KYVADLOVÝ VÝVOJ ZÁKONA VI. – PALBA Z VĚŽÍ ZE SLONOVINY

Není vždy příjemné být ve vlastní zemi prorokem, zvláště když Hálkova výzva „nekamenujte proroky…“dávno upadla v zapomenutí. Na vlastní kůži to v současnosti pociťuje ministr spravedlnosti Robert Pelikán, prosazující návrh nového zákona o státním zastupitelství, který přináší změny až revoluční. Zavděčil se jen málokomu a musí za to platit.

Mezi významnými veřejnými kritiky předkládaného zákona převládají osoby sídlící ve věží ze slonoviny, kteří nevědí nic o skutečném vnitřním stavu státního zastupitelství, ani o bolestech občanů, postižených svévolí státních zástupců. Přistupují k hodnocení ministerského návrhu převážně z pozice obrany úzkých stavovských zájmů, skrytých za vnějškově ušlechtilými úvahami.

Neústupnou kritičkou předlohy je Marie Benešová, bývalá dlouholetá  prokurátorka, později státní zástupkyně VSZ v Praze, pak advokátka, posléze nejvyšší státní zástupkyně, znova advokátka, ministryně Rusnokovy vlády a nyní také poslankyně za ČSSD, z které kvůli umožnění zapsání na kandidátní listinu vystoupila (vítězství touhy po moci nad slušností). Její nechuť k jakékoli zásadní změně poměrů ve státním zastupitelství je obecně známa. Návrh zákona z r.2013 stáhla ze Sněmovny a prosazovala svou nicotnou novelu, kterou vláda naštěstí odmítla. Robert Pelikán její odpor zaznamenal, ale zdá se, že jeho nebezpečnost podceňuje.

Dne 30. dubna 2015 vyšel v 18. čísle Reflexu její rozhovor s Bohumilem Pečínkou se zvýrazněným nadpisem „Zeman je pod vlivem Bradáčové“, který má být ostrou kritikou ministerského návrhu zákona. Vyhraněně záporný vztah paní exprokurátorky k nynější pražské vrchní žalobkyni Lence Bradáčové je od pradávna známá věc. Psychoanalytik by možná zjistil, že právě v něm je klíč k odporu proti zákonu. Pro Marii Benešovou je patrně vše, co od Lenky Bradáčové pochází, dílem ďablovým a sama sebevědomá žalobkyně je pro ni zplozenkyní státnězástupcovského pekla.

Mezi jejími námitkami proti předloženému návrhu oceňuji  pouze nesouhlas s postavením speciálního státního zastupitelství jako úřadu, nepodléhajícího dohledu jakékoli „vrchnosti“, oprávněného vybírat si případy, na  nichž chce pracovat a jiné předávat dalším útvarům státního zastupitelství. Vše ostatní z jejích argumentů je „samá voda“.

Paní exprokurátorka oficiálně návrh zákona odmítá, protože prý je skrytou formou návratu k centralizované prokuratuře, kterou považuje za nepřekonatelné zlo: kdysi jí prý vadilo, že si občas vzal generální prokurátor vybranou kauzu a manipuloval s ní. Nerozumím tomu, proč tedy setrvala téměř dvacet let v organizaci, v které panovaly poměry, jež jí zásadně vadily. Hlavně ale namítám, že prokuratura fungovala v poměrech duálního řízení státu. Vedoucí činitelé byli současně nomenklaturními podřízenými  orgánů KSČ, které se neřídily trestním řádem, ale politickými úvahami. Mohlo proto docházet k zásahům nadřízených do vyšetřování, které byly nesrozumitelné nižším článkům prokuratury. Přesto podle vyprávění pamětníků by nebyly možné tak rozsáhlé manipulace s místní a věcnou příslušností státního zastupitelství, s jakými se od r.2007 stále častěji setkáváme při vyšetřování podezření proti jedincům, kteří jsou čímkoli významní. Trestní orgány totalitního režimu v posledních letech před jeho pádem lpěly úzkostlivě na předstírání zákonnosti procesů a formalisticky se držely psaných pravidel. Ostatně řídící vztahy uvnitř soustavy státního zastupitelství jsou v návrhu nového zákona nastaveny tak, že neumožňuji manipulaci toho druhu, jaké se Marie Benešová údajně obává. Nejvyšší státní zástupce není nadřízeným všech státních zástupců v republice, čili nemá pravomoc generálního prokurátora. Zákon dokonce zakazuje Nejvyššímu státnímu zastupitelství provádění dohledu nad dohledovou činností krajských státních zastupitelství. Pokud tento nesmysl nesmažou poslanci pozměňovacími návrhy, základní masa státních zástupců, rozmístěná v okresních a obvodních státních zastupitelstvích, zůstane mimo dosah dohledové pravomoci Nejvyššího státního zastupitelství. Námitka proti návratu k prokuratuře platí pouze v případě „speciálního“ státního zastupitelství, které nemá mít nad sebou dohled a jeho vedoucí bude přímým nadřízeným všech  přidělených státních zástupců.

V dalším obhajuje správnost vytlačení nejvyššího státního zástupce do role převážně metodického orgánu. Na počátku polistopadové éry  ji propagovali tvůrci platného zákona v rámci „preventivních příprav na minulou válku“, jež měly vyloučit zneužití moci silným nejvyšším státním zástupcem. V minulosti ale problém nebyl v tom, že generální prokurátor byl nositelem velké pravomoci, nýbrž v jeho podřízenosti politickým orgánům, která dnes nepřichází v úvahu. Nesmyslnost představy ostatně vyplývá ze srovnání s průmyslovým podnikem: v případě prosazení představ  Marie Benešové by firmu  řídili mistři, vůči nimž by byl generální ředitel v postavení poradce. Marii Benešové dále nedochází, že organizace, která je v denním pracovním styku s policií a dalšími ozbrojenými sbory a vykonává nad nimi dohled, musí být řízena pružně a jednotně na celém území státu. Samozřejmě si nevšimla, že prosazuje typicky českou cestu, kterou nejde jiný evropský stát a neobtěžuje se vysvětlením, proč je ta naše lepší než kolektivní evropská zkušenost.

 „Speciální“ státní zastupitelství považuje Marie Benešová za neužitečný výmysl, inspirovaný mocenskými ambicemi Lenky Bradáčové. Konzervativně horuje pro zachování speciálních odborů vrchních státních zastupitelství. Uniká jí, že ty si vylámaly zuby na značné části velkých kauz, jejichž vyšetřování dozorovaly. Nechápe, že dvě vrchní státní zastupitelství se začleněnými „speciály“ nezapadají do unitární struktury státu. Jejich existence znemožňuje důsledné uplatnění jednotného vedení trestního řízení na celém území státu. Působení dvou orgánů tam, kde stačí jeden, vytváří předpoklady pro uskutečňování výjimek z pravidel místní a věcné příslušnosti státního zastupitelství. V tom Marie Benešová dokonce spatřuje výhodu, ač jde o závadu.

Marie Benešová již dávno ztratila přímý styk se státním zastupitelstvím, což ostatně kdysi přiznala v Otázkách Václava Moravce. Na jeho potřeby a problémy nahlíží z velmi vysoké věže ze slonoviny. Pouze si myslí, že je nad všemi: prý zná názory většiny vedoucích státních zástupců a ví, že Pelikánovu koncepci odmítají. Sám Robert Pelikán je pro ni „kluk“ (jak by se jí líbilo, kdyby se o ní vyjádřil jako o „babce“?), který patrně podlehl politickému rozhodnutí hnutí ANO. Dobré je jen to, v čem žila v době aktivního výkonu služby. Její myšlení je nesmazatelně poznamenáno dvacetiletým působením na prokuratuře, které s sebou neslo pocit kastovní nadřazenosti, vyplývající z těsného vztahu prokuratury k vládnoucí straně.

Na rozhovoru je překvapivé vynechání námětu kárné odpovědnosti. Pokud by to bylo signálem, že Marie Benešová pochopila nesprávnost svých dosavadních názorů, byla by to dobrá zpráva pro veřejnost a špatná pro pokleslé státní  zástupce. Jinak je ale známo, že až dosud patřila k významným odpůrcům přijetí opatření, která by zvýšila pravděpodobnost postihu státního zástupce za špatně odvedenou práci. Vždy v minulosti zastávala doktrínu ochrany státních zástupců před útoky zvenčí, čili zásadu zajištění jejich beztrestnosti. Je tak spoluodpovědná za současné poměry ve státním zastupitelství, za kterých dochází k  excesům v postupech žalobců. Jak známo, akce vyvolává reakci: pěstováním pocitu beztrestnosti státních zástupců nepřímo přispěla k vytvoření nálady ve společnosti, příznivé pro volání veřejnosti po „zkrácení opratí“.

Z jiné věže ze slonoviny střílí na ministra Roberta Pelikána předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, jinak obecně vážená osobnost. Nepřekvapuje, že pro své názory nachází mezi soudci podporu . Rozžhavila ho změna pravidel kárného řízení, kterou chce Robert |Pelikán uskutečnit doprovodnou novelou zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů. Josef Baxa ji vnímá jako útok na nezávislost zmíněných kast. Dráždí ho, že tak Robert Pelikán učinil bez projednání (rozuměj: bez laskavého svolení) se soudcovskou komunitou, a v tomto ohledu má jen částečně pravdu: projednání ano, upuštění od záměru v žádném případě. Soudci si musí konečně uvědomit, že dělbě moci ve státě odpovídá postavení ministerstva spravedlnosti jako iniciátora legislativních změn, zatímco soudcům přísluší úloha uživatelů a vykladačů zákonů. To je sice nevylučuje z veřejné debaty, vedené v průběhu tvorby zákonů, ale více práv nemají. Vidí-li ve zpřísnění podmínek kárného řízení ohrožení své nezávislosti, nejsou v právu: soudnictví je službou státu občanům, proto nezávislost soudců končí tam, kde začínají škody, páchané občanům justičními přehmaty. Baxovo tvrzení, že navržené změny kárného řízení jsou zbytečné, protiústavní, věcně nesouvisející se zákonem o státním zastupitelství a mají být proto staženy, je až fundamentalisticky přehnané.

Čertovo kopýtko vyčnívá z další námitky Josefa Baxy: z požadavku na odsunutí změny zákona až po provedení rekodifikace trestního řádu. Vyhovění jeho požadavku by odsunulo reformu státního zastupitelství o mnoho let. A o to mu právě jde: jen ne žádné změny!

Rekodifikace velkých kodexů, ke kterým došlo za působení exministra Jiřího Pospíšila, se připravovaly déle než deset let. Při častém střídání ministrů spravedlnosti a změnách názorů zákonodárců, souvisejících s vývojem spektra parlamentních stran, není záruka, že vypracování a přijetí nového trestního řádu proběhne úplně jinak, a to bez překážek a potíží a velmi rychle.

Stav jistého nesouladu mezi trestním řádem z r.1961 a zákonem o státním zastupitelství z r.1993 trvá a orgány činné v trestním řízení se s ním naučily žít. Zlepšení kondice státního zastupitelství změnami, vyvolanými novým zákonem, se v každém případě odrazí v lepším nakládání s trestním řádem, ať již jde o ten současný nebo o budoucí. Konzervovat současné poměry ve státním zastupitelství kvůli vidině nového trestního řádu, o němž nikdo neví, jak bude vypadat a kdy skutečně vznikne, by bylo neodpovědné.   

Josef Baxa je nesporně jednou z nejkvalitnějších osobností v resortu spravedlnosti. Za normálních okolností se vyznačuje úctyhodnou přesností svých úvah. Pokud si přesto dovoluji tvrdit, že v tomto případě střílí z věže ze slonoviny, vedou mě k tomu dva detaily  jeho úvah.

Především to je výrazné nadřazení významu žalobní funkce státního zastupitelství nad postavení gestora zákonnosti přípravného řízení. Na pohled to odpovídá ústavnímu vymezení postavení státního zastupitelství: článek 80 Ústavy výslovně uvádí pouze funkci žalobní, všechny ostatní přenechává úpravám zákonem. Tím ale význam dozoru nad předsoudními fázemi trestního řízení přímo nepopírá. Ten je ale pro „konzumenty služeb justice“ prakticky důležitější než počínání státních zástupců v žalobě. Jako žalobci jsou podrobeni kontrole ve veřejném soudním procesu a moc rozhodovat přebírá soud, ale k nezákonnostem a k poškozování práv účastníků řízení dochází hlavně v předsoudní fázi trestního řízení, která je neveřejná a obrana proti nepřístojnostem zlotřilých jedinců je nesmírně obtížná, s malou nadějí na úspěch. Josef Baxa má štěstí, že patří k privilegované kastě, jejíž seznamování „na vlastní kůži“ s excesy pokleslých jedinců mezi státními zástupci prakticky nepřichází v úvahu. Proto nedoceňuje význam role státního zastupitelství jako gestora zákonnosti předsoudních fází trestního řízení.

Dále Josef Baxa podhodnocuje dopady deliktního jednání soudců, státních zástupců a exekutorů na společnost, a to na základě poznatku, že nejčastějšími delikty, řešenými kárnými senáty jeho soudu jsou nepřiměřená délka řízení a nečinnost. To je právě „pohled z věže ze slonoviny“, který mu nedovoluje vidět latentní delikvenci, kterou ze stavovské solidarity  nikdo z kárných žalobců nenapadne, ačkoli je většinou škodlivější než ta, o které se zmiňuje Josef Baxa.

Jako příklad tolerovaného provinění soudce uvádím zamítnutí žádosti o povolení obnovy procesu žadatele, jenž si je vědom své neviny a dověděl se, že k jeho domnělému trestnému jednání se doznal skutečný pachatel, který za ně byl rovněž pravomocně odsouzen. Jiným příkladem je odsouzení obžalovaného na základě křivého obvinění tzv. poškozené, z jejíhož popisu místa činu je nepochybně dáno, že na něm nikdy nebyla a kromě její křivé výpovědi žádný další důkaz není. Není kárným proviněním zmaření řízení o povolení obnovy nepřipuštěním důkazů, které jsou výsledkem obsáhlého šetření obhajoby nebo vyjednávání se zahraničními orgány činnými v trestním řízení.   Není kárným proviněním lenost státní zástupkyně, které se v pátek odpoledne nechtělo sepisovat protokol o podání trestního oznámení a odeslala poškozenou na policii. Není kárným proviněním alkoholismus státního zástupce, který se při jednání s advokátem občerstvuje tvrdým alkoholem, až se přivede do stavu podnapilosti. Není kárným proviněním jednání žalobce, který během hlavního líčení v soudní síni vykřikuje urážky na adresu znalců, obhájců a rodičů obžalovaného a o přestávkách tyto osoby pomlouvá před ochotnými novináři z lokálního tisku a napomáhá tak vyvolání štvavé kampaně proti obžalovanému a jeho blízkým .

Jako celek tak zůstávají námitky pana předsedy Nejvyššího správního soudu „mimo mísu“. Souhlasím s ním ale v upozornění na protiústavnost označení státního zastupitelství v §1 návrhu za justiční orgán.

Cesta, kterou se pustil Robert Pelikán, je v zásadě správná. Očistí-li návrh zákona od nánosu nepřiměřených kastovních nároků státních zástupců, a vnese-li do něj skutečně účinná opatření k zvýšení jejich odpovědnosti za odváděnou práci, udělá záslužný čin. Doporučuji mu, aby z výšin profesní nadřazenosti nahlédl do poslaneckého návrhu zákona a uvážil převzetí některých jeho ustanovení. Ve vztahu ke kárnému řízení by se měl zamyslet nad skutečností, že soustava kárných žalobců funguje velmi špatně. Nebude lépe, dokud nevznikne nezávislý orgán vnějšího dohledu nad justicí a státním zastupitelstvím a na něj navazující úřad speciálního nezávislého veřejného žalobce.