MINISTROVY SMOLNÉ DNY

Někdy se s nepříjemnostmi roztrhne pytel a i silný jedinec má co dělat, aby mu jejich příval nepodrazil nohy.  Smolné dny prožívá nyní ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Obecně se očekávalo, že na rozdíl od Heleny Válkové bude mít silnou  podporu ze strany vysílajícího hnutí ANO, což by mu mělo zajistit klidné panování. Praxe ukazuje, že vše je jinak: podporu (zatím) asi má, ale jsou zádrhele, které nelze překonat stranickým vlivem a firma-stát se přece jen občas vymyká přímému řízení Andrejem Babišem.

Od roku 2010 je prokletím ministrů spravedlnosti návrh nového zákona o státním zastupitelství. Džina z lahve vypustil politizující advokátní koncipient, ministr Jiří Pospíšil (ODS). Zhmotnil jej předlohou z dílny legislativců státního zastupitelství, ale do potupného vyhazovu z úřadu  nestihl ani prosadit její projednání ve vládě. Úspěšnější byl jeho nástupce Pavel Blažek (ODS), který ji  v roce 2013 dostal až do prvního čtení ve Sněmovně. Jenže padla vláda a jeho nástupkyně, staromilská exprokurátorka Marie Benešová (ČSSD), ji vzala zpět a pokusila se zablokovat záměr na přijetí nového zákona prosazením nanicovaté novely. Naštěstí s ní neuspěla ve vládě.   

Také současná vládní koalice se přihlásila k záměru přijmout nový zákon. Exministryně Helena Válková (ANO)  se při jeho naplňování pustila proti proudu. Přišla s kuriózním, vskutku ryze švejkolandským řešením: místo zrušení dvou vrchních státních zastupitelství chtěla zřídit ještě třetí, jež mělo odříznout nejvyššího státního zástupce od přímého vlivu na tzv. speciální státní zastupitelství, zřizované k potírání korupce a vyšetřování velkých kauz hospodářské kriminality. V rámci pokračujících příprav na minulou válku chtěla bránit hromadění moci v rukou nejvyššího státního zástupce. Kvůli hlasitému odporu ze všech možných stran musela ale návrh stáhnout k přepracování. Výsledek úprav, o nichž pak vyjednávala se státními zástupci, nestačila předvést veřejnosti, protože byla přinucena k resignaci.

Černého Petra zdědil  Robert Pelikán (ANO), který se vrátil k záměru zrušení vrchních státních zastupitelství. Potlesku se ale nedočkal. Naopak, čelí smršti námitek( viz Kyvadlový vývoj zákona I-VI), která je zvlášť vydatná díky tomu, že ji obohacují výstupy z meziresortního připomínkového řízení. Kromě výhrad teoretického rázu nebo odporu proti zakotvení neoprávněných kastovních výsad státních zástupců se hlasitě ozývají profesní skupiny, jež se cítí ohroženy utužením režimu. Mávají při tom mantrou nezávislosti, které lze rozumět jako volání po nekontrolovatelnosti až po vyžadování tolerance k nemravnostem. Například se zdvihl velký povyk kvůli úpravám procesních lhůt kárného řízení a kvůli nebezpečí, že po chybujících státních zástupcích by mohla být  vymáhána regresní spoluúčast na náhradách obětem nesprávného úředního postupu. Nejhlasitěji křičí soudci, jichž se Pelikánův legislativní balíček dotýká nepřímo. Bouří se také  policisté proti zvýraznění postavení státního zástupce  jako pána přípravného řízení trestního. Je žádoucí, aby ministr v dalším vývoji projevy skupinových zájmů odmítl, popř. aby šrouby přitáhl ještě silněji.

Základní koncepce návrhu zákona je ale zdravá, takže  je věcí ministra spravedlnosti, aby nechal předlohu upravit s využitím připomínek. Zvláštní pozornost by měl věnovat vymezení jednoznačných vztahů mezi ministrem spravedlnosti a nejvyšším státním zástupcem a vytvoření formálních podmínek pro zvýšení tlaku na dodržování pravidel profesní etiky státních zástupců a na účinné vymáhání jejich odpovědnosti za zmetky. Neměl by připustit, aby přijetí zákona přineslo neoprávněné osobní výhody komukoli ze současných vedoucích státních zástupců. Inspiraci by mohl najít v poslaneckém návrhu Olgy Havlové (sněmovní tisk 432), který obsahuje velmi účinné řešení těchto problémů.

Nemilé bylo utkání pana ministra v Otázkách Vymývače mozků (OVM ČT24) s předsedou České advokátní komory Martinem Vychopeněm. Pan ministr, sám původním povoláním advokát, žehral na netečnost České advokátní komory ve vztahu k etice jednání advokátů, což mu Martin Vychopeň oplatil oprávněnou výtkou, že Česká advokátní komora předložila ministerstvu opakovaně návrh novely zákona o advokacii, jehož přijetí by rozšířilo oprávnění komory právě v tomto směru. Následovalo zveřejnění článku Dušana Šrámka na České justici, jenž má ministrovy výtky definitivně vyvrátit. V tomto sporu ministr tahá za kratší konec, protože nemá možnost se přesvědčit, zda osvobozující rozhodnutí nebo upuštění od uložení trestu jsou výsledkem přísného, leč uvážlivého a spravedlivého rozhodování kárných orgánů nebo projevem shovívavé stavovské solidarity. Advokáti totiž mají výsadu až feudálního rázu, kterou jim mohou závidět i soudci: kárné řízení v České advokátní komoře je zásadně neveřejné a ani poškozený nemá právo se dovědět, jaký trest byl uložen chybujícímu advokátovi. Je to nespravedlivé vůči soudcům, kteří jsou souzeni veřejně a mohou přímo v soudní síni narazit  na hlasité protesty proti rozhodnutí kárného senátu. Dojde-li někdy k novelizaci zákona o advokacii, bylo by na místě přehodnotit vhodnost tohoto stavovského privilegia.

Radost neudělala panu ministrovi ani vláda, která přerušila projednávání návrhu na změnu zákona o soudních poplatcích, jímž měly být zpoplatněny žaloby na náhradu škody, způsobené nesprávným úředním postupem. Účelem novelizace je omezení přílivu žalob. S tímto nápadem přišel již kdysi exministr Jiří Pospíšil, ale v Parlamentu nepochodil. Základní myšlenka mi připadá zvrhlá: stát nekvalitními vykonavateli trestní politiky způsobí občanovi škodu jednáním, o které nebyl žádán, a poškozený se pak musí doprošovat odškodnění u soudu a za vyřízení žádosti si má zaplatit. Takové uspořádání vztahů občana a úřadu odporuje dobrým mravům: způsobil-li stát škodu, měl by se o odškodnění postarat automaticky, z vlastní vůle, na svůj náklad. V tomto případě jde ostatně o škody, které nelze žádnými penězi nahradit: psychické strádání nevinně stíhaných a jejich rodin, rozpady rodin a společenských vztahů, bankroty obviněných, kteří během ztráty svobody  přestali splácet své závazky, a jiné hrůzy.

Ale budiž: zahrnování soudů žádostmi poškozených způsobuje nežádoucí prodlužování vyřízení stížnosti. Avšak stát se brání obtížím, které sám vyvolal a obětmi jeho obrany se mají znova stát poškození. Proto by měl vyvážit svou obranu účinnými opatřeními proti poškozování občanů svévolí a neumětelstvím černých ovcí mezi jeho zaměstnanci. Žádná ale zatím nevidím. Pokud vůbec existují nástroje, jež by mohly odrazovat příslušníky orgánů činných v trestním řízení od nedbalého přístupu k výkonu povolání či dokonce od zneužívání postavení, téměř se nevyužívají. Zatím platí axiom, že státní zástupci a soudci jsou vždy odborně na výši a dbají etických pravidel chování. Jejich představení jejich poklesky svorně zakrývají a ministerstvo spravedlnosti nevybočuje v tomto ohledu z řady.

S nápadem na zpoplatnění žalob proti státu o odškodnění za jím spáchané škody by pan ministr neměl uspět, mají-li jeho kolegové ve vládě smysl pro obyčejnou lidskou slušnost.

Pod ministrovýma nohama nyní vybuchla časovaná nálož, kterou si neúmyslně pro sebe připravila jeho předchůdkyně Helena Válková: Městský soud v Praze mu přikázal, aby rozhodl o rozkladu, který proti svému odvolání z funkce generálního ředitele Vězeňské služby podal generál Petr Dohnal. Toto rozhodnutí jednou muselo padnout, jen se nedalo přesně předvídat, kdy k tomu dojde. Není to jednoznačné vítězství generála Petra Dohnala, neboť soud nezkoumal, zda byl odvolán právem. O tom bude nyní muset za Helenu Válkovou rozhodnout Robert Pelikán. Ať rozhodne jakkoli, čekají jej následné nepříjemnosti. Vyhoví-li obhajobě Petra Dohnala, bude muset řešit nepřípustnou situaci souběžné existence dvou generálních ředitelů Vězeňské služby. Případné odvolání současného generálního ředitele generála Pavla Ondráška je téměř neproveditelné, zbavit jej generálské hodnosti nelze vůbec. Ministr bude muset vyřešit kvadraturu kruhu. O mnoho lépe se mu nepovede, potvrdí-li správnost rozhodnutí Heleny Válkové: s pravděpodobností blízkou jistotě lze předpokládat, že generál Petr Dohnal se znova obrátí k soudu a stav nejistoty bude trvat dalších možná i několik let. Nikomu by to neprospělo, dokonce ani odvolanému generálnímu řediteli, jehož život v právním vakuu je dlouhodobě pro něj škodlivý.

Tato situace ale zpochybňuje současný právnický přístup k existenčním jistotám špičkových vedoucích pracovníků: jednoznačně se nadřazuje individuální právo nad zájem spravované instituce, popř. státu. Jaksi automaticky se nepředpokládá, že by vedoucí pracovník měl pociťovat povinnost nadřadit zájem státu nad svůj. Nepřihlíží se také k významu souladných mezilidských vztahů v kolektivech řídících pracovníků. Špičkový vedoucí pracovník by měl mít právo obklopit se lidmi, s kterými chce pracovat, protože nesouladné společenské okolí by snižovalo jeho výkonnost. Z toho přirozeně vyplývá právo zbavit se těch, s kterými nechce pracovat.

Aby toho nebylo málo, na dvoudenní konferenci o různých formách správy soudnictví, která  za mezinárodní účasti proběhla ve dnech 13.-14.května 2015 v Brně, si pan ministr vyslechl slova obecně vážených představitelů soudnictví o trvalém selhávání ministerstva, o tom, že systém správy soudnictví prostřednictvím ministerstva spravedlnosti  se přežil,  a proto je nutný vznik justiční samosprávy. Setkal se také s projevy nevole, že ve vztahu k justiční samosprávě nejde ve stopách své předchůdkyně, která vznik samosprávného orgánu podporovala a pověřila předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu ustavením komise, která měla jeho ustavení připravit.

Robert Pelikán neplane nadšením pro zřízení soudcovské samosprávy a zejména chce problém řešit vlastními silami ministerstva. Úsilí Josefa Baxy deklasoval na soukromou iniciativu. Jeho záměr soustředit legislativní iniciativy na ministerstvo a obejít se bez expertní pomoci externistů je chvályhodný, protože je v souladu s vlastním smyslem existence jeho úřadu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žádný z jeho předchůdců se bez pomoci zvenčí neobešel. Pan ministr se v tomto směru vyvíjí: když se musel bezprostředně po nástupu do funkce vypořádat s úkolem předložení návrhu zákona o státním zastupitelství, vděčně sáhl po službě státního zastupitelství. Zdá se, že dnes považuje proces konsolidace ministerstva za natolik pokročilý, že se bez pomoci odjinud může obejít. Na místě jsou ovšem obavy, zda tým jeho spolupracovníků bude úrovní znalostí věcných problémů justice na srovnatelné úrovni s komisí, kterou by vytvořil zkušený Josef Baxa. A zvlášť důvodné jsou obavy, že přerušení kontinuity předčasnou výměnou ministrů přinese společensky škodlivé zpoždění vyřešení tohoto ( a i jiných) problému.

Současně se zde nabízí viditelný důkaz o účelnosti ustavení justiční samosprávy: je to jediný způsob ochrany justice před zhoubnými účinky častého střídání ministrů spravedlnosti a před uplatněním diktátorských choutek politiků při výběru soudních funkcionářů. Kdyby švejkolandské poměry umožňovaly setrvání ministra ve funkci po dvě až tři volební období a politici by se přísně drželi zásady, že do vnitřních poměrů v justici nemají strkat prsty, souhlasil bych s Robertem Pelikánem, že vznik justiční samosprávy není potřebný. Skutečnost, že potřeba  zabývat se správními záležitostmi bude odvádět významné osobnosti soudcovského stavu od vlastního výkonu poslání, není radostná a mluví proti zřízení samosprávy, ale výše uvedené přednosti samosprávy jsou silnější. Ani obavy, že dojde k „zapouzdření“ justice nejsou liché. Hlásím se ke kacířskému návrhu, že vznik samosprávy musí vyvážit zřízení mimoresortního nezávislého dozoru nad dodržováním pravidel profesní etiky a zákonnosti soudci a státními zástupci.

Uvedeným nepříjemnostem, jež v posledních dnech potkaly ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, dodává zvláštní příchuť skutečnost, že v odborných legislativních sporech musí čelit konstruktivní opozici přicházející zevnitř politického hnutí, jež ho na ministerstvo vyslalo. Vzhledem k intelektuální zdatnosti paní profesorky Heleny Válkové, opevněné v její sněmovní funkci, to není opozice ledajaká. Bude klást mimořádně vysoké nároky na propracovanost návrhů, jež bude ministerstvo posílat do Sněmovny.

Třešničkou na dortu je chování další bývalé ministryně spravedlnosti Marie Benešové, socialistky ve službách velkého kapitálu, která v případě zákona o státním zastupitelství podporuje Helenu Válkovou v jejích opozičních aktivitách. S výjimkou případné ztráty přízně Andreje Babiše nemohlo Roberta Pelikána postihnout nic horšího než opozice dvou bývalých ministryň.