neděle 25. listopadu 2018

ÚLETY OPOZICE


Opoziční strany, jež jsou trvale nezpůsobilé smířit se s volebním neúspěchem a s ustavením koaliční vlády s důvěrou, využily nechutné reportáže Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka o rozhovoru s Andrejem Babišem ml. k vyvolání pokusu o svržení vlády, popř. o vytlačení Andreje Babiše z politického života. Přestože vláda přežila, není od věci všimnout si, že některé zdánlivě nezpochybnitelné  argumenty opozice  mají povahu následků vládnutí opozičních stran v minulosti, demagogie nebo pokusu o úskok, hodný vlka z pohádky o Červené Karkulce. V některých případech politici tradičních stran spoléhají na to, že občané už zapomněli na různé jejich prohřešky z doby, kdy byli u moci.

Vyčítají Andreji Babišovi, že vtáhl do mediální pranice své děti a zveřejnil informace o jejich nemocech. Ale za celou dobu od jeho vydání k trestnímu stíhání se o tomto tématu nemluvilo až do nákladného výletu Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka do Švýcarska. Andreji Babišovi pak nezbylo, než veřejnosti odhalit nepříjemné skutečnosti.

Někteří opoziční pábitelé vyslovili podezření, že Andrej  Babiš maří vyšetřování kauzy Čapí hnízdo a je odpovědný za průtahy. Neuvedli, v čem má ovlivňování spočívat, jakými zásahy předseda vlády do vyšetřování vstoupil a nevysvětlili, jakým způsobem by mohl prolomit institucionální opatření, jež činí ovlivnění postupu policie téměř nemožným. Mimo to jim uniklo, že naše trestní právo opravňuje obviněného, aby volil jakékoli prostředky na svou obhajobu a svobodně stanovil taktiku obhajoby. Má dokonce právo před soudem nevypovídat nebo i lhát. Nemají-li pábitelé důkazy, pak povídání o maření vyšetřování má pouze hodnotu pomluvy.

Politici, kteří projevili znepokojení nad délkou vyšetřování, zřejmě nemají tušení o předsoudní fázi trestního řízení: ze srovnání s jinými kauzami lze vyvodit, že zatím  délka vyšetřování stále ještě není neobvyklá, i když uzavření spisu je již velmi žádoucí.

V této souvislosti stojí za zmínku, že zřejmě došlo k úniku informací ze spisu, který nejspíš zůstane nevyšetřený a nepotrestaný. Nicméně zveřejněné informace na serveru iRozhlas.cz nasvědčují tomu, že policie nemíní případ odložit nebo dokonce zastavit. V tom případě je ovšem ve veřejném zájmu i v zájmu obviněných, aby se prostor pro spekulace a pomluvy co nejdříve zúžil postoupením věci před soud. Další průtahy jsou nanejvýš nežádoucí.

Další postup bude zpomalovat vyžádání mezinárodně právní pomoci švýcarské policie, neboť jde o administrativně složitou, zdlouhavou  proceduru. Je  zde ovšem možnost vyloučit případ Andreje Babiše ml. do samostatného řízení a stíhat jej jako uprchlého. Ostatně díky výše zmíněné indiskrétnosti serveru iRozhlas.cz si nemůže státní zástupce dovolit trestní stíhání neúměrně protaovat nebo dokonce zastavit, aniž by vyvolal bouři ve veřejnosti. A při projednávání případu před soudem, které je veřejné, budou mít občané celou záležitost pod kontrolou.

Hledají se souvislostí mezi personálními změnami v policejním sboru a v čele GIBS a apriorně se zpochybňuje výběrové řízení na funkci policejního prezidenta. Zavání to paranoiou. GIBS se na vyšetřování nepodílí a zpochybňování personálních změn v policii je především útokem na ministra vnitra Jana Hamáčka, kterého staví do postavení loutky v rukou předsedy vlády.

Zejména KDU-ČSL a Top 09 vystupují jako mravokárci neoprávněně, protože jejich strany  jsou odpovědné za nejbrutálnější zásah do nezávislého vyšetřování, ke kterému došlo odebráním věci Jiřího Čunka původnímu vyšetřovateli a jejím zastavením jihlavským státním zástupcem Arifem Salichovem. Důkazní situace byla tak slabá, že Jiří Čunek by patrně dosáhl zprošťujícího rozsudku. Ale koaliční strana KDU-ČSL přesto vydírala předsedu vlády hrozbou, že odejde z vlády, pokud se Jiří Čunek bude muset dostavit před soud. Pokud chce někdo tvrdit, že není spojitost mezi vydíráním a podivným zastavením trestního stíhání Jiřího Čunka, sotva někoho přesvědčí o pravdivosti svého názoru. Nestydatý zásah do trestního řízení tehdy vyvolal obrovské pobouření veřejnosti a vypukla „válka žalobců“ a začalo se mluvit o „justiční mafii“. Tehdejší ministr spravedlnosti a dnešní předseda TOP 09, politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil jako capo di tutti capi  „justiční mafie“  zaštítil pachatele pobuřujícího skutku,  a potrestal odvoláním tři vedoucí státní zástupce, kteří se zásahem hlasitě  nesouhlasili. Později je musel znova jmenovat. Na vyplacení odškodného po jejich návratu do funkcí se samozřejmě ze své kapsy nepodílel. Pro úplnost připomínám, že později jej předseda vlády Petr Nečas  vyhodil na hodinu a Mirek Topolánek údajně lituje, že neudělal včas totéž. Dnes se Jiří Pospíšil staví do postavení  jediného spravedlivého a strážce nestrannosti vyšetřování. Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr.

Opozice činí Andreje Babiše odpovědným za to, že po 29 letech od pádu komunistické diktatury se vláda opírá o komunisty. Ve skutečnosti tento stav zavinily právě opoziční strany, a to zejména ty „tradiční“. Tím, že žádná z nich se neuvolila vstoupit do vlády nebo ji aspoň tolerovat, uvolnil se prostor, do kterého vnikli komunisté, důsledně se chovající státotvorně, a to nejen v tomto případě. Ale hlavně: trvanlivost voličské základny KSČM je výsledkem dlouhodobé politiky „tradičních“ stran, jež v době, kdy byly u moci, nedokázaly uspokojivě řešit potřeby sociálně slabých vrstev obyvatelstva a dodávaly tak věrohodnost komunistické kritice poměrů ve státě.

Opozice s úlisnou tváří propaguje tzv. slovenský model vládnutí, umožňující nahrazení  Andreje Babiše v čele vlády jiným představitelem hnutí ANO 2011. Obviněný má resignovat, podrobit se trestnímu řízení a v případě zproštění obžaloby se vrátit. To je čistá  lest vlka z pohádky o Červené Karkulce. Šiřitelé této zdánlivě ušlechtilé varianty řešení buď nevědí nebo před veřejností zatajují (nevím, která z variant platí, obě jsou trapné), že trestní řízení soudní v tomto případě přesáhne hranice tohoto volebního období. Ve skutečnosti chtějí Andreje Babiše vytěsnit jednou pro vždy, zbavit se jej stejně, jako se kdysi zbavili Víta Bárty.

Někteří mluvkové občas připomínají, že Andrej Babiš je „estébák“, ač výsledky dvou volebních období ukazují, že  voliče toto podezření nedojímá. Podstatné je, že se dopouštějí svévolného nakládání s pojmy a uvádějí v omyl lidi bez paměti. „Estébáci“ byli důstojníci neuniformovaných politických složek Sboru národní bezpečnosti, tzv. Státní bezpečnosti, z nichž mnozí se skutečně dopouštěli nezákonností. Ti žijí v anonymitě, nikdo je neznepokojuje, pokusy volat je k odpovědnosti za jednání v totalitním režimu jsou velmi vzácné, téměř žádné. Mají slušné důchody, někteří i výsluhu.  V době, kdy byli u moci, nabalili na sebe několik desítek tisíc tajných spolupracovníků, o jejichž individuálním podílu na hromadění informací o spoluobčanech se většinou nic neví. Mezi škodlivostí skutečných „estébáků“ a jejich tajných spolupracovníků je propastný rozdíl. Zatímco skutečným škůdcům se dobře daří, tajní spolupracovníci jsou demagogy dehonestováni na principu kolektivní viny.

Hlavním cílem opozičních akcí je vytlačení Andreje Babiše z politického života jednou pro vždy. Je to pochopitelné: je to výrazná osobnost s velkým vlivem na masy. Volební úspěch ANO 2011 je z velké části výsledem jeho charismatického působení na voliče. Jeho odchod do ústraní by byl pro hnutí katastrofou. Na druhé straně Andrej Babiš si je jistě vědom svého osobního vlivu na volební úspěch svého hnutí a není ochoten nechat se připravit o plody svého úsilí. Tím ovšem bere na svá bedra kříž trojího souběžného zatížení: povinnostmi předsedy vlády a hnutí ANO 2011 a útrapami účastníka trestního řízení. Nejsem si jist, zda správně odhadl své síly, popř. zda si vůbec uvědomuje, co ho  čeká.  Alena Vitásková podstoupila námahu souběžného výkonu funkce předsedkyně ERÚ a trestně stíhané osoby a po pěti letech maximálního vypětí sil dospěla k zprošťujícímu rozsudku. Její funkce ovšem nebyla tak náročná jako Babišova, nicméně stěžuje si na zdravotní následky tohoto martyria. Postavení Andreje Babiše bude namáhavější než její. Ale to je jeho osobní volba a nikdo z nás za něj kříž neponese.

V této souvislosti opozice tvrdí, že trestní stíhání Andreje Babiše bude zátěží pro vládu. Mají pravdu potud, pokud mají v úmyslu nadále si léčit bolístku neúspěšnosti ve volbách vyvoláváním stále dalších, zhola kontraproduktivních skandálů. Pokud by její představitelé ctili presumpci neviny a pojali trestní stíhání Andreje Babiše jako jeho soukromou nepříjemnost, kterou si musí nějak vyřídit, nikoli však na úkor práce ve vládě, jeho stíhání by sice bylo nepříjemné, ale nebylo by  pro vládu velkou zátěží.

Opoziční politici samozřejmě nedbají presumpce neviny a snaží se Andreje Babiše  vytlačit z konkurence za každou cenu.  Jejich námitka, že v čele vlády nemá stát nepravomocně odsouzená osoba, zní rozumně. Platila by v plném rozsahu, kdybychom žili ve státě, v němž nedochází k zneužívání trestního řízení k ovlivňování politického vývoje, a v němž se může dostat za mříže i zcela nevinný člověk. Tento stav českého trestního řízení nevznikl za vlády Andreje Babiše. Odpovědnost za něj nesou „tradiční strany“, které umožnily jeho vznik chybnou trestní politikou. Nyní pokrytecky žádají, aby důsledky jejich hříchů padly na hlavu Andreje Babiše. Odstrašující je příklad Víta Bárty, který chtěl být slušný, odešel z vlády, aby ji nezatěžoval svými problémy a bez ohledu na zprošťující rozsudek vypadl z kola. Odstrašující je příklad bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho, účelově kriminalizovaného, jenž se sice domohl zproštění obžaloby a byl morálně částečně odškodněn vysláním do funkce policejního přidělence v Bratislavě, ale dále již pro něj není v bezpečnostních sborech místo. Odstrašující je výše zmíněný případ Aleny Vitáskové, která sice vydržela v úřadě do konce mandátu a byla pravomocně zproštěna obžaloby, od prezidenta dostala jako šidítko státní vyznamenání, ale o využití její energie a zkušeností ve prospěch státu není zájem. Totéž by patrně postihlo Andreje Babiše, pokud by uposlechl ušlechtilých rad vlků, převlečených tentokrát za opoziční politiky. O obsazení jím uvolněného prostoru by se okamžitě pokusili političtí pidižvíci.





čtvrtek 22. listopadu 2018

ŠTVANICE NA ALENU VITÁSKOVOU NEKONČÍ


Okresní soud v Jihlavě senátem Zdeňka Chalupy uzavřel dne 21.listopadu 2018 nepravomocným rozsudkem jednu etapu trestního stíhání bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní úřadu. Uložil jí trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců. Vyhrotil tak do krajnosti rozpor mezi oceněním její práce v úřadě udělením státního vyznamenání a hodnocením jejího jednání ve prospěch svěřeného úřadu žalobcem.

Jednání se konalo v nepřítomnosti paní obžalované, která požádala soud předem, aby jednání proběhlo v její nepřítomnosti. Obhájce a žalobce za sebe poslali substituty. Všichni tři tím nic nepokazili, pouze novináře nepotěšili.

Senátu Zdeňka Chalupy nelze upřít řemeslnou poctivost. V odůvodnění rozsudku, jehož vyhlášení trvalo zhruba hodinu,  se pečlivě vypořádal se všemi argumenty žalobce i obhajoby. Žalobci vyhověl jen částečně, ale  s obhajobou naložil stejně. Nikdo tedy není úplně spokojen, což bude mít své následky: zástupce obhájce se odvolal na místě s tím, že odvolání doplní písemně až po obdržení písemného vyhotovení rozsudku, zástupce žalobce si vzal lhůtu na rozmyšlenou. Budu překvapen, pokud se Kamil Špelda neodvolá, i když si jako laik myslím, že by se měl smířit s částečnou porážkou a odvolání se vzdát.

Soud svým rozhodováním především nepřekročil hranici mezi právním pozitivismem (tedy formální stránkou věci) a zdravým selským rozumem, když trval na tom, že Alena Vitásková neměla nadřadit potřebnost obsazení funkce místopředsedkyně ERÚ nad uposlechnutí příkazu zákona o kvalifikačních podmínkách pro přijetí dané funkce a navíc si měla údaje uchazečky o praxi pečlivě prověřit. Renata Vesecká formálně neměla podle žalobce a soudu dostatečnou kvalifikaci pro výkon funkce místopředsedkyně ERÚ. Soud ale připustil, že ji paní obžalovaná mohla jmenovat  ředitelkou  sekce. V tom případě by dělala stejnou práci za nepatrně nižší plat. Rozdíly v kvalifikační náročnosti obou funkcí jsou sice nesmírné, ale pouze formální: pro výkon funkce místopředsedkyně měla mít nejméně sedmiletou praxi v energetice, jako ředitelka sekce praxi nepotřebovala. Představa, že právnička, která vyhověla kvalifikačním nárokům výjimečné funkce nejvyššího státního zástupce, není způsobilá k výkonu funkce nesrovnatelně méně významné a náročné, mi jako laikovi připadá až směšná, byť má oporu v zákoně. Z praktického hlediska, vzhledem k projeveným myšlenkovým postupům žalobce Kamila Špeldy ale lpění soudu na formální stránce věci není tak škodlivé, jak by se mohlo zdát: kdyby soud paní obžalovanou zprostil viny, žalobce by se jistě odvolal a nežádoucí účinek vyvolání pokračování řízení by se stejně dostavil.

V každém případě si soud vedl rozumněji než žalobce. Jednání paní obžalované nevyhodnotil jako zločin, ale pouze jako přečin, spáchaný v nepřímém úmyslu, připustil potřebnost obsazení funkce místopředsedy ERÚ a nepřistoupil na kuriózní názor žalobce, že vyplacením mzdy Renatě Vesecké vznikla státu škoda, protože její pracovní úkony byly vzhledem k její nedostatečné kvalifikaci nicotné. Aspoň ve věci náhrady škody se přidržel zdravého selského rozumu: domyšleno do důsledků uhrazení domnělé škody Alenou Vitáskovou by znamenalo, že by poskytla státu skvostný dar v podobě pro něj bezplatné hodnotné práce Renaty Vesecké.

Spor mezi žalobcem a obhajobou se tak přenesl do vyššího patra, tedy do odvolacího řízení. Bude jistě zajímavé sledovat, jakou váhu bude odvolací soud přikládat subjektivní stránce domnělého přečinu paní obžalované a jak ocení snahu soudu prvního stupně opírat se o důvodovou zprávu k novému energetickému zákonu, v době „páchání“ dosud neplatného. V té souvislosti by stálo za zamyšlení, zda tvůrce starého i nového energetického zákona mohl a měl ve svých úvahách přihlížet k možnosti, že se objeví právnička, jež během své kariéry dosáhla na jednu z nejvyšších met, kterou může právník ve svém životě dosáhnout, a ve snaze pomoci přijme nabídku funkce, která je ve srovnání  s jejím bývalým postavením podřadná. Podnětem k zamyšlení je i soudem odmítnutá námitka obhajoby nedbání subsidiarity trestního práva, jehož použití má být posledním řešením: přednostní právo na projev nespokojenosti s jednáním Aleny Vitáskové měl prezident republiky, který zcela jistě její činnost ve funkci předsedkyně ERÚ sledoval a měl právo ji potrestat odvoláním z funkce. Neodvolal ji, stavěl se za ni a udělil jí státní vyznamenání.

Alena Vitásková se tedy nedočkala vytouženého klidu a nám divákům nezbývá než ji podporovat  v další cestě kalvárií trestního procesu.    


úterý 20. listopadu 2018

ALENA VITÁSKOVÁ VYSTRČILA RŮŽKY


Když se Alena Vitásková v r.2016 jako nepravomocně odsouzená ucházela o přízeň voličů ve volbách do Senátu, představovala se jako „dáma, která se nikdy nevzdá“. Zřejmě to nebyla jen laciná póza. Ještě se jí zcela nezhojily rány po (zatím úspěšné ) šarvátce s justicí a již vystrkuje růžky k odvetě za pětileté týrání, která má směřovat k nápravě poměrů ve státě, v odvětví spravedlnosti zvlášť. Dne 20.listopadu 2018, v předvečer vyhlášení nepravomocného rozsudku Okresního soudu v Jihlavě nad ní v procesu, vedenému kvůli dosazení bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedy ERÚ, uspořádala Alena Vitásková v Praze seminář svého spolku Institut Aleny Vitáskové,  jímž vyhlásila válku nešvarům justice i jiných státních orgánů a podporu obětem jejich nepřístojností.

Zúčastnilo se ho 48 účastníků, mezi nimi několik veřejnosti známých osobností, jako bývalá poslankyně Olga Havlová, bývalá šéfka Ústavu experimentální mediciny prof. Ema Syková  či bezpečnostní expert Jan Schneider. Vedle Aleny Vitáskové se usmívala Nela Lisková, známá jako honorární quasikonzulka vzbouřeneckých republik na hranici Ukrajiny s Ruskem, v Institutu působící jako ředitelka jedné jeho sekce. Nechybělo  několik obětí justičního bezpráví.

Úvod semináře patřil Aleně Vitáskové. Vymezila poslání institutu jako ochránce lidských práv doma i v zahraničí. K jeho založení ji vedla vlastní zkušenost s jejich porušováním. Značnou  pozornost věnovala selhávání státního zastupitelství a justice, které se dopouštějí bezpráví na občanech. V této souvislosti se vyslovila kriticky k úrovni práce nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který je  dle jejího názoru zralý na odvolání. Současně také odsoudila kampaň, vedenou proti Andreji Babišovi.

Zdůraznila, že institut nežije z finanční podpory státu nebo Evropské unie a jeho členové pracují bezplatně. 

Její výklad doplnila Nela Lisková, která se zabývala poškozováním lidských práv u nás i v zahraničí. Následovalo osm řečníků, kteří se ve vymezeném čase pěti minut zabývali různými tématy od právnické úvahy o podstatě spravedlnosti přes seznámení s problematikou „šmejdů“ dále k příběhům některých obětí selhání justice a posléze k poškozování životního prostředí neekologickými zásahy.

Další účastníci, kteří zakusili na vlastní kůži poškozování lidských práv státními orgány, popsali své trampoty ve volné  diskusi.

Na závěr Alena Vitásková přečetla prohlášení, nazvané „Hlas volající po spravedlnosti a právu“. Jeho text uvádím níže.

Semináře budou pravidelně pokračovat od ledna r.2019 a budou spíše monotematické. Je možné, že se 20. listopadu 2018 zrodila platforma, sjednocující odpůrce svévole státních orgánů, zejména orgánů  činných v trestním řízení, umožňující průchod hněvu obětí selhání státu v ochraně lidských práv.



HLAS VOLAJÍCÍCH PO SPRAVEDLNOSTI A PRÁVU

Naše společnost je těžce nemocná. Formalizace práva, odmravnění jeho výkladu a právní nihilismus jsou základní příčinou její krize. Jedinou jistotou v tomto státě se tak stala právní nejistota, která prosákla celou společností. Nikdo si nemůže být jist, že si na něho policisté něco nevymyslí, státní zástupci to nekriticky převezmou a odžalují a soudci jej za to odsoudí. Podobná situace je i v občanskoprávním řízení, které má na svědomí nejen celé řady nešťastných rodičů i dětí, ale i fiktivních dlužníků, zlikvidovaných firem a nemravných exekucí.

Každoročně jsou trestně stíhány desítky tisíc osob a každý rok jsou zhruba 4% pravomocných zprošťujících rozsudků. Za tímto údajně „vynikajícím výsledkem práce státních zástupců“ se ve skutečnosti skrývají tisíce nevinných osob, kterým byl zničen život, rodina, dobrá pověst, podnikání i přátelské vztahy. Tento zničený život se pochopitelně netýká jen jednotlivých stíhaných osob, ale jejich rodin a celého blízkého okolí, které prožívá dehonestaci společně se stíhanou osobou, což mnohdy končí těžkou nemocí, sebevraždou i smrtí. Kromě toho jsou však nezřídka pravomocně odsouzeni i nevinní lidé, zatímco o dopadení a prokázání viny skutečným viníkům nemají policisté ani státní zástupci náležitý zájem, pokud z toho neplyne uspokojení, prospěch anebo mediální zviditelnění.

S tímto stavem se nelze smířit, protože „nakonec obec pyká za viny soudců, co v neblahé slepotě srdce právo převracejí svým křivým rozhodováním“ (Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.). Občané naléhavě potřebují pocit spravedlivého společenského prostředí, neboť „spravedlnost je základem států“ (iustitia regnorum fundamentum). Spravedlnost a dobro je zákon nad zákony (aequum et bonum lex legum est). Je však smutnou skutečností, že mnozí státní zástupci i soudci se nejen chovají nespravedlivě, ale ani nevědí, co to spravedlnost je. Spravedlnost je totiž základní stabilizační společenskou hodnotou, která vytváří pocit společenské jistoty a harmonie.

„Spravedlnost je velkolepá, a její znamenitost trvalá, nemění se od nepaměti.“ (Ptahhotep – asi 2400 let př.n.l.)
„Potlačí-li se spravedlnost, co jiného jsou královské říše, než velké lupičské bandy?“
(Aurelius Augustinus – 354-430 n.l.)

Státní zástupci i soudci obvykle označují kritiku své práce za útok na jejich nezávislost. Pod touto proklamovanou nezávislostí se však až příliš často skrývají nedbalost, lehkovážnost, nezodpovědnost, lhostejnost, bezcitnost, nelidskost, arogance, zpupnost a krutost. Občané nepotřebují takové státní zástupce a soudce, kteří v trestání lidí nalézají potěšení a sebeuspokojení – takoví lidé nepatří do soudních síní, ale do ordinací psychiatrů.

Naléhavě proto voláme a požadujeme zřídit speciální Soud Spravedlnosti – instituci, která bude projednávat (nebo též prošetřovat) a rozhodovat etická provinění soudců a státních zástupců. Nechceme zlehčovat nezávislost státních zástupců a soudců, ani vytvářet další odvolací instancí. Jde nám pouze o to, aby evidentní poklesky proti profesionální etice státních zástupců a soudců byly náležitě odhalovány, pojmenovány, publikovány a potrestány. Nepotřebujeme takové státní zástupce a soudce, pro které jsou pravda a spravedlnost prázdné pojmy. Jde nám o nápravu systému, změnu příslušných zákonů a řešení stávajících problémů.

- Nikdo nemá právo zneužívat svoji moc ke svému sebeuspokojení!
- Státní zástupci ani soudci nesmějí lhát ani nahrazovat důkazy domněnkami!
- Právo na omyl neexistuje!
- Mimoprávní a odmravněná tvorba soudcovského práva je nepřípustná!
- Výklad práva je umění nalézat spravedlnost a dobro!

„Dobrý soudce soudí podle zásad spravedlnosti a dobroty, a spravedlnosti dává přednost před přísným právem.“
(Bonus iudex secundum aequum et bonum iudicat et aequitatem stricto iuri praefert)

Občané žádají nejen o rozumné a mravné právo, ale i jeho rozumný a mravný výklad, vymahatelnost práva a spravedlnosti. Vyzýváme vládu České republiky o nápravu systému a změnu příslušných zákonů a řešení minimálně následující problematiky:

- Zřízení Soudu Spravedlnosti - instituce, která bude projednávat (nebo též prošetřovat) a rozhodovat provinění soudců a státních zástupců
- Povinnost státu dostatečně odškodnit občany a jejich rodiny poškozené justicí
- Osobní zodpovědnost státních zástupců a soudců
- Omezený mandát státních zástupců a soudců
- Zkvalitnění výchovného systému soudců

Žádáme, aby ministr spravedlnosti, vláda, poslanci a senátoři začali tuto situaci okamžitě řešit, protože ve společnosti narůstá nespokojenost i hněv. Zneužíváním moci státních zástupců i soudců jsme totiž ohroženi všichni.

Praha, dne 20. Listopadu 2018


Převzato ze Security Magazinu se souhlasem autora i vydavatele.







čtvrtek 15. listopadu 2018

ALENA VITÁSKOVÁ NA SKŘIPCI


To, co se v naší milé vlasti v současnosti děje, odpovídá citátu z klasika: „vymknuta z kloubů doba šílí“. Tanec, rozpoutaný kvůli reportáži  Sabiny Slomkové a Jiřího Kubíka o setkání s Andrejem Babišem ml., vyvolává pochybnosti o duševním zdraví politiků, kteří v něm tančí.
Podivnosti se ale dějí i mimo svět nadutých pseudoelit.

Odpuzujícím příkladem je soudní řízení trestní proti Aleně Vitáskové kvůli jejímu rozhodnutí jmenovat do postavení místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Renatu Veseckou, bývalou nejvyšší státní zástupkyni. To je záležitost, opravňující k označení České Republiky za „Švejkoland“ : nedávno ocenil prezident republiky její práci v Energetickém regulačním úřadě (dále jen ERÚ) udělením státního vyznamenání, současně ji chce kvůli jednání ve prospěch provozuschopnosti úřadu dostat do vězení státní zástupce z nejnižšího stupně soustavy. Panu prezidentovi vyčítám, že v odůvodnění vyznamenání zmínil jen potírání „solárních baronů“, ačkoli zmínku by zasloužily i jiné její významné zásluhy o stát, zejména úspěšná privatizace plynárenského průmyslu, či zastavení zvyšování cen energií v době jejího mandátu.

Orgány činné v trestním řízení mají ovšem na její působení jiný názor a pronásledují ji od r. 2013. Zcela zbytečně ji a její spolupracovnici „přihodili“ k osmi obžalovaným v procesu, vedenému kvůli vystavení licencí dvěma fotovoltaickým elektrárnám o silvestrovské noci v r.2010. Soud prvního stupně jí uložil trest 8,5 roku odnětí svobody bez ohledu na to, že obžaloba i rozsudek stály na lži: elektrárny údajně nebyly dokončeny ani zčásti, když ve skutečnosti na investici za 1,3 miliardy Kč byly nedodělky za cca 60 tis. Kč. Žalobce věděl, že v obžalobě lže a soudce nereagoval na důkazy, vyvracející lež. Posedlí touhou dostat vlivnou dámu „do tepláků“ se ke lži veřejně nepřiznali. Vrchní soud v Olomouci ji napravil opravou výrokové věty rozsudku a Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby.

Dlouhé trestní stíhání zanechalo stopy na jejím zdraví. Má nárok, aby po pěti letech útrap měla konečně klid a mohla se zotavit. Nepřeje  jí jej nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který podal v její neprospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jehož argumentace stojí na nepravdách a zamlčování důkazů  v její prospěch. Úspěch jeho dovolání by jí patrně vynesl pouze podmíněný trest, ale sama jeho existence je pokračováním psychického týrání z předchozího řízení.

Kromě toho se konečně rozhoupal Okresní soud v Jihlavě a na základě obžaloby z 22.ledna 2016 ji začal stíhat kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, odpovědnou za řízení právního úseku úřadu. Hlavní líčení bylo zahájeno až 14. srpna 2018. Psal jsem o tom v článku „Štvanice na Alenu Vitáskovou pokračuje“.

Dne 14. listopadu 2018  hlavní líčení pokračovalo. Soud vyslechl jako svědka bývalého právníka ERÚ, který v úřadě působil v době, kdy policie na základě upozornění bývalého pracovníka ČEZu začala vyšetřovat tuto záležitost. Před nástupem k ERÚ působil u PČR jako civilní zaměstnanec- právník a před tím dlouhá léta jako policista- vyšetřovatel. S přihlédnutím k jeho zkušenostem dostal v ERÚ na starost agendu styků s PČR. Potvrdil, že Renata Vesecká v ERÚ skutečně pracovala. Vídal ji denně, neboť sousedili kancelářemi. Popsal počáteční úkony policie, z nichž nejvíce pobuřující byly „policejní manévry“ třicítky policistů, vyslaných na domovní prohlídku v  provozovnách ERÚ. Významné bylo jeho sdělení, že paní obžalované poskytl stanovisko, že jmenováním Renaty Vesecké se nedopustila trestného činu. Později se mu za to odvděčila kárným řízením a vynucením odchodu z ERÚ. Následoval výslech bývalého personalisty ERÚ, který vysvětlil, jakým způsobem se prověřovala způsobilost uchazečů k výkonu práce, jak se postupovalo při stanovení platu a potvrdil i potřebnost obsazení funkce   místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu.

Soud nechal zprostit Renatu Veseckou mlčenlivosti a na návrh obhajoby ji jako poslední také vyslechl. Paní svědkyně se snažila přesvědčit soud, že její kvalifikace byla pro výkon funkce přiměřená, i když neprošla zaměstnáním v žádné energetické firmě. Pro soud bylo zřejmě zajímavé zjištění, že akt jejího jmenování proběhl na pražském pracovišti úřadu, kde také měla kancelář.

Po jistém zaváhání, projeveném  nařízením krátké přestávky na poradu senátu, prohlásil předseda senátu dokazování za ukončené a vyzval žalobce Kamila Špeldu k přednesení závěrečné řeči. 

Hned první jeho věta byla předzvěstí setrvání na obžalobě. Podle pana státního zástupce se během dokazování důkazní situace proti jejímu počátečnímu obrazu v obžalobě nijak nezměnila. Svědčí to o tom, že pro něj bylo dokazování před soudem vlastně zbytečné, protože měl  o všem již dopředu jasno. Nepřekvapuje, že s jeho názorem se neztotožnil obhájce, který má kladení odporu „v popisu práce“, ale ani způsob, jímž vedl předseda senátu hlavní líčení, jeho názoru nesvědčí (viz dále).

Žalobce věnoval velkou péči prokázání nezákonnosti inkriminovaného rozhodnutí Aleny Vitáskové. Dokazoval, že nebyla oprávněna  vynechat při posuzování způsobilosti Renaty Vesecké k výkonu funkce  požadavek praxe v energetice, stanovený zákonem. Vyvracel domněnku, že snad tento  nedostatek mohl být vyvážen dlouhou právnickou kariérou Renaty Vesecké, i kdyby se skutečně tu a tam zabývala nějakou kauzou, která se odvíjela v prostředí energetiky. Zaperlil výrokem, že ani její působení ve funkci nejvyšší státní zástupkyně na tom nic nemění, protože jde o funkci čistě manažerskou. 

Nazíráno očima otroka právního pozitivismu, nevybaveného schopností periferního vidění, snad měl dokonce pravdu. Jinak tomu je, pokud věc posuzujeme pomocí zdravého selského rozumu. Úřad nejvyššího státního zástupce patří k nejvyšším metám právnické profese a jeho výkon klade na jeho nositele mimořádné nároky intelektové a mravní, je také tvrdou zkouškou manažerských schopností, přiměřenou rozlehlosti a početnosti soustavy. Ve srovnání s ním je funkce místopředsedy ERÚ nesrovnatelně méně významná a náročná. Bývalých nejvyšších státních zástupců je pár, takže tvůrce zákona nemohlo ani ve snu napadnout, že by se někdo z nich chtěl ucházet o podstatně méně náročnou a méně prestižní funkci místopředsedy ERÚ, že by se do ní dokonce hrnula finančně dobře zabezpečená advokátka. Žádat po státním zástupci, aby k věcem přistupoval pod zorným úhlem zdravého selského rozumu, je ale zřejmě marné.

Dále obhajoval svou teorii, že mzda, vyplacená Renatě Vesecké za práci v ERÚ, je škodou, způsobenou státu, neboť pracovní úkony úřednice, postrádající zákonem stanovenou kvalifikaci, jsou nicotné. Vyslovil pochybnost, zda její rozhodnutí jsou vlastně platná, když do funkce nebyla jmenována v souladu se zákonem. Poukázal na možnost, že právě z tohoto důvodu by mohlo dojít k vymáhání škody po státu osobami, které by se cítily jejími pa-akty poškozeny. Samozřejmě požadoval, aby soud rozsudkem uložil Aleně Vitáskové takto vzniklou škodu uhradit. Podle mého laického názoru vyhovění jeho požadavku by navodilo kuriózní situaci: stát by se bez právního důvodu obohatil o hodnotu bezplatné práce Renáty Vesecké, popř. by jej paní obžalovaná obdařila velkým darem. Jinak připomínám, že problém platnosti rozhodnutí činitele, který zastával funkci neprávem, ale jednal v dobré víře, že byl jmenován právem, již Nejvyšší soud ČR vyřešil judikaturně.  

Je příznačné, že se žalobce nezabýval subjektivní stránkou činu Aleny Vitáskové, ač jistě ví, že skutek se stává trestným činem teprve tehdy, když vedle materiální podstaty a škody je prokázána i zločinná subjektivní stránka: záporný motiv a  zločinný úmysl. 

Při úvaze o výši trestu žalobce pečlivě vysvětlil, že zločin Aleny Vitáskové je tak hrozný, že nepřichází v úvahu trest při spodní hranici sazby, natož trest podmíněný, čili požádal soud, aby paní obžalovanou poslal za mříže. Protože ženských věznic je jen několik, patrně neúmyslně vytvořil možnost, že by se mohla dostat na společnou celu se svou spolupracovnicí, dle mého názoru laika nespravedlivě odsouzenou. 

Obhájce doc. Tomáš Gřivna v závěrečné řeči obratně čelil obviněním žalobce. Dle mého laického názoru jeho tvrzení beze zbytku vyvrátil. Mimo jiné vysvětlil panu žalobci jeho omyl o kvalitě funkce nejvyššího státního zástupce.

 Šel ale ještě dál: upozornil, že svědectví, slyšená během hlavního líčení, prokazují, že paní obžalovaná byla uvedena v omyl a neměla stejnou možnost jako soud, aby si ověřila pravdivost tvrzení a úvah, které jí zastřely formálně právní nepřípustnost jmenování Renaty Vesecké. Tím se ovšem obhájce nechtěl dotknout profesní zdatnosti svědkyně. Upozornil, že žalobce neuvedl ani jediný příklad situace, která by ocejchovala její právní úkony jako pa-akty. Zejména se obsáhle zabýval subjektivní stránkou žalovaného činu Aleny Vitáskové: bobtnání právní agendy způsobilo, že bez efektivního odborného řízení právní úsek ERÚ nemohl zvládat své úkoly. Obsazujíc funkci místopředsedy tou jedinou, která byla po ruce, jednala v zájmu zachování provozuschopnosti svěřeného úřadu, a to až po vyčerpání všech jiných možností k obsazení místa. Jednala ve prospěch státu, aniž by sobě nebo Renatě Vesecké obstarala neoprávněný prospěch. Zpochybnil také místní příslušnost zdejšího soudu: ERÚ má sice sídlo v Jihlavě, ale skutek se stal v Praze. Zdůraznil, že trestněprávní řešení je krajním, posledním postupem, který lze použit jen v případě naprosté nezbytnosti. V daném případě by měl mít přednost postih odvoláním prezidentem republiky, jemuž byla paní obviněná po kázeňské stránce podřízena. Pan prezident ji ale neodvolal, nýbrž  naopak jí udělil státní vyznamenání.

Po vyslechnutí závěrečných řečí se opět projevily rozpaky předsedy senátu vyhlášením krátké přestávky. Po ní oznámil, že vzhledem k některým novým poznatkům, jež soud vyslechl (dodávám: a státní zástupce neslyšel, nepochopil nebo nedbal), je nutná důkladnější příprava na vyhlášení rozsudku, které se proto odročuje na 15 hod. dne 21.listopadu 2018.

Alena Vitásková se těšila, že snad dne 15.listopadu 2018 konečně skončí její pronásledování. Soud ji ale odročením napnul na skřipec netrpělivosti. Ve skutečnosti ale nemá důvod k rozčilení. Dne 21. listopadu se o jejím osudu beztak nerozhodne. Stanoviska žalobce a obhajoby jsou od sebe natolik vzdálena, že je vyloučeno, aby se obě strany vzdaly odvolání. Obávám se, že se k této trapné kauze budu vracet ještě hodně dlouho, možná i několik let.



úterý 13. listopadu 2018

ÚDER NA SOLÁR


V posledních týdnech Andrej Babiš vychutnával plnými doušky svůj politický úspěch. Přecházel z jedné diplomatické akce na druhou, a když už byl ve vlasti, bylo jej vidět na nejrůznějších veřejných shromážděních. Ustalo otravné připomínání jeho postavení obviněného. Působilo to dojmem, že se na jeho stíhání snad zapomnělo.

Ale ukázalo se, že jeho protivníci neusnuli a nehodlají se vzdát naděje, že jej dostanou aspoň před soud, ne-li přímo „do tepláků“, a v každém případě z politiky. Pokud mu nedokáží konkurovat v politickém boji, musí to jít jinak. Vůle voličů je nezajímá: výsledky voleb chtějí zvrátit.  Útočí ze zálohy prostřednictvím nastrčených figur: jen policisty a státní zástupce pro  tuto chvíli nahradili novináři.

Svědčí o tom sled mediálních událostí z posledních dnů. Ticho kolem kauzy Čapí hnízdo nejdříve přerušil článek Ondřeje Goliše na serveru iRozhlas.cz, který jsem komentoval článkem „Konečně jsme se dočkali“, a v poněkud jiném duchu prakticky současně Marek Přibil na Ppmagazinu. Pro obě vystoupení je příznačné, že pracují s informacemi, ke kterým by autoři neměli mít přístup: Ondřej Goliš s neveřejnými poznatky z trestního spisu, Marek Přibil s výroky neanonymních policejních důstojníků, usvědčujících z účelového vyvolání trestního řízení proti Andreji Babišovi bývalého ministra vnitra Milana Chovance. Vsadil bych se, že Ondřeje Goliše se nebude nikdo ptát, kdo mu otevřel přístup k trestnímu spisu a ani policisté nebudou mít potíže, protože vše, co škodí Andreji Babišovi, příslušní odpovědní činitelé považují ne-li za neškodné žertování, tak jistě za záslužnou činnost.

Skutečným úderem na plexus solaris ale byla až reportáž Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka, odvysílaná 12. listopadu 2018 na TV Seznam Zprávy. Investigativci se v ní pochlubili neobvyklým „úlovkem“ : podařilo se jim vypátrat místo pobytu Andreje Babiše ml., kterého za účelem výslechu ke kauze Čapí hnízdo prý již dva roky hledá policie. A nejen to: díky jeho překvapivé vstřícnosti se jim podařilo natočit s ním rozhovor a následně navázat i e-mailovou komunikaci. Jako příspěvek k vylepšení důkazní situace v kauze Čapí hnízdo jejich akce mnoho nepřinesla, ale jistě je pro Andreje Babiše velmi nepříjemná, neboť nešetrně zasáhla do citlivé oblasti jeho soukromí: jako otec  nesl nelibě zveřejnění informace o synových zdravotních potížích.

Jako odezva reportáže zaznívají nejrůznější názory včetně hrozeb vyvoláním pádu vlády. Nevšiml jsem si ale, že by se někdo pídil po zdroji financování putování novinářů po stopách Andreje Babiše juniora. Jistě to byla velmi nákladná akce. Přirozeně nepadla ani otázka přiměřenosti  vynaložených nákladů dosaženým výsledkům.

Ve vztahu ke kauze Čapí hnízdo jsou výsledky skutečně hubené a je na místě otázka, zda vůbec ospravedlňují neomalený průnik do soukromí rodiny Babišových. Andrej Babiš ml. nebyl na setkání s novináři připraven, proto jeho výstup byl spontánní a lze mu důvěřovat. Je zřejmé, že jde o narušenou osobnost, jejíž svědectví by nebylo oporou dokazování ať již ve prospěch nebo v neprospěch obviněných. Vyšetřovatel jej může s klidem jako možného svědka odepsat. Ke všemu je švýcarský občan, takže nepřijede-li dobrovolně do ČR, naše orgány mohou pouze žádat o jeho výslech švýcarskou policií. Je ale málo pravděpodobné, že jeho zdravotní stav výslech umožní.  Obviňovat kohokoli z maření vyšetřování je přehnané, pokud uvážíme, že hlavní překážkou je zdravotní stav svědka. Nabízí se pouze otázka, jakou váhu mají právní úkony, které případně činil jako spolumajitel společnosti Čapí hnízdo.

Významná je jeho výpověď o způsobu, jakým se dostal na Krym a pak dále. Popis jednání psychiatričky Dity Protopopové s ním nebezpečně připomíná vydírání: dostal na vybranou, zda chce být zavřen v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech, nebo raději odjet „na prázdniny“ s jejím manželem Petrem Protopopovem. Jeho péče o svěřence při putování po světě pak nebezpečně připomíná omezování osobní svobody. V neprospěch pečovatele hovoří skutečnost, že Andrej Babiš ml. se jej bojí a nakonec mu utekl do Švýcarska. Také jeho pokus o navázání spojení s PČR svědčí o tom, že se „na prázdninách“ necítil svobodně. Z mediálních zpráv, které odezněly během 13. listopadu vyplývá, že policie tuto část osudu Andreje Babiše ml. prověřovala a nedospěla k názoru, že by došlo k trestnému činu. Bude zajímavé sledovat, jak se nyní vypořádá s informacemi z reportáže.

Bude jistě na místě, aby policie prověřila, zda Protopopovi jednali z vlastní vůle nebo na pokyn Andreje Babiše. Jeho syn se v reportáži vyjádřil, že si myslí, že jeho převoz na Krym nebyl výsledkem otcova rozhodnutí.

Ať vyšetřování domnělého nebo skutečného únosu Andreje Babiše ml. dopadne jakkoli, je to samostatný bulvární příběh s nádechem laciné senzace, který zřejmě výsledek trestního stíhání kvůli dotačnímu podvodu a poškozování finančních zájmů Evropské unie nijak neovlivní.

Jako celek  všechny zmíněné mediální události plní pouze úlohu nástroje, který má zvrátit výsledek voleb, aniž by při tom došlo k posunu ve vývoji trestního stíhání Andreje Babiše a jeho spoluobviněných. Přesto způsobily přímo pozdvižení mezi politickými pidižvíky, kteří se už už vidí v křesle předsedy vlády, uvolněném případným pádem Andreje Babiše, po němž by se mezi sebou poprali jako trhovci. Protože žijeme v roce 100. výročí vzniku republiky, měli by se rozpomenout na Masarykovu zásadu „rozčilení není program“. Když je omrzelo předhazovat  Andreji Babišovi jeho trestní stíhání, pojali jako nový popud k hysterickému  rozčilování skutečnost, že předseda vlády má nemocného syna, který si ve Švýcarsku užívá klidný život pod ochranou matky. To ale není důvod k resignaci. Protibabišovská fronta by za těchto okolností ráda dosáhla vyslovení nedůvěry vládě. To se jí ale může podařit pouze v případě, že se k opozici přidá vnitřně rozháraná sociální demokracie. Nebýt nebezpečí pádu vlády, mohli bychom celé toto mediální skotačení odbýt slovy „mnoho povyku pro nic“.

Převzato ze Security Magazinu se souhlasem autora i vydavatele.






pátek 9. listopadu 2018

VELKÁ „DAŇOVÁ“ KAUZA - 2


Proti předchozímu bloku „velké daňové kauzy“, o němž jsem psal v prvním článku seriálu, se ve dnech 29. – 31.října, ani pak 5. a 7.listopadu 2018 nic dramatického neodehrálo. Velkou část jednání vyplňovalo přehrávání prostorových odposlechů, dále pokračovaly výslechy svědků.

Výslechy svědků se vztahovaly k činnosti některých obžalovaných, uvedených v obžalobě pod čísly 6-15. Mezi svědky byli také „bílí koně“ a poskytovatelé různých služeb, jejichž výpovědi odhalovaly metody, používané při rozkrádání daně z přidané hodnoty. Bylo to docela jednoduché: bylo nutné nalézt někoho, kdo by za slib odměny nebo i z jiných důvodů poskytl právní subjektivitu své nebo aspoň jím řízené obchodní společnosti jako clonu, za kterou probíhaly podvodné operace. Mohlo jít o zapůjčení již existující firmy nebo o účelově založené nebo formálně zakoupené společnosti s ručením omezeným, které neměly žádnou historii. Jednatelé těchto společností vydávali generální plné moci k rozhodování ve firmě, podpisovali listiny, o jejichž  pravém smyslu neměli tušení, zakládali bankovní účty, s nimiž pak disponoval někdo další, někdy také chodili do banky inkasovat hotovost. Jen někdy dostali aspoň pár korun a kupodivu se nedostali mezi obžalované, ač svérázným přístupem k oprávnění a povinnostem jednatele společnosti si o to přímo říkali.

Zajímavý je příběh svědka, který dobrému, spolehlivému kamarádovi, jednomu z obžalovaných, udělil generální plnou moc k řízení  své firmy po dobu jeho dlouhodobého pobytu v zahraničí, ale pouze ve věcech obchodování s PHM. K tomu přidal dispoziční právo k bankovnímu účtu, zřízenému speciálně pro účel obchodování s PHM. Přivolán po krátké době  z ciziny finančním úřadem, podivil se zprávě, že finanční úřad eviduje u  jeho společnosti daňový nedoplatek ve výši 50 milionů Kč. Ještě více se divil, když se dověděl, že jeho spolehlivý kamarád postoupil dispoziční právo k účtu dalšímu muži, který z něj poslal 1 milion EURO do Dubaje na nákup tří apartmánů pro svědkovu firmu, který ovšem o jejich získání nikdy neprojevil zájem. Divil se znova, když mu zprostředkovatel obchodu předložil kupní smlouvu, opatřenou jeho padělaným podpisem. Korunou překvapení pak bylo zjištění, že zmíněný správce jeho účtu ve skutečnosti peníze vyzvedl v Dubaji z banky v hotovosti a spolu s jakýmsi kumpánem je údajně prohrál ve Francii v kasinu. Ani pak nebyl překvapením konec: na kupní cenu za apartmány samozvaný správce jeho účtu složil jen zálohu na polovinu ceny s tím, že pokud  cena nebude do dvou měsíců doplacena, záloha propadá ve prospěch prodávajícího. Na doplacení neměl peníze, přišel tedy o vše.  Následovala tahanice se společností Ecoll Invest o nedodané faktury a zjištění, že jeho odběratelé rozprodávali PHM o 6 Kč/l pod jeho pořizovací cenou.

Tyto objevy jej nakonec přiměly přehodnotit názor na „dobrého, spolehlivého kamaráda“, který se mu teď jeví poněkud odlišněji než dříve. Pro úplnost: kamarád je v současnosti ve výkonu trestu za jinou trestnou činnost.

Ve svědkově výpovědi se vyskytuje zmínka, která spojuje jeho zážitky s příběhem obž. SAZ: podle „kamaráda“ podpis prodávajícího patří Íránci, který smlouvu podepsal na kapotě auta Bentley, což by měl být SAZ. Ten ale svou účast na tomto obchodě kategoricky odmítá. Důkazy o pravosti jeho  podpisu nejsou a ostatně pro toto řízení nemá tato historka žádný význam.

Jiným příkladem bylo svědectví mladé ženy, jež svou výpověď doplňovala bohatou gestikulací. Jako nezaměstnaná s vidinou „závratné“ odměny 5 tis. Kč/měs. vyhověla nabídce jednoho z obžalovaných, aby na sebe převzala společnost s ručením omezeným a stala se její jednatelkou. Pro společnost založila dva bankovní účty, ale dispoziční právo k nim předala panu obžalovanému, jemuž kromě toho vydala generální plnou moc k řízení společnosti. Podpisovala různé listiny, na jejichž obsah si již nepamatuje. Slíbenou odměnu nedostala, zato při rušení bankovního účtu zaplatila bance pár tisíc na úhradu její pohledávky. Své počínání vysvětlila výrokem, že „byla mladá a hloupá“.

Svědkyně, jež pro jednu ze společností, obchodujících s PHM, zpracovávala externě účetnictví DPH, neutrpěla sice žádnou újmu, ale ani jí se nevyhnulo překvapení : muž, který s ní uzavřel smlouvu o službě, vystupoval pod jménem skutečného jednatele společnosti, ač jím nebyl. Když pak za ní přišel skutečný jednatel, musel jí předložit občanský průkaz. Po kontrole finančního úřadu vypověděla společnosti smlouvu.

Z další svědecké výpovědi vyplývá, že někteří spoluobžalovaní se přiživovali jako zprostředkovatelé a poradci na různých firmách, jež se snažili zatáhnout do obchodování s PHM. Obchody s nimi se ale nevyplácely: v některých případech zaplacené zboží nedodali, peníze nevrátili, ač šlo o obrovské částky.

Zdánlivě nepříliš významné vystoupení svědka, působícího v agentuře, jež pro řídící firmy sítě obstarávala celní formality, dokresluje obraz souručenství P.P.S GmbH a Ecoll Investu jako vyspělé obchodní organizace.

Tento blok hlavního líčení se v podstatě netýkal Shahrama Zadeha, jehož ostatně ani svědci neznali.

Nejbližší pokračování hlavního líčení proběhne ve dnech 26.-28. listopadu 2018. K rozsudku je zatím  stále ještě daleko, o čemž svědčí rozvrh hlavního líčení, rozpracovaný až do 26.června 2019.



úterý 6. listopadu 2018

KONEČNĚ JSME SE DOČKALI


Shodou náhod v předvečer výročí legendárního výstřelu z Aurory zazněla ve zpravodajství České televize zpráva o předpokládaném ukončení vyšetřování kauzy Čapí hnízdo do konce letošního roku, která přiměřeně malým českým poměrům může také mít vliv na dějiny. Česká televize se odvolala na obsáhlý článek, uveřejněný na serveru iRozhlas.cz.

Soukromě jsem přesvědčen, že vyvolání trestního řízení proti šéfovi nejsilnější politické formace v předvečer parlamentních voleb bylo účelové,  a že tedy došlo k dalšímu zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům, jež je bohužel již po řadu let součástí českého politického „folkloru“. Nicméně, jsme-li právním státem, orgány vynucování práva se nemohou zastavit ani před majestátem nejmocnějšího muže státu. Vyvolané řízení musí doběhnout až do konce, nechť bude výsledek jakýkoli. Dobrým vysvědčením pro stát je skutečnost, že vyšetřovatel a dozorující státní zástupci vykonávají svou úlohu bez obav z postihu. Pokud mluvím o výsledku, mám na mysli nejen pravomocný rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání, ale i dopad na politický život země, jenž se určitě dostaví.

O obsahu obvinění proti předsedovi vlády a nejsilnějšího politického hnutí se až dosud nevědělo téměř nic. Bylo to výhodné pro všechny, kterým tento útok na Andreje Babiše vyhovoval, protože mohli donekonečna zpochybňovat morální únosnost jeho působení ve významných funkcích, mlčky naznačujíce, že jeho provinění je tak závažné, že jistě skončí „na hradě“, nikoli však na pražském. Kdyby se z obsahu obvinění dalo usuzovat, že řízení skončí zproštěním nebo pokutou, účinek politického zužitkování trestního stíhání by byl nepatrný. Protahování nejistoty tak nesporně vyhovovalo protibabišovské opozici.

Kauza ale neměla na mínění voličů podstatný vliv a v posledních týdnech zájem o její využívání k útokům na Andreje Babiše padl až k nule. Ve sdělovacích prostředcích ji zcela zastínily zprávy o jeho zahraničních misích i mediálně vděčných vnitropolitických akcích. Jeho obraz v nich vycházel velmi příznivě a představa, že muže, jehož poplácávají po ramenou významní evropští státníci, brzy uvidíme s pouty na rukou a ve vězeňském stejnokroji, se stávala mlhavou. Vypadalo to, že se na trestní stíhání zapomnělo a možná se nechá vyšumět do ztracena.

Přesně v tomto okamžiku vyšla výše zmíněná zpráva novináře Ondřeje Goliše. Je velmi závažná nejen pro přesné načasování, ale kvůli dosti podrobnému a věrohodně se tvářícímu obrazu současného stavu dokazování. Její zveřejnění má hodnotu sdělení, že padla naděje na zastavení trestního stíhání a naopak věc spěje k podání obžaloby. Je zřejmé, že podle ní je Andrej Babiš hlavní postavou dotačního podvodu, byť po formálněprávní stránce neměl v té době se společností Čapí hnízdo nic společného. Jeho skutečné aktivity má policie údajně tak dobře zmapované, že se sotva bude moci hájit odkazem na absenci subjektivní stránky trestného činu. Z toho ovšem neplyne, že výklad důkazní situace, který předkládá novinář, obstojí před soudem. Evropské trestní právo, tedy i naše, je silně zformalizované, takže vyhodnocení síly právních  vazeb mezi obviněným Andrejem Babišem a společností Čapí hnízdo bude jistě hrát velkou roli.

V této souvislosti je na místě si všimnout, že zvláštností tohoto řízení je obvinění proti celému Babišovu rodinnému klanu, přičemž zájmy obžalovaného Andreje Babiše a členů jeho rodiny nejsou zcela souladné : čím větší díl viny (bude-li jaká prokázána) padne na něj, tím větší naději budou mít jeho blízcí, že se na ně bude pohlížet jako na jeho kompars. Dostane-li se ale do popředí zájmu jejich postavení statutárních zástupců společnosti, přitíží jim to a naopak jeho postavení bude snáze hajitelné.

Na zprávě je ovšem nejzajímavější zjištění, že veškeré úsilí proti vynášení poznatků z trestního spisu, které od nepaměti aspoň „na oko“ vynakládá policie a státní zastupitelství, bylo opět marné. Trestní řízení je neveřejné a mimo přímých účastníků nikdo nemá právo na přístup k informacím, které server iRozhlas.cz uveřejnil. Je zde např. zmínka, že autor měl k disposici usnesení o sdělení obvinění, jež se mu samozřejmě nemělo dostat do rukou. Předpokládám, že opět někdo z odpovědných činitelů se začne bít v prsa a prohlásí, že tento únik z trestního spisu bude tentokrát řádně vyšetřen a potrestán, ale jako obvykle se nestane nic. Novinář se  odvolá na právo nesdělit zdroj informací a tím to skončí.

Vynášení ze spisu nelze potlačit, pokud bude beztrestné a jeho pachatelům se nějakým způsobem vyplatí a hlavně najde-li se nakonec vždy nějaká redakce, která nezákonně získané informace zveřejní. V každém případě uveřejnění Golišovy zprávy by nemělo uniknout pozornosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Kdyby načasování zprávy do období úpadku zájmu o toto trestní řízení nečpělo účelovostí, mohli bychom ji nicméně ocenit jako trest policii a státnímu zastupitelství za nepřiměřené průtahy, tedy za oddalování zveřejnění výsledků vyšetřování ať již usnesením o zastavení  trestního stíhání, nebo podáním obžaloby. Nebude-li trestní stíhání zastaveno, je nejvyšší čas, aby si každý, koho to zajímá, mohl přímo v soudní síni udělat obraz o tom, co se vlastně stalo, a zda se skutečně předseda vlády dopustil trestného činu.





I NEVINNÍ SE DOZNÁVAJÍ


Laskavý čtenář se nemusí obávat, že budu psát o vynucování doznání při výslechu brutálním násilím. Předmětem mého zájmu je lámání lidských duší v řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, které sice nepůsobí fyzickou bolest, ale je svým způsobem rovněž kruté.

K tomuto námětu mě přivedl překvapivý čtenářský zájem o zprávu spolku Chamurappi z.s. ze 4.listopadu 2018 o podmíněném propuštění odsouzeného. O překvapivosti se zmiňuji proto, poněvadž dvě předchozí zprávy téhož druhu prošly bez povšimnutí.

O těchto řízeních se obvykle ve sdělovacích prostředcích nepíše, takže veřejnost nemá tušení o jejich významu a související problematice. Při tom institut podmíněného propuštění je jedním z činitelů, který naši vlast řadí k civilizovaným státům, řídícím se křesťanskou zásadou odpouštění a uznávajících možnost nápravy odsouzených.

Každý odsouzený k výkonu trestu odnětí svobody má právo pracovat na sobě a chováním ve věznici dokazovat, že pochopil neúnosnost svého protiprávního jednání. Spolu s tím nabývá právo, aby po odpykání části trestu předstoupil před soud a přesvědčil jej, že jeho další pobyt za mřížemi by již byl neúčelný a naopak jeho návrat na svobodu před vypršením trestu je prospěšný nejen pro něj, ale i pro společnost.

O žádostech o podmíněné propuštění rozhodují senáty okresních soudů, v jejichž obvodu se nachází příslušná věznice, stížnosti proti jejich rozhodnutí vyřizují místně příslušné krajské soudy.  Projednávání je  náročné. K žádosti odsouzeného se vyjadřuje vedení věznice, státní zastupitelství, často Probační a mediační služba, někdy nabídkou záruky za dovršení převýchovy odsouzeného zájmová sdružení občanů či rodinní příslušníci.

Soud přihlíží k povaze provinění odsouzeného, ale hlavně hodnotí jeho trestní minulost, chování v průběhu výkonu trestu  a vytvořené podmínky pro jeho život na svobodě. Pro většinu soudů je důležitý vztah žadatele k jeho trestné činnosti: pochopení nepřípustnosti nezákonného jednání a lítost.  Je pochopitelné, že recidivisté narážejí na nedůvěru a naděje na úspěch žádosti je malá. Rovněž nelze očekávat, že by soud propustil odsouzeného, který by byl na svobodě odsouzen k bezdomovectví a žebrání. Je přirozené, že soudy ukládají propouštěnému „na cestu“ různé omezující povinnosti, jejichž plnění má zabránit jeho případnému návratu do vězení. Nově se zavádí  vybavování propouštěných elektronickými náramky.

Choulostivým bodem řízení o podmíněné propuštění je výše zmíněný vztah žadatele k trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Soudy často požadují, aby se odsouzený doznal ke spáchání činu a projevil nad svým jednáním lítost. Připouštím, že vypořádání s minulostí odsouzeného je důležité pro jeho začlenění do společnosti po návratu na svobodu a snižuje nebezpečí, že by v trestném jednání pokračoval. Požadavek soudů má tak svou logiku.

Kamenem úrazu je ale skutečnost, že v našich věznicích maří život nezjistitelný počet odsouzených, kteří se odsouzeného skutku nedopustili. Jistě jich není mnoho, ale jejich výskyt je „experimentálně“ prokázán. Soudím, že propuštění jedinci jsou jen pověstnou „špičkou ledovce“, neboť řetěz vad trestního řízení se v některých případech nepodaří nikdy protrhnout, zvlášť když orgány, které by mohly zjednat nápravu, obvykle kladou tuhý odpor. Skutečnost, že máme ve věznicích několik desítek nebo možná set nevinně odsouzených, je hrůzná a snižuje hodnotu naší vlasti jako právního státu a místa pro lidský život. Nicméně nedá se s tím mnoho dělat, protože politické pseudoelity tento problém nevzrušuje a vrcholoví představitelé státního zastupitelství a justice problém řeší tím, že se tváří, jako by neexistoval a odkrytí pravdy se tvrdošíjně brání.

Uvnitř vězeňských komunit probíhá přenos informací, takže každý žadatel o podmíněné propuštění, který se neztotožnil se svým odsouzením, ví, co ho čeká. Stojí před dilematem: buď si posype hlavu popelem, bude litovat nespáchaného zločinu a dostane se hladce na svobodu, nebo odmítne doznání a projev lítosti a zůstane za mřížemi. Nejhůř dopadají ti, kteří odmítají doznání a lítost, ale obrátí o 180°, když zjistí, že narazili : ohnutím hřbetu přišli o čest, ale stejně zůstanou za mřížemi. Doznáním si uchazeč ztíží případné budoucí jednání o obnovu procesu, o nápravu křivdy. Justice se tedy v takovém případě dopustila bezpráví na nevinném a ještě navíc požaduje, aby se pokořil a doznal vinu za něco, co nespáchal. Tvrzení, že dochází k lámání lidských duší, považuji za přiměřené ocenění tohoto jednání.

V řízení o podmíněné propuštění má klíčový význam stanovisko státního zástupce a nejdůležitější je ovšem rozhodování soudního senátu. Jsem přesvědčen, že by jim všem slušela pokora, s kterou by připustili reálnost možnosti, že před nimi stojí žadatel, který se domáhá propuštění z nespravedlivě uloženého trestu. Neměli by se tedy po postoji žadatele k uloženému trestu pídit. Není to ostatně nezbytné, protože kritéria pro posuzování žádostí jsou natolik přísná a složitá, že by se na svobodu neměl dostat nikdo, jenž by svou přítomností narušoval klid ve společnosti. Ostatně nebezpečnost propouštěného, který svůj pocit křivdy před senátem skryl, se doznáním a projevem lítosti nezmenší.  Názor, že odsouzený, který nedozrál k uznání viny a k lítosti, není dosud dostatečně napravený, je v případě nespravedlivě odsouzených scestný: nespravedlivost jejich rozsudku se vynucením doznání nezmírní, jen je justice tímto jednáním  dále ponižuje.

Bohužel po Listopadu 1989 se vychýlilo kyvadlo vztahu justice k politické moci či moci výkonné z polohy podřízenosti orgánům KSČ a ministerstvu spravedlnosti do polohy  nezávislosti na dobrých mravech a v krajních případech i na zákonu. Neexistuje síla, která by sjednotila soudní praxi a zlozvyk lámání lidských duší zastavila.

Převzato ze Security Magazinu se souhlasem autora i vydavatele