ODBOJ ŽALOBCŮ

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán představil na tiskové konferenci dne 29.září 2015 návrh nového zákona o státním zastupitelství v podobě, v které má být na přelomu let 2015/2016 projednán ve vládě ČR. V brilantním výkladu vykreslil na první pohled sympatické rysy navrhované úpravy: soustava státního zastupitelství se zjednoduší, bude lépe zajištěna procesní nezávislost jednotlivých státních zástupců při souběžném zvýšení tlaku na jejich odpovědnost za výsledky práce včetně usnadnění vymáhání regresní spoluúčasti na odškodnění za důsledky nesprávného úředního postupu, procesy vnitřního řízení budou jednoduší a přehlednější a posléze zřízení speciálního státního zastupitelství přinese prohloubení specializace státních zástupců spolu se zvýšením jejich odbornosti. Reformovaná soustava bude dynamičtější  a bude lépe plnit úkoly. Výhrady k návrhu, které se tu a tam ozývají, jsou dle pana ministra neoprávněné

Projednávání zákona v Parlamentu bude zasvěcen r.2016, s nabytím účinnosti se počítá od poloviny r.2017. Celkové  vyznění ministrova výkladu včetně odpovědí na otázky novinářů bylo velmi optimistické.

Robert Pelikán se ve výkladu nezabýval podrobnostmi.  Jak se ale říká, „ďábel se skrývá v detailu“, takže na základě jeho sdělení nelze komplexně posoudit kvalitu návrhu. Spolek Šalamoun, který je dlouhodobě neúprosným kritikem výstřelků státních zástupců a  vývoj nového zákona proto soustavně sleduje, podporuje přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu a zřízení speciálního státního zastupitelství. Právě kvůli výhradám k podrobnostem ministerského návrhu zákona v podobě, v které šel do meziresortního připomínkového řízení, vydal jako soubornou připomínku svůj alternativní  návrh zákona, který je dostupný na jeho internetových stránkách. Zdá se, že v rámci vypořádání připomínek z meziresortního připomínkového řízení se ministerský návrh zákona přiblížil „šalamounskému“. Například již se nepočítá se zastupováním obžaloby u vrchních soudů státními zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, ale tato úloha přejde na krajská státní zastupitelství. Má to logiku: u druhostupňových soudů budou intervenovat druhostupňoví žalobci. Odvrací se nebezpečí, že by se rušení vrchních státních zastupitelství scvrklo na pouhé „přemalování cedulí na vratech“, které by státním zástupcům umožnilo setrvat pod jinou hlavičkou až do důchodu v kancelářích, v nichž se někteří zabydleli ještě v neblahých dobách existence komunistické prokuratury. Další sblížení obou návrhů se týká struktury speciálního státního zastupitelství, v němž mají působit jako pomocníci státních zástupců odborníci z neprávnických profesí. Bohužel je současně patrné, že v ministerském návrhu zůstala zachována bezzubá alibistická úprava přístupu ke kárným proviněním státních zástupců.

Z optimistického vyznění ministrova výkladu nelze automaticky vyvozovat, že cesta návrhu ke schválení Parlamentem bude hladká. Naopak soudím, že povede „trním a hložím“, neboť odpůrců nejen návrhu nového zákona, ale jakékoli změny poměrů ve státním zastupitelství je více než dost. Signalizuje to například  nevlídný článek na lobbistickém serveru Česká justice, vydaný v den konání tiskové konference uvádějící podrobné informace o výhradách k návrhu, obsažených ve vyjádřeních, která na žádost redakce jí zaslala všechna  krajská státní zastupitelství. Výhrady lze shrnout do několika málo bodů. Odpůrci především soudí, že není vhodné rozbíjet soustavu, která se osvědčila a funguje bez větších závad. Chválí tedy svou  práci, ale  staré české přísloví říká, že „samochvála smrdí“. Zlobí se kvůli tomu, že u druhostupňových vrchních soudů již nebudou intervenovat státní zástupci z třetího stupně soustavy. Nechtějí ani slyšet o možnosti, že by se po  státních zástupcích mohla vymáhat regresní spoluúčast na odškodnění účastníků řízení za následky nesprávného úředního postupu. Velmi jim vadí vznik speciálního státního zastupitelství, jež má být značně nezávislým úřadem. V krajní poloze odpůrci soudí, že zákon vůbec není potřebný, v nejhorším by jej nahradila malá novela.

Protože ideovými původci návrhu na přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu jsou Pavel Zeman a jeho blízcí, jsme svědky vnitřního rozpolcení komunity státních zástupců, v němž hraje ministerstvo zástupnou úlohu.

Nehodlám se na tomto místě zabývat obhajobou záměru přejít na třístupňovou soustavu státního zastupitelství a zřídit speciální státní zastupitelství, neboť bych se pouze opakoval.  Námitky proti návrhu na vydání nového zákona, které uplatnili krajští státní zástupci, považuji za zástupné. Pravé důvody jejich odporu k hrozící reformě mají povahu existenciální: jde o obranu zavedeného stylu života a práce a „dobrého bydla“.

Znepokojení státních zástupců krajských a vrchních státních zastupitelství je pochopitelné: reforma by se dotkla jejich existenčních podmínek a záměr na její uskutečnění je uvádí  do nejistoty o jejich dalších osudech. Státní zástupci vrchních státních zastupitelství mají obavu, že se budou muset přemístit do neznámého pracovního prostředí, byť se zachováním vysloužených platů. Všichni vedoucí státní zástupci vědí, že neodvratným důsledkem přijetí zákona bude dříve nebo později konec jejich mandátu a nutnost podrobit se výběrovému řízení při jeho obnově nebo při pokusu o získání jiného. Krajští státní zástupci si uvědomují, že z přímé podřízenosti nejvyššímu státnímu zástupci vyplynou vyšší nároky na jejich výkonnost a kvalitu práce. Ti, kteří se postavili na odpor, si možná střízlivě spočítali, že jejich naděje na pokračování ve funkci po nabytí účinnosti zákona je nulová.

Odpůrci reformy získali podporu  části novinářů a některých politiků, zatímco  ministrovi téměř nikdo netleská. Nepříjemné chvilky patrně prožil při vystoupení v Událostech, komentářích dne 29.září 2015, kdy ho moderátor tísnil připomínáním jeho dřívějších názorů na podobu zákona, zásadně odlišných od současných. To ale nebylo férové. Přirozeným důsledkem skomírání polistopadové novodobé „národní fronty“ tradičních stran a zaujetí jejich míst v Parlamentu „vizigoty“ má přirozeně za následek nahrazení zkušených politických harcovníků vytlačených politických stran mandanty „vizigotů“, postrádajícími politické zkušenosti a bez dostatečně širokého rozhledu po spravovaném resortu. Rozpor mezi starými a současnými názory Roberta Pelikána neznamená nic jiného než tolik, že pan ministr sbírá zkušenosti a názorově se vyvíjí.

Nevoli kvůli tiskové konferencí projevili někteří poslanci vládních i opozičních stran, kteří se cítí dotčeni tím, že nebyli seznámeni s návrhem zákona dříve než novináři. Robert Pelikán vysvětlil, že nemá smysl poslance informovat dříve, než dá vláda souhlas k předložení návrhu Poslanecké sněmovně. To je sice pravda, ale spíše se nabízí otázka,

k jakému účelu sloužilo seznámení novinářů s hrubými obrysy návrhu zákona, když k jeho předložení vládě dojde až za několik měsíců. Ministrovým cílem určitě nebylo popudit politiky a novináře, ale povedlo se mu to. Nechce-li již na zdokonalení konceptu zákona dále pracovat s použitím podnětů z veřejné diskuse, považuji časování tiskové konference za mimořádně nešťastné.

NEDOTKNUTELNÍ JSOU NEDOTKNUTELNÍ

Jak praví klasik ústy Mefistofela „šedivá je teorie, zelený strom života“. Nepochybně to platí i pro chování českých (a asi nejen českých) orgánů činných v trestním řízení. Platnost veřejně hlásané zásady „padni komu padni“, která je lapidárním vyjádřením ústavou chráněné rovnosti občanů před zákonem, se v teorii obecně uznává, ale její uplatnění v praxi je někdy sporné.

Když zkrachovala Investiční a Poštovní banka, nuceného správce doprovodili do budovy policejní zakuklenci a zajistili počítače a důležité listiny . Trestní oznámení české větve Microsoftu na jejího tehdy největšího konkurenta, českou počítačovou firmu Mironet, vyvolalo policejní razzii v jejím ústředí, při které byly zabaveny všechny počítače, servery, data a účetnictví. Majitele Roberta Novotného policie obvinila z porušení autorského práva. Mironetu byla na několik let prakticky znemožněna činnost.  Podezření se nakonec ukázalo jako neopodstatněné, mezitím ale Mironetu vznikly nenapravitelné škody. Podobných příkladů bychom našli i více.

Při krachu  Sazky, jímž tělovýchovné organizace a věřitelé utrpěli astronomické ztráty, bylo vše jinak. Orgány činné v trestním řízení neprovedly žádná preventivní opatření, jež by znemožnila odstranění možných důkazů pro případ prověřování podezření, že pád do propasti insolvence byl výsledkem trestného jednání vedení společnosti především jejího generálního ředitele Aleše Husáka. Z počátku se zdálo, že si snad příslušné orgány ani nevšimly, že se stalo cosi mimořádného. Když pak napadlo několik trestních oznámení, žádné policejní manévry nevypukly. S trochou nadsázky si jako laik dovolím tvrdit, že se policie pustila do vyšetřování s vervou, spíše přiměřenou krádeži kola, a státní zastupitelství její přístup posvětilo.

Vzpomínky na tento podivný případ se mi vybavily pod vlivem informací o výpovědi předsedy Českého olympijského výboru Jiřího Kejvala před soudem v občanskoprávním řízení proti Aleši Hušákovi, po němž vymáhá Česká unie sportu dva miliony korun jako odškodnění za poškození dobrého jména svazu a českého sportu obecně . V poměru k celkovým škodám, způsobeným pádem Sazky, jde o směšnou částku, ale to není podstatné. Závažnější je věcný obsah Kejvalovy výpovědi a předmětné žaloby v podání médií : z laického pohledu se ve svému souhrnu zdají naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů proti majetku a právům, které zná náš trestní zákoník.

Samozřejmě nemohu vědět, zda si uvedené zprávy všimli státní zástupci, jimž zákon ukládá stíhat každý trestný čin, o němž se dovědí. Jinak se s velkou chutí pouštějí do kriminalizace významných osobností, takže pokyn Policii ČR, aby začala prověřovat informace ze zmíněného občanskoprávního řízení, by neměl nikoho překvapit. Bylo by ale předčasné těšit se na zprávu o sdělení obvinění Aleši Hušákovi. Dřívější pokusy o jeho usvědčení ztroskotaly a není jisté, že by tentokrát byly orgány činné v trestním řízení úspěšnější. Ostatně, kdoví, zda by jejich horlivost netlumilo vědomí, že vedlejším výstupem z prověřování by mohly být informace o tom, kdo všechno těžil z rozdávání prostředků a výhod, jímž si Aleš Hušák zajišťoval postavení vůdce smečky parazitů, vysávajících loterijní společnost Sazka. Síť klientelistických vztahů tak může být příčinou jeho nedotknutelnosti. 

ŽALOBKYNĚ NA VÁLEČNÉ STEZCE

Radek Nohl, komentátor internetového deníku Aktuálně.cz, se ve středu 9.září 2015 rozepsal o staronové zprávě o rozhodnutí  pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové  podat kárnou žalobu na okresního státního zástupce v Chomutově Ladislava Kosána. Podle jejího názoru selhal v řízení o podmíněném propuštění exsenátora Alexandra Nováka z výkonu trestu odnětí svobody tím, že  (citováno dle Aktuálně.cz) „nereagoval na nezákonné rozhodnutí soudu, vzdal se podání stížnosti, nenavrhl provedení dalších důkazů.“ Nenápadná zpráva se ve skutečnosti týká počinu významné žalobkyně, který má průlomovou povahu a jako precedens se může svými následky dotknout nejen žalovaného státního zástupce, ale celé státnězástupcovké komunity.Za jistých okolností by se ovšem mohl obrátit proti ní samé. Její rozhodnutí zaslouží posouzení v širších souvislostech.

Nemám k disposici trestní spis Alexandra Nováka, proto mi nezbývá než vyjít z pracovní hypotézy, že skutečně přijal úplatek ve výši 43 milionů Kč a soud jej za to spravedlivě potrestal. Právě ta velká částka jeho případ ozvláštňuje a dodává mimořádný význam otázce, zda  si stát dokázal cestou soudních rozhodnutí zajistit aspoň podíl na jeho kořisti.

Nepochybuji o tom, že Alexandr Novák se jako inteligentní člověk choval ve výkonu trestu tak, aby naplnil podmínky, jež jsou dle zákona u běžného vězně dostačující pro dosažení podmíněného propuštění. Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže z jeho chování ve výkonu trestu lze usuzovat na jeho polepšení a dá se očekávat, že po propuštění povede řádný život. Vhodná společenská záruka propuštění usnadňuje.

Naplnění zákonných podmínek nemůže být pro odsouzeného typu Alexandra Nováka příliš obtížné. Podle běžné praxe bývají soudy vstřícné k žádostem odsouzených, kteří se propracovali do 1. diferenciační skupiny, nemají v záznamech kázeňské tresty, ale naopak sbírali pochvaly, mají venku zázemí, do kterého se mohou vrátit a nebudou mít potíže s nalezením zaměstnání. Kámen úrazu je v ustanovení, které soudu ukládá, aby m.j. přihlédl k přístupu odsouzeného k povinnosti nahradit škodu nebo vydat bezdůvodné obohacení, nabyté trestnou činností.

Kdyby byl Alexandr Novák odsouzen za triviální trestný čin, např. za následky dopravní nehody, způsobené pod vlivem alkoholu, rozhodnutí chomutovského soudu by patrně nevzbudilo pozornost. Ale zmíněných 43 milionů může vyvolávat vášně: pokud by mu zůstaly, dalo by se říci, že dva roky ve vězení jsou velmi výhodnou cenou za jejich ponechání.

Kromě toho okolnost, že soud přijal společenskou záruku motorkářského spolku Gryphons, který vznikl před krátkou dobou, dodala řízení povahu švejkolandské taškařice. Pro srovnání: spolek Šalamoun, který má dvacetiletou tradici působení v justici, občas nabízí společenské záruky za vězně, s nimiž pracoval řadu let. Z jeho chráněnců se ještě žádný nevrátil za mříže. Přesto některé soudy opakovaně jeho záruky odmítají. Gryphons se v podobné souvislosti dříve neprojevil, takže posouzení spolehlivosti jeho záruky je obtížné.

Není divu, že za těchto okolností soudní rozhodnutí  a souhlas žalobce s ním vyvolaly od počátku nevoli veřejnosti, kterou nahlas projevily i osoby tak významné, jako ministr spravedlnosti Robert Pelikán a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, kteří dali na vědomí, že zvažují kárnou žalobu na příslušného soudce i na intervenujícího žalobce, shodou okolností vedoucího okresního státního zastupitelsví. Krajský státní zástupce v Ústí n.L. Jan Jakovec podal ministrovi spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch Alexandra Nováka a ministerstvo zahájilo příslušné šetření.

Nakonec hlavy vychladly. Ministr nepodal stížnost pro porušení zákona a stejně jako Pavel Zeman a Jan Jakovec  opustil záměr podat proti „pachatelům“ Novákova propuštění kárnou žalobu.

Důvody pro jejich ústup z bojiště jsou nasnadě. Za kárné provinění se podle zákona považuje „ zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“. Obecně lze tuto definici vztáhnout na cokoli nebo na nic. Z desítek rozhodnutí o zamítnutí kárných podnětů různými vedoucími státními zástupci s pravomocí kárného žalobce, která se nacházejí v archivu spolku Šalamoun, lze abstrahovat poznatek, že nalezení shody mezi výtkami vůči státnímu zástupci a definicí je jen o málo pravděpodobnější než vysoká výhra ve sportce. Ostatně ani praxe kárného soudu při Nejvyšším správním soudu se od uvedeného závěru příliš neodlišuje. Připomeňme si poměrně nedávný případ chebského státního zástupce Viktora Böhma, kterého žalovala krajská státní zástupkyně Anna Maříková  kvůli obtěžování nevinných lidí nedůvodnou obžalobou. Kárný soud jej sice shledal vinným, ale přiznal mu právo na podání obžaloby na základě „vnitřního přesvědčení o trestném činu“ a uznal samo projednání věci před kárným soudem za dostatečný trest.

Státním zástupcům se takto přiznává právo na nezávislé vyhodnocení důkazní situace a zaručuje se jim beztrestnost v případě nesprávného rozhodnutí. Za těchto okolností je kárná žaloba dobrodružstvím ze strany žalobce, hodným dona Quijota nebo spolku Šalamoun. V tom právě je průlomovost rozhodnutí Lenky Bradáčové. Lze je chápat jako náznak obratu v přístupu k hodnocení přehmatů státních zástupců. Napříště by se měli státní zástupci v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze obávat ztráty beztrestnosti nesprávného rozhodování, jímž došlo k poškození veřejného zájmu.

Nejedná-li se o pouhý náhodný exces v používání kárné pravomoci paní vrchní státní zástupkyně, je na místě ocenit důslednost, s kterou jako jediná z oprávněných kárných žalobců vystoupila proti domnělé svévoli svého podřízeného. Zlu se má odporovat vždy a všude, i když jeho odpůrce může při tom napoprvé dostat výprask. Bylo by na místě uvítat změnu v přístupu kárných žalobců k přehmatům státních zástupců, protože  jejich dlouholeté působení v chráněném skanzenu beztrestnosti přeje vzniku nepřístojností, kterých se dopouštějí někteří jednotlivci ke škodě účastníků trestního řízení.

Lence Bradáčové by se v této kauze nepochybně jednalo snáze, kdyby místo vágní definice kárného provinění a jednostupňového řízení u bezzubého kárného soudu platila pravidla, uvedená v alternativním návrhu zákona o státním zastupitelství, uveřejněném na internetových stránkách spolku Šalamoun. Jenže tomu tak není a změnu nepřinese ani nový zákon, jehož vládní návrh je nepřijatelně vstřícný vůči stavovským zájmům státních zástupců.

Přestože chápu a respektuji důvody, které vedly Lenku Bradáčovou k podání kárné žaloby, upozorňuji, že zde jsou dvě „ale“, která přece jen její postup zpochybňují. Podle Radka Nohla vrchní žalobkyně spatřuje naplnění skutkové podstaty kárného provinění státního zástupce v tom, že nenavrhl soudu, aby se zabýval tím, zda se Alexandr Novák nevyhýbal nástupu do vězení. Dále se měl provinit tím, že nenavrhl provedení dalších důkazů a dožadoval se pouze přečtení nabídky společenské záruky spolku Gryphons, posléze navrhl, aby soud vyhověl Novákově žádosti a po vyhlášení rozhodnutí se vzdal práva na stížnost. Pokud Radek Nohl (který na rozdíl ode mne má k disposici text kárné žaloby) její argumenty správně interpretuje, pak je na místě upozornit na jejich spornost. Především vše vytýkané by mělo smysl pouze v případě, že by státní zástupce měl pochybnosti o argumentech, jimiž byla podložena žádost o podmíněné propuštění a následně také o správnosti soudního rozhodnutí. Je zřejmé, že Ladislav Kosán pochybnosti neměl, proto k požadovanému jednání neměl důvod. Možná se zmýlil, ale – jak výše uvedeno- na omyl mu dosavadní kárná praxe přiznává právo. Zejména soud neměl důvod zkoumat okolnosti nástupu Alexandra Nováka do výkonu trestu. Vyhýbání se nástupu trestu je trestným činem a orgány činné v trestním řízení měly více než dva roky na to, aby stíhání zahájily. Pokud nezahájily, zjevně jeho chování mezi právní mocí rozsudku a zatčením za vyhýbání se nástupu nepovažovaly. Celkově paní vrchní žalobkyně zpochybňuje právo žalobce na nezávislé posouzení věci  a jde tak proti dobovému trendu tlaku na prohloubení nezávislosti státních zástupců.

Druhé „ale“ se týká jejího vyhodnocení soudního rozhodnutí  jako nezákonného. K posouzení zákonnosti soudního rozhodnutí jsou příslušné pouze nadřízené soudy. Ve vyjádření Lenky Bradáčové se ozývá reminiscence na předlistopadové poměry, v kterých měla prokuratura silnější neformální postavení v soustavě orgánů činných v trestním řízení než soudy. Je to nebezpečná tendence. Každý náznak snahy o obnovení předlistopadových poměrů v justici je třeba odmítnout.

I když předjímám neúspěch kárné žaloby a jsem si vědom závažnosti výše zmíněných „ale“, soudím, že Lenka Bradáčová svým rozhodnutím při nejmenším ničemu neuškodila. Sama okolnost, že se státní zástupce dostane do existenciální nejistoty, vyvolané podáním kárné žaloby, a následně se musí podrobit řízení před kárným soudem, může mít výchovný účinek a působit jako varování pro celou komunitu. Jen houšť a větší kapky!