdivost jeho nařčení se ale neprokázala.
Karel Peer se dokonce doznal, že Schindlerovo jméno vyčetl z novin, že
žádné poznatky o věci nemá a svým vystoupením chtěl pouze dosáhnout, aby byla
kauza důkladně vyšetřena. Pokusy o jeho trestní stíhání ztroskotaly na
neprůstřelné ochraně, kterou mu poskytly místní i krajské policejní orgány a
státní zastupitelství, bez ohledu na to, že mimo to se pokusil vydírat redakci
místních novin.
V řízení
o povolení obnovy procesu rozsudek nad Antonínem Škrdlou obstál, takže senátu
Jaromíra Kapinuse logicky nezbylo nic jiného, než povolit obnovu procesu proti
Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi. Exprokurátorka Jarmila Goldová
zastupovala žalobu také v tomto řízení. I když jiné rozhodnutí nebylo
logicky možné, podala proti usnesení o povolení obnovy stížnost. Krajské
státní zastupitelství její dílko přezkoumalo a vzalo zpět. Přesto její
vrtoch poškodil obviněné, protože její nesmyslný zásah protáhl řízení přibližně
o pět měsíců.
Po
odstranění překážky, kterou postavila, došlo na nové hlavní líčení. Díky přezkoumání
obou kauz v souběžných řízeních o povolení obnovy procesu a provedením
nového dokazování při hlavním líčení soud dospěl k neobvykle důkladnému
objasnění případu. S ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, na
výsledek řízení o povolení obnovy procesu Antonína Škrdly a na výsledek
doplnění dokazování v hlavním líčení senátu Jaromíra Kapinuse nezbylo než 11.
listopadu 2016 napravit pochybení z r.2005 zproštěním Tomáše Čepury a
Jaroslava Schindlera viny.
Rozsudek
byl průhledný a logický a v souladu s výše zmíněnými soudními
rozhodnutími. Přesto jej tvrdošíjná exprokurátorka napadla odvoláním. V něm
mimo jiné tvrdila, že se senát Jaromíra Kapinuse řádně nevypořádal
s důkazy z původního řízení. Křečovitě se držela pachové stopy jako
důkazu, ačkoli její použití jako osamělého důkazu již dávno zakázal Ústavní
soud a senát Jaromíra Kapinuse se s ním odpovídajícím způsobem vypořádal. Ovšem
Jarmila Goldové viděla jen to, na co měla chuť. Proto si nevšimla,že obžalovaný
Tomáš Čepura neznal některé podrobnosti z výpovědi přepadené doručovatelky,
zato je znal Antonín Škrdla.
Tentokrát
se za ni postavilo Krajské státní zastupitelství v Brně, které odvolání na
základě různých podnětů přezkoumalo a shledalo důvodným.
Konec
této trapnosti učinil až Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který dne
3.května r.2017 odvolání zamítl. Odůvodnění usnesení je pro paní exprokurátorku
přímo zahanbující. Její tvrdošíjné pachtění
přineslo jediný výsledek: Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler, nespravedlivě
odsouzení v r.2005, museli čekat na spravedlnost o pět měsíců déle
v důsledku její stížnosti proti povolení obnovy procesu a téměř o další
půlrok déle kvůli jejímu odvolání. Vedlejším účinkem její snahy je vytažení
neúčelně vynaložených peněz z kapes daňových poplatníků na provoz justiční
mašinerie, která se jejím odvoláním musela zabývat.
Ponechám-li
stranou úlohu soudců, celý průběh řízení, jež jsem v řadě článků označoval
za „znojemský justiční skandál“, případně za „znojemský justiční zločin“,
dokumentuje dle mého laického názoru nezpůsobilost paní exprokurátorky dostát
nárokům řemesla státního zástupce a navíc její cynický postoj k účastníkům
řízení a také k jejímu chlebodárci – českému státu:škody, které působí,
zřejmě vůbec nevnímá a jejich páchání má za své nezadatelné právo. Nedokázala zabránit nezákonnostem policie
v přípravném řízení, podílela se na rozhodnutí o nepovolení obnovy
z r.2012, jímž dle Nejvyššího soudu ČR byl porušen zákon a opakovaně
podávala opravné prostředky proti soudním rozhodnutím, které pro nezpůsobilost
buď stáhl její nadřízený orgán, nebo je rozmetal odvolací soud. Je toho na
jednu držitelku nebezpečné pravomoci až příliš. Ojedinělé pochybení lze každému
prominout, ale zde jich je souvislá řada, táhnoucí se časovým úsekem dvanácti
let. Představa, že tato dáma bude nerušeně ničit lidem životy i nadále, je
děsivá. Jako laik jsem přesvědčen, že je na čase učinit jejímu řádění přítrž.
Vedoucí
státní zástupci – kární žalobci od nejnižšího až k nejvyššímu ale mé
mínění nesdílejí. Nevidí žádný důvod pro podání kárné žaloby, což je jediná
cesta k vyloučení z řad státních zástupců. Ti vyšší a nejvyšší se
zdráhají zpochybnit názor krajských státních zástupců, kteří sice stáhli její
stížnost proti nepovolení obnovy, ale ztotožnili se s argumentací
(poznámka: soudem rozmetanou) odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Dále
přiznávají paní exprokurátorce právo a povinnost podat opravný prostředek proti
rozhodnutí, s kterým nesouhlasí a připomínají právo na beztrestnost
chybného právního názoru. Škody, jež způsobila účastníkům řízení i státu prostě
neberou na vědomí: na páchání škod mají přece státní zástupci svaté právo.
Samozřejmě, bylo by špatné trestat státního zástupce za náhodný omyl, ale zde
jich je celá řada, jde o zjevný exces.
I
když je tento případ vadného výkonu státní zástupkyně a její ochrany proti
stěžovatelům sám o sobě otřesný, nebylo by zle, kdyby byl zcela ojedinělý.
Vedoucí státní zástupci- kární žalobci se ale chovají obdobně téměř pravidelně
i v jiných případech. Stejní lidé, kteří takto škodí občanům této
země, se při tom domáhají významnějšího
ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státních
orgánů, včetně vyčlenění se souboru orgánů moci výkonné do samostatného
postavení, a příležitostně si osobují právo kárat jiné orgány státní moci za
rozhodnutí, jež sice jsou v jejich výlučné kompetenci, ale prostě se
nelíbí vedení státního zastupitelství: celkově stále zřetelněji usilují o
postavení srovnatelné s generální prokuraturou předlistopadového režimu,
možná dokonce silnější.