Za
příběh, jímž se zde zabývám, vděčíme lidské nízkosti, zášti a udavačství.
Ministři spravedlnosti podávají ročně
desítky stížností pro porušení zákona ve prospěch obviněných. Až do zásahu
kazisvěta Jiřího Pospíšila do trestního řádu občas někomu současně odročili
nástup výkonu trestu nebo nastoupený trest přerušili. To proto, že
v případě následného zproštění obžaloby by se uvěznění stalo
neodčinitelnou křivdou. Stávalo se, že Nejvyšší soud ČR ministrově stížnosti
nevyhověl. Odsouzenému pak nezbylo než vykonat zbytek trestu. Na tom, že soud
nevyhoví nějakému návrhu, není nic mimořádného. Proto případy zamítnutí
stížnosti pro porušení zákona a vynucený návrat dočasně propuštěného
odsouzeného do vězení obvykle nevzbuzovaly pozornost. Právo podat stížnost pro
porušení zákona je výsadním osobním právem ministra a s tím je spojena
jeho výlučná odpovědnost za ni. Stejně jako soudce nesmí být trestán za
nesprávný právní názor, který vede k zamítnutí jeho rozsudku, ani ministr
nemůže být volán k odpovědnosti, když Nejvyšší soud ČR nevyhoví jeho
stížnosti. Samozřejmě by to neplatilo, kdyby ministr podal stížnost
z nízkých pohnutek, ale to není náš případ.
Ministr
si samozřejmě z důvodu nedostatku času nepíše stížnosti sám, i když na to
má odbornou kvalifikaci. Na to má k disposici odborné pomocníky. Nikdy
v minulosti se nestalo, že by došlo k pokusům o kriminalizaci
ministra, který neuspěl se stížností pro porušení zákona a o bezejmenného
autora neúspěšného podání se nikdy nikdo nezajímal.
Platilo
to až do nástupu Jiřího Pospíšila, ochránce
státnězástupcovské „mafie“ z Čunkovy aféry, k výkonu jeho druhého
ministerského mandátu, v němž se naopak snažil vystupovat jako nápravce
nepořádků. K zdůraznění své
skvělosti se snažil vyvolat ve veřejnosti dojem, že Daniela Kovářová po
čtrnácti měsících ve funkci ministryně spravedlnosti zanechala úřad a celý
resort v zuboženém stavu a dokazoval to rušením různých jejích opatření.
V této
situaci mu přišlo vhod upozornění
udavačů z řad úředníků ministerstva na stížnosti pro porušení zákona,
spojené s přerušením výkonu trestu, podané ve prospěch dvou odsouzených
pro krádež 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury. Vypracoval je
soudce Okresního soudu v Kladně Vlastimil Matula jako stážista na
Ministerstvu spravedlnosti. Hlavním našeptávačem byl vedoucí oddělení trestního
dohledu J.B., jeden z pohrobků normalizace, kteří na ministerstvu našli
útočiště, když pro přílišnou horlivost ve službách předlistopadovému režimu
museli změnit působiště. Tento statečný muž
sice zásadně nesouhlasil s podáním zmíněných stížnosti, ale nevaroval
ministryni, bez odporu stížnosti postoupil „nahoru“, a po jejich podepsání
zařídil okamžité propuštění odsouzených.
V době,
kdy žaloval Jiřímu Pospíšilovi, již bylo Nejvyšším soudem ČR nařízeno veřejné
projednání stížností, což dávalo odsouzeným naději na zrušení jejich rozsudků a
obnovu jejich procesu. K zamítnutí stížnosti ve veřejném zasedání dochází totiž
jen zcela výjimečně. Politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil ale
nelenil a hned v prvních dnech po nástupu do úřadu zajel k Nejvyššímu
soudu ČR a bez znalosti předmětného trestního spisu (!!!) vzal stížnosti pro porušení zákona zpět.
Projevil tím hlubokou nedůvěru k soudcům Nejvyššího soudu ČR a znemožnil posouzení
označených stížností pro porušení zákona elitou českých trestních soudců,
jediným orgánem, který byl ze zákona oprávněn o nich rozhodnout.
Z odsouzených, kteří se zotavovali u moře po pobytu ve vězení, se rázem
stali psanci. Pak se ještě postaral, aby se věcí začala zabývat policie.
Dosáhl
pozoruhodného výsledku: policie vynechala ministryni, jejího prvního náměstka a
úředníka, jenž nechal propustit odsouzené. Před soud se dostal Vlastimil Matula
jako autor textu stížností pro porušení zákona a rozhodnutí o propuštění
odsouzených z výkonu trestu. Žalobce mu podsunul záměr pomoci odsouzeným
na svobodu, do jehož uskutečnění se pustil s předpokladem, že paní
ministryně jeho dílo podepíše bez zkoumání.
Současně s ním byl obžalován Vladimír Chrástecký, vrchní ředitel
podsekce dohledu a justice ministerstva, který měl Vlastimilu Matulovi zadat
úkol a postarat se o podsunutí jeho díla paní ministryni. Obžaloba nevinila nikoho
z podlehnutí svodům korupce, přestože protikorupční policie možnost
uplácení prověřovala.
Nebýt
zásahu Jiřího Pospíšila a udavačů, kteří jej k němu pohnuli, měli bychom
dnes k disposici rozhodnutí jediného oprávněného orgánu o důvodnosti
stížností. Odsouzení by se možná dočkali obnovy procesu, možná by se museli
vrátit do vězení. Ať by Nejvyšší soud rozhodl jakkoli, nekonalo by se žádné
drama, byla by to standardní situace. Policie by neměla důvod vstupovat do hry.
Státní
zastupitelství podalo obžalobu u
Obvodního soudu pro Prahu 2, který obžalované odsoudil rozsudkem ze dne 7. srpna 2013
k podmíněným trestům. Jeho rozhodnutí nenapravil Městský soud v Praze
jako soud odvolací a Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání. Vlastimil Matula
následně přišel o mandát soudce, což je velmi hluboký ničivý zásah do jeho
života.
Obrat
do jeho případu vnesl Ústavní soud nálezem ze dne 19. července 2016, kterým
rozhodl, že všemi výše zmíněnými soudními rozhodnutími byla porušena jeho
práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve
vztahu k němu pak všechna rozhodnutí zrušil. Nález se nedotkl věci
Vladimíra Chrásteckého, který nebyl účastníkem stížnosti.
Odůvodnění
rozhodnutí Ústavního soudu je totální demontáží argumentace obecných soudů,
z které zbyla bezútěšná hromádka trosek. Neobstál ani jeden z jejich dílčích
závěrů. Není obvyklé, že by Ústavní soud za sebou zanechal takovou spoušť.
Soudu sice nezbývá než věc znova projednat a pokusit se o odstranění vytýkaných
vad dokazování a právních závěrů, ale pochybuji, že by mohl zásadně zvrátit
názory Ústavního soudu, jimiž je vázán.
Obvodní
soud pro Prahu 2 kousl do kyselého jazyka zahájením hlavního líčení obnoveného
procesu dne 23.ůnora 2017, na němž samosoudkyně Mária Petrovková referovala o
dosavadním průběhu řízení a přikročila k výslechům svědkyň.
Jako
první vystoupila Daniela Kovářová, bývalá ministryně spravedlnosti a signatářka
předmětných stížností pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu
trestu oběma odsouzeným zlodějům. Před tímto soudem vypovídala jako svědkyně
již v původním řízení. Přesto jí samosoudkyně předestřela část výpovědi z přípravného
řízení, prý proto, aby dosáhla objasnění rozporů mezi minulým a současným
vyjádřením. Současné svědectví se od výpovědi
v přípravném řízení a při původním soudním jednání v podstatě nelišilo,
pouze na něm bylo patrné slábnutí paměti s časem. Paní bývalá ministryně popsala
způsob vyřizování agendy ministryně včetně malého prostoru, který při průměrně
devatenáctihodinové denní pracovní době mohla vyhradit posuzování návrhů
stížností pro porušení zákona.
Čtenář
by se mohl podivit, že se nikdo nepídil po vztahu paní svědkyně k obžalovanému
stážistovi a propuštěným zlodějům. Z původního řízení ale víme, že nikoho
z nich neznala.
Po
jejím výslechu uplatnil obhájce zásadní námitku proti pokračování v dokazování,
které se mu jevilo jako nadbytečné v důsledku způsobu, jakým s prvostupňovým
rozsudkem naložil Ústavní soud. Samosoudkyně a žalobce s ním ovšem
nesouhlasili. Vyvolali tím u některých přítomných dojem, že se budou snažit
obžalovaného Vlastimila Matulu znova odsoudit bez ohledu na názor Ústavního
soudu.
Jako
další svědkyně vystoupila pracovnice Ministerstva spravedlnosti Taťana
Skalická, vedoucí oddělení trestního přezkumu v odboru justičního dohledu ministerstva a současně
zástupkyně ředitele zmíněného odboru. Do její agendy patří právě projednávání
podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. V době, kdy mělo dojít k trestnému
jednání stážisty Vlastimila Matuly, působila na ministerstvu na stejném úseku jako
řadová referentka. Popsala velmi přesně a důkladně, jak probíhalo vyhodnocování
podnětů v kritickém období a jak se vyvíjelo v čase. Ve srovnání s tím,
co jsme slyšeli v původním řízení od přímých účastníků událostí, v zásadě
nepřinesla nic nového až na vyzdvižení podstatných rozdílů mezi přístupem k agendě
stížností pro porušení zákona Daniely Kovářové a Jiřího Pospíšila : ctitel
Zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí nahradil restriktivními
opatřeními důraz paní exministryně na ochranu základních práv obviněných a
vyloučení vlivu státních zástupců jako strany žalující na prověřování podnětů
ke stížnosti pro porušení zákona. Postoje obou ministrů byly navzájem
protichůdné.
Po výslechu
Taťany Skalické navrhl státní zástupce opakování výslechu jejího předchůdce ve
funkci, slyšeného již v původní řízení.
Náročnější
byl obhájce, který vyslovil přání, aby si soud vyžádal spis Nejvyššího soudu ČR
k předmětným stížnostem pro porušení zákona, aby se zabýval statistikou
agendy stížnosti pro porušení zákona v době působení exministryně Daniely Kovářové,
aby byl k trestnímu spisu připojen spis Ministerstva spravedlnosti k podnětu
ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Vladimíra Chrásteckého a posléze
aby se soud zabýval statistikou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnostech
pro porušení zákona v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2011.
Domnívám se, že měl navíc požádat o výslech předsedy senátu Nejvyššího soudu
ČR, který se zabýval předmětnými stížnostmi.
Po
vyčerpání programu samosoudkyně odročila pokračování hlavního líčení na den 11.
května 2017.
Žádné komentáře:
Okomentovat