Kdysi veřejností pozorně sledované
trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního
úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo
v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou
dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně
chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu
v Brně ve dnech 12.-13. listopadu 2019 téměř nepozorovaně.
Proces těžce postihl dlouhý úsek
života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře r.2013. Hlavní
líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše
Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl
pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní
zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání a ve snaze škodit se
neštítil použití nepravdivých argumentů.
Daleko horší osud potkal Michaelu
Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil
trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu
trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která
rozvířila její případ a Jaromír Soukup v Týdnu s prezidentem na něj
upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na
ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Běh záchranných opatření byl ale příliš
pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese
Rozkoš 990.
Vzhledem k trvalé nechuti Miloše
Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro
porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách
ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké
době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu. Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět
ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem : odmetli jej
k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství.
Prezident republiky nad omilostněním Michaely
Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své
kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení
z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená
nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením
s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil.
Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší
soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba
případy k novému projednání na Krajský
soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo –
zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění,
uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR
Pavlu Zemanovi sice vyhověl, ale tak, že
účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely
Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není
trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících
zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo
posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že
nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným
činem.
Za těchto okolností zahájil předseda
senátu Aleš Novotný dne 12. listopadu 2019 v 9 hod. hlavní líčení
k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po
patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené
a vyzval k přednesení závěrečných návrhů.
Nejvíce se namáhal žalobce, který
svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení
obž. Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní
rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na
rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující
skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované:
požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí trest sedmi let vězení, uložený odvolacím
soudem, popř. aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin.
Josef Bartončík, obhájce Michaely
Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal
během osmi minut jak s rozhodnutím
Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to,
že Nejvyšší soud ČR přezkoumal
rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry
při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl,
že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě
obž. Jaroslava Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít
v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná
jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že
právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že skutek obž. Michaely Schneidrové není trestným
činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obž. Jaroslava Vítka zdejší soud
rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění.
Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny
Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl
zproštění.
Obě dámy se vzdaly práva na
přednesení závěrečné řeči i posledního slova.
Následovala krátká
přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku.
V 9:54 bylo
„vymalováno“.
Vyhlášení rozsudku
proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47
minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor
Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl.
V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval
původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy
obou obžalovaných, čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických
elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné
chvíle.
Státní zástupce
Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání
ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely
Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž
nezbyde, než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní
obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví.
Státní zástupce sice
zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu
Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil
ji vnucením života v nejistotě po
dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela
kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu
neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese
také materiální újmu: stav obžalované
s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu
práce.
Čtyři morality na závěr:
1)
Výsledkem tohoto řízení je zjištění,
že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné
dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného
trestu a zproštění činí z původního
rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že
v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického
strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve
vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným
obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou
volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním
zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost
nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného
v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další
zmetky. Tento případ je jeden
z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na
odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými
skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických
pseudoelit.
2)
Dalším výsledkem je zjištění, že
požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci
k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních
úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že
všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem.
3)
Šest spoluobžalovaných Aleny
Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu.
Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše
Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně.
4)
Znepokojující jsou stále další případy
státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad
soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu
názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: např. jihlavskému státnímu zástupci
Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří
soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty
Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo
státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího
senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku
v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal.
Případ jako celek zasluhuje analýzu kompetentními orgány,
vyúsťující v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost
opakování podobných excesů-
========================================================================
Internetové vydavatelství Bez
vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí
zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány
činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.
Žádné komentáře:
Okomentovat