BOUŘE KVŮLI NOVELE

Sotva skončila žabomyší válka kolem obměny ministra kultury, je na stole nový námět k zpochybňování soudržnosti koalice: novela zákona o státním zastupitelství. V očích pamětníka věc málo významná, neboť o účelnosti těch změn, kvůli nimž se rozdmýchává bouře, se mluví nejméně od r.2012. Zavedení pevného funkčního období obsahoval již návrh nového zákona o státním zastupitelství, napsaný převážně legislativci Nejvyššího státního zastupitelství, který předložil do vlády ministr Jiří Pospíšil. Do Poslanecké sněmovny jej předložil až ministr Pavel Blažek, a na tom, že jeho projednání nedospělo k cíli, má osobní zásluhu Marie Benešová, která jej jako ministryně v Rusnokově vládě stáhla. Pokusila se jej nahradit malou novelou, s kterou neuspěla.

Návrh tehdy počítal s desetiletým funkčním obdobím pro nejvyššího státního zástupce a sedmiletým pro krajské a okresní státní zástupce. Také zde bylo přechodné období dvou a tříleté a zcela zanikly funkce vrchních státních zástupců, protože podle nového zákona měla zmizet vrchní státní zastupitelství, naopak měl vzniknout „protikorupční speciál“, řízený náměstkem nejvyššího státního zástupce. O  existenci se nemusel bát Pavel Zeman,  neboť vedoucím státním zástupcům, kteří nastoupili do funkce v letech 2010-2012 začínal běh funkčního období od účinnosti zákona. Možnost jeho pokračování ve funkci pak zachovaly i další modifikace návrhu až po předlohu Roberta Pelikána.

Tehdejší návrh byl vskutku revoluční. Zahladil zbytky zemského členění státu ve sféře státního zastupitelství, čili umožnil jednotný výkon trestního práva na celém území. Zejména zrušil propast mezi vymezením odpovědnosti nejvyššího státního zástupce za celou soustavu státního zastupitelství a omezením jeho přímé nadřízenosti na zaměstnance v budově Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupce. Zásadní změny vyvolaly vášnivé spory zejména ve věci zrušení vrchních státních zastupitelství a zřízení obávaného „speciálu“. Vzrušení se uklidnilo až rozhodnutím ministra Roberta Pelikána o stažení jeho předlohy ze Sněmovny.

Za hlučným sporem kvůli rušení vrchních státních zastupitelství tehdy ustoupila do pozadí nevole „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové) se zavedením pevného funkčního období, způsobená tím, že mnozí počítali s tím, že kvůli špatné minulosti bývalých prokurátorů  a členů KSČ ve výběrovém řízení neobstojí. Část z nich již od té doby odešla do důchodu.

Změny, které zavádí jak současná novela ministryně Marie Benešové, tak různé poslanecké návrhy, se týkají záležitostí, jež ve srovnání s návrhy z r. 2012 jsou nepodstatné.

Zavedení pevného funkčního období sice momentálně vnáší nejistotu mezi vedoucí státní zástupce, ale je v souladu s pravidly účelného řízení: každý řídící pracovník se časem opotřebuje  a přestane vnášet do řízeného celku novoty. Vedoucí státní zástupci nejsou soudci, takže jim nepřísluší beztak sporný nárok na doživotní jmenování. Sporná délka funkčního období nestojí za spor: ani Marie Benešová ani Pavel Zeman by nedokázali exaktně dokázat správnost jejich návrhu. Požadavek Pavla Zemana, aby funkční období bylo desetileté, protože tak to mají předsedové soudů, mě nepřesvědčuje. Mezi způsobem činnosti předsedů soudů a vedoucích státních zástupců jsou totiž podstatné rozdíly. Předsedové soudů mají postavení prvních mezi rovnými a do rozhodovací činnosti soudců nezasahují. Nenapadá mě důvod, proč by někomu mělo stát za námahu je korumpovat. Naproti tomu vedoucí státní zástupci mají oprávnění jednání svých podřízených usměrňovat a určitě za jednotku času vykonají více úkonů operativního řízení než předsedové soudů. Mají nárok na rychlejší opotřebování než předsedové soudů. Jejich zkorumpování by se mohlo vyplatit. Ale určitě by to nemělo zásadní vliv na kvalitu řízení státního zastupitelství, kdyby Marie Benešová vyšla Pavlu Zemanovi vstříc a naopak by se nic nestalo, kdyby se svého požadavku vzdal. Jde o ryze politické rozhodnutí.

Citlivější je  nastavení přechodných období. Týká se to zejména osobně Pavla Zemana, který se poprvé od nástupu do funkce musí dívat do očí skutečnosti, že „to má za pár“. Jinak opět nejde o nic zásadního.

V této souvislosti ale podotýkám, že by se politici měli zamyslet nad tím, zda je dobře, že personální změny ve státním zastupitelství provází útěky do advokacie. Osobně je považuji za ztrátu pro státní zastupitelství, protože „uprchlíkům“ se sice občas něco nepodařilo, ale vedle toho odnesli ze soustavy svou erudici a obrovské zkušenosti. Domnívám se, že odchody ze státní služby Marie Benešové, Renaty Vesecké, Vlastimila Rampuly a v budoucnu případně Pavla Zemana, Lenky Bradáčové či Ivo Ištvana nikomu a ničemu neprospěly. Pavel Zeman právem poukazuje na to, že v dohledné  době odejdou ze svých míst tři vrcholoví představitelé státního zastupitelství. Stát by ale měl mít pro ně připravené nabídky dalšího uplatnění.

Všechno dohromady to je bouře ve sklenici vody také proto, že návrhy jsou na začátku legislativního procesu, během něhož se budou upravovat. Navíc při nestabilitě současné vládní koalice není zdaleka jisté, že legislativní proces dospěje k cíli. Netuším proto, proč právě tento námět má sloužit k vyvolávání neklidu.

Zajímavý je vývoj nejviditelnějších postav tohoto spektáklu. Vzpomínám na doby, kdy Marie Benešová jako nejvyšší státní zástupkyně prosazovala proti ministrovi Pavlovi Němcovi názor, že nejvyšší státní zástupce není podřízený ministra spravedlnosti. A dnes najednou zmoudřela a ví, že ministr spravedlnosti nese politickou odpovědnost za soustavu státního zastupitelství, proto mu přísluší nadřízené postavení a naproti tomu státní zástupci si nesmí diktovat požadavky v legislativním procesu. Naprosto s ní  souhlasím. V tomto případě paní ministryně hájí tradiční postavení státního zastupitelství, které v české kotlině platilo od časů císaře pána až do padesátých let minulého století, kdy komunisté zrušili státní zastupitelství a podle sovětského vzoru zřídili prokuraturu, úzce spjatou s aparátem KSČ. Současně si ale vybavuji její vystoupení jako svědkyně před soudem dne 14.srpna 2018, kdy jí  činilo potíže vysvětlení pracovní náplně nejvyšší státní zástupkyně a mimo to tvrdila, že zcela ztratila spojení se soustavou státního zastupitelství, vůbec neví, co se v ní děje. A o rok později se směle pouští do reformování státního zastupitelství. Zábavný je i Pavel Zeman, který po svém příchodu jako „spasitel“ byl průkopníkem změn ve státním zastupitelství a dnes se najednou staví proti opatřením, jež obsahoval i jím podporovaný návrh nového zákona o státním zastupitelství. Zřejmě se jej  dotklo, že Marie Benešová nezapomněla i na lhůtu ukončení jeho mandátu po nabytí účinnosti novely zákona. Nařčení Marie Benešové ze zájmu na rychlém odstranění jeho, Lenky Bradáčové a Ivo Ištvana sice má určitou oporu v pověstech o její nevraživosti vůči pražské vrchní žalobkyni, ale na druhou stranu nepřihlíží k jejímu tradičně dobrému názoru na Ivo Ištvana, což váhu Zemanova argumentu oslabuje.

Pavel Zeman a s ním někteří další v této tahanici prosazují nutnost vyčlenění státního zastupitelství ze soustavy moci výkonné. V této souvislosti postrádám odpověď na otázku, v čem trpí nezávislost státních zástupců újmu při současném uspořádání, popřípadě jaká opatření ministra spravedlnosti nebo vlády z poslední doby přinutila státní zastupitelství udělat něco jinak, než považovalo za rozumné. Má snad na mysli akci olomouckých žalobců z 13.června 2013, jejímž výsledkem byl pád vlády Petra Nečase ?

Jeho představa směřuje ke konstituování státního zastupitelství jako orgánu podřízeného přímo pánubohu, a to „kdoví, jestli“. Zde se vnucuje  otázka, v které evropské zemi, nezasažené ve svém právním vývoji komunistickými deformacemi, zavedli takové uspořádání, popřípadě, kde se osvědčilo. Osobně o žádné takové nevím a nezbývá mi než stále připomínat, že ve Spolkové republice Německo má spolkový ministr spravedlnosti právo odvolat spolkového generálního prokurátora „na hodinu“ a na základě svého uvážení a státní zástupci mají postavení úředníků. Z mého laického pohledu Pavel Zeman chce jít  jako husité ryze českou cestou a domáhá se silnějšího postavení než měla komunistická prokuratura. Po husitech kromě slávy ale nakonec zůstala zpustošená země, a „všecka sláva-polní tráva“.

Státní zastupitelství samozřejmě vyžaduje  reformu, ale jeho vyčlenění ze systému moci výkonné by zlepšení úrovně jeho práce nepřineslo. Vymklo by se jakékoli vnější kontrole a tendence k zneužívání moci by posílily. Naproti tomu považuji  za účelné řešit zvýšení odpovědnosti státních zástupců za odvedenou práci a zrušení zemské územní struktury.