V článku
„Dovětek k bouři ve sklenici vody“, který kromě mého bloggu vyšel porůznu leckde jinde, jsem se dotkl některých
aspektů návratu Petra Dohnala na Generální ředitelství Vězeňské služby ČR.
Příběh žije dále svým životem a nabývá pitoreskní ráz trapného divadla se
čtyřmi protagonisty. Čtverylku tančí dva ministři a dva generálové. Za nimi
jako kompars se v šeru pohybují pracovníci generálního ředitelství.
Nevím o tak velkých prohřešcích jednoho i druhého generálního ředitele,
abych si mohl dovolit tvrdit, že aspoň jeden z nich je člověk na zahození.
Shodně s názorem, který jsem vyslovil v článku
„Ministerstvo pro destabilizaci vězeňství“ soudím, že oba „generální
spoluředitelé“ jsou profesionálové s plnou kvalifikací pro zastávaný úřad.
Právě proto vše, co se na generálním ředitelství odehrálo od převzetí resortu
hnutím ANO, považuji za nešťastnou záležitost, která vězeňství nepřinesla žádný
prospěch. Pokud je ani výrazně nepoškodila, je to zásluha „lidí dole“, kteří
dělali svou práci bez ohledu na to, kdo jim právě na generálním ředitelství a
na ministerstvu velí.
Zdánlivě čistě právnický šedivý příběh získává barevnost díky tomu, že
jeho hnací silou jsou animozity, které znemožňují tanečníkům čtverylky chovat
se studeně jako hráči pokeru. V tomto případě jsou vztahy uvnitř některých
párů hodně napjaté a soulad uvnitř jiných je solí v očích dalším účastníkům.
Bez ohledu na právní stránku věci zastávám názor, že lidé, jejichž vztah
je postižen ať již jednostrannou nebo oboustrannou averzí, nemohou vytvořit
úspěšný realizační tým projektu. Je proto velmi prospěšné, když jeden
z nich vypadne ze hry. Kdyby zůstal, oba účastníci by se vzájemně
vyčerpávali různicemi a nedosahovali by uspokojivých výsledků.
Křižovat Helenu Válkovou za odvolání Petra Dohnala by za těchto okolností
bylo nemístné: když zjistila, že „soužití“ s ním by bylo neúnosně obtížné,
prostě jej vyměnila. Ostatně Robert Pelikán se ve vztahu k Pavlu Ondráškovi
nechová jinak, stejně jako dříve Pavel Blažek k Jiřímu Treglerovi.
Lidé ale nejsou šachové figurky, které lze vyhodit a pak prostě zavřít do
krabice a dále se o ně nestarat. Odvolání z funkce z důvodů, s nimiž
se odvolaní neztotožnili, je v každém případě příkořím. Nejsou-li „odejití“
za ně odměněni nabídkou účasti na jiném projektu, který by aspoň částečně
vyhovoval jejich představám o své vlastní hodnotě, mohou se smířit s osudem
a najít si sami náhradní uplatnění, nebo mohou různými „odbojovými“ aktivitami
ztrpčovat životy svým nepřátelům. Platí to ovšem i mimo resort spravedlnosti.
Ideální bylo řešení, jímž skončilo schizma policejních prezidentů, kteří
kavalírsky uvolnili ministrovi vnitra svá místa. Ponechání Petra Dohnala „ve
vzduchoprázdnu“ má možná horší následky než samo jeho odvolání. Opakovat
stejnou chybu ve vztahu k Pavlu Ondráškovi by bylo přímo hloupé.
Právní stránka současné situace na generálním ředitelství není tak
jednoznačná, jak se ministr, staronový generální ředitel a lokajští novináři
tváří. Městský soud v Praze sice zrušil rozhodnutí Heleny Válkové, ale
nepřikázal ministrovi, aby vrátil Petru Dohnalovi žezlo a odvolal Pavla Ondráška,
pouze věc vrátil k novému rozhodnutí. Jak jsem uvedl v „Dovětku k bouři
ve sklenici vody“, máme k disposici zkušenosti z pokusů Jiřího
Pospíšila s odvoláváním vedoucích státních zástupců. Podrobil se
prvoinstančnímu soudu, když šlo o Ivo Ištvana, Jana Jakovce a Pavla Kačírka,
ale když mu hodně záleželo na odvolání Vlastimila Rampuly, napadl prvoinstanční
správní rozhodnutí kasační stížností Hany Marvanové, které vyhověl Nejvyšší
správní soud a Vlastimil Rampula definitivně skončil. Nepochybujme o tom, že
být dnes v úřadě nepoddajná Helena Válková, sice by návrat Petra Dohnala
strpěla, ale jistě by podala kasační stížnost i s rizikem, že prohraje i u
Nejvyššího správního soudu. Současná situace je nestandardní v tom, že o
dalším postupu po prvoinstančním rozsudku rozhoduje jiný ministr než ten, který
řízení vyvolal. Všechno je jiné: ministrův vztah k oběma generálům je
odlišný od postoje jeho předchůdkyně a ani vzájemné vztahy mezi ním a jeho
předchůdkyní nejsou přátelské , proto přijímá rozhodnutí Městského soudu v Praze
jako konečné. A Helena Válková nemá právní nástroj, jímž by se mohla pokusit obhájit
zákonnost svého výchozího rozhodnutí. Žádat po Robertu Pelikánovi, aby vedle
práva Petra Dohnala, jehož návrat mu zřejmě vyhovuje, podáním kasační stížnosti
ctil také nepsané právo své předchůdkyně na obhajobu jejího právního názoru, je
zřejmě marné.
Podstatné z toho všeho je skutečnost, že se stalo to, čeho se
obávali odpůrci odvolání Petra Dohnala exministryní Helenou Válkovou: ať se to
komukoli nelíbí, na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR nastalo de iure dvojvládí,
i když ministr spravedlnosti, Petr Dohnal a lokajští novináři se tváří, že zde
je jen jeden zákonný generální ředitel Petr Dohnal, zatímco Pavel Ondrášek
nikdy neexistoval, a pokud existoval, tak v tuto chvíli nejspíš odletěl
raketou na Mars a už se nikdy nevrátí. Ministr vzal prvoinstanční soudní
rozhodnutí za definitivní, a vyložil je tak, že jediným zákonným generálním
ředitelem je Petr Dohnal. Rozhodl právem a nezbývá než to vzít na vědomí.
Druhou stránkou mince je postavení Pavla Ondráška. Jeho jmenování soud
nezrušil. Nebyla zatím zveřejněna zpráva, že by jej ministr odvolal či že by
resignoval, také není známo, že by úřad řádně předal Petru Dohnalovi. Pokud se
toto vše vskrytu neodehrálo, je stále plnoprávným generálním ředitelem Vězeňské
služby ČR vedle Petra Dohnala. Dá se ovšem očekávat, že ministr spravedlnosti
tento stav nějakým způsobem napraví.
Střídání generálních ředitelů (odvozené od střídání ministrů) ovšem
odnáší i výše zmíněný „kompars“, tedy pracovníci generálního ředitelství.
Nemají to lehké. Tu jsou „odcházeni“, tu povoláváni na uvolněná místa po
„odejitých“. Pavel Ondrášek obměnil personální obsazení generálního ředitelství
velmi důkladně, ale Petr Dohnal se již rozjel také
.Zda to prospívá generálnímu ředitelství a Vězeňské službě jako celku, je při
častém střídání generálních ředitelů v nejlepším
případě sporné. Ale proč by si nepohráli s čerstvě nabytou mocí, když
jejich hříčky hradí daňoví poplatníci?
Personální změny, které provádí Petr Dohnal, mají slabou stránku: v situaci
dvojvládí je provádí jen jeden generální ředitel. Když vzniklo dvojvládí na
Krajském státním zastupitelství v Ústí n.L, všechna rozhodnutí podpisovali
oba krajští státní zástupci.
Personální zásahy nových ministrů a generálních ředitelů zejména v případech „nepřátelského“
uchopení moci jsou ale aspoň zčásti pochopitelné. Kolektiv spolupracovníka
jejich předchůdce se k nim může chovat jako k vetřelcům, proto se obklopují svými
lidmi. Cení se každá spřízněná duše, která doprovodí nastupujícího šéfa mezi klubko
hadů.
Na závěr nezbývá, než popřát k Vánocům a do nového roku Robertu
Pelikánovi a Petru Dohnalovi, aby mezi nimi nastalo „spříznění duší“ a vytrvalo
až do vypršení ministrova mandátu, a Pavlu Ondráškovi, aby se pro něj našlo
uplatnění důstojné jeho osobnostních kvalit.
Všechno zlo, popsané v sérii mých článků, vyplývá z toho, že
politické strany tradičně zacházejí s ministerstvem spravedlnosti jako s podřadným
úřadem. Obsazují je nahodile a způsobují časté střídání ministrů. Doplácejí na to
jejich voliči stejně jako voliči opozice a ti, kteří k volbám nechodí.