KAUZA VÁLKOVÁ: OMLUVA ZA OMYL

Zájem o dění ve světě kolem mne ve mně jako malém klukovi poněkud předčasně probudilo gestapo v rámci tažení proti Sokolu vpádem do našeho bytu za účelem provedení domovní prohlídky a zatčení otce (jen pro pořádek podotýkám, že přišli po obědě, nevyrazili dveře a nedoprovázeli je řvoucí těžkooděnci). Podnětů k pozorování světa pak přibývalo. Mimo jiné jsem zaznamenal únorový puč v r.1948, zglajchšaltované volby a politické  procesy padesátých let, přirozeně bez  znalosti jejich pozadí.

Z náhodných setkání s členy KSČ v celém poválečném období až do invaze armád Varšavské smlouvy jsem si vytvořil názor, že existují „ideoví“ komunisté, většinou ti předváleční, koncentráčníci, odbojáři nebo naivní duše, a vedle nich bezzásadoví kariéristé. Normalizačními čistkami se uvolnila spousta zajímavých pracovních míst a to byla výzva pro kariéristy. Strana se zásadně změnila. Proti situaci před Pražským jarem a během něho se podstatně zvýšil tlak na prokazování politické spolehlivosti uchazečů, na dodržování kádrových pořádků. Následně se poměr „ideových“ a kariéristů v KSČ dramaticky změnil. U mnohých profesí se „rudá knížka“ stalo nezbytnou vstupenkou. Místo  „ideových“ komunistů se významnou množinou stali lidé s účelovým, formálním vztahem ke straně. Nevzrušuje mě proto příliš zjištění, že někdo byl členem KSČ, pokud nebyl členem aparátu, pracovníkem represivních složek nebo významných činitelem vedení podniku nebo veřejné správy. Ostatně i v současnosti pro mnohé členy politických stran a hnutí jejich členství není tolik výrazem příklonu k nějakým idejím jako projev zájmu o podíl na moci a prebendách.

V případě prof. Heleny Válkové jsem věděl, že byla řadovou členkou strany a badatelkou v kriminologickém ústavu. Nezapadla do kategorie lidí, jejichž členství v KSČ jsem považoval za pohoršlivý úkaz. V kritické chvíli, kdy jsem ve spěchu psal článek „Helenin příklad“, jsem si ji navíc prostě spletl s jinou „hříšnicí“ a uvedl jsem, že byla členkou KSČ krátkou dobu. Sama mě upozornila, že to není pravda, že vstoupila do KSČ v r.1973 a setrvala až do r.1989, a žádala, abych omyl nějak napravil. Takže tímto se svým čtenářům omlouvám za nesprávnou informaci a současně oceňuji její upřímnost.

Nicméně mě ani správná informace nevede k tomu, abych se nad jejím „prohřeškem“ pohoršoval. Její chování odpovídalo  dobové normě a podle mého názoru nebylo nutné, aby právě kvůli němu přestala usilovat o zvolení Veřejnou ochránkyní práv. Nicméně její rozhodnutí přesto schvaluji, ale z jiných důvodů: žádná funkce nestojí za snášení pronásledování, jemuž by zjevně byla před jednáním Poslanecké sněmovny vystavena, a čelit mu bez loajality hnutí ANO oplátkou za její loajalitu by bylo neúnosné.

Bývalým disidentům a jiným moralistům se může jevit kariérní členství v KSČ jako nemravné, ale nelze nikoho nutit, aby se vymkl z bezpečného stádného  způsobu života.

Nenávistná mediální smršť proti Heleně Válkové po vydání mého článku pokračovala. Považuji proto za vhodné přičinit ještě několik poznámek k aféře.

S odstupem času si stále více uvědomuji hrůznost počinu autora článku „Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů s mužem, který poslal na smrt Horákovou“, jenž postiženou obvinil, že se podílela na šikanování disidentů. Je to čistá lež a hanebná pomluva, neboť badatelka Helena Válková neměla žádný nástroj, jímž by represivní orgány protiprávního režimu přiměla, aby škodily disidentům, o jejichž existenci a jejich šikanování nejspíš vůbec nevěděla.  

K výhradě, že zákon, jímž se zabývala, zasahoval do lidských práv všech obviněných, podotýkám, že i dnes jsou obvinění ve svých lidských právech ze zákona kráceni, a je to tak v celé Evropě. Tím ovšem neschvaluji zneužívání příslušných opatření, tím méně používání policie jako orgánu dohledu. Dnes soudy ukládají obviněným, kteří odcházejí na svobodu, někdy velmi přísná omezující opatření, v případě podmíněně propuštěných z výkonu trestu až na sedm let, a mohou uložit dohled Probační a mediační služby s povinností hlásit se pravidelně u probačního úředníka. V adventním čase jsem byl svědkem uvalení vazby na obviněného, který se vyhýbal návštěvám probačního úředníka.  Bylo to hodně drsné: když ráno vstoupil do soudní síně, nebyl připraven na to, že o Vánocích neuvidí svou rodinu. Nemáme na ochranný dohled  speciální zákon a jeho výkon nesvěřujeme policii, ale provádí se na  jiném právním základě.

Na pozadí vlastních dobových zkušeností odmítám „křižování“ Heleny Válkové za vydání článku s podpisem Josefa Urválka. Jsem podstatně starší než paní postižená a politické procesy proběhly v době, kdy jsem již bral rozum. Nicméně jména Josef Urválek a Karel Vaš mi pronikla do vědomí až v letech 1967-8, kdy se uvolnila cenzura. A to jsem měl úplně jiné politické vzdělání než Helena Válková, která ve stranickém školení KSČ či při studiu na normalizační právnické fakultě dostávala o procesech padesátých let jen „politicky korektní“ informace. I kdyby měla v paměti zločinnou úlohu Josefa Urválka,  nebylo by jí to nic platné, protože v době,  kdy nastoupila do Vědeckovýzkumného kriminologického ústavu,  byl tam již dávno před ní a patrně měl nadřazené postavení. Její hřích spočívá pouze v tom, že nemohla jako zaměstnankyně zabránit tomu, aby se jako spoluautor jejího článku podepsal její nadřízený. Dokonce by nemohla zabránit ani tomu, kdyby s ní chtěl obsah článku konzultovat. Nebyla v postavení svobodné občanské aktivistky nebo političky, ale zaměstnankyně, podřízené zaměstnanecké kázni.

 Josef Urválek byl „odložen“ v r. 1963 do  kriminologického ústavu po sesazení  z funkce předsedy Nejvyššího soudu. Taková byla tehdy praxe: pokud komunisté „neúnosné“ funkcionáře nenechali popravit ani zavřít, odklízeli je někam, kam na ně nebylo vidět. V resortu spravedlnosti pokračovalo jejich „odkládání“ ještě i po Listopadu a někteří z „odložených“ zde dosud působí.

Pokud Helena Válková dnes tvrdí, že s Josefem Urválkem na psaní článku nespolupracovala, není důvod jí to nevěřit. Působil jsem dost dlouho v akademickém prostředí, abych mohl tvrdit, že nadřízení výzkumníků se občas připisovali jako spoluautoři jejich článků nebo i knih. Nejsem si ostatně jist, zda Helena Válková skutečně bezpečně věděla, že Josef Urválek, který se pohyboval na jejím pracovišti, je skutečně TEN Urválek. Eviduji v mé širší rodině šest nositelů jména Zdeněk.

Celá štvanice na Helenu Válkovou ilustruje pokrytectví a mravní úpadek části novinářské obce a politických pseudoelit, jak jejích pronásledovatelů, tak těch, kteří se za ni veřejně nepostavili a spíše se od ní štítivě odtahují. Předstírají, že nevidí, že v mocenských strukturách státu na významných postech se pohybují stovky bývalých komunistů, z nichž mnozí mají na svědomí horší věci než bezvýznamný článek, určený pro uzavřenou komunitu odborníků v oboru, ale jejich hříchy jim nevadí. Ale protože by jako Veřejná ochránkyně práv ohrozila nějaký zájem, vyvolali skandál.

Helena Válková hodlá bránit svou čest proti nánosu špíny z kampaně, vyvolané článkem na Info.cz. Je to na místě, protože není první, kdo se stal v podobné situaci terčem ostouzení, a bylo by záhodno, aby se podobný případ již nikdy neopakoval. Autoři podobných akcí by měli konečně jednou narazit, stejně jako původci účelově vyvolaných trestních řízení.

Průkaznost lži o  podílu na šikaně disidentů je tak zřejmá a účinky jejího zveřejnění tak závažné, že je možné, že byla naplněna skutková podstata přečinu pomluvy, trestná podle trestního zákoníku. V úvahu přichází i použití nástrojů občanského práva na ochranu osobnosti. V každém případě by bylo na místě, aby jí morální podporu poskytlo hnutí ANO jako projev loajality, odměňující její neochvějnou loajalitu vůči hnutí a jeho vůdci.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389