ROZPAKY SOUDCE R.

Život soudce je občas složitý. Ač každý ví, že je nezávislý, může přesto být vystaven různým tlakům, které jsou pro nezasvěceného diváka nevystopovatelné. Soudcovo jednání se pak může jevit jako nevysvětlitelné. 

Soudce R. soudil složitý, ošklivý proces proti vyděračskému páru, který si za účelem násilí na vydíraném dlužníkovi najal trojici statných bijců.  Vyděrači i jejich pomocníci se dostali před soud ve společném procesu. Bylo ale velkým překvapením, když hned prvním rozsudkem soudce R. bijce zprostil obžaloby. Nemohl jinak: i když je poškozený při rekognicích poznal, v průběhu dokazování se ukázalo, že v kritickou dobu nemohli být na místě. Soudce ale v odůvodnění rozsudku uvedl, že si přece jen myslí, že se nějakým způsobem na násilí podíleli. Proč si to myslí, na základě jakých skutečností, ale neuvedl. Rozpor mezi rozhodnutím a jeho spekulacemi má lehce schizofrenní povahu. 

Přestože nástroj násilí zmizel, soudce R.  jeho domnělé objednatele tvrdě potrestal. 

Po opuštění soudní síně se pan soudce dal do řeči s novinářem, který pravidelně sledoval hlavní líčení a z nějakých důvodů se ještě zdržoval v předsálí. Nabídl mu, že odpoví na jeho případné otázky, ale psavec žádné neměl. Nebo možná by i nějaké  měl, ale zdvořilost mu jejich vyslovení nedovolila. Pan soudce se pak zahleděl do neznáma a prohlásil, že je velice nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit. Novinář od té doby stále přemýšlí, co chtěl pan soudce říci sdělením, že musel. V každém případě pozdní lítost nad uložením  krutých trestů bezprostředně po vynesení rozsudku je poněkud zvláštní.

Není nic divného na tom, že odsouzení vyděrači se odvolali a odvolací soud zjevně nesmyslný rozsudek zrušil a vrátil k novému projednání. Uložil při tom soudci R. různé úkoly k doplnění dokazování. Bylo jich tolik, že soudce oznámil obhájcům, že na jejich vypořádání bude potřebovat tři jednací dny. Nakonec mu ale stačily 2 ½ hodiny. Doplněním dokazování pohrdl. 

Vynesl zprošťující rozsudek s tím, že se skutek nestal. Bylo to logické: bijce kromě pana poškozeného nikdy nikdo neviděl. Jiných důkazů nebylo. 

Avšak soudce R. vlastní výrokovou větu zpochybnil v odůvodnění rozhodnutí. Uvedl v něm, že o vině vyděračů nemá pochyby a zprostil je jen proto,  aby vyhověl odvolacímu soudu. Schizofrenní povaha jeho rozhodnutí je zde ještě výraznější než ve výše uvedených případech. 

Stalo se, co se dalo očekávat: žalobce se proti podivnému rozsudku odvolal. Nedivím se mu.  Odvolací soud ale odvolání zamítl. Vyhodnotil dokazování nalézacího soudu a na jeho základě potvrdil zproštění s tím, že se žalovaný skutek nestal. 

Chování pane soudce v tomto případě zaslouží pozornost. Opakovaně rozhodoval, ale rozhodnutí o zproštění obžaloby bijců vzápětí zpochybnil neodůvodněnými spekulacemi. Podivná byla i pozdní lítost, kterou projevil před novinářem. Nakonec „samoobslužné“ zpochybnění zprošťujícího rozsudku nad vyděrači skutečně zavání schizofrenií. Ale soudce R. v žádném případě dojmem schizofrenika nepůsobí. Spíše se nabízí dojem, že v průběhu celého procesu proplouval  mezi Skyllou a Charybdou. Představme si, že Skyllou byla poctivá řemeslnost zkušeného trestního soudce, která jej přiměla vyvrátit důkazy, jež na podporu trestního oznámení pana poškozeného pohotově „aportovala“ policie. Co ale bylo Charybdou, která jej nutila oslabovat a popř. zcela znehodnocovat jeho vlastní zjištění? 

O tom nevíme nic a nezbývá nám než slepě věřit v neovlivnitelnost a počestnost pana soudce. Není ostatně žádný způsob, jak odkrýt tajemství Charybdy. Důstojnost postavení soudce nedovolí po něm pátrat, není ani nikdo, kdo by se o to chtěl pokusit. Předseda soudu se na to pana soudce  raději nezeptá a ministra spravedlnosti by to ani nenapadlo. Pouze zatím smíme myslet si potichu o tom všem cokoliv.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ZIDEOLOGIZOVANÝ ODFLINKNUTÝ PROCES

Nepříjemným kritickým znakem naší doby je ideologizace mezilidských vztahů, způsobující rozbíjení mnohaletých přátelství či rušení partnerské spolupráce. Bylo nebezpečné podporovat kandidaturu Andreje Babiše na prezidenta: jeho odpůrci se najednou k přátelům obraceli zády, na novináře dopadala cenzura. Stoupenci a odpůrci členství České  republiky v EU a NATO si u piva nesednou ke společném stolu. Ještě účinnějším katalyzátorem rozpadu tradičních vztahů je postoj k ruské agresi proti Ukrajině.

Je hrůzné, když ideologizace pronikne do trestního řízení. Děje se to hlavně v řízeních, v nichž orgány činné v trestním řízení upírají obviněným nárok na názor a svobodu projevu. K jednomu takovému procesu mě za účelem získání podpory pro odsouzeného přivedli přátelé historika  Josefa Skály, známého představitele KSČM, odsouzeného spolu s dalšími dvěma „hříšníky“ dne 3. března 2023 samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 7 Tomášem Hübnerem k podmíněnému trestu pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku. Současně s nimi byla odsouzena právnické osoba Spolek Svobodné rádio.

Okolnost, že se přátelé Josefa Skály obrátili o podporu právě na mne, je poněkud pikantní. Nebyl jsem nikdy členem KSČ, ani KSČM, obsazení Československa 21. srpna 1968 a následnou okupaci považuji za zločin  a odsuzuji ruskou agresi vůči Ukrajině. S panem odsouzeným k sobě máme zřejmě názorově hodně daleko. Nicméně mám určitý respekt k lidem, kteří se drží své víry, i když to už kromě nepříjemností nic nenese. Jsou pro mne přijatelnější než ti, kteří zahodili rudé knížky a „překabátili“ se v nadšené demokraty: sebranka, která nám vládla do listopadu 1989, vládne dál. Zejména ale i vrah má právo na spravedlivý proces, a to bez ohledu na jeho společenské postavení a politické názory. Kromě toho každé trestní řízení tohoto druhu je problematické, protože se snadno může zvrhnout v popření ústavního práva na svobodu názoru a projevu. Proto jsem se s průběhem a výsledkem procesu seznámil a zhrozil jsem se.

Obžalovaní se měli provinit tím, že vedli veřejnou diskusi o tzv. Katyňském masakru, obhajujíce názor, že jej nespáchaly útvary sovětské tajné policie NKVD, ale německá vojska. Masakr v Katyňském lese, tedy povraždění tisíců polských důstojníků a jejich pochování v hromadných hrobech, je hrůzný zločin, jímž polský národ přišel o část svých elit. Popírání jeho uskutečnění by proto bylo trestuhodné. Toho se ale obžalovaní nedopustili. Řeč šla pouze o tom, kdo byl pachatelem, resp. obvinění zpochybňovali odpovědnost NKVD. Nad jejich argumentací se nezamýšlím, neb nejsem historik a pro mne osobně řešení otázky nemá význam. Podotýkám, že kritické zkoumání ustálených představ patří k hybným motorům  pokroku, takže by mělo mít zaručenu beztrestnost.

Neznám se osobně s panem Josefem Skálou ani se spoluobviněnými, zato dlouhá léta s dvěma ze tří obhájců, k jejichž právnickému úsudku jako laik chovám úctu. Shoduji se proto s nimi v názoru, že popsané jednání odsouzených neodpovídá vymezení daného přečinu v trestním zákoníku. Právem proto navrhli zproštění obžalovaných a odsouzení se právem odvolali.

Použiji analogii: při vyšetřování vraždy se často pracuje s více verzemi. Kriminalisté tím nepopírají, že došlo k vraždě, ale hledají pachatele mezi více možnými podezřelými.

 Jako laik se vůbec divím, proč s touto látkou státní zástupkyně obtěžovala soud. Myslím si, že téma je pro naprostou většinu veřejnosti nezajímavé. Událost je sice hrozná, ale patří do minulosti a není součástí našich národních dějin. Z vykonavatelů možná někde žije pár jedinců, pokud vůbec někdo. Oba státy, jež by měly nést odpovědnost, v původní podobě zanikly. Nevím, jaké důsledky dnes může mít přiznání viny jedné nebo druhé straně.  Souzená debata a její vyznění ve prospěch NKVD mi proto  nepřipadá společensky nebezpečná. Odsouzení má účinek popření práva obžalovaných na názor a na svobodu projevu. V tomto případě jde dle mého laického úsudku o exces.

Když už ale státní zastupitelství trestní stíhání nezastavilo a soud obžalobu přijal, samosoudce si měl dát pozor, aby snaha odsoudit obžalované stůj co  stůj nečouhala z jeho postupu „jako sláma z bot“. Ponechám stranou radikální zamítnutí všech návrhů na doplnění dokazování ke konci druhého jednacího dne, neboť soudce měl beztak jasno a další důkazy na nic  nepotřeboval.

Zaujalo mě ale, že samosoudce se ujal vyhlášení rozsudku po 14minutové přestávce. Na jeho přednesení a následné vyjádření odsouzených spotřeboval 24 min. Rozsudek je argumentačně hodně bohatý. I když jej přednesl ve zkrácené podobě (písemné vyhotovení má 16 stran), nezdá se být možné, že by jej stačil připravit za 14 minut. Předpokládám, že jej měl připravený předem, takže druhý jednací den sloužil pouze k vytvoření formálního zdání o spravedlivém procesu.

Často se veřejnost dožaduje urychlení soudních procesů. K tomu moudří lidé ale dodávají, že rychlost je sice důležitá, ale kvalita rozhodování je důležitější a rychlost by neměla jít na její úkor. Kdyby samosoudce ukončil jednání ve 14:43 hod. a odročil vyhlášení rozsudku na další den, křečovitá rychlost jeho postupu by ušla pozornosti. Zůstalo by jen při pochybnostech o důvodnosti popření ústavních práv odsouzených. Se zlomyslností sobě vlastní přeji samosoudci a žalobkyni, aby  odvolací soud rozsudek zpochybnil.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

O ZÁKAZU „ŽLUTÉ KNIHY“.

Vracím se k semináři „(Ne) Spravedlnost v české justici a její excesy“, který pod záštitou Ústavně právního výboru uspořádal spolek Šalamoun dne 13. dubna 2023 v Poslanecké sněmovně. Navazuji na svůj článek z 16.dubna 2023 „Dezinformace na semináři“ .

Podle původního záměru měla na semináři spisovatelka Marie Formáčková představit 2. díl knihy Zločiny beze zbraní („žlutou knihu“). Ale pořadatelé nakonec od záměru upustili, protože Městský soud v Brně vydal 29. března 2023 předběžné opatření, jímž distribuci knihy  zakázal. Její předvádění na semináři by se dalo považovat za pohrdání soudem, a to by Ústavně právnímu výboru neslušelo.

Důvodem zákazu knihy  je 1. kapitola, v které autorka ostouzí manžele Jaroslava a Jarmilu Novotné a zpochybňuje soudní rozhodnutí, jimiž byli zproštěni obžaloby z trestné činnosti ke škodě sponzora knihy Pavla Buráně. Za těchto okolností představila 1.díl („červenou knihu“) a  na zákaz distribuce „žluté knihy“ si pouze postěžovala.

Někteří účastníci semináře reagovali na zprávu o zákazu knihy nevrle. Zaslechl jsem pohoršená vyjádření hlavně účastníků z „Buráňovy stáje“ a s nimi Johna Boka, jenž možná netuší, co se skrývá za nadšením  Václava Peričeviče, jeho nástupce ve funkci předsedy spolku Šalamoun, pro Pavla Buráně a jeho tažení proti justici. Padaly výroky o útoku na svobodu slova či cenzuře.

Byl jsem podružným členem autorského kolektivu 1. dílu. Proto jsem s předstihem dostal zprávu, že se připravuje 2.díl, zasvěcený hlavně podpoře úsilí Pavla Buráně o zvrácení zprošťujícího rozsudku ve prospěch manželů Novotných. Pavel Buráň v jejich procesu vystupoval jako poškozený.

Kniha měla vyjít s jeho finanční podporou. Odmítl jsem proto nabízenou autorskou spoluúčast. Autorský kolektiv jsem ovšem varoval: proces jsem sledoval od r.2017až do konce  přímo v soudní síni. Prostudoval jsem také spis z přípravného řízení. Vím o procesu určitě podstatně více než nadšenci pro Pavla Buráně. Ani Pavel Buráň, ale ani Novotní mi nemohou nic napovídat. Jejich zproštění je nezpochybnitelné.

Nepřekvapuje, že zákaz vydání  knihy může narazit na nepochopení nezasvěcené veřejnosti, vystavené jednostranných klamavým informacím najatých psavců. Dochází zde ke střetu dvou práv: práva na svobodu slova a práva na ochranu občana před nedůvodným ostouzením. Právo na svobodu slova ovšem kritici zákazu vykládají jako právo kohokoli svobodně ostouzet. Kdo si pozorně přečte pár stránek usnesení o předběžném opatření, které je dostupné na internetových  stránkách spolku Chamurappi, přesvědčí se, že soud si byl střetu práv vědom a s pečlivým odůvodněním upřednostnil právo na ochranu osobnosti.

Podle mého názoru k jeho rozhodnutí pomohla sama autorka Marie Formáčková neprofesionálním výkonem. Při telefonickém rozhovoru mi sdělila, že necítí odpovědnost za obsah 1. kapitoly, protože pouze sepsala vyprávění Pavla Buráně.  Je to úděsné: text je pro manžele Novotné hrubě urážlivý, ale  jeho autorka vlastně o kauze nic neví, jen sepsala cosi, co nemá ověřeno z jiného zdroje. Samozřejmě zastřela postavení Pavla Buráně jako dlužníka Jaroslava Novotného, které on sám při vystupování před soudem nepopřel. Nevšimla si jeho aktuálního trestního stíhání pro podvod se škodou 140 mil. Kč. Samozřejmě platí presumpce neviny, ale je to informace tak závažná, že zmínka o ní by pro úplnost neměla chybět.

Obsah dílka Marie Formáčkové má dvě sporné části. Jedna popisuje trestní věc Novotných z pohledu údajného poškozeného Pavla Buráně. Tato část je nepravdivá. Její nepravdivost je potvrzena usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze 14.prosince 2022. Odvolací soud se věcí zabýval již potřetí a držel se přísně výsledků dokazování zlínské pobočky Krajského soudu v Brně. Ve shodě s výrokovou větou rozsudku nalézacího soudu s matematickou přesností z nich vyvodil, že se žalovaný skutek nestal.

Pavel Buráň se dostavil 8.října 2014 ještě lehce podnapilý do policejní služebny ve Zlíně (místně příslušným Územním odborem v Uherském Hradišti pohrdl) a odvyprávěl tam vyprávěnku, kterou převzala Marie Formáčková „i s chlupama“. Zlínská kriminální policie se snažila vyprávěnku podložit  důkazy. Jenže v soudním přezkumu neobstály. Podle vyprávěnky měli Pavla Buráně přepadnout na silnici tři „falešní policisté“ , dopravit jej do vily Novotných a tam jej vydírat.  Pavel Buráň je při rekognicích „poznal“ s vysokým stupněm jistoty. Soudce Radomír Koudela se velmi snažil virtuózně vedenými výslechy prolomit alibi „falešných policistů“. Ale hned v prvním rozsudku soud pravomocně zprostil obžaloby jednoho z nich a v dalším rozsudku zbývající dva. V obou případech se zproštěním souhlasil žalobce, pokud je dokonce sám nenavrhl. Únos bez únosců je zjevný nesmysl.   

Zmíněná kapitola obsahuje dále soukromé znevažující hodnocení osobnosti Jaroslava Novotného a jeho podílu jako společníka na činnosti firmy. Svou povahou jde o bezvýznamné pomlouvačné sdělení, jehož pravdivost by asi Pavel Buráň sotva podložil důkazy, a ani je nikdo zkoumat nebude. Kvůli tomu by  vyžadování zákazu šíření knihy nestálo za námahu.

Novotní se právem brání šíření křivého označení za pachatele ohavného zločinu, k němuž podle zjištění soudů nedošlo.  Na to mají svaté právo.

Podotýkám, že autorský kolektiv má smůlu. Pravdivost jeho vývodů ve věci Novotných vyvrátily soudy. V knize jsou ovšem další kapitoly, které nezlehčují pravomocné rozsudky. Jedna z nich obsáhle a kriticky pojednává o tzv. „kauze Bereta“. V té ale právě padly rozsudky, jež závěry autorů zpochybňují. Jde ovšem o rozsudky nepravomocné, proti nimž se odsouzení na místě odvolali. Nelze tedy vyloučit, že odvolací soud může vývody autorů potvrdit.

Posléze dodávám, že zákaz šíření „žluté knihy“ svědčí ve prospěch mého pohledu na stíhání Novotných, takže bych mohl být spokojen. Současně ale zabránil šíření článku Johna Boka, který obsahuje pochvalný odstaveček o mé osobě. Přesto zastávám názor, že „žlutá kniha“ by měla jít do stoupy. Proti případnému druhému vydání s vypuštěním závadové 1. kapitoly by ale zjevně nemohly být námitky.

Spolek Šalamoun se rozhodl zmenšit škodu jakoby způsobenou Pavlu Buráňovi zákazem šíření knihy. Vyjádřil se, že se necítí vázán příslušným soudním rozhodnutím a 1. kapitolu uveřejnil na svých internetových stránkách. Asi to považuje za akt občanské statečnosti. Vidím to ale jako projev pohrdání soudem. Zejména se internetové stránky spolku staly nástrojem šíření lži a ostouzení slušných lidí. Byl jsem členem spolku zhruba 20 let. Patřil jsem k blízkým spolupracovníkům předsedy Johna Boka. Nepamatuji si, že by se spolek Šalamoun  v minulosti dopustil srovnatelné nepřístojnosti.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

DEZINFORMACE NA SEMINÁŘI

V naší zmatené době narážíme na klamné informace na každém kroku. Vyskakují na nás překvapivě i tam, kde bychom je nejméně očekávali. Dokonce i z prostor Poslanecké sněmovny, kde dne 13. dubna 2023 proběhl seminář, pořádaný pod záštitou Ústavně právního výboru proslulým spolkem Šalamoun pod mnohoslibným názvem (Ne)Spravedlnost v české justici a její excesy. Jeho uspořádání samo o  sobě je záslužným  činem. Zazněla tam pozoruhodná vystoupení, např. přednášky Václava Peričeviče a Miroslava Špadrny či podnětné příspěvky prof. Heleny Válkové a Renáty Vesecké.

Než se pustím do věcného výkladu o dezinformacích, považuji za vhodné vysvětlit svůj vztah k pořádajícímu spolku. Byl jsem jeho členem zhruba 20 let a patřil jsem k blízkým spolupracovníkům bývalého předsedy pana Johna Boka, jehož jsem považoval za blízkého osobního přítele. Byl jsem aktivním členem a troufnu si tvrdit, že jsem svou prací přispěl k vytváření dobré pověsti spolku. Ostatně se o mně příznivě vyjádřil pan John Bok v článku v zakázaném 2.díle knihy Zločiny beze zbraní. V r. 2017 mě pan John Bok nechal ze spolku vyloučit. Abych mohl pokračovat na rozpracovaných kauzách, založil jsem s hrstkou přátel spolek Chamurappi s obdobnou náplní činnosti. Oba spolky pak žily vedle sebe. Pracovali jsme každý na svých případech, aniž bychom si vzájemně překáželi.

Byl jsem proto velmi překvapen, když jsem v prosinci r.2022 zaznamenal vystoupení nového předsedy spolku pana Václava Peričeviče v pořadu Xaver Live, v němž oznámil, že se spolek ujal podpory podnikatele Pavla Buráně, jenž brojí proti  zprošťujícímu rozsudku v procesu, v němž měl postavení poškozeného.  Netuším, zda Václav Peričevič věděl, že nový chráněnec spolku Šalamoun čelí obvinění NCOZ z podvodu se škodou 140 mil. Kč (bude podporovat jeho obhajobu i v tomto řízení ?)

Podle mých zkušeností došlo k vybočení z tradic spolku, jenž se v době mého působení zásadně zabýval podporou nespravedlivě stíhaných občanů a nepouštěl se do vyvolávání trestního řízení nebo bourání zprošťujících rozsudků.

Zde vznikla konfliktní situace. Spolek Chamurappi se od r.2017 zabýval stejným procesem, ale v opačném gardu. Podporoval obhajobu manželů Jaroslava a Jarmily Novotných v řízení, které vyvolal pan Pavel Buráň udáním, podle něhož jej nechali unést s pomocí „falešných policistů“ do své vily. Ti jej tam pak ohrožovali na životě pistolí a injekční stříkačkou, čímž jej přinutili k podpisu připraveného uznání obrovského dluhu.

Násilníci měli být čtyři. Jejich velitele policie nikdy neidentifikovala. Třem sdělila obvinění a později se dostali s Novotnými před soud.

Na tomto místě musím vysvětlit, že pánové Buráň a Novotný byli kdysi rovnocennými společníky ve velké firmě, působící v byznysu s hazardem. Pavel Buráň koupil od Jaroslava Novotného jeho polovinu firmy. Složil zálohu, zbytek kupní ceny dodnes neuhradil a různými cestami se neúspěšně snažil dosáhnout odpuštění cca 150 milionů Kč.

Případem se zabývala zlínská pobočka Krajského soudu Brno. Celé soudní řízení jsem od počátku sledoval v soudní síni a provázel jsem je komentáři, jež jsou stále dostupné na mém blogu a webu spolku Chamurappi. V soudní síni jsem celkem strávil přibližně 20 dní. Zúčastnil jsem se i veřejného zasedání Vrchního soudu  v Olomouci v odvolacím řízení dne 14.prosince 2022.

Protože jsem z počátku nedůvěřoval obžalovaným, nechal jsem si předložit obsáhlý spis z přípravného řízení, který jsem bedlivě prostudoval.

Řízení je pro zproštěné obžalované velmi citlivou záležitostí. V době zahájení trestního stíhání oba působili jako pedagogičtí pracovníci na vysoké škole a paní  docentka měla naději na brzké udělení profesury. Místo toho byli oba ze školy vyhozeni.

Hned při vyhlášení prvního rozsudku v r. 2018 se konstrukce obžaloby začala bortit: soud pravomocně zprostil obžaloby jednoho z „únosců“. Manžele odsoudil k trestům odnětí svobody v trvání 8 a 5 let. K odvolání odsouzených Vrchní soud v Olomouci vrátil věc na 1.stupeň se závaznými pokyny na doplnění dokazování. Borcení konstrukce obžaloby pak pokračovalo. Předseda senátu se snažil virtuózně vedenými výslechy prolomit alibi zbylých dvou „únosců“. Když se mu to nepodařilo, dalším rozsudkem v prosinci r.2019 je soud rovněž pravomocně zprostil obžaloby. Manžele Novotné ale odsoudil na 7 a 4 roky. Po vyhlášení rozsudku vyšel předseda senátu do předsálí, kde mi sdělil, že se cítí nešťastný, že musel vynést tento rozsudek, a to zvlášť kvůli paní docentce, která bude muset do vězení. Namítl jsem, že ji nemusel poslat do vězení. Mohl jí přece uložit trest tří let s podmíněným odkladem. Zarazil se, ale pak mi vysvětlil, že rozsudek musí být předjímatelný. Protože v jiných podobných případech se ukládají 4 roky, nemohl uložit nižší trest. Dodnes přemýšlím, proč řekl, že rozsudek vynést musel.

Pravděpodobnost, že by rozsudek odolal odvolání obžalovaných, byla velmi nízká: únos bez únosců je zřejmý nesmysl. Ostatně v průběhu hlavního líčení se ukázalo, že údajný poškozený viděl údajné únosce pouze zpovzdálí při rekognici in natura. A odvolací soud skutečně opět vrátil věc nalézacímu soudu s dalšími pokyny k doplnění dokazování.

Mimo jiné přikázal projednání v novém složení senátu. V takovém případě obvykle věc přechází do rukou jiného předsedy senátu. Ale v tomto případě došlo ke změně senátu tím, že jeden z přísedících musel resignovat na své postavení, protože spolupracoval s pachateli trestné činnosti ke škodě pana obžalovaného. Předseda senátu si tak mohl ( i když nemusel) případ ponechat.

Sdělil pak obhájcům, že budou nutné další tři jednací dny, ale nakonec se s odvoláním vypořádal za 2,5 hodiny zprošťujícím rozsudkem s tím, že se žalovaný skutek nestal. Výrokovou větu ale oslabil v odůvodnění, v němž uvedl, že obžalované v podstatě zprostil jen proto, aby vyhověl odvolacímu soudu. Tím nahrál na smeč žalobci, jenž se proti rozsudku odvolal. Bylo to poněkud komické, protože bez jeho součinnosti při zprošťování „únosců“ by se konstrukce obžaloby tak snadno nezbortila.

Zprošťující rozsudek byl pro chráněnce spolku Šalamoun Pavla Buráně pohromou: otvíral věřiteli Jaroslavu Novotnému cestu k obnově přerušeného obchodněprávního soudního řízení o vymožení stamilionové pohledávky. V následujících měsících se snažil ovlivnit veřejnost a snad i Vrchní soud v Olomouci v neprospěch Novotných. Naverboval několik novinářů, kteří napsali články, kritizující zprošťující rozsudek. Dosáhl zapojení RadiaXaver Luboše Xavera Veselého a zejména se dohodl na financování vydání 2.dílu knihy Zločiny beze zbraní. Byl jsem členem autorského kolektivu 1.dílu a organizátoři mi nabídli účast na druhém dílu. Měli zájem o případ „hříšného doktora“ Jaroslava Bartáka, jehož případ jsem sledoval několik let a zejména jsem mu pomohl v řízení o podmíněné propuštění. Odmítl jsem s tím, že za peníze Pavla Buráně bych nemohl psát.

Knihu jsme viděli na obrazovce pořadu Xaver Live 10.prosince 2022. Podle novinářských komentářů je její obsah nepříznivý hlavně pro pražskou vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou. To mne příliš nezajímá. Ale její první kapitola, podepsaná Marií Formáčkovou, je naplněna ostouzením manželů Novotných a zpochybňováním zprošťujícího rozsudku zlínské pobočky  Krajského soudu Brno.

Avšak 14.prosince 2022 Vrchní soud v Olomouci zamítl odvolání žalobce proti zprošťujícímu rozsudku. Vydavatel se neodvážil poslat knihu na trh.

Zproštění je pravomocné. Pavlu Buráňovi zůstala pouze naděje, že nejvyšší státní zástupce Igor Stříž napadne usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovoláním, a že Nejvyšší soud ČR dovolání vyhoví. Mediální brojení proto pokračovalo. Kromě nějakých článků a relací pořadu Xaver Ĺive se jako vhodný nástroj pro „zaslání vzkazu“ nejvyššímu státnímu zástupci jevilo zveřejnění výhrad k zproštění na semináři spolku Šalamoun pod záštitou Ústavně právního výboru. Procesní lhůta na podání dovolání vyprší 18. dubna 2023, seminář se konal 13.dubna 2023.

Na seminář jsem samozřejmě nedostal pozvánku, natož abych dostal v programu místo pro čelení klamavým informacím v neprospěch chráněnců spolku Chamurappi. Obrana údajného pana poškozeného musela být jednostranná.

Mezitím se Novotní začali bránit mediálním útokům ze strany novinářů, naverbovaných Pavlem Buráněm. Zahájili proti nim řízení na ochranu osobnosti a dosáhli vydání předběžného opatření Městského soudu v Brně o zákazu distribuce 2.dílu Zločinů beze zbraně. Tři z aktérů semináře čelili předžalobní výzvě s hrozbou zahájení řízení na ochranu osobnosti, pokud se neomluví Novotným ve lhůtě a způsobem, stanoveným v předžalobní výzvě.

V programu semináře bylo představení „zakázané“ knihy. Nakonec k němu nedošlo. Marie Formáčková si sice postěžovala na útok proti svobodě slova, ale představila jen 1. díl knihy. K prolomení soudního zákazu nedošlo. K tomu podotýkám, že svoboda slova nezakládá automatickou povinnost postižených strpět neoprávněné veřejné ostouzení, zvláště ne, je-li zaplaceno penězi škůdce.

Nástrojem „zneškodnění“ rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouuci se ale stalo vystoupení advokáta Jana Rosáka. Pan advokát oznámil chvályhodný záměr zabývat se slabým postavením poškozených v trestním řízení a nejednotným rozhodováním soudů. Jako příklad si vzal příběh údajného poškozeného Pavla Buráně, jemuž se dle jeho názoru zproštěním obžalovaných stala křivda. Jména obžalovaných neuvedl, čímž se pojistil proti stíhání v řízení na ochranu osobnosti. Samozřejmě se nezmínil o postavení jeho chráněnce jako dlužníka. Zejména však před posluchači zatajil, že jej obhajuje v řízení, v němž jej stíhá NCOZ pro podezření z podvodu se škodou 140 mil. Kč a v semináři je nástrojem pro šíření jeho pravdy.

Ve svém výkladu pojal výpověď Pavla Buráně o únosu a vydírání jako zjevenou pravdu, o níž nelze pochybovat. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci nezůstal kámen na kameni. Když horlil o nadužití postavení odvolacího soudu, přemýšlel jsem, jak mohl složit advokátní zkoušku. Bylo zřejmé, že kauzu zná jen povrchně, což ani nemohlo být jinak. Zkritizoval nejvyššího státního zástupce za  údajné vyjádření, že nepodá dovolání, protože věc je pro něj uzavřená. Největšího faux pas se dopustil nařčením pravomocně zproštěného obžalovaného tvrzením, že chtěl podplácet soud a za tím účelem složil peníze. Navázal na to tvrzením, že pachatelé, kteří měli podplácení provést, se scházeli se státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a intervenující státní zástupce v odvolacím řízení byl pasivní a dokonce se odmítl zabývat novým nabídnutým svědectvím v neprospěch zproštěných.

Skutečnost je ale jiná. Pana pravomocně zproštěného v průběhu řízení navštívil jakýsi Patrik Kalous řečený Kotleta a nabídl mu zajištění zprošťujícího rozsudku za odpovídající odměnu, která se nakonec vyšplhala až na 25 mil. Kč. Jenže oslovený se obrátil na policii a jeho další jednání s podvodníkem již probíhalo pod kontrolou NCOZ. Policie nakonec provedla za účelem usvědčení trojice pachatelů předstíraný převod 10 mil. Kč. Pachatelé návnadu přijali a všichni tři byli zadrženi a putovali do cely předběžného zadržení. S nimi přísedící ze senátu, který soudil obžalované. Zásoboval totiž pachatele informacemi z útrob soudu, jejichž znalostmi se pak chlubili, aby si před podváděným dodali na věrohodnosti. Tři zadržení se dostali do vazby a nakonec byli pravomocně odsouzeni k nepodmíněným trestům, z toho dva cestou dohody o vině a trestu. Pan přísedící po propuštění z cely předběžného zadržení okamžitě resignoval na svou funkci, takže se ani nedostal před kárný senát.

Uskutečnila se jediná schůzka pachatelů se státním zástupcem, jenž je spolužákem jednoho z nich. Měla posloužit jako důkaz o stycích se státním zastupitelstvím pro podváděného, jenž se na ni směl zpovzdálí podívat.

Intervenující státní zástupce se poctivě snažil dosáhnout vrácení věci nalézacímu soudu, ale žádný nový svědek jej neoslovil. I tato kritika chování státních zástupců byla neoprávněná.

Pan advokát ukončil své vystoupení pábením o možnosti ústavní stížnosti nebo dokonce postupu k Evropskému soudu pro lidská práva. Takovou možnost ale poškozený podle současné právní úpravy nemá.

Moderátor semináře Jan Hrbáček vyhodnotil vystoupení pana advokáta jako silné a věřím, že jako nástroj ke zmatení myslí posluchačů mohlo být účinné. Václav Peričevič je vtipně doplnil příslovím, dovezeným ze Slovenska: proč bychom si kupovali drahé policisty, když si můžeme koupit levné soudce. Chtěl tím naznačit, že soudci odvolacího soudu byli zaplacení? Možnost jejich korupčního ovlivnění již ostatně naznačil v jednom vystoupení i Luboš Xaver Veselý, významná figura mezi ochránci Pavla Buráně.

Pokud nejvyšší státní zástupce Igor Stříž nepodá dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, někdo rozumný by měl panu Pavlu Buráňovi poradit, aby vzal rozum do hrsti a začal splácet dluh. Bude mít dost starostí i bez sporů s bývalým společníkem.

Vystoupení advokáta Jana Rosáka by měly věnovat pozornost pohaněné orgány. Svoboda slova má své hranice.  O svobodě slova advokáta to platí dvojnásob.

Spolek Šalamoun se necítí vázán rozhodnutím Městského soudu Brno. Uveřejnil na svých stránkách inkriminovanou 1.kapitolu ze zakázané knihy. Ctihodný strážce zákonnosti tím vrhl podivné světlo na svou úctu k soudnímu rozhodnutí. Nemá vlastní poznatky, na jejichž základě by mohl kauzu hodnotit. Jediným zdrojem jeho poznání je pábení pana Pavla Buráně. Stejně je na tom autorka Marie Formáčková.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

ROZHOVOR PRO PARLAMENTNI LISTY

Tento rozhovor vyšel na Parlamentních listech 9.4.2023:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Skudci-v-talaru-II-O-tom-co-bezne-nevidime-s-autorem-Zdenkem-Jemelikem-734011

Zdeňku Jemelíkovi vyjde v blízké době druhý díl knihy Škůdci v taláru. Píše o kauzách, které sám sledoval v soudní síni a většinou zná alespoň podstatné části spisu z přípravného řízení. „Jde zejména o kauzy, které dospěly k právní moci rozsudku, takže nejde o vzkazy soudcům, jak by měli uzavřít rozpracovaný případ. Některé kauzy patří nenávratně do historie a jejich probírání může pouze sloužit k pochopení různých souvislostí v dění v justici nebo ve veřejném životě,“ uvedl Jemelík v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Pane Jemelíku, v dohledné době vám vyjde druhý díl knihy Škůdci v taláru. Jak hodnotíte ten první?

Musím upřesnit informaci. Druhý díl „Škůdců“ již vyšel, ale zatím jen v digitální podobě na webu Bezvydavatele. „Papírového“ vydání se ale dočkáme během pár dní. Promiňte mi, že neodpovím na vaši otázku. Nemohu přece hodnotit své dílo. Otázku byste měl položit čtenářům. K prvnímu dílu bych pouze poznamenal, že jsem měl obrovské potíže s nalezením nakladatele, který byl ochoten „Škůdce“ vydat bez mé účasti na nákladech. Takže oceňuji, že první díl prošlapal cestičku tomu druhému. Dále uvádím, že první díl neměl podporu v reklamě, takže se špatně prodával. Měl navíc smůlu, že vyšel současně s knihou Roberta Šlachty Třicet let pod přísahou, které byly plné výlohy knihkupectví a Česká justice z ní uveřejňovala ukázky, zatímco „Škůdce“ knihkupci vystavili jen ojediněle a Česká justice odmítla uveřejnit aspoň recenzi Jana Schneidera.

V soudních síních trávíte mnoho času. Jakým způsobem se posouvá kultura uvnitř těchto prostor? 

Za významné považuji zavedení pořizování zvukových záznamů v trestním řízení, jemuž se z počátku soudci bránili. Má ovšem také své „mouchy“. Dříve předseda senátu diktoval hlasitě protokol, kdežto dnes protokol vzniká až dodatečně podle zvukového záznamu a jeho úroveň ovlivňuje zdatnost zpracovatele. Otvírá se tím prostor pro deformace, jejichž náprava bývá obtížná. Uvedu příklad „ze života“: z jistého protokolu vypadla svědkova výpověď, podle které nebožtík nosil za největších veder dlouhé spodky. Ve skutečnosti mrtvola, vylovená z Labe, měla krátké spodky. Obhájkyně podala stížnost, na kterou soudce odvolacího soudu reagoval sdělením, že do protokolu se zapisují jen důležité informace, ale tato důležitá nebyla: z toho, že nebožtík nosil stále dlouhé spodky nelze vyvodit, že zrovna v den své smrti si z nějakého důvodu nemohl vzít krátké. Další významná změna je běžné používání zvukových záznamů veřejností. Kdysi jejich pořizování soudci v rozporu se zákonem zakazovali, pak už jen bylo nebezpečí, že bude ze soudní síně vykázán účastník, který na začátku hlavního líčení pořizování záznamu neohlásil a dnes už většina soudců ani oznámení nevyžaduje. Například v kauze „Čapí hnízdo“ soudce Jan Šott na začátku hlavního líčení pořizování hromadně povolil a dokonce dovolil zájemcům, aby si diktafony nakladli na řečniště. Někdy ale dochází k porušování zásady anonymity veřejnosti. Někteří soudci se dožadují představení účastníka, jenž je něčím znepokojil. Byl jsem například vystaven šikaně ze strany soudce Aleše Novotného, který při jednom jednání prohlásil, že zná pana Boka a pana Jemelíka, ale hned na dalším se dožadoval, abych povstal a představil se. 

Se zřejmou nejednotností vedení řízení jsem se setkal v řízení o podmíněné propuštění odsouzených, kdy se mnou jako s předkladatelem návrhu nebo nabídky společenské záruky soudy jednaly různě: někde mě posadili na místo obhájce a jednali se mnou tomu přiměřeně, ale jinde jsem směl sedět mezi veřejností a na konci jednání jsem dostal vyhotovení rozhodnutí, aniž bych dostal příležitost do dění zasáhnout.

 Nicméně celkově hodnotím vývoj kultury jednání příznivě.

 O jakých kauzách bude zmíněné pokračování?

 Píši pouze o kauzách, které jsem sledoval v soudní síni a většinou navíc znám aspoň podstatné části spisu z přípravného řízení a zejména kauzy dospěly k právní moci rozsudku, takže nejde o vzkazy soudcům, jak by měli uzavřít rozpracovaný případ. Některé kauzy patří nenávratně do historie a jejich probírání může pouze sloužit k pochopení různých souvislostí v dění v justici nebo ve veřejném životě. Proto jsem se např. vrátil ke kauze „katarského prince“, o které stále kolují různé fámy. Dále jsem zařadil veřejnosti celkem neznámý, ale nesmírně zajímavý případ „záhadného pana R.R.“, jehož trestní stíhání zahájily československé orgány až v době, kdy byl bezpečně v emigraci. Vrátil jsem se také k zajímavému případu Shahrama Zadeha, v němž nastal nový vývoj po vydání prvního dílu. Podotýkám, že jsem jeho případ sledoval od r. 2014 až do ukončení dohodou o vině a trestu v r. 2021, i když mezi námi nakonec došlo k porušení důvěry, jež mě vedlo k vypovězení podpory. 

Velkou pozornost věnuji kauze Aleny Vitáskové, její podřízené Michaely Schneidrové a pronásledování podnikatelského klanu Zemků, všech uvedených stíhaných ve společném procesu. Potěšilo mě zproštění obžaloby obou výše zmíněných dam, ale rmoutí mě odsouzení všech tří Zemků a některých jejich spoluobžalovaných, jež považuji za hrubý justiční přehmat zahájený obžalobou, jež má dle mého laického názoru povahu křivého obvinění. 

Aktuální je „zlínský horor“, příběh manželů Novotných, které dostal trestním oznámením do potíží údajný poškozený Pavel Buráň, jenž se pokusil zbavit se věřitele Jaroslava Novotného jeho odesláním za mříže. Odnesla to i manželka věřitele, která neměla s manželovými obchody nic společného a doplatila ztrátou naděje na získání akademické hodnosti profesorky a vyhazovem z vysoké školy, v které působila jako docentka. Případ nabyl zvláštní aktuálnost: nespokojený „poškozený“ Pavel Buráň se pokusil naklonit si veřejnost a možná i soudce v době, kdy se čekalo na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Získal pro svou podporu několik novinářů a spustil mediální kampaň. V jejím rámci vznikl druhý díly knihy Zločiny beze zbraní. Vývoj pokračuje podáním trestního oznámení na něj pro křivou výpověď a poškozování cizích práv, které na něj podal jeho věřitel a s ním dva účastníci jeho údajného únosu a vydírání. Dále se rozběhlo občanskoprávní řízení na ochranu osobnosti proti účastníkům mediální kampaně, v jehož rámci soud zakázal distribuci výše zmíněné knihy. 

Za zmínku jistě stojí případ „hříšného doktora“ Jaroslava Bartáka, původně odsouzeného za špatné nakládání se zaměstnankyněmi, jež ho provázely na zahraničních cestách. V době pobytu ve vězení se stal obětí komplotu organizované skupiny, která proti němu vykonstruovala obvinění z přípravy útěku z vězení, vražd a vydírání jeho nepřátel. Po letech nakonec dosáhl zprošťujícího rozsudku. Kromě toho, že jsem jeho případ sledoval u soudu, zasáhl jsem v jeho prospěch do řízení o podmíněné propuštění. Na okraj všech zmiňovaných kauz uvádím, že jsem hlavní líčení soudní sice doprovázel komentáři, ale publicistickému doprovodu nepřičítám vliv na příznivé výsledky. 

Pracoval jste na knize sám, nebo vám někdo pomáhal? 

Stejně jako v případě článků, jsem jediným pachatelem zločinu. 

Mediálně sledované byly kauzy Petra Kramného a Čapího hnízda. Jak je s drobným odstupem času hodnotíte názvem vaší knihy? 

Tato kniha nemá se zmíněnými kauzami nic společného. Případem Petra Kramného se nezabývá spolek Chamurappi, jehož jsem předsedou, ale spolek Šalamoun. Vím, o co v ní jde, ale nezabývám se jí. Proto o ní ve „Škůdcích“ nemůže být zmínka. Kauzu Čapí hnízdo jsem sice sledoval v soudní síni, ale v době uzavření textu knihy bylo ještě do prvostupňového rozsudku daleko a zatím není jasné, zda se žalobce odvolá. Takže hlavní líčení jsem sice provázel komentáři, ale v knize se jí nezabývám. Dodávám, že kauza mě zaujala jako příklad zneužití trestního řízení k politickým cílům a jako příklad selhání kontrolní moci státu. Podle mého laického názoru měli být přednostně stíháni státní úředníci, kteří nechali dotaci vyplatit. Jinak kauza není věcně příliš zajímavá, dotace posloužila k úhradě malé části pořizovacích nákladů užitečné investice a Agrofert nakonec dotaci vrátil. Čili dle mého soudu nejde o žádné velké drama. Správně jsem předjímal zprošťující rozsudek nad Andrejem Babišem dříve než jeho obhájce, v případě Jany Nagyové jsem si nebyl jist. V tuto chvíli ještě nemám k disposici písemné vyhotovení rozsudku, ale nebudu překvapen, pokud se žalobce odvolá. 

Kde bude kniha k sehnání? 

V běžné distribuční síti, hromadné odběry přímo u nakladatele.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEJISTOTY OBĚTÍ ZLOČINU

V našem právním řádu není ústavněprávně  zakotven nárok oběti zločinu na dopadení a potrestání pachatele. Na první pohled se zdá, že je to újma na občanských právech, ale není tomu tak: i kdyby se takové ustanovení v Ústavě nacházelo, nárok by byl nevymahatelný, protože vždy mohou vyvstat objektivní okolnosti, jež by jeho naplnění znemožnily. Když nic jiného, v cestě stojí např. institut promlčení, ztráta způsobilosti pachatele podrobit se trestnímu řízení aj.

Obětem nezbývá než svěřit  vymáhání jejich práva do rukou orgánů činných v trestním řízení a spolehnout se, že z úřední povinnosti udělají vše, co je  v jejich silách, aby jim bez zbytečných průtahů zjednaly spravedlnost. Nemají ovšem jistotu, že se jejich naděje naplní, že vše bude fungovat tak, jak očekávají.

Může se stát, že oběť ztratí důvěru, např. pod dojmem skutečnosti, že nějaký orgán sice přijal trestní oznámení a začal s jeho prověřováním, ale čas běží a žádné viditelné  výsledky nejsou. Např. sleduji řízení, vedené u nejmenované složky Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), která zahájila prověřování koncem r. 2019, ale dosud nedospěla ke sdělení obvinění. V případě je podezření na trestnou činnost tabuizovaných podezřelých a hrozí promlčení. V jiném případě si složky GIBS téměř celý rok případ přehazovaly jako horký brambor, aby pak ta, které nakonec zůstal v ruce černý Petr, oznámení založila ad acta a úmyslně popírá existenci prokazatelných skutečností. Takové události samozřejmě vyvolávají nedůvěru a z ní vyplývající netrpělivost poškozených.

Možnosti poškozených udělat si vlastní představu, zda se orgány věnují jejich záležitosti s přiměřeným úsilím a odborností, jsou velmi omezené, téměř žádné. Dospěje-li prověřování jejich oznámení k zahájení úkonů trestního řízení, získají právo nahlížet do spisu. Ale trestní řád umožňuje vyšetřovateli v odůvodněných případech přístup do spisu odepřít. Poškozený většinou nemá možnost prověřit závažnost důvodů k odmítnutí ani je vyvrátit. Bývá to například obava z vynesení informací k nepovolaným osobám. Jakékoli vysvětlení je pro poškozené nepřesvědčivé, protože nevylučuje možnost, že nahlédnutí do spisu by vedlo k odhalení liknavosti. Vyšetřovatel si takto může s poškozenými  hrát neomezeně dlouho. Např. sleduji případ, v němž poškození projevili přání nahlédnout do spisu 23. června 2021 a splnění řady opakovaných  žádostí se dočkali až 8.února 2023 a i pak dostali k nahlédnutí jen rudiment. Správnost rozhodnutí o nepovolení nahlédnutí do spisu opakovaně potvrdil dozorový státní zástupce, který se na začátku snažil vyšetřování znemožnit. Poškozeným se vybavuje přísloví o kozlu zahradníkem.

Odmítání nahlížení do spisu může skutečně mít racionální důvody. Vrchnostenský přístup k poškozeným má ale také stinnou stránku: vyšetřovatel se jím vzdává možnosti, že by v dialogu s poškozenými získal dosud přehlížené opomenuté důkazy.

Trestní řád nabízí poškozeným možnost obrátit se na dozorové státní zastupitelství s žádostí o vykonání dohledu nad činností vyšetřujícího orgánu. V případě, že s výsledkem dohledu nejsou spokojeni, mohou jej nechat přezkoumat vyšším státním zastupitelstvím, jehož rozhodnutí je konečné. Nemají-li ani pak úspěch, doporučuje se osvědčené řešení: vyšetřování skončilo, zapomeňte.

Nastavení pronásledování pachatelů tak, že nad vyšetřujícím orgánem (ať je to PČR nebo GIBS) bdí dozorové státní  zastupitelství, hypoteticky zajišťuje, že poškozeným se nakonec dostane spravedlnosti, byť někdy se zpožděním. Většinou to funguje. Ale občas dochází k selhání: pachatele se nepodaří usvědčit, nebo až v době, kdy nastalo promlčení trestného činu. A nelze vyloučit možnost, že dozorový státní zástupce z jakýchkoli důvodů liknavost vyšetřujícího orgánu prostě zakryje, třeba i proto, že mu vyhovuje promlčení.

Trestní řízení totiž neprobíhá ve vzduchoprázdnu. Někdy na jeho průběh působí vlivy, s nimiž trestní řád nepočítá a ani počítat nemůže. Ve hře jsou samozřejmě osobnostní vlastnosti a vazby příslušných vykonavatelů spravedlnosti. Nebo to mohou být místní poměry, které se promítnou do podjatosti ať již vůči pachateli nebo vůči poškozeným. Bohatý podnikatel se může setkat s nechutí ke stíhání pachatele útoku na něj, protože vyvolal závist.  Jednotlivé oblasti mají svá specifika. Např. Zlínsko má pověst oblasti s hojným výskytem podivných, nevysvětlitelných příhod v trestním řízení. Nepřehlédnutelný je kastovní přístup. Z úst vysokého činitele PČR jsem vyslechl názor, že policie nemůže vyšetřovat státního zástupce jako podezřelého, protože to je osoba ve zvláštním postavení vůči policii. Ale s nadměrnou zdrženlivostí v přístupu k usvědčování policistů a státních zástupců jsem se setkal i na nižší úrovni. Jsou prostě lidé, kteří jsou pro orgány činné v trestním řízení psychologicky  tabu, i když je žádný právní předpis apriorně nechrání. Zvláštní vztahy mohou působit u Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), která doplňuje stavy z řad příslušníků PČR. Není vyloučené, že nějaké složce GIBS napadne oznámení proti policistům, kteří mezitím přešli do stavu GIBS. Měli by pak vyšetřovat bývalé kamarády nebo možná i sebe. Nejhorší jsou korupční vlivy. Nemusí jít vždy o uplácení, ale také o poskytování pachatelem zvláštních služeb nebo výhod orgánům, jež ho mají pronásledovat. Znám případ nabízení dobrého zaměstnání v případě odchodu policistů do civilu. V nejmenované lokalitě koluje mezi policisty fáma o 30 milionech Kč, které vyčlenil bohatý podnikatel na ovlivnění intenzity trestního řízení. Při přijetí a vyplacení úplatku nebyl nikdo přistižen, ani se o to nikdo nepokoušel. Ale v řízení se odehrály věci, které jsou neuvěřitelné a pozorovatele zvenčí nutně napadá, že na účinkující působila nějaká „magie“. Speciální případ jsou soudci, které chrání zákon: nemohou být stíháni bez souhlasu prezidenta republiky.

Nechci ovšem tvrdit, že trestní řízení jako celek je nespolehlivým nástrojem odvety za škody, způsobené obětem. Většina procesů probíhá přesně podle trestního řádu. Objasněnost trestných činů je vysoká. Ojedinělé selhání jedinců, vedoucí k nezákonným postupům v trestním řízeni, ať již ve prospěch pachatelů nebo naopak v neprospěch nevinných občanů ovšem nelze žádnými prostředky úplně vyloučit. 

Do zvlášť slabého postavení se oběti trestného činu dostávají v případě, že nalézací soud zprostí domnělé pachatele obžaloby. Zákon nedává poškozeným možnost odvolat se v neprospěch obžalovaných. Může se odvolat pouze žalobce. Ale pokud odvolací soud jeho odvolání nevyhoví, zproštění je pravomocné. Jeho zvrácení je dosažitelné jen zcela výjimečně dovoláním nejvyššího státního zástupce, jemuž ovšem Nejvyšší soud ČR nemusí vyhovět.

Řekl bych, že poškozený, jenž upíná svou naději pouze k nejvyššímu státnímu zástupci, by měl začít realisticky uvažovat, jak se naučit žít s prohrou. Je to rozumnější než pustit se do nákladných  pokusů o zrušení soudního rozhodnutí mimoprávními prostředky.

Ctěné případné čtenáře upozorňuji, že jsem  laik, a dle vyjádření jednoho velmi vysokého činitele z bezpečnostní komunity mé postoje jsou „jakobínské“, takže mé úvahy je třeba zkoumat s nejvyšší možnou opatrností..

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.