Tímto
příběhem jsem se zabýval v článku
„Odskočil si pro cigarety, vrátil se za 21 měsíců“ již v listopadu r.
2014, kdy vůbec nebylo jasné, jak se vyvine. Vracím se k němu, protože je
ukázkou toho, jak může slepá náhoda ve spojení s mocí trestních orgánů
zatočit s lidským osudem, a mimo to se týká vskutku nevšedního trestního
procesu.
Pro
hrdinu mého příběhu, Rudika Avlastimova, vše začalo 27.dubna 2011, kdy si
v doprovodu matky a psa vyšel koupit cigarety. Zastavila u nich policejní
hlídka, která jej vyzvala k předložení dokladů. Protože je u sebe neměl,
odvezli jej na služebnu za účelem ověření identity. Domů se vrátil po 21
měsících vazby. Policii se tehdy hodil jako chybějící třetí k dvojici jeho
vzdálených bratranců Georgi a Levana Papiašvili, právě zadržených kvůli
podezření ze spáchání dvou bankovních loupeží se zbraní v ruce. Kdyby
vyšel z domu o něco dříve nebo později, do hledáčku policie by se zřejmě
vůbec nedostal.
Trojici
pak čekaly neradostné zážitky z života ve vazební věznici. Prvního
rozsudku Městského soudu v Praze se dočkali 19. července 2012. Za loupež a
nedovolené ozbrojování byli odsouzeni k stejným trestům devíti let odnětí
svobody. Rozsudek byl ale zrušen Vrchním soudem v Praze pro určité vady
v dokazování. Dne 10. ledna 2013 se pak nepravomocně odsouzení dočkali
překvapení: náhle byli propuštěni na svobodu. Důvod se dověděli až dodatečně:
Vrchní soud v Praze uznal, že v řízení dochází k neúnosným průtahům a
vyhověl jejich žádostem o propuštění z vazby. Potenciálně nebezpeční obvinění,
údajně schopní použít k prosazení své vůle násilí a střelných zbraní, se
vmísili mezi nic netušící pokojné občany. Všichni tři jsou gruzínské
národnosti. Kdyby nenadále nabyté svobody využili k útěku do vlasti svých předků,
patrně by tím záležitost pro ně skončila.
Ale
neuprchli, žili pokojným životem a postavili se znova před soud. Senát předsedkyně
Mileny Němcové je ale za projevenou důvěru neodměnil: nedal se mýlit míněním
nadřízeného soudu a 7. listopadu 2013 je odsoudil znova ke stejným trestům.
Také tento rozsudek odvolací soud zrušil a vrátil k novému projednání.
Mezitím ale Milena Němcové resignovala na funkci soudkyně, protože jí hrozila
kárná žaloba kvůli průtahům. Proto došlo ke změně senátu a celé řízení muselo
proběhnout znova.
Senát
předsedy Stanislava Králíka se pečlivě vypořádal s nesrovnalostmi
v dokazování a odsoudil pouze Georgi Papiašvili za účast na jedné loupeži
k výrazně kratšímu trestu šesti let odnětí svobody. Další spoluobžalované
zprostil obžaloby. Jedna bankovní loupež tak zůstává zcela nepotrestaná. Proti tomuto
rozsudku se odvolal Georgii Papiašvili a také státní zástupce, ten ovšem
v neprospěch všech obžalovaných.
Dne 25. srpna 2015 pak Vrchní soud v Praze
senátem předsedy Zdenka Sováka zamítl odvolání státního zástupce a vyhověním
odvolání Georgi Papiašviliho vrátil pouze jeho věc k novému projednání
nalézacímu soudu.
Důvodem
odlišnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a nalézacího senátu
Stanislava Králíka od původních rozsudků senátu Mileny Němcové je rozdíl
v pečlivosti práce s důkazy. Některé byly zcela nepoužitelné, jiné
sporné. Zejména s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo nemohly soudy dospět k jiným výsledkům.
V procesu
se přihodilo několik událostí, které mu dodávají punc kuriozity. Základní
příběh je prostý: v rozpětí několika měsíců došlo v Praze
k přepadení dvou bankovních poboček. Provedení bylo vždy stejné: do
pobočky vtrhla trojice ozbrojených zakuklenců a pod pohrůžkou použití zbraně
přiměla zaměstnance banky k otevření trezoru. Po jeho vyprázdnění lupiči
rychle zmizeli. V případě druhé pobočky dorazili policisté včas na místo a
vydali se po stopách unikajících lupičů. Měli štěstí, že před prodejnou
gruzínských specialit zastihli nezamčené auto udané značky ještě s teplým
motorem. Uvnitř prodejny našli zbraně, oblečení lupičů a peníze. Zadrželi
přítomné bratry Georgi a Levana Papiašvili.
Obecnou
zvláštností procesu byly dlouhé intervaly mezi jednotlivými úkony soudního
řízení. S tím bychom se ale mohli setkat i jinde. Proces má ale své
„roztomilosti“, které skutečně běžné nejsou.
První
se přihodila již při přepadení jedné z
bankovních poboček. Lupiči sice vybrali trezor, ale přehlédli igelitovou tašku
s penězi, připravenou na odvoz do ústředí banky. Stála volně na chladničce
a obsahovalaR podstatně větší částku, než byla jejich kořist.
Další
bylo získání prvního důkazu k usvědčení Georgi Papiašvili: v okolí
pobočky volně pobíhal pes s tmavým hadrem v tlamě. Všímavý policista
mu „hadr“ odebral a ukázalo se, že to je kukla, na jejíž vnitřní straně byla
později nalezena biologická stopa s DNA Georgi Papiašvili. Policie ale
později tento cenný důkaz ztratili, takže přezkoumání biologické stopy, které
požadovala obhajoba, nebylo možné provést.
Nejvýstřednější
událostí byl svérázný pokus Erika,
bratra Rudika Avlastimova, o bratrskou pomoc při obstarání peněz na zaplacení
obhájce. Erik se vydal do Rakouska, kde přepadl a vyloupil banku. Byl ale
dopaden i s penězi a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
deseti let. Přirozeně na něj padlo podezření, že účinkoval při loupežích
s bratry Papiašvili. Byk vyslýchán jako svědek před soudem, ale podezření
se nepotvrdilo.
Jako
důkazu bylo použito biometrické vyhodnocení kamerových záznamů loupeží. Senátu
Mileny Němcové nevadilo, že mezi změřenými hodnotami a skutečnými výškami
obžalovaných jsou rozdíly až 20 cm. Posléze výslech znalců před soudem vyústil
v závěr, že biometrická měření v tomto případě nejsou jako důkaz
použitelná.
Zvláštností
byl i rozsudek senátu Mileny Němcové ze 7. listopadu 2013, který obsahoval
vzkaz odvolacímu soudu, že argumentace odůvodnění jeho rozhodnutí je
nepřezkoumatelná a soud se jí proto v určitých bodech nepodřídí. Takové
vzkazy jsou v rozhodnutích nalézacích soudů zcela výjimečné a určitě
nepodpoří chuť odvolacího soudu k shovívavosti při hodnocení
prvostupňových rozhodnutí.
Celková
bilance procesu je pro obvykle
sebevědomé nevalná, zcela nepřiměřená obvyklému sklonu orgánůpřípravného řízení
k aroganci. Za přepadení jedné z poboček nebyl odsouzen nikdo, čili
pachatelé jsou neznámí. V druhém případě je nepravomocně odsouzen Georgi
Papiašvili, ale není známo, kdo jsou jeho dva kumpáni.
Poučení
z tohoto příběhu je takové, že kdokoli se může náhodně dostat do postavení
obviněného, strávit kus života ve vazbě a žít i několik let ve stresu
z účasti na trestním řízení soudním a posléze nemusí být odsouzen.
Opakování
podobných případů nelze ani do budoucna
úplně vyloučit. Jistě by bylo možné snížit jejich výskyt vhodnou prevencí, ale
tou se nikdo nezabývá. Je to možná tím, že oběti justičních přehmatů jsou jako
skupina potenciálních voličů nepočetné, a proto z hlediska zájmů
odpovědných politiků zcela bezvýznamné. Zabývat se jimi nestojí za námahu.
Bohužel
ani se snahou o napravení zjištěných případů justičních přehmatů to nevypadá
lépe. Zlaté tele neprolomitelnosti soudního rozhodnutí je stále v plné
síle. A ti, kteří by mohli působit proti neodpovědnosti v přípravném
řízení, raději odsouvají potřebná rozhodnutí na soudy. Žijeme přece ve
Švejkolandu.
Žádné komentáře:
Okomentovat