Vulgarizace našeho politického
prostředí dospěla do takového stavu, že na působení v politice je skutečně
třeba „mít kačení žaludek“. Politická kultura poklesla natolik, že uchazeč o
veřejnou funkci musí počítat s tím, že na něj odpůrci jeho zvolení vylijí
kýbl výkalů, aby jej odradili a vyřadili z konkurence. Neměří se všem stejně:
členství v KSČ u někoho vadí, u jiných se odbývá s tím, že od
listopadového převratu již uběhlo 30
let.
Sprostoty nebyla ušetřena Helena
Válková, navržená prezidentem republiky do funkce Veřejného ochránce práv. Server
Info.cz ji obvinil, že jako vědecká pracovnice Výzkumného ústavu kriminalistiky
se podílela na šikanování disidentů. Zprávy se okamžitě ujala média, spustila kamenování a stále v něm
pokračuje. Nikdo se neobtěžoval vysvětlením domněnky o příčinném vztahu mezi prací bezvýznamné badatelky a zneužíváním zákona o ochranném dohledu proti disidentům, kteří mezi
všemi, na něž zákon dopadal, tvořili nepatrný zlomek. Její bádání směřovalo ke
zjištění, proč používání zákona,
určeného k prevenci recidivy, nepřináší očekávané výsledky. Zákon
brala jako danost a jiným způsobem k němu přistupovat nemohla. Zmíněný
článek není v žádném případě chválou zákona, ostatně chválení nebo
hanění nebylo jejím úkolem. Mezi jeho závěry a praktickým použitím zákona není
žádná spojitost. Tvrzení o podílu na šikaně disidentů je pustá lež.
Samozřejmě, lze dát za pravdu Jiřímu
Gruntorádovi, že zákon o ochranném dohledu zasahoval do základních práv a
svobod lidí, vracejících se z výkonu trestu, zvláště když na jeho provádění
se významnou měrou podílela policie. Současně je třeba říci, že až na použití
policie stejná opatření uplatňuje justice v současnosti: osobám, které
opouštějí vazbu, nebo jimž byla prominuta část trestu odnětí svobody, se
ukládají různá omezující opatření, u podmíněně propuštěných s platností až
na sedm let. Soudy mohou také uložit povinnost podrobit se dohledu probačního
úředníka. Cílem opatření není a nebylo dostávat lidi zpět do vězení, je to
právě naopak. V článku „Neklidný soudní advent“ jsem popsal, jak
podle práva naložil drsně v čase adventním soudce Aleš Novotný
s obžalovaným, propuštěným z vazby, který se nedostavoval
k probačnímu úředníkovi. Jiří Gruntorád by asi řekl, že soudce krátil jeho
právo strávit Vánoce s rodinou.
Další hřích Heleny Válkové má
spočívat v tom, že v r.1979 napsala článek, který údajně bez jejího vědomí podepsal Josef
Urválek, bývalý prokurátor a později předseda Nejvyššího soudu, sesazený
v r.1963 ze všech funkcí a „odložený“ do kriminalistického ústavu „na dožití“.
Helena Válková nastoupila do ústavu
jako mladá absolventka práv a asi si spoluzaměstnance vybírat nemohla. U
každého jiného by se asi řeklo, že od r.1979 uteklo hodně vody, takže jde o
lapálii. U nominantky prezidenta republiky jde o neodpustitelné provinění. Není
první ani poslední obětí chuti mařit prezidentovy personální záměry a Miloš
Zeman není první, komu se to děje.
Mimochodem, netuším, jak Josefa
Urválka, který se občas vyskytoval na jejím pracovišti, vnímala mladá žena,
která v době procesu s Miladou Horákovou & spol. ještě nebyla na
světě a velké politické procesy padesátých let prožívala v batolecím věku.
Potkal jsem dnešní třicátníky, jimž činí potíže, mají-li vysvětlit, proč
slavíme 17.listopad 1989. Jsem mnohem starších a o procesech jsem věděl, ale
jména Urválek a Vaš se do mé paměti dostala až v letech 1967-8. A musela opravdu vědět, že spoluzaměstnanec
je právě TEN Urválek ? V mé rodině je šest nositelů křestního jména Zdeněk.
Posléze se na ni nahrnuly výčitky, že
byla členkou KSČ. V té době byla „rudá knížka“ podmínkou pro přístup
k některým profesím. Nicméně Helena Válková byla řadovou členkou,
nedomáhala se funkcí a na rozdíl od řady významných činitelů dnešní justice a
státního zastupitelství nevyužila „rudé pracovní knížky“ k přechodu do
lépe placené práce v represivních orgánech. Nicméně své členství uznala za
skvrnu na svém štítě. Výsledkem útoků bylo její rozhodnutí dodatečně oznámit
prezidentovi republiky odmítnutí kandidatury: tuším, že si uvědomila, že do
rozhodování Poslanecké sněmovny zbývá ještě dost času na to, aby napadání mohlo
pokračovat.
Útok serveru Info.cz článkem byl
zjevně součástí dobře koordinované akce,
namířené možná více proti prezidentovi než proti viditelné oběti. Článku „Válková se v KSČ
podílela na šikaně disidentů s mužem, který poslal na smrt Horákovou“, vydaného
v r. 1979, se hbitě ujala média a štvanice začala. Přečetl jsem bedlivě inkriminovaný článek a
skutečně nechápu, jaký vliv na případné zneužívání zákona mohla mít badatelka,
která zkoumala, jak zákon funguje, vyjadřovala se k němu kriticky a určitě
nemohla dát jakýkoli popud, aby zákon byl zneužit proti disidentům. Zákon
směřoval obecně proti osobám, u nichž nebyla záruka, že po propuštění na
svobodu povedou řádný život. Sdělení, obsažené v nadpisu, je jednoznačně
lživé.
Na obsahu článku mě ale zaujalo, že
předlistopadový režim měl stejné problémy s recidivisty, jaké máme my, ale
postpenitenciární péči věnoval větší pozornost než my. Skvrnou na kráse
samozřejmě bylo zapojení zpolitizované policie do dohledu nad propuštěnými
vězni. Dohled nad osobami, propouštěnými z vazby, nebo z výkonu
trestu za dobré chování, se dnes ukládá také, a to až na sedm let. Samozřejmě
se na něm nepodílí policie, ale Probační a mediační služba, zájmové organizace
občanů a někdy také nikdo.
Helena Válková byla krátkou dobu
řadovou členkou KSČ a byla bezvýznamnou badatelkou, která neměla žádnou
výkonnou pravomoc. Pokud usoudila, že ji to činí „nečistou“, nechtíc dala
příklad bývalým členům KSČ v justici a státním zastupitelství, kteří na
rozdíl od ní se aktivně podíleli na výkonu moci protiprávního režimu a zřejmě
by se měli zamyslet stejně jako ona nad svou minulostí a nad neetičností jejich
setrvání na významných postech. Problematičnost působení těchto lidí
v strukturách současné justice a státního zastupitelství připustil Ústavní
soud ČR v odůvodnění ústavního nálezu č.j. I. ÚS 517/10 ze 17.října
2010. Soudci s komunistickou minulostí zachránili před uvězněním bývalého
prokurátora Karla Vaše, zločince stejného kalibru, jakým byl Josef Urválek. Zejména nejvyšší stupně justice a státního
zastupitelství jsou dosud skanzenem bývalých členů KSČ a aktivních vykonavatelů
její moci. Jsou mezi nimi lidé s velkou mocí, např. místopředseda
Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, nebo Igor Stříž, náměstek nejvyššího státního
zástupce, oba bývalí vojenští prokurátoři,
postrach vojáků. Nepsali žádné badatelské články, ale obžaloby. Zejména na Nejvyšším
soudu ČR a u Vrchního soudu v Olomouci působí bývalí soudci protiprávního
režimu, kteří mu kdysi horlivě sloužili. Z pohledu štvanice na Helenu
Válkovou tyto všechny přijímá současný režim jako „rovnější mezi rovnými“ a
jejich hříšnou minulost jim promíjí. Jsem si jist, že žádného z nich, ani
z desítek dalších nejmenovaných, příklad Heleny Válkové nepřiměje
k pokání, vedoucímu
k následování: neboť od jejích hříchů již uplynulo více než třicet let a
pouze článek Heleny Válkové je proviněním s nadčasovou platností. Kde je
v tomto případě Havlova „tlustá čára za minulostí“?
==================================================================================
Internetové vydavatelství Bez
vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU.
Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let
v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení
poškozují obviněné.
https://www.ceska-justice.cz/blog/obrana-heleny-valkove/Kniha
je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389
Žádné komentáře:
Okomentovat