neděle 26. července 2015

VZPOURA V PODPALUBÍ

Nezvyklá vedra otupují pozornost. Zvládnutí přívalu zpráv s příchutí senzace je obtížnější než jindy. Za clonou takových událostí, jako je například řecká krize, procesy s Lukášem Nečasaným, Davidem Rathem či Petrem Kramným nebo nehoda pendolina se úplně vytratil zájem o postup příprav nového zákona o státním zastupitelství, přestože senzace mají pouze jepičí životnost, zatímco změna zákona bude ovlivňovat životy mnoha lidí po celá desetiletí.

Práce na přípravě zákona nepochybně v tichosti probíhají a starosti, které vyvolávají v různých lidech, probublávají na povrch hladiny mediálního nezájmu jen občas. Jedním z jejich výstupů je stanovisko Městského státního zastupitelství v Praze, jemuž poskytl reklamní prostor lobbistický server Česká justice  uveřejněním článku Prototyp nesystémových změn, v němž připomínky pražských městských žalobců označil za „další šrám“, který zákon utrpěl.

Takové hodnocení se mi zdá nadnesené: v rámci meziresortního připomínkového řízení se k návrhu zákona vyjádřila všechna ministerstva, další ústřední úřady a také soudy a akademická obec. Je na ministerstvu spravedlnosti, aby se s připomínkami vypořádalo a přivedlo návrh zákona do podoby, v které jej projedná vláda před postoupením Poslanecké sněmovně. Městské státní zastupitelství v Praze je organizační složka třetího řádu, do jejíž pracovní náplně nepatří tvorba koncepcí řízení soustavy. V tlačenici připomínek jeho  stanovisko určitě nebude mít podstatný význam, pokud vůbec jaký.

Stanovisko a jeho uveřejnění Českou justicí má ale jiný význam: vypovídá o vnitřních poměrech ve státním zastupitelství. Pražští žalobci popírají potřebnost změny zákona, protože prý při aplikaci toho současného zásadní problémy nevznikají. To je velmi sebevědomé hodnocení současného stavu, odpovídající přísloví, podle něhož „každá liška svůj ocas chválí“. Dožadují se odsunutí vydání zákona až po rekodifikaci trestního řádu, ke které možná dojde až za několik let. Mimochodem: s touto připomínkou se ministerstvo spravedlnosti hravě vypořádalo v odpovědi na připomínky sněmovního Podvýboru pro justici a soudní samosprávu. Dále se pražští městští žalobci brání zrušení vrchních státních zastupitelství a zřízení tzv. speciálního státního zastupitelství pro potírání závažné majetkové a hospodářské kriminality a korupce. To jsou ale opatření, která jako  součást vládní koncepce a sněmovního tisku 1054/13 přežila z r.2013, a zůstala ve vládních záměrech po všech změnách politické reprezentace, ke kterým od r.2013 došlo. 

Požadavek reformy státního zastupitelství a jejího uskutečnění vydáním nového zákona se zrodil jako reakce na závažná selhání úřadu v minulosti a dostal se do programu Nečasovy vlády. Směr, jakým mají změny ve státním zastupitelství probíhat, pak na základě poznatků o jeho vnitřních problémech navrhlo nové vedení státního zastupitelství v čele s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem a jeho ideovými souputníky, mezi nimiž vynikla zvláště tehdejší předsedkyně Unie státních zástupců Lenka Bradáčová. Jejich představy se promítly do návrhu zákona, který v r.2013 za působení Pavla Blažka ve funkci ministra spravedlnosti prošel vládou do prvního čtení v Poslanecké sněmovně. Odtud jej stáhla exministryně Marie Benešová. Její nástupkyně Helena Válková od záměru na vydání nového zákona neutekla, ale  pustila se úplně jiným směrem. Její nástupce Robert Pelikán se pak v zásadě vrátil k původní „státnězástupcovské“ koncepci zákona a dále  ji rozvíjí.

Sebeuspokojení s úrovní práce státního zastupitelství a odpor proti připravovaným změnám, které prostřednictvím České justice pražské městské státní zastupitelství sdělilo urbi et orbi, jsou v podstatě ideovou vzpourou v podpalubí proti vrcholovému vedení státního zastupitelství. Státní zástupci mají jistě právo požívat svobody slova a projevu. Nicméně přenesením svého sporu s vedením soustavy do médií se vzdali nezávislosti na politických vlivech, kterou při jiných příležitostech naléhavě požadují.

Jejich jednání se dá rozumět také tak, že se pustili do politického boje proti svému vedení za zachování zavedených pořádků a proti nepříjemným změnám. Není to v jejich chování úplná novinka: když pražský vrchní státní zástupce Stanislav Mečl krátce po svém jmenování poslal na Městské státní zastupitelství v Praze své kontrolory, městská státní zástupkyně Jana Hercegová se vyděsila a běžela hledat ochranu do Poslanecké sněmovny, kam by své cti, nezávislosti a principů dělby moci ve státě vědomá vedoucí státní zástupkyně neměla nikdy vkročit. A ani to nebyl jediný její výstřelek.

Mimochodem: pražští žalobci svým vystoupením projevují nevděk vůči Pavlu Zemanovi, který se tvrdě zastával městské státní zástupkyně Jany Hercegové proti výtkám exministryně spravedlnosti. Důvody jejich počínání kromě lpění na starých dobrých časech, předvídatelného u bývalých předlistopadových prokurátorů, mohou být přízemní. Po přijetí nového zákona se dostanou přímo „pod knutu“ nejvyššího státního zástupce, který je bude muset vybičovat k lepším výkonům, aby prokázal účelnost zrušení vrchních státních zastupitelství. Mimo to všem krajským státním zástupcům, tedy i pražské  městské státní zástupkyni, skončí funkční období za rok od nabytí účinnosti nového zákona. Budou-li chtít dále působit ve vedoucí funkci, budou se muset podrobit výběrovému řízení, jehož výsledek nelze nikomu předem zaručit. To je nepříjemnost, bez které by se Jana Hercegová asi ráda obešla.

Uveřejnění článku a jeho výše zmíněné hodnocení jako „šrámu“ odpovídá trvalému postoji redakce České justice. Vyšlo zde několik článků k tématu zákona o státním zastupitelství. Všechny odmítají přechod na třístupňovou soustavu státního zastupitelství a zřízení „speciálu“, ani jeden nevysvětluje a neobhajuje vládní koncepci. Zatímco se mohu dohadovat důvodů vystoupení  pražských městských žalobců, o motivaci redakce k jednosměrnému postoji nic nevím.

Kromě pražských žalobců, samozřejmě zcela mimo zájem médií, vystoupil jen o pár dní dříve  s výhradami k vládnímu návrhu také tradičně tabuizovaný spolek Šalamoun, který volil podstatně odlišnou formu: na svých internetových stránkách vydal jako jeho komplexní kritiku alternativní návrh zákona. Pokud se pražští žalobci bojí následků přijetí vládního návrhu v jeho současné podobě, „šalamounského“ by se v případě jeho přijetí (k němuž nemůže dojít) měli bát několikanásobně více, protože je vůči nim podstatně nevlídnější.

„Šalamouni“ nejsou v zásadním rozporu s vedením státního zastupitelství a ministerstva v názoru na nutnost reformy státního zastupitelství, na vhodnost zrušení vrchních státních zastupitelství a na zřízení „speciálu“. V podrobnostech se ale od vládního návrhu liší způsobem, jehož uplatnění by bylo velmi nepříjemné jak pro tvůrce vládního návrhu, tak pro jeho odpůrce.

Vládní návrh sklidil nelibost některých soudců a části akademické obce pro údajnou protiústavnost definice státního zastupitelství jako soustavy justičních orgánů, určených k zastupování veřejné žaloby. Tvůrcům definice šlo zřejmě o posílení kastovního prestiže státního zastupitelství. „Šalamouni“ na něj nedbali, když státní zastupitelství uvedli jako soustavu právních služeb státu, určených k zastupování veřejné žaloby a garantujících zákonnost přípravného řízení trestního. Dále upravili vztah ministra spravedlnosti a nejvyššího státního zástupce ve shodě s většinovým evropským řešením zcela jednoznačně tak, že ministr je nadřízeným nejvyššího státního zástupce, ovšem jen v hranicích, vymezených zákonem. Proti vládnímu návrhu zavádí i pro funkci nejvyššího státního zástupce výběrové řízení. Jeho odvolání nepodmiňuje rozhodnutím kárného soudu: ponechává je na rozhodnutí vlády jako výsledku kárného řízení, proti němuž se nejvyšší státní zástupce může odvolat k Poslanecké sněmovně. Posiluje ale jeho postavení tím, že ho zmocňuje k vydávání všech podzákonných předpisů, upravujících vnitřní chod soustavy a přenáší na něj pravomoc jmenovat okresní státní zástupce. Zřizuje také speciální státní zastupitelství, nikoli však jako malou generální prokuraturu, která nepodléhá dohledu nejvyššího státního zastupitelství a může si vybírat dle vlastní úvahy kauzy, ale jako standardní útvar, podřízený dohledu. Zastupování obžaloby u vrchních soudů řeší „šalamounský“ návrh pověřením jednoznačně určených krajských státních zastupitelství se sídlem shodným se sídlem vrchního soudu, zatímco vládní návrh je svěřuje prvostupňovým krajským státním zastupitelstvím s možností přenesení úkolu na nejvyšší státní zastupitelství. Podle vládního návrhu podléhají státní zástupci pracovnímu hodnocení přímým nadřízeným jednou za tři roky a po opakovaném nepříznivém výsledku mohou být přeloženi na jiné pracoviště. Alternativní návrh počítá stejně jako zákon o státní službě s každoročním hodnocením, protože jeho autoři nevidí důvod, proč by měli mít státní zástupci měkčí podmínky než ostatní státní zaměstnanci. Místo přeložení po opakovaném záporném hodnocení následuje konec kariéry. Největší rozdíl je v úpravě kárné odpovědnosti a kárného řízení. Vládní návrh zachovává současnou bezzubou úpravu s neurčitou definicí kárného provinění a přenesením rozhodování na jednostupňové řízení před kárným soudem. Alternativní návrh obsahuje upřesněnou definici kárného provinění a zavádí dvoustupňové kárné řízení před kárnými komisemi státního zastupitelství, s možností soudního přezkumu druhostupňového rozhodnutí. Současně zavádí povinnost zahájit kárné řízení vždy, když ministerstvo spravedlnosti vyplatí odškodné za škody, způsobené občanům nesprávným postupem státního zastupitelství.

Rozdíly jsou i v postupu přechodu na nové  uspořádání. Podle vládního návrhu nejvyššímu státnímu zástupci, který bude v den nabytí účinnosti zákona ve funkci, začne běžet sedmileté funkční období. Prakticky to znamená, že bude-li ve funkci Pavel Zeman, bude mít zajištěno třináctileté funkční období. Krajští státní zástupci mají skončit za rok od nabytí účinnosti zákona, okresní státní zástupci odejdou v několika vlnách podle délky svého působení. Alternativní zákon řeší ukončení mandátů v souvislosti s nabytím účinnosti nového zákona přesně opačně: jako první do roka odejde nejvyšší státní zástupce a bude jmenován nový, který vzejde z výběrového řízení. Ten pak bude řídit další personální změny, které proběhnou v několika vlnách. Odcházející nejvyšší státní zástupce bude mít výjimku: může se zúčastnit výběrového řízení na své místo.

Státní zástupci vrchních státních zastupitelství přejdou podle vládního návrhu do stavu nejvyššího státního zastupitelství, čímž se dostanou do vyšší platové třídy. Ta jim pak zůstane doživotně, i kdyby působili na okresním státním zastupitelství. Reformu to poněkud prodraží. Podle alternativního zákona přejdou státní zástupci vrchních státních zastupitelství do stavu určených krajských státních zastupitelství, odkud budou případně postupně přemístěni dál. Zůstanou jim samozřejmě zachovány současné platy, zvýšení však nedosáhnou.

Bude jistě zajímavé sledovat, zda aspoň některé myšlenky alternativního návrhu poslouží jako inspirace a podklad pro poslanecké pozměňovací návrhy.

V každém případě je třeba připustit, že prosazení vládního návrhu v podobě, v které šel do meziresortního připomínkového řízení, není zdaleka jisté. Ovšem vládní koalice se může dohodnout na čemkoli a opozici může „převálcovat“.




Žádné komentáře:

Okomentovat