Vystoupení svědků ve štvanici na soudce Roberta Fremra ukazuje, že soudce může svým rozhodováním vyvolat na duších svých obětí jizvy, jež bolí ještě po desetiletích. Oběti budou jistě vzpomínat také na soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a jej doprovázející žalobce Radka Mezlíka a Aleše Sosíka.
V neprospěch obžalovaných
žalobce a senát Aleše Novotného použili revizní zprávy z 5. a 6.prosince 2010 o stavu slaboproudé rozvodné sítě. Vypracoval je revizní technik, který se
zdržoval celý den na staveništi a pořizoval dílčí revizní zprávy po dokončení
jednotlivých úseků sítě. Podle mínění nekompetentního žalobce měly být zprávy dokladem
o dokončenosti elektráren, jímž nebyly, protože v době jejich pořízení k nim
ještě nebyly připojeny fotovoltaické panely. Jejich předložení mělo proto také
mít podvodný charakter. Uvedený způsob pořízení revizních zpráv odpovídal
dobovým zvyklostem a normám. Až v r. 2015 vznikla judikatura, která je
zpochybňovala.
Žalobce Radek Mezlík zprávy
z neznalosti vyhodnotil jako další důkaz podvodného jednání investorů a jejich akceptování ředitelkou licenčního
odboru ERÚ Michaelou Schneidrovou uznal za trestný čin. Jeho neználkovství
napravil až Nejvyšší soud ČR na základě dovolání, ale v té době již měla paní
odsouzená za sebou 7 měsíců života ve věznici ve Světlé n.S. na případné adrese
„Rozkoš 990“. Nejvyšší soud ji nechal propustit na svobodu do nepříjemného
postavení obžalované, stíhané na svobodě. Zatvrzelý žalobce Radek Mezlík jí
tuto svízelnou etapu života prodloužil beznadějným odvoláním proti
zprošťujícímu rozsudku. Jistě na něj nevzpomíná v dobrém.
Řízení, postavené na defektech, popsaných v dřívějších dílech,
ale přece jen dospělo k vyhlášení prvostupňového rozsudku. Předzvěstí úrovně
písemného vyhotovení bylo jeho ústní vyhlášení. Předseda senátu Aleš Novotný
při něm nařkl obžalovanou Alenu Vitáskovou, že se do své vysoké funkce dostala
na přímluvu Jany Nagyové, ředitelky sekretariátu předsedy vlády, tehdy ikony
pojmu „korupční státní úředník“. Dále se podivoval, proč z bývalého vedení ERÚ
si ponechala právě spoluobžalovanou Michaelu Schneidrovou, o které měl vědět,
že do ERÚ přišla později než Alena
Vitásková.
Obhájci pak v odvolání
napadli písemné vyhotovení rozsudku jako
„velmi stručné, vágní, paušální, nekonkrétní, a tedy nesrozumitelné, což
má za následek jeho nepřezkoumatelnost“. Postrádali v něm „výklad skutečností,
které soud I. stupně vzal za prokázané, o které konkrétní důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů“.
Obžalovaným tím nepomohli, protože odvolací soud na jejich argumenty nedbal a
prvostupňovému rozsudku udělil právní moc. Dovolací soud to nenapravil.
Na vodě stojí tvrzení v
odůvodnění rozsudku, že obžalovaní měli v úmyslu uvést v omyl ERÚ a také se
toho dopustili. Neuvádí se v něm, které osoby a jakým způsobem měly být uvedeny
v omyl. A zejména nevysvětluje, jak mohla být uvedena v omyl odpovědná úřednice
ERÚ, která vystavila licence na základě zprávy pracovníků ERÚ, kteří posoudili
stav elektráren na místě samém. Stejně tak je pochybné tvrzení, že obžalovaní
uvedli v omyl společnost Actherm, která byla subdodavatelem části zařízení a
její odborníci posuzovali stav elektráren před jejich připojením k distribuční
síti, které pak provedli.
Smutnou částí úvah Aleše
Novotného je odsouzení jednatelů investujících společností k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody na základě obvinění z pokusu o podvod ve
spolupachatelství. Vložil jim do hlav záměr podvést ERÚ sepsáním protokolů o
převzetí zařízení z majetku dodavatele do vlastnictví investujících
společností. Neexistuje jediný objektivní důkaz, že takový záměr měli a nelze
ani předpokládat, že by jej mohli mít, protože v době, kdy protokoly
sepisovali, ani ještě nevěděli, kdy dojde k rozhodování o licencích a v jakém
konkrétním stavu elektrárny budou a zejména věděli přesně, že se jedná pouze o
formální důkaz o vlastnickém vztahu žadatelů o licence k elektrárnám. Na rozdíl
od žalobce věděli, že o udělení licencí budou rozhodovat úředníci ERÚ na
základě posouzení stavu elektráren na místě samém a soudce tuto rozhodující
okolnost jednoduše pominul. Mimo to postavení jednatelů v reálných řídících
strukturách výstavby elektráren bylo pouze formální. Nesprávné bylo i jejich
obvinění ze spolupachatelství, protože se osobně neznali ani s revizním
technikem, ani s představitelem dodavatelské firmy. Obžalovaní byli
prvotrestaní, vedli jinak řádný život a starali se o rodiny s malými dětmi.
Pokud je soud nezprostil obžaloby na principu „in dubio pro reo“, nepodmíněný
trest byl nepřiměřený a podle mého laického úsudku zaváněl podjatostí vůči
rodině Zemků.
Zvláštní kapitolou je
odvozování trestních sazeb od výše škody. Nešlo o škodu, která skutečně
vznikla, ale o ryze hypotetickou, která by mohla nastat, kdyby elektrárny
vyráběly desítky let. Navíc ji stanovil ERÚ, který k tomu neměl oprávnění. Ve
skutečnosti ale žádná škoda nevznikla.
/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/
===============================================================
V knihkupectvích jsou ještě
zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě a je dostupný
v knihkupectvích.
Upozorňuji na zajímavé
filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v
sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí
prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.
Žádné komentáře:
Okomentovat