Radek
Nohl, komentátor internetového deníku Aktuálně.cz, se ve středu 9.září 2015
rozepsal o staronové zprávě
o rozhodnutí pražské vrchní státní
zástupkyně Lenky Bradáčové podat kárnou
žalobu na okresního státního zástupce v Chomutově Ladislava Kosána. Podle
jejího názoru selhal v řízení o podmíněném propuštění exsenátora Alexandra
Nováka z výkonu trestu odnětí svobody tím, že (citováno dle Aktuálně.cz) „nereagoval na
nezákonné rozhodnutí soudu, vzdal se podání stížnosti, nenavrhl provedení
dalších důkazů.“ Nenápadná zpráva se ve skutečnosti týká počinu významné
žalobkyně, který má průlomovou povahu a jako precedens se může svými následky
dotknout nejen žalovaného státního zástupce, ale celé státnězástupcovké
komunity.Za jistých okolností by se ovšem mohl obrátit proti ní samé. Její
rozhodnutí zaslouží posouzení v širších souvislostech.
Nemám
k disposici trestní spis Alexandra Nováka, proto mi nezbývá než vyjít
z pracovní hypotézy, že skutečně přijal úplatek ve výši 43 milionů Kč a
soud jej za to spravedlivě potrestal. Právě ta velká částka jeho případ
ozvláštňuje a dodává mimořádný význam otázce, zda si stát dokázal cestou soudních rozhodnutí
zajistit aspoň podíl na jeho kořisti.
Nepochybuji
o tom, že Alexandr Novák se jako inteligentní člověk choval ve výkonu trestu
tak, aby naplnil podmínky, jež jsou dle zákona u běžného vězně dostačující pro dosažení
podmíněného propuštění. Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu,
jestliže z jeho chování ve výkonu trestu lze usuzovat na jeho polepšení a
dá se očekávat, že po propuštění povede řádný život. Vhodná společenská záruka
propuštění usnadňuje.
Naplnění
zákonných podmínek nemůže být pro odsouzeného typu Alexandra Nováka příliš
obtížné. Podle běžné praxe bývají soudy vstřícné k žádostem odsouzených,
kteří se propracovali do 1. diferenciační skupiny, nemají v záznamech kázeňské
tresty, ale naopak sbírali pochvaly, mají venku zázemí, do kterého se mohou
vrátit a nebudou mít potíže s nalezením zaměstnání. Kámen úrazu je v ustanovení,
které soudu ukládá, aby m.j. přihlédl k přístupu odsouzeného k povinnosti
nahradit škodu nebo vydat bezdůvodné obohacení, nabyté trestnou činností.
Kdyby
byl Alexandr Novák odsouzen za triviální trestný čin, např. za následky
dopravní nehody, způsobené pod vlivem alkoholu, rozhodnutí chomutovského soudu
by patrně nevzbudilo pozornost. Ale zmíněných 43 milionů může vyvolávat vášně:
pokud by mu zůstaly, dalo by se říci, že dva roky ve vězení jsou velmi výhodnou
cenou za jejich ponechání.
Kromě
toho okolnost, že soud přijal společenskou záruku motorkářského spolku Gryphons,
který vznikl před krátkou dobou, dodala řízení povahu švejkolandské taškařice.
Pro srovnání: spolek Šalamoun, který má dvacetiletou tradici působení
v justici, občas nabízí společenské záruky za vězně, s nimiž pracoval
řadu let. Z jeho chráněnců se ještě žádný nevrátil za mříže. Přesto některé
soudy opakovaně jeho záruky odmítají. Gryphons se v podobné souvislosti
dříve neprojevil, takže posouzení spolehlivosti jeho záruky je obtížné.
Není
divu, že za těchto okolností soudní rozhodnutí a souhlas žalobce s ním vyvolaly od
počátku nevoli veřejnosti, kterou nahlas projevily i osoby tak významné, jako
ministr spravedlnosti Robert Pelikán
a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman,
kteří dali na vědomí, že zvažují kárnou žalobu na příslušného soudce i na
intervenujícího žalobce, shodou okolností vedoucího okresního státního
zastupitelsví. Krajský státní zástupce v Ústí n.L. Jan Jakovec podal
ministrovi spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona
v neprospěch Alexandra Nováka a ministerstvo zahájilo příslušné šetření.
Nakonec
hlavy vychladly. Ministr nepodal stížnost pro porušení zákona a stejně jako
Pavel Zeman a Jan Jakovec opustil záměr
podat proti „pachatelům“ Novákova propuštění kárnou žalobu.
Důvody
pro jejich ústup z bojiště jsou nasnadě. Za kárné provinění se podle zákona považuje „
zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání
státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo
v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“.
Obecně lze tuto definici vztáhnout na cokoli nebo na nic. Z desítek rozhodnutí
o zamítnutí kárných podnětů různými vedoucími státními zástupci s pravomocí
kárného žalobce, která se nacházejí v archivu spolku Šalamoun, lze
abstrahovat poznatek, že nalezení shody mezi výtkami vůči státnímu zástupci a
definicí je jen o málo pravděpodobnější než vysoká výhra ve sportce. Ostatně
ani praxe kárného soudu při Nejvyšším správním soudu se od uvedeného závěru
příliš neodlišuje. Připomeňme si poměrně nedávný případ chebského státního
zástupce Viktora Böhma,
kterého žalovala krajská státní zástupkyně Anna Maříková kvůli obtěžování nevinných lidí
nedůvodnou obžalobou. Kárný soud jej sice shledal vinným, ale přiznal mu právo
na podání obžaloby na základě „vnitřního přesvědčení o trestném činu“ a uznal
samo projednání věci před kárným soudem za dostatečný trest.
Státním
zástupcům se takto přiznává právo na nezávislé vyhodnocení důkazní situace a
zaručuje se jim beztrestnost v případě nesprávného rozhodnutí. Za těchto
okolností je kárná žaloba dobrodružstvím ze strany žalobce, hodným dona Quijota
nebo spolku Šalamoun. V tom právě je průlomovost rozhodnutí Lenky
Bradáčové. Lze je chápat jako náznak obratu v přístupu k hodnocení přehmatů
státních zástupců. Napříště by se měli státní zástupci v obvodu působnosti
Vrchního státního zastupitelství v Praze obávat ztráty beztrestnosti
nesprávného rozhodování, jímž došlo k poškození veřejného zájmu.
Nejedná-li
se o pouhý náhodný exces v používání kárné pravomoci paní vrchní státní
zástupkyně, je na místě ocenit důslednost, s kterou jako jediná z oprávněných
kárných žalobců vystoupila proti domnělé svévoli svého podřízeného. Zlu se má
odporovat vždy a všude, i když jeho odpůrce může při tom napoprvé dostat
výprask. Bylo by na místě uvítat změnu v přístupu kárných žalobců k přehmatům
státních zástupců, protože jejich dlouholeté
působení v chráněném skanzenu beztrestnosti přeje vzniku nepřístojností,
kterých se dopouštějí někteří jednotlivci ke škodě účastníků trestního řízení.
Lence
Bradáčové by se v této kauze nepochybně jednalo snáze, kdyby místo vágní
definice kárného provinění a jednostupňového řízení u bezzubého kárného soudu
platila pravidla, uvedená v alternativním návrhu zákona o státním zastupitelství,
uveřejněném na internetových
stránkách
spolku
Šalamoun. Jenže tomu tak není a změnu nepřinese ani nový zákon, jehož vládní
návrh je nepřijatelně vstřícný vůči stavovským zájmům státních zástupců.
Přestože
chápu a respektuji důvody, které vedly Lenku Bradáčovou k podání kárné
žaloby, upozorňuji, že zde jsou dvě „ale“, která přece jen její postup zpochybňují.
Podle Radka Nohla vrchní žalobkyně spatřuje naplnění skutkové podstaty kárného
provinění státního zástupce v tom, že nenavrhl soudu, aby se zabýval tím,
zda se Alexandr Novák nevyhýbal nástupu do vězení. Dále se měl provinit tím, že
nenavrhl provedení dalších důkazů a dožadoval se pouze přečtení nabídky
společenské záruky spolku Gryphons, posléze navrhl, aby soud vyhověl Novákově
žádosti a po vyhlášení rozhodnutí se vzdal práva na stížnost. Pokud Radek Nohl
(který na rozdíl ode mne má k disposici text kárné žaloby) její argumenty
správně interpretuje, pak je na místě upozornit na jejich spornost. Především
vše vytýkané by mělo smysl pouze v případě, že by státní zástupce měl
pochybnosti o argumentech, jimiž byla podložena žádost o podmíněné propuštění a
následně také o správnosti soudního rozhodnutí. Je zřejmé, že Ladislav Kosán
pochybnosti neměl, proto k požadovanému jednání neměl důvod. Možná se
zmýlil, ale – jak výše uvedeno- na omyl mu dosavadní kárná praxe přiznává
právo. Zejména soud neměl důvod zkoumat okolnosti nástupu Alexandra Nováka do
výkonu trestu. Vyhýbání se nástupu trestu je trestným činem a orgány činné v trestním
řízení měly více než dva roky na to, aby stíhání zahájily. Pokud nezahájily,
zjevně jeho chování mezi právní mocí rozsudku a zatčením za vyhýbání se nástupu
nepovažovaly. Celkově paní vrchní žalobkyně zpochybňuje právo žalobce na
nezávislé posouzení věci a jde tak proti
dobovému trendu tlaku na prohloubení nezávislosti státních zástupců.
Druhé
„ale“ se týká jejího vyhodnocení soudního rozhodnutí jako nezákonného. K posouzení zákonnosti
soudního rozhodnutí jsou příslušné pouze nadřízené soudy. Ve vyjádření Lenky Bradáčové
se ozývá reminiscence na předlistopadové poměry, v kterých měla
prokuratura silnější neformální postavení v soustavě orgánů činných v trestním
řízení než soudy. Je to nebezpečná tendence. Každý náznak snahy o obnovení předlistopadových
poměrů v justici je třeba odmítnout.
I
když předjímám neúspěch kárné žaloby a jsem si vědom závažnosti výše zmíněných „ale“,
soudím, že Lenka Bradáčová svým rozhodnutím při nejmenším ničemu neuškodila.
Sama okolnost, že se státní zástupce dostane do existenciální nejistoty,
vyvolané podáním kárné žaloby, a následně se musí podrobit řízení před kárným
soudem, může mít výchovný účinek a působit jako varování pro celou komunitu.
Jen houšť a větší kapky!
Žádné komentáře:
Okomentovat