V článku Sedm rozsudků
nestačí z 25. května 2020 jsem se zabýval závěrem sedmého kola zrůdného trestního
řízení, v němž státní zástupce a odvolací senát donekonečna pronásledují
tři obžalované, podnikatelku E.R. a úředníky Ministerstva zahraničí M.S. a V.M.
(oba dlouhodobě v postavení mimo službu). Včetně přípravného řízení jejich
stíhání probíhá od března 2011 a nalézací soud dříve vydal šest zprošťujících
rozsudků, jejichž osud se opakoval: vždy se odvolalo Státní zastupitelství pro
Prahu 1 a odvolací senát Městského soudu
v Praze předsedkyně Jaroslavy
Liškové mu vyhověl vrácením věci nalézacímu Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Nevadilo, že si v průběhu „boje“ vysloužil napomenutí pro nedostatečnou znalost spisu. Nevadilo
ani, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, nepřipojilo se s nárokem na
náhradu škody a jeho Generální inspekce tvrdí, že se žalovaný skutek nestal. Škoda měla
činit 1.450.000 Kč. Kolik už stálo trestní řízení, není známo. Po třetím
zprošťujícím rozsudku senátu Heleny Králové odvolací soud při vrácení věci
nalézacímu soudu nařídil změnu složení senátu. Další změny v přidělení případu
pak proběhly z přirozených důvodů.
Zatímco tři postupně se střídající
senáty nalézacího soudu kladly žalobci a odvolacímu senátu odpor, trvajíce na
nevině obžalovaných, čtvrtý předseda senátu, sice šikovný, ale nepříliš zkušený
soudce Lukáš Svrček (promoval v r.2013 a soudcem je od r.2018) překonal své
zkušenější předchůdkyně a poradil si novátorským
způsobem ve stylu „chytré horákyně“: nikomu zcela nevyhověl, ale také zdánlivě
neuškodil a patrně se domníval, že si nikdo nebude stěžovat či se odvolávat a
jeho rozhodnutí tak bude posledním zastavením na křížové cestě. Podnikatelku E.R. shledal vinnou v jednom
bodě obžaloby, ale neuložil jí trest a stíhání obou úředníků zastavil pro promlčení. Hypoteticky
škodu přece jen způsobil: obžalovaní nemají za těchto okolností nárok na
náhradu škody za nekonečné řízení.
Záměr mu ale nevyšel: nepravomocně odsouzení nejsou
s jeho rozhodnutím spokojeni. Paní podnikatelka podala do rozsudku
odvolání a oba úředníci na místě odmítli zastavení trestního stíhání, takže
soud bude muset v řízení pokračovat. Avšak spokojen opět není ani státní
zástupce Jan Lelek, který podal stížnost proti zastavení trestního stíhání
obžalovaných úředníků z důvodu promlčení. Ping pong tedy pojede dále, jen
obžalovaní budou nadále postupovat v oddělených soudních řízeních. Toho
mohli být všichni ušetřeni, kdyby prezident republiky po šestém rozsudku řízení
zastavil abolicí.
Po seznámení s písemným
vyhotovením rozsudku nad paní E.R. a usnesení o zastavení stíhání obou úředníků
jsem se rozhodl vrátit se k průběhu sedmého kola „ping pongu“ ještě
jednou. Můj zájem posílila stížnost státního
zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obou úředníků.
Před vyjádřením k sedmému
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 se ale musím omluvit čtenářům za filipiku proti ministerským
úředníkům kvůli sdělení o zamítnutí žádostí o milost pro všechny tři
obžalované, které přišly do mé datové schránky vpředvečer zahájení sedmého kola
„ping pongu“. Svým provedením jsou rozhodnutí ukázkou úřednického šlendriánu:
nejsou datovaná a neobsahují žádný údaj o žádostech, ke kterým se vztahují: kdy, kdo a pod jakým číslem
podal žádost. Domníval jsem se, že došlo k záměně podnětu ke stížnosti pro
porušení zákona za žádost o milost. Ministerstvo spravedlnosti jsem nikdy o
milost nežádal, ač vím, že se žádosti mají podávat jeho prostřednictvím.
Dodatečně jsem zjistil, že jsem se
částečně mýlil. Ministerstvo jsem skutečně neoslovil. Ale v r.2018 jsem
získal úřední informaci, že prezident republiky sice přenesl pravomoc
k vyhodnocování žádostí o milost na Ministerstvo spravedlnosti, ale sám ji
obchází a občas udělí milost, aniž by žádost ministerstvem prošla. V téže době pan
prezident projevil nelibost nad délkou trestního řízení. Napadlo mě, že to jsou
příznivé okolnosti pro úspěch žádosti o zastavení „ping pongu“ abolicí. 23.
října 2018 jsem podal žádost a pokusil jsem
se ji doručit přímo na prezidentův stůl. Avšak bdělému oku ředitele
právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václavu Pelikánovi neunikla a
již 25. října 2018 jsem obdržel vyrozumění o postoupení na Ministerstvo spravedlnosti. Vzal jsem na
vědomí ztroskotání a na celou věc jsem zapomněl. Skutečnost, že
Ministerstvo spravedlnosti potřebovalo
na zúřadování zamítnutí žádostí čas od 25. října 2018 do 9.března 2020 je ale
vskutku fascinující.
Nyní se vracím k výkonům
státního zástupce a předsedy senátu v sedmém kole a zvláště v písemném
dotváření jejich vystoupení v soudní síni.
Je pozoruhodné, že Jan Lelek byl
v závěrečné řeči poměrně smířlivý. Zdůraznil dokonce, že toto řízení je
svým průběhem nestandardní a jeho délka má nepříznivé dopady do životů
obžalovaných. Nicméně poukázal na závaznost právního názoru odvolacího soudu,
který opakovaně vracel věc na 1.stupeň, aby se řádně vypořádal s důkazy a
nebagatelizoval je, čili protahování řízení je podle jeho názoru výlučně
zaviněno nedostatečností výkonu soudu 1.stupně. Velmi podrobně pak probral
údajná provinění jak paní obžalované, tak obžalovaných úředníků, kteří je nezjistili a připustili proplacení nákladů na
neuskutečněné operace.
Jeho závěrečná řeč byla pozoruhodná
z hlediska proporčního. Podle mého laického názoru klíčovou otázkou tohoto
řízení je posouzení činnosti paní obžalované E.R., která měla vykonat pro
ministerstvo zahraničí náborové cesty. Podstatné je zkoumání, zda naplnila po
věcné stránce smlouvy a zda správně vyúčtovala náklady. Pokud by toto bylo
v pořádku, nebylo by co řešit. Ale žalobce této části obsahu trestního
řízení věnoval jen pár minut a cestou zlehčování provedených důkazů nakonec
dospěl k závěru, že paní obžalovaná sice odletěla do Asie, ale pro
naplnění smluv tam nic neudělala. Lze tomu rozumět i tak, že si dle pana
státního zástupce udělala za peníze ministerstva výlet. Protože byla
v jiné věci odsouzena za podvod a jsou na místě úvahy o uložení souhrnného
trestu, vzhledem k časovému odstupu navrhl, aby v tomto bodě byla
sice shledána vinnou, ale aby soud upustil od uložení souhrnného trestu. Soud
mu zcela vyhověl.
Na okraj jako laik dodávám, že mám
vlastní zkušenost z náborové cesty, které jsem se zúčastnil jako stážista
ve velké zahraniční veletržní firmě: náborové činnosti jsou takřka
„neviditelné“: jde o řadu návštěv a schůzek, které probíhají mimo pozornost
médií, ale jejich vliv na účast zahraničních hostů na akci, na kterou
„náboráři“ zvou, může být až překvapivě silný. Ostatně na jiných místech ve
spisu se hovoří o zásluze paní obžalované na úspěchu Česko-asijského obchodního
fóra, a vnucuje se tak otázka, jak tam účastníky přilákala, když byla
v Asii jen na výletě.
Naproti tomu podstatnou část
závěrečné řeči Jan Lelek věnoval
hodnocení administrativních úkonů obžalovaných. Prokazoval, že to či ono neměli
udělat nebo udělali špatně či vůbec, při čemž opačný názor Generální inspekce
ministerstva zlehčoval. Jevilo se mu jako samozřejmé, že prokázané administrativní
pochybení má povahu nezákonného jednání. Chyby, jichž se měli úředníci dle jeho
mínění dopustit, hodnotil jako úmyslné jednání. Přihlédl k délce řízení,
nicméně mínil, že pro upuštění od potrestání nejsou podmínky a navrhoval uložení nízkých
podmíněných trestů. Zvažoval ale i možnost, že soud může dospět k názoru,
že došlo pouze k nedbalostnímu jednání a v tom případě by bylo na
místě trestní stíhání zastavit. Nebyl to alternativní návrh, ale znělo to jako
náznak, že takové řešení v rozsudku by pan státní zástupce toleroval. Následně
mimo soudní síň ale přitvrdil: proti zastavení trestního stíhání podal
stížnost. Jinak se jeho stížnost obsahem
a myšlenkami neodlišuje od příslušné části závěrečné řeči.
Rozsudek nad obž. E.R.
v některých částech vzbuzuje údiv. Hned v odst.2 odůvodnění soudce
Luboš Svrček „vyvrací nepravdy“, šířené obhajobou a doslova uvádí, že „není
pravdou, že by tímto rozsudkem rozhodoval již čtvrtý senát, a to na základě
pokynu odvolacího soudu“. Je holou skutečností, že předcházejících šest
rozsudků postupně vynesly tři senáty, takže senát předsedy Luďka Svrčka je
čtvrtý. Nástup druhého senátu si vynutil odvolací soud, když nařídil nové
projednání věci ve změněném složení senátu. Další změny senátů jsou výsledkem
personálního vývoje soudu: jedna předsedkyně senátu odešla do důchodu, další na
rodičovskou dovolenou a jako na čtvrtého se usmálo štěstí na předsedu Luďka
Svrčka. Nesetkal jsem se nikde s tvrzením, že předání věci třetímu a čtvrtému senátu bylo výsledkem
zásahu „vyšší moci“. Neobvykle vysoký počet prvostupňových rozsudků určitě souvisí
s tvrdošíjností jak odvolacího, tak nalézacího soudu. Na straně Městského
soudu v Praze stál tvrdošíjně na svém jediný senát, v němž po odchodu
„poslední Havlovy soudkyně“ Evy Burianové došlo k obměně. Zůstala ovšem
předsedkyně Jaroslava Lišková. Četl jsem všechna jeho usnesení a jako laikovi
se mi zdá, že se nijak nevyvíjela. Výtky nalézacímu soudy a ukládaná opatření
měly ustálený charakter: nejméně část z nich byla obecná, nekonkrétní a
nebylo jasné, jakým způsobem by je měl nalézací soud naplnit. Četl jsem také
všechny rozsudky. Jsem dalek tvrzení, že všechny byly formulačně bezvadné, ale z vyhodnocení
celého souboru je zřejmé, že nalézací soud se snažil vyhovět právním názorům
odvolacího soudu, vylepšoval formulace, doplňoval dokazování a snažil se
prohloubit argumentaci. V zásadě se ale tři na sebe navazující senáty
držely přesvědčení o nevině odsouzených. Okolnost, že závěry senátu předsedy
Luďka Svrčka se zásadně odlišují od šesti rozhodnutí tří předcházejících senátů
i od názoru Gnerální inspekce ministerstva zahraničí, by měla přimět odvolací
soud k opatrnosti v rozhodování.
Z vyhodnocení svědeckých
vystoupení v rozsudku mám jako laik nepříjemný pocit, že jsem slyšel nebo
četl výpovědi úplně jiných svědků než pan předseda a mám proto od něj zásadně
odlišný názor na „výlet“ paní obžalované do Asie. Vyděsil mě odst.100
odůvodnění, z něhož pan předseda vyvozuje, že paní obžalovaná nevyúčtovala
řádně své výlohy a navíc zřejmě účtovala ministerstvu náklady také na své
soukromé akce. V její neprospěch působí silným dojmem tvrzení o výskytu
faktury na 60 tis. USD, která údajně nemá náležitosti, obsahuje nesprávné
údaje, není jasné, zda souvisí s plněním smluv mezi ministerstvem a paní
obžalovanou a dokonce chybí doklad o jejím proplacení. Tato informace je
jednoznačně nepravdivá. Obhajoba reagovala na obsah odst.100 prohledáním spisu.
Jeho výsledkem je vyvrácení tvrzení rozsudku o podezřelosti faktury na 60 tis.
USD. Navíc se ve spisu našla obálka s vyznačeným číslem listu, která měla
obsahovat několik desítek listin, ale ve skutečnosti je prázdná. Povede-li
odvolací řízení nepodjatý senát, bude se muset vypořádat s rozpory mezi
dokazováním a závěry rozsudku a nebude to mít jednoduché.
V usneseních, jimiž senát Luboše
Svrčka zastavil trestní stíhání obžalovaných úředníků, se argumentuje
promlčením skutku. Je to výsledek úvahy o nadměrné délce řízení a nedbalostní
povaze jednání úředníků.
Ani státní zástupce Jan Lelek, ani
předseda senátu Lukáš Svrček nemají žádnou zkušenost s fungováním rozsáhlého
aparátu, jakým je ministerstvo, přesto vědí lépe než obžalovaní a s nimi i
Generální inspekce ministerstva, že žalované administrativní postupy jsou vadné
a navíc protizákonné. Mají asi pravdu v tom, že rozdělení projektu
náborových cest obž. E.R. do tří smluv je jakýmsi úskokem, kterým se mělo
usnadnit jeho schválení. Ale s přihlédnutím k zásadě, že trestní
řízení je „ultima ratio“, není zcela jisté, že takové jednání nezasluhuje jinou
odvetu než trestní stíhání.
Objektivní vyhodnocení skutků
obžalovaných je ovšem ztíženo tím, že se vztahují k přípravě Česko-asijského
obchodního fóra, které probíhalo v letech 2007-2008, za jehož úspěch byla
obž. E.R. odměněna zvlášť. Časový odstup klade mimořádné nároky na paměť
svědků, kteří před soudem vypovídali o událostech z dávné doby. Mám obavy,
že náklady na „sedmikolové“ soudní řízení přesáhly hranici škody 1.450.000 Kč,
pokud ovšem škoda vůbec vznikla. Úloha nepodjatého odvolacího soudu bude za
daných okolností nezáviděníhodná.
Laskavého čtenáře upozorňuji, že můj
pohled na tento případ je skepsí laika, čili nevyvrací správnost sedmého
rozsudku ani stížnosti státního zástupce. Rozhodující bude názor odvolacího
soudu. Opět jako laik ale soudím, že by
jím neměl být senát Jaroslavy Liškové, a možná by se té cti měl vzdát celý Městský soud v Praze.
==================================================================================
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě
na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem
zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena
Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných
téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním
vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény,
jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v
knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat