NE ABOLICI

Vyslechl jsem pozorně výroční rozhovor pana prezidenta Petra Pavla pro Českou televizi k třetímu výročí jeho nástupu do úřadu hlavy státu. Pan prezident se v něm projevil jako svědomitý uživatel zdravého selského rozumu. V žádném případě se nechoval jako neoficiální hlava opozice. Neříkal nic zásadně překvapujícího. Jen mírně mě překvapila jeho shovívavost ve vztahu ke skutečnosti, že si vládní zmocněnec Filip Turek zabral pro sebe kancelář ministra, takže ministr musí užívat kancelář náměstka. Čekal bych, že prezident republiky spíše napomene vládu k hospodárnosti, spočívající ve zrušení nadbytečné funkce vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Grean Deal. Vláda ji zřídila v době, kdy nebyla obsazena funkce ministra a sloužila k usnadnění práce ministra zahraničí Petra Macinky, jenž dočasně řídil i ministerstvo životního prostředí. Nikdy v minulosti funkce vládního zmocněnce neexistovala, obsah jeho činnosti je součástí agendy ministra, takže již není potřebná. Ukájet ješitnost Filipa Turka za peníze daňových poplatníků je v rozporu s deklarovanou finanční odpovědností vlády. Ale budiž, pan prezident zřejmě nechtěl rozdmýchávat vášně, probuzené jeho zatvrzelým odmítáním jmenování Filipa Turka do jakékoli ministerské funkce. Není mi známo, zda jeho názory kromě jiných negativních poznatků o něm ovlivnilo také vědomí, že se jedná o bývalého blízkého přítele zločince Ivana Jonáka. Moderátor se ho na to nezeptal. 

Nicméně ve vystoupení zazněla drobná zmínka, týkající se činnosti spolku Chamurappi a tedy i mne jako jeho předsedy. Pan prezident se na dotaz moderátora vyjádřil, že nikdy neuvažoval o udělení abolice obžalovaným, ač snad nějaký podnět k tomu dostal. Nevím samozřejmě, jaké podněty do Kanceláře prezidenta republiky přicházejí, ale vím o dvou, podaných spolkem Chamurappi ve prospěch obžalované Jany Nagyové a spoluobžalovaného Andreje Babiše. První jsme podali ještě v době vlády Petra Fialy, kdy mi trochu starost dělalo vědomí, že rozhodnutí pana prezidenta by mohl zmařit odepřením kontrasignace předseda vlády. Nakonec jsem ale usoudil, že slušný člověk Petr Fiala by svému odpůrci neuškodil. Tento podnět k udělení abolice KPR vyřídila s úřednickou precizností: dostal jsem vyrozumění, že jeho projednání nebylo možné, protože obžalovaní se na dotaz KPR k podnětu nevyjádřili. Pochopil jsem, že pan prezident by nemohl udělit milost s vědomím rizika, že ji omilostnění odmítnou. Pomyslel jsem si cosi o nezdvořilosti obžalovaných k prezidentovi. Druhý podnět jsme podali již za vlády Andreje Babiše. KPR jej tentokrát úplně ignorovala. 

Udělení milosti prezidenta republiky ať v té či jiné formě je jeho výsadní, ničím neomezenou pravomocí a případná kritika jeho rozhodnutí by byla nepatřičná. Zúčastnil jsem se jako člen Spolku Šalamoun řady jednání o vyhovění našim žádostem o milost s panem prezidentem Václavem Klausem, často zastupovaným jeho spolupracovníky pány Ladislavem Jaklem a Jiřím Weiglem. Nabyli jsme jistotu, že posouzení důvodnosti žádostí byla vždy věnovaná poctivá péče, neboť pan prezident Václav Klaus měl k této agendě vstřícný vztah.  Ale i tak jsme u něho uspěli jen občas. Ale kvůli odmítnutí jsme na něho  a jeho spolupracovníky nezanevřeli, protože od začátku jednání jsme věděli, že vyhovění je možné jen velmi, velmi výjimečně. 

Musím připustit, že způsob, jakým se agendou milostí zabýval pan prezident Václav Klaus, byl pracovně náročný a byl zátěží jak pro něho osobně, tak pro jeho spolupracovníky. Je věcí volby prezidenta, jakou pozornost chce milostem věnovat. 

Není novinkou, že jsem opakovaně vyjádřil přání, aby se pan prezident Petr Pavel v přístupu k agendě milostí panu prezidentovi Václavu Klausovi aspoň přiblížil. Stejně jako kdysi předseda Spolku Šalamoun, pan John Bok, i já si myslím, že stát má mít ventil, jímž napraví křivdy v případech, u nichž to z nějakých formálně právních důvodů není možné, nebo tehdy, kdy by výkon trestu přinesl odsouzenému nebo jeho blízkým neúměrně velké utrpení. „Seřízení ventilu“ na větší nebo menší tlak je ovšem věcí prezidenta. 

K nevyhovění výše zmíněných žádostí o abolici navíc poznamenávám, že myšlenkové světy prezidenta a justičního potížisty jsou od sebe velmi vzdálené a ke shodě stanovisek může dojít jen šťastnou shodou okolností. V případě kauzy „Čapí hnízdo“ jsem považoval za žádoucí, aby jednou provždy zmizela ze světa, neboť ji považuji za ostudu české justice a navíc jsem chtěl předejít projednání žádosti justice o vydání obž. Andreje Babiše k pokračování soudního řízení. 

Odmítám používání nástrojů trestního řízení k řešení politických problémů. V tomto případě se lze právem domnívat, že cílem oznamovatele podezření na spáchání trestného činu bylo vytlačení Andreje Babiše z politického bojiště, na němž začal být nepříjemně úspěšný. Svědčí o tom skutečnost, že oznamovatel podal trestní oznámení s velkým zpožděním po údajném činu. A podezřelá je i skutečnost, že se jím policie za těchto okolností začala zabývat. Mám mnoho zkušeností z podávání podnětů k prověření podezření, takže vím, že policie většinou bývá neochotná. Např. v případě „kauzy Jesenice“, o které často píši, od podání podnětu z 8.prosince 2020 uplynulo několik týdnů „přetahování“ s Národní centrálou proti organizovanému zločinu (dále jen NCOZ), než se až po zásahu tehdejší vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové věci nakonec ujala Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS). Tuším, že obž. Andrej Babiš se nemýlí, že bez záměru ho poškodit by předkladatel trestního oznámení u policie asi neuspěl. 

Když už se pak policejní stroj rozjel jako parní válec a pod dozorem státního zástupce Jaroslava Šarocha začal tísnit Andreje Babiše, členy jeho rodiny a spolupracovníky, nakonec dospěl ke zjištění, že k trestnému činu nedošlo. Jenže tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman využil své výjimečné zákonné oprávnění, z houfu nevinných vytáhl Andreje Babiše a Janu Nagyovou a zařídil jejich postavení před soud. Tato okolnost je hodně neobvyklá. V podobných situacích jsem se na nejvyšší státní zástupce obracel opakovaně, ale nikdy jsem neuspěl. Např. ve výše zmíněné „kauze Jesenice“ jsem oslovil nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, který se o mém podání ani nedověděl, což se pokusil zastřít tím, že mi přímo lhal (upozorňuji, že v tomto řízení mám oficiální postavení zmocněnce poškozených, takže zahození podnětu do koše je trestuhodné).  

Pavel Zeman svým zásahem navodil zvláštní situaci. Obžalobu na jeho „vyvolené“ podal stejný dozorový státní zástupce, který před tím dovedl policejní vyšetřování ke zjištění neviny. A již dvakrát se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku senátu předsedy Jana Šotta. Nabízí se otázka, v které situaci jednal v souladu se svým svědomím: když zastavil trestní stíhání ? když podal obžalobu ? když se odvolal ? A: neměl by se zbavit nevděčného úkolu ? 

O zastavení trestního stíhání obž. Jany Nagyové a Andreje Babiše abolicí jsem v prvé řadě stál kvůli subjektivnímu přesvědčení, že k jejich stíhání není zákonný důvod. Tuto myšlenku ale na tomto místě nebudu rozvádět, byť zatím v její prospěch svědčí dva zprošťující rozsudky. Domnívám se, že jsem našel  v řetězci dokazování mezeru, jejíž zacelení by patrně bylo pro argumentaci obžaloby osudové. Ale pro ověření domněnky potřebuji položit obž.Andreji Babišovi dvě stručné otázky. Doufám, že snad tato informace k panu obžalovanému pronikla, ale už dlouhou  dobu se ke mně chová jako nepřítel, nekomunikuje a položení otázek mi odpírá. K otázce důvodnosti trestního stíhání se možná později vrátím. 

K podání žádosti o abolici mě vedl další důvod: chtěl jsem předejít řízení k žádosti justice o vydání obž. Andreje Babiše k pokračování trestního řízení soudního, abych zamezil dalším ztrátám času řečnickými orgiemi v Poslanecké sněmovně. Mou nechuť k jednání o žádosti o vydání obžalovaných Andreje Babiše a Tomia Okamury navíc posiluje vědomí o jeho zbytečnosti, dané totalitním stylem myšlení poslanců, kteří hromadně rozhodují o předem daném výsledku jednání. Na to jim mohla stačit čtvrthodina. 

Na tomto místě podotýkám, že mě netěší, že se obž. Andrej Babiš rozhodl bránit se vydání. Projevil tím obavy z účinnosti právních úvah senátu předsedkyně Evy Brázdilové, nedůvěru k senátu soudce Šotta, který ho již dvakrát zprostil obžaloby a nakonec i ke svým obhájcům, kteří by měli umět argumentaci senátu předsedkyně Evy Brázdilové vyvrátit. Nehrozilo mu velké pracovní zatížení účastí u hlavního líčení, navíc měl možnost vyžádat si jednání v nepřítomnosti. Pro mne je tato záležitost o to nepříjemnější, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze znám jen z druhé ruky. Provázel jsem trestním řízením řadu obžalovaných a vždy jsem měl přístup k základní dokumentaci. Až v tomto případě jsem při zahájení hlavního líčení neznal obžalobu a až dosud jsem se nedostal k usnesením odvolacího soudu. Nejsem ovšem neoficiálním přidruženým členem týmu obhájců, jak běžně bývám. 

Vše výše uvedené jsou záležitosti, s nimiž prezident republiky běžně nepřijde do styku, takže je ani při rozhodování nemůže zohlednit. Neposkytnutí abolice neohrožuje nikoho na životě, čili o nic nejde. Soudní řízení s obž. Janou Nagyovou bude pokračovat nerušeně dál, takže obhajoba bude mít příležitost změřit síly s žalobcem a senát nezávislých soudců pod vedením předsedy Jana Šotta jim to utkání „odpíská“. Výsledek odhalí také perspektivy pozdější obhajoby obž. Andreje Babiše. Nové rozhodnutí o jeho přístupu k pokračování řízení není v nedohlednu. Obž. Andrej Babiš si na ně  prostě počká, a veřejnost s ním.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

OBŽALOVANÁ JAKO POKUSNÝ KRÁLÍK

 Dne 5.března 2026 proběhla v Poslanecké sněmovně výjimečná trapnost: poslanci vládní koalice v jednotě hodné časů totality rozhodli o nevydání dvou vrcholových politiků výkonu soudní moci. Režiséři se pojistili proti probuzení svědomí některých poddaných Andreje Babiše nepovolením neveřejného hlasování. Dění ovládl vůdcovský princip, totalitní myšlení zvítězilo. Oba obšťastnění politici jsou v postavení, v němž by měli jít občanům příkladem přísným dodržováním občanských ctností. Místo toho se nadřadili nad plebs (quod licet Iovi non licet bovi). Nejtrapnější na tom je skutečnost, že nedosáhli ničeho zásadního: stále jsou obžalovaní a pokud nezasáhne nějaká vis maior, jednou se budou muset před soud postavit. 

Tomio Okamura sehrál v tomto divadle roli poněkud komickou. Nevyslovil žádné přání, jak by měli poslanci SPD hlasovat. Byl velkorysý: každý nechť hlasuje podle své vůle. Mohl si to dovolit: věděl, že Andrej Babiš má režii událostí pevně v ruce, takže je o něho postaráno. Bil se v prsa, že SPD nedovolí, aby byli lidé stíháni za názor. Své síly ale přecenil: projednání důvodného podezření na spáchání trestného činu nelze politickým rozhodnutím zabránit. Připouštím pouze, že v jeho případě je důvodnost podezření velmi sporná, ale to je jiná záležitost. Když už jednou orgány oznámení přijaly a výsledkem přípravného řízení bylo podání obžaloby, vše pak musí proběhnout podle zákona. Subjektivně soudím, že v jeho případě nejde o projev pochybného politického názoru, ale spíše o projev nevkusu autora plakátků i toho, kdo je nechal šířit. Kdybych byl předsedou senátu, v rámci předběžného projednání obžaloby bych ji nepřijal. Soud se nemá zabývat „ptákovinami“. Protože obžaloba stojí na úvahách o povaze skutku, výsledek jejího projednání bude nejistý. Chápu, že se Tomio Okamurovi nechce do řízení, jehož výsledek bude nejspíš stát na mudrování znalců, a bude proto nejistý. Ale jednou tomu neuteče. 

Naproti tomu se stále divím postupu Andreje Babiše, jeho obhájců a poradců, který ho přivedl k rozhodnutí nenechat se vydat k soudnímu jednání. V 1. kole hlavního líčení proběhlo velmi důkladné dokazování, na základě jehož vyhodnocení vznikl zprošťující rozsudek. Od té doby se důkazní situace nezměnila. Senát předsedy Jana Šotta si s prvním usnesením odvolacího senátu předsedkyně Evy Brázdilové poradil takřka ve chvilce a obžalované zprostil obžaloby znova. Důkazní situace se nezměnila, zákonným soudcem zůstává senát předsedy Jana Šotta a úspěšní obhájci se nepropadli do pekla. Přesto obžalovaný Andrej Babiš najednou projevuje nedůvěru senátu předsedy Jana Šotta a obhájcům, jimž dosud neměl co vytknout, a třetímu hlavnímu líčení se vyhnul. Půjde v něm o formálně právní střet názorů odvolacího senátu, obhajoby a ve výsledku názorů senátu 1. stupně. Věří pan obžalovaný nepřekonatelnosti právnické zdatnosti senátu předsedkyně Evy Brázdilové do té míry, že svou situaci považuje skutečně za ztracenou, takže se  musí bát odsouzení a rozhodl se ukrýt se za poslaneckou imunitu? Jak v tom případě dospěl k defétistickému stanovisku? Kdo a jak mu radil ? Podle mého laického názoru měl spíše zásadně změnit taktiku obhajoby a případně obhájce. 

Doufám, že projevy jeho nedůvěry se týkají jen výše zmíněných osob, nikoli justice obecně. 

Nemám podklady k odpovědnému posouzení situace. Monitoroval jsem řadu komplikovaných kauz. Vždy jsem kromě účasti při hlavním líčení měl k disposici pro jejich posuzování všechny podklady, jež jsem potřeboval. Až v tomto případě jsem při zahájení hlavního líčení neměl v ruce kopii obžaloby a neznám ani první, ani druhé usnesení odvolacího soudu. Neměl jsem nikdy možnost hovořit s Andrejem Babišem o kauze Čapí hnízdo (kterou opakovaně označuji za ostudu české justice) a nikdy jsem nemluvil s obžalovanou Janou Nagyovou.  V řetězci důkazního řízení jsem možná našel mezeru, jejíž zacelení by významně zlepšilo vyhlídky obhajoby. Abych měl  jistotu, že se nemýlím, potřeboval bych panu obžalovanému Babišovi položit dvě stručné otázky. Ale nemohu se ho zeptat, protože mi to neumožní. Nevím, zda vůbec o mé nabídce ví, protože komunikaci mezi  námi přerušil.

Nedoceněný zůstává význam skutečnosti, že řízení s obžalovanou Janou Nagyovou poběží v samostatném procesu. Obhajoba bude mít příležitost vyvrátit stanovisko senátu předsedkyně Evy Brázdilové. Pokud neuspěje, bude to výstraha i pro Andreje Babiše. Naopak, třetí „zprošťák“ by potvrdil můj názor, že se pan obžalovaný měl soudu postavit. Na kauze paní obžalované se prokáže, na čí straně je více pravdy. Poslouží tak obhájcům Andreje Babiše jako pokusný králík. Na okraj podotýkám, že mi je líto, že ji v té šlamastyce Andrej Babiš nechal samotnou, ač mu dobře sloužila.

Nenastane ale úplný konec případu. V případě odsouzení Jany Nagyové přijdou ke slovu řádné a mimořádné opravné prostředky, v případě jejího zproštění patrně odebrání případu senátu předsedy Jana Šotta. Možná začne „soudní pingpong“. Jako laik nadále soudím, že jednou to skončí pravomocným zproštěním Andreje Babiše a Jany Nagyové. Ale nejspíš to dá fušku.

Bylo by dobře, kdyby vládní i opoziční politici po 5. březnu 2026 již  nepokračovali aspoň na čas s vyvoláním různých kratochvíli (např.vyslovení nedůvěry vládě), jež kromě otevření prostoru pro řečnické orgie nemají žádný smysl. Vláda nechť konečně v klidu vládne. Doporučuji, aby si v ušetřeném čase politici prostudovali Peroutkovo Budování státu a zamysleli se nad srovnáním prvorepublikové politické kultury s tou dnešní. Prospěšné by mohlo být porovnání nakládání s Bohumírem Šmeralem tehdy a s poslaneckým klubem Pirátů a Vítem Rakušanem dnes. A nedokážu si představit, že by se šéfové našich vládních a opozičních stran scházeli na poradách obdoby  Parlamentní pětky a dokázali spolu mluvit bez projevů  nenávisti a vzájemného urážení. Měli by se naučit  klást si otázku, „o co jde,  nejde-li přímo o život ?“ Správnou odpověď jim nenapovím, ale měli by si ji najít sami a podřídit se.

==========================================================================

 V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KYJ NA STÁTNÍ ZÁSTUPCE ?

Před pár dny jsem přirovnal pana ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce  k buldozeru. Zdá se, že se od svých předchůdců liší opravdovostí záměrů na vynucení prospěšných změn v resortu spravedlnosti. Patrně se méně bojí o postavení v politice. Vyvolal značnou pozornost  zveřejněním úmyslu zřídit Generální inspekci justice s pravomocemi vůči státním zástupcům podobnými, jaké má Generální inspekce bezpečnostních sborů vůči policii. Přirozeně naráží na odpor. Někteří státní zástupci a stejně tak i soudci jsou přesvědčeni, že nezávislost zahrnuje právo na beztrestné špatné nakládání s občany a o toto právo se nechtějí nechat připravit. Proto již „do zbraně“ volá Unie státních zástupců a znepokojení dal najevo prezident republiky,  jehož postoje jinak sdílím (s malou výhradou nedostatečného zájmu o agendu milostí), ale v tomto případě mu asi  dle mého soudu chybí informace. Pan ministr bude muset věnovat péči jeho zasvěcení. 

Jeroným Tejc ale nepřišel s nápadem na ustavení výše zmíněného úřadu jako první. Již před lety se do eklepu Poslanecké sněmovny dostal poslanecký návrh na zřízení Generální inspekce justice, který vznikl na půdě Spolku Šalamoun. Obsahoval pravidla vyšetřování profesních poklesků státních zástupců a soudců. V žádném případě nepřipouštěl přezkoumávání rozhodovací činnosti ve věci. Tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman se při soukromé diskusi se mnou vyjádřil, že chybí orgán přípravného řízení k projednávání návrhů na podání kárné žaloby. Svědčí to o tom, že naše úvahy nebyly zjevně nedůvodné. 

Moudrý soudce Pavel Kučera jako náš vážený konzultant byl do vypracování návrhu zákona zasvěcen a k názvu vymyslel zkratku „GIJ“. Smáli jsme se, že „GIJ“ zní podobně jako „kyj“. 

Zřízení inspekce nemělo způsobit zrušení kárného řízení v jeho současné podobě, spíše nastolovalo souběh dvou systémů. Kárným žalobcům zůstalo nadále právo podat kárnou žalobu na základě vlastních poznatků, podnětů od občanů, zejména od účastníků řízení, nebo na základě podnětů od GIJ. Jejich nezávislost zůstala nedotčena. Na rozdíl od kárných žalobců, kteří mohou, ale  nemusí, a dle poznatků z praxe konají jen zřídka, inspektoři GIJ by měli zákonnou povinnost zabývat se každou nepravostí, na kterou narazí, prošetřit ji a po vyhodnocení poznatků z šetření přijmout opatření. Na zákonnost činnosti GIJ měla dohlížet Generální prokuratura při Nejvyšším soudu ČR. Generální prokurátor by byl vybaven jak kárnou, tak trestněprávní pravomocí. Kromě toho mu připadla pravomoc stížnosti pro porušení zákona. V tomto ohledu jsme se částečně inspirovali příkladem Rakouska. 

Aktivisty spolku Šalamoun k úvahám o potřebnosti zřízení  GIJ vedly poznatky o častém výskytu nepotrestaných kárných provinění, která někdy svými následky vedou k chybným rozhodnutím ve věci. Skutečnost, že po provinění následuje trest jen výjimečně, vede k lehkovážnosti v přístupu k služební kázni a k podceňování požadavků na respektování dobrých mravů v jednání s účastníky řízení. 

Pro názornost uvedu jako „příklad ze života“ případ svévole v zacházení s nepravomocně zproštěnou konkrétní obžalovanou. V době „honu na solárníky“ ( jenž mi připomínal „hon na kulaky“), ji obžaloval žalobce Radek Mezlík, posedlý potřebou trestat za každou cenu. Podobně posedlý soudce Aleš Novotný jí vyměřil trest 8,5 roku odnětí svobody. Odvolací soud jej pouze snížil na 7,5 roku. Pokusili jsme se odvrátit od odsouzené nutnost trest vykonat. S podporou ministra Roberta Pelikána jsme podali žádost o milost. Nešli jsme cestou projednání vypracovaného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, protože celá procedura by byla výrazně delší než vyhodnocení žádosti o milost. Ale pan prezident Miloš Zeman se zachoval stejně nemilostivě jako nedávno můj osobní nepřítel, šéf Agrofertu Andrej Babiš,  když jsem u něho hledal podporu pro hladovějící krásné děti „nebezpečné delikventky“, samoživitelky: odsouzená musela nastoupit  do domu smutku na přiléhavé adrese Rozkoš  990 (věznice ve Světlé n.S.). Ale na základě dovolání z kanceláře Bartončíků (obhájců Andreje Babiše a Jany Nagyové) Nejvyšší soud ČR po sedmi měsících nařídil její propuštění na svobodu a nové projednání obžaloby. Prožívala pak přibližně dva roky útrap obžalovaného, stíhaného na svobodě: bez nároku na pracovní příjem či dávky sociální podpory. Při novém projednání nezměněné obžaloby soud tentokrát vynesl zprošťující rozsudek. Žalobce Radek Mezlík se s tím nesmířil a podal odvolání, jímž se dožadoval, aby odvolací soud ignoroval právní názory Nejvyššího soudu ČR a vrátil věc znova na 1. stupeň. Při svém vzdělání a zkušenostech samozřejmě musel vědět, že s odvoláním neuspěje, protože odvolací soud musí respektovat závěry dovolacího rozhodnutí. Ale byl spokojený: prodloužil trápení obžalované o dva měsíce. Vyvolal sice utrpení, které bylo zcela zbytečné a nepotřebné, ale kárný žalobce se pro něho nenašel.  

Jistě bych na tomto místě mohl pojednat o usilovné snaze státních zástupců všech stupňů zajistit beztrestnost zločincům, kteří se v „kauze Jesenice“ dopustili násilí, omezování osobní svobody a vydírání na zlínských podnikatelích bratrech Lebánkových. Jako zmocněnec poškozených ale nemohu  v tuto chvíli psaním ohrozit běh opatření,  která jsem vyvolal. Na druhé straně tím, co jsem již dříve uveřejnil v článcích o „kauze Jesenice“, se otevřel prostor pro působení nezávislých investigativců, neomezených pravidly počínání zmocněnce poškozených. Jde o výjimečný zločin a pobuřující chování trestních orgánů. Investigativci by určitě měli o čem psát. Není ale zájem. Zřejmě dosud deep state nerozhodl, že by se rozvíjení tohoto příběhu dalo zhodnotit vyvoláním skandálu ke škodě toho neb onoho politika, hnutí či strany.  

Závažných prohřešků se dopouštějí i soudci. Mohl bych vyprávět o případech, kdy soudci soudili a poškozovali obžalované, ačkoli měli povážlivé mezery ve znalostech trestního spisu. Podle mého laického názoru by měli okamžitě přijít o talár. Ale ještě  žádný z nich nečelil kárné žalobě. Zvlášť mě pohoršilo jednání bývalého místopředsedy Krajského soudu Brno Aleše Flídra, který nepovolil obnovu procesu obžalovaných, když se k jejich odsouzenému činu přiznal skutečný pachatel. Na základě stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ČR jeho rozhodnutí zrušil s tím, že došlo k porušení zákona v neprospěch odsouzených. Stížnost na podnět Chamurappi paradoxně podala ministryně Marie Benešová, která kdysi vyvolala policejní vyšetřování proti mně kvůli mým aktivitám justičního potížisty. Odsouzení se nakonec dočkali zprošťujícího rozsudku v řízení, které trvalo zhruba 5 let. Soudce Aleš Flídr si kárné řízení nevysloužil. Později mě napadl velmi hrubým dopisem, za který se mi omluvil ministr i předseda soudu, ale kárnou žalobu na něj nikdo nepodal. 

Výše uvedené „příběhy ze života“ dokazují, že současná soustava kárného  řízení je bezzubá, funguje jen někdy. Nepůsobí jako nástroj rychlé odplaty a odstrašování od nemravného chování. Pokud se tedy pan ministr Jeroným Tejc rozhodl, že půjde cestou „utažení šroubů“, pustil se správným směrem a zasluhuje podporu veřejnosti. Námitky, které se ozvaly z Unie státních zástupců, že jinde v Evropě žádný orgán na způsob Generální inspekce justice neexistuje, jsou bezvýznamné: možná jinde nedochází k nepřístojnostem, které pana ministra přivedly k jeho názorům.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

VZKAZ CENZORŮM

V euforii po Listopadu 1989 jsme se radovali ze zániku Úřadu pro tisk a informace, oficiálního vykonavatele dohledu „strany a státu“ nad veřejnými sdělovacími prostředky, a věřili jsme, že ani běžně rozšířená autocenzura nebude dusit svobodu slova a projevu. Jako v mnoha jiných záležitostech je ale nakonec „všechno jinak“.

Cenzura nemilosrdně funguje dále. Svoboda slova a projevu platí jen potud, pokud to nevadí cenzuře. Nevykonává ji ovšem žádný státní úřad, ale sami majitelé a šéfredaktoři novin. A neřídí ji stát, ale nositelé nejrůznějších zájmů, o jejichž počestnosti lze někdy pochybovat.

Zdá se, v některých případech hraje roli „antibabišismus.“ Není to sice jisté, ale mohlo tomu tak být v případě uzavření mého přístupu na stránky Neviditelného psa, ke kterému došlo v době prezidentské volební kampaně. Byl jsem přispěvatelem Neviditelného psa zhruba dvacet let, o čemž svědčí desítky mých  článků v jeho archivu. Ale právě během prezidentské volební kampaně mi Ondřej Neff bez vysvětlení zavřel dveře. Je to jeho právo majitele, ale současně jde o zásah cenzury.

Chápu, že ledaskoho dráždí mé opakované tvrzení, že „kauza Čapí hnízdo“ je ostudou české justice. Pobuřuji jím zájemce o odeslání Andreje Babiše „do tepláků“. Sám Andrej Babiš mou pozici zhoršuje, protože při kritice novinářů se často vyjadřuje „nevycválaně“. Nechuť cenzorů proti mně v tomto případě nezmínilo veřejné prohlášení předsedkyně mandátového a imunitního výboru prof. Heleny Válkové, nezpochybnitelné odbornice, která jinými slovy říká totéž. Cenzoři se nezamýšlejí nad hrůzností stavu, který by nastal, pokud by se nakonec prokázala oprávněnost kritiky postupu justice a neuznávají proto význam kontroly justice veřejností. Nesdílejí můj názor, že ve věcech trestního řízení nemají místo osobní vztahy, ale pouze přísné vyhodnocování skutkových zjištění a kontrola justice veřejností se ničím jiným nesmí řídit. Jejich pohoršení nemírní skutečnost, že výrok o „ostudě české justice“ doplňuji úvahami, které určitě netěší mého osobního nepřítele Andreje Babiše, ani jeho obhájce. Zejména se s nimi rozcházím v názoru na postoj vládních politiků k žádosti justice o vydání pana obžalovaného k soudnímu stíhání. Kromě toho vytýkám panu předsedovi vlády, že se chová iracionálně, když odmítá odpovědět mi na dvě otázky, jimiž si chci ověřit domněnku, že jsem v důkazním řetězci našel  trhlinu, jejíž zacelení by podstatně oslabilo argumentaci soudkyně Evy Brázdilové.   Zásahem cenzury kvůli tvrzení o ostudě české justice se s vaničkou vylívá i dítě kritiky postoje Andreje Babiše a jeho poddaných k žádosti justice o jeho vydání. „Antibabišismus“ zaslepuje zrak a zbavuje cenzory velkorysosti v názoru na můj přístup ke „kauze Čapí hnízdo“ a na mne jako na domnělého Babišova „koně“.

Jiné cenzory může dráždit můj postoj k ruské agresi proti Ukrajině. Proti „kauze Čapí hnízdo“  to je pro mne bolestivější, protože se mnou kvůli názorovým rozdílům přestali mluvit někteří dlouholetí přátelé, od kterých mě ovšem odděluje generační rozdíl.

Autocenzura se možná uplatňuje ve volbě námětů, jimiž se zabývají investigativní novináři. Jako blogera mě nikdo neřídí, jsem neřízená střela. Vrhám se na náměty, které nacházím jako občanský aktivista ve spolku Chamurappi při potírání nepravostí v trestním řízení. Pustím-li se do kauzy, na jejímž ztroskotání má zájem někdo mocný, nehrozí mi ztráta dobře placeného zaměstnání, protože jsem „na volné noze“. Naproti tomu redaktoři vyhlášených novin patrně uvažují jinak. Čtenáři mých článků vědí, že od prosince r.2020 v „kauze Jesenice“ jako zmocněnec poškozených usiluji o potrestání osmi zločinců, kteří se dopustili násilí a vydírání v jesenickém penzionu U Kohouta na zlínských podnikatelích Ladislavu a Janu Lebánkovým. V této věci zatím příslušné orgány pečlivě  chrání nedotknutelnost „pomníku“, postaveného v r.2016, kdy bývalý zkušený prokurátor, státní zástupce Tomáš Milec pohnal před soud pouze zadavatele vydírání Romana Šulyoka a jeho pomocníka Lukáše Loučku. Od 8. prosince 2020, kdy jsem podal trestní oznámení proti nepotrestaným Šulyokovým spolupachatelům, se na věci nic nezměnilo a příslušné orgány viditelně usilují o zajištění beztrestnosti zločinců vypršením trestnosti.

V této souvislosti vystupuje do popředí rozdíl mezi blogerem a oficiálním investigativním novinářem. Působím v této kauze jako zmocněnec poškozených, což mě v některých ohledech omezuje. Nemohu si např. dovolit vydat se „na kafe“ za podezřelým policistou Františkem Heřmanem, protože bych si mohl vysloužit stíhání pro nátlak na svědka. Vidím zde ale velký prostor pro činnost investigativních novinářů. Obrátil jsem se proto na několik redakcí s nabídkou, že poskytnu startovní informace. V nejlepším případě jsem dostal odpověď, že právě nikdo z redaktorů nemá čas. Speciálně z DeníkuN odpověď nepřišla žádná. Chápu to. Jako bloger jsem proti redaktorům ve výhodě: o miniaturní důchod mě nikdo nepřipraví jinak než kulkou do hlavy. A naděje, že by se Chamurappi ujal slušný sponzor, nehrozí. Nevěnujeme se přece fotbalu. Na druhé straně za mými zády nestojí nikdo, kdo by mě mohl vyštvat do nebezpečné kauzy, aby vypukl skandál,  srovnatelný s bitcoinovou aférou.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.