Dravý, bezohledný, všeničivý populismus patří k
nejodpornějším nástrojům uchazečů o politickou moc. Na lidskou bídu a neštěstí
bližních při cestě nahoru ctižádostivci obvykle nemyslí. Úspěch má pro ně větší
váhu než všechna bída světa.
Platí to i o způsobu, jakým se na Hrad šplhal Miloš Zemana.
Rozdával sliby, jež chtěla slyšet lůza. Pokrytci, kteří se aspoň někdy modlí “odpusť
nám naše hříchy…” ve své životní praxi odpouštějí provinění pouze sami sobě, Proto
horují pro nemilosrdné trestání, odpouštění je jim cizí. Samozřejmě jásali vstříc Miloši Zemanovi, když
se v předvolebním projevu nabubřele vzdal pravomoci udílet milost, ač naše
právo s možností vzdání se části pravomoci prezidenta republiky nepočítá. Je to
zvláštní způsob jednání: domáhat se funkce, jejíž Ústavou vymezenou pravomoc
hodlá uchazeč vykonávat jen zčásti, tedy chce být špatným sluhou. Zatímco
Václav Klaus vymyslel složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jenž
celkem úspěšně zabraňoval udílení t.zv. “podivných milostí”, náš současný pan prezident
vydal žadatele o milost znova na pospas úředníkům ministerstva spravedlnosti. Jeho
předchůdce jim tuto agendu odebral. Ve srovnání se sdílením pravomoci
prezidenta a ministerstva spravedlnosti v éře Václava Havla se výskyt “podivných”
milostí nezvýšil, naopak jich ubylo. Miloš Zeman se tedy znova pustil
vyzkoušenou špatnou cestou a mimo to nastavil podmínky pro vyhovění žádosti o milost
tak, aby na ně dosáhli pouze lidé, jimž udělená milost k návratu do normálního
života už moc nepomůže. Zatím omilostnil pouze dva žadatele.
Udělení milosti je výkonem trestního práva jen formálně.
Obsahem je prezidentská milost aktem milosrdenství, odpuštění a také darováním radosti
a štěstí. Příjemci jsou sice pachatelé trestné činnosti různé závažnosti, ale
jejich trestný čin a následné potrestání jsou neštěstím také pro ně a s nimi
pro zcela nevinné jejich blízké. U mnohých jsou jejich činy vybočením z
obvyklého chování, k němuž je dotlačily nezvladatelné vnější okolnosti. A mezi
žadateli jsou zcela jistě i nespravedlivě odsouzení, kteří se z jakýchkoli
důvodů nedomohli standardním postupem trestního řízení nápravy svého osudu a bezúspěšně
vyčerpali všechny v úvahu přicházející opravné prostředky.
O tom, že justice občas pošle za mříže nevinného člověka,
či že uloží nepřiměřený trest, že nepřipustí nápravu zjevně vadného řízení, není
pochyb: jsou doloženy vzácné případy opožděného prokázání neviny. Je jich velmi
málo též proto, že justice používá postupy, jež činí nápravu omylů téměř
nemožnou: neprolomitelnost soudního rozhodnutí je Zlatým teletem nejen soudců,
ale i populistických politiků. Možnost, že někdo strádá bez zavinění, je nedojímá.
Naproti tomu spolek Šalamoun razí zásadu, že stát, jehož
justice občas selhává, má mít pojistný ventil pro nápravu třeba i nesystémovým
opatřením. Ventilem může být právě milost prezidenta republiky.
Václav Klaus byl velmi skoupý, ale přesto omilostnil 412
nešťastníků. Překonal jej Václav Havel s 1.848 milostmi. Srovnání s Gustávem
Husákem, který jen v r.1988 udělil 2.028 milostí, sice stojí jako zajímavost za
zmínku, ale bylo by zavádějící, protože velká část z nich se týkala emigrantů,
kteří měli zájem o narovnání vztahu s vlastí.
Na obranu Miloše Zemana a do jisté miry i Václava Klause
připouštím, že milost prezidenta republiky je nástroj subjektivní a
nesystémový, snadno zneužitelný, který někteří jeho kritici považují za
pozůstatek právních zvyklostí habsburské monarchie. Prezidentovy rozpaky nad
jednotlivými žádostmi by mohl odstranit řádně odůvodněný příkaz soudům, aby se
žadatelovou věcí znova meritorně zabývaly. Ale prezident k tomu nemá pravomoc. Kdyby
o ni stál a začal o její získání usilovat, určitě by narazil na odpor politiků.
Myšlenka na jakékoli rozšíření pravomoci prezidenta republiky je jim nepřijatelná, ač obecně vyplývá ze skutečnosti,
že zvolení přímou volbou posiluje jeho
postavení.
Miloš Zeman daroval od nástupu do úřadu štěstí pouze dvěma
strádajícím. Zřejmě se nestydí za to, že je hlavou státu, v jehož věznicích se
nachází neurčitelný počet občanů, jejichž odsouzení je výsledkem justičního
přehmatu, a pomoci se nikde nedovolají. Proto se vzdává nástroje, jímž by mohl
nepříznivý obraz státu aspoň trochu retušovat. Konec jeho mandátu se blíží a s
ním pravděpodobnost, že vejde do dějin jako nejméně slitovný prezident od pádu
totalitního režimu. Bude to prvenství, o které není co stát. Ve vztahu k justici
obecně a k milostem zvlášť se prezidentova politika míjí se zásadou jím nepochybně váženého Tomáše
Masaryka, že politika se má dělat sub
speciae aeternitatis.
Žádné komentáře:
Okomentovat