pátek 30. srpna 2019

PINGPONG ZA STÁTNÍ PENÍZE


Dne 17.prosince 2018 jsem v článku „Soudní pingpong nejen v kauze Nečesaný“ psal o rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.prosince 2018, jenž byl šestým v řadě zproštění v kauze podnikatelky a dvou úředníků ministerstva zahraničí. Šťastní obžalovaní obdrželi písemné vyhotovení rozsudku až 19. srpna 2019 a tím mohla skončit nepříjemná část jejich života, odstartovaná sdělením obvinění v březnu r. 2011. Mohla skončit, ale neskončila, protože zatvrzelý státní zástupce Jan Lelek se znova odvolal a věcí se bude muset znova zabývat Městský soud v Praze. Pro obžalované, pro které je mnohaleté soudní řízení finanční pohromou, to je zpráva přímo zdrcující.

V řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 se postupně vystřídaly tři senáty. Bez ohledu na různé závady, jež jim vyčítal odvolací soud, je nepřehlédnutelná stabilita názoru soudců 1.stupně na otázku viny. Střídání senátů nepřineslo v tomto ohledu změnu, ač v jiných případech se stává, že nástupnický senát zaujme ve věci odlišný postoj. Proti soudržnosti rozhodování tří senátů stojí žalobce Jan Lelek jako jednotlivec, jenž se nehodlá vzdát své pravdy. Opakovaně nalézá oporu v senátu Jaroslavy Liškové, jehož členkou je „poslední Havlova soudkyně“ Eva Burianová. Tento senát i v minulosti si rád zahrál pingpong s nižším soudem, ale v jiných případech, o nichž vím, jedna změna senátu na vnucení vůle soudu 1.stupně stačila.  Šest rozhodnutí státního zástupce v neprospěch obžalovaných lze považovat za pohrdání úsudkem soudců, v případě odvolacího senátu by mohlo být projevem podjatosti proti obžalovaným.

Žalovanou trestnou činností měla vzniknout škoda 1,4 mil. Kč.  Podle stanoviska ministerstva se žalovaný trestný čin nestal a ministerstvo nenárokuje náhradu škody. Náklady na mnohaleté soudní řízení jistě nejsou malé, jdou z kapes daňových poplatníků a vyvolávají otázku po ekonomické efektivitě počínání žalobce a odvolacího soudu.

Obecně tento případ vyvolává otázku, zda by možnosti odvolacího soudu hrát pingpong se soudem 1. stupně neměly být omezeny zákonem. Odebrání věci po třech sporných zprošťujících rozsudcích by mělo být hranicí únosnosti. Čtvrtý zprošťující rozsudek, vydaný novým senátem, by měl být konečným rozhodnutím.




neděle 25. srpna 2019

BOUŘE KVŮLI NOVELE


Sotva skončila žabomyší válka kolem obměny ministra kultury, je na stole nový námět k zpochybňování soudržnosti koalice: novela zákona o státním zastupitelství. V očích pamětníka věc málo významná, neboť o účelnosti těch změn, kvůli nimž se rozdmýchává bouře, se mluví nejméně od r.2012. Zavedení pevného funkčního období obsahoval již návrh nového zákona o státním zastupitelství, napsaný převážně legislativci Nejvyššího státního zastupitelství, který předložil do vlády ministr Jiří Pospíšil. Do Poslanecké sněmovny jej předložil až ministr Pavel Blažek, a na tom, že jeho projednání nedospělo k cíli, má osobní zásluhu Marie Benešová, která jej jako ministryně v Rusnokově vládě stáhla. Pokusila se jej nahradit malou novelou, s kterou neuspěla.

Návrh tehdy počítal s desetiletým funkčním obdobím pro nejvyššího státního zástupce a sedmiletým pro krajské a okresní státní zástupce. Také zde bylo přechodné období dvou a tříleté a zcela zanikly funkce vrchních státních zástupců, protože podle nového zákona měla zmizet vrchní státní zastupitelství, naopak měl vzniknout „protikorupční speciál“, řízený náměstkem nejvyššího státního zástupce. O  existenci se nemusel bát Pavel Zeman,  neboť vedoucím státním zástupcům, kteří nastoupili do funkce v letech 2010-2012 začínal běh funkčního období od účinnosti zákona. Možnost jeho pokračování ve funkci pak zachovaly i další modifikace návrhu až po předlohu Roberta Pelikána.

Tehdejší návrh byl vskutku revoluční. Zahladil zbytky zemského členění státu ve sféře státního zastupitelství, čili umožnil jednotný výkon trestního práva na celém území. Zejména zrušil propast mezi vymezením odpovědnosti nejvyššího státního zástupce za celou soustavu státního zastupitelství a omezením jeho přímé nadřízenosti na zaměstnance v budově Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupce. Zásadní změny vyvolaly vášnivé spory zejména ve věci zrušení vrchních státních zastupitelství a zřízení obávaného „speciálu“. Vzrušení se uklidnilo až rozhodnutím ministra Roberta Pelikána o stažení jeho předlohy ze Sněmovny.

Za hlučným sporem kvůli rušení vrchních státních zastupitelství tehdy ustoupila do pozadí nevole „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové) se zavedením pevného funkčního období, způsobená tím, že mnozí počítali s tím, že kvůli špatné minulosti bývalých prokurátorů  a členů KSČ ve výběrovém řízení neobstojí. Část z nich již od té doby odešla do důchodu.

Změny, které zavádí jak současná novela ministryně Marie Benešové, tak různé poslanecké návrhy, se týkají záležitostí, jež ve srovnání s návrhy z r. 2012 jsou nepodstatné.

Zavedení pevného funkčního období sice momentálně vnáší nejistotu mezi vedoucí státní zástupce, ale je v souladu s pravidly účelného řízení: každý řídící pracovník se časem opotřebuje  a přestane vnášet do řízeného celku novoty. Vedoucí státní zástupci nejsou soudci, takže jim nepřísluší beztak sporný nárok na doživotní jmenování. Sporná délka funkčního období nestojí za spor: ani Marie Benešová ani Pavel Zeman by nedokázali exaktně dokázat správnost jejich návrhu. Požadavek Pavla Zemana, aby funkční období bylo desetileté, protože tak to mají předsedové soudů, mě nepřesvědčuje. Mezi způsobem činnosti předsedů soudů a vedoucích státních zástupců jsou totiž podstatné rozdíly. Předsedové soudů mají postavení prvních mezi rovnými a do rozhodovací činnosti soudců nezasahují. Nenapadá mě důvod, proč by někomu mělo stát za námahu je korumpovat. Naproti tomu vedoucí státní zástupci mají oprávnění jednání svých podřízených usměrňovat a určitě za jednotku času vykonají více úkonů operativního řízení než předsedové soudů. Mají nárok na rychlejší opotřebování než předsedové soudů. Jejich zkorumpování by se mohlo vyplatit. Ale určitě by to nemělo zásadní vliv na kvalitu řízení státního zastupitelství, kdyby Marie Benešová vyšla Pavlu Zemanovi vstříc a naopak by se nic nestalo, kdyby se svého požadavku vzdal. Jde o ryze politické rozhodnutí.

Citlivější je  nastavení přechodných období. Týká se to zejména osobně Pavla Zemana, který se poprvé od nástupu do funkce musí dívat do očí skutečnosti, že „to má za pár“. Jinak opět nejde o nic zásadního.

V této souvislosti ale podotýkám, že by se politici měli zamyslet nad tím, zda je dobře, že personální změny ve státním zastupitelství provází útěky do advokacie. Osobně je považuji za ztrátu pro státní zastupitelství, protože „uprchlíkům“ se sice občas něco nepodařilo, ale vedle toho odnesli ze soustavy svou erudici a obrovské zkušenosti. Domnívám se, že odchody ze státní služby Marie Benešové, Renaty Vesecké, Vlastimila Rampuly a v budoucnu případně Pavla Zemana, Lenky Bradáčové či Ivo Ištvana nikomu a ničemu neprospěly. Pavel Zeman právem poukazuje na to, že v dohledné  době odejdou ze svých míst tři vrcholoví představitelé státního zastupitelství. Stát by ale měl mít pro ně připravené nabídky dalšího uplatnění.

Všechno dohromady to je bouře ve sklenici vody také proto, že návrhy jsou na začátku legislativního procesu, během něhož se budou upravovat. Navíc při nestabilitě současné vládní koalice není zdaleka jisté, že legislativní proces dospěje k cíli. Netuším proto, proč právě tento námět má sloužit k vyvolávání neklidu.

Zajímavý je vývoj nejviditelnějších postav tohoto spektáklu. Vzpomínám na doby, kdy Marie Benešová jako nejvyšší státní zástupkyně prosazovala proti ministrovi Pavlovi Němcovi názor, že nejvyšší státní zástupce není podřízený ministra spravedlnosti. A dnes najednou zmoudřela a ví, že ministr spravedlnosti nese politickou odpovědnost za soustavu státního zastupitelství, proto mu přísluší nadřízené postavení a naproti tomu státní zástupci si nesmí diktovat požadavky v legislativním procesu. Naprosto s ní  souhlasím. V tomto případě paní ministryně hájí tradiční postavení státního zastupitelství, které v české kotlině platilo od časů císaře pána až do padesátých let minulého století, kdy komunisté zrušili státní zastupitelství a podle sovětského vzoru zřídili prokuraturu, úzce spjatou s aparátem KSČ. Současně si ale vybavuji její vystoupení jako svědkyně před soudem dne 14.srpna 2018, kdy jí  činilo potíže vysvětlení pracovní náplně nejvyšší státní zástupkyně a mimo to tvrdila, že zcela ztratila spojení se soustavou státního zastupitelství, vůbec neví, co se v ní děje. A o rok později se směle pouští do reformování státního zastupitelství. Zábavný je i Pavel Zeman, který po svém příchodu jako „spasitel“ byl průkopníkem změn ve státním zastupitelství a dnes se najednou staví proti opatřením, jež obsahoval i jím podporovaný návrh nového zákona o státním zastupitelství. Zřejmě se jej  dotklo, že Marie Benešová nezapomněla i na lhůtu ukončení jeho mandátu po nabytí účinnosti novely zákona. Nařčení Marie Benešové ze zájmu na rychlém odstranění jeho, Lenky Bradáčové a Ivo Ištvana sice má určitou oporu v pověstech o její nevraživosti vůči pražské vrchní žalobkyni, ale na druhou stranu nepřihlíží k jejímu tradičně dobrému názoru na Ivo Ištvana, což váhu Zemanova argumentu oslabuje.

Pavel Zeman a s ním někteří další v této tahanici prosazují nutnost vyčlenění státního zastupitelství ze soustavy moci výkonné. V této souvislosti postrádám odpověď na otázku, v čem trpí nezávislost státních zástupců újmu při současném uspořádání, popřípadě jaká opatření ministra spravedlnosti nebo vlády z poslední doby přinutila státní zastupitelství udělat něco jinak, než považovalo za rozumné. Má snad na mysli akci olomouckých žalobců z 13.června 2013, jejímž výsledkem byl pád vlády Petra Nečase ?

Jeho představa směřuje ke konstituování státního zastupitelství jako orgánu podřízeného přímo pánubohu, a to „kdoví, jestli“. Zde se vnucuje  otázka, v které evropské zemi, nezasažené ve svém právním vývoji komunistickými deformacemi, zavedli takové uspořádání, popřípadě, kde se osvědčilo. Osobně o žádné takové nevím a nezbývá mi než stále připomínat, že ve Spolkové republice Německo má spolkový ministr spravedlnosti právo odvolat spolkového generálního prokurátora „na hodinu“ a na základě svého uvážení a státní zástupci mají postavení úředníků. Z mého laického pohledu Pavel Zeman chce jít  jako husité ryze českou cestou a domáhá se silnějšího postavení než měla komunistická prokuratura. Po husitech kromě slávy ale nakonec zůstala zpustošená země, a „všecka sláva-polní tráva“.

Státní zastupitelství samozřejmě vyžaduje  reformu, ale jeho vyčlenění ze systému moci výkonné by zlepšení úrovně jeho práce nepřineslo. Vymklo by se jakékoli vnější kontrole a tendence k zneužívání moci by posílily. Naproti tomu považuji  za účelné řešit zvýšení odpovědnosti státních zástupců za odvedenou práci a zrušení zemské územní struktury.


neděle 18. srpna 2019

GENERÁLNÍ ŘEDITEL STÁTU


Žabomyší válka kolem výměny ministra kultury je nepochybně důsledkem podivných rozhodnutí Jana Hamáčka, který nejdříve nevzal na vědomí podporu vedení strany Antonínu Staňkovi a přiměl jej k resignaci, aby pak začal na uvolněné místo prosazovat Michala Šmardu, místopředsedu ČSSD, na něhož se dosud ministerské prebendy nedostaly. Narazil s ním u pana prezidenta. Trvání na jeho jmenování se stalo  spolu s nároky sociálnědemokratických ministrů na příděl peněz ze státního rozpočtu pro jejich resorty základem pro vydírání hnutí ANO hrozbami odchodem z vlády: buď bude Michal Šmarda ministrem a Alena Schillerová vyjde vstříc rozpočtovým nárokům ČSSD, nebo ministři za ČSSD z vlády odejdou a s odkazem na příslušné ustanovení koaliční smlouvy se budou dožadovat také  resignace ministrů za ANO.

Doprovodem vydírání byly útoky na pana prezidenta, který s vědomím odpovědnosti vůči svým voličům zafungoval jako pojistka proti hlouposti politiků a nejdříve se zdráhal přijmout resignaci Antonína Staňka, ale následně dával najevo nechuť jmenovat Michala Šmardu na jeho místo. Prezident republiky má ústavní právo vetovat zákony, od nichž se očekává dlouhodobá účinnost. Nepobuřuje mě postoj pana prezidenta, který odmítá být jmenovacím robotem a přisvojuje si právo klást odpor hlouposti ve věci daleko menšího významu, kterou je jmenování ministra, jenž na dlouhodobé působení ve vládě  nemá  příliš velkou šanci. Kritizující pidižvíci zapomínají, že všecka moc pochází z lidu, který projevil panu prezidentovi daleko větší důvěru než komukoliv  z nich. Připomínám, že Miloš Zeman nikdy přímo neřekl, že Michala Šmardu nejmenuje: pouze pidižvíci si tak vyložili okolky, s nimiž k tomuto problému přistupuje. Nelze vyloučit, že by nakonec po dalším zdráhání ustoupil stejně jako v případě resignace Antonína Staňka.

Daná situace posloužila jako základ pro útoky na Andreje Babiše, kterého jeho odpůrci označují za slabého předsedu vlády, jenž si neporadí s prezidentem a odmítá podat kompetenční žalobu. Že by Ústavní soud s největší pravděpodobností o ní rozhodl až hodně dlouho „po válce“, velkoryse přehlížejí.

Andrej Babiš se dlouho ve sporu mezi ČSSD a panem prezidentem choval zdrženlivě jako zprostředkovatel, jak se na předsedu koaliční vlády sluší a patří. Je ovšem pochopitelné, že se pro něj koaliční partner postupně stal stále větší zátěží, vyvolávající zbytečné ztráty energie a času, a protože čas jsou peníze, i peněz. Nabit energií po dovolené roli zprostředkovatele náhle opustil  a hned po příjezdu vzkázal přes média koaličním partnerům, že hra skončila. Je možné, že se ani nestačil poradit s vedením své strany, natož aby se ještě pokusil o dohodu s Janem Hamáčkem. Nepřímo vzkázal koaličním partnerům, že nic nebude podle jejich představ: Michal Šmarda ministrem nebude a rozpočtový schodek se nad 40 miliard kvůli nim zvyšovat nebude. Mají na výběr dvě možnosti : podřídit se jeho diktátu nebo z vlády odejít. Jeho rázný postoj v sobě skrývá hrozbu porušení koaliční dohody neuskutečněním resignace ministrů za ANO nebo vypsání mimořádných voleb. Obě možnosti by asi měly pro ČSSD katastrofální důsledky. Na to  ovšem Andrej Babiš spoléhá a vyjádřil přání, aby koaliční  spolupráce pokračovala.

Andrej Babiš kdysi vysvětlil, že si přeje řídit stát jako firmu. Teď víme, co tím myslel: v daném případě vybočil ze standardního chování předsedy koaliční vlády a prvního mezi rovnými ve své straně, ale přisvojil si pravomoc diktátora.  Je to tak překvapující, že jeho odpůrci mezi politiky a novináři nespustili poplašný křik a náměstí nezaplnily davy „chvilkařů“, protestujících proti ohrožení demokracie. Nezbývá než doufat, že po překonání krize se Andrej Babiš dobrovolně vrátí k dosavadnímu stylu vládnutí, protože zřejmě neexistuje síla, která by bránila volnému průchodu jeho sklonu k chování diktátora.

Protože vše souvisí se vším, je na místě zamyslet se nad důsledky odchodu ČSSD pro jeho trestní řízení. Ministerstvo vnitra, které má vliv na policii, by se dostalo do přímého nebo nepřímého vlivu hnutí ANO. Na jeho trestní stíhání již ale policie nemá vliv, protože svou práci skončila. Další vývoj je v rukou státního zastupitelství a případně soudů.

Vývoj událostí nemění nic na tom, že vyvoláním trestního stíhání Andreje Babiše došlo ke zneužití nástrojů trestního práva k revizi volebních výsledků a i pro nejmocnějšího muže ve státě platí presumpce neviny. Ať se již pan Trojjediný zachoval vůči koaličnímu partnerovi jakkoli, a bez ohledu na to, že dal průchod sklonu k diktátorství, trestní stíhání by  nemělo být překážkou jeho působení ve vysoké politice.      

úterý 13. srpna 2019

KRUHOVÁ LEČ NA VEZÍRA


Andrej Babiš je ojedinělý úkaz mezi politiky, kteří se od vzniku státu v r.1918 vystřídali v křesle předsedy vlády československé, později české. Ač někteří prvorepublikoví předsedové vlád byli velmi zámožní, žádný oligarcha mezi nimi nebyl a žádný se nemohl pochlubit vybudováním kolosu, jakým je Agrofert. Až do předání Agrofertu do správy svěřenského fondu Andrej Babiš spojoval v jedněch rukou moc politickou s ekonomickou, což se nikomu před ním v daném rozměru nepodařilo. Kromě toho pracovní výkonností a profesionalitou patří k nejzdatnějším mezi nimi. Je to jeden z důvodů, proč jej jedni obdivují, jiní mu závidí nebo jej přímo nenávidí, všichni s plným nasazením. Nelze kolem něj přejít lhostejně.

Naproti tomu jeho nenávistníci mají smůlu. Není mezi nimi nikdo s takovou autoritou, aby se mohl stát faktickým vůdcem „hnutí odporu“ a dokonce nikdo, kdo  něco velkého vybudoval nebo aspoň něco velkého řídil. Hvězdou mezi nimi je Jiří Pospíšil, kdysi capo di tutti capi ze skandálů kolem politicky vynuceného zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka, jenž své ministerské působení zakončil ostudným vyhazovem „na hodinu“. Některým z pronásledovatelů ještě teče mléko po bradě, což jim ale na sebevědomí neubírá. Přesto nelze pustit ze zřetele přísloví „mnoho psů zajícova smrt“: nemají-li odpůrci dost sil na svržení Andreje Babiše, mohou aspoň hodně obtěžovat a působit mu různá příkoří.

Jeho příběh jako politika lze proto vnímat jako potvrzení přísloví, podle něhož do nejvyšších stromů nejčastěji bije blesk. Začal jsem se jím zabývat v r.2017 v souvislosti se zahájením trestního řízení v pověstné kauze „Čapí hnízdo“. Popudil mě zjevný záměr jeho podněcovatelů zneužít nástrojů trestního práva k „nápravě“ volebních výsledků. Jako svědek několika prokázaných případů zvrácení vadných rozsudků jsem musel také odmítnout neochotu jeho protivníků mezi politiky a novináři vzít na vědomí, že základním kamenem trestního práva je presumpce neviny. Měl jsem čerstvou zkušenost s trestním stíháním Aleny Vitáskové, která se nepodvolila dlouhodobému nátlaku na opuštění postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu a nakonec se dočkala zprošťujícího rozsudku. Nejde v tomto případě speciálně a jen o Andreje Babiše, ale o obecně nepřijatelné přístupy k trestnímu právu.

Reagoval jsem tehdy článkem „Co může potkat Andreje Babiše“ z  12.srpna 2017, na který jsem 2. listopadu 2017 navázal textem „Nejen trestněprávní zádrhele…“. Navzdory proměnám času oba si zachovaly aktuálnost. Živá je nadále i otázka po tom, co může potkat Andreje Babiše a rýsuje se obecná odpověď, že v nejbližší době nic dobrého.

Je zřejmé, že záměr přinutit Andreje Babiše  k odchodu z politiky vyvoláním jeho trestního stíhání jeho strůjcům nevyšel. Pronásledovaný neopustil postavení v čele Hnutí ANO ani úřad ministra financí a nakonec se stal předsedou vlády. Hnutí ANO, jehož je nejvýraznějším představitelem, si udrželo voličskou podporu, ač Babišovi nenávistníci snili o jeho úpadku následkem prozření voličů, prchajících od něj s odporem. Mimo to vídáme téměř denně v přímém televizním přenosu, že evropští státníci s ním jednají jako rovní s rovným a dokonce musí občas strpět polibky od Jean Paul Junckera (nezávidím). Řeči o tom, že snad Andrej Babiš dělá republice ostudu v zahraničí, nemají opodstatnění: zahraniční veřejnost má jiná měřítka a jiné starosti.
Nicméně jeho protivníci se nevzdávají a hledají stále další nástroje k jeho vypuzení z veřejného života. Tlak se postupně zvyšuje, atmosféra houstne a námětů na poškozování nenáviděného politika přibývá. Vše nabývá podoby kruhové leče, která se stahuje jako smyčka hozená na krk a má vyvolat pád Andreje Babiše nejpozději na podzim.

Účinnost útoků ale někdy snižuje zjevná hloupost odpůrců. Příkladem je mantra o slabém předsedovi vlády, jenž se bojí podat kompetenční žalobu na prezidenta, kterou v době žabomyší války kvůli výměně ministra kultury všichni omílali jako jeden muž a jedna žena: Ústavní soud by o ní nejspíš rozhodl až v době, kdy už si nikdo na tuto patálii nevzpomene. K vyřešení problému by tedy nepřispěla, bylo by to jen prázdné gesto.  Mohl by ji podat pouze hlupák s úrovní opozičních pidižvíků.

Stejně nemoudrý je požadavek, aby Andrej Babiš prodal Agrofert a vymanil se tak ze střetu zájmů: jako správce obrovských vlastních volných finančních prostředků by sice nebyl ve střetu zájmů, ale kdyby se mu zachtělo, mohl by zkorumpovat kdekoho včetně některých protivníků, na jejichž vzdornost proti korupčním svodům bych nesázel.

Vítaným povzbuzením  pro pronásledovatele Andreje Babiše  jsou koncepty zpráv auditorů Evropské unie, které mají dokázat, že předseda české vlády je z hlediska unijní legislativy v postavení střetu zájmů. Není sice jisté, že po vypořádání s připomínkami českých úřadů auditoři na názoru setrvají, ale pro odpůrce to je hotová věc a chrlí požadavky: Agrofertu se nemají proplácet dotace,  nebo by měl  Andrej Babiš odejít z úřadu. Bylo by samozřejmě nepřijatelné, kdyby se prokázalo, že pan Trojjediný (předseda vlády, předseda Hnutí ANO a obviněný v jedné osobě) zneužívá svého vysokého postavení k obstarávání výhod pro Agrofert, na které by firma jinak neměla nárok. To ale zatím nikdo neprokázal a dokud se tak nestane, je třeba i v tomto případě ctít presumpci neviny. Má-li někdo takové podezření, je na místě je řádně prověřit se všemi důsledky. Střet zájmů je pouze možnost, soubor vytvořených podmínek pro nekalé používání pravomoci, nikoli prokázané protiprávní jednání.

V této souvislosti se Andreji Babišovi houfně vyčítá, že nadále uplatňuje v holdingu vliv faktického majitele. Nelze vyloučit, že tomu tak je, ale důkazy ještě nikdo nepředložil. Přehlíží se při tom skutečnost, že Andrej Babiš je natolik pohlcený svými  politickými aktivitami, že by mu sotva zbyly síly a čas ještě i na řízení Agrofertu.

Média i politici zastírají před veřejností, že útoky na Andreje Babiše, které by mohly poškozovat Agrofert, mohou mít nepříznivé dopady pro stát. Agrofert je významný zaměstnavatel a plátce daní a jeho podíl na tvorbě hrubého domácího produktu není zanedbatelný. Jeho finanční zdraví je pro stát prospěšné.

Novým nástrojem psychologického nátlaku na Andreje Babiše, ale i na jeho voliče, jsou masová shromáždění „chvilkařů“, která se zatím obešla bez výtržností a násilí. Nevěřím, že je Trojjediný bere zcela na lehkou váhu, jak naznačuje jeho nediplomatický výrok při návštěvě Slovenska. Jistě si je vědom záludnosti hnutí „chvilkařů“, o němž se neví, jak se bude v budoucnu chovat, zda nebude směřovat k „majdanizaci“ politické situace. Znepokojení v očekávání jejich akcí, ohlášených na konec léta  a začátek podzimu, je důvodné. Nemění to nic na tom, že „chvilkaři“ jsou jednostrannými nositeli záporných požadavků, aniž by veřejnosti prozradili, jaké jsou jejich představy o dalším vývoji státu po případném vytlačení Andreje Babiše z jeho postavení. Uvolnění prostoru pro nesourodou směsku „protibabišovských“ stran by nejspíš vedlo k politické nestabilitě.
Politickou atmosféru silně ovlivňuje policie a státní zastupitelství, které by měly být přísně apolitické. Protahování řízení v kauze „ Čapí hnízdo“ je jejich službou protibabišovské frontě, bez ohledu na to, zda se takto chovají záměrně či nikoli. Dokud řízení neskončí, Babišovi pronásledovatelé budou mít stále možnost v případě vyschnutí argumentů do nekonečna vykřikovat, že trestně stíhaný předseda vlády je nežádoucí úkaz.

Na druhé straně skutečnost, že věci dospěly až do podání návrhu na obžalobu, by mohly být důkazem vzdornosti policie proti politickému ovlivňování, pokud bychom měli naprostou jistotu, že není součástí protibabišovského spiknutí. Bez ohledu na to lze s uspokojením konstatovat, že nikdo není svým postavením chráněn před možným trestním stíháním.

Právě v této záležitosti je zvlášť naléhavá otázka po tom, co může potkat Andreje Babiše, protože trestní řízení je hlubokým, a to velmi drsným, zásahem do osobního života. Díky médiím veřejnost vnímá kauzu jako řízení proti Andreji Babišovi a neuvědomuje si, že ve skutečnosti se týká také nebo spíše členů statutárních orgánů a manažerů společnosti Čapí hnízdo a.s. Andrej Babiš neměl v době vyžádání dotace se společností Čapí hnízdo a.s. po formálně právní stránce nic společného:  nebyl akcionářem, ani členem statutárních orgánů, neměl tedy rozhodovací pravomoc. Tím se liší od spoluobžalovaných. K naplnění trestných činů dotačního podvodu a poškozování finančních zájmů Evropské unie mohlo v tomto případě dojít pouze uplatněním nepravdivých údajů v žádosti o dotace. Za žádost ale přímo odpovídají  statutární zástupci obchodní společnosti. Každý může být odsouzen jen za to, co osobně spáchal. Andrej Babiš  přichází v úvahu pouze jako návodce. Jsem   ovšem velmi zvědav na důkazy, jimiž chce policie prokázat jeho účastenství. Jako důkaz jeho viny se občas uvádí, že vybudování Čapího hnízda považuje za svůj nejlepší nápad a osobně kontroloval průběh výstavby. Jenže tento podnikatelský záměr sám o sobě nemá v žádném případě povahu trestného činu.

K roztomilostem, jimiž častují pronásledovatelé Andreje Babiše, patří rozhovor s pražskou vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou, vhodně načasovaný na začátek jeho dovolené. Z něho vyplývá, že koncem srpna můžeme očekávat podání obžaloby. Je to dávka jedu, která má panu obviněnému pokazit dovolenou nutností přemýšlet o příštím vývoji.

Rozhodnutí o jeho dalším osudu a osudu spoluobviněných má nyní v rukou státní zástupce Jaroslav Šaroch, jenž je v nelehkém postavení. Také od něho se očekává vzdornost proti politickým vlivům, a to stejnou měrou proti možnému tlaku ze strany mocného obžalovaného jako od rozvášněných odpůrců. Ať rozhodne jakkoli, nejméně z jedné  strany sklidí hněv a kritiku, zatímco jiní mu  budou tleskat.

Trojjediný by nejspíš uvítal zastavení trestního řízení proti všem obviněným, které je v pravomoci státního zástupce a podléhá revizi nejvyšším státním zástupcem. Mohlo by k němu dojít na základě úvah o možném promlčení trestného činu. „Chvilkaři“ by zřejmě zareagovali pouličními protesty a celá protibabišovská fronta by bouřila. Jejich tlak na nedotknutelnost nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana působí dojmem, že se na něj spoléhají jako na pojistku proti zastavení trestního stíhání. Vyvolávají tak ovšem podezření, že je účastníkem protibabišovského spiknutí. Vzhledem k jeho úloze v puči z 13. června 2013 proti vládě Petra Nečase to není nesmysl na první pohled a Andrej Babiš by se měl nad touto okolností zamyslet.
Nepřekvapilo by mě ale, kdyby Jaroslav Šaroch zastavil trestní stíhání Trojjediného a podal obžalobu pouze na ostatní obviněné. Jak jsem uvedl výše, postavení Andreje Babiše ve vztahu ke společnosti Čapí hnízdo je značně odlišné od jeho spoluobviněných, což by se mohlo odrazit v rozdílném přístupu k jeho obvinění. I v tomto případě by bylo na místě očekávat bouřlivé protesty: vždyť z politického hlediska všichni ostatní obvinění jsou ve srovnání s Andrejem Babišem pouhý kompars, zatímco z hlediska trestního práva je všecko jinak.

Uvažuje-li státní zástupce Jaroslav Šaroch nad zastavením trestního stíhání, jistě si vzpomene na bouři a následnou „válku žalobců“, vyvolaných zastavením trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka jihlavským státním zástupcem Arifem Salichovem a potvrzeným nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou.

S ohledem na význam postavení Andreje Babiše ve veřejném životě by projednání obžaloby ve veřejném soudním řízení mělo nespornou výhodu průhlednosti pro veřejnost. Zprošťující rozsudek by byl obrovským příspěvkem k jeho oblíbenosti, tedy jeho velkým politickým vítězstvím.

Nedovedu odhadnout, jak by se Andrej Babiš zachoval v případě podání obžaloby. Až do právní moci rozsudku by se na něj nadále vztahovala presumpce neviny. Jeho psychická kondice by mu umožnila, aby následoval příklad Aleny Vitáskové. Hlučné štěkání protivníků by ovšem zesílilo a „chvilkaři“ by jistě znova vyšli do ulic. Není zdaleka jisté, jak by Trojjediný reagoval na tlaky veřejnosti.

Odpůrci ale neponechávají nic náhodě. Jan Hamáček, předseda koaliční strany ČSSD a místopředseda vlády poslal Andreji Babišovi dopis, jímž mu dal najevo, že jeho strana může sehrát úlohu páté kolony. Zaslání nepřátelského dopisu předsedovi vlády místopředsedou a jeho zveřejnění je něco, co zde dosud nebylo. Situace je nepochybně vážná. Zřejmě to chápe ministryně financí Alena Schillerová, která se předhání v podávání důkazů o své vstřícnosti vůči rozpočtovým požadavkům ministrů, a media jí dělají reklamu. Kritická jednání s Janem Hamáčkem a Janou Maláčovou ale teprve proběhnou a až jejich výsledek možná rozhodne o osudu vlády Andreje Babiše.

Hrozbou by mohl být i nesouhlas poslaneckého klubu KSČM s rozpočtovým schodkem 40 miliard Kč. Předpokládám ale, že  komunisté se jako vždy zachovají státotvorně a k pádu vlády nepomohou, pokud nebude nezbytný i bez jejich přispění.

V každém případě po návratu z dovolené budou Andreje Babiše očekávat horké chvilky, v kterých možná bude litovat, že se vrhl do vln politiky, a ani jeho rodina ho nebude za dobrodružný krok chválit.