NEVSTOUPÍŠ DVAKRÁT…

Přísloví „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“ vyjadřuje skutečnost, že život je řetěz nepřetržitých změn. O jeho platnosti se od 23. dubna 2019 začali přesvědčovat obžalovaní u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně v trestním řízení soudním, které probíhá znova od začátku po odebrání případu „soudkyni OLO“, tedy Ivetě Šperlichové , uznané Ústavním soudem za podjatou. Původní kauze a paní soudkyni zvlášť jsem v loňském roce věnoval několik článků, z nichž by k základní orientaci nejlépe posloužily dva: „Lidský odpad čeká na rozsudek“ a „Spravedlnost podle soudkyně OLO“, dostupné na mém bloggu.

Ústředními postavami jsou dvě bratrské dvojice „Rošťáci“ Roman a Jan Šulyokové a „Slušňáci“ Ladislav a Jan Lebánkovi, které se od sebe navzájem výrazně liší zejména stavem trestního rejstříku. Zatímco „Slušňáci“ jsou bezúhonní, „rošťák“ Roman Šulyok je recidivista s „našetřenými“ tresty v úhrnné výši 22 let odnětí svobody a ani Jan není zcela bezúhonný. „Slušňáky“ doplňuje „kompars“ různých pomocníků a důchodce Jozef Kajaba, bývalý slovenský policista, jako domnělý zprostředkovatel dodávek tabáku. Nevýznamnou roli „komparsu“ na straně Romana Šulyoka hraje jeho mladší bratr Jan. S jednotlivci čelí obžalobě společnost Vltava Holding a.s.

Mezi zájmy „Rošťáků“ a „Slušňáků“ v tomto řízení jsou nezhojitelné  rozpory, čili každý z nich má dva protivníky: žalobce a spoluobžalované.

Spouštěčem soudního řízení je obžaloba státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze Ivy Bicanové. Je to neobvyklý zmetek, v němž se do referátu o výpovědi jednoho ze „Slušňáků“ dostala část výpovědi obv. Romana Šulyoka z přípravného řízení. V době, kdy se mi obžaloba dostala do rukou, objektivní procesní lhůta pro podání kárné žaloby na autorku již vypršela.

Základem obžaloby je podezření, že obžalovaní měli mít v úmyslu vyrábět padělky cigaret Marloboro a s tím úmyslem se pokoušeli zprovoznit výrobní a balicí linku, kterou „Rošťáci“ přivezli  do skladu „Slušňáků“ v Lůžkovicích. Kdyby se jim záměr zdařil, výrobou a prodejem cigaret z nezdaněného tabáku by jim vznikl prospěch na úkor státu krácením spotřební daně a společnost Philips Morris by utrpěla škodu zneužitím značky. Zprovoznění se jim nedařilo a jejich úsilí ukončila policie a celníci v neděli 26. srpna 2012 vpádem do skladu, při němž zatkli celý „kompars“. V této souvislosti stojí za zmínku popis způsobu nakládání policistů se zatýkanými, který podal jeden z obžalovaných řemeslníků. Tehdy 64letý diabetik vypověděl, že dostal kopanec do břicha, byl bit a skončil na zemi. K výslechu šel ve 4 ráno a v 6 jej odvezli do nemocnice, když jej policie odmítla přijmout ve zbědovaném stavu do cely předběžného zadržení.

 „Slušňáci“ daň z tabáku okamžitě zaplatili, i když tvrdí, že tabák pouze nevědomky skladovali. Oficiálním důvodem pro snahu o zprovoznění linky byl záměr Romana Šulyoka prodat ji na Ukrajinu. Povinnost zaplacení spotřební  daně za tabák může splnit dopravce, skladovatel nebo nabyvatel. Její zaplacení „soudkyně OLO“ vyhodnotila jako  účelový úkon k odvrácení trestní odpovědnosti. Výši vypočítané daňové povinnosti vedla v rozsudku nadále jako škodu, jejíž velikost určuje právní kvalifikaci trestného činu. Při uznání nulové škody by posunula hranici ukládaných trestů směrem dolů a také by ztížila legalizaci odposlechů. Je to varovný příklad: ze zaplacení daně nevzniká obviněným žádná výhoda, naopak poskytli bona fide důkaz proti sobě. Navíc přichází o peníze, které by možná nakonec zaplatil skutečný majitel tabáku, kdyby se policie obtěžovala jeho vypátráním.

„Řeka“, do které obžalovaní vstoupili 23. dubna, se hodně liší od té původní. Soudí se ve stejné soudní síni jako původně, ale dost věcí se změnilo. Především mezi obžalovanými na lavici obžalovaných chybí „otec projektu“  Roman Šulyok. „Soudkyně OLO“ vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm jeho trestní stíhání zastavila. Žalobce Petr Matoušek se neodvolal. Protože o jeho vyloučení do samostatného řízení a o následném zastavení trestního řízení „soudkyně OLO“ rozhodla před rozhodnutím Ústavního soudu o její podjatosti, na rozdíl od svého bratra zůstal mimo hru. Společnost Vltava holding a.s. sice napadla její rozhodnutí podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, ale po několika měsících od jejího podání na něj nikdo nereagoval.

Do samostatného řízení vyloučila také  věc jeho bratra Jana, jehož odsoudila až po vydání nálezu Ústavního soudu. Vyneslo jí to kárnou žalobu a Vrchní soud v Olomouci zrušil obě její výše zmíněná rozhodnutí. Proto Jan Šulyok sedí znova na lavici obžalovaných.

Odlišná je atmosféra v soudní  síni. Žoviální předseda senátu pozorně naslouchá výpovědím obžalovaných a nestresuje je vpády do jejich výkladu, pokud vypovídají spontánně a souvisle. V případě nutnosti jim taktně pomůže otázkami, když je zřejmé, že jim udržení nitě výkladu činí potíže. K dobrému dojmu přispívají i obě přísedící, které na rozdíl od různých svých kolegyň od jiných soudů neztratily dar řeči a dokonce ani neusínají. Po předsedově levici září jako vycházejí slunce načechraným účesem dáma, která se výraznýma velkýma očima přímo vpíjí do vyslýchaných obžalovaných a téměř ke každému má jednu nebo i více otázek, které nejsou vždy příjemné, ale jsou vždy k věci. Četností otázek zastiňuje žalobce s náskokem.  Přísedící po předsedově pravici ji vhodně vyvažuje, neboť je tmavovlasá a otázky sice  položila jen dvě, ale i to je více než obvyklá nula.

Žalobcem stejně jako v minulosti je státní zástupce ze zlínské pobočky Krajského státního zastupitelství v Brně Petr Matoušek, který sice změnil účes tak důkladně, že jsem si nebyl jist jeho totožností, ale chuť dostat obžalované do tepláků jej neopustila. Nicméně velkou aktivitu nevykazuje.

Za zmínku stojí, že poškozená společnost Philip Morris vyslala jako zmocněnkyni k zajištění svých práv advokátku Karin Pomaizlovou. Není to jen tak leckdo.  Karin Pomaizlová, partnerka Taylor Wessing Praha, byla v celosvětovém žebříčku World Trademark Review 1000 pro rok 2018 ohodnocena druhým místem za vynikající servis při poskytování kompletního právního servisu v oblasti ochranných známek. Zájmy svého klienta hájí v tomto řízení častými otázkami velmi důkladně, až nepříjemně. Četností otázek daleko předčila státního zástupce.

Obžalovaní při výsleších vypovídali v podstatě totéž, co  v původním řízení. Poněkud se odchýlil spolupracující obviněný Jiří Uhřík, který projevil nevídanou velkorysost prohlášením, že šest milionů Kč, o které ho údajně měli připravit „Slušňáci“, již „neřeší“. Mimo to ho do rozpaků přivedli někteří obhájci, kteří chtěli vědět, jaký obsah má jeho doznání, podmiňující přiznání statusu spolupracujícího obviněného, tedy k čemu se vlastně doznává.

Více než dříve vyvolaly výpovědi obžalovaných dojem, že toto řízení je další ukázkou procesů, jimiž policisté a s nimi souznící žalobci, trpcí posedlostí za každou cenu prokázat vinu, zbytečně zatěžují soudy a v krajním případě přispívají k přeplňování věznic.

Příkladem je případ důchodce Jozefa Kajaby, bývalého slovenského policisty. Se „Slušňáky“ jej pojí mnohaleté osobní přátelství. Podniká jako poradce a zprostředkovatel obchodů. Policie si jej vytipovala jako obstaravatele tabáku pro údajně připravovanou výrobu cigaret. Odposlouchávala jej a když mluvil o rýži, vykládala to jako řeč o tabáku, když mluvil o čemkoli jiném, byly to komponenty, potřebné pro výrobu cigaret. Na tomto základě byl obžalován. Mimo Lebánků jej nikdo z obžalovaných nikdy neviděl a žádné důkazy o jeho úloze v obstarání tabáku se nenašly. Soudkyně „OLO“ jej proto nepravomocně zprostila obžaloby. Protože ale její rozsudek jako by nebyl, usedl znova na lavici obžalovaných.

Rozpaky vzbuzuje obžalování „komparsu“. Nechápu, proč žalobce žaluje řemeslníky, kteří se nechali najmout k uvedení zařízení na výrobu cigaret do provozu pod legendou, že je mají připravit na předvedení ukrajinskému zájemci  o jeho zakoupení. Přesvědčení, že chtěli umožnit nezákonnou výrobu napodobenin značkových cigaret, žije pouze v chorých myslích policistů a žalobce, ale není ani náznak, že obžalovaní skutečně sledovali tento cíl. Platí to i o ostatních příslušnících „komparsu“.

Díky nedůslednosti policie řízení trpí důkazní nouzí ve vztahu k původu a vlastnictví nalezeného tabáku. Orgány činné v trestním řízení včetně soudkyně „OLO“ jej považují za majetek Lebánků. Podle nich jedině oni mohli nákup financovat. K jejich škodě vykládají zaplacení spotřební daně, jímž projevili odpovědnost skladovatele nezdaněného tabáku. Jiný důkaz ale chybí. Přitom při příjezdu kamionu a doprovodného osobního vozidla na překladiště byli na místě přítomni celníci. Nafotografovali vozidla a tváře osob, ale nezkontrolovali osobní doklady, doklady od vozidel a nechali je odjet. Až to působí dojmem, že celníci na kamion sice čekali, ale stačilo jim ke spokojenosti pouze zjištění, že tabák po přeložení putoval do Lůžkovic.  Nikdy se nezjistilo, odkud kamion přijel, kde tabák naložil, kdo objednal a zaplatil zboží i přepravu.   Ať přijel kamion odkudkoli, je velmi pravděpodobné, že projel mýtnými branami, takže bylo možné jej vystopovat. Působí to dojmem, že důkazní nejistota se orgánům hodila, protože jim umožnila postupovat proti Lebánkům podle zásady „in dubio contra reo“.

Po prvních dvou dnech obnoveného hlavního líčení obžalovaní a jejich obhájci projevovali spokojenost s výměnou senátu a na své vyhlídky nahlíželi s mírným optimismem. Nezbývá, než  je upozornit, že žoviální chování soudce není automaticky předpovědí zprošťujícího rozsudku, zvlášť když o něm hlasují také přísedící, do jejichž hlav nevidíme. Připusťme ale, že cesta k případnému odsouzení bude aspoň méně bolestivá než v minulém procesu. I to je plus.