Ministerstvo
spravedlnosti uveřejnilo na serveru justice stručnou zprávu o konferenci
Soudcovské unie, věnované etice povolání soudce. Konala se 28. dubna 2015 v Americkém
centru v Praze. Za předsednickým stolem seděl americký velvyslanec Andrew
Shapiro, vedle něj předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová, ministr
spravedlnosti Robert Pelikán a předseda Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny
Jeroným Tejc. Zúčastnili se soudci, státní zástupci, advokáti a další pozvaní
hosté.
Velvyslanec
Andrew Shapiro zmínil dlouholetou tradici působení velvyslanectví na myšlení
českých právníků ve státních službách, které si odborná i laická veřejnost skutečně
všimla a ne vždy ji přijímá s plným porozuměním: občas se někdo zamyslí
nad tím, zda jsou tyto aktivity amerického velvyslanectví v souladu s respektem
k naší státní suverenitě, zda nemají vést myšlení našich právníků směrem,
který nemusí vždy vyhovovat našim národním tradicím a zájmům, a zda vůbec je
americká justice tím správným příkladem k následování (jako laik bych
hledal vzor nejspíš v Rakousku).
Pan
velvyslanec ocenil, že se konference zabývá morálkou a etikou soudce, protože
je nezbytné, aby je soudci ctili. Americká justice je podle něj postavena na
přísných etických základech. Nemám důvod pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení,
nicméně namítám, že ani to ji nechrání před osudovými přehmaty: americká justice
za sebou zanechává krvavou stopu stovek poprav nevinných lidí a dalších, kteří
popravě unikli v poslední chvíli, až v cele smrti. Oceňuji ovšem
americkou drsnou otevřenost: přestože zprávy o těchto tragédiích poškozují
obraz Spojených států jako místa pro lidský život, před veřejností se
neutajují. Je to příklad hodný následování. U nás naštěstí neužíváme trest
smrti, ale v našich věznicích se zcela nepochybně vyskytují nespravedlivě
odsouzení jednotlivci. Možná jich jsou desítky, možná stovky. Skutečný rozsah této
skvrny na štítě rádoby právního státu není znám především proto, že příslušné
úřady se tváří, že neexistuje.
Veřejnost
se o tom dovídá jen náhodně, např. když se dostane na svobodu někdo, k jehož
vině se přiznal pravý pachatel. O vzácných případech, kdy k napravení justičního
přehmatu došlo v obnoveném soudním procesu, vyvolaném užitím mimořádných opravných
prostředků, se obvykle nepíše. A celá justice i ministerstvo nespravedlnosti se
klaní zlatému teleti neprolomitelnosti soudního rozhodnut. Cíleně jednají tak, aby napravených přehmatů
bylo co nejméně, nejraději žádné. Svou bezvýznamností frustrovaní ministerští
úředníci proto doporučují ke kladnému vyřízení jen pár procent z mnoha set
podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Pozornost nevzbuzují ani případy dlouhodobě
vazebně stíhaných, kteří se nakonec dočkali zprošťujícího rozsudku. O
pochybeních se zpravidla mlčí, a když dojde k jejich odhalení, na zastření
je každý prostředek dobrý: od mlžení přes sdělování polopravd až po čistou lež.
Smutný stav je ovšem důkazem, že důraz na morálku a etiku je na místě, a to
nejen v případě soudců: totéž platí pro státní zástupce, úředníky
ministerstva a policisty.
Důraz
na morálku a etiku prohlásil ve svém vystoupení za trvalou součást svého
přístupu k soudcovské komunitě také
ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Současně
uvedl, že soudci by neměli tvořit
zákony, ale měli by je ve své praxi aplikovat a případně svými rozhodnutími
korigovat ve smyslu obecné spravedlnosti. Snaží se omezovat účast soudců na
legislativní činnosti a byl by rád, kdyby odborná veřejnost přijala jeho snahu
s porozuměním.
O
ministrově pochopení pro význam morálky a etiky soudcovského povolání nemám
pochyb a cením si, že jeho pojetí etiky zahrnuje i kladný vztah k lidem.
Ale na rozdíl od něj dialog s veřejností, a to nejen s odbornou,
považuji za důležitou součást tvorby zákonů, za pojistku proti vzniku zmetků a
nedodělků, které vyžadují ustavičné novelizace již od nabytí účinnosti.
Představa o neomylnosti uzoučkého kruhu zasvěcených odborníků je mylná. Nedávám
páně ministrově žádosti o pochopení naději: odmítavá odezva na tichou přípravu
změny pravidel kárného řízení, spojenou s předložením návrhu nového zákona
o státním zastupitelství, v tomto směru nic dobrého nevěstí.
Ostatně
je na místě položit otázku, proč mají být z účasti na tvorbě zákonů
vyloučeni právě soudci, když se na druhé straně ministerstvo neobešlo bez vedoucí role státních zástupců při
přípravě návrhu zákona o státním zastupitelství.
Mám
obavy, že páně ministrovo vystoupení na této jistě důležité konferenci jeho
oblíbenosti mezi soudci neprospěje. Kdoví, zda právě proto je z něj k disposici
jen pár vět.
Žádné komentáře:
Okomentovat