ZDENĚK JEMELÍK, COVID A VĚZNICE

Média na nás chrlí záplavu deprimujících čísel o řádění coronaviru, část z nich  se spornou vypovídací hodnotou. Zastrašují a zpracovávají tak veřejnost, aby bez odporu přijímala omezující opatření, jež vláda postupně zavádí za účelem zastavení šíření nákazy, jež je skutečně děsivé. Působivé jsou zprávy o pronikání coronaviru do  domovů důchodců.   Protože tempo zamořování  obyvatelstva se navzdory chaotickým vládním zásahům stále zrychluje, bezradnost plodí stále další utužování omezení. Až na to, že nebyl zastaven provoz místní hromadné dopravy, vyhlášením zákazu vycházení od 21 hod. jsme se konečně dostali na úroveň, připomínající stanné právo z doby heydrichiády.

K veřejnosti se nedostávají povzbuzující  zprávy aspoň o dílčích úspěších v potírání nákazy. Je jich málo, ale mlčí se o nich. Příkladem jsou skvělé výsledky obrany Vězeňské služby ČR proti zamoření věznic.

Věznice jsou přeplněné. V některých bydlí vězni v celách pro 4 až 12 ubytovaných, se společnými toaletami a sprchami, v oddílech až pro 80 osob. Většina věznic by neměla prostor pro oddělené ubytování nakažených. Jsou to podmínky, jež činí věznice téměř bezbrannými  proti masivnímu šíření nákazy. Již na začátku řádění coronaviru Institut Aleny Vitáskové a spolek Chamurappi se nezávisle na sobě obrátily na příslušné úřady s varováním a s návrhy opatření na radikální snížení počtu vězňů, ale neuspěly.

Ostatně ani vedení Vězeňské služby ČR nepovažovalo tehdy za nutné zbavit se části chovanců. A nakonec se skutečně ukázalo, že své síly nepřecenilo. Při počtu 11 tis. zaměstnanců Vězeňské služby ČR a 19 768 vězňů k 23.říjnu 2020 jsou údaje o počtech nakažených a umístěných v karanténě velmi příznivé. Podle článku na České  justici ze  dne  26. října 2020 bylo nakažených 23 vězňů. Největší problém vznikl v září v příbramské věznici, v které si 21 odsouzených přineslo nákazu z pracoviště mimo věznici, ale z nich jen čtyři měli klinické příznaky. Ostatní museli zůstat v karanténě a reptali kvůli tomu, že nesmí pracovat. Poněkud  horší je stav u zaměstnanců, z nichž onemocnělo 336 a 96 bylo v karanténě. Ani tato čísla ale nejsou tragická.

Soudím, že k úspěchu vedla prozíravost vedení, včasnost ochranných opatření a kázeň na nižších stupních  řízení. Měl jsem možnost sledovat postupné zavádění opatření. Z počátku se nedělo nic zvláštního: při vstupu do věznice jsem musel strpět změření teploty a podepsat čestné prohlášení, že jsem zdráv a ani v mém okolí se nevyskytuje covid. Uvnitř bylo samozřejmé použití desinfekce rukou a použití roušek. Poprvé za dlouhé roky, během nichž se občas věnuji podpoře žadatelů o předčasné podmínečné propuštění, jsem nevěděl, jak vypadá má chráněnka, dokud jsme se nesetkali v soudní síni, kde mohla sejmout roušku. Pak přinesl advokát první případ covidu do věznice a návštěvy skončily. Také jsem se již nesetkal s podporovanou odsouzenou v soudní síni, protože veřejné zasedání se konalo ve formě videokonference. Vedení Vězeňské služby ČR znepřístupnilo věznice dávno před tím, než to  nařídila vláda.

Příčina úspěchu ale asi nespočívá jen v odříznutí věznic od vnějšího světa. Nevíme celkem nic o vnitřních opatřeních. Vládní odborníci by se měli s výsledky Vězeňské služby ČR seznámit a její zkušenosti zužitkovat.

 Pokud by se ale situace nakonec vymkla z rukou, vážným problémem by byla malá kapacita vězeňských nemocnic, které disponují pouze 200 lůžky a nemají kam svou kapacitu rozšiřovat. Nemají ve vybavení ani jeden plicní ventilátor. Vláda, která je se svými opatřeními obvykle aspoň jeden krok za vývojem, by měla s předstihem z opatrnosti připravit případný přesun části nakažených odsouzených do civilních zařízení. Improvizace by se mohla vymstít. Civilní nemocnice ve svých úvahách o kapacitách s náhlým přísunem nakažených vězňů nepočítají a také by bylo nutné zajistit jejich oddělení od běžných pacientů a ostrahu.

Doufejme, že Vězeňská služba ČR si i nadále povede v boji s nákazou stejně dobře, jako dosud. Ale z opatrnosti je třeba připravit modelové řešení pro případ, že by coronavirus obranu prolomil.  Neprodleně by měly být do obou vězeňských nemocnic dodány plicní ventilátory a nesmí se zapomenout na nutnost zaškolení jejich obsluhy. A politici i novináři by měli občas projevit uznání pracovníkům Vězeňské služby ČR, kteří se sami chválit neumí.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

KOLIK STOJÍ PODJATOST SOUDCE ?

Zlínské soudkyni Ivetě Šperlichové se kdysi přihodila nehoda: na poradě senátu si „pustila pusu na špacír“ a notně pohaněla účastníky řízení včetně obhájců. Někdo její  monolog nahrál a nahrávku doručil novináři Lubomíru Xaverovi Veselému, který ji zveřejnil na svém webu. Následně ještě proběhly úkony, potvrzující autentičnost zvukového záznamu. Příhoda vyvolala  poprask.

 Paní soudkyně se v monologu prohlásila za odklízečku lidského odpadu. Přiřkl jsem jí označení „soudkyně OLO“ a věnoval jsem jí několik článků, z nichž lze získat podrobnější informace.

Nenašel se kárný žalobce, který by nelegálně získaný zvukový záznam přijal jako důkaz nemravného jednání a na jeho základě by podal kárnou žalobu: byly obavy, že kárný soud by nezákonně získanou nahrávku jako důkaz odmítl. Později se vyjádřil Ústavní soud,  že nelegálně získaná nahrávka není použitelná jako důkaz v kárném řízení, ale jako důkaz podjatosti v řízení u Ústavního soudu ji přijal. Ivetu Šperlichovou prohlásil za podjatou.Je to zvláštní logika, či spíše popření logiky: podjaté chování soudce je základním porušením etických norem chování, čili je kárným proviněním. Je-li nahrávka plnohodnotným důkazem podjatosti, měla by být i důkazem kárného provinění.

Uznání podjatosti předsedkyně senátu mělo závažný účinek: její prvostupňový rozsudek byl odvolacím  soudem zrušen a proces musel proběhnout znova u jiného senátu.

 Soudní řízení bylo zahájeno  15. června 2015 a k prvostupňovému rozsudku se dopracovalo dne 18. června 2018. Druhý prvostupňový rozsudek soud vyhlásil dne 2.října 2020.

 Zrušením rozsudku z 18. června 2018 byly zmařeny náklady, vložené státem i obžalovanými do první části procesu a také narušování životů obžalovaných se stalo nadbytečným. Státu i obžalovaným nezbylo nic jiného než platit. Budou-li obžalovaní zproštěni obžaloby, budou mít nárok na odškodnění za celý proces, budou-li odsouzeni, budou mít „k lepšímu“ také ztrátu nákladů za zmařenou část procesu. Podjaté soudkyně se toto vše nijak nedotkne. Nikoho nenapadne, že by bylo možné po  ní žádat regresní příspěvek na škodu, a pokud by někdo s takovým nápadem přišel, nejspíš by neuspěl.  Je postavení obžalovaných rovné se státem a s paní soudkyní? A kdo ze tří účastníků řízení je na tom nejlépe ?

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

MINISTRYNĚ VS. MÍSTOPŘEDSEDKYNĚ EK

Pod nenápadným nadpisem „Benešová jednala s prezidentem Zemanem, s rozpočtem ministerstva je spokojená“ uveřejnila Česká justice dne 14.října 2020 článek, z jehož úvodní a rozsahem nejvýznamnější části se dovídáme o nevoli, kterou v paní ministryni vyvolala jakási zpráva Evropské komise o právním státě v České republice. Chce se kvůli ní sejít s místopředsedkyní EK Věrou Jourovou.

Je to svérázný projev redakční politiky: nadpis článku skrývá nejdůležitější část obsahu. Zejména zde chybí podrobnější informace o tom, o jakou zprávu se jedná a kde se lze s její obsahem seznámit. Česká justice o ní žádnou zprávu nepřinesla, natož aby ji zveřejnila.

Je to příznačný přístup k informování veřejnosti a Česká justice v tom není sama. Řeč je o zprávě Evropské komise, vydané 30.září 2020 pod názvem „Právní stát: první výroční zpráva o stavu právního státu v celé Evropské unii“, tedy o dokumentu nepochybně významném. Do referování o něm či o jeho zpřístupnění veřejnosti se ale nikdo nehrne. Je dostupný na internetových stránkách zdejšího zastoupení Evropské komise.

Poněkud podrobnější zprávu o znepokojení paní ministryně přináší server Euraktiv v článku  „Podle Benešové není zpráva EK o právním státu v ČR přiléhavá, chce se sejít s Jourovou.“

Z kusých informací z obou článků se zdá, že Marii Benešovou zpráva popudila, protože mimo jiné pojednává o útocích na nezávislost soudců a Věra Jourová k ní čerpala informace jen ze zpráv neziskových organizací, zatímco s paní ministryní nikdo nemluvil.

Nedivil bych se, kdyby zpráva o neziskových organizacích jako o jediném informačním zdroji byla pravdivá, neboť od orgánů resortu spravedlnosti by se EK mnoho nedověděla o nepřístojnostech, snižujících kvalitu našeho právního prostředí: ty jsou vycvičeny na jejich zastírání a na ochranu pokleslých soudců a státních zástupců.

 Po seznámení s předmětnou zprávou ale znepokojení paní ministryně nerozumím. Řekl bych, že je vůči poměrům v České republice docela šetrná a nenacházím v ní žádné obvinění z ohrožování nezávislosti soudců. Četl jsem ji ovšem v českém překladu. Je možné, že Marie Benešová četla anglický originál a že jeho formulace jsou ostřejší.

Budu zvědav na výsledek jejího jednání s paní místopředsedkyní EK. Obávám se, že vnitřní ustrojení obou dam neposkytuje předpoklad k navázání vztahů hlubokého vzájemného porozumění. Věra Jourová je jednou z obětí pokleslých orgánů činných v trestním řízení. Z nezákonné vazby si asi odnesla nezhojitelný šrám na duši. Naproti tomu myšlení Marie Benešové je jistě ovlivněno dlouholetým působením v prokuratuře a státním zastupitelství a nákloností k represivnímu pojetí výkonu spravedlnosti.

==========================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

 

 

 

UROB SÚSEDOVI DOBŘE…

V pátek 2. října 2020 vyhlásil Jiří Dufek, předseda senátu zlínské  pobočky Krajského soudu v Brně, rozsudek nad skupinou obžalovaných, kteří dle tvrzení obžaloby měli připravovat výrobu padělků cigaret Marlboro. Byl to v pořadí druhý prvostupňový rozsudek v tomto řízení s tímto námětem, když ten  první, vyhlášený předsedkyní Ivetou Šperlichovou, označované v mých článcích přezdívkou „soudkyně OLO“, byl zrušen jako vydaný podjatou soudkyní.

 Skupina obžalovaných není jednolitá. V článcích o této kauze jsem poukázal na svár dvou táborů, jež jsem označoval jako „Slušňáky“ (bratři Lebánkovi & spol.) a „Rošťáky“ (bratři Šulyokovi & spol.). Svár vyústil až v použití násilí na bratrech Lebánkových ze strany Romana Šulyoka, za které byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Pokračoval pak ve vystoupeních Romana Šulyoka jako fabulujícího svědka obžaloby proti „Slušňákům“. Teprve později jsem pochopil, že „zvláštní jednotkou“ je ods. Jiří Uhřík ml., který má nějaký spor se „Slušňáky“ a  příležitostně se přiklání k „Rošťákům“. Jeho úloha mi není úplně jasná. Poznamenávám pouze, že již v době běhu tohoto řízení se uplatnil jako  dodavatel potřeb pro balení cigaret v jiné kauze podobného druhu, v které kupodivu nebyl obviněn, pouze zůstal v postavení nevypovídajícího svědka.

Mimo „Slušňáky“ a „Rošťáky“ stojí řemeslníci, najatí na zprovoznění výrobních strojů za účelem přípravy jejich prodeje na Ukrajinu. Nikdy jsem nepochopil, proč byli obviněni. Až do navezení tabáku mohli věřit, že připravují stroje na prodej.

 Znám moudrého člověka, jenž s oblibou používá valašské přísloví „urob súsedovi dobře, ose.e ti plot“. Toto přísloví se mi vybavilo, když jsem naslouchal chaotickému ústnímu odůvodnění rozsudku. Bratři Lebánkovi nepochybně „urobili dobře“ Romanu Šulyokovi, když na doporučení  společného známého mu pronajali skladové prostory, aniž by jej znali, a věříce legendě, že po předvedení strojů zájemci   je Roman Šulyok vyveze do zahraničí. Kdyby mu „neurobili dobře“ unikli by nepříjemnostem osmiletého pronásledování orgány činnými v trestním řízení.

Držím-li se nazírání na skutkový děj také jako na projev konfliktu výše zmíněných skupin, pak musím konstatovat, že „Slušňáci“ rozsudkem „dopadli jako sedláci u Chlumce“. Dřívější předsedkyně senátu, podjatá Iveta Šperlichová, vyčlenila věc  obž. Romana Šulyoka do samostatného řízení, v němž jeho trestní stíhání pro neúčelnost zastavila. Také věc jeho mladšího bratra Jana vyloučila do samostatného řízení, ale aspoň mu uložila podmíněný trest. Její rozsudek byl ale zrušen.  Následně jej senát Jiřího Dufka zprostil obžaloby. „Rošťáci“ tedy vyšli z řízení bez újmy, zatímco „Slušňáci“ zatíženi sice jen podmíněnými, ale přece jen tresty odnětí svobody a citelnými peněžitými tresty. Je to v přímém protikladu k nezpochybnitelné skutečnosti, že celou údajnou trestnou činnost uvedli do pohybu „Rošťáci“, kteří se dle svědeckých výpovědí před soudem zabývali výrobou a prodejem padělků cigaret Marlboro v provozovně v Malhosticích a do Lůžkovic  se přesunuli, když jim v Malhosticích „začala hořet koudel“.

 Rozsudek senátu Jiřího Dufka je v každém případě podstatně mírnější než někdejší výplod senátu „soudkyně OLO“. Nepadl ani jeden nepodmíněný trest a dokonce byl překvapivě zproštěn obžaloby obž. Jan Šulyok. Zproštění obž. Jozefa Kajaby z rozsudku „soudkyně OLO“ zůstalo zachováno. Bratrům Lebánkům soud uložil trest tří let odnětí svobody s odkladem na čtyři roky a k tomu každém peněžitý trest ve výši 750 tis. Kč. Ostatní odsouzení dostali dva roky s odkladem na dva, u některých jen na jeden rok. Společnosti Vltava Holding a.s. soud uložil peněžitý trest ve výši 500 tis. Kč.  Odsouzení jsou přesto vesměs rozhořčeni. Dle mého laického názoru není na místě se jim divit, či je dokonce za to kárat.

Sledoval jsem toto řízení z velké části již v době jeho vedení „soudkyní OLO“ a celé od počátku po převzetí předsedou senátu Jiřím Dufkem. Zaznamenal jsem jisté rozdíly ve stylu vedení procesu oběma soudci. Musím přiznat Jiřímu Dufkovi větší důkladnost dokazování  a respekt k právům obžalovaných. Přesto, nebo právě proto, ani po opakovaném poslechu zvukového záznamu z vyhlášení  rozsudku, jemuž jsem byl přítomen, jsem myšlenkové pochody tohoto senátu nepochopil. S napětím očekávám písemné vyhotovení rozsudku, z něhož se možná dovím, jak vlastně  to všecko pan předseda senátu myslel. Obávám se, že pro něj nebude snadné uhájit některé formulace před odvolacím soudem, tedy prokázat funkční vztah mezi nimi a konkrétními důkazy. Připadá mi, že nahrazování střízlivého vyhodnocení důkazů spekulacemi je zde mimořádně rozsáhlé, dokonce významnější „než je v kraji zvykem“.

Především trestná činnost probíhala podle Jiřího Dufka  v podmínkách selankovité (trochu přeháním) pohody mezi „Slušňáky“ a „Rošťáky“, takže všechno zlé páchali společně a v dohodě. Od počátku jednali se záměrem neodvést  spotřební daň z vyrobených cigaret. Společně zorganizovali návoz strojů z Malhostic do Lůžkovic, který si „Slušňáci“ přímo vyžádali. Společně převzali na překladišti zásilku tabáku od neznámého dodavatele. Většími „zločinci“ byli zřejmě „Slušňáci“, kteří určitě vše řídili, neb stroje se nacházely v jejich objektu a dokonce byli vlastníky dovezeného tabáku a vyrobených cigaret. Vyrobené  cigarety z provozovny odváželi někam k sobě,  takže jim nelze prokázat objem výroby.

 Jako laikovi se mi věci jeví podstatně odlišně. Vztah  „Rošťáků“ k „Slušňákům“ vnímám jako agresi „Rošťáků“, zahájenou umístěním strojů ve skladu „Slušňáků“ pod záminkou přípravy jejich prodeje, pokračující neplacením nájemného, pak přes fyzické napadení Jana Lebánka v kanceláři jeho firmy a svévolné nakládání s jeho služebním autem až po brutální vydírání, které vyneslo Romanu Šulyokovi trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Dokud jsem nepoznal zblízka jak bratry Lebánkovy, tak Romana Šulyoka, nedůvěřoval jsem výkladům „Slušňáků“, že pod vlivem strachu z něj dělali vše pro to, aby jeho stroje ze skladu zmizely. Mezi oběma „partami“ je zjevný konflikt mentalit, stylu života, společenského  postavení a v dané kauze přímých obchodních zájmů.  Tuto  okolnost senát předsedy Jiřího Dufka velkoryse přehlíží.

Budu zvědav na upřesnění formulací v písemném vyhotovení rozsudku např. ve vztahu k údajnému „vyžádání“ dopravení strojů z Malhostic do Lůžkovic. Nevím o žádném důkazu, jenž by prokázal zájem „Slušňáků“ na nastěhování strojů. Bez náležitého vysvětlení nepochopím, jak mohli Lebánkovi vstoupit již na počátku do hry s úmyslem krátit spotřební daň, když je zřejmé, že na začátku nemohli tušit, že by mělo dojít k výrobě a prodeji cigaret. Nechápu, jakým způsobem vykonávali Lebánkové řídící činnost vůči řemeslníkům ve skladu, když do něj nechodili a výměna informací mezi nimi a řemeslníky není prokázaná. Ve skladovém areálu byly i jiné firmy : řídili je snad také ? Nepáchali společně s nimi ještě jinou trestnou činnost ? Nesrozumitelné mi je také tvrzení, že obě strany společně převzaly na překladišti zásilku tabáku od neznámého dodavatele, když je přece známo, že na místě činu byli pouze ods. Uhříkové – otec a syn a s nim ods. Radek Rajnoha, který bydlel ve  skladovém areálu a působil jako „děvče pro všechno“ s úkolem poskytnout v případě potřeby pomoc každému uživateli. Podle pana soudce „Slušňáci“ zřejmě věděli o všem, co se v areálu „šustlo“, i když ve skutečnosti nevěděli, a byli u všeho, i když u toho nebyli. Ještě větší záhadou je otázka, proč si Jiří Dufek myslí, že dovezený tabák patřil „Slušňákům“, když o tom není žádný důkaz. Netuším dále,  z jakého tabáku měli dle pana předsedy obvinění vyrábět cigarety před uskutečněním dovozu zásilky, k němuž došlo dva dny před vniknutím celníků a policie do skladu.

Zde se dostávám k opomenutí velevýznamného důkazu, započatému již „soudkyní OLO“, které se sice soudce Jiří Dufek pokusil napravit, ale nevedl si s přiměřeným důrazem. Jde o skutečnost, že příjezd kamionu s tabákem na překladišti očekávala skupina celníků, kteří o jeho příjezdu věděli předem a pořídili videozáznam o překládce zboží z kamionu na vozidlo ods. Uhříků. V záznamu o akci identifikovali pouze jim patrně známé osoby z řad dnešních odsouzených, ale vůbec se nezajímali o identifikaci osob, doprovázejících tabák, o identifikaci kamionu a doprovodného osobního vozidla, a nepídili se po dokumentaci k tabáku. S pravděpodobností blízkou jistotě lze usuzovat, že Pátrací odbor Celní správy musel vědět, odkud tabák přijede, kdo jej koupil a objednal a zaplatil přepravu. Také musel vědět, kdo celníky upozornil na příjezd kamionu. Jde o klíčové informace: kdo obstaral tabák, chtěl vyrábět.

„Soudkyni OLO“ mezera v dokazování netrápila. Soudce Jiří Dufek  se pokusil ji zaplnit vedením zdvořilé korespondence s Celní správou, která však žádnou použitelnou informaci neposkytla. Nepokusil se přimět ji k poslušnosti a slušnému chování trestním oznámením proti jejím vedoucím pracovníkům pro pohrdání soudem a mařením spravedlnosti. Dle mého laického názoru Celní správa odpíráním poskytnutí úplných informací soudu zastírá trestnou činnost svých zaměstnanců z r.2012. Tradičně bezzubá GIBS se tím nebude zabývat, protože skutek se stal v dávné minulosti a následky nezákonného jednání dopadly jen na hlavy bezbranných obžalovaných. Nelze se nezmínit o tom, že až do navezení tabáku do skladu nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení a obžalovaní měli aspoň hypoteticky právo věřit, že se připravuje pouze prodej strojů.  

 Z logiky věci by mělo vyplývat, že jsou-li příjemcem tabáku společně „Slušňáci“ a „Rošťáci“, tabák jistě byl jejich společný majetek. Není proto pochopitelný myšlenkový skok pana předsedy senátu k označení „Slušňáků“ za jediné majitele tabáku a vyrobených cigaret.

 Není také známo, jak pan soudce dospěl k názoru, že Lebánkovi odváželi vyrobené cigarety „k sobě“, když žádný sklad cigaret nebyl nalezen a také nebyly neexistující padělky podchyceny na trhu. Zřejmě scestný je názor, že skutečně probíhala výroba, opírající se o záznamy o  provozu balicího stroje, získané s pomocí otřesového čidla, umístěného celníky na balicí stroj. Neexistuje žádný důkaz o tom, že se zdařilo uvést do provozu výrobní stroj.

Zvláštností myšlenkových pochodů soudce Jiřího Dufka je také jeho přesvědčení, že Roman Šulyok měl nějakou oprávněnou pohledávku za „Slušňáky“, která ovlivňovala jeho chování. Neví sice, jak vznikla, čeho se týkala, o její existenci nemá důkaz, ale z tohoto předpokladu vychází při vyhodnocování důkazů v neprospěch „Slušňáků“ a v náznaku skoro omlouvá  Šulyokovo trestné jednání k jejich škodě, za které byl pravomocně odsouzen.

Ústní projev může být nepřesný či nesrozumitelný. Není proto vyloučeno, že v písemném vyhotovení  rozsudku sice zůstanou zachované oznámené tresty, ale v jeho odůvodnění bude vše jinak, než se mi jako laikovi  jevilo při poslechu ústního odůvodnění.

A hlavně: prvostupňový rozsudek je pouze popsaný papír, který bez potvrzení odvolacím soudem není nezpochybnitelným nosičem pravdy.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je / dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

/