BEZTRESTNOST JUSTIČNÍHO ZLOČINU

Pokud státní zástupce vyvolá účelově trestní stíhání nevinné osoby, které tím způsobí dlouhotrvající psychickou trýzeň a značné materiální škody, nepochybně se dopouští zneužití své pravomoci. Soudce, který vědomě převezme výsledky jeho zlovolného počínání, aby umožnil  dosažení jeho cíle, se stává spolupachatelem. Oba zasluhují trest, ale toho se jim téměř nikdy nedostane, protože soustava státního zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti zastávají názor, že beztrestně škodit obětem justičního bezpráví bez omezení je svatým právem škůdců v taláru.

K jejich obraně používají účelové procesní postupy a vzájemně si kryjí záda, takže k potrestání nemůže dojít. Zneužívají práva vyhodnotit podání podle obsahu odlišně od záměru stěžovatele, takže návrh na kárné stíhání státního zástupce, bránícího prověření podezření na ohrožení osobní bezpečnosti občanů zločinci, se přehodnotí na pouhou stížnost na průtahy, která je samozřejmě bezpředmětná. Trestní oznámení na státního zástupce a soudce, jednajících ve spolupachatelství, se přehodnotí na stížnost na státního zástupce, čímž se znemožní postup proti soudci. Podnět k přezkumu vadného rozhodnutí státního zástupce se vyhodnotí jako opakovaná bezdůvodná stížnost, která skončí nevyřízená v koši. Na výzvu k vyloučení státního zástupce z řízení pro podjatost nemusí napadený vůbec reagovat s jistotou, že nadřízený orgán jeho nezákonné jednání zaštítí.

Materiální pravda nehraje při  vyhodnocování nepohodlných podnětů  a stížností žádnou roli. Rozhodující je potřeba chránit pachatele zneužívání pravomoci.

Klasickou ukázkou nepotrestaného justičního zločinu, jehož pachatelé mají zajištěnu ochranu soustavou státního zastupitelství a ministerstvem spravedlnosti, je trestní stíhání nevinných obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, po mnoha letech poměrně nedávno ukončené.

Jmenování Aleny Vitáskové předsedkyní Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ´) vyvolalo pobouření různých zájmových skupin „ s máslem na hlavě“. Patřili k nim stoupenci bývalého vedení úřadu, kteří měli o obsazení funkce jinou představu. Báli se jí někteří majitelé fotovoltaických elektráren, kteří měli obavy,  že přijdou o licence, nezákonně nabyté v nezvládnutém chaosu licenčního řízení v letech 2009-2010. A nepochybně vadila energetické mafii, kterou zastavením zvyšování cen elektřiny připravila o obrovské peníze.

Jedním ze způsobů, jímž měla být z postavení předsedkyně ERÚ vypuzena, byla její kriminalizace. Její nepřátelé ale na ni nic stíhatelného neměli. Proto žalobce Radek Mezlík nejdříve vykonstruoval obvinění z trestného činu její podřízené a blízké spolupracovnice Michaely Schneidrové, která měla porušit zákon ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Pak začal Alenu Vitáskovou stíhat, protože  nezastavila nezákonný postup Michaely Schneidrové. Navíc ji nařkl, že věděla o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st. a nepostarala se o její vyloučení  z řízení pro podjatost.

Aby si jeho oběti užily radostí trestního řízení do sytosti, přihodil je k osmi obžalovaným, stíhaným kvůli údajně nezákonnému postupu v licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša Sun a Zdenek Sun. ERÚ vydal licence v noci dne 31. prosince 2010. V té době ani  jedna z nich   netušila, že bude někdy působit v ERÚ a co ji tam potká.

S vydáním licencí neměly nic společného. Skutková podstata jejich domnělých trestných činů byla nepatrným zlomkem celku, ale sloučení věcí je přinutilo strávit v soudní síni spoustu nadbytečného času a vyhnalo náklady na obhajobu do neúnosné výše.

Radek Mezlík pak v obžalobě uplatnil nepravdivé tvrzení, že v době převzetí rozestavěného zařízení elektráren jednateli investujících společností od dodavatele do jejich vlastnictví tyto „nebyly ani zčásti dokončeny“. Vyvolal tím představu strašného zločinu, která mohla povzbudit soudce Aleše Novotného, aby vyhověl své zálibě v ukládání drakonických trestů. Dožadoval se pak desetiletého trestu pro Michaelu Schneidrovou a devítiletého pro Alenu  Vitáskovou. Soudce byl nakonec shovívavější: oběma „nadělil“ po osmi a půl letech.

Alena Vitásková měla štěstí, že ji Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby již počátkem r.2017. Přesto se později dostala znova do soukolí trestního řízení díky zlovolnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jenž napadl dovoláním zprošťující rozsudek vrchního soudu, přičemž s materiální pravdou si také hlavu nelámal.

Ale Michaela Schneidrová musela v květnu r. 2018 nastoupit do věznice ve Světlé n.S. na vtipné adrese Rozkoš 990. Vyprostil ji dne 11. prosince 2018 Nejvyšší soud ČR, který zjistil, že její kriminalizované jednání nebylo trestným činem a vrátil její věc k novému projednání nalézacím soudem. Ponechal ji ovšem v nepříjemném postavení obžalované, provázeném existenčními nesnázemi,v němž pak musela  žít ještě dva roky. Současně vrátil na první stupeň i věc Aleny Vitáskové. Krajský soud v Brně pak obě obžalované zprostil obžaloby. Jeho rozhodnutí ve věci Aleny Vitáskové nabylo právní moc okamžitě, ale Michaela Schneidrová si musela počkat ještě sedm měsíců na zamítnutí stížnosti státního zástupce Radka Mezlíka vrchním soudem. Zběsilý žalobce jistě věděl, že obecné soudy jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, takže stížnost proti zprošťujícímu rozsudku nemá naději na úspěch. Nedbal toho, že postavení obžalované je spojeno se značnými existenčními potížemi a dal průchod potřebě ještě jednou ji potýrat. Zachoval se jako bezohledný surovec.

Dnes je tedy napevno dáno, že 7-8 letá justiční štvanice na Michaelu Schneidrovou a Alenu Vitáskovou byla nezákonným, věcně nepodloženým zásahem do jejich práv a svobod, a to zásahem úmyslným, cíleně vedeným k jejich vypuzení z ERÚ a k zahnání za mříže, odkud by již nikomu neškodily. Při jejich kriminalizaci se na materiální pravdu nebral ohled: každá lež byla dobrá. Není pouze jasné, zda žalobce projevil odbornou nezpůsobilost kriminalizací postupu Michaely Schneidrové, či zda věděl, že obvinění je „levé“ a přesto se řídil pravidlem, že účel světí prostředky. Jasnější je jeho postoj k Aleně Vitáskové: během celého hlavního líčení u Krajského soudu v Brně, jež trvalo od 4. června 2014 do 22. února 2016, nebyl proveden žádný důkaz o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st., natož o tom, že by Alena Vitásková o něm věděla.

Hrůznost štvanice na nevinné obviněné dokresluje skutečnost, že Alena Vitásková, stíhaná od 13.března 2013, se domohla konečného pravomocného zproštění obžaloby až 13. listopadu 2019 a Michaela Schneidrová, stíhaná od 23. října 2012, až 24. června 2020.

Jsem hluboce přesvědčen, že původci mnohaletého týrání obou obviněných úkony trestního řízení mají být povoláni k odpovědnosti. Jejich jednání bylo zřejmě nemravně účelové, nešlo jim o spravedlnost, ale o zneškodnění nepohodlných úřednic, chovali se k nim podjatě  a nakonec i zpochybnili svou odbornou způsobilost. Zneužili svou pravomoc k nemravnému účelu.

Mám však obavy, že stejně jako mnozí jiní pachatelé úmyslně vadných rozsudků odejdou jednou do důchodu ověnčeni vylhanými zásluhami. Ostatně Radek Mezlík má svou domnělou odbornou skvělostí posílit Úřad evropského žalobce.

Pokusil jsem se pachatelům ke spravedlnosti trochu pomoci ale neuspěl jsem. Chrání je všichni od státních zástupců Vrchního  státního zastupitelství v Olomouci přes státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a úředníky ministerstva spravedlnosti až k paní ministryni.  Věděl jsem, že vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan své podřízené důsledně chrání bez ohledu na závažnost jejich nepřístojností, proto jsem spolu s trestním oznámením předložil podnět k vyloučení pro podjatost jeho a jeho úřadu. O podnětu nikdy nerozhodl a následně prokázal svou podjatost: podnět postoupil k přehodnocení státnímu zástupci Petru Šeredovi, který rozhodl, že nejde o trestní oznámení, ale pouze o stížnost na státního zástupce. Tím automaticky vyloučil ze hry soudce Aleše Novotného. Podání pak postoupil dále na Nejvyšší státní zastupitelství.

Na Ivo Ištvana jsem podal podnět ke kárnému řízení kvůli tomu, že se nevypořádal s námitkou podjatosti. Bránil se, že se jí nemusel zabývat, protože sám se trestním oznámením nezabýval. Jeho názor opapouškovali ministerští úředníci a na tom zůstalo.

Ve skutečnosti jednal nezákonně již tím, že předal věc Petru Šeredovi, aniž by před tím rozhodl o námitce podjatosti.

Na Nejvyšším státním zastupitelství se mého podání ujal státní  zástupce Rudolf Misák, který „objevil Ameriku“. Výrok, že „elektrárny nebyly ani zčásti dokončeny“, je podle něj bezvýznamný, protože slovo „ani“ se do něj  zřejmě dostalo písařskou chybou. To je ale v rozporu s materiální pravdou: výrok v inkriminované  podobě se vyskytuje v obžalobě, zazněl v závěrečné řeči žalobce a v ústním odůvodnění rozsudku a nalézá se i v písemném vyhotovení rozsudku. Proto, i z dalších důvodů, jsem se obrátil na nejvyššího státního zástupce s podnětem k vykonání vnitřního dohledu nad činností státního zástupce Rudolfa Misáka. Když jsem se nedočkal žádné reakce, podal jsem paní ministryni stížnost na průtahy, která rovněž zůstala bez odezvy. Tím jsem vyčerpal dostupné prostředky.

Nespravedlivé pronásledování nevinných obviněných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové určitě není jedinou  nepřístojností v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a určitě nejsem jediný neúspěšný stěžovatel proti zvůli státních zástupců, soudců a s nimi všemi se solidarizujícími ministerskými úředníky i samotnou ministryní. Proti jejich souručenství nemá občan obranu. Beztrestnost pachatelů justičních zločinů se považuje za samozřejmé příslušenství jejich nezávislosti. A jejich oběti nemají právo na víc než na pár korun odškodnění, o které ovšem musí poprosit.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

COVID SE RADUJE, ÚSTAVA PLÁČE

Televizní vystoupení předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, v němž vyjádřil nevoli nad protiústavností uzavření hranic v rámci protipandemických opatření vlády, vzbudilo značnou pozornost médií. Pavel Rychetský jím nepřímo vznesl nárok na politiky a vysoké státní úředníky, aby každé své rozhodnutí poměřovali s Ústavou. Jistě jde o oprávněný požadavek. Praxe ale ukazuje, že právní povědomí nositelů státní moci není tak vysoké, aby jej plnili, když v panice, kterou sami a společně s médii vyvolávají, činí zoufalá technická a organizační opatření k zastavení epidemie. 

Pokud dochází k zásahům moci výkonné do ústavních práv občanů, je to špatně a omluvu snahou o ochranu zdraví obyvatelstva lze přijmout jen s výhradami. Ale nepřístojností se v tomto případě dopouštějí  lidé, kteří se právem neživí. Praxe však ukazuje, že ani příslušníci právnických profesí nejsou proti účinkům paniky zcela imunní.

Na zcela jednoznačné nedbání ústavních principů pod tlakem protipandemických opatření lze narazit i u soudů, ač soudci by měli dbát ústavnosti svého jednání za jakýchkoli okolností s vědomím, že ani v nouzovém stavu rozhodnutí moci výkonné Ústavu neruší.

Názorným příkladem budiž příběh, jenž se nedávno udál u jednoho okresního soudu. Při zahájení veřejného zasedání vstoupili do malé soudní síně dva holohlaví, sportovně odění muži a usadili se na jediné lavici pro veřejnost. Samosoudce se na ně zadíval a začal se vyptávat, co je do soudní síně přivádí, co chtějí svou přítomností získat. Sdělení, že odsouzený, jehož se řízení týká, je jejich kamarád, jeho nevlídnost neotupilo. Začal připomínat vládní nařízení o povinnosti zachovávat odstupy 2 m a projevil obavy, že po příchodu eskorty  nebude možné je zachovat. Zapomněl při tom, že jeden z příslušníků eskorty bude sedět vedle odsouzeného, aniž by zachovával odstup a pouze jeden usedne mezi veřejnost. Nevůle z jejich přítomnosti z něj přímo čišela. Návštěvníci nakonec pochopili, zeptali se, zda tedy mají vypadnout a po souhlasném přikývnutí pana soudce opustili jednací síň. Nepřeli se. Obávali se, že obhajobou práva na účast na veřejném jednání by soudce popudili a poškodili tak kamarádův zájem. Čekali pak na chodbě před soudní síní zhruba tři hodiny, aby se dověděli, jak soud rozhodl ve věci jejich kamaráda.

Veřejnost soudního líčení je zajištěna ústavou. Soudce nevyužil zákonné možnosti k vyloučení veřejnosti, ke kterému by ostatně v tomto případě nenašel důvod. Připravil tedy návštěvníky o možnost využít své ústavní právo. Ale nejen to: soudce jako úředník státu smí činit jen to, co mu zákon ukládá či alespoň dovoluje. Zákon o soudech a soudcích neumožňuje soudci lustrovat veřejnost. Pouze trestní právo ukládá povinnost zabezpečit, aby v soudní síni neseděla osoba, která v dalším průběhu jednání může být v postavení svědka. V tomto konkrétním případě se ale o takovou situaci nejednalo, takže soudce způsobem jednání s návštěvníky jednoznačně překročil svou pravomoc. Jistě ho kvůli tomu svědomí netrápí, protože stejně jako značná část soudců si myslí, že cokoli v soudní síni činí, je v pořádku. Jsou přece nezávislí, a to na zákonu i na dobrých mravech. A nějaká ústavní práva občanů ? Kdo by se jimi zabýval? 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

ZVRAT V KAUZE ZADEH

 V kauze s více obviněnými, s nepřehlednou důkazní situací a složitou právní problematikou se dají čekat různé zádrhele a překvapení. Platí to i pro „velkou daňovou kauzu“ Krajského soudu v Brně, řešenou senátem Aleše Novotného od r. 2015, v které je dle obžaloby hlavní postavou obž.Shahram Zadeh, Iránec s českým státním občanstvím. 

Díky covidu naděje na ukončení procesu ještě v r. 2020 vzala za své. Listopadové pokusy o obnovu projednávání věci byly díky různým náhodám rozpačité. Přece jen došlo na konec seznamování s listinnými důkazy. Dalším přiblížením k zahájení závěrečných řečí mělo být souhrnné vyjádření Shahrama Zadeha k důkazům. Opět ale na ně nedošlo, a to z důvodu, který nikdo nečekal. 

Předseda senátu v rámci úvodní části jednání poskytl obžalovaným a jejich obhájcům obsáhlý výklad o legislativních změnách, které vstoupily v platnost 10.října 2020 a mimo jiné rozšiřily možnosti využití instiutu dohody o vině a trestu. Výjimečně bylo v soudní síni osm ze čtrnácti obžalovaných. 

Pak podle plánu přistoupil k řečništi obž. Shahram Zadeh. A došlo k překvapení: místo aby se pustil do vyjádření k důkazům, projevil zájem  o vyjednání dohody o vině a trestu. Požádal senát o vytvoření prostoru pro jednání. Protože souhlasil státní zástupce, předseda senátu opět jednání odročil.

Hledání dohody mezi obžalovaným a státním zástupcem bude v tomto případě jedním z prvních pokusů po novelizaci. Případnou dohodu by ovšem musel schválit soud. Pokud by se strany dohodly, určitě by došlo k zjednodušení závěru hlavního líčení.

Nejsem si ale jist, že tento pokus bude úspěšný. Ods. Shahram Zadeh se vyjádřil, že učiní plné doznání v rozsahu toho, čeho se skutečně dopustil, nikoli v rozsahu, vymezeném obžalobou. Pokud neztratil zdravý rozum, určitě se nepřizná, že založil a řídil organizovanou zločineckou skupinu. Není jisté, že žalobcova sklizeň bude tak výnosná, aby se mu dohoda vyplatila. Ale v každém případě to bude zajímavý a užitečný pokus

Z ostatních obžalovaných neprojevil nikdo zájem pustit se touto cestou. Právě proto je ale zajímavé rozhodnutí obž. Shahrama Zadeha, který se dosud  jevil jako tvrdý obránce své neviny. Čekal bych, že bude do poslední chvíle bojovat o zprošťující rozsudek.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

VYKOPNUTÍ SMĚREM NAHORU

Když jsem se dočetl v několika článcích, např. na České justici, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek  Mezlík uspěl v konkursu a odejde do Úřadu evropského veřejného žalobce, vybavily se mi vzpomínky na některé zvláštní postupy personální práce v době socialistického temna. Bylo-li třeba zbavit se někoho, s kým se muselo manipulovat opatrně, neb příliš mnoho věděl, použil se výkop směrem nahoru. Nevím, zda činitelé, kteří pomohli Radku Mezlíkovi v konkurzu na místo na evropské úrovni, si mysleli, že je skutečně tak dobrý, či zda usoudili, že už je ho dost. V každém případě mi nezbývá, než jejich rozhodnutí kritizovat jako neodpovědné: vždyť tento člověk má být vzorkem úrovně českých státních zástupců na evropské úrovni.

Kdysi byl velmi známý jako žalobce v silně medializované „kauze Vitásková“.  Původně šlo o trestní stíhání osmi manažerů, kteří se podíleli na licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša-Sun s.r.o. a Zdenek-Sun s.r.o., dcer společnosti Ferromet a.s. podnikatelského klanu Zemků. Radek Mezlík k nim přihodil předsedkyni Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou, které v době vydání licencí ještě vůbec netušily, že  budou někdy působit v ERÚ a budou se muset zabývat záležitostmi holdingu Zemků. Protože Alena Vitásková byla mediálně známá, dal tím procesu neoficiální jméno. Obě dámy tím velice poškodil. Pokud by jejich stíhání proběhlo v samostatné kauze, na dosažení zprošťujících rozsudků by nečekaly 8 let a náklady na obhajobu by se nevyšplhaly do neúnosné výše. Obsah informací, vztahujících se k jejich obvinění, byl jen zlomkem celku.

 V jistých kruzích byla poptávka po vytlačení Aleny Vitáskové z čela ERÚ velmi silná. K tomu účelu měla posloužit její kriminalizace. Policie ale na ni nic použitelného nepřinesla, proto Radek Mezlík do obžaloby z 19.září 2013 včlenil popis údajného trestného jednání její podřízené Michaely Schneidrové a Alenu Vitáskovou pak stíhal za to, že ji ve zločinném počínání nezastavila. Aby ji vymaloval v odpuzujících barvách, nařkl ji, že věděla o soukromém vztahu Michaely Schneidrové k šéfovi holdingu Zdenku Zemkovi st., ale  nevyvodila z toho důsledky. Popis skutku Michaely Schneidrové vyhodnotil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018 jako nezávadné jednání a její rozsudky zrušil. Odůvodnění jeho názoru na její postup zpochybňuje odbornost žalobce. V přípravném řízení ani v dokazování před soudem se nevynořily žádné důkazy o soukromém vztahu Michaely Schneidrové ke Zdenkovi Zemkovi st. Je zřejmé, že Alena Vitásková nemohla mít povědomí o něčem, co neexistovalo a nemohla z toho vyvozovat důsledky.

S pravdivostí svých tvrzení si Radek Mezlík nelámal hlavu v daleko závažnější části kauzy. Nařkl  jednatele investujících společností Saša Sun s.r.o a Zdenek Sun s.r.o., že v úmyslu oklamat ERÚ v licenčním řízení převzali protokolárně do vlastnictví svých firem zařízení, která „nebyla ani zčásti dokončena“. Formulace „nebyla ani zčásti dokončena“ se vyskytuje nejen v obžalobě, ale i v jeho závěrečné řeči a v rozsudku. Viděl do hlav jednatelů lépe než oni sami, proto neuznal, že se jedná o doklad o vlastnictví jako povinnou přílohu žádosti a posouzení způsobilosti elektrárny k udělení licence provede komise odborníků ERÚ, kteří se takovým papírem nebudou zabývat. Za třináct dní po podpisu protokolů byly elektrárny připojeny k distribuční síti, což by v případě vysokého stupně nedokončenosti nebylo technicky možné. Radek Mezlík své tvrzení neupravil, ani když získal fotografie dokončených elektráren, pořízené družicí NASA 26.prosince 2010, tedy krátce po zjištění, že elektrárny „nebyly dokončeny ani zčásti“.

Na základě podvodu, který byl podvodem jen v jeho hlavě, se dostali do vězení oba jednatelé investujících firem. . Netuším, zda tento zlovolný výklad  podpisu protokolů je projevem  jeho neznalosti licenční procedury či úmyslu dostat jednatele do vězení za každou cenu.

Kromě toho navodil dojem spáchání strašného zločinu, který posloužil k ospravedlnění vyměření drakonických trestů soudem. Např. zmíněné dámy si vysloužily tresty osm a půl roku odnětí svobody.

 Horlivost Radka Mezlíka dopadla zvlášť tvrdě na drobnou Michaelu Schneidrovou, a to hned od zatčení, kdy ji policisté vláčeli před kolegy v „medvědech“ jako nebezpečnou teroristku. Naštěstí soudce nevyhověl návrhu na  vzetí do vazby.

Alenu Vitáskovou nic takového nepotkalo a navíc měla štěstí, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ji zprostil obžaloby  již 17. ledna 2018. Zlomyslný nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman sice napadl zprošťující rozsudek dovoláním s použitím nepravdivých argumentů, ale Nejvyšší soud ČR mu vyhověl takovým způsobem, že nalézacímu soudu nezbylo, než ji 13. listopadu 2019 zprostit znova.  Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest, takže jí nezbylo než v květnu r.2018 nastoupit do vězení, a to rovnou mezi „corkařky“ do naší největší ženské věznice na „vtipné“ adrese Rozkoš 990. Nikdo se nad ní nesmiloval: ani prezident republiky, jenž navzdory podpoře paní odsouzené šéfem TV Barrandov Jaroslavem Soukupem nevyhověl naší žádosti o milost, ani ministr Robert Pelikán, který nevyhověl našemu podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, ač jsme jinak měli dobré vztahy. Z vězení ji vyprostil Nejvyšší soud ČR 11.prosince 2018, když na základě dovolání zrušil její rozsudky a věznici poslal příkaz k propuštění.

 Michaela Schneidrová se sice ocitla nečekaně na svobodě, ale ke štěstí jí přesto  scházelo hodně. Nadále byla v postavení obžalované, což pro ni mělo neblahé existenční důsledky. Její uplatnění na trhu práce bylo značně ztížené, na podporu v nezaměstnanosti a jiné sociální dávky neměla nárok. Dostala se do existenčních potíží. Mohla se z nich dostat 13. listopadu 2019, kdy ji nalézací soud zprostil obžaloby. Jenže do jejího osudu zasáhl přímo surově žalobce Radek Mezlík. Proti rozsudku se 19. února 2020 odvolal. Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní jeho odvolání zamítl 24. června 2020. Radek Mezlík musel vědět, že odvolací soud je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, takže jeho odvolání nemůže uspět. Pokud to nevěděl, usvědčil se z nekompetentnosti. Pokud sice věděl, ale přesto konal, usvědčil se z podjatosti a ze neužití funkce k úmyslnému poškození nevinné ženy. Po  formálně právní stránce jistě měl právo podat odvolání. Z hlediska morálního šlo o odporný čin.

V každém případě díky jeho horlivosti v nekompetentním a křivém jednání dvě nevinné ženy musely přežít mnohaleté trestní stíhání.  Stíhání Aleny Vitáskové trvalo od sdělení obvinění v r.2013 až do konečného zproštění v r. 2019. Trestní stíhání Michaely Schneidrové začalo již v r.2012 a skončilo v r. 2020. Kdyby se měl Radek Mezlík podílet na jejich odškodnění státem, určitě by se rozplakal. Ale to mu samozřejmě nehrozí, protože státní zástupci sami sobě a také ministerstvo jim neoficiálně přiznává právo beztrestně škodit.

V kauze „Vitásková“ Radek Mezlík jednal na očích veřejnosti včetně novinářů, jejichž počáteční přehnaná pozornost postupně opadla. Zcela mimo zorné pole veřejnosti se ale v dané problematice pohyboval i jinak. Veřejnosti je známo, že provozovatelé elektráren, pro které získali licence a uvedli je do provozu do 31.prosince 2010, měli nárok na výkupní cenu 12,50 Kč/kWhod. Ti, kteří to nestihli, měli smůlu, protože ERÚ snížil výkupní cenu cenovým  výměrem z listopadu 2010 na 5,50 Kč/kWhod. Malá skupina pracovníků společnosti ČEZ a ERÚ ale přijala opatření,  které některým postiženým elektrárnám umožnilo prodávat elektřinu za výhodnou cenu, i když na to neměly nárok. Trvalo to až do poloviny r.2013, kdy pravomoc stanovit výkupní cenu přešla na státní podnik OTE a.s., jenž to zastavil.  Státu a odběratelům vznikla škoda řádově v desetimilionech, možná i stamilionech Kč. Není patrně možné přimět příjemce neoprávněných výplat  k jejich vrácení, protože je přijímali v dobré víře. Je důvodné podezření, že se zmínění „dobrodinci“ dopustili trestného jednání. V této věci byla postupně podána tři trestní oznámení. První podal ERÚ, další spolek Šalamoun, poslední spolek Chamurappi. Protože se jednalo o provinění pracovníků organizací, sídlících v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a škoda je mimořádná, prověření důvodnosti trestních oznámení bylo zřejmě prací pro toto státní zastupitelství a některý z republikových útvarů PČR. Na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci věc „napadla“ Radku Mezlíkovi jako bona fide specialistovi. Jeho rozhodnutím ale případ vždy odešel na místně a věcně nepříslušné Krajské ředitelství PČR Severočeského kraje a tam vyšuměl do ztracena. Krajské státní zastupitelství v Ústí n.L. se snažilo vrátit věc do Olomouce, ale Radek Mezlík vždy trval na svém.

 Výše popsané jednání státního zástupce Radka Mezlíka samozřejmě našlo odezvu v opakovaných pokusech o jeho kárné nebo i trestní stíhání. Všechny byly bezvýsledné, protože jej důsledně chránili všichni nadřízení, vrchním státním zástupcem v Olomouci  Ivo Ištvanem počínaje přes státní zástupce NSZ až po ministry spravedlnosti, kteří se v průběhu jeho „dovádění“ v křesle vystřídali. Dalo by se očekávat, že Marie Benešová díky své profesní minulosti státní zástupkyně zaujme tvrdší postoj než její předchůdci, kteří přišli z „mírumilovných“ profesí, ale nestalo se. Ztroskotal i pokus vymanit kauzu „Mezlík“ z rukou jeho přímého nadřízeného Ivo Ištvana  podnětem k jeho vyloučení z věci pro podjatost. Ani se neobtěžoval, aby využil možnosti, dané trestním řádem, aby rozhodl o své nepodjatosti: prostě podnět k vyloučení vůbec nevyřídil. Tento vrcholný projev arogance ministryni spravedlnosti nikterak nevadí.

 Je možná dobře, že Radek Mezlík odejde do evropského orgánu. Aspoň již nebude mít možnost působit škody v českém trestním řízení podobným způsobem jako ve výše uvedených kauzách. Nebude již dále zpochybňovat důvěryhodnost státního zastupitelství. Čili „vykopnutí směrem nahoru“ bude mít blahodárné účinky. Mám ale obavy, že Evropa se má na co těšit a na nadnárodní pohled na naše státní zastupitelství cákne černá skvrna.

 Vedoucí státní zástupci, ministryně spravedlnosti a ministerští úředníci se z tohoto článku nic nového nedovědí. O všech zde zmiňovaných poklescích Radka Mezlíka vědí a nemohu vyloučit, že znají i jiné, o kterých jsem se nedověděl. Určitě je ale ani na chvíli nenapadne, že by měli záměr o jeho „vyslání do Evropy“ přehodnotit. Budou pouze naštvaní, že jsem problém otevřel, protože podle jejich názorů kasty státních zástupců a soudců mají právo na neomylnost  a z toho odvozené právo na beztrestnost, nechť spáchají cokoli. Nevadí, že tato jejich práva nemají oporu v zákoně. Zvykové právo zde stojí nad zákonem. Řeči o České republice jako o  právním státě tak nabývají smutně komický charakter. Ostatně jaký právní stát, když je v něm možné, aby neumětelské orgány činné v trestním řízení beztrestně držely několik let  v nejistém postavení obviněného předsedu  vlády (už ho měli dávno buď zprostit obvinění nebo postavit před soud, ale asi je pro ně zajímavější možnost „držet jej pod krkem“.).

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

RADOSTI JUSTIČNÍHO PRUDIČE

Úděl justičního prudiče (oficiálně se tomu říká občanský aktivista) je neveselý. Seznamuje se s osudy lidí, které poznamenala přímá nebo nepřímá účast na trestním řízení: s obviněnými, jejich obětmi, ale i s členy rodin těch i oněch. Stává se tak svědkem utrpení, někdy zcela nezaviněného. S odsouzenými se do neštěstí dostávají jejich ženy, děti, rodiče, kterým se leckdy po uvěznění člena rodiny daří na svobodě hůř než odsouzeným ve věznici. Poznává hněv obětí zločinu, které se jen s potížemi domáhají stíhání pachatelů a téměř nikdy se nedočkají přiměřené finanční náhrady za způsobenou újmu, o společenském uznání nemluvě. Také potkává skutečné zločince a poznává hrůznost jejich myšlení.

Obvykle nahlíží jen do kauz, které něčím vybočují z řady, neboť po seznamování s těmi bezchybnými není poptávka a ostatně by nemělo smysl. Stává se svědkem neprofesionality, netečnosti a svévole orgánů. Snaží se potírat nepravosti, ale nemá k disposici účinné nástroje a většinou jen bezmocně přihlíží svévoli orgánů činných v trestním řízení. Souhrn vnímaných dojmů je depresivní.

Protiváhou je uspokojení z výsledku řízení, k jehož dosažení směřovalo jeho úsilí.  Ale velmi intenzivně prožívá  vzácná radostná překvapení, jimiž je neočekávaný návrat vězněné osoby na svobodu, jehož důvody dokonce někdy nejsou v danou chvíli obšťastněnému známy.

První případ tohoto druhu v mé kariéře justičního prudiče se stal v průběhu vazebního stíhaní obviněného  R. R. Dozorce ho vyzval k vyklizení  cely, protože věznice dostala od soudu příkaz k jeho okamžitému propuštění. Pan  obžalovaný měl dar navazování familiárního vztahu s personálem věznice, proto zprávu zprvu pojal jako žert a nechtěl celu opustit. Vyprávěl mi pak, že dozorce také měl smysl pro humor, takže jako pomůcku k jeho vypuzení z cely použil koště. O důvodech propuštění jsme se pak dověděli asi o dva týdny později po doručení usnesení  Vrchního soudu v Praze.

 Případ je zajímavým dokladem o síle formálních předpisů. R. R. se dostavil k trestnímu řízení ze Spolkové republiky Německo, kam emigroval před mnoha lety. Hned na letišti byl zadržen a na návrh státního zástupce  Tomáše Milce se dostal do vazby. Jeho věcí se pak zabýval Krajský soud v Praze senátem předsedkyně Oldřišky  Rysové. Ta zásadně zamítala všechny žádosti o jeho propuštění z vazby. Spolek Šalamoun nabídl soudu ve vazebním řízení záruku za obviněného. R. R. podal Vrchnímu soudu v Praze stížnost proti zamítnutí žádosti o  propuštění. Totéž učinil Spolek Šalamoun, který přidal námitku podjatosti proti účasti ve stížnostním řízení soudkyně Jaroslavy Maternové. Paní soudkyně se nevyloučila a Spolek Šalamoun podal proti jejímu rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu soudu ČR, které soud vyhověl usnesením  z 26. dubna 2007. Po návratu spisu  k Vrchnímu soudu v Praze si soudci všimli, že soudkyně Oldřiška Rysová se opět činila a zamítla další žádost o propuštění z vazby. V té době ale neměla v ruce trestní spis pana obviněného, takže nebyla oprávněna činit jakékoli úkony v jeho věci. Vrchní soud v Praze proto shledal neplatnost jejího rozhodnutí a z důvodu vypršení procesní lhůty nařídil usnesením z 18. května 2007 okamžité propuštění obžalovaného z vazby. Slyšet jej v telefonu, že je na ulici a neví, kam má jít, byl silný a radostný zážitek.

R.R. pak ukázněně docházel na  hlavní líčení. Vyslechl si prvostupňový rozsudek, podal prostřednictvím obhájkyně odvolání a když mu předsedkyně senátu nevrátila pas,  v klidu si na obecním úřadě v místě svého trvalého bydliště nechal vystavit občanský průkaz a odjel zpět do Německa. Už se pak nikdy nevrátil. Teprve po těchto událostech si zažádal o německé občanství a stal se spokojeným německým důchodcem.

Dramatičtější byl podobný případ navrácení na svobodu odsouzeného R.A., jemuž dnes již bývalá soudkyně M.N. nadělila v prvostupňovém řízení  9 let vězení za účast na bankovní loupeži se zbraní v ruce. Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc soudu 1.stupně k novému projednání, které se nesnesitelně vleklo.

Předsedkyně senátu vedla řízení zvláštním způsobem. Pokračování hlavního líčení nařizovala ve velmi dlouhých intervalech. Nechala se vést přísedícím, bývalým policistou. Když jí promítl na obrazovku videozáznam z bankovních kamer, na němž se pohybovali tři maskovaní muži téměř stejných postav, vrhla pohled na trojici obžalovaných, přivedených z vazby, z nichž prostřední převyšoval své  druhy o hlavu, a zeptala se přísedícího, zda si skutečně myslí, že ti tři jsou pachateli. Ale klidně soudila dál. Spolek Šalamoun navrhl kvůli průtahům a jiným pochybením, aby s ní předseda soudu zavedl kárné řízení a kromě toho upozornil nadřízený soud na extrémní průtahy řízení. Výsledkem bylo propuštění z vazby celé trojice obžalovaných z důvodu neúnosných průtahů prvostupňového řízení. Předsedkyně senátu se vyhnula kárnému řízení tím, že se vzdala hodnosti soudkyně. Případ pak převzal jiný soudce, jenž všechny tři obžalované postupně zprostil obžaloby, R.A. jako prvního. Vrchní soud  v Praze zprošťující rozsudky potvrdil ve veřejném zasedání.

To vše jsem nevěděl, když mi R.A. telefonoval, že právě vyšel z věznice a neví, proč je na svobodě. Projelo mi hlavou, že soud z neznámých důvodů nevzal do úvahy, že obviněný, nepravomocně odsouzený na 9 let za bankovní loupež se zbraní v ruce, by hypoteticky mohl být nebezpečný pro občany a dalo by se očekávat, že uprchne. Dopadlo to ale dobře. R.A. neuprchl, zúčastnil se řízení a krátce po právní moci zprošťujícího rozsudku založil rodinu. Má krásné děti a úspěšně podniká.

Třetím případem překvapivého propuštění na svobodu byl příběh odsouzené M.Sch., která nastoupila k odpykání sedmiletého trestu do věznice na vtipné adrese Rozkoš 990. Ale již po sedmi měsících ji dne 11. prosince 2018 věznice propustila na svobodu v oblečení, získaném od charity. O důvodech propuštění nic nevěděla. V tomto případě se ale aspoň dalo vyvodit, že je to výsledek zrušení rozsudku zásahem Nejvyššího soudu ČR, vyvolaným dovoláním. Byla to velká radost, ale pro M.Sch.  i začátek nepříjemných starostí. Byla sice na svobodě, ale stále v postavení obžalované, což ji zbavovalo nároku na podporu v nezaměstnanosti, popř. na jiné dávky, ale současně ztěžovalo její uplatnění na trhu práce. Dostala se do existenční tísně.  Pravomocného zproštění se domohla až 24. června 2020 usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Čekání na ně jí nenávistným zásahem prodloužil o sedm měsíců státní zástupce Radek Mezlík, dnes vyslaný úřadem Marie Benešové jako česká posila do Úřadu evropského žalobce.

Čtvrtým překvapením byla telefonická zpráva, že se nenadále „na ulici“ ocitla chráněnka spolu Chamurappi z.s.,33letá matka tří dětí,  žádající již potřetí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Prvé dva pokusy, na nichž jsme se nepodíleli, byly neúspěšné. Soud 1.stupně sice rozhodl o jejím propuštění, ale vždy se odvolala  státní zástupkyně a stížnostní soud příznivé rozhodnutí zrušil. V této situaci podal spolek Chamurappi z.s. třetí návrh na podmíněné propuštění, spojený s převzetím společenské záruky.

 První veřejné zasedání proběhlo ve velmi příjemném ovzduší. Z chování předsedy  senátu se dalo usuzovat, že je vnitřně připraven žadatelku propustit a je vděčný za vpád spolku Chamurappi z.s., který v krátké době po posledním neúspěchu toto řízení znova otevřel. Soudce mohl rozhodnout hned při prvním veřejném zasedání, ale neučinil tak. Chtěl si zřejmě opatřit protiváhu proti odporu státního zástupce, proto přibral k řízení znalce  psychiatra a psychologa. Jenže znalci byli  nepřátelsky naladění proti žadatelce a proti jejímu propuštění se postavili. Tvrdili, že žadatelka trpí neléčitelnou kombinovanou poruchou osobnosti, která může způsobit, že nezvládne těžkosti života na svobodě a vrátí se k asociálnímu jednání. Pak se jednoznačně proti propuštění postavil státní zástupce a dílo zmaru bylo dokonáno. Dne 18. listopadu jsem vyčetl na internetu, že soud 1.stupně odeslal spis stížnostnímu soudu 4. listopadu.  Odhadoval jsem, že možná někdy koncem roku padne rozhodnutí a vzhledem k ustáleným právním názorům, jež stížnostní soud projevil ve dvou předchozích procesech, jsem byl připraven na zamítnutí stížnosti, v příznivém případě na vrácení věci soudu prvního stupně. Propuštění žadatelky a rychlost rozhodování stížnostního soudu mě příjemně překvapily. 

Četnost radostných překvapení je ale nepříjemně nízká. Daleko častěji se na nás a naše chráněnce valí různé pohromy. Lidského utrpení není nikdy dost.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

SLOVENSKÉ ZEMĚTŘESENÍ

Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem  ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razzie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.

Ve skutečnosti ve Slovenské republice od března letošního roku probíhá sled policejních zásahů, v nichž se různé významné osobnosti přesvědčují, že jistota beztrestnosti jejich skutků již neplatí.

Během akcí „Hmla“ a „Búrka“ se do péče NAKA dostalo 17 významných činitelů. Je mezi nimi 13 soudců. Nejvýznamnější z nich je místopředsedkyně Nejvyššího soudu Jarmila Urbancová, která je od té doby stále ve vazbě, vzdala se soudcovského taláru a odešla do předčasného důchodu. Mimo soudců zaslouží pozornost Monika Jankovská, bývalá státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti.

Po sedmiměsíční přestávce pak zadula „Víchrica“,  která postihla dalších 10 osob, mezi nimi 7 soudců.  

Posléze přišel „Očistec“, v jehož rámci NAKA zadržela 17 osob, mezi nimi výše zmíněného bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara, šéfa Špeciálnej prokuratúry (orgánu pro stíhání zvlášť závažné kriminality) Dušana Kováčika, bývalého ředitele NAKA Petera Hraško, či šéfa protikorupční policie Róberta Krajmera. Zvláštností této akce je únik sdělení obvinění ze spisu na internet. Obsah odůvodnění je úděsný: korupce, vydírání,  zneužívání úřední pravomoci, maření spravedlnosti a další, vše s cílem získání finančních výhod včetně přijímání úplatků.

Shodou okolností se do potíží dostala také 1. náměstkyně generálního prokurátora Júlia Kováčiková, stíhaná kvůli porušení protipandemických opatření s hrozbou trestem 4-10 let. Souvislost s Očistcem ale není zřejmá.

Je tedy zjevné, že ve Slovenské republice se po únorových volbách rozběhl kontinuální proces s neuvěřitelně hlubokými zásahy do všech složek soustavy orgánů činných v trestním řízení, o němž není známo, zda již skončil „Očistcem“ a soudními procesy, které nepochybně budou navazovat, či zda si NAKA najde ještě nějaké další oběti. V té souvislosti se vynořila otázka, zda dojde i na bývalého předsedu vlády Roberta Fica či na bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka.

Zajímavé jsou reakce slovenských veřejných činitelů. Pozoruhodný  je výrok předsedy Soudní rady SR (vrcholného samosprávného soudcovského orgánu) prof. Jána Mazáka, který usoudil „že soudci mlčeli v době, kdy měli mluvit, a kdyby mluvili včas, věci by nemusely dojít tak daleko.“ Jeho vyjádření souzní s názorem Andora Šándora, který soudí, že je velmi nepravděpodobné, že by si tak rozsáhlé trestné činnosti vysokých policejních a justičních činitelů včas nikdo nevšiml. Výrazně záporně se k policejním zásahům staví bývalý předseda vlády Robert Fico, který nadále považuje Tibora Gašpara za  dobrého policejního prezidenta a brojí proti nerespektování presumpce neviny včetně přibírání televizních kameramanů k zatýkání významných osobností. Úsměvné je vyjádření bývalého prezidenta Andreje Kisky, který  se chlubí, že to nebyla náhoda, když tvrdil, že stát ovládá mafie. A čistého vína veřejnosti nalil předseda vlády Igor Matovič vyjádřením, že zprávy o  zatýkání soudců byly pro něj příjemnou četbou.

Rozsah zatýkání a složení souboru zatčených  vyvolávají úžas, vystupňovaný obsahem obvinění. Jsou-li obvinění jen zčásti pravdivá, pobuřující je  i skutečnost, že údajní pachatelé takto působili dlouhou dobu a nenašel se nikdo, kdo by je zastavil. Nadřazené orgány státní moci selhaly bez ohledu na to, že se různě střídaly. Otázka, proč se tak  stalo, je neodbytná. Bylo by velmi zlé, pokud by se časem ukázalo, že příslušné nadřazené úřady neviděly, neslyšely a mlčely z důvodu vlastního prospěchu. Jisté je pouze tolik, že najednou je zde politická vůle k provedení očisty všech složek orgánů činných v trestním řízení, ovšem  automaticky sloužící k upevnění moci nového politického vedení  země.

Zemětřesení probíhá v našem bezprostředním sousedství. Je proto přirozené, že jeho otřesy resonují v úvahách jeho pozorovatelů na naší straně hranice. Jinak je patrně vnímají příslušníci profesí, o které se právě zajímá NAKA, jinak „zákazníci“ české justice a řadoví občané. Ti  i oni asi  přicházejí na otázku, zda i u nás se vskrytu dějí nepravosti, odhalované na Slovensku, a pokud ano, proč není politická vůle je odhalit  a potrestat.

Je pravda, že mezi veřejností kolují pověsti o úplatnosti hlavně soudců obecně, v některých případech konkrétně o jednotlivcích. Skutečně zachycené případy jsou ale  jen zcela ojedinělé. V některých případech jsou vady rozsudků nepochopitelné bez připuštění korupčního ovlivnění. Důkazy ale chybí. Je neobyčejně obtížné odhalit trestné činy korupční povahy, protože vždy jde o párové provinění, jehož odhalení může přivést do  vězení jak příjemce neoprávněné výhody tak nabízejícího. Časté jsou stížnosti na poškozování občanů zneužitím moci úředních osob. Dosáhnout odvety za ně je ale téměř nemožné. Není totiž rozhodné, co si o nezákonných postupech orgánů myslí jejich oběti, ale kolegové a nadřízení pachatelů. A ti téměř vždy projeví nadřazenost nad občanskou chátrou a falešnou profesní solidaritu. Její existenci připouští i současná  ministryně spravedlnosti Marie Benešová.  Žehrá na ni ale občas jen výběrově, v případech, na nichž má osobní zájem. Ale v ostatních ji zásadně nevidí.

Jednou z příčin netečného chování vedení státu k nepřístojnostem orgánů trestního řízení je polistopadové politické blouznění, jež v zájmu ochrany trestního řízení před politickými zásahy s vaničkou vylily i dítě a oslabily postavení orgánů, jež mohly nezákonnostem překážet. Došlo k oslabení pozice ministra spravedlnosti, jehož politizující soudci a státní zástupci vnímají paušálně, bez ohledu na osobu držitele funkce, div ne jako škůdce, který má pouze právo je při setkání uctivě zdravit. Dále se ujalo široké pojetí soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonu a obyčejné lidské slušnosti. Stejného postavení se domáhají státní zástupci, jimž se mimo to stýská po postavení komunistického generálního prokurátora, který měl jako univerzální dozor nad zákonností a orgán blízký ÚV KSČ nadřazené postavení ve státě. 

Nástroje, jimiž se občané mohou bránit proti zneužití moci k jejich škodě, hypoteticky existují, ale ve skutečnosti jsou málo účinné, protože proti obětem  stojí falanga profesionálů, placených z jejich daní, zapouzdřená v systému kruhové obrany hradu, v němž si všichni navzájem kryjí  boky  i záda.

 Kdo mi nevěří, nechť si zkusí  podat podnět ke kárnému řízení např. se soudcem, který rozhodl, že odsouzený nemá nárok na obnovu procesu, když se  zjistilo, že za jeho nespáchaný trestný čin byl odsouzen skutečný pachatel. Určitě se najde někdo, kdo rozhodne, že pochybení  soudce bylo výkonem jeho nezávislého rozhodování, za které nesmí být kárán.  Když pak v marných pokusech o vyvolání  kárného řízení vyprší tříletá procesní lhůta a postižený podá trestní oznámení, nejblížší státní zastupitelství jednání soudce posvětí. Bude-li si postižený stěžovat nadřízenému orgánu, může se obrátit výš a výš, přes Nejvyšší státní zastupitelství až na ministerstvo, ale nakonec se dočká jen toho, že mu přestanou odpovídat. Na začátku byl neoprávněně zbaven osobní svobody, čímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Pak mu budou orgány bránit v nápravě protiprávního zásahu do práva na osobní svobodu, a když si nápravu nakonec přece jen po letech vynutí, dostanete pár korun odškodnění a tím to skončí. Pokud by v průběhu svého boje za spravedlnost se rozhodl namítnout podjatost nositele jeho utrpení, se zlou se potáže. V trestním řízení rozhodují napadení o námitkách podjatosti sami o sobě. Podjatost je pro většinu z nich sprosté slovo a chovají se podle toho. Ti nejotrlejší se k podnětu na vyloučení pro podjatost ani nevyjádří. Lidé, kteří deset let šlapali po nezadatelných právech nespravedlivě odsouzeného, zůstanou na svých místech, budou mít nadále právo beztrestně škodit, nedostanou ani výtku, případné trestní oznámení se po zásahu státního zastupitelství založí ad acta na nějaké policejní služebně.

Příkladů k doložení těchto úvah bych mohl uvést celou řadu. Některé jsem popsal v článcích nebo v knize Škůdci v taláru. Znova je zde uvádět by bylo nošením dříví do lesa, neboť případní čtenáři tohoto článku znají své vlastní příběhy a jsou jich stovky.

Ale přece jen se o jednom případu zmíním, protože na něm je dobře viditelný jak sklon orgánů činných v trestním řízení k účelovému zneužívání moci, tak nedotknutelnost škůdců. Mám na mysli případ nevinných žen Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, „přifařených“ k procesu kvůli údajně neoprávněně vylákaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren. Definitivního zproštění obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka se dočkaly zhruba po osmi letech pronásledování. Senátem Aleše Novotného byly původně obě odsouzeny na 8,5 roku ztráty svobody. Atmosféru, příznivou ukládání drakonických trestů navodil Radek Mezlík lží o tom, že v době převzetí zařízení fotovoltaických elektráren do vlastnictví investora tyto nebyly ani zčásti dokončeny. Souběžně s nimi byl u téhož soudu stíhán předchůdce Michaely Schneidrové ve funkci za naprosto stejný domnělý prohřešek.  Vysloužil si podmíněný trest a nakonec byl také zproštěn. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud a ani dovolání Pavla Zemana v její  neprospěch na tom nic nezměnilo. Michaela Schneidrová tolik štěstí neměla. Musela nastoupit do věznice. Po sedmi měsících ji vyprostil Nejvyšší soud ČR, který jí sice vrátil svobodu, ale ponechal postavení obžalované. Vrátila se na svobodu, ale dostala se do tísnivé existenční situace, neboť jako obžalovaná neměla nárok na jakoukoli pomoc od státu, ani se dlouho nemohla uplatnit na trhu práce. Když ji pak po zásahu Nejvyššího soudu ČR senát Aleše Novotného zprostil obžaloby, státní zástupce Radek Mezlík se odvoláním proti rozsudku zasloužil o prodloužení její tísnivé situace o plných sedm měsíců, jako by nestačilo, že je spolupachatelem jejího strádání ve věznici. Jistě věděl, že odvolací soud, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, odvolání zamítne. Přesto neodolal pokušení nevinnou ženu ještě jednou potýrat. Mohl si to beztrestně dovolit, protože kruh jeho ochránců usoudil, že pouze uplatnil právo odvolat se proti rozsudku, s nímž nesouhlasil. A chrání ho lidé skutečně vlivní od vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana až po ministryni spravedlnosti Marii Benešovou.

 Oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, proto nikoho nezajímají. Je to jeden z důvodů, proč se neuplatňuje politická vůle čelit selhávání justičních orgánů, bez ohledu  na to, kdo je právě u moci. A lidé, kteří mají jistotu beztrestnosti, si nelámou hlavu se skutečností, že chyby v jejich práci přinášejí jejich obětem zbytečné utrpení. Výskyt vadných rozhodnutí se proto může zvyšovat.

 Až potud jsem pojednával o justičním bezpráví, páchaném v trestních procesech běžných občanů. Avšak bez ohledu na střídání politických reprezentací chybí i politická vůle k vyšetření a případnému potrestání zneužití nástrojů trestního práva  k politickým účelům. Tak v rámci úsilí  o potlačení mocenského vlivu nenáviděné strany Věci veřejné došlo ke kriminalizaci a svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, dosazeného „véčkařským“ ministrem vnitra Radkem Johnem proti vůli předsedy vlády Petra Nečase. Petr Lessy dosáhl pravomocného zproštění nezávislým soudem, čímž byli jeho likvidátoři usvědčeni z účelového protiprávního jednání. Ředitel GIBS Ivan Bílek sice nakonec přišel o funkci, ale až v souvislosti s kauzou Vidkun. Ministr vnitra Jan Kubice, jenž propustil Petra Lessyho ze služby v policejním sboru a tím jej automaticky zbavil funkce, se vytratil z veřejného života, ale k odpovědnosti povolán nebyl.  Do tažení proti Věcem veřejným zapadá i kriminalizace předsedy strany a ministra dopravy Víta Bárty s použitím proradných provokatérů. Když jej v on-line vedeném procesu nakonec soudce Jan Šott s nechutí zprostil obžaloby a přišel čas na vyvolání trestního stíhání provokatérů, policie a dozorová státní zástupkyně se nepodřídili rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu a pachatelům poskytli neprůstřelnou ochranu. Dále  se stále mlčky přechází přes monstrózní policejní akci z noci z 13. na 14. června 2013, namířenou proti vládě Petra Nečase, navenek řízenou místně nepříslušnými  olomouckými žalobci, která svými politickými následky nabyla povahy puče.

Nehrozí nebezpečí, že by současná vláda v čele s premiérem, který má dobrý důvod vycházet se státním zastupitelstvím v klidu a míru, začala zkoumat, zda se v České republice neděje nic podobného tomu, kvůli čemu vypuklo slovenské zemětřesení. A neobávám se, že by se jinak chovala vláda, ustavená po příštích parlamentních volbách bez Andreje Babiše z představitelů dnešní opozice.

Ale slovenský příklad ukazuje, že nelze úplně vyloučit možnost, že se odněkud vynoří dosud opomíjený outsider, neuznávající nemrav politické korektnosti a nepustí z řetězu policisty, nespokojené se současnými poměry ve státě obecně a v orgánech činných v trestním řízení zvlášť. V tomto směru je slovenské zemětřesení varováním, nad kterým by se měli včas sebekriticky  zamyslet všichni policisté, státní zástupci, soudci, ale i ministerští úředníci, kteří nemají úplně čisté svědomí. Není jich úplně málo a určitě je mezi nimi pár takových, kterým by ozdravná kůra se vzduchem, cezeným mřížemi, náramně prospěla.¨

=========================================================================

Na webu spolku Chamurappi z.s. byl v sekci „novinky a akce“ uveřejněn článek advokáta JUDr. Tomáše Kaisera „Drakonický trest za každou cenu“:

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

 

V POCHYBNOSTECH PROTI OBVINĚNÝM, DŮKAZŮ NETŘEBA

V článku „Urob súsedovi dobře…“ z 3. října 2020 jsem  na základě náslechu v soudní síni okomentoval rozsudek (zde) senátu Jiřího Dufka zlínské pobočky Krajského soudu v Brně z 2.října 2020 nad obžalovanými zlínskými podnikateli Ladislavem a Janem Lebánkovými, skupinou spoluobžalovaných a společností Vltava Holding a.s., kteří se měli provinit výrobou padělků cigaret Marlboro v hale, vlastněné společností Vltava Holding a.s. Případ jsem sledoval a provázel články od r.2018. Obvinění proti Lebánkům je pikantní, neboť jsou zapřisáhlí nepřátelé kouření, takže v jejich Lesním hotelu se nesmí kouřit ani na prostorné zahrádce.

Rozhodnutí senátu Jiřího Dufka z 2. října 2010 je v pořadí druhým prvostupňovým rozsudkem, když ten první, vydaný senátem Ivety Šperlichové, po rozhodnutí Ústavního soudu o její podjatosti Vrchní soud v Olomouci zrušil a nařídil nové projednání obžaloby v jiném složení senátu.  Rozsudek je do té míry překvapivý, že nemohu odolat pokušení vrhnout do jeho vnitřností svůj laický pohled.

Bratři Lebánkové byli odsouzeni na tři roky s podmíněným odkladem na čtyři roky. K tomu dostali peněžité tresty po 750 tis. Kč. Společnosti Vltava Holding a.s. soud uložil peněžitý trest ve výši 500 tis. Kč. Dva obžalované, a to Jozefa Kajabu a Jana Šulyoka, soud zprostil obžaloby. Všichni zbývající si vysloužili trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem, někteří na jeden rok, jiní na dva. Jednalo se o pomocné síly: řemeslníky, najaté na zprovoznění linky na výrobu cigaret, nebo dopravce. Všichni odsouzení jsou prvotrestaní, tedy až dosud počestní občané.

Vůči bratrům Lebánkovým je rozsudek mírnější než výtvor podjaté soudkyně Ivety Šperlichové, jejíž senát je chtěl poslat do vězení na pět a půl roku.

Vina má být obžalovaným prokázána natolik průkazně, aby o ní nebyly možné pochyby. A při vyhodnocování důkazů je má soud posoudit jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, přičemž má dbát presumpce neviny a v souvislosti s ní se řídit zásadou „in dubio pro reo“. Bohužel se ale stává, že soud chce z jakýchkoli důvodů obžalované odsoudit za každou cenu. Je-li síť nezpochybnitelných důkazů řídká, uplatní se zásada „kdo chce psa bít, hůl si najde“ a pravidlo „in dubio CONTRA reo“. Mezery v síti důkazů se zaplní smyšlenkami.  Toto dle mého laického názoru předvedl v krystalicky čisté podobě senát předsedy Jiřího Dufka.

Podle znělky  rozsudku statutární  představitelé společnosti Vltava Holding a.s Ladislav Lebánek a Jan Lebánek ve společném úmyslu zkrátit jako fyzické osoby spotřební daň nejprve v přesně nezjištěné době na podzim roku 2011 po dohodě s Romanem Šulyokem zajistili přepravu výrobní linky na výrobu cigaret do skladu v areálu své firmy  ve Zlíně –Lužkovicích. Dále dne 21. 8. 2012 převzali v Němčicích nad Hanou od nezjištěného dodavatele zásilku řezaného tabáku, který byl 24.srpna 2012 vyskladněn ve zmíněném skladu. Zde pak bylo pod jejich vedením vyrobeno nejméně 1.374.832 cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Marlboro. Dne 26. 8. 2012 vpadlo do skladu komando celních orgánů, které zde vedle uvedeného množství cigaret nalezlo také nejméně 3.878 kg řezaného tabáku a 780 kg cigaretového odpadu, z nichž obžalovaní Ladislav Lebánek a Jan Lebánek jako vlastníci uvedených komodit nepřiznali a neodvedli spotřební daň ve výši nejméně 9.639.319 Kč, přičemž toto ani v budoucnu neměli v úmyslu.Jednali tak za přispění obžalované právnické osoby Vltava Holding a.s., která jim takto poskytla prostory k nelegální výrobě a skladování cigaret, z nichž neměli v úmyslu odvést spotřební daň.

Dále se v rozsudku zmiňují obž.Jiří Uhřík st. a Jiří  Uhřík ml. jako přepravci strojů na výrobu cigaret a zčásti i jako pomocníci při pokusech o zprovoznění strojů a s nimi Radek Rajnoha jako pomocná síla.  Obžalovaní Miroslav Drda, Marián Čiliak a Ladislav Zupka se dle rozsudku účastnili výroby cigaret a současně zajišťovali případné opravy a údržbu výrobní linky; všichni tito obžalovaní takto jednali po období nejméně od května 2012 do zásahu celních orgánů dne 26. 8. 2012, a to s vědomím, že spotřební daň nebude uhrazena.

V úvodní části chybí zmínka o Romanu Šulyokovi, až do začátku hlavního líčení jednom z nejdůležitějších obžalovaných. Jeho případ podjatá soudkyně Iveta Šperlichová vyloučila do samostatného řízení z malicherného důvodu jeho neúčasti při zahajovacím jednání, na které mu nezajistila eskortování z vězení. Jeho trestní stíhání pak zastavila pro neúčelnost. Oba předsedové senátu jej pak používali jako svědka v neprospěch obhajoby. Byl „správně“ motivovaný odsouzením ke ztrátě svobody na sedm a půl roku za brutální vydírání bratrů Lebánkových. Při výsleších prokazoval velké fabulační nadání a s pravdivostí svých tvrzení si nedělal starosti. Snažil se přesvědčit soud, že bratři Lebánkové od něho hned na začátku skutkového děje odkoupili stroje s cílem pustit se do výroby padělků cigaret Marlboro a nezaplatili za ně. Cenil si je na 70 milionů  Kč, ale podle znaleckého posudku jejich hodnota byla pouze 3,85 milionů Kč. Senát předsedy Jiřího Dufka jej vyslýchal třikrát. Byl si jistě vědom, že nemá co do činění s nestranným svědkem, ale zdá se, že přece jen trochu podlehl kouzlu jeho přesvědčivé  výmluvnosti. Roman Šulyok dokáže podat přesvědčivě i zjevnou lež. Z 68 stran písemného vyhotovení  rozsudku připadají čtyři na záznam jeho výpovědí. Žádnému z obžalovaných soud tolik prostoru nevěnoval, o svědcích nemluvě.

Až níže se objevuje jméno jeho obžalovaného mladšího bratra a hlavního pomocníka Jana, jehož věc podjatá soudkyně Iveta Šperlichová rovněž vyloučila do samostatného řízení, ale Vrchní soud v Olomouci její rozhodnutí zrušil. Za rozhodování po prohlášení za podjatou se dostala před kárný soud. Senát Jiřího Dufka jej opět připojil k „hlavnímu pelotonu“a zprostil jej obžaloby.

Posléze je v seznamu obžalovaných slovenský občan Jozef Kajaba, jehož se policie a žalobce snažili usvědčit ze zprostředkování dodávek tabáku, ale neuspěli. Oba senáty jej zprostily obžaloby.

Vedle obžalovaných sehrál důležitou roli Václav Karlík, bývalý člen představenstva společnosti Vltava Holding a.s. a dlouholetý známý jak Lebánků, tak Romana Šulyoka. Vyjednal Romanu Šulyokovi možnost uskladnění strojů v objektu společnosti Vltava Holding a.s.

Pro pochopení chybnosti úvah senátu Jiřího Dufka je účelné znát chronologii událostí. Tak tedy:

0/ Společnost Vltava Holding vydražila dne 9. dubna 1999 lužkovický skladový areál.

1/ V létě roku r. 2011 Václav Karlík se opakovaně poptával Lebánků, zda ve skladovém areálu společnosti Vltava Holding a.s. je volný prostor. Nakonec přímo požádal o pronájem skladovacího místa pro strojní zařízení Romana Šulyoka, který měl vážný důvod k opuštění své provozovny v Malhosticích. Stroje zde měly být zprovozněny za účelem jejich předvedení zájemci o vývoz na Ukrajinu.

2/ V druhé polovině října ohlásil Václav Karlík příjezd kamionů se stroji. Dorazily v pozdních večerních hodinách s doprovodem malé skupiny mužů. Do skladu je vpustil ods. Jan Lebánek. Předal jim klíče a dále se o ně nestaral.

3/ Před Vánocemi r.2011 přijel do Zlína osobně ods.  Roman Šulyok. Teprve začalo předběžné jednání o nájemní smlouvě. Při  té  příležitosti požádal o pomoc se zprovozněním strojů. K sepsání smlouvy nedošlo, nájemné neplatil.

4/ Dne  26.ledna 2012 se Roman Šulyok do Zlína vrátil v doprovodu čtyř zakuklenců (v rozsudku cudně zmíněných jako „muži v černém“). Napadl fyzicky Jana Lebánka a odjel s jeho autem. Vrátil je po telefonickém zásahu Václava Karlíka. Tyto skutečnosti Roman Šulyok potvrdil. Do té doby ještě neměli Lebánkovi s Romanem Šulyokem spojení telefonem ani jinak. Po incidentu se ho začali bát a snažili se mu pomoci se zprovozněním strojů, aby je mohl prodat a areál opustit. Uzavření nájemní smlouvy pak již nepřicházelo v úvahu.

5/Na jaře r.2012, patrně v květnu, byly zahájeny pokusy o zprovoznění balicího stroje. Podle svědků byly neúspěšné. O výrobní stroj se ani nepokusili. Do areálu začal nepravidelně dojíždět Jan Šulyok, který sledoval postup prací. Občas přijížděl se závěsným vozíkem. Něco dovážel, něco odvážel, není známo, co to bylo. Měl klíče.

6/V přesně neurčenou dobu v létě r.2012 Jan Šulyok údajně sdělil ods. Radkovi Rajnohovi při osobním setkání, že během několika týdnů bude třeba zajet na překladiště do Němčic n.H. a převzít zboží z kamionu. Nevyjádřil se, o jaké zboží půjde. Požádal jej, aby zajel na překladiště místo něj. V té  souvislosti si Radek Rajnoha nechal vytisknout mapu překladiště a okolí, nalezenou v notebooku Jana Lebánka (nikoli Ladislava Lebánka, jak se uvádí v rozsudku).

7/Dne 21. srpna 2012 přijel na překladiště v Němčicích kamion, který přivezl přibližně čtyři tuny řezaného tabáku. Čekal na něj se svým kamionem Jiří Uhřík ml., s ním Jiří Uhřík st. a Radek Rajnoha. Ale ještě před jejich příjezdem dorazili na místo celníci, kteří z překládky pořídili videozáznam. Nezajímali se o řidiče kamionu, o dokumentaci vozidla a zejména si nevyžádali doklady od nákladu. Neprověřili, zda je tabák zdaněný, popř. nevyužili zákonnou možnost vyměřit daň přítomným. Ač soud žádal Celní správu o vysvětlení, jak se dověděla o příjezdu kamionu,  odkud přijel, kdo objednal a platil přepravu tabáku a kdo objednal a zaplatil tabák, uspokojivého vysvětlení se nedočkal. Zrodilo se podezření obžalovaných i mé, že šlo o předstíraný převod tabáku. Jiří Uhřík ml. jej dopravil do skladu až 24. srpna 2012.

8/Dne 26. srpna 2012 vpadlo do  skladu komando  celníků. Kdyby nedošlo k dodávce tabáku, zásah by neměl opodstatnění. Opravy strojů nejsou trestné. Všichni přítomní byli zadrženi. Byla zaznamenána přítomnost Romana Šulyok, jenž se zdržoval někde poblíž. Tím pokusy o zprovoznění strojů skončily.

9/ Dne 17.října 2012 předal  vedoucí zásahu z 26.srpna 2012 bratrům Lebánkovým jako představitelům Vltava Holding a.s. protokoly o výsledcích prohlídky ve skladu, konané dne 26. srpna 2012. Z jejich vyhodnocení vyplynula povinnost uhrazení spotřební daně z tabáku a tabákových výrobků.

10/Dne 27.prosince 2012 bratři Lebánkovi uhradili spotřební daň jako fyzické osoby.

11/Dne 28.ledna 2013 byli bratři Lebánkové vydíráni ods. Romanem Šulyokem a jeho společníky za použití omezování na osobní svobodě a ohrožení na životě. Následně PČR zahájila jeho trestní stíhání, které vedlo k jeho odsouzení ke ztrátě svobody v trvání 7,5 roku.

12/ Dne 12.března 2013 Celní úřad pro hl.m. Prahu zastavuje daňové řízení proti bratrům Lebánkovým, protože nejsou plátci daně. Současně vyzývá společnost Vltava Holding a.s.k podání daňového tvrzení. Následně Lebánkovi požádali Celní úřad o převedení jejich platby za spotřební daň na účet společnosti Vltava Holding a.s. Tím obvinění bratrů Lebánkových jako fyzických osob z krácení daně ztratilo oficiálně právní základ.

13/Dne 15.dubna 2013 Vltava Holding a.s podala daňové tvrzení a postupně  zaplatila částku, uvedenou v rozsudku.

14/ Dne 19. dubna 2013 proběhla prohlídka jiných prostor Šulyokovy provozovny v Malhosticích. Tam se ods. Roman Šulyok přihlásil k policistům s tím, že rozkryl trestnou činnost Lebánků.

15/ Dne 12. července 2013 policie sdělila obvinění všem zde uváděným obžalovaným.

16/ Dne 20. září 2013 nabyl právní moc trestní příkaz proti Petru Klementovi, jenž byl odsouzen Okresním soudem Plzeň-město za prodej padělků cigaret Marlboro, jimiž mu ods. Roman Šulyok v r. 2011 splatil dluh. Jeho trestní stíhání začalo již v r.2011 a  možná bylo pro Romana Šulyoka pobídkou k urychlenému opuštění Malhostic.

17/Dne 18. října 2019 Městský soud v Praze zrušil Generálního ředitelství cel o zamítnutí odvolání společnosti Vltava Holding a.s. proti daňovému platebnímu výměru Celního úřadu pro hl.m. v Praze a vrátil věc k novému rozhodnutí Generálnímu ředitelství cel. Ve chvíli vydání rozsudku nebylo tedy známo, kdo má povinnost zaplatit spotřební daň.

 Jak z uvedeného harmonogramu, tak z dalších poznatků lze vyvodit, že popis skutku, uvedený ve znělce rozsudku, nemá vazbu na důkazy.  Tak úmysl krátit spotřební daň, pojatý již na začátku „obchodu“, vkládá soud do hlav všem obžalovaným bez rozdílu, při čemž není vůbec zřejmé, o co  domněnku opírá. Přesněji: je zjevné, že jde o nedůvodné nařčení. Zvlášť trapné je jeho uplatnění vůči najatým řemeslníkům a dalším pomocníkům, u  nichž není jisté, že vůbec věděli, že existuje něco jako spotřební daň. Z výslechů obžalovaných i svědků vyplývá, že všichni žili až do konce v přesvědčení, že se stroje mají zprovoznit za účelem jejich předvedení zájemci, který je odveze na Ukrajinu. Nebylo možné, aby Lebánkovi na podzim roku 2011 společně s Romanem Šulyokem zorganizovali převoz strojů z Malhostic do Lužkovic, protože se s ním neznali a ještě 26. ledna 2012 neměli mezi sebou telefonické spojení. Ani se nemohli dohodnout na společném podnikání. Přepravu strojů z Malhostic do Lužkovic neobjednali a neplatili ani bratři Lebánkové jako fyzické osoby, ani Vltava Holding a.s. Není pravda, že Lebánkovi dne 21.srpna 2012 převzali na překladišti v Němčicích na Hané zásilku tabáku. Na místě vůbec nebyli a není prokázáno, že o příjezdu kamionu věděli. Avšak údajně Jan Šulyok si domlouval již s předstihem několika týdnů s Radkem Rajnohou, aby jel místo něj na překladiště do Němčic na Hané přeložit blíže neurčené zboží z kamionu. Je tedy možné, že o příjezdu kamionu s tabákem věděli  bratři Šulyokovi. V každém případě nejistotu ohledně vlastnictví tabáku mohla rozptýlit Celní správa, opakovaně vyzývaná soudem, která se patrně dopustila nezákonného jednání. Víra soudu ve vlastnický poměr bratrů Lebánkových k tabáku a vyrobeným cigaretám se neopírá o žádný důkaz. Při domovních prohlídkách jejich bytů ani v kancelářích Vltava Holding a.s. nebyla nalezena žádná objednávka, ani  doklad o úhradě tabáku a jeho přepravy. Nic není v hojných odposleších ani ve výpovědích ostatních obžalovaných a svědků. Soud věří pouze proto, že je chce odsoudit.

Zvlášť složité tanečky předvádí senát Jiřího Dufka ve snaze prokázat, že bratři Lebánkovi  nezaplatili spotřební daň, přestože z textu rozsudku je zjevné, že dobře věděl o okolnostech zaplacení daně i o momentální neexistenci pravoplatného daňového výměru. Zde soud jednoznačně postupoval podle přísloví, že kdo   chce psa bít, hůl si najde. Kromě toho si neuvědomuje, nebo nechce vědět, že Lebánkovi ve všech souvislostech  jednají jako statutární představitelé společnosti Vltava Holding a.s. Souhlas k nastěhování Šulyokových strojů vydávají právě jako její řídící pracovníci, neb jako fyzické osoby skladem nedisponují. Spotřební daň z tabáku platí  na prvém místě jeho vlastník, ale není-li znám, přechází povinnost na přepravce nebo skladující subjekt.  Lebánkovi nejsou majiteli tabáku ani cigaret, ani neskladují toto zboží ve svých soukromých prostorách. Nemohou mít daňovou povinnost. Obvinění z nezaplacení daně bratry Lebánkovými je čirý nesmysl.

Stejně tak není ničím prokázáno, že bratři Lebánkovi řídili dění ve skladu. Nevyplývá to z odposlechů, ani z listinných důkazů. Z výpovědí obžalovaných, kteří ve skladu pracovali,i z protokolů o sledování jednoznačně vyplývá, že do skladu  nechodili a všechny pokyny vydávali pouze bratři Šulyokovi. Kamery, rozmístěné potají celníky v areálu za účelem sledování vstupu do haly, bratry Lebánkovy ani jednou nezachytily.

Soud se domnívá, že nalezené cigarety byly vyrobeny bezprostředně před zásahem celníků z 26.srpna 2012 z tabáku, dodaného do skladu 24. srpna 2012. Podle výpovědí všech obžalovaných, kteří ve skladu pracovali, ale i ze zpráv celníků a firmy Philip Morris vyplývá, že pokusy o zprovoznění balicího stroj byly neúspěšné, zatímco výrobníkem cigaret se ani nezabývali. Celníci sledovali provoz pomocí tajně umístěného otřesového čidla, ale není známo, na který stroj je umístili. Proti tvrzení obžalovaných o nepoužitelnosti výrobního stroje nemá soud objektivní protiargument. Ale i kdyby skutečně výroba proběhla, byl by to výnos Romana Šulyoka, který se právě v ten den zdržoval poblíž skladu. Pokud by vše ve skladu patřilo Lebánkům, jak si myslí soud, Roman Šulyok by neměl důvod k přítomnosti. Nelze dokázat ani vyloučit, že si přijel pro zboží.

Nejsou žádné, ani detailní rozpory mezi výpověďmi jednotlivých obžalovaných, pracujících ve skladu, o zprovozňování strojů za účelem jejich předvedení zahraničnímu kupci, o řídící úloze bratrů Šulyokových, o neúčasti bratrů Lebánkových na řízení jejich činnosti, o nepoužitelnosti výrobního stroje a trvající neúspěšnosti pokusů o zprovoznění balicího stroje.

V situaci důkazní nejistoty si soud nedokázal pomoci jinak než tak, že výpovědi obžalovaných, pracujících ve skladu, vyhodnotil šmahem jako lži, aniž by proti nim postavil jakékoli důkazy.

Není prokázáno ani vyvráceno, že zajištěné cigarety ve skladu v Lužkovicích tam byly skutečně vyrobeny a totéž platí o domněnce, že byly přivezeny z Malhostic. Výroba v Malhosticích byla svědecky prokázána, o výrobě v Lužkovicích to nelze tvrdit s jistotou.

Soud projevuje podjatý postoj k bratrům Lebánkovým nejen snahou o jejich odsouzení za každou cenu, ale i v hodnocení různých vedlejších příběhů. Například připouští, že možná neposkytovali Romanovi Šulyokovi služby v domluveném rozsahu a míní, že smlouva, za vynucení jejíhož podpisu poslal soud Romana Šulyoka na sedm a  půl roku do vězení, odpovídá tomu, co si pánové  mezi sebou dříve „gentlemansky“ dohodli.

Příkladem je srovnání odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí ve prospěch Jana Šulyoka a Jozefa Kajaby. Jana Šulyoka viní zmetková obžaloba z účasti na distribuci vyrobených cigaret. Soud věcně konstatuje, že tato činnost mu nebyla prokázána a s odvoláním na zásadu obžalovací jej právem zprostil obžaloby. Neprojevil při tom lítost nad tím, že Jan Šulyok takto uniká aspoň mírnému potrestání za pomoc Romanu Šulyokovi, když podjatá soudkyně Iveta Šperlichová jej odsoudila aspoň k mírnému podmíněnému trestu. Soud  přistupuje odlišně k zproštění Jozefa Kajaby, obviněného ze zprostředkování dodávek tabáku. V jeho prospěch vyhodnotil jako nepoužitelné domněle usvědčující doklady o  jeho vině, dodané celní správou. Odmítl svévolné tlumočení odposlouchaných rozhovorů, při němž slovo „rýže“ celníci vykládali jako „tabák“ a všiml si i formálních vad: podávaní záznamů o akcích s víceměsíčním zpožděním a bez podpisu. Ale naznačuje lítost nad tím, že záměny slov „rýže“ a „tabák“ nemůže přijmout, a dává najevo nedůvěru v Kajabovu nevinu.

Soud se také chápe každé příležitosti k zpochybnění počestnosti bratrů Lebánkových, byť jde o vedlejší příběhy, jež nemají přímý vztah k rozhodování o vině. Projevuje se to např. v posuzování určitého konfliktu mezi nimi a ods. Jiřím Uhříkem ml. Ten tvrdí, že mu Ladislav Lebánek nabídl podíl na výhodném obchodu s cigaretami s tím, že účast na něm je podmíněna kapitálovým vkladem šesti milionů Kč, jež má dostat majitel strojního zařízení, tedy Roman Šulyok . Požadované peníze vyplatil, ale nemá jistotu, že dorazily do správných rukou. Na podporu tvrzení uvedl nepravdivé informace o způsobu jejich nabytí. Soud se vyjádřil, že spíše věří v pravdivost obvinění. Ladislav Lebánek ji naopak popírá.

 Jiří Uhřík ml. se později přestal touto záležitostí zabývat, ale oznámil Ladislavu Lebánkovi, že mu dvě neznámé ženy v Olomouci tlumočily nabídku Romana Šulyoka na vysokou odměnu za svědectví, že Lebánkovi od něj koupili stroje  a nezaplatili za ně. Projevil ochotu nabídku odmítnout za protihodnotu ze strany bratrů Lebánkových. Chtěl si ji zajistit uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí na odprodej pozemků, které jakoby chtěl koupit za 300 tis. Kč, ale v případě   nesplnění závazku mu měli bratři Lebánkové zaplatit smluvní pokutu ve výši 10 milionů Kč. Ods. Ladislav Lebánek ho odmítl, i když na sebe hypoteticky přivolával nebezpečí jeho křivého svědectví ve prospěch Romana Šulyoka.

Jiří Uhřík ml.  se dožadoval postavení spolupracujícího obviněného. Prohlásil, že se doznává k spáchání trestné činnosti, ale nespecifikoval ji. V r. 2013 prodal jiné skupině stíhaných pro výrobu padělků Marlboro různé potřeby pro výrobu včetně obalů s potiskem Marlboro a nabízel pozdější opakování dodávek. Nabízel také tabák, o který ale nebyl zájem. Sblížil se s bratry Šulyokovými, zejména s Janem, jemuž si stěžoval na špatné chování bratrů Lebánkových.

Oba obžalovaní Uhříkovi se podíleli na dopravě strojů z Malhostic do Lůžkovic, ale nevyslali je Lebánkovi, ani jejich  práci neplatili.

Částka šest milionů Kč a její vyžádání jako vkladu do obchodu s cigaretami se vyskytuje také v jiném příběhu. V něm vystupuje svědek František Ondráček, vězeň znojemské věznice, jenž tvrdí, že byl v letech 2000 - 2001 společníkem bratrů Lebánkových a Václava Karlíka při ilegální výrobě cigaret. Lebánkovi si měli touto činností vydělat na zakoupení lužkovickékho areálu. Za vpuštění do tohoto obchodu musel přinést vklad šesti milionů Kč. Společníci ho ale pod nějakou záminkou z účasti na podnikání vyšachovali, aniž by mu vrátili vklad. Svědek se ve vězení dověděl o probíhajícím  procesu a pojal záměr bratry Lebánkovy vydírat. Poslal Ladislavu Lebánkovi dopis, v němž ho seznámil s výše zmíněnou historkou a vyzval ho k zaplacení příslušné sumy v eurech. Pohrozil, že v případě nevyhovění oznámí věc státnímu zastupitelství, což učinil. Soudu udal několik svědků, kteří měli potvrdit jeho tvrzení. Žádný z nich ho ale nepodpořil. Soud zjistil, že objekt, v němž měla probíhat výroba, neexistuje. Nepotvrdilo se ani tvrzení, že si Lebánkové touto činností vydělali na pořízení lužkovického areálu, neboť dle protokolu, založeného ve spisu společnost Vltava Holding a.s. jej vydražila již 9. srpna 1999.

Ladislav Lebánek podal na Františka Ondráčka trestní oznámení, které policie se souhlasem státního zástupce odložila s tím, že je možné, že Ondráčkova pohledávka byla reálná. Soud se vyjádřil, že považuje za prokázáno, že Ladislav Lebánek vyráběl cigarety i v minulosti, což jej posiluje v přesvědčení, že tak činil i v roce 2012. To je klasická ukázka uplatnění zásady in dubio CONTRA reo: nedoložená tvrzení vězně-vyděrače soud bere za bernou minci, protože mu to vyhovuje.

Souhrnně lze říci, že soud se v rámci dokazování obsáhle zabýval různými záležitostmi, jež neprokazují vinu obžalovaných, a slouží pouze k jejich ostouzení.

Jako laik pochybuji, že tento rozsudek obstojí v odvolacím řízení. Nejde o jediný případ, v němž se mi vnucuje otázka, proč zkušený soudce zlínského soudu vydává rozsudek, o němž musí předpokládat, že jej odvolací soud nepotvrdí. Lebánkovi, vlastnící prostřednictvím společnosti Vltava Holding a.s. lužkovický areál, jenž jim jen na nájemném vynáší 6-7 milionů Kč ročně, a navíc luxusní Lesní hotel, mohou vzbuzovat závist. Protože přísedící senátu je aktivní členka KSČM, napadlo mi, že by se do odůvodnění rozsudku mohla promítnout třídní nenávist. Ale myšlenku jsem rychle zavrhl, protože časté věcné otázky, jež paní přísedící kladla, fanatismu nenasvědčují. Domnívám se spíše, že smyslem vydání tohoto rozsudku bylo potvrzení správnosti rozhodování podjaté soudkyně Ivety Šperlichové a nepřímé popření její podjatosti. Neslyšel jsem, že by kdokoli z odsouzených a jejich obhájců v průběhu hlavního líčení namítal podjatost předsedy senátu Jiřího Dufka. Pokud se nepodjatý soudce názorově shodl s údajně podjatou soudkyní, je na místě o její podjatosti pochybovat. Dostalo se jí takto jisté satisfakce. Jde ovšem o to, zda tento akt kolegiality není jednou z forem falešné soudcovské solidarity, kterou odsuzuje ministryně Marie Benešová, jíž touto cestou doporučuji rozsudek senátu Jiřího Dufka jako zajímavou četbu.

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz