Je známo, že v poměru k počtu obyvatel máme mnohem více vězňů než Rakousko, Německo, Švýcarsko a jiné evropské státy. Kdysi platilo přísloví, „co Čech, to muzikant“. Dnes se s trochou přehánění dá spíše říci „co Čech, to kriminálník“. Je to o to horší, že v zahraničí plní věznice hlavně cizinci včetně Čechů. Naše vězeňská populace je převážně česká. Na ostudu si stačíme sami. Současně je ale skutečností, že mezi vězni se ojediněle vyskytují nespravedlivě odsouzení nevinní lidé. Čas od času se dokonce některým podaří dodatečně prokázat nevinu a vrátí se na svobodu.
Ve všech případech nespravedlivých rozsudků, s nimiž jsem se setkal, lze prokázat, že za přehmaty stojí panská svévole vykonavatelů spravedlnosti v nějakých detailech procesu. Většinou jde o nedbalostní jednání, ale občas o zjevný úmysl ukázat obviněnému, „zač je toho loket“.
Počínaje érou Daniely Kovářové v čele ministerstva spravedlnosti stát začal odškodňovat výrazněji oběti justičních přehmatů. V současnosti vyplácí ročně více než 200 mil.Kč, přestože se poctivě snaží žádosti o odškodnění odmítat.
Těch, kteří škody zapříčinili, se to nijak netýká. Pokračují dále ve své činnosti a stává se, že se dočkají kariérního vzestupu. Uvádím jako příklad dvojici státního zástupce Radka Mezlíka a soudce Aleše Novotného v případu ods. Michaely Schneidrové. Nekompetentní Radek Mezlík ji obžaloval pro jednání, které dle pozdějšího stanoviska Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem. Aleš Novotný jeho omyl nenapravil, ale nešťastnici odsoudil ke ztrátě svobody na 8 let a 6 měsíců. Skutečně pak strávila 7 měsíců ve vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR. Dostala se pak do velmi nepříjemného postavení obžalované, stíhané na svobodě, které jí prodloužil o sedm měsíců neodpovědný Radek Mezlík odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku, jež nemělo od samého počátku naději na úspěch. Aleš Novotný soudí klidně dál, zatímco Radek Mezlík povýšil do Úřadu evropského žalobce.
Kořeny nežádoucích úkazů jsou v polistopadových názorových změnách. Reakcí na předlistopadovou podřízenost justice aparátu státostrany je kult nezávislosti soudců a státních zástupců, v němž si mnozí nezávislost vykládají jako právo na beztrestnou panskou svévoli. Ministři spravedlnosti proti tomu zpravidla nic nedělají, protože se bojí povyku kastovních společenství o porušování jejich nezávislosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová požadavky na přísnější vyžadování odpovědnosti státních zástupců dokonce otevřeně odmítala s tím, že by se z nich staly ustrašené figurky, jež by se bály žalovat. Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, vybavení speciálním zákonem pravomocí kárných žalobců, pokud možno kárnou pravomoc nevyužívají a zejména poskytují ochranu svým podřízeným, napadeným kárnými podněty, přicházejícími z občanské společnosti.
S příchodem Pavla Blažka do čela ministerstva spravedlnosti svitla naděje, že se snad zlepší situace v obraně společnosti proti panské svévoli pokleslých soudců a státních zástupců. Staronový ministr při nástupu do úřadu mimo jiné vyhlásil záměr vymáhat odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich pochybení. Jako v mnoho jiných případech i u tohoto politika skutky neodpovídají slovům.
Ani jako kárný žalobce se Pavel Blažek dle mého laického „jakobínského“ názoru (takto ocejchoval mé postoje při pracovním pohovoru ředitel GIBS, brig. gen. Radim Dragoun) nechová v souladu s deklarovanými nástupními záměry.
Abych osvětlil, v čem nesouhlasím s jeho chováním jako kárného žalobce, musím se stručně vrátit k případu zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, o němž jsem napsal řadu článků, dostupných na mém blogu i webu spolku Chamurappi. Na začátku příběhu je státní zástupkyně obžalovala společně s recidivistou Romanem Šulyokem, jeho bratrem Janem a dalšími z výroby padělků cigaret Marlboro. Obžaloba napadla senátu předsedkyně Ivety Šperlichové u zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Paní předsedkyně vyloučila bratry Šulyokovy do samostatného řízení. V něm pak trestní stíhání recidivisty Romana Šulyoka pro neúčelnost zastavila, zatímco Janovi uložila podmíněný trest. Bratry Lebánkovy její senát odsoudil k nepodmíněným trestům. Ústavní soud ji ale uznal za podjatou, takže o případ přišla a její rozsudky byly zrušeny. Případ pak znova v plném rozsahu soudil u téhož soudu senát předsedy Jiřího Dufka. Oba senáty bohatě využívaly Romana Šulyoka jako svědka ke škodě bratrů Lebánkových. Vzhledem k jeho inteligenci, fabulační schopnosti a nenávisti k Lebánkům to byl skvělý nástroj pro prosazení obžaloby.
Soudce Jiří Dufek poněkud doplnil dokazování, ale ve výsledku rozhodl tak, aby zachoval půdorys dokazování Ivety Šperlichové. Na rozdíl od ní uložil bratrům Lebánkovým podmíněné a peněžité tresty a Jana Šulyoka k všeobecnému údivu přímo zprostil obžaloby. Odůvodnění rozsudku nově opřel bez věrohodného důkazu také o tvrzení, že bratři Lebánkové se výrobou padělků cigaret Marlboro již kdysi dávno zabývali. Roman Šulyok se podle jeho tvrzení na jejich současné trestné činnosti nemohl podílet, protože v rozhodné době byl ve vězení v Německu. V tom se prokazatelně mýlil. Pan soudce si asi myslel, že obžalovaní, kterým nehrozí vězení, se neodvolají a při tom bude prokázáno, že soudkyně Iveta Šperlichová soudila v podstatě správně.
Odvolání bratrů Lebánkových k Vrchnímu soudu v Olomouci napadlo senátu Martiny Kouřilové, který ve svém dřívějším složení rozhodoval v jejich neprospěch v řízení o uznání podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové. Odvolatelé přirozeně předpokládali, že odvolací soud smete rozsudek Jiřího Dufka. K tomu ale nedošlo. Senát Martiny Kouřilové odvolání zamítl. Při vyhlášení rozhodnutí předsedkyně Martina Kouřilová prokázala neznalost spisu: tvrdila cosi, co ve spisu vůbec nebylo a neodpovídalo pravdě. Neznala-li spis, sotva se dalo od ní očekávat, že zruší rozsudek Jiřího Dufka, zčásti stojící na viditelných nepravdách.
Podle mého „jakobínského“ přesvědčení soudce, jenž jde rozhodovat o lidských osudech bez dokonalé znalosti trestního spisu, by měl okamžitě přijít o talár. Následky justičních přehmatů, způsobených neodpovědnými soudci, bývají strašlivé: zasahují nejen obžalované, ale i jejich rodiny a působí další škody. To je důvod, proč je na místě neúprosně vyžadovat odpovědnost pochybivších soudců. Paní předsedkyně se během veřejného zasedání dopustila ještě dalších dvou méně významných poklesků. Proto jsem ji napadl podnětem ke kárnému řízení, jenž jsem zaslal předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Ten byl ovšem do nedávna kolegou Martiny Kouřilové a její manžel je nyní jeho podřízeným. Podnětem se možná vůbec nezabýval. Pravomoc kárného žalobce přenechal místopředsedovi soudu Petru Šukovi. Tím porušil zákon. Předseda soudu může přenášet své úkoly a pravomoci na místopředsedy. Netýká se to však pravomoci kárného žalobce, kterou upravuje speciální zákon, v němž o možnosti přenášení pravomoci není ani slovo. Ale proč by si předseda Nejvyššího soudu ČR a jeho místopředseda lámali hlavu s dodržováním zákona při rozhodování o bláznivém podání nějakého občanského aktivisty, když na projevy panské svévole mají nezadatelné právo, dané soudcovskou nezávislostí.
Petr Šuk se ani neodvolal na pověření předsedou soudu a návrh na kárné stíhání Martiny Kouřilové zamítl. Neznalost obsahu trestního spisu pojednal jako součást nezávislého soudcovského rozhodování, do kterého není kárný žalobce oprávněn zasahovat. Rozhodoval, ač zákon ho k rozhodování nezmocnil.
Kárné řízení je jednoinstanční, takže
proti vadnému rozhodnutí kárného žalobce se nelze odvolat, ale současně jeho
rozhodnutím nejsou vázáni ostatní kární žalobci. Podal jsem proto dne 10. října
2021 ministryni Marii Benešové nový návrh na kárné řízení proti soudkyni
Vrchního soudu v Olomouci Martině Kouřilové, proti předsedovi Nejvyššího
soudu ČR Petru Angyalossymu a místopředsedovi Petru Šukovi. Kárný žalobce má na vyřízení kárného podnětu
lhůtu 6 měsíců. Ta vyprší 10. dubna 2022. Dojde-li ke změně v osobě kárného žalobce, lhůta
běží od prvního oznámení. Po nástupu Pavla Blažka jsem jej na zmíněné kárné
návrhy upozornil a dožadoval jsem se jejich kladného vyřízení. Ministr
spravedlnosti je kárným žalobcem vůči všem soudcům a státním zástupcům České
republiky. Je to jeho osobní pravomoc, nepřenosná na kohokoli dalšího. Ministerstvo
jako úřad kárnou pravomoc nemá, je pouze servisem pro ministra, jemuž může
připravovat podklady pro jeho rozhodnutí.
V daném případě Pavel Blažek
žádné rozhodnutí nevydal. Pouze jakési ministerské úřednice mi sdělily, že
ministr kárnou žalobu nepodá. Zřejmě neznaly příslušný zákon o řízení se
soudci, státními zástupci a exekutory, protože používaly formulace jako
„ministerstvo obdrželo podání“ nebo „ ministerstvo neshledalo důvod“.
Ministr Pavel Blažek tak poslal urbi
et orbi následující vzkaz:
1/ Soudce smí soudit, i když nezná
spis a za takové počínání nemůže být napaden kárnou žalobou.
2/ Předseda soudu nemusí využít
pravomoc kárného žalobce a smí ji přenést na místopředsedu, když se z jakýchkoli důvodů věcí zabývat nechce,
přestože zákon mu přenesení kárné
pravomoci neumožňuje.
3/ Místopředseda soudu smí vykonávat pravomoc kárného žalobce, i
když zákon jej nezmocňuje.
V souvislosti s trestním stíháním bratrů Lebánkových probíhají ještě jiná řízení, tentokrát na úrovni státních zastupitelství. Také v této souvislosti jsem se obrátil na ministry spravedlnosti s návrhy na kárné stíhání státních zástupců, které podezírám ze snahy o dovedení trestního řízení k promlčení. Ani v tomto případě jsem u ministra Pavla Blažka neuspěl. Ale jde o velmi složitou záležitost, takže o tom možná až někdy příště.
Poznámka na závěr: nepovažuji pana
ministra Pavla Blažka za osobního nepřítele a nejsem jeho nepřítelem.
==========================================================================
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého
člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je
trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s
orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují
obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na
výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u
vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz
BEATI QUI ESURIUNT ET SITIUNT IUSTITIAM QUONIAM IPSI SATURABUNTUR
OdpovědětVymazatPůjčil jsem si teologický výklad sv. Tomáše Akvinského: Blahoslavení, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Snad to pochází z Matoušova evangelia.
Podle toho je spravedlnost možné brát dvojí a to dokonalou a nedokonalou. Podle této duchovní moudrosti nemůžeme mít dokonalou spravedlnost na světě, protože „řekneme-li, že nemáme hříchu, klameme sami sebe a pravdy v nás není".
Ale zde můžeme mít touhu po spravedlnosti, a proto praví: „Blahoslavení, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti". A něco podobného učinil Pythagoras. V době Pythagorově se totiž ti, kteří studovali, nazývali sofoi, to znamená „moudří"; Pythagoras se však nechtěl nazývat sofos neboli moudrý, ale filosofos, to znamená „milovník moudrosti".
Tak trochu jsem si zafilozofoval a proto nazývám ministerstvo spravedlnosti příznačným a správným názvem ministerstvo nespravedlnosti.
Vrátím se ale ke stesku pana Jemelíka, kterému v tomto případě velice dobře rozumím. Jenže opět to byl pan Jemelík, který "spravedlivého bosse rezortu" vynášel do nebe a najednou, jak je jeho nemilým překvapením prozřel, že pan spravedlivý a moudrý boss, je ve skutečnosti produkt starého shnilého ODS. Pan Blažek byl již ve vládě Petra Nečase a to samo o sobě dost vypovídá.
Protože na rozdíl od pana Jemelíka používám fakta, tak si dovolím vrátit se malinko v čase a doslova cituji obdiv a shánění lubrikačního gelu, aby se pro jistotu pan Jemelík opět zavděčil tam, kde jiní vidí zradu.
2.
OdpovědětVymazat22. prosince 2021:
Proti dovádění výše zmíněných politiků převzetí resortu spravedlnosti Pavlem Blažkem působí přímo konejšivě. Byl ministrem spravedlnosti již ve vládě Petra Nečase a díky své parlamentní funkci neztratil kontakt s resortem ani po pádu vlády. Ví tedy o poměrech v resortu spravedlnosti mnohonásobně více než Vít Rakušan o poměrech v policii. Přesto si při převzetí řízení resortu vede nesmírně opatrně. Nehrozí odvoláváním z funkcí ani reorganizacemi a postupně se seznamuje s organizacemi z resortu. Starosti možná dělá pouze státním zástupcům, jimž hrozí, že se budou muset zodpovídat za zmetky. S jeho záměrem naprosto souhlasím, pouze nechápu, proč volá pouze po odpovědnosti státních zástupců, když neodpovědní soudci se někdy beztrestně dopouštějí přehmatů až zločinů. Dokonce bych řekl, že soudci mají více možností škodit účastníkům řízení než státní zástupci. Pozornost zaměřuje přednostně na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, čemuž se nedivím.
Pan Jemelík se opět mylil, protože kdyby sledoval sdělovací prostředky, tak ty upozorňovaly na velice vážné přehmaty pana Blažka, před jeho jmenováním. Jeho nečinění nebo nekonání spravedlnosti zjevně se dá snadno odvodit od filozofické úvahy, že dokonalou spravedlnost prostě na světě mít nemůžeme a Pavel Blažek to plní bezezbytku.
Škůdci v taláru, jak je často pan Jemelík nazývá se vesměs vzájemně znají a již od dob Občanského fóra, kde jsem byl svědkem, jak pan ústavotvůrce Jičinský obhajoval bolševické kreatury a tak kluci a holky s rudou knížkou a někdy i s patřičným cejchem konfidenta StB zůstali ve funkcích a povýšili se na bohy na zemi.
No jenom nějak zapomněli na to biblické moudro, že nikomu nevyrostl strom do nebe.
Chce to důkladnou rekonstrukci státu, aby talárová mafie mohla usednou na lavici obžalovaných a převléknout si taláry za tepláky, včetně zabavování majetku. Možná by to chtělo vrátit útrpné právo, což by talárové bohy ujistilo, že bůh je ten nahoře a peklo je dole, nebo díky nim pro mnohé nevině odsouzené na zemi.
Jenom konec elaborátu pana Jemelíka zase sklouzává k patolízalství, protože bůh na zemi rozhodně nerozlišuje kdo je přítel a kdo nepřítel. Bůh je totiž všemocný.