O (NE)OVLIVNITELNOSTI SOUDCŮ

Prezident republiky je opět jednou terčem nevybíravých útoků ze strany novinářů a politických pidižvíků. Dívám-li se na něj přes jejich podání, vidím pošetilého starce, dopouštějícího se neuvěřitelných pochybení, dělajícího ostudu zemi doma i v zahraničí.  Díky vystoupení mnou jinak váženého soudce Josefa Baxy bych jej měl považovat za narušitele veřejného pořádku zásahy do nezávislosti soudců.

Dívám-li se na téhož Miloše Zemana v pořadu Týden s prezidentem, vidím moudrého muže ve skvělé psychické a věku přiměřené fyzické kondici, zkušeného politického hráče se schopností zachování nadhledu, svérázným smyslem pro humor a sklonem k provokatérství, úplně jiného člověka než je ten, kterého nám servírují media. I když právo a problematika justice zjevně nejsou jeho parketa, přesto jako zmocněnec svých voličů občas pociťuje nutkání vyjádřit se pro jejich dobro k problematice, která mu není blízká. Ne vždy to dopadá dobře. Potkává se příležitostně se špičkami justice, které mu sdělují své názory. Nenapadá mě, proč by jim neměl naslouchat, ale na druhé straně nechápu, proč by měl škodit sdělením svých názorů: v každém případě to jsou názory člověka, který nemá hlavu jen na to, aby mu nepršelo do díry na krku. Vyslechnutí názoru, odlišného od vlastního, příjemce obohacuje, aniž by jej zavazovalo k převzetí. Všichni víme, že demokracie je diskuse.

Na problém, který nastolil Josef Baxa, se lze dívat i z jiné strany než z hlediska odporu proti údajnému tlaku na soudce. Na místě je otázka, zda jsou soudci tak ovlivnitelní, že je může prezidentův názor svést ke škodlivým rozhodnutím. Byl jsem svědkem trestního procesu, v němž byl soudce vystaven nelítostnému mediálnímu pronásledování.  Do soudní síně denně přicházeli stoupenci obžalovaného, kteří se k němu chovali nevlídně. Byly mezi nimi i známé osobnosti, jako např. Jan Ruml, František Janouch, Libuše Šilhanová a jiní. Obhájce jej hlasitě urážel, pokřikoval na něj Jan Šinágl. Soudce tehdy prokazatelně přestal vnímat mediální zprávy. Atmosféra v soudní síni navozovala obavy z fyzického napadení. Pan soudce bez ohledu na viditelný nátlak obžalovaného odsoudil. Byl totiž skutečně nezávislý.  

Jindy jsem byl svědkem otevřeného  zásahu do nezávislosti  soudu politizujícím advokátním koncipientem Jiřím Pospíšilem. Pár dní po nástupu svého druhého mandátu přijel k Nejvyššímu soudu ČR, kde se nechal informovat o stavu projednávání stížností pro porušení zákona, které před odchodem z funkce podala ministryně Daniela Kovářová. K jedné stížnosti již bylo zahájeno řízení a bylo nařízeno veřejné zasedání. Několik dalších ještě leželo netknutých. Jiří Pospíšil neměl k disposici trestní spisy a ani kauzy neznal, přesto zasáhl do živého procesu zpětvzetím stížnosti své předchůdkyně a ostatní stížnosti označil za kontroverzní. Jeho zásah přežila jen stížnost ve prospěch bývalého radního za ODS  Martina Langmajera, ač do té doby Nejvyšší soud ČR zamítal stížnosti Daniely Kovářové jen výjimečně. Nikdy dříve ani nikdy později si srovnatelný otevřený zásah do chodu Nejvyššího soudu ČR nikdo nedovolil. Stejný Jiří Pospíšil, který do nezávislosti soudců zasáhl konkrétním činem, dnes dští na Miloše Zemana oheň a síru a mluví o trestném činu kvůli pouhým akademickým úvahám.

Pohoršení vyvolaly také mise hradního  kancléře  Vratislava Mlynáře, po němž pan prezident v některých případech posílal soudcům vzkazy o svých představách na řešení

jimi souzených kauz. Nabízí se ale otázka, proč se nenašel ani jeden soudce, který by rozhovor s ním odmítl, pokud tento způsob sdělování prezidentova názoru považoval za nedůstojný. Kdyby soudci jeho návštěvy odmítali, nemohl by v nich pokračovat.

Nezávislost přece nespočívá v ucpaných uších proti jiným než vlastním názorům, ale v jistotě, že člověk může jednat podle své hlavy bez rizika, že za to bude potrestán. Tu jistotu naši soudci mají a je výlučně jejich věcí, jak se každý pro sebe vypořádá s názory prezidenta nebo kohokoli dalšího.

Pokud  se tedy výroky pana soudce Josefa Baxy chtějí dokonce zabývat poslanci, působí to na mne dojmem, že nejsou dostatečně vytíženi zákonodárnou činností a nudí se.