Lobbistický
server Česká justice přinesl v článcích z 22. a 24. března 2017 podrobnou informaci o potížích ministra
spravedlnosti Roberta Pelikána na zasedáních podvýboru pro justici a soudní
samosprávu a ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny při projednávání
návrhu na zřízení elektronického generátoru přidělování kauz jednotlivým
soudcům. Narazil na zeď odporu významných představitelů soudnictví a
s nimi sympatizujících poslanců. Soudci zde vystupovali jako lobbisté,
hájící své kastovní výsady.
Přitom
ministrův záměr je pohotovou reakcí na zvýšený zájem odborné veřejnosti o míru
neovlivnitelnosti současného způsobu přidělování věcí soustavou rotačních
„koleček“. Měl jsem příležitost sledovat úsilí obhájců o prověření zákonnosti
přidělení věci v některých velkých kauzách. Ukázalo se, že systém je
poněkud méně průhledný, než se uvádí,
takže dobrat se pravdy je obtížné. Přidělování elektronickým generátorem by
kličkování mezi „kolečky“ znemožnilo a bylo by průhledné.
Zájem
o tuto záležitost vyvolaly pochybnosti o
zákonnosti svěření některých konkrétních případů jejich soudcům. Jejich
důvodnost podporují „příklady ze života“, např. odebrání
Vrchním soudem v Olomouci kauzy soudci Krajského soudu v Brně pro
nezákonnost jejího přidělení a následné zproštění novým soudcem obžaloby
obžalovaného, jemuž původní nepříslušný soudce uložil sedmiletý trest
odnětí svobody. V jiném případě ještě před podáním obžaloby policisté
v průběhu vydírání obviněného za účelem získání křivého svědectví dali
najevo, že vědí, který soudce bude věc soudit. Jejich předpověď se splnila. Buď měli
jasnovidné schopnosti nebo možnost systém rotačních „koleček“ nějak obejít.
Závažnost nezákonného přidělení věci soudci je dána skutečností, že i u jinak
bezvýznamných případů vždy dochází
k popření ústavou chráněného práva na zákonného soudce. Tam, kde neplatí
ústavní práva, končí právní stát.
Nesoulad
mezi ministrem a zmíněnými činiteli není novinkou. Dlouhodobě trvá stav
vzájemného neporozumění, který se projevuje celkem pravidelně při každé vhodné
i nevhodné příležitosti. Vysocí představitelé justice jsou zkušení lidé
s vysokou autoritou, kteří svého postavení často využívají ve prospěch
kastovních výsad. Ačkoli formálně ctí rovnost tří sloupů dělby moci v demokratickém
právním státě, ve skutečnosti si nárokují nadřazené postavení nad ostatními
složkami státu a společnosti, ačkoli jim nepřísluší. Jejich mínění ovlivňuje
názory poslanců, kteří nahrazují svou nezpůsobilost orientovat se ve složité
právní problematice nekritickým přijetím jejich vysvětlení odborníky. Soudci
tak odporem proti ministrovým návrhům mohou podstatně ztížit i znemožnit jejich
přijetí Parlamentem.
O
příčinách jejich paušálně odmítavého postoje k Robertu Pelikánovi
a jeho záměrům lze pouze spekulovat. Je možné, že je popouzí zjevná neochota
mladého ministra, postrádajícího soudcovské nebo státnězástupcovské
zkušenosti, řídit se jejich představami,
zdůrazněná jeho snahou řídit resort podle své hlavy. Zcela určitě jejich
vztahu k němu neprospívá jeho vlažný vztah k jejich usilování o ustavení
soudcovské samosprávy. Ministr svůj postoj vysvětluje obavami, že institucionální
posílení nezávislosti soudů a soudců by vedlo k prohloubení zapouzdřenosti
justice. Vyvrácení jeho obav by bylo
nesnadné, ne-li nemožné.
Je
ovšem možné, že odpor proti zavedení elektronického generátoru je pouze
projevem přirozeného soudcovského konzervativismu a jím podmíněné nechuti k zavádění
novinek. V minulosti se projevil například při zavedení zvukového záznamu
trestního řízení, kdy některé soudy a někteří soudci používání příslušného
vybavení soudních síní přímo bojkotovali. Časem se ale novinka vžila a domnívám
se, že i její někdejší odpůrci dnes její praktičnost oceňují. Totéž by se
určitě zopakovalo v případě zavedení elektronického generátoru.
Ministrův
záměr odejmout předsedům soudů pravomoc řídit přidělování případů jednotlivým
soudcům samozřejmě zužuje prostor jejich působení, ale není zásahem proti nezávislosti
soudů, neboť stroj by neuplatňoval svůj názor a vůli, pouze by neosobně přiděloval
kauzy podle zadaného algoritmu. Všichni předsedové soudů se dušují, že u jejich
soudu se důsledně uplatňuje přidělování věcí podle neosobních pravidel,
zakotvených v rozvrhu práce, takže k zavedení generátoru není důvod. Ale
vzrušení, které v nich ministrův nápad vyvolal, je usvědčuje z „másla
na hlavě“: stává se to sice velmi
zřídka, ale někdy přece jen se vedení soudu hodí přidělit věc účelově vybranému
soudci. Tuto cestu by jim elektronický generátor uzavřel.
Zavedení
elektronického generátoru by vyřešilo citlivý problém, proto by realizace
projektu měla být prospěšná. Ale jeho naléhavost je přesto třeba posoudit z hlediska přiměřenosti
finanční náročnosti projektu ve vztahu k četnosti výskytu zmíněných nepravostí.
Jinak řečeno, je na místě otázka, zda je případů nezákonného přidělení věci
tolik, aby se vyplatilo investovat do zřízení a provozování generátoru. Možná by se dalo dosáhnout téhož účinku
dlouhodobým trpělivým uplatněním zásady, že každý zjištěný případ nezákonného
přidělení případu a také jeho vědomého přijetí najde odezvu v kárném řízení
a v odebrání soudcovského mandátu. Kárná pravomoc je ale v rukou předsedů
soudů, vybavených pravomocí kárných žalobců, a od nich nelze očekávat, že by
chtěli takovou doktrínu ve svém rozhodování uplatňovat.
Elektronický
generátor řeší pouze přidělování meritorních žalob. Nevyloučí nepravosti v přidělování
věcí v přípravném řízení trestním, kterých je zcela jistě podstatně více.
Poprask kolem zrušení rozsudku nad Davidem Rathem rozhodnutím Vrchního soudu v Praze
odhalil slabiny soudcovského rozhodování v této oblasti. Zde šlo primárně o nedůslednost či nedbalost
při povolování odposlechů, ale lze mít pochybnosti také o uváživosti
rozhodování o návrzích na povolení domovních prohlídek a zejména na uvalení vazby. Ve všech případech příčinou vydání pochybného
rozhodnutí může být účelový výběr soudce, vstřícného vůči jakýmkoli nesmyslným
návrhům státních zástupců, uskutečněný volbou osloveného soudu či soudce. V případě
vazebního řízení, pro které platí přesné procesní lhůty, lze výběr soudce
ovlivnit načasováním zadržení obviněného tak, aby o uvalení vazby rozhodl o
weekendu žurnální soudce, jehož harmonogram služeb určuje rozvrh práce, takže
je dopředu znám.
Kdyby
tato cesta k ovlivňování rozhodování soudu ve vazebním řízení nefungovala,
státní zástupci by neměli např. důvod odvléci obv. Shahrama Abdullaha Zadeha k vazebnímu
řízení z Prahy až do Znojma, do
rukou soudkyně, která nevěděla, že Anglie je součástí Evropské unie.
Ať
jsou důvody špatného vztahu představitelů justice k ministrovi jakékoli, nelze
přehlédnout, že projednávání jeho návrhu probíhá v časové tísni, dané
blížícím se koncem volebního období. Vstupy soudcovské lobby do jednání
Poslanecké sněmovny mohou svými účinky vést k tomu, že se nepodaří dovést legislativní
proces do konce.
Časová
tíseň je také důvodem nepřiměřenosti vzrušení, jež vyvolaly návrhy na změny
trestního řádu, které předložila vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny pro
reorganizaci policie: i kdyby jim
ministr spravedlnosti nekladl odpor, s jejich projednáním v tomto volebním
období nelze počítat. A v předvolebním chaosu není ani naděje na zásah
proti výstřelkům v chování Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.
Za nimi se ovšem skrývá podivný přístup k vlastní odpovědnosti nejvyššího
státního zástupce Pavla Zemana, který chování olomouckých žalobců toleruje,
pokud je dokonce nepodněcuje. To je ovšem poslední záležitost, kterou by se
odpovědní činitelé chtěli před volbami zabývat.
Žádné komentáře:
Okomentovat