POUČENÍ Z KAUZY NEČESANÝ

Vítězný ryk bulváru nad zásahem Nejvyššího soudu ČR do případu Lukáše Nečesaného považuji za předčasný. Jestliže Nejvyšší soud ČR usoudil, že důkazní situace vylučuje pana obžalovaného jako pachatele (cituji veřejné zdroje, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nemám k disposici), měl jej přímo zprostit obžaloby, podobně jak kdysi učinil v kauze Miloše Koběrského. Pokud vrátil věc obecným soudům, dal jim možnost pokusit se o vrácení Lukáše Nečesaného za mříže. Je to překvapující i proto, že Nejvyšší soud ČR nevyužil možnost uvalit na Lukáše Nečesaného vazbu až do nového rozhodnutí nalézacího soudu: svědčí to o tom, že předpokládá zprošťující rozsudek. Jeho rozhodnutí ale vlastně směřuje proti smyslu stížnosti pro porušení zákona, kterou bývalá paní ministryně podala ve prospěch odsouzeného. Ovšem Nejvyšší soud ČR říká obecným soudům, že obžalovaného usvědčily nedostatečně a dává jim pokyn, aby se pokusily jeho odsouzení učinit nevyvratitelným, čili ve výsledku postupuje proti němu.

Zkušenost z jiných kauz, v nichž účinkovali státní zástupkyně Lenka Faltusová, předseda senátu nalézacího soudu Jiří Vacek a předseda senátu odvolacího Vrchního soudu v Praze Jiří Lněnička naznačuje, že Lukáš Nečesaný není úplně mimo nebezpečí. Jeho závažnost nemohu odhadnout, protože mám k disposici jen stížnost pro porušení zákona, která byla uveřejněna na internetových stránkách ministerstva. Velmi mě ale zajímá, jak se Nejvyšší soud ČR vypořádal se skutečností, že poškozená Bradlová mluví pouze o jednom mladíkovi, který vstoupil do její provozovny a napadl ji, ačkoli z logiky věci vyplývá, že v případě neviny Lukáše Nečesaného by museli být dva: Lukáš Nečesaný a pachatel. Je ovšem možné, že na krátký vstup Lukáše Nečesaného mohla zapomenout.

Sama autorita Nejvyššího soudu ČR, byť jeho soudci by měli být výkvětem české trestní justice, není jako pojistka proti soudním nepravostem zcela bezpečná. Některým soudcům straší v hlavách fetišistické pojetí soudcovské nezávislosti, které jim dovoluje nevnímat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako závazný pokyn. Ojediněle dochází k tomu, že po zrušení rozsudku Nejvyšším soudem ČR obecné soudy obejdou jeho právní stanovisko a odsoudí obžalovaného znova, nebo zahájí řízení, nařízené Nejvyšším soudem ČR, velmi neochotně a až po mnoha měsících průtahů. Daleko horší je skutečnost, že za nezávislé a dokonce nad soudy povznesené se považují i někteří státní zástupci. Nezbývá jim sice, než vzít na vědomí ztroskotání jejich posedlictví vyvrácením obžaloby soudem, ale v navazujících řízeních se pak drží pseudoprávního názoru, že soudní rozsudky jsou nesmyslné a jedině správné je jejich stanovisko. Státní zástupci ovšem nemají právo vykládat dokazování odlišně od soudu, který je z ústavněprávního hlediska jako jediný oprávněný rozhodovat o vině a trestu. K pohrdání právním názorem soudů došlo  například v souvislosti s kauzou médii ocejchovaného Víta Bárty, jehož zprošťující rozsudek přezkoumal na popud dovolání nejvyššího státního zástupce v jeho neprospěch Nejvyšší soud ČR a bez výhrad jej potvrdil, čili odmítl názory žalobců včetně toho nejvyššího. S tím žalobci nic nenadělají, ale když jinak škodit nemohou, aspoň poskytují ochranu provokatérům Kristýně Kočí a Jaroslavu Škárkovi, kteří špinavost proti Vítu Bártovi vyvolali.

Až do právní moci nového rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové je jásot předčasný. Teprve v případě, že zlopověstná trojice  Hana Faltusová – Jiří Vacek – Jiří Lněnička skloní hlavy před autoritou Nejvyššího soudu ČR a zprostí Lukáše Nečesaného obžaloby, bude na místě slavit náhodné vítězství slepé spravedlnosti nad posedlictvím pokleslých policistů, žalobců a soudců. Při oslavách by se ale mělo myslet i na další oběti selhání orgánů činných v trestním řízení, z nichž jen ojediněle se některým  podaří dosáhnout zadostiučinění, zatímco většina ostatních  v nejlepším případě dosáhne podmíněného propuštění po odpykání části trestu, jiní stráví nespravedlivý rozsudek za mřížemi až do posledního dne.

Nicméně v rámci debaty, vyvolané úspěchem stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Lukáše Nečesaného došlo k odhrnutí záclony nad nepřístojnostmi orgánů činných v trestním řízení a systémovými vadami nakládání s podněty ke stížnostem pro porušení zákona. Velmi upřímně o nich pohovořila bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková v Událostech, komentářích ČT dne 22.května 2015. Bez ohledu na to, jak věc Lukáše Nečesaného nakonec dopadne, je účelné zabývat se odhalenými negativními úkazy, jež svým významem přesahují rámec tohoto řízení. Měli by se jimi zabývat ministři spravedlnosti a vnitra, protože mnoho špatných věcí se děje právě proto, že je jejich předchůdci trpěli nebo v případě politizujícího advokátního koncipienta Jiřího Pospíšila dokonce podporovali.

Především to je policejní násilí, jehož stále více přibývá. Policisté při zadržování podezřelých a jejich prvních výsleších  často nedbají presumpce neviny a nakládají s nevinnými jako s nebezpečnými zločinci. Brutalitou zacházení občas překonávají StB i gestapo. S oblibou přibírají k zásahům televizní reportéry a podezřelí a jejich rodiny pak musejí snášet ostouzení opakovaným vysíláním reportáže. Přidává se Vězeňská služba ČR, která dovoluje natáčení předvádění spoutaných osob.  Pokud se oběti násilí brání stížností nebo trestním oznámením, téměř nikdy neuspějí. Žalobci jejich oznámení odkládají jako účelovou lež, sloužící k posílení obhajoby. Generální inspekce bezpečnostních sborů pachatele nezákonností téměř nikdy neusvědčí. Co ostatně jiného lze čekat od orgánu, jenž se nezákonným postupem podílel na puči ke svržení policejního prezidenta Petra Lessyho a jeho účastníky trvale chrání před postihem, včetně bývalého ministra vnitra v Nečasově vládě Jana Kubiceho, vše pod velením nedotknutelného ředitele Ivana Bílka (chráněného alibistickým předsedou vlády Bohuslavem Sobotkou). V případě jasných důkazů státní zastupitelství trestní oznámení odkládají, protože v násilí na zadržených osobách neshledávají nic nezákonného.

Není bez zajímavosti, že na brutalitu policistů z obvodu působnosti Krajského ředitelství PČR v Hradci Králové si kromě Lukáše Nečesaného stěžovali v průběhu několika let i jiní obžalovaní. V některých případech jejich nářkům dodávají věrohodnost výpovědi důvěryhodných svědků, ale ani to nepřipravilo násilníky o beztrestnost. „Doznání“ zmláceného podezřelého vede téměř vždy k odsouzení. Kromě násilí spolek Šalamoun narazil v jednom závažném případě na křivé svědectví policisty před soudem, jehož vyvrácení soud zmařil nepřipuštěním výslechu svědka obhajoby.

„Šikovní“ policisté dokáží vynutit nebo vylákat „doznání“ i bez použití fyzického násilí . Následky jsou ale stejně zničující. Vymáhání doznání nezákonnými postupy se dopouštějí pokleslí jedinci mezi policisty, kteří považují za věc své ctižádosti získat „čárku“ za vyřešený případ bez ohledu na to, zda je skutečně jisté, že se podezřelý dopustil vyšetřovaného skutku. Nad důsledky  vynucení doznání pro jejich oběť se nezamýšlejí.

Kazem na štítě státního zastupitelství a justice jsou jedinci, posedlí potřebou dostat za mříže každého, koho jim policisté předhodí. Zdá se, že k nim patří i žalobkyně v kauze Lukáše Nečesaného Lenka Faltusová, jejímiž vstřícnými protějšky bývají soudci s hanebnou předlistopadovou minulostí: Jiří Vacek a Petr Mráka. K dosažení cíle jim slouží cokoli, například připuštění důkazu fabulací, rozvíjenou na základě povzbuzování provokatéra,  vedeného policií, a následné  odmítnutí důkazů, jež by mohly potvrdit, že nejde o popis skutečné události, ale o výplod fantazie obžalovaného. Přípustné je křivé svědectví. Příznačné je i skládání nepřímých důkazů do řetězců, jež jsou ucelené jen zdánlivě, přehlížení skutkových zjištění, jež ukazují na jiného pachatele atd. Znalecké posudky užívají jen jako důkaz v neprospěch obžalovaného, ostatní připouštějí neradi. Oblíbeným důkazem je pachová stopa: skoro v každém případu, u něhož došlo k prokázání justičního přehmatu, byla usvědčujícím důkazem: je záhadou, jak se tam dostala, když obviněný na místě nebyl. Představa, že pachovou stopu lze přenést a lze s ní manipulovat i jinak je stejné tabu, jako tvrzení, že je císař nahý. Nejsou-li přímé důkazy, žalobci a soud je nepostrádají : pomohou si jinak. Nevyplácí se u nich ani přílišná snaha pomoci obžalovanému poskytnutím alibi, protože odměnou za ni může být odsouzení za křivé svědectví, založené na spekulacích: případný další svědek se pak raději nepřihlásí, i kdyby mohl neprávem obviněného zachránit.

Z odhalení, ke kterým v této souvislosti došlo, je  ale asi nejdůležitější popis způsobu nakládání s podněty k podání  stížnosti pro porušení zákona, který podala bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková v pořadu Události, komentáře ČT dne 22.května 2015.

Na jeho okraj uvádím, že stížnost pro porušení zákona je pro odsouzeného nejnadějnějším mimořádným opravným prostředkem, protože není omezena procesní lhůtou a lze jí napadnout i vady dokazování. Podnětů přichází na ministerstvo v posledních dvou až třech letech o něco méně než tisíc za rok. Ministři Pavel Němec a Daniela Kovářová podávali podle údajů Nejvyššího soudu ČR až 200 stížností ročně, z nichž bylo 70-95 % úspěšných. Jiří Pospíšil, capo di tutti capi z pověstné „kauzy Čunek“, byl obhájcem zásady neprolomitelnosti soudního rozhodnutí a v tomto směru skvěle souzněl s úředníky, kteří tuto agendu po desetiletí spravovali a zásadu neprolomitelnosti rozšířili i na ministrova (ve skutečnosti svá) rozhodnutí.  Jejich společným úsilím se podařilo počet podaných stížností snížit zhruba na polovinu. Jiří Pospíšil také novelizací trestního řádu připravil ministry spravedlnosti o pravomoc nařídit při podání stížnosti pro porušení zákona odklad nebo přerušení výkonu trestu do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR – nemohl přece připustit, aby přeplněné věznice přišly o pár chovanců. Po Jiřím Pospíšilovi se poměrně rychle vystřídali ministři Pavel Blažek, Marie Benešová a Helena Válková. Měli z počátku jiné starosti než zabývat se touto agendou a než se rozhlédli, jejich éra skončila. Vedlo to k dramatickému snížení počtu podaných stížností. Pavlu Blažkovi patří ale významná zásluha: zavedl uveřejňování podaných stížnosti na internetových stránkách ministerstva.

Helena Válková nalila divákům ČT čistého vína: ministerstvo nemá kapacitu na zpracování stovek podnětů, proto je nechává vyhodnotit státnímu zastupitelství. Na základě jeho hodnocení pak aparát připravuje stanovisko pro ministra. Tento proces může být velmi zdlouhavý, protože nemáme elektronický trestní spis, takže státní zastupitelství si musí od soudů vypůjčit úplné soudní spisy; někdy na ně čeká celé měsíce a zřejmě kvůli tomu nepropadá panice: odsouzení nemají nárok na spěch. Státní zástupci jsou vycvičeni na usvědčování obviněných: podle toho vypadají výsledky jejich přezkumů. Pokud se dopustí nehorázností, které Helena Válková našla v návrhu na odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, osud většiny stěžovatelů je zpečetěn. Případů, že si nesrovnalostí všimne přímo ministr a dokonce se s nimi neztotožní, je velmi málo, téměř se nevyskytují. Proto trvá vyřízení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona i několik let a úspěch slaví jen několik málo procent z nich. Předkladatel podnětu nemá nárok na seznámení se stanoviskem státního zastupitelství ani s odůvodněním nevyhovění ministrem, natož aby směl vznést námitky. Celý proces zpracování podnětů k podání  stížnosti pro porušení zákona má tak povahu inkvizičního řízení. Ministři a jejich lokajové se hájí tvrzením, že je to tak v pořádku, protože podle trestního řádu ministr pouze může podat stížnost, ale nemusí, takže polemizovat s jeho rozhodnutím nelze. Z ústavněprávního hlediska je ale tento názor nemravný, protože slovo „může“ v zákoně vybavuje ministra pravomocí a státní orgán je povinen svou pravomoc užívat. Je ostatně nemravné tvrdit, že ministr má právo nedbat nezákonností, kterých se státní zástupci a soudci dopouštějí na občanech tohoto státu.

Lukáš Nečesaný čekal ve vězení na zázrak v podobě stížnosti ministra pro porušení zákona dva a půl roku. Stejně na tom je Zbyněk Hřib, o jehož věci bude Nejvyšší soud ČR jednat 3. června 2015. Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona podal v jeho prospěch Městský soud v Brně. Stížnost ale podala až ministryně Helena Válková 6.listopadu 2014 rekordním tempem  na základě upozornění ze dne 1.listopadu 2014. Délka jejich čekání ale není rekordní: před několika dny podal ministr Robert Pelikán stížnost pro porušení zákona na základě opakovaně odloženého podnětu spolku Šalamoun z 29.června 2009. Není jisté, zda se odsouzený dočká dříve projednání stížnosti Nejvyšším soudem ČR nebo propuštění po odpykání dvou třetin trestu.

Nepatrné procento podnětů, jež osobně vyřizuje ministr, obvykle vyvolává dohady, proč volba padla právě na tento případ a ne na jiný. Lid obecný obvykle soudí, že za tím jsou styky a peníze. Osobní zasahování ministra do řízení proto přináší nebezpečí, že na něj padne podezření z korupčního jednání a navazující nepříjemnosti. Postihlo to bývalou ministryni Danielu Kovářovou, která podala stížnost pro porušení zákona rovněž ve prospěch „zákazníků“ soudce Jiřího Vacka a přerušila jim výkon trestu. „Práskači“ z řad úředníků ministerstva spolu s exministrem Jiřím Pospíšilem a krajským státním zástupcem v Hradci Králové Pavlem Hochmannem na ni poštvali protikorupční policii. Nebyla obviněna, ale soudce-stážista Vlastimil Matula, který v postavení řadového referenta ministerstva napsal koncept stížnosti, byl odsouzen k podmíněnému trestu. Spolu s ním byl odsouzen Vladimír Chrástecký, vrchní ředitel sekce, který mu práci zadal. Šlo o průlomové rozsudky: odpovědnost úředníků byla oceněna jako významnější než odpovědnost ministra- ústavního činitele. Pro úplnost: vedoucí oddělení, který zařídil propuštění obou odsouzených, stíhán nebyl, patrně odměnou za „práskačství“.

Agenda stížnosti pro porušení zákona je z pohledu odsouzených a jejich obhájců velmi důležitá a citlivá. Pro ministry ale obvykle není prioritou, pro některé je dokonce jen okrajovou záležitostí. Moc nad osudy odsouzených přenechávají úředníkům, z nichž někteří přežívají na ministerstvu celá desetiletí a jejich úroveň je různá. Za výše uvedených okolností se správa agendy nemůže obejít bez výstřelků na obě strany. Spolek Šalamoun proto již několik let doporučuje převzetí rakouského modelu: přenesení pravomoci podávat stížnosti pro porušení zákona na generálního prokurátora, působícího při Nejvyšším soudu, stojícího mimo soustavu státního zastupitelství, odpovědného za dozor nad zákonností trestního řízení. Aby bylo jasno: generální prokurátor v tomto případě není orgánem veřejné žaloby, naopak je odpovědný za korigování přehmatů žalobců a soudů.