sobota 23. února 2019

SVOBODA SLOVA ? JAK PRO KOHO.


V Listině základních práv a svobod, která je nedílnou  součástí naší Ústavy, stojí, že „každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu“  ovšem „svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“. Jak pravil TGM, „demokracie je diskuse“, ale diskuse není možná bez svobody předkládání protikladných názorů a jejich střetů. Vědom si toho všeho, spisovatel a novinář Břetislav Olšer zhruba před rokem  převzal na své internetové noviny Rukojmí.cz z webu Aeronet článek „KZ Arbeitslager Lety a jeho pravdivá historie, která se dnes nehodí !“ Kdosi ho udal a v těchto dnech obdržel od pražské  policie sdělení obvinění pro přečin  popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia.

Buď obvinění nebo naopak převzetí článku je v rozporu s upozorněním na stránkách Rukojmí, že „vyloučeny jsou texty rasistické, antisemitské, xenofobni, neonacisticke a a pornografie...“ Břetislav Olšer nepochybně převzetí článku za porušení zásad nepovažoval a předjímám, že o to se bude opírat obhajoba. Kauzy tohoto typu se často stávají dějištěm bitvy znalců, z nichž jedni kvůli článku posílají autora do pekla, zatímco jiní považují text za zcela neškodné zveřejnění historických skutečností.

Čestný muž, věřící katolík, který by v krámě neukradl housku, i kdyby mu hrozila smrt hladem, v jehož případě násilí, páchání ukrutností a jejich schvalování jsou v rozporu s jeho vírou a jsou mu bytostně cizí,  který nikdy nečelil policejnímu vyšetřování, natož aby stál před soudem jako obžalovaný, najednou ve věku 72 let se má vyrovnat s představou, že nebude sledovat hlavní líčení z lavic pro veřejnost a pak o něm psát článek pro Rukojmí, ale ocitne se na lavici obžalovaných a možná se dočká i odsouzení. Je to pro něj zvlášť nepříjemné právě v této době, kdy se chystá na měsíční lázeňskou léčbu následků mozkové mrtvice.

Trestní  stíhání probíhá pod dozorem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jehož činností jsem se nedávno zabýval v souvislosti s trestním stíháním vysokých úředníků ministerstva zahraničí, kteří si díky vytrvalosti obvodního státního zástupce Jana Lelka a vstřícnosti odvolacího senátu Městského soudu v Praze k němu postupně vyslechli šest zprošťujících rozsudků od tří střídajících se soudkyň a právě napjatě čekají na zprávu, zda se pan státní zástupce odvolal pošesté. Přiznám se, že místní příslušnost orgánů z Prahy 1 v případě pachatele z Ostravy mi není jasná. Ještě že má pan obviněný díky věku nárok na levné jízdné…

Případ má zajímavou pointu. Na webu Rukojmí.cz se již inkriminovaný článek nenachází, zato jej lze snadno „vygooglovat“ na webu Aeronet.cz.  Aeronet má zjevně větší právo na požívání svobody slova a projevu než Rukojmí. Jako laik nechápu, proč převzetí článku je větší nepřístojností než jeho sepsání a prvotní uveřejnění. Ale  také si myslím, že zveřejnění stejně jako převzetí problematického článku má být podnětem k diskusi odborníků, nikoli k trestnímu stíhání. Ideologizace dějin je zhoubná, vede k znemožňování diskuse a bez diskuse není demokracie, proto je ideologizace dějin cestou do pekel totality.








úterý 19. února 2019

POSLEDNÍ KŘIK V KABELÍKOVĚ


Trestní řízení soudní, vedené u Městského soudu v Brně  senátem předsedy Michala Kabelíka proti obž. Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol. se přiblížilo k rozsudku a to za cenu výrazného krácení práv obhajoby (jakým je např. neprovedení spousty důkazů, požadovaných od července 2018, a připravením obžalovaných s výjimkou SAZ o možnost vyslechnout závěrečnou řeč žalobce ). Způsobem, jakým soudce Michal Kabelík zastavil dokazování, zvýšil počet svých procesních přešlapů.

Dne 31. ledna 2019 skončily závěrečné řeči obhájců a na řadu přišli obžalovaní, jejichž vystoupení pak pokračovala také 13. a 14. února 2019.  V článku „Závěrečné řeči v Kabelíkově 4“ jsem se zabýval proslovy spoluobžalovaných Ondřeje Kučery, Martina Veselého a Záviše Löffelmanna. Nejvíce časového prostoru ovšem vyplnil hlavní obžalovaný  SAZ

Pro jeho vystoupení, jakož i pro všechna předcházející, jsou příznačné časté odkazy na judikáty, zejména Evropského soudu pro lidská práva. Uchyluje se k nim nejen v připravené části výkladu, ale také improvizovaně v polemikách s předsedou senátu. Je vidět, že se během čtyř let ve vazbě pilně vzdělával v trestním právu. Je proto pro soudce Michala Kabelíka nepříjemným protivníkem.

Mimo to SAZ předvedl dokonalou znalost rozsáhlého souboru odposlechů a dalších důkazů a obratně toho využíval. Paměť mu slouží bezchybně.

Před zahájením závěrečné řeči se nejdříve utkal s předsedou senátu v ostré výměně názorů  na nárok na poradu  s obhájcem, okořeněné vzájemnou výměnou osobnostních výtek, která ale tentokrát vyznívala jako neškodné hašteření. Chvílemi mi připadalo, že se oba kohouti přestřelkou tak trochu baví. Ostatně oba občas projevují smysl pro humor.

Když skončilo hašteření a porada s obhájcem, SAZ zahájil řeč  vyjádřením k druhé části obžaloby, týkající se jeho údajného pokusu o podplacení tlumočníka Mirchi v únoru r.2015 v policejních kancelářích. Postěžoval si, že v průběhu vyšetřování mu policie přidělovala tlumočníky, kteří sice mluvili persky, ale ve verzi, užívané v Afgánistánu, která je pro něj  špatně srozumitelná. Dožadoval se tlumočníka původem z Íránu. Když se pak setkal s tlumočníkem Mirchim, byl nadšený. Tlumočník se zúčastnil již jeho výslechu ve věznici, kde byl podle policie vystaven nátlaku ze strany SAZ. Sám si ale na tlumočení ve věznici nepamatuje. SAZ proto vytkl policii, že si nátlak na tlumočníka vymyslela, aby měla důvod k zahájení úkonů trestního řízení a k vyžádání domovní prohlídky v cele, při které se zmocnila podkladů pro přípravu obhajoby. Mirchi tlumočil také rozhovory s obhájci, kteří neuměli anglicky. Později odmítl přetlumočit jeho texty z perštiny do češtiny s tím, že nebude překládat pohádky. Kromě toho poukazoval na to, že SAZ je držitelem českého vysokoškolského diplomu a je český občan, takže má mluvit česky. Pan obžalovaný k němu  ztratil důvěru, když se dověděl, že pracuje pro íránskou ambasádu. Dále SAZ poukázal na to, že na podporu tvrzení obžaloby se používá jen úzký výběr výseků z jeho konverzace s tlumočníkem, velká část důkazů z jejich komunikace nebyla provedena a jeho výslech před soudem nebyl dokončen. Při něm jej předseda senátu navíc omezoval v právu na kladení otázek. A dále rozvíjel úvahy o nevěrohodnosti a nepřátelském  chování tlumočníka. Obšírně komentoval kolísání částek, jež měl nabízet tlumočníkovi dle jeho výpovědi. Zdůraznil, že k protahování seznamování se spisem neměl motiv. Znalost spisu byla pro něj důležitá.

Podstatný je podivný průběh této  části trestního řízení. Skutek se měl stát počátkem r.2015, kdy byl SAZ ve vazbě. Policie sice po několika  měsících provedla pár úkonů, ale pak se již nic viditelného neodehrálo až do r.2018, kdy státní zástupce podal obžalobu za účelem posílení vazebních důvodů.

Dne 13. února 2019 SAZ pokračoval v přerušené závěrečné řeči. Před jejím vlastním začátkem se ale dožadoval provedení vazebního řízení a stěžoval si na neúnosné intervaly mezi prvostupňovými vazebními zasedáními, v daném případě 17 týdnů. Vyjádření o záměrech předsedy senátu ve věci projednání podané žádosti o propuštění z vazby se nedočkal.

Teprve pak se vrátil k první části obžaloby, týkající se jeho údajného záměru ovlivňovat důkazní situaci ve „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně nezákonnými prostředky  a křivě obvinit policisty. Vtěsnat obsah jeho několikahodinového vystoupení do článku je velmi obtížné pro obrovský  objem věcných informací. SAZ se k některým z nich vrací v různých souvislostech, což činí jeho vystoupení pro pozorovatele z vnějšku nepřehledným. O většině skutečností hovořil již v dřívějších vystoupeních. Předseda senátu mu opakování témat vyčítá: ale závěrečná řeč je rekapitulací vývoje dokazování a skutková zjištění jsou jakýmsi „podstavcem“, na kterém pak stojí závěrečný návrh.

Jeho výklad by byl místy nesrozumitelný bez znalosti spojitosti tohoto trestního řízení s „velkou daňovou kauzou“, vedenou u Krajského soudu v Brně kvůli krácení daní v rozsahu 2,5 miliard Kč proti patnácti obžalovaným, v které má SAZ postavení obžalovaného č.1. Hlavní líčení bylo zahájeno v březnu r. 2016 a není naděje, že by v letošním roce dospělo k rozsudku.  Do výkladu SAZ se promítá i povědomí o sporu mezi složiteli kauce 150 milionů Kč za jeho propuštění z vazby na straně jedné a soudy, které odmítají vyhovět jejich požadavku na vrácení  neúčelně vázáného soukromého majetku na straně druhé. Posléze jeho vystoupení ovlivňuje skutečnost souběžného projednávání jeho žaloby na ochranu osobnosti proti všem členům senátu kvůli hrubému zásahu do soukromí jeho rodiny. V rámci tohoto řízení požaduje vypracování znaleckého posudku psychologa na soudce Michala Kabelíka.

V projednávané látce se skrývají dva neuralgické body. Kdykoli  se některého z nich SAZ dotkne, dá průchod hněvu verbálními útoky na předsedu senátu nebo i celý senát. Je to ventil, kterým vybíjí hněv, vyvolaný bezprávím ze strany účelového policejně-státnězástupcovsko- soudcovského uskupení. SAZ si je vědom, že vybočuje z hranic formální zdvořilosti a ospravedlňuje to opakovanými citacemi judikátu, podle něhož obžalovaný má právo se takto chovat a soudce to musí strpět, pokud předchozím jednáním útočníka vyprovokoval. Netuším, do jaké míry si je SAZ vědom, že uplatnění tohoto práva sice může formálně obhájit, ale jeho neformálnímu odrazu v psychice napadeného soudce nemůže zabránit. A zatímco SAZ může pouze použít ostrá slova, soudce  má v ruce účinné nástroje k bolestivé odplatě.

Prvním neuralgickým bodem,  zmíněným v závěrečné řeči, je obmyslné jednání soudců a státních zástupců při jednání o  přijetí nabízené kauce 150 milionů Kč za jeho propuštění po 22 měsících vazby. Zlovolnou  součinnost Aleše Novotného, Aleše Sosíka a státního zástupce KSZ Brno Jiřího Kadlece rozebral SAZ do podrobností. Z vazby se sice začátkem února r.2016 dostal, ale ještě na dvoře věznice jej zadržela policie a státní zástupce Jiří Kadlec jej nechal předvést před soud s obludným návrhem na uvalení předběžné vazby, odůvodněným zájmem íránské prokuratury o jeho vydání do Íránu za účelem trestního stíhání. Trvání předběžné vazby není procesně omezeno. Soud ale návrhu nevyhověl.

Tuto obmyslnost připravovali zmínění činitelé od listopadu 2015 a využili ji i pro vylepšení svého mediálního obrazu. Jejich cílem bylo podržet peníze na účtě a navzdory jejich složení beneficienta kauce za mřížemi. Zachovali se hanebně vůči složitelům, slušným lidem, z nichž žádný se nepodílel na jakékoli trestné činnosti. Současné trestní řízení považuje SAZ za pokus o napravení nezdaru z února r.2016.  Za podobnou zákeřnost považuje také použití tlumočníka, který sice překládal pro něj, ale současně spolupracoval  s policií a s íránskou ambasádou.

Druhým, a to ještě citlivějším neuralgickým bodem je neomalený zásah do práv obhajoby a soukromí rodiny SAZ zneužitím obsahu paměti jeho iPhonu a iPadu. Předseda senátu jej nechal zkopírovat a převést na DVD, která pak rozdal všem obhájcům a žalobci. Získali tak záznamy o komunikaci pana obžalovaného s obhájci a podklady pro přípravu obhajoby a k tomu jako bonus soubor rodinných fotografií, který není v žádném případě důkazem v trestním řízení. Některé z nich měly velmi intimní povahu.  SAZ je hrdý muž, citlivý na důstojnost své rodiny a zvláště manželky. Proto byla tato zhůvěřilost pro něj  traumatizujícím zážitkem, ke kterému se stále vrací. Hněvivá reakce na ni vyvrcholila v odpolední části jednání dne 13.února 2019. SAZ nejdříve hněvivě komentoval žalobcův návrh na uložení vysokého trestu a zahrnul různými výtkami předsedu senátu, ale pak překvapivě přenesl pozornost na paní přísedící. Velmi drsným způsobem se pokusil přimět ji, aby se vžila do pocitů jeho manželky, která se musela vypořádat s nemilou skutečností, že její intimní fotografie si mohou prohlížet úplně cizí lidé. Předseda senátu zareagoval odebráním slova a odročením hlavního líčení na následující den s tím, že pokračování závěrečné řeči SAZ nedovolí. Odebrání slova si všimla i ČTK,  Česká justice a server iDnes.cz, v jejichž článcích  se ovšem popis předehry z 13. února 2019 neuvádí.

Po věcné stránce se SAZ zaměřil na popření existence organizované zločinecké skupiny  a své úlohy jako jejího zakladatele a organizátora. V podstatě shodně se svými obhájci poukázal na skutečnost,  že tlupa lidí kolem spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery postrádá znaky organizované zločinecké skupiny, vymezené trestním zákonem a on sám není jejím členem. Na rozdíl od obhájců, svázaných zásadou korektnosti vůči klientům kolegů věnoval nevlídnou pozornost spolupracujícímu obviněnému Ondřeji Kučerovi, kterého vidí jako ústřední postavu skutkového děje. Zneužil své postavení advokáta a pohotově prodal SAZ svědecké prohlášení obž. Martina Veselého, původně určené pro jiného příjemce, jenž je odmítl z finančních důvodů. Ochotně pak zapojil do hry svědky Jana Doležala a Martina Valentoviče a obž. Evu Halamkovou. Veškerá tvrzení žalobce o úloze SAZ v tomto dění pocházejí pouze od něho a od něho také pocházejí všechny informace ostatním spoluobžalovaným a svědkům o přáních, záměrech a nespokojenosti SAZ. Vtáhl do děje také spoluobžalované Záviše Löffelmanna a Jana Šebka, kteří o existenci SAZ nevěděli, neznali ho a netušili, že poskytnutím služeb Ondřeji Kučerovi snad slouží záměrům SAZ.  Komunikaci se spoluobžalovanými a svědky vedl pouze Ondřej Kučera, SAZ neměl možnost ji kontrolovat. Na vzniku nepříznivé důkazní  situace má svůj díl viny žalobce Robert Henzel, který se nepostaral o prolomení heslové ochrany iPhone spolupracujícího obviněného, ač stejný přístroj pana obžalovaného poslal do zahraničí firmě,  která  umí heslo prolomit  a umožnit zkoumání a zkopírování paměti. Kučerův iPhone by měl pro dokazování klíčový význam, protože jej používal ke komunikaci s ostatními spoluobžalovanými. Předseda senátu neúspěch pokusu o zpřístupnění jeho obsahu utajoval před obhajobou půl roku.

Ondřej Kučera organizačně zajistil podání údajně křivého trestního oznámení na policisty svědkem Janem Doležalem. Pro tvrzení spolupracujícího obviněného o jednání SAZ není k disposici žádný objektivní důkaz. Podle mínění SAZ  je pro chování Ondřeje Kučery určující ziskuchtivost. Připomněl také nález listiny, podle které měl spolupracující obviněný Kučera kontakt s třemi soudci, s nimiž konzultoval notářské zápisy. Upozornil na jeho prohřešky proti pravidlům pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného a obsáhle komentoval odposlechy jeho komunikace s ostatními účastníky údajné skupiny. Stěžoval si, že mu nemohl klást otázky, protože spoluobžalovaný odmítl vypovídat a odvolal se i na advokátskou mlčenlivost. Zcela nepochybně řídil jednání spoluobžalovaných a svědků- provokatérů a při tom vytvářel virtuální obraz SAZ jako nositele zla. SAZ dále upozornil na změnu výpovědí spolupracujícího obviněného poté, kdy mu státní zástupce Robert Henzel sdělil, že jeho výpovědi neodpovídají požadavkům, kladeným na spolupracujícího  obviněného. 

Věnoval v této souvislosti pozornost i  svědkům- policejním provokatérům Janu Doležalovi a Martinu Valentovičovi, kteří podle tvrzení Petra Pfeifera, korunního svědka obžaloby ve „velké daňové kauze“, společně s Martinem Veselým ukradli 100 milionů Kč, určených pro SAZ. Všichni tři byli zapleteni do podvodných obchodů s pohonnými hmotami. Poukázal na jejich styky s policií již v dřívějších dobách a zpochybnil jejich důvěryhodnost. Nezamyslel se ale nad motivací jejich jednání: peníze, které dostali za dodání svědeckých prohlášení, odevzdali policii, která je nechala propadnout ve prospěch státu. Motivem jejich jednání tedy zřejmě nebyl bezprostřední finanční zisk. Nabízí se otázka, co jim policie odpustila odměnou za jednání ke škodě SAZ. V této souvislosti pan obžalovaný správně poukázal na to, že v případě podání trestního oznámení svědka Jana Doležala na policisty policie se prohřešila proti povinnosti zabránit trestnému jednání před jeho završením. Věděla o každém Doležalově kroku, ale nezabránila mu v dosažení cíle.

SAZ se dále zaměřil na druhý základní bod první části obžaloby, jímž je tvrzení, že obstaráním svědeckých prohlášení od svědků Jana Doležala, Martina Valentoviče a Martina Veselého se dopustil trestného činu ovlivňování důkazní situace ve „velké daňové kauze“. Ve skutečnosti k trestnému jednání nedošlo, protože tyto dokumenty nikdy nepředložil soudu jako listinné důkazy, ač během devítidenního vystoupení před Krajským soudem v Brně k tomu měl dostatek příležitostí a času. Mimo to soud nikdy nepřezkoumal pravdivost jejich obsahu, jenž měl mít dle žalobce povahu křivých obvinění. Navíc  je dodali vedle Martina Veselého spolupracovníci policie, kteří si jejich texty opatřili sami. SAZ polemizoval s žalobcem Robertem Henzelem, zda působení svědků Jana Doležala a Martina Valentoviče lze považovat za zakázanou policejní provokaci. Poděkoval mu za odkaz na dva judikáty Nejvyššího soudu ČR, které dle jeho názoru lze vykládat ve prospěch jeho přesvědčení o provokaci. V této souvislosti jej označil za nejlevnějšího člena týmu jeho obhájců.

K tvrzení žalobce, že SAZ usiloval o diskreditaci korunního svědka ve „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně SAZ namítl, že není třeba jej diskreditovat neboť se zdiskreditoval sám : pražský soud uznal, že dluží SAZ šest milionů Kč a usvědčil jej ze lži. Protože brněnské soudy přesto Petra Pfeifera přijímají jako věrohodného svědka proti němu, navrhl předsedovi senátu, aby věnoval pozornost jeho výpovědi při výslechu na policii, kde uvedl, že svědek Jan Doležal spolu s Martinem Valentovičem a Martinem Veselým ukradl SAZ 100 milionů Kč. Přesto se policie obrací na Jana Doležala a není známo, jak s ním navázala spojení. Náhoda, která jej přivedla do Brna a rovnou k policistovi Kutálkovi, je hodně zvláštní. Pro policii byl zajímavý jako možný živý nástroj. Později se stal svědkem proti SAZ a předseda senátu ho předvolal k výslechu jako poškozeného a poslal mu kopii obžaloby, ač na to neměl nárok. Tím mu umožnil připravit se na výslech.

Vážnou výhradu SAZ vznesl ke spěchu s  dovedením tohoto řízení k rozsudku, který dává  do souvislosti se záměrem  soudce Aleše Novotného využít jeho odsouzení k propadnutí kauce. Upozornil na komunikaci mezi soudci Michalem  Kabelíkem a Alešem Novotným o stavu sporu se složiteli kauce, kterou chápe jako součást „obráceného inženýrinku“ – tedy postupu,  v němž má Michal Kabelík postupovat tak, aby Aleši Novotnému usnadnil vyvlastnění kauce. Samo řízení u Městského soudu v Brně považuje za náhradu za nezdařený pokus z února 2016 poslat jej za mříže a ponechat soudu kauci.

Věnoval se také četným pochybením procesního rázu, jichž se dopustily orgány činné  v trestním řízení. Např. upozornil, že vyšetřování vedli stejní policisté, proti nimž směřovalo údajné křivé obvinění, čili poškození, kteří rozhodovali sami o sobě. Státní zástupce Michal Galát odebral GIBS vyšetřování obvinění proti nim a svěřil je jim samým. S pousmáním upozornil na komický detail prověřování obsahu trestního oznámení proti policistům, které podal svědek-provokatér Jan Doležal: policie potřebovala několik týdnů na zjištění, že podezřelí Kutálek a Dvořáček, zmiňovaní v trestním oznámení, jsou ve skutečnosti stejnojmenní  vysocí důstojníci PČR. Také Vrchní  státní zastupitelství v Olomouci se nevyloučilo z řízení po vyloučení Aleše Sosíka a po potrestání Michala Galáta za pochybení v této kauze. Označil za chybu, že po vyloučení policistů a státního zástupce Aleše Sosíka pro podjatost nepřešlo vyšetřování do rukou jiných, ve věci nezainteresovaných složek. Postěžoval si, že po jejich odchodu z případu orgány odmítají řešit podněty k vyloučení pro podjatost, protože již na daném místě nepůsobí. Tím brání zrušení rozhodnutí, vydaných podjatými orgány. Upozornil také na podezření, že proběhly prostorové odposlechy některých jeho schůzek s advokáty. Mimo jiné zpochybnil místní příslušnost brněnských orgánů.

Michal Kabelík působil často dojem, že výpovědi SAZ nenaslouchá, ale v jiném okamžiku dal najevo nelibost. Občas vstoupil do jeho vystoupení s výtkou, že hraje divadlo pro přítomné novináře a mluví o věcech, o nichž se vyjadřoval opakovaně již dříve. V jednom případě naznačil možnost, že mu odebere slovo. SAZ to pochopil jako vyhrožování. Zde vystoupil obhájce Michal Pokorný s námitkou proti přerušování závěrečné řeči.  Předseda senátu se snažil umlčet ho příkazem, aby se posadil, a prohlášením o nicotnosti výtky „kterou snad viděl v americkém filmu“. Také pan obžalovaný tvrdě hájil své právo vést závěrečnou řeč podle svých názorů. Při tom pohotově ocitoval několik judikátů Evropského soudu pro lidská práva.

Jak výše uvedeno, Michal Kabelík nakonec přece jen panu obžalovanému odebral slovo.
Jednání dne 14. února 2019 proto začalo téměř hodinovým dohadováním mezi SAZ, jeho obhájcem a Michalem Kabelíkem, v němž předseda senátu čelil přehršli výtek.  Po poradě senátu to vyřešil  jako chytrá horákyně: setrval na svém, ale umožnil SAZ pronést poslední slovo.

Pan obžalovaný pak pokračoval ve své filipice, z které vyjmu jen některé zajímavé podrobnosti. Mimo jiné se vyjádřil k délce svých podání a mínění advokátů, že dlouhé texty nikdo nečte. Projevil názor, že je to škoda, protože jejich příjemcům pak unikají důležité informace. Se smíchem poradil předsedovi senátu, aby si před psaním rozsudku jeho podání přečetl. Vyplatí se mu to, protože řízení není na konci, ale na začátku. Poukázal na postupy orgánů činných v trestním řízení, které zneužívají svou pravomoc, vzájemně  si kryjí záda, mají společné cíle, tedy chovají se jako organizovaná zločinecká skupina. Stěžoval si na kontrast mezi nadužíváním naléhavých úkonů a značnými průtahy ve vazebním řízení. Zvěstoval předsedovi senátu, že brzy získá mezinárodní slávu, neboť jeho počínáním se bude zabývat nějaká nespecifikovaná nadnárodní organizace. Stěžoval si na monitorování jeho jednání s obhájci příslušníky Vězeňské služby a na kontrolu listin, jež si vyměňuje s advokáty. Vyčetl Michalu Kabelíkovi, že neumožnil nahlédnutí do spisu jeho znalci. Uvedl přehled důkazů, jejichž provedení soud neumožnil, mezi nimi výslech Petra Pfeifera. Probíhající řízení označil za frašku.

SAZ svou řeč nedokončil, protože bylo nutné uvolnit  časový prostor pro poslední slovo obž. Záviše Löffelmanna. Tentokrát se nezpěčoval, uvedl pouze, že vystoupení doplní písemným podáním.

Odeznělo tak skutečně poslední slovo SAZ v tomto meritorním řízení. Možná jej ale uslyšíme znova ve vazebním řízení, které předseda senátu Michal Kabelík nemůže odkládat do nekonečna.






pondělí 18. února 2019

ZÁVĚREČNÉ ŘEČI V KABELÍKOVĚ - 4


Trestní řízení soudní, vedené u Městského soudu v Brně  senátem předsedy Michala Kabelíka proti obž. Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol. se přiblížilo k rozsudku, a to za cenu výrazného krácení práv obhajoby (jakým je např. neprovedení spousty důkazů, požadovaných od července 2018, a připravením obžalovaných s výjimkou SAZ o možnost vyslechnout závěrečnou řeč žalobce ). Způsob, jakým soudce Michal Kabelík zastavil dokazování, zvýšil počet jeho procesních přešlapů.

V článcích Skandál v Kabelíkově 1-2, Deus ex machina v Kabelíkově, Závěrečné řeči v Kabelíkově 1-3 a Kabelíkov v zapeklitých souvislostech, které jsou zatím dostupné na mém bloggu a na webu Chamurappi z.s., jsem se pokusil přiblížit čtenářům obsah závěrečných řečí žalobce a obhájců obžalovaných a shrnout je do přehledného celku.

Po profesionálech se při hlavním líčení dne 31. ledna 2019 o své právo závěrečné řeči či posledního slova přihlásili sami obžalovaní. Jako první vystoupil spolupracující obviněný Ondřej Kučera. Odkázal se na závěrečnou řeč svého obhájce. Projevil lítost nad počínáním, jehož  se dopustil, které neodpovídalo tomu, k čemu jej vychovala rodina. Ujistil soud, že si vzal poučení a napříště chce žít  „tak, jak se má“. Vyslovil omluvu osobám, které spolu s jím koordinovanými osobami nařkli z různých nepravostí. Prohlásil, že nemá žádné kontakty na soudní osoby, čímž se snažil neutralizovat objevení  přepisu prostorového odposlechu s jeho tvrzením, že notářské zápisy s křivými obviněními konzultoval s třemi soudci.

Následoval vazebně stíhaný Martin Veselý, který odmítl, že by byl vědomě účastníkem nějaké organizované skupiny. Připomněl, že je od r.2015 ve vazbě kvůli podezření na více trestných činů, z nichž za dva již byl odsouzen. Nyní je držen ve vazbě na základě nepravdivých obvinění. Podal trestní oznámení, protože chtěl, aby se někdo na jeho věc pořádně podíval. Dodatečně pochopil, že policie jednala na základě špatných informací, které dostávala z kriminálního prostředí. Situaci špatně vyhodnotil a dopustil se pochybení. Omluvil se policistům, proti nimž vystoupil na základě nesprávného vyhodnocení věcí.

Následně přišel na řadu hlavní obžalovaný SAZ a po něm obžalovaný advokát Záviš Löffelmann, který se do případu  dostal „jako slepý k houslím“. Nicméně žalobce pro něj navrhuje vysoký trest. Jeho příběh lze použít jako důkaz o platnosti přísloví „pro dobrotu na žebrotu“. Ve snaze vyhovět starému kamarádovi Ondřeji Kučerovi, neznaje SAZ a netuše nic o žalovaném ději, dohodl s dalším kamarádem, policistou Janem Šebkem, rovněž obžalovaným v této kauze, že přijme k podání trestního oznámení na policisty svědka-provokatéra Jana Doležala. Za policistou šel jen proto, že měli kanceláře poblíž sebe, zatímco do služebny GIBS by museli cestovat na Břevnov. Trestní oznámení, sepsané Janem Šebkem, se pak do GIBS mělo dostat postoupením, což se i stalo.

Poslední slovo Záviše Löffelmanna bylo stručné. Vysvětlil, že se necítí být členem žádné organizované skupiny a zločinecké už vůbec ne. Do kauzy se zapletl pouze proto, že chtěl pomoci kamarádovi Ondřeji Kučerovi, s kterým si příležitostně vypomáhají. K usnadnění splnění zadaného úkolu použil dalšího kamaráda, policistu Jana Šebka. O SAZ do té doby nikdy neslyšel a netušil, že se podílí na nějaké akci na jeho podporu.

Po posledním slovu obž. Záviše Löffelmanna předseda senátu Michal Kabelík pouze vyhlásil pravděpodobný termín vyhlášení rozsudku. Otevřel tím prostor pro dohadování, jaký bude výsledek jeho vyhodnocení sporu mezi obžalobou a míněním obžalovaných a jejich obhájců. Mezi obhájci převažuje mínění, že co nejvíce vyhoví žalobci, neboť  je proti SAZ podjatý a má příležitost „osladit“ mu jeho neomalené útoky. Na základě poznatků o chování soudců Krajského soudu v Brně ve vazebním řízení se očekává, že nevyhoví odvolání obžalovaných, i kdyby byl rozsudek viditelně špatný. Jisté je však pouze to, že teprve vyhlášením rozsudku nabudeme jistotu. Byl bych rád příjemnému překvapení a dokonce v ně tak trochu doufám, protože věřím, že lidská slušnost je silnější než nenávist.

Bez ohledu na časovou  posloupnost se k poslednímu vystoupení SAZ pro jeho rozsáhlost vrátím samostatným článkem.

pátek 15. února 2019

KAUZA ZADEH: ČEKÁNÍ NA ROZSUDEK

Tento článek jsem po předběžné dohodě připravil 15.února 2019  pro Českou justici. Nevyšel, protože je příliš dlouhý, rozvláčný a obsahuje osobnostní invektivy. Specifikace pojmu „osobnostní invektivy“ jsem se nedočkal. Dobrovolný závazek exkluzivního práva České justice na zveřejnění článku proto ruším.

Česká justice přinesla dne 14. února 2019 zprávu o posledním jednacím dnu hlavního líčení, vedeného u Městského soudu v Brně proti obž.Shahramu Zadehovi a jeho pěti spoluobžalovaným. Skončilo dokazování, odezněly závěrečné řeči a poslední slova a obžalovaní nyní čekají na vyhlášení rozsudku.

Obžalovaní, jejich obhájci i autor tohoto článku sice nad obžalobou a navrženými tresty kroutí hlavami a považují je za nesmyslné, ale z chování předsedy senátu Michala Kabelíka usuzují, že se zdravým selským rozumem se nekamarádí a nad nikým se nesmiluje.

I z obsahu krátkého článku na České justici je zřejmé, že se nejedná o tuctovou kauzu. Skutečnost je ale ještě složitější a pestřejší. Je to dáno již tím, že tento proces je jen jednou dílčí složkou souboru střetnutí s brněnskou justicí, jehož svorníkem je příběh obž. Shahrama Zadeha, podnikatele, českého občana íránského původu.

Ze všech souvisejících procesů je nejdůležitější „velká daňová kauza“ u Krajského soudu v Brně proti 15 obžalovaným, mezi nimiž obž. Shahram Zadeh má pozici č.1. Obžalovaní měli během 15 měsíců obchodování s pohonnými hmotami způsobit krácením DPH škodu ve výši 2,5 miliardy Kč. Jde o monstrózní proces, jehož hlavní líčení běží od března r.2016 a v letošním roce pravděpodobně ještě nedorazí k rozsudku. V otázce viny či  neviny Shahrama Zadeha jsem zatím neutrální. Zajímá mě spíše porušování jeho práva na spravedlivý proces, kterého se smí domáhat i usvědčený vrah.

Ve výše zmíněném procesu u Městského soudu v Brně  žaluje Vrchní státní zastupitelství v Olomouci obž. Shahrama Zadeha kvůli založení organizované zločinecké skupiny, která mu měla posloužit k obstarání důkazů k ovlivnění důkazní situace ve „velké daňové kauze“. Skupinu měl založit v r.2015 z vazby. Kromě něj v ní mělo působit dalších pět spoluobžalovaných a možná i více, ale ty další policie neustanovila. Pan obžalovaný a spoluobžalovaný Martin Veselý jsou ve vazbě. Za závadové důkazy považuje žalobce tři notářské zápisy s údajně falešnou svědeckou výpovědí. Dále pana obžalovaného činí odpovědným za  podání křivého trestního oznámení proti vyšetřovatelům, kteří vedli přípravné řízení k „velké daňové kauze“.  Kromě toho za účelem posílení vazebních důvodů rozšířil žalobce v r.2018 obžalobu o obvinění z pokusu o podplacení tlumočníka z perštiny, kterého se měl obž. Shahram Zadeh dopustit ve vazbě v r.2015.

V souvislosti s „velkou daňovou kauzou“ strávil pan obžalovaný ve vazbě 22 měsíců a na svobodu se dostal až  poté, co jeho příbuzní a přátelé složili na účet soudu rekordní kauci 150 milionů Kč. Ale během jednání soudce Aleše Novotného a žalobce Aleše Sosíka se složiteli o konečné výši kauce a přípustnosti jejího přijetí již státní zástupce Jiří Kadlec v dohodě s nimi připravoval úskok,  jehož výsledkem mělo být přijetí kauce a současně ponechání pana obžalovaného za mřížemi.

Když Shahram Zadeh opustil věznici,  hned na dvoře jej zadržela policie a státní zástupce Jiří Kadlec jej nechal předvést před jiného soudce Krajského soudu v Brně s návrhem na uvalení tzv. předběžné vazby (její trvání není zákonem omezeno) v rámci obludného nápadu na případné vydání českého občana k trestnímu stíhání do Íránu. Soud ale návrhu nevyhověl jednak pro absenci právních důvodů, ale také s ohledem na složenou kauci, která by propadla státu, i kdyby Shahram Zadeh uprchl ze země z jiného důvodu než kvůli hrozícímu vysokému trestu ve „velké daňové kauze“. Jako laik si myslím, že výše zmínění otalárovaní škodiči provedením tohoto triku mentálně klesli na úroveň  zločinců, stíhaných pro podvody.

Co se nepodařilo Jiřímu Kadlecovi, měl napravit státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Michal Galát. Nechal Shahrama Zadeha 2.prosince 2016 zatknout a nechal na něj uvalit senátem Aleše Dufka Městského soudu v Brně vazbu útěkovou, koluzní i předstižnou. Podobně naložil s dalšími pěti obviněnými. Režim koluzní vazby u Shahrama Zadeha neukončil včas. Dostal se za to před kárný senát. Stihl ho sice mírný, ale přece jen finanční postih a případ musel převzít jiný žalobce. Je to zatím jediný úspěch obhajoby v této kauze a Nejvyšší státní zastupitelství se za něj odvděčilo podáním návrhu na kárné řízení s pěti obhájci.  Soudy tvrdošíjně odpírají vyhovět žádostem o propuštění Shahrama Zadeha z vazby a k odůvodnění používají cokoli, co je napadne, třeba i čistou lež. V záměru držet peníze na účtě a jejich beneficienta ve vazbě je podpořili ministři Robert Pelikán i Jan Kněžínek odmítáním podnětů ke stížnosti pro porušení zákona.

Další související řízení vypuklo, když složitelé kauce ztratili trpělivost a vyzvali Krajský soud v Brně k vrácení peněz. Soudce Aleš Novotný  jim nevyhověl a Vrchní soud v Olomouci jeho  rozhodnutí schválil. Složitelé jsou slušní lidé, kteří se na žádné skutečné ani domnělé trestné činnosti nepodíleli a nehodlají neúčelné vázání jejich majetku trpět. Obrátili se proto o ochranu k Ústavnímu soudu a neuspějí-li ani tam, zcela jistě se obrátí na Evropský soud pro lidská práva.

Obraz souvislostí by nebyl úplný bez zmínky o občanskoprávním řízení na ochranu osobnosti, v němž si senát a obžalovaný Shahram Zadeh vyměnili role: soudce Michal Kabelík a jeho přísedící stojí před soudem kvůli hrubému narušení práv obhajoby a ponižujícímu zásahu do soukromí pana obžalovaného a jeho rodiny. Důvodem je zneužití záznamů z paměti mobilního telefonu a tabletu pana obžalovaného, které soud nechal zkopírovat na DVD a ta rozdal všem obhájcům a žalobci. Vedle záznamů o komunikaci mezi panem obžalovaným a jeho obhájci a podklady pro přípravu obhajoby takto naložil i s rodinnými fotografiemi, které nemají význam důkazu a některé z nich jsou intimního rázu. Shahram Zadeh je velmi citlivý na soukromí své rodiny a osobní důstojnost jejích členů. Proto vnímá jednání soudce Michala Kabelíka jako urážlivé a ponižující nejen pro sebe, ale zvláště pro manželku. Ve vystoupeních před soudem se k této zhůvěřilosti stále vrací a ovlivňuje to jeho chování hlavně k předsedovi senátu, ale částečně i k přísedícím. V této věci se u ministra spravedlnosti sešlo několik podnětů ke kárnému řízení s předsedou senátu. Kromě pana obžalovaného a spolku Chamurappi z.s. dala důrazně najevo nevoli Česká advokátní komora. Ale pan ministr jim nevyhověl a nechutný zásah do soukromí prostě přešel mlčením: účastníci řízení a jejich blízcí přece nemají nárok na ochranu osobní důstojnosti, takže tato část stížností mu vůbec nestála za pozornost.

V této situaci se pan obžalovaný rozhodl podat žalobu na ochranu osobnosti na celý senát předsedy Michala Kabelíka. Vznikla tak neobvyklá situace, kdy předseda trestního senátu je v souvisejícím řízení v postavení žalovaného obžalovaným a je otázka, zda nejde o takový střet zájmů, že by se měl z vedení předmětného trestného řízení vyloučit. Sotva může někomu namlouvat, že bez ohledu na toto řízení má k panu obžalovanému nestranný vztah, a pokud by to chtěl tvrdit, nikdo mu to neuvěří.

Vývoj procesu, vedeného senátem předsedy Michala Kabelíka, je třeba chápat na pozadí uvedených souvislostí. Předseda senátu ukončil předčasně dokazování, ačkoli nenechal provést padesátku důkazů, požadovaných obhajobou již od července r.2018, a od září 2018 znemožňoval obhájcům nahlížení do spisu. Rozhodl se tak překvapivě, že kromě Shahrama Zadeha žádný z obžalovaných nemohl osobně vyslechnout závěrečný návrh žalobce. Zřejmě se běží závod o vyvlastnění 150 milionů Kč, složených podvedenými příznivci Shahrama Zadeha. Asi jde o to, aby v této kauze padl pravomocný rozsudek dříve, než si složitelé kauce vynutí vrácení peněz.

Bude ovšem zajímavé sledovat, jak se soudce Michal Kabelík vypořádá s odporem obhajoby. Ta především namítá, že organizovaná zločinecká skupina je výmysl bez rozumného podkladu, neboť uměle slepený soubor jedinců kolem „operačního důstojníka“ Ondřeje Kučery nespojuje žádný jednotící zájem a obž. Eva Halámková, Záviš Löffelmann a Jan Šebek vůbec netušili, že by se mohli podílet na trestné činnosti, natož aby se spolčovali za účelem jejího páchání. Eva Halamková hledala pomoc pro svého přítele Martina Veselého, kterého chtěla dostat z vazby. Záviš Löffelmann chtěl vyhovět kamarádovi Ondřeji Kučerovi, který jej požádal o pomoc pro klienta, jenž chtěl podat trestní oznámení. Zavedl zájemce k dalšímu kamarádovi, policistovi Janu Šebkovi, jenž splnil úřední povinnost a přijal oznámení do protokolu, což mu ukládá zákon. Není zde žádná pevná organizační struktura, ani vztah nadřízenosti – podřízenosti. Vše uvedl do pohybu spolupracující obviněný Ondřej Kučera, který zprostředkoval vyjednávání mezi Danielem Rudzanem, obžalovaným č.2 z „velké daňové kauzy“ a obž. Martinem Veselým, který nabídl svědeckou výpověď ve formě notářského zápisu o průběhu nezákonného počínání při obchodování s pohonnými hmotami. Když Daniel Rudzan nabídku odmítl kvůli přehnané ceně, Ondřej Kučera se pohotově obrátil na Shahrama Zadeha, který zápis koupil. Kučera pak vyhověl jeho poptávce a s pomocí Evy Halamkové navázal spojení se svědky Janem Doležalem a Martinem Valentovičem, kteří dodali další dva zápisy. Jeho zájmem bylo vyhovět zákazníkovi, pomoci „dodavatelům“ k odměně a sám si nechat zaplatit. Pikantnosti celé záležitosti dodává skutečnost, že oba posledně jmenovaní mají podle výpovědi jistého Petra Pfeifera, korunního svědka obžaloby ve „velké daňové kauze“,  na svědomí defraudaci na úrovni 100 milionů Kč. Kromě toho spolupracovali s policií, které odevzdávali peníze, jež jim vyplatil Shahram Zadeh za jejich dílka. Není vůbec jasné, proč vyhověli poptávce Ondřeje Kučery, když z toho neměli přímý prospěch, a co je tedy vedlo k poškozování pana obžalovaného a ke spolupráci s policií. Nabízí se i otázka, co jim policie za jejich službu prominula. Svědek Jan Doležal, který podal údajné křivé trestní oznámení na vyšetřovatele, průběžně informoval policii o každém kroku přípravy na splnění úkolu.

Není prokázáno, že by Shahram Zadeh skutečně „velel“ skupině, protože přišel do přímého, byť sporadického, styku pouze se spolupracujícím obviněným Ondřejem Kučerou  a ostatní účastníci hry se o jeho představách, přáních a projevech spokojenosti či znepokojení   dovídali pouze od něho. Skutečným manipulátorem s komparsem byl tedy Ondřej Kučera, který pro ostatní účastníky vytvářel virtuální obraz zájmů a přání Shahrama Zadeha.

Obhajoba dále namítá, že zmiňované notářské zápisy nejsou důkazem o trestné činnosti Shahrama Zadeha. Především je svatým právem obviněného, aby volil taktiku své obhajoby a opatřoval si důkazy ke své obhajobě. Tvrzení žalobce, že obsah dodaných zápisů je nepravdivý, nemá oporu v dokazování, protože před soudem jejich pravdivost nikdo nezkoumal. Mimo to notářský zápis by se stal důkazem teprve tehdy, kdyby jej Shahram Zadeh předložil soudu a kdyby  jej soud přijal k projednání. To se ale nestalo, i když pan obžalovaný měl zápisy k disposici po dobu devítidenní výpovědi ve „velké daňové kauze“.

Dle obhajoby stojí na vodě i obžaloba pro údajný pokus o uplácení tlumočníka. Shahram Zadeh důsledně obvinění odmítá, tvrdí, že žádnou nabídku neučinil. Jeho obhajobu stejně jako  tvrzení žalobce oslabuje nedokončenost dokazování. Výslech svědka před soudem nebyl z časových důvodů ukončen, ale soudce jej již znova nepředvolal. Z jeho vystoupení bylo jednoznačně zjevné, že panem obžalovaným pohrdá a nenávidí jej. Není divu: svědek pracuje pro íránskou ambasádu. Soud nevyhověl požadavkům na provedení videozáznamů z jednání pana obžalovaného s tlumočníkem a nenechal přeložit rukopisné záznamy z jejich komunikace při tlumočení. Úplnost dokazování zjevně padla za oběť spěchu na ukončení řízení. Připomínám přísloví „práce kvapná málo platná“.

Shahram Zadeh si mimo to všechno stěžoval na nerovné zacházení s ním a jeho obhájci ve srovnání se svědky obžaloby a státním zástupcem. Průkazné to je např. při nakládání s iPhony jeho a spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery. Zatímco jeho přístroj odeslal žalobce k zahraniční firmě, která umí prolomit heslo, iPhone Ondřeje Kučery nebyl vytěžen, protože český znalec jej nedokázal bez znalosti hesla otevřít. Jeho majitel heslo dobrovolně nenabídl, ale nikdo mu o ně neřekl a nedostupnost jeho obsahu vadí pouze obhajobě. Policie se opakovaně zmocnila záznamů komunikace pana obžalovaného s obhájci a podkladů pro přípravu obhajoby. Část z nich se pak dostala do rukou žalobce, který tak získal přehled o záměrech obhajoby.

V průběhu hlavního líčení padla řada výzev k vyloučení předsedy senátu nebo celého senátu pro podjatost. Všechny byly neúspěšné a jejich nedůvodnost potvrdil i Krajský soud v Brně jako soud stížnostní. Ten ostatně zamítl všechny stížnosti proti dalšímu ponechání Shahrama Zadeha ve vazbě a v odůvodnění si pomohl třeba i lží o pobytu manželky a dítěte pana obžalovaného v USA, kam by prý za nimi určitě uprchl. Obhajoba se také pokusila napadnout místní příslušnost  brněnské justice a dosáhnout předání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Nejvyšší soud ČR návrhu nevyhověl. Dodatečně se ukázalo, že soud předložil k jednání neúplný spis, čímž naději na vyhovění oslabil.

Ostatní obžalované lze považovat za „přívěšek“ k Shahramu Zadehovi. Vesměs se dostali do hry náhodou. Vyčnívá pouze spolupracující obviněný Ondřej Kučera, který uvedl celý příběh do pohybu, v němž jej pak snaživě udržoval. Díky jeho horlivosti se nepochybně do neštěstí dostali tři z obžalovaných. Obraz Shahrama Zadeha jako zakladatele a řídící osobnosti zločinecké skupiny stojí jen na jeho výpovědi. Za snahu si vysloužil mírný trest. Jeho příklad ilustruje problematičnost převzetí zahraničního institutu spolupracujícího obviněného do našeho práva.

Pokud již žalobce vytvořil organizovanou zločineckou skupinu, dle mého laického názoru do ní měl začlenit také svědky Jana Doležala a Martina Valentoviče, kteří panu obžalovanému dodali za nemalý peníz údajně falešná svědecká prohlášení, čili naplnili skutkovou podstatu obžaloby. Jan Doležal podal údajně křivé trestní oznámení na vyšetřovatele případu. Na spolupracovníky policie ovšem žalobce nesmí ani křivým okem pohlédnout, natož je chtít stíhat.

Nesmírně zajímavé bude srovnání výše předestřeného obrazu s odůvodněním rozsudku, na které si ještě chvíli počkáme.



neděle 10. února 2019

K OTÁZKÁM VÁCLAVA MORAVCE Z 10.2.2019 : SEDLÁNÍ MRTVÝCH KONÍ


Do druhé části Otázek Václava Moravce dne 10.února 2019 si moderátor pozval trojici rozumných lidí: ministra spravedlnosti Jana Kněžínka, soudce Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu a předsedu Unie státních zástupců Jana Latu.

V jejich debatě nezaznělo nic revolučního. Neprobírala se žádná témata, jež by byla v současnosti předmětem živých sporů, a účastníci se mezi sebou nepřeli. Celkově v pořadu vládla pohoda „jako na Starém Bělidle“.

Zaujalo mě však, že se moderátor při výběru námětů pustil do „sedlání mrtvých koní“. Nejvíce prostoru poskytl tématu údajného nátlaku prezidenta republiky a jeho kancléře na justici. Touto věcí jsem se zabýval v článcích „O (ne)ovlivnitelnosti soudců“ z 21.ledna 2019 a „Drze o kauze Baxagate“ z 25.ledna 2019 a necítím potřebu znova ji rozebírat. Musím se ale pozastavit nad tím, že ji neúnavný manipulátor s veřejným míněním Václav Moravec znova oživuje, když po jejím projednání na půdě Poslanecké sněmovny již jinak zmizela z ohniska mediálního zájmu. Nutkání veřejnoprávní televize napadat prezidenta republiky je zřejmě tak silné, že není-li zrovna po ruce jiný klacek, sáhne se po vyvětralém zboží.

Ze zapomenutí vytáhl Václav Moravec také myšlenku ustavení Nejvyšší rady soudnictví, která je předmětem zájmu politizujících soudců od nepaměti a její ustavení bylo součástí ambiciózního volebního programu hnutí ANO v předminulých volbách. První, kdo našel odvahu říci tomuto projektu „ne“ byl ministr Robert Pelikán, který si tím zkomplikoval vztahy se soudcovskou komunitou. Jan Kněžínek pokračuje v jeho stopách. Zdá se, že Robert Pelikán mu proklestil cestu, takže soudci přijímají jeho postoj klidně.   Josef Baxa nicméně v pořadu sice nesměle, ale přece jen „zvedl prapor z bláta“ a připomněl, že neexistuje žádný oficiální orgán, který by soudnictví zastupoval a byl reprezentativním partnerem v diskusích se státem o stavu a potřebách oboru. V tomto ohledu má jistě pravdu. Jako laik si myslím, že ustavení samosprávného orgánu justice by bylo vhodné. Nevidím důvod, proč by soudci nemohli mezi sebou řešit obsazování funkcí ve státní správě justice, rozmisťování soudců  a jejich přijímání. Jistě to ale není záležitost, bez jejíhož neodkladného vyřešení se justice zhroutí.

Dalším mrtvým koněm v tomto pořadu je zákon o státním zastupitelství. Jeho potřebu prosazoval ministr Jiří Pospíšil na začátku svého druhého mandátu, ale jeho předlohu si z opozice nepřinesl. Těžiště příprav padlo na Nejvyšší státní zastupitelství, jehož tehdy nový šéf Pavel Zeman jeho potřebu horlivě prosazoval. Ministr Pavel Blažek dopravil předlohu do Poslanecké sněmovny, odkud ji ale jeho nástupkyně Marie Benešová stáhla. Pak se o jeho vrácení pokusila Helena Válková, během jejíhož krátkého působení v úřadě probíhaly bratrovražedné boje mezi stoupenci zrušení a zachování vrchních státních zastupitelství. Štafetu převzal Robert Pelikán, jehož nápad na ustavení bezdohledového protikorupčního speciálu narazil na odpor. Strany se dlouhými zápasy vyčerpaly a zájem postupně upadal až do současného stavu. Nastoupila salámová metoda postupného přetváření vnitřních pravidel fungování státního zastupitelství. Na pořadu dne je zavedení pevného časového vymezení mandátu vedoucích státních zástupců. Tomu všemu přihlíží v klidu úplně jiný Pavel Zeman než ten, který se po svém nástupu do úřadu hrnul do vydání  nového zákona takřka s taseným mečem v ruce. I silného muže lze utahat.

Soudce Josef Baxa na toto téma zopakoval svůj tradiční názor, že nejdříve je třeba vydat nový trestní řád, a teprve pak lze snadno napsat organizační normu. Nezávisle na tom se ale zmínil, že podle současného zastaralého trestního řádu lze stále ještě postupovat. A jeho spoluhráči k tomu moudře kývali hlavami, neboť z jejich slonovinových věží není vidět závadnost rozdělení České republiky na dvě oblasti s poněkud odlišnými poměry v trestním řízení a ani jim nevadí, že v současném uspořádání je nejvyšší státní zástupce nadřízeným pouze pro lidi, „které má v baráku“ a pro dva vrchní státní zástupce a je zatlačen k výkonu nepřímého řízení, hlavně tedy metodického vedení. Veřejnost od něj očekává, že bude odpovídat za obecný stav soustavy státního zastupitelství, ale nemá tomu přiměřenou liniovou pravomoc. Takže výkonnou moc v soustavě státního zastupitelství mají hlavně oba vrchní státní zástupci, mezi jejichž způsoby vedení trestního řízení v jejich obvodu působnosti jsou jisté rozdíly.

Nicméně jedna velmi dobrá zpráva zde zazněla: pan ministr Jan Kněžínek oznámil,  že koncem roku bude možné předložit k veřejné diskusi návrh nového trestního řádu. Dosadit v personální nouzi do čela ministerstva profesionálního legislativce nebyl tedy ze strany Andreje Babiše úplně špatný nápad.





sobota 9. února 2019

KABELÍKOV V ZAPEKLITÝCH SOUVISLOSTECH


Trestní řízení soudní, vedené u Městského soudu v Brně  senátem předsedy Michala Kabelíka proti obž. Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol. tlačí předseda senátu neúprosně k rozsudku, třeba i za cenu výrazného krácení práv obhajoby (jakým je např. neprovedení spousty důkazů, požadovaných od července 2018).

V článcích Skandál v Kabelíkově 1-2, Deus ex machina v Kabelíkově a Závěrečné řeči v Kabelíkově 1-3, které jsou zatím dostupné na mém bloggu a na webu Chamurappi z.s., jsem se pokusil přiblížit čtenářům obsah závěrečných řečí žalobce a obhájců obžalovaných. V souhrnu obsahují takovou spoustu informací, že se v nich lze snadno ztratit a přehlédnout důležité souvislosti (platí nejen pro veřejnost, ale i pro soud).

Přiznám se, že jako laik vidím některé věci úplně jinak než žalobce a troufám si své pochybnosti zveřejnit.

Určující souvislostí příběhu  je souběh s „velkou daňovou kauzou“, vedenou u Krajského soudu v Brně od března r. 2016 senátem Aleše Novotného proti SAZ jako obžalovanému č.1 a původně 14 spoluobžalovaným ( z nichž jeden nedávno zemřel), z nichž dva mají postavení spolupracujících obviněných (čili za pomoc při usvědčování si pořídili shovívavé zacházení). Zjednodušeně řečeno podle žalobce obžalovaní dováželi ze zahraničí prostřednictvím rakouské firmy P.P.S. a brněnského Ecoll Investu pohonné hmoty, které rozprodávali prostřednictvím desítek  „bílých koní“ a neodváděli daň z přidané hodnoty. Během 15 měsíců dovezli do ČR 409 milionů litrů pohonných hmot, které rozprodali prostřednictvím „bílých koní“ a jejich „pastevců“ a způsobili státu škodu krácením daní ve výši 2,5 miliardy Kč. Údajná zločinná činnost, kvůli které jsou SAZ & spol. stíháni senátem Michala Kabelíka, má sloužit k vyvinění SAZ ve výše zmíněné „velké daňové kauze“

V jednom ze soudních rozhodnutí z poslední doby jsem četl, že ta obrovská suma měla být prospěchem SAZ, jako by armáda „bílých koní“ a 14 spoluobžalovaných pro něj pracovala dobrovolně, s láskou a hlavně zdarma. Je to maličkost, ale ilustruje myšlenkový přístup policejně-státnězástupcovsko-soudcovského účelového uskupení k panu obžalovanému.

Nezmiňovanou částí příběhu je zjevná bezmoc státního aparátu proti daňovým podvodům. Hranice překročilo přibližně 10.000 cisteren, které od vstupu na naše území sledovala Celní správa České republiky, někdy i Policie ČR, až do převzetí konečným příjemcem. Odběrateli byly výlučně společnosti, které měly k nákupu pohonných hmot úřední oprávnění Celní správy a potvrzení finančního úřadu o bezdlužnosti. Jak mohly oprávnění získat, je pro mne po zhlédnutí defilé „bílých koní“  v soudní síni záhadou.

Je zřejmé, že daňovou ztrátu státu nikdo nenahradí. Z těch desítek lidí, kteří se na podvodném obchodování podíleli, nikdo nic nemá, a když, tak pouze dluhy. Stát si na nich nic nevezme. Z davu vyčnívá SAZ, o němž si jeho otalárovaní trýznitelé myslí, že je miliardář. Nevím, zda to  je přesná pravda. Je ale zřejmě majetný a povídá se, že vede arbitráž proti dubajskému emírovi o miliardové částky. Na něm jediném by se snad stát mohl aspoň částečně hojit, a to může být důvodem jeho neštěstí.

Po 22 měsících vazby jeho rodina a přátelé složili  dosud nevídanou kauci 150 milionů Kč za jeho propuštění. Nikdo jim neřekl, že se připravuje jeho zatčení a uvalení předběžné vazby (časově procesně neohraničené) na základě poptávky íránské prokuratury, a že probíhá nějaké další vyšetřování, jež by v budoucnu mohlo vést k jeho novému trestnímu stíhání a souvisejícímu novému uvalení vazby. Všichni zúčastnění soudci a státní zástupci všechno věděli, všechno plánovali předem  a radovali se, že budou mít na účtě 150 milionů Kč a jejich beneficienta stejně za mřížemi. Kořeny jejich zběsilé kolektivní podjatosti proti němu neznám. Možná je vede snaha vyvlastněním kauce získat pro stát aspoň malou záplatu na škodu,  z které zřejmě největší část rozkradly „bílé koně“ a jejich „pastevci“.
Složitelé budou nedobrovolně platit za ně. Ale pro některého z odpovědných činitelů může být příčinou nechuti i tmavá  pleť pana obžalovaného, který svou kultivovaností leckoho ze svých trýznitelů převyšuje.

V současnosti je SAZ již 26 měsíců ve  vazbě, před kterou ho kauce nechrání a složitelé žádají, aby jim stát neúčelně vynaložené peníze (jež jsou stále jejich majetkem) vrátil, ale soudy to se složitým  formálně právním odůvodněním odmítají. Ústavně právní ochranu jejich soukromého vlastnictví neuznávají. Zřejmě se budou snažit nechat kauci propadnout ve prospěch státu. Složitelé jsou počestní občané.  Se stíhanou trestnou činností nemají nic společného. Někteří z nich si na kauci vzali bankovní úvěr. Stát, zastoupený soudci a státními zástupci, je oklamal a snaží se obohatit se na jejich účet. O obžalovaných se mluví občas jako o zločincích (neboť presumpce neviny ve skutečnosti neplatí) a zdá se mi, že pachatelé tohoto úskoku svým způsobem myšlení klesli na jejich úroveň.

Účelové brněnské policejně-státnězástupcovsko-soudcovské uskupení se snaží vytvářet obraz SAZ jako zakladatele podvodné sítě rozkradačů daní, ideového tvůrce obchodního plánu a rozhodujícího manažera. Zamlčují, že SAZ vstoupil do hry jako investor v době, kdy již obchody běžely naplno. Před ním jeho roli hrál Israelec Yashir Nadav, který se ale nechal vyplatit a nyní se vyhýbá podání svědectví před soudem. Je zajímavé, že jak Yashira Nadava, tak SAZ našel a zatáhl do tohoto obchodování jistý Petr Pfeifer, dnes korunní svědek obžaloby proti SAZ ve „velké daňové kauze“. Ještě zajímavější je, že na začátku vyšetřování jej policie považovala za hlavní osobu zločineckého uskupení a v tomto smyslu požádala rakouské orgány o právní pomoc při objasňování jeho činnosti. Pak najednou vyšetřování proti němu ukončila, dokumentace o něm z tohoto trestního spisu zmizela a na místo hlavy podvodníků byl dosazen SAZ. Tím vznikl jeden z hlavních motivů taktiky obhajoby SAZ, který se usilovně snaží obnovit původní, dle něj pravé role své a Petra Pfeifera.

O Petru Pfeiferovi mluví i různí svědci v obou řízeních, takže je pochopitelné, že se obhajoba snažila dosáhnout jeho výslechu jako svědka před senátem Michala Kabelíka. Ale bylo to marné.

Podle obžaloby, signované státním zástupcem Robertem Henzlem, SAZ v období od září r.2015 do 2.12.2016 (tedy částečně v době, kdy byl ještě v předchozí vazbě) založil a řídil organizovanou zločineckou skupinu, do které se zapojili ostatní spoluobžalovaní, tj. Martin Veselý, Eva Halamková, advokát Záviš Löffelmann, policista Jan Šebek a zejména spolupracující obžalovaný advokát Ondřej Kučera. Časové vymezení je nepřesné, ve skutečnosti obchodní aktivity Ondřeje Kučery a Martina Veselého  začaly poněkud dříve. Kdyby žalobce vymezil časově činnost skupiny podle pravdy, nesmyslnost obvinění by byla na první pohled lépe viditelná.  Účelem ustavení organizované skupiny mělo být protiprávní ovlivňování výše zmíněné „velké daňové kauzy“ pořízením křivých svědectví, sloužících k působení na svědky a k dehonestaci vyšetřujících policistů. Dalším jejím posláním mělo být ovlivnění trestního řízení, vedeného Národní centrálou proti organizovanému zločinu proti obž. Martinovi Veselému a jeho kumpánům. Až v r.2018  byla podána proti SAZ další obžaloba, a to pro pokus z  r. 2015 o podplacení tlumočníka do perštiny Mirchi, v době, kdy byl SAZ ve vazbě a  seznamoval se s vyšetřovacím spisem. Měl po tlumočníkovi požadovat, aby překládal tak pomalu, aby seznamování se spisem neskončilo ve lhůtě jednoho roku od uvalení vazby. Pokud by se to podařilo, SAZ by musel být z vazby propuštěn.

Přiznám se, že ač jakkoli napínám zrak, žádnou organizovanou zločineckou skupinu nevidím, a pokud přece, pak neúplnou a s jiným vedením. Zločinecká skupina má mít nejméně tři členy, které spojuje společný cíl a soustavné páchání trestné činnosti. Z obžalovaných ale jakž takž pevnou vazbu na SAZ měl pouze spolupracující obžalovaný advokát Ondřej Kučera, který ve skutečnosti hraje roli obchodníka s notářskými zápisy, kvůli nimž žalobce křižuje SAZ. Podnět k zahájení obchodování s notářskými zápisy přišel od obž. Martina Veselého, který sledoval svůj vlastní zájem. Zápis nabídl prostřednictvím spolupracujícího obviněného, advokáta Ondřeje Kučery, obž. Danielu Rudzanovi. Do hry SAZ se dostal jen díky Ondřeji Kučerovi, který po neúspěchu u Rudzana nabídl svědectví SAZ, jenž zápis koupil.

Ostatní údajní členové údajného zločineckého uskupení nejméně na začátku řízení  SAZ vůbec neznali, nepřicházeli s ním do styku a o jeho přáních a záměrech slyšeli pouze od Ondřeje Kučery. Bez jeho organizátorského úsilí by se obchod s notářskými zápisy vůbec nerozběhl. To, co vidí žalobce jako organizovanou skupinu, řízenou SAZ, vidím jako chaotický hlouček lidí, které kolem sebe příležitostně soustředil obchodující advokát  Ondřej Kučera za účelem uspokojení jednorázové poptávky SAZ.

O tom, jaké pokyny dával SAZ spolupracujícímu obviněnému Ondřeji Kučerovi, víme jen z jeho výpovědí. Nezávislé důkazy nejsou.

Členy skupiny nespojuje jednotící zájem. Martin Veselý měl zájem o své hmotné zabezpečení a z počátku netušil, že jeho službu nakonec zaplatí SAZ. Eva Halamková měla zájem pomoci příteli Martinu Veselému z vazby a žila ve víře, že pomocí Ondřeji Kučerovi si možná koupí žádanou pomoc. Advokát Záviš Löffelmann chtěl usnadnit práci kamarádovi Ondřeji Kučerovi, svému bývalému koncipientovi, a z počátku vůbec nevěděl, že trestní oznámení by nemuselo být poctivé, natož že by mělo pomoci k vyvinění SAZ. Podobně na tom je policista Jan Šebek, který vyhověl přání kamaráda-advokáta Záviše Löffelmanna a pouze splnil povinnost, stanovenou zákonem o policii.

Jediný, koho bychom mohli podezírat ze zájmu na vyvinění SAZ, je spolupracující obviněný Ondřej Kučera, pokud jej ovšem nemotivoval pouze zájem o jeho peníze.  

V seznamu členů skupiny ale chybí dva velmi  aktivní lidé: svědci Jan Doležal a Martin Valentovič. Oba přispěli k naplnění skutkové podstaty trestné činnosti uskupení sepsáním a doručením notářských zápisů, údajně obsahujících křivá svědectví. Jan Doležal navíc podal prostřednictvím obžalovaného policisty Jana Šebka a s pomocí advokáta Záviše Löffelmanna trestní oznámení na vyšetřovatele, jehož obsah měl být nepravdivý. Nejzajímavější je, že za svou špinavou práci svědci dostávali velké  částky údajně z prostředků SAZ, které poctivě odevzdávali policii. Pracovali tedy zdánlivě ve prospěch SAZ a ve skutečnosti proti němu zcela nezištně a kdosi neznámý z pozadí financoval jejich činnost. Vnucuje se tedy otázka po motivu jejich jednání, kterou dosud nikdo nepoložil. Věrohodněji by působili, kdyby si aspoň část „tržby“  nechávali pro  sebe.

Trestní oznámení, které podal svědek Jan Doležal, má možná skutečně povahu trestného činu, jehož přípravu a spáchání od počátku do konce kontrolovala policie. Policie má trestné činnosti předcházet a pokud ji vyvolává nebo pomáhá  k jejímu vyvolání, dopouští se jednání, zakázaného judikaturou Ústavního soudu.

Nevyřešená zůstává otázka, k čemu měla souhra policie se svědkem Janem Doležalem sloužit: zda skutečně k vyvolání trestního řízení proti policistům nebo jen k obstarání důkazu, že SAZ učinil pokus o dehonestaci policistů. V obou případech by byly důsledky Doležalova činu zásadní a podle mého laického názoru činností policistů, kteří kontrolovali jeho kroky, by se měla zabývat GIBS. Možná trestnost jejich jednání neměla uniknout  také Robertu Henzlovi, který měl zasáhnout z úřední povinnosti.

Rozuměl bych Robertu Henzlovi, kdyby oba zmíněné pány zahrnul do organizované zločinecké skupiny. Žalobce se ale nesměl v jejich směru ani podívat, protože jde o aktivní spolupracovníky PČR. Oba měli s policií čilé styky i v jiných případech. Bylo by zajímavé vědět, co všecko jim policie z vděčnosti mimosoudně odpustila.

Pan obžalovaný je stíhán kvůli tomu, že si koupil tři notářské zápisy, jež měly posloužit k ovlivnění důkazní situace ve „velké daňové kauze“. Koupil je jako „zajíce v pytli“, aniž by znal předem přesně jejich obsah.  Obviněný má ale právo volit svobodně taktiku obhajoby a opatřovat si důkazy ve svůj prospěch. Víme kromě toho, že je nijak nepoužil a troufám si tvrdit, že to ani nemá v úmyslu. Mimo to žalobce tvrdí, a soud to přijímá jako notorietu, že obsahem notářských zápisů jsou nepravdivé informace. Zkoumání pravdivosti ale před soudem neproběhlo. SAZ musí být odsouzen, proto je nepravdivost obsahu zápisů brána jako axiom, byť jsou možná pravdivé. SAZ ostatně neměl důvod, aby si objednal nepravdivá svědectví.

Také podání obžaloby ve věci podplácení tlumočníka Mirchi je účelové. Skutek se měl stát v r. 2015. Tlumočník jej policii neoznámil. Policie provedla z vlastní iniciativy nějaké šetření až po více měsících. A bylo ticho až do r.2018, kdy zesílil tlak na propuštění pana obžalovaného z vazby a současně složitelé požádali o vrácení kauce. Žalobce tedy podal obžalobu za účelem posílení vazebních důvodů.  Vyjadřování k její důvodnosti bych v tuto chvíli považoval za předčasné. Nicméně skvrna účelovosti je nesmazatelná, i kdyby byla obžaloba důvodná.

Obviněním z podplácení tlumočníka se obsáhle zabývali obhájci pana obžalovaného a začal se k němu vyjadřovat SAZ v zahájené závěrečné řeči. Možná se k námětu vrátím příště.

Vracím se ve vzpomínkách k počátkům kauzy, o nichž jsem psal v článcích „Shahram znova ve vazbě“ z 10.12.2016 a „Kauza Zadeh: orgány ve vlastní pasti, obviněný ve vazbě“ z 11.2.2017. Je zajímavé, že proti usnesení Městského soudu v Brně ze 4.12.2016 o uvalení vazby podal stížnost a nikdy ji neodvolal pouze SAZ. Ostatní obvinění se buď proti uvalení vazby vůbec nebránili, nebo podané stížnosti bleskově stáhli. Je otázka, zda to svědčí o jejich mimořádné předvídavosti, či zda jim někdo již tehdy vysvětlil, že jako kompars ve hře o odsouzení SAZ nezlobíce dosáhnou vlídného zacházení a nic velkého se jim nestane.


pondělí 4. února 2019

ZÁVĚREČNÉ ŘEČI V KABELÍKOVĚ - 3


Během hlavního líčení v trestní věci proti obž. Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol. u Městského soudu v Brně před senátem předsedy Michala Kabelíka dne 30. ledna 2019 dokončila obhájkyně Alena Kojzarová svou závěrečnou řeč zdůrazněním neúnosnosti dalšího držení jejího klienta ve vazbě a návrhem na jeho zproštění obžaloby. Požádala soud o statečnost, která by mu umožnila správně vyhodnotit důkazní situaci a konečně rozhodnout o propuštění pana obžalovaného z vazby. Připomněla soudu, že rozhoduje o lidských osudech. Na ni pak navázal svým vystoupením David Zahumenský, další z obhájců pana obžalovaného, který ale řeč dokončil až následující den. Zaměřil se zejména na ústavněprávní prohřešky postupu orgánů činných v trestním řízení.

Obhájce zahájil dotazem, zda se soud bude zabývat návrhem na propuštění  z vazby, k němuž zaslal soudu dodatek. Předseda senátu jej ale upozornil, že na pořadu jsou závěrečné řeči.

David Zahumenský pak přešel ke kritice rozhodování o námitkách obž. SAZ z prosince r.2016 a dalších kvůli podjatosti proti intervenujícím státním zástupcům a několika policistům. Policejní orgán rozhodl, že policisté nejsou vyloučeni. Stejně rozhodlo Vrchní státní zastupitelství. Nadřízené orgány tato rozhodnutí potvrdily. Proti zamítnutí námitky podjatosti podal pan obžalovaný ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl. V odůvodnění ale uvedl,  že stěžovatel nevyužil všech opravných prostředků, takže Ústavní soud nemůže rozhodovat. Odmítl vyslovenou pobídku, aby udělal výjimku. Podle usnesení se  s námitkami stěžovatele především musí vypořádat obecné soudy. Upozornil, že podjatost je dovolacím důvodem. Obhájce poděkoval žalobci, že zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu z r.2003, které je přiléhavé pro tento problém. Upozornil na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která rozšiřuje platnost ustanovení článku 6 Úmluvy i na přípravné řízení. Posuzování  spravedlivosti řízení musí být komplexní včetně vyhodnocení zachování práv obhajoby a kvality důkazů. Vznikly-li pochybnosti o nestrannosti příslušníků orgánů činných v trestním řízení, je povinností nadřízených orgánů je rozptýlit, a to nejlépe vyloučením podezřelých osob. V tomto případě navíc je pan obžalovaný stíhán vazebně a ve vazebním řízení se soud podjatostí nechtěl zabývat.

Důvodem pro vyloučení státních zástupců měl být obsah notářských zápisů, jež si pan obžalovaný opatřil, které obsahovaly vyjádření svědků-provokatérů, poškozující státní zástupce a policisty. Obhájce citoval ze zápisu Martina Valentoviče, v němž se m.j. uvádí, že státní zástupce Aleš Sosík nechal vymazat všechny záznamy o vyšetřování proti Petru Pfeiferovi a že „vše se hodí na Zadeha“. Postižení se dostali do postavení poškozeného, ale to je neslučitelné s nestranností. Ze tří zmiňovaných státních zástupců padlo rozhodnutí jen o jednom, návrh na vyloučení dvou dalších zůstal dodnes bez odpovědi.  

Výstupy z řízení o podjatosti mohou být různé od vyloučení jmenovaného jednotlivce až po vyloučení všech členů senátu nebo celého státního zastupitelství. Důvodem pro zamítnutí návrhu na vyloučení by neměla být okolnost, že navrhovatel nejmenoval všechny osoby, proti nimž návrh směřuje, protože je možné v takovém případě podnět posuzovat jako návrh na odnětí a přikázání věci z důvodu vhodnosti. Každý projev zájmu orgánu na určitém výsledku řízení může být považován za projev podjatosti.

Pokud orgány odmítají vyloučení s tím, že napadený již není ve věci činný, není to správné, protože vyloučení se vztahuje i na úkony, které podjatý činitel provedl.

Pokud příslušné orgány o podnětech na vyloučení pro podjatost nerozhodly, lze to chápat jako porušení práva na spravedlivý proces.

V tomto řízení skutečně došlo k vyloučení státního zástupce a některých policistů z řízení, protože byli dotčeni vyjádřeními svědků a dostali se do postavení poškozených v trestním řízení. Je ale skutečností, že postižení se nevyloučili sami, ač měli, ale rozhodnout o tom musel vyšší orgán.

V případě policistů o nevyloučení v konkrétním případě rozhodoval nepříslušný orgán v rozporu se závazným pokynem  policejního prezidenta o plnění úkolů policie v trestním řízení. Stížnostním orgánem v případě NCOZ je ředitel útvaru, což orgány ignorovaly.

Pro zamítnutí návrhu na vyloučení nestačí vyjádření napadeného, že se necítí podjatý ve vztahu ke stěžovateli. Přednost mají objektivní okolnosti.

Pan obžalovaný namítal podjatost osob, které vedly přípravné řízení, ač byly v postavení poškozených. Vhledem k tomu, že kvalita přípravného řízení ovlivňuje úroveň řízení před soudem, nelze takové chování přecházet.

Rozhodování místně a věcně příslušným orgánem je jednou ze základních podmínek spravedlivého procesu. Bylo porušeno právo pana obžalovaného, když nebylo vůbec rozhodnuto o jeho návrhu na odebrání věci Vrchnímu státním zastupitelství v Olomouci a přikázání jinému orgánu. Příslušné pro rozhodnutí bylo Nejvyšší státní zastupitelství.

V tomto řízení vznikla kuriozní situace, kdy rozhodují policisté, státní zástupci a soudci, kteří jsou v postavení poškozených a svědků, a rozhodovali také o stížnostech proti námitkám podjatosti, proti stížnosti proti sdělení obvinění atp. Působení podjatých činitelů v přípravném řízení nelze napravit při hlavním líčení. Pokus o nové uvalení vazby na pana obžalovaného po propuštění z vazby má povahu šikany podjatými orgány a patrně stejnou povahu má i uvalení vazby v prosinci r.2016.

Při posuzování námitek podjatosti je třeba zkoumat, zda jednání orgánů není vyjádřením skrytých úmyslů, poškozujících trestně stíhaného.

V případě obž. SAZ došlo v tomto řízení  k zabrání mnoha dokumentů přípravy obhajoby a záznamů jeho komunikace s obhájci, tím  k prolomení mlčenlivosti obhájců. Policie si pořizovala přepisy rozhovorů pana obžalovaného s advokáty a nezničila je, i když si obž. SAZ a obhajoba na porušování práv stěžovali. Bylo odposloucháváno šest obhájců po dobu šesti měsíců. Na advokáty je ale třeba pohlížet jako na instituci, napomáhající při výkonu spravedlnosti, a proto se s nimi má zacházet přiměřeně. Docházelo k systematického porušování práv obhajoby, k němuž by měl soud přihlédnout. Reakcí bylo kárné řízení s policistou. Excesem bylo zařazení do spisu obsahu paměti iPadu pana obžalovaného a rozdání DVD s kopiemi obhájcům a státnímu zástupci včetně soukromých záznamů. Nebyly z toho vyvozeny postihy proti viníkům. Zacházení s námitkami podjatosti ze strany policie a státního zastupitelství se setkalo s výhradami ze strany parlamentní vyšetřovací komise, České advokátní komory i vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové.

V současnosti dochází k nepřiměřené kontrole příslušníky Vězeňské služby ČR listin, jež si předává pan obžalovaný s advokáty.

Pan obžalovaný si stěžoval na postup Nejvyššího státního zastupitelství, které se dvakrát pokusilo vyvodit kárnou odpovědnost advokátů za pochybení státního zástupce prodloužením koluzní vazby. Česká advokátní komora se ale za obhájce postavila. Vzniká ovšem nebezpečí, že advokáti nebudou chtít SAZ zastupovat, aby se vyhnuli nepříjemnostem. Pokračují snahy o vyloučení Aleny Kojzarové z obhajoby pana obžalovaného. Když navštívila tlumočníka Mirchiho v kanceláři k obecnému rozhovoru, byla předvolána k policejnímu orgánu jako svědek, i když sám tlumočník se vyjádřil, že ji nezná. Obhajoba považuje její předvolání za účelový nátlak. Jistě je pro orgány činné v trestním řízení nepříjemná, protože často upozorňuje na porušování  práv obhajoby.

David Zahumenský poukázal na situace u hlavního líčení, kdy pan obžalovaný musí eskortě ukazovat dokumenty, jež si vyměňuje s obhájcem.  Sama eskorta ozbrojenými strážci je poškozením jeho práv, protože je ponižující a v náhodném pozorovali může vzniknout dojem, že je souzen nebezpečný zločinec. Nikdo jiný ze spoluobžalovaných není vystaven takovému zacházení. Je to nepřiměřené i okolnosti, že se nejedná o teroristu, naopak o obžalovaného, který je již déle než dva roky znova ve vazbě a je stíhán pro nenásilnou trestnou činnost. Podobná opatření nejsou běžná ani u nebezpečných pachatelů násilné trestné činnosti.

Ve spojitosti s kritikou způsobu zacházení s panem obžalovaným obhájce upozornil, že podmínky ve výslechových místnostech ve věznici jsou nevyhovující. Je možné, že rozhovor s obhájcem může být slyšet na chodbu nebo ve vedlejší místnosti.

Právo obhajoby bylo porušeno i tím, že soud poslal svědkovi Janu Doležalovi před zahájením hlavního líčení obžalobu, čímž mohl ovlivnit jeho výpověď. Nebyl k tomu žádný právní důvod. Také v případě svědka Martina Valentoviče došlo k ovlivnění výpovědi zásahem předsedy senátu, který se ho ještě před zahájením výslechu zeptal, zda v přípravném řízení vypovídal pravdu. Tím mu znemožnil podat spontánní výpověď. Je to v rozporu s ustanovením trestního řádu a zásadou bezprostřednosti a ústnosti.  V případě výslechu tlumočníka Mirchi jako svědka předseda senátu usměrnil jeho výpověď tím, že stanovil podmínky pro dokončení jeho výslechu a bez ohledu na jeho neukončení jej již nikdy nepředvolal.  Obžalovaný neměl možnost položit mu všechny otázky, jež si přál. Ostatní obžalovaní omezováni nebyli.

Soud přistupoval nerovně vůči panu obžalovanému a spolupracujícímu obviněnému Ondřeji Kučerovi při vyhodnocení záznamů v paměti komunikačních prostředků: Kučerovy přístroje nebyly vytěženy. Následkem toho jsou jeho tvrzení neověřitelná. Postup policie v přípravném řízení byl nekorektní i při nakládání s audiovizuálními nahrávkami, pořízenými při jednání tlumočníka Mirchi a obž. SAZ. Není totiž  jisté, zda nebyly vybrány a poskládány účelově. Policie je obhajobě nezpřístupnila, takže jejich výběr nemohla zkontrolovat. Je možné, že policie manipulovala s výpověďmi svědků Martina Valentoviče, Jana Doležala i spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery.

Obhajoba namítá, že důkazy, obstarané před zahájením trestního stíhání, jsou získány nezákonně. Týká se to například výpovědi Martina Veselého ze srpna r.2016, ale také některých zásahů při domovní prohlídce ze dne 2.prosince 2016. Nepoužitelné jsou také důkazy a úkony, provedené osobami, které je třeba považovat za podjaté kvůli jejich  postavení poškozených. 

Obhájce dále konstatoval, že státní zástupce Aleš Sosík se choval vůči panu obžalovanému nepřátelsky v době, kdy se jednalo o složení  kauce: věděl o připraveném pokusu o uvalení předběžné vazby po propuštění na svobodu a mlčel.

Závažnou okolností je podle obhájce skutečnost, že nakládání pana obžalovaného s notářskými zápisy má povahu beztrestné přípravy křivého obvinění, a proto nemělo být důvodem k zahájení úkonů trestního stíhání a nasazení operativně technických prostředků. Padá tím i obvinění z organizování zločineckého uskupení, které může vzniknout pouze tehdy, dochází-li k páchání trestného činu.

Za daných okolností se David Zahumenský připojil k návrhu svých kolegů na zproštění pana obžalovaného obžaloby.

Série závěrečných řečí obhájců obž. SAZ probíhala v klidu až do třetího dne, kdy  vypukl po krátké přestávce  v jednání velmi ostrý konflikt mezi obž. SAZ a předsedou senátu Michalem Kabelíkem. Soudce vyzval Dušana Zahumenského k pokračování v přednesu závěrečné řeči.  Ale obžalovaný se dožadoval porady s obhájcem. Předseda senátu chtěl vědět, k čemu se chce radit, proti čemuž se obžalovaný velmi ostře ohradil. Zdůraznil své právo radit se s obhájcem kdykoli, na což předseda senátu reagoval vyjádřením, že ho to nezajímá a povolil mu na poradu jednu minutu, čímž pana obžalovaného dále popudil. Soudce pak vyslechl spoustu hlasitých nepříjemných slov, bez kterých by se jistě rád obešel. Poradu sice strpěl, ale po chvíli ji přerušil a obhájce se bez ohledu na protesty obž.SAZ podvolil.

Podobná situace se opakovala na začátku odpolední části jednání. Utkání protivníků bylo podstatně delší, ale po větší  část průběhu mělo spíše povahu „kočkování“, které budilo dojem, že se jím strany tak trochu baví. K vyostření došlo až ve chvíli, kdy soudce Michal Kabelík projevil názor, že se obž. SAZ předvádí, čili hraje divadlo. Pan obžalovaný se tím cítil uražen. Ale tentokrát z toho bouře nebyla.

Po ukončení závěrečné řeči Davida Zahumenského přišel čas na vystoupení obžalovaných. Jimi se budu zabývat vcelku až někdy příště.