KAJÍNEK JAKO HŮL NA PREZIDENTA

Pochybnosti o důvodnosti odsouzení  Jiřího Kajínka za zavraždění Štefana Jandy, Juliána Pokoše a postřelení Vojtěcha Pokoše jsou v národě hojně rozšířené, a to nejen mezi laickou veřejností, ale i mezi právníky.  Mezi pochybovači se vyskytují i významné osobnosti, jako prezident republiky Miloš Zeman nebo předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Ten dokonce podal v r. 2001 v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona a nechal se slyšet, že možná stříleli policisté, což tehdy byla od ministra spravedlnosti neslýchaná troufalost. Od té doby přibyli další příznivci milosti pro Jiřího Kajínka, mezi nimi žádná ze standardních politických stran, zato je to v posledních dnech  Demokratická strana zelených.

Jiří Kajínek má mnoho zastánců, kteří mu přejí obnovu řízení, ale ze  všeho nejvíce milost prezidenta republiky. Litují ho kvůli dlouhé řadě let, strávených ve vězení, aniž by si uvědomovali, že si odpykává dva tresty: 11 let za přepadení policistů, jimž odcizil auto a zbraně, a doživotí za výše uvedenou vraždu. Není mi přitom známo, zda a jakou „odměnu“si vysloužil útěkem z Mírova.

Myšlence omilostnění byla nakloněna bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková, která se v r. 2014 u pana prezidenta přimlouvala za vyhovění Kajínkově žádosti o milost. Nepochodila: Miloš Zeman myšlenku moudře odmítl. Držel se zásady, že nemůže porušit slib, daný voličům během volební kampaně a nechce zasahovat do nezávislosti soudů. Ale jako slon v trestněprávním porcelánu jí nemoudře poskytl knížecí radu, aby zařídila obnovu Kajínkova procesu. Skutečnost, že k tomu paní ministryně nemá pravomoc, zůstala pod hranicí jeho rozlišovací schopnosti.

Počátkem dubna r.2017 ale Miloš Zeman překvapil svět, když při setkání s občany Čáslavi oznámil, že vážně uvažuje nad udělením milosti Jiřímu Kajínkovi, protože je ve vězení již dlouho a trvale se vyskytují pochybnosti o důvodnosti jeho odsouzení. Neopomněl zdůraznit, že milost neslibuje, pouze o ní vážně uvažuje. Připomněl mi tím moudrý výrok Ladislava Jakla v soukromém rozhovoru, že každá milost je nespravedlnost, protože nedopadá na všecky, kteří by na ni mohli mít nárok: Jiří Kajínek není zdaleka jediný český vězeň, který je ve vězení dlouho a o důvodnosti jehož rozsudku jsou pochybnosti. O těch ostatních se neví, protože se jim nepoštěstilo soustředit na sebe pozornost médií a četných sympatizantů, následně ani prezidenta republiky,  a přibývají k nim stále další.

Dosavadní obecný postoj Miloše Zemana k institutu milosti prezidenta republiky považuji za nemravný, populistický a nepřiměřený poměrům v české justici, protože kdo má moc rozdávat štěstí, má mravní povinnost ji využívat. Proto pana prezidenta za obrat v postoji chválím s výhradou, že by měl ukázat vlídnou tvář i dalším obětem justičních přehmatů. Musím v této souvislosti položit otázku, proč se jeho přízně má dostat právě Jiřímu Kajínkovi, když v našich věznicích se určitě nachází ne-li několik desítek, ale určitě několik jednotek stejně „zasloužilých“ odsouzených.

Nejen Zemanem často zmiňovaná „pražská kavárna“, ale prostý lid u stolů pivnic má ale jasno: Miloše Zemana vůbec nepohání touha prospět populárnímu vězni, ale zájem o hlasy jeho fanynek a fanoušků. Vypustil pokusný balónek a bude se řídit směrem jeho letu. Ukáže-li se před volbami, že lid obecný by ho za udělení milosti chválil, Jiřímu Kajínkovi pomůže. V opačném případě bude mít pan odsouzený smůlu.

Obecně lze říci, že ohlas na tuto iniciativu pana prezidenta je nejednoznačný: jedni ho chválí, jiní se děsí, že chce pustit na svobodu cynického vraha. Všichni spojují názor na udělení milosti s vyjádřením o vhodnosti setrvání Miloše Zemana na Hradě v dalším volebním období.

Citlivost otázky lze předvést na vývoji postojů investigativního novináře Josefa Klímy, jednoho z nejpilnějších dlouhodobých šiřitelů pochybností o důvodnosti odsouzení Jiřího Kajínka. Ještě 10. dubna 2017 s odvoláním na společný názor s dalším známým investigativcem Jankem Kroupou v rozhovoru pro Rádio Impulz zpochybnil oficiální obraz skutkového děje tvrzením, že na  místě zřejmě byli dva střelci, možná z řad plzeňských policistů. Prezidentův záměr komentoval střízlivě jako pokusný balónek, jehož směr letu před volbami rozhodne, zda Miloš Zeman milost skutečně udělí.

Ještě v 16. čísle časopisu Téma, které se objevilo na stáncích 21. dubna 2017, obhajoval teorii dvou střelců a oslaboval víru ve vinu Jiřího Kajínka. Prezidentovo vystoupení hodnotil jako součást jeho předvolebních her. Rozvíjel myšlenku, že vražda je již promlčena, takže případně odhaleným pravým vrahům by se nemohlo nic stát. Zapomněl ovšem na to, že promlčení je formálně právní pojem, který neříká nic o tempu vyhasínání pocitu křivdy a zejména soudce Lynch jej nezná.

Ale již v neděli 16.dubna 2017 si přivedl do pořadu TV Prima „Očima Josefa Klímy“ přeživšího svědka Vojtěch Pokoše, z jehož sugestivní výpovědi vystoupil obraz Jiřího Kajínka jako jediného vraha a cynické osobnosti, jejíhož návratu na svobodu se svědek musí obávat jako hrozby pro život svůj i jeho rodiny. Klímův host celkem věrohodně zpochybnil teorii dvou střelců a podstatně oslabil pochybnosti o Kajínkově vině.  

Od dusivého dojmu z pořadu vede cesta zkratkou k názoru, že milost by mohl udělit pouze prezident, který ztratil soudnost. A kdo by volil do funkce prezidenta republiky politika, který na konci svého mandátu podal důkaz o ztrátě soudnosti ? Vyznění pořadu tak v prvním okamžiku působí v neprospěch opakovaného zvolení Miloše Zemana prezidentem republiky. Příběh Jiřího Kajínka v provedení Josefa Klímy a Vojtěcha Pokoše posloužil jako klacek na nežádoucího uchazeče o prodloužení pobytu na Hradě.

Pokud ale dojem odezní, vtírají se nepříjemné otázky, především po důvodech a ceně náhlého obratu Josefa Klímy i Vojtěcha Pokoše. Ten v r. 2015 jako svědek v řízení o povolení obnovy procesu Jiřího Kajínka využil možnosti, dané ustanovením §100 trestního řádu, aby odmítl vypovídat, a to z obavy, že by výpovědí mohl způsobit trestní stíhání sobě nebo osobě blízké. Ale v Klímově pořadu se rozpovídal hodně ze široka, aniž by ovšem řekl něco skutečně nového, co nezaznělo již v jeho původních svědectvích. Odpadl snad důvod, pro který nevypovídal v r.2015 před soudem ? Nebo jen měl jistotu, že jej moderátor nebude otázkami nutit do vyprávění o tom, co nechtěl sdělit soudu ?

Vojtěch Pokoš je jediný, kdo s jistotou zná pravdu o tom, co se událo 30.května 1993 na místě činu a skutečně zná vraha či vrahy. Je ovšem otázka, zda také pravdu skutečně říká. Je-li Jiří Kajínek skutečně vrahem jeho zaměstnavatele a bratra, má právo mít obavy z jeho návratu na svobodu. Ale ještě bezprostředněji by byl ohrožen, kdyby  změnil výpověď a označil jiného pachatele, zejména, není-li rovněž ve vězení či naopak má-li silné mocenské postavení. Rozdílnost jeho chování před soudem v r.2015 a v Klímově pořadu zpochybňuje důvěryhodnost jeho televizního vystoupení.

Postavení prezidenta republiky při rozhodování o žádosti o milost je obecně nesmírně svízelné, proto je nevhodné naléhat na rychlost jeho rozhodování. V případě, že žádosti vyhoví, může se později dovědět, že omilostnil pachatele, nevyhoví-li, může zklamat naděje skutečně nevinného nespravedlivě odsouzeného. Jistě by pro něj bylo pohodlnější a z obecného pohledu bezpečnější, kdyby mohl rozhodnutí přenést  v rámci revize procesu na soud, který s danou věcí neměl doposud nic společného. Náš trestní řád ale neobsahuje žádný procesní prostředek, který by tento objektivní postup umožňoval. Standardní řízení o povolení obnovy procesu není v Kajínkově případě použitelné. Prezidentovy rozpaky v této kauze by mohly inspirovat ministra spravedlnosti nebo zákonodárce, aby v tomto směru doplnili trestní řád.

Na závěr stojí za zmínku, že všechny politické strany, jež mají aspoň hypotetickou naději, že uspějí v podzimních volbách, již odhalily, jakými nezávaznými volebními sliby budou lákat věčně oklamávané voliče. Žádná z nich neprojevila znepokojení nad stavem vymáhání práva v českém trestním řízení, ačkoli se zde v poslední době stále častěji dějí nepřístojnosti, které by ani v době normalizace nebyly možné, a také díky tomu se úspěšně plní přeplněné věznice. Nejde tolik o to, že náklady trestního řízení, odškodňování obětí justičních přehmatů a výdaje vězeňství stále více zatěžují státní rozpočet, ale zejména je nepříjemné, že se neúprosně rozšiřuje okruh obětí, které se přičiněním orgánů vymáhání práva  propadají do  neštěstí.

V této situaci je to na rozdíl od předsedů parlamentních politických stran pouze prezident republiky Miloš Zeman, který aspoň u jednoho sporného případu připustil, že soudní rozhodnutí nemusí být neprůstřelně bezchybné a aspoň se zabývá možností, že by možné oběti justičního bezpráví mohl pomoci na svobodu. Jeho odpůrci zneužívají jeho postoje ke kauze Jiřího Kajínka k zpochybňování vhodnosti jeho opakovaného zvolení, ale měli by si raději zamést na vlastním dvorku a zastydět se za svůj podíl na zhoršování právního prostředí státu, kterému napomáhají nezájmem o problematiku a chronickou pasivitou.