Vládní protipandemická opatření
zasáhla mimo jiné do příjmové situace jak firem, tak jednotlivců a jejich
domácností. Někteří kritici proto předpokládají, že soudy v brzké
budoucnosti zahltí žaloby poškozených o náhradu škody. Ministryně spravedlnosti
Marie Benešová se v roztomilém vystoupení v Interview ČT24 dne 5.května
(stojí za poslech ze záznamu) vyjádřila
k věci s nadneseným sebevědomím sobě vlastním v podstatě v tom
smyslu, že stát škodu nezpůsobil, tu způsobil coronavirus a náhradu škody má
hradit ten, kdo ji způsobil. Podle ní nelze souhlasit s nároky na náhradu
„virtuálních“ škod a musí se dbát zachování dobrých mravů. A podnikatelé
mají mít „vatu na přežití“, což asi dle jejího mínění oslabuje jejich nárok na
odškodnění. Předpokládá, že žalob nebude mnoho a pokud budou, má pochyby o
jejich úspěšnosti. Velký počet žalob prý předpovídají hlavně advokáti, kteří se
již těší na tučné palmare. Pokud by ale nápad žalob skutečně přetížil soudy, je
připravena reagovat a poradila by si hravě. Novináři přepsali zúženě její
představu řešení takto: "Já bych
soudce z trestního úseku přesunula na ten úsek, kde to bude potřeba, aby řešili
tyto škody, nové bych nenabírala". „Jednoduché“ řešení opřela o
upozornění, že máme přes tři tisíce soudců, což je ve srovnání s Německem
„na tak malou zemi hodně“ a kriminalita klesá. Přeloženo do „lidštiny“: máme
zbytečně moc soudců a část trestních soudců není plně využitá, takže je lze vytížit
jinou prací. Je s podivem, že paní ministryně o nevyužití části trestních
soudců ví, ale nebýt koronavirové krize by se o ní nikdy nezmínila.
Odezva z justice byla nevlídná: ministryně prý
nemůže rozhodovat o změnách přidělení agend soudcům. Je to výlučná pravomoc předsedů
soudů, kteří sestavují rozvrhy práce, jimiž se soudcům přiděluje agenda.
Problematika proti sobě jdoucích
názorů paní ministryně a justice je vícevrstevná. Především její obecný postoj o nepřípustnosti
uplatnění nároku na náhradu škody
neobstojí. Názor, že původcem škod není stát, ale coronavirus, skutečně
navozuje představu beznadějnosti uplatnění nároků, protože coronavirus nelze
žalovat. Vláda ale velmi dobře ví, že
z nezbytí škody způsobila a průběžně
přijímá opatření k jejich mírnění, což je v zásadě v pořádku. Čistými
stěžovateli mohou zůstat ti, kteří zůstali mimo dosah vládní péče. Např.
pendleři, kteří přišli ze dne na den o chleba, by asi nárok na odškodnění mít mohli.
Ale nemůže být v rozporu s dobrými mravy, budou-li odškodnění žádat
ti, jimž současná opatření pokryla jen nepatrnou část způsobených škod.
Samozřejmě, každý občan bez výjimky bude
doplácet na škody, způsobené pandemií, ale odškodnění každého subjektu by mělo
být spravedlivě přiměřené velikosti přímého dopadu opatření na jeho ekonomickou
situaci.
S paní ministryní souhlasím, že
nápad žalob o odškodnění nemusí dosáhnout katastrofických rozměrů. Ale přesto
její přístup k této problematice navozuje různé otázky, především po
reálnosti jejích představ o dopadech vládních opatření na ekonomiku a do
sociálních poměrů občanů, dále o úrovni jejího přehledu o situaci
v resortu a tedy o uskutečnitelnosti vyhlášených záměrů. Žaloby podle
odškodňovacího zákona se prvostupňově podávají u okresních soudů, příslušných
podle sídla úřadu, jenž odmítl poskytnout odškodnění. Jejich nápad rozhodně nezasáhne
plošně celou soustavu soudů. Nejspíš dopadne hlavně na tři pražské obvodní soudy. Ty jsou poměrně malé a nedisponují zástupy
trestních soudců. Není vůbec jisté, že by bylo možné provést změnu
přidělení agend jednotlivých soudců
v takovém rozsahu, aby se zvládlo odškodňovací řízení a současně nedošlo
ke katastrofickému zpomalení trestního řízení. Poměry se mohou lišit soud od
soudu a úvahy o řešení stavu přetížení mohou být v tuto chvíli jen
hypotetické. Paní ministryně by mohla zasáhnout pouze zprostředkovaně přes
jednání s předsedy postižených soudů.
Paní ministryně se ale dotkla i
otázky, která přesahuje rámec současné situace, a to přiměřenosti počtu soudců
potřebám státu. Její poznatek, že máme v poměru k počtu obyvatel více
soudců než Spolková republika Německo, není novinka. Srovnávací šetření poměrů
v Evropě proběhlo již v době, kdy
v čele Nejvyššího soudu ČR stála Iva Brožová. Při posuzování na základě
počtu soudců na 100 tis. obyvatel je na tom Česká republika hodně špatně. Je
zajímavé, že stejně jsme na tom s počtem vězňů. Vzniklo podezření, že
vydržováním přebujelé soudcovské komunity dochází k bezuzdnému plýtvání
státními prostředky. Ale vyslovením podezření to skončilo, dále nikdo nešel.
Pokud se skutečně plýtvá, odpovědní činitelé nepovažují za potřebné to
napravit. Však z peněz daňových poplatníků krev neteče. Není mi ale známo,
že by někdo zkoumal poměr počtu soudců a napadnuvších žalob u nás a ve
srovnávaných zemích. Takový průzkum by ozřejmil, zda jsou naši soudci přiměřeně
vytížení, či zda je jejich pracovní výkonnost nižší než u jejich kolegů
v jiných státech. Pustit se ale do zkoumání přiměřenosti počtu soudců s náznakem úvah, že by případně mohlo
dojít k zeštíhlení justice, by bylo totéž jako strkat hlavu do sršního
hnízda. To si žádný ministr spravedlnosti nedovolí.
Závažnějším problémem, přesahujícím
rámec současné situace, jehož se paní ministryně dotkla, jsou hranice soudcovské nezávislosti.
Sebevědomé prohlášení Marie Benešové, že v případě potřeby přesune soudce
odněkud někam jinam na jedné straně svědčí o jejím nadhodnocujícím dojmu o
vlastní pravomoci, ale současně má
racionální jádro: ministr spravedlnosti je nejvyšším úředníkem státní správy
soudů a předsedové soudů jsou mu jako
úředníci státní správy soudů podřízeni. Pokud považujeme sestavení
rozvrhu práce soudu za správní úkon, pak by soudci museli přistoupit na to, že
ministryně by mohla případně předsedům soudů uložit, aby rozvrhy práce upravili
podle jejích představ. Avšak je zřejmé, že soudce takové pojetí pravomoci
ministra při výkonu státní správy soudů vůbec nenapadá. Zřejmě jsou přesvědčeni,
že jakékoli jednání soudce lze podřadit
pod pojem soudcovského nezávislého rozhodování. Připustíme-li takový výklad
soudcovské nezávislosti, státní správa soudů se stane nesmyslným prázdným pojmem. Řízení úkonů státní správy
bez respektování vztahu nadřízenosti a podřízenosti by bylo nefunkční.
Paradoxní ovšem je skutečnost, že i ministerstvo
vyznává zásadu, že soudce je ve svém jednání nezávislý za jakýchkoli okolností,
a proto nemůže být volán k odpovědnosti za zlé skutky. Jako příklad uvádím
rozhodnutí paní ministryně o zamítnutí mého podnětu ke kárnému řízení
s předsedkyní kárného senátu Nejvyššího správního soudu, která účelovou selekcí
listinných důkazů vytvořila předpoklady pro smířlivé, pro kárně žalovanou
příznivé, vyhodnocení kárné žaloby. V daném případě jsem
v prvé etapě nabídl listinné důkazy ke kárné žalobě kárnému žalobci, jímž
byl sám předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal. Vzkázal mi písemně po
panu místopředsedovi Romanu Fialovi, že kárnou žalobu již odeslal, a proto mi
doporučuje, abych listiny zaslal přímo na Nejvyšší správní soud. Učinil jsem
tak. Jeho dopis jako projev vůle kárného žalobce jsem přiložil.
Kárný žalobce žaloval kárně žalovanou
za to, že rozhodla v nějaké věci, i když ji ve vztahu k ní Ústavní
soud uznal za podjatou a vrchní soud jí případ odebral. V listinách, jež
jsem soudu zaslal, byla mimo jiné stížnost na nakládání s dvěma svědky
z daleké Dunajské Stredy, na jejichž výslech paní soudkyně zapomněla a poslala je domů s tím, že do protokolu
nechala zapsat, že strany neměly o jejich výslech zájem. Strany ovšem možnost k vyjádření názoru
vůbec nedostaly.
Do podkladů pro posouzení žaloby
soudci kárného senátu předsedkyně senátu zařadila výlučně listinné důkazy, jež
byly pro kárně žalovanou příznivé. Bylo mezi nimi například vyjádření státní
zástupkyně, která je přímo kamarádkou paní kárně žalované, čili šlo o projev
přátelství, vykonaný z moci úřední. Soud vyhověl kárnému žalobci jen
částečně: místo navrženého půlročního krácení platu uložil jen čtvrtletní. Předsedkyně
senátu přinejmenším ovlivnila pohled soudců na paní kárně žalovanou v její
prospěch zastřením nepříznivých poznatků o jejím jednání. Aktivně jí pomohla. V
odůvodnění rozsudku se o paní kárně žalované hovořilo pouze jako o svědomité,
svrchovaně spravedlivé soudkyni. Ani slovo o tom, že právě probíhá projednávání
žádosti o povolení obnovy procesu odsouzeného, jehož odsoudila s použitím
pachové stopy jako důkazu k vysokému trestu za zločin, spáchaný někým úplně jiným, a postižený část trestu
odpykal.
Na rozhodování kárného senátu se
vztahuje zásada soudcovské nezávislosti. Ale předsedkyně senátu sama o sobě rozhodovací
pravomoc nemá, nemůže proto požívat výsadu beztrestné nezávislosti. Výběr
podkladů pro jednání kárného senátu proto považuji za správní úkon, na který se
nevztahuje výsada beztrestnosti jako na nezávislé soudcovské rozhodování.
Ministerstvo má ale názor stejného druhu, jaký mají někteří soudci na záměr
paní ministryně přesouvat soudce. Projevilo se to například v rozhodnutí o
mém podnětu ke kárnému řízení s výše zmíněnou předsedkyní kárného senátu.
Vedoucí oddělení justičního dohledu ministerstva Ivana Borzová mě
z pověření paní ministryně vyrozuměla,
že podnětu nevyhoví. Poučila mě, že to, co označuji za administrativní
postup, je ve skutečnosti procesním
postupem soudce ve věci a „…ani podnětem
k zahájení kárného řízení se nelze domáhat toho, aby orgány státní správy
soudů přezkoumávaly správnost postupu soudu při výkonu jeho nezávislé
rozhodovací pravomoci“.
Paradoxně právě v této době leží
na ministerstvu další podnět k zahájení kárného řízení s výše
zmíněnou kárně žalovanou soudkyní. Její provinění má spočívat v tom, že
nezajistila eskortování vězněného obžalovaného k zahájení hlavního líčení,
ač o účast měl zájem, ale kvůli jeho nepřítomnosti vyloučila jeho věc do
samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila (samo
rozhodnutí o zastavení stíhání nenapadám). V dalším průběhu pak sloužil
jako svědek obžaloby proti původně spoluobžalovaným. Jeho vytržení
z kolektivu spoluobžalovaných působí potíže v pokračujícím soudním
řízení. S ohledem na výše zmíněné vysvětlení Ivany Borzové musím očekávat,
že paní ministryně pojme opomenutí zajištění účasti vězněného obžalovaného při
hlavním líčení a následné vyloučení věci do samostatného řízení jako úkon v
soudcovské nezávislosti, a tedy beztrestné jednání.
Běda obviněným, které budou soudit
soudci, přesvědčení o své absolutní nezávislosti a beztrestnosti dokonce i při
provádění pomocných úkonů správní povahy.
Kritici záměru ministryně
spravedlnosti využít pravomoci hlavy státní správy justice zastávají stejně
jako ona sama názor, že soudce je v rozhodování absolutně nezávislý, ať
dělá cokoli, a nemůže být volán k odpovědnosti za jakékoli pochybení.
Vedou tak soudce k přesvědčení o právu na beztrestnou libovůli. Jako laik
si myslím, že je na místě chránit soudcovskou nezávislost při vyhodnocování
důkazů, speciálně v trestním řízení při rozhodování o vině a trestu, ale
absolutní, bezbřehá beztrestná nezávislost je pro společnost nebezpečná. Je na
místě vytýčit hranice soudcovské nezávislosti, a o to by se měla paní
ministryně zasadit, neboť její neurčitost oslabuje také její pravomoc nejvyšší
představené státní správy justice.
========================================================================
Blíží se vydání
„papírové“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389 . Knihu jsem zasvětil památce
dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků
, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním
řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé
„škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze
s iniciálami. Kniha bude dostupná v knihkupectvích nebo přímo u
vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz.
Žádné komentáře:
Okomentovat