Vyšlo
na České justici 19.4.2019
Některé servery přinesly v těchto dnech zprávu, že předseda Nejvyššího soudu ČR
podal kárnou žalobu na soudkyni zlínské pobočky Krajského soudu v Brně
Ivetu Šperlichovou.
Oficiální důvody nejsou známy, podle dohadů mělo její provinění spočívat
v tom, že soudila a rozhodla v kauze, v které obžalovaní vznesli
námitku podjatosti proti ní .
Zpráva mě překvapila, protože Pavel Šámal obvykle odmítá zabývat se
kárnými návrhy. Jednak tvrdí, že jeho soud není personálně vybaven na
prověřování kárných podnětů, ale hlavně hlásá teorii, že kárným žalobcem má být
primárně předseda soudu, který je přímým nadřízeným napadeného soudce. Nedbá
toho, že jeho předchůdkyně Iva Brožová při stejném nevyhovujícím vybavení soudu
občas pohnala před kárný senát soudce z nižšího patra soustavy, a zákon
č.7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců neříká nic o
přednostní věcné příslušnosti kárných žalobců, bezprostředně nadřízených
provinilci. Soustava kárných žalobců je pyramidální a každý předseda soudu je
kárný žalobce vůči všem soudcům, kteří působí u jeho soudu a pak také u všech
soudů nižšího stupně v obvodu jeho působnosti.
O místní a věcné příslušnosti předsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Šámala jako
kárného žalobce nemohou být pochybnosti: podléhají mu všichni soudci v ČR. Důvod
k překonání obvyklé neochoty zabývat se kárným podnětem je jednoznačný:
pan předseda Nejvyššího soudu ČR vyhověl návrhu ministra spravedlnosti Jana
Kněžínka. Ten na něj přenesl vlastní odpovědnost kárného žalobce, jemuž 24.
dubna 2019 marně vyprší subjektivní lhůta k podání kárné žaloby.
Zpráva o kárném stíhání paní soudkyně Šperlichové, bývalé horlivé členky
KSČ, jistě potěší řadu lidí, do jejichž osudů neblaze zasáhla. Kromě nich
potěší i další „zákazníky justice“, kteří si z jakýchkoli důvodů stěžují
na beztrestnost soudcovské svévole: konečně aspoň na jednu hříšnici došlo.
Ve skutečnosti tento případ odhaluje míru bezbrannosti občanů proti
individuálním selháním soudců. Především je výjimkou mezi mnoha podněty, z nichž
většina se ke kárnému soudu nedostane.
Pravidlem totiž je buď jejich úplné ignorování kárnými žalobci nebo jejich
odmítání pod nejrůznějšími, často přímo hloupými záminkami. Podle zkušeností občanských
aktivistů soustava kárných žalobců téměř vždy zaujme postavení „obrany hradu“
proti útočníkům z řad občanské chátry.
Na přístupu kárných žalobců k chování soudkyně Ivety Šperlichové je
přímo úděsná délka cesty od prvního z celé kontinuální řady kárných
podnětů až k podání kárné žaloby.
První podnět k jejímu stíhání jsem totiž podal 30. července 2017
kárnému žalobci Robertu Grygovi, předsedovi Vrchního soudu v Olomouci.
Nepřímo mě k tomu podnítil novinář Luboš Xaver Veselý, který zveřejnil zvukový
záznam jejího monologu na poradě senátu. V něm se vyjadřovala jako o mladé
hulákající krávě o matce obžalovaného,
která při veřejném zasedání soudu po pěti letech marného úsilí o zvrácení
synova rozsudku nezvládla emoce a opustila soudní síň. Paní soudkyně ji tehdy
potrestala pokutou 3.000 Kč a přikázala justiční stráži, aby odcházející dámu
vyvedla z budovy. Usnesení o pokutě vzala ale ihned zpět a
s neoprávněným příkazem si justiční stráž poradila: doprovodila dámu do
kavárny v přízemí soudní budovy. Byl jsem přítomen incidentu a mám
z něj zvukový záznam, který tvrzení o hulákání vyvrací.
Dále pak paní soudkyně o
obžalovaných mluvila jako o lidském odpadu a jejich obhájce tupila urážlivými
slovy. Používala při tom i vulgární
výrazy a na konci monologu vyprávěla oplzlý vtip. Znám osobně „hulákající
mladou krávu“, která je o něco málo starší než paní soudkyně a je to důstojná
dáma, úspěšná podnikatelka. Ostatní napadené jsem poznal náhodně až později.
Sledoval jsem pak jejich trestní řízení přímo v soudní síni, takže mám
nezávislou představu o oprávněnosti jejich nářků na její chování.
Sama okolnost, že někdo potají nahrál její monolog a umožnil jeho
zveřejnění, naznačuje možnost, že alespoň nějaké části pracovníků soudů připadá
její chování nepřijatelné.
Jsem přesvědčen, že soudce, jehož myšlení ovládají výše zmíněné postoje k
obviněným a jejich obhájcům, je chronicky podjatý, a nelze od něj očekávat
nestranný přístup k obviněným. Proto by vůbec neměl soudit.
Kárný žalobce Robert Gryga kárný podnět odmítl s tím, že kárný soud
by nezákonně pořízený zvukový záznam jako důkaz nepřijal. Následovaly pak různé
aktualizace, které si kární žalobci přehazovali jako horké brambory. Posléze
jsem navrhl ministrovi spravedlnosti Janu Kněžínkovi, aby nechal přezkoumat
způsobilost paní soudkyně k výkonu funkce. Je to jinak příjemná dáma,
takže mi je líto, že jsem musel učinit tento tvrdý krok, ale více lituji
obžalované, kteří se dostávají do jejích rukou. Pan ministr se ale možná
podnětem vůbec nezabýval a zřejmě nestihne jeho vyřízení do konce subjektivní
procesní lhůty, která vyprší 24.dubna 2019. Neochota řešit kárné podněty
ostatně obecně patří k typickým projevům jeho přístupu k využívání
pravomoci ministra.
Šťastnější byl osud kárného podnětu, který podala společnost Vltava
holding a.s. v listopadu r.2018. Úspěchu těchto stěžovatelů zřejmě
napomohl neúmyslně Ústavní soud, který paní soudkyni uznal za podjatou a přiměl
tím Vrchní soud v Olomouci, aby jí odebral daný případ.
Ministr spravedlnosti má silnější postavení jako kárný žalobce než
předseda Nejvyššího soudu, neboť jeho kompetenci podléhají také všichni státní
zástupci. Janu Kněžínkovi nic nebránilo,
aby rozhodl o tomto pozdějším podnětu, ale dal přednost přenesení odpovědnosti
na Pavla Šámala. Je ovšem možné, že tím předešel zmaření podání kárné žaloby
z důvodu propadnutí jeho subjektivní procesní lhůty. Ta běží od okamžiku, kdy se kárný žalobce doví o
podezření na kárné provinění a předseda Nejvyššího soudu ČR se patrně o případu
dověděl až z podání ministra spravedlnosti.
Od 30. července 2017 soudkyně Iveta Šperlichová soudila nerušeně dál. Je
možné, že do současnosti poškodila několik dalších obžalovaných navíc
k těm, jichž se týkaly výše zmíněné podněty. Narostl také výčet „hříchů“,
jež jsme jí postupně vytýkali. Zde je jejich přehled:
1/ Zachovala se nepřiměřeně k matce odsouzeného, která neunesla napětí
a opustila soudní síň. Při poradě senátu pak o ní mluvila jako o „hulákající
mladé krávě“.
2/ Nezajistila eskortu pro recidivistu Romana Šulyoka ( se součtem trestů
22 let)k zahájení hlavního líčení, ač měl zájem se zúčastnit. Pro nepřítomnost
vyloučila okamžitě jeho věc do samostatného řízení, v němž jeho trestní
stíhání zastavila. Používala ho pak jako útočného svědka proti obžalovaným J.L.
a L.L.
3/ Na poradě senátu hovořila potupně kromě „mladé krávy“ také o
obžalovaných a jejich obhájcích. Pochvalovala si, jak dobře se pracovalo
soudcům za předlistopadového režimu.
4/ Předvolala dva svědky z Dunajské Stredy, na které zapomněla a
nevyslechla je. Poslala je pak domů a do protokolu z hlavního líčení
uvedla, že strany neměly o jejich výslech zájem. Stran se ovšem nikdo na jejich
zájem neptal, ani se ptát nemohl, protože rozhovoru paní soudkyně se svědky po
ukončení hlavního líčení se strany nezúčastnily.
5/ Bez ohledu na podané návrhy na její vyloučení pro podjatost
pokračovala ve vedení hlavního líčení a vyloučila věc obž. Jana Šulyoka do
samostatného řízení. Ještě po rozhodnutí Ústavního soudu o její podjatosti
pokračovala v jeho řízení a vynesla rozsudek.
6/ V průběhu hlavního líčení opakovaně porušovala právo obžalovaných
vyjadřovat se k důkazům tím, že se vměšovala do jejich výkladu, popř.
odebírala slovo. Současně se chápavě usmívala, když recidivista Roman Šulyok
v postavení svědka urážel obžalované a nijak se nesnažila mu v nevhodném
počínání zabránit.
Z celého příběhu je zřejmé, že kárným žalobcům od předsedů nižších
soudů až po ministra spravedlnosti jsou osudy obětí soudcovské svévole zcela
lhostejné. V tomto případě se snad obětem podjatosti soudkyně Ivety
Šperlichové dostane zadostiučinění jejím aspoň symbolickým potrestáním, ale ve
stovkách dalších případů se postižení žádné ochrany nedovolají.
Žádné komentáře:
Okomentovat