HVÍŽĎALA NEHVÍZDAL, ZADUNĚL

Vždy, když se setkám s výlety Karla Hvížďaly do světa justice, podivuji se nad bezostyšností psavce, který sice věci nerozumí, ale umně splete útržky informací, které mu někdo účelově podstrčil, a vypustí do světa matoucí úvahy. Jeho zvláštnímu zájmu se těší vývoj nového zákona o státním zastupitelství. (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014120401). Zařadil se mezi bojovníky proti ministerskému záměru zachovat čtyřstupňovou soustavu státního zastupitelství.

Věc je vážnější než se zdá. Karel Hvížďala není bezvýznamný blogger jako já, ale obecně uznávaný komentátor, takže čtenáři mají jeho názory za bernou minci. Ještě horší je ale skutečnost, že mu prostředky k šíření nesmyslů poskytuje veřejnoprávní medium, které se tím samo stává nástrojem účelového matení veřejnosti.

Byla zde naděje, že odchodem Heleny Válkové ztratil psavec terč a možná přenese svou pozornost na jinou problematiku. Chyba lávky! Jeho relace v rádiu Plus a z nich odvozených článcích pokračují. Článkem  „Stane se z ministerstva spravedlnosti divize Agrofertu?“(http://www.rozhlas.cz/plus/nazory/_zprava/1467673; http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-bude-ministerstvo-spravedlnosti-divizi-agrofertu-plw-/p_politika.aspx?c=A150317_225453_p_politika_wag) se pustil do nového ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, vyslovil obavy z nežádoucího vlivu hnutí ANO nebo spíš Andreje Babiše osobně na resort spravedlnosti a jako správný generál v minulé válce (po prohrané válce je každý frajtr generálem) zkritizoval dávno stažený ministerský návrh nového zákona o státním zastupitelství. Novou předlohou se nezabýval, protože není veřejně dostupná. Nelze proto vyloučit, že jeho filipika je aspoň částečně vedena „mimo mísu“.

V zájmu objektivity pokorně přiznávám, že připouštím možnost, že hnutí ANO, popř. Andrej Babiš osobně, se bude příležitostně snažit vnucovat svou vůli ministrovi spravedlnosti, který stejně jako původně Helena Válková při nástupu do funkce nebyl členem hnutí, ale je jeho mandantem. Andrej Babiš předvedl své choutky v případě sporu o kandidaturu Jana Sváčka na málo významnou funkci místopředsedy Vrchního soudu v Praze: kladl tvrdý odpor jmenování soudce, který uspěl ve výběrovém řízení,  těší se důvěře dvou prezidentů ČR a je držitelem bezpečnostní prověrky nejvyššího stupně. ANO se v této věci chovalo jako vedoucí strana neblahé paměti a ve výrocích Andreje Babiše zněla ozvěna postojů Milouše Jakeše. Není ostatně čemu se divit: víceleté členství v zločinné organizaci určitě muselo do nějaké míry poznamenat jeho myšlení a chování a posílit tak jeho podnikatelský sklon k autokratickému stylu řízení.

Není ale třeba tuto epizodu příliš dramatizovat, protože reálná pravomoc ministra spravedlnosti jako ústavního činitele a ministerstva spravedlnosti jako nadřízeného úřadu nad složkami resortu spravedlnosti je tak malá, že příležitostí, kdy by se jeho prostřednictvím mohl uplatnit v oblasti působnosti moci výkonné vliv jakékoli strany, bude i do budoucna velmi málo. Nad rozhodováním soudců a státních zástupců má ministr jen nepatrnou moc.  Něco jiného je ovšem legislativa, ale vliv strany v tomto případě bude úměrný jejímu postavení v zákonodárných sborech nezávisle na tom, kdo právě bude ministrem spravedlnosti.

Přiznávám také, že stejně jako Karel Hvížďala mám odlišnou představu  o optimální podobě zákona o státním zastupitelství než uplatnilo ministerstvo spravedlnosti v předloze, která byla stažena po listopadovém semináři v Poslanecké sněmovně (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014121001). Ostatně jsem na něm vysvětloval představu spolku Šalamoun, která se nekryje ani s ministerskou, ani se „státnězástupcovskou“. Paradoxně nejméně v jednom detailu je v souladu s názory Andreje Babiše, který nechce mít neodvolatelného nejvyššího státního zástupce s desetiletým mandátem.

Jinak si ale myslím, že je předčasné zpochybňovat Roberta Pelikána proto, že přišel z ministerstva financí, kterému šéfuje Andrej Babiš.  Nový ministr je stejně jako před ním Helena Válková politikou nepolíbený, až dosud byla jeho kariéra čistě profesionální: prošel advokacií, na ministerstvu financí působil jako právník a konečně jako první náměstek ministryně spravedlnosti byl nejvyšším úředníkem ministerstva. Zatím nevíme, zda skutečně bude muset čelit politickým tlakům a nejsou k disposici žádné zkušenosti, na jejichž základě by se dala předjímat míra jeho způsobilosti odborníka jim vzdorovat. V tomto ohledu by bylo zavádějící soudit podle jeho odporu k jmenování Jana Sváčka, který měl kořeny v jeho zkušenostech advokáta. Z různých poznatků o jeho chování a osobním životě bych spíše očekával, že se bude snažit zůstat svůj i za cenu nějakého „nepohodlí“.

Karlu Hvížďalovi ovšem jde v článku hlavně o zneškodnění beztak již staženého ministerského návrhu zákona o státním zastupitelství. Jeho cílem je zřejmá snaha o vytvoření předpolí pro odpor proti příštímu ministerskému návrhu, pokud by obsahoval prvky, jež by se nelíbily lobby státních zástupců. „Střelivo“ pro výše zmíněný pamflet má zřejmě původ právě u ní a jeho diletantské zpracování má stejný výsledek jako pečení dortu pejskem a kočičkou.

Nemá smysl rozebírat článek větu za větou, nicméně několik jednotlivostí stojí za zdůraznění. Svou „učenost“ psavec například dokládá odkazem na řešení postavení generálního prokurátora ve Velké Británii. Nebere ovšem v úvahu, že celý systém státní správy včetně pravidel činnosti orgánů činných v trestním řízení se v Anglii historicky vyvíjel odlišně od kontinentální Evropy. Navíc tam platí anglosaské právo, které se značně liší od kontinentálního, v prazákladech postaveného na napoleonském kodexu. Karel Hvížďala ostatně nemusel pro podporu svých názorů jít až za kanál La Manche. Vždyť také postavení slovenského ministra spravedlnosti vůči generálnímu prokurátorovi je velmi slabé. Ten se zodpovídá Národní radě, jež navrhuje jeho jmenování prezidentovi republiky.  Nemění to nic na skutečnosti, že až na nepatrné výjimky je v kontinentální Evropě prokuratura, popř. státní zastupitelství, součástí moci výkonné a generální prokurátor či nejvyšší státní zástupce je podřízen ministrovi spravedlnosti. Odchylky se uplatňují spíše v mantinelech, jež zákon vymezuje pro zasahování ministra do chodu úřadu. Po novelizaci francouzského trestního řádu z 25.července 2013 jsou značně omezeny pravomoci ministra i ve Francii, která je kolébkou prokuratury, kde měl dříve ministr pravomoc dávat pokyny i k jednotlivým závažným případům. Karel Hvížďala zapomněl čtenářům vysvětlit, proč bychom měli jít nějakou „specificky českou“ cestou, odlišnou od většiny okolního světa. Máme snad nižší kriminalitu, vyšší  objasněnost trestných činů a méně lidí za mřížemi než např. sousední Rakousko, takže si můžeme dovolit tvrdit, že naše cesta je správná, zatímco naši sousedé jsou břídilové ? A je naše soustava státního zastupitelství, naplněná více než 1.200 státními zástupci, efektivnější než rakouská, v které působí necelých 350 státních zástupců?

V této souvislosti je zábavné jeho tvrzení, že „problémy s novým zákonem trvají již od listopadu, kdy bývalá ministryně Válková seznamovala ve sněmovně přítomné se svým návrhem“. Ve skutečnosti se vlečou od druhého mandátu ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, kdy se Petr Nečas zdráhal připustit jeho projednání ve vládě. Prosadil jej až Pavel Blažek, za jehož působení prošel až do prvního čtení v Poslanecké sněmovně. Pak padla vláda a exprokurátorka Marie Benešová v roli ministryně spravedlnosti v Rusnokově přechodné vládě jej vzala zpět. Až po nástupu Heleny Válkové došlo k obnovení snahy o jeho dopracování a schválení Parlamentem.

 Podle Karla Hvížďaly potíže Heleny Válkové na semináři v Poslaneké sněmovně souvisely s jejím záměrem převzít „rakouský model“, „který je centralizovaný a staví státní zástupe do role státních úředníků“. Netuším, kde autor vzal tuto informaci. Takový záměr Helena Válková nevyhlásila a ani nemohla, protože do unitárního státu nelze přenést model řízení, „ušitý“ na podmínky spolkové země. „Rakouský model“ je více decentralizovaný než centralizovaný. Je sice pravda, že v čele soustavy nestojí nejvyšší státní zástupce, ale přímo ministr spravedlnosti, ovšem každá spolková země má svého vrchního státního zástupce, na němž leží hlavní část pravomoci a odpovědnosti za výkon služby v zemi. Celostátní působnost má pouze „protikorupční speciál“, ale ten je podřízen vrchnímu státnímu zastupitelství ve Vídni a ministrovi spravedlnosti předkládá pouze výroční zprávu. Rakouské a německé právo nahlíží na státní zástupce jako na státní úředníky se specifickou povahou práce. Nijak je to neznevažuje. „Státní úředník“ zní jako sprosté slovo pouze některým našim státním zástupcům a Karlu Hvížďalovi. Postavení státních zástupců v Rakousku je důstojné, což je dáno i tím, že musí kvalifikací vyhovovat stejným nárokům jako soudci a pokud možno mají mít za sebou i praxi ve funkci soudce. Ostatně asi dvě třetiny státních zástupců přešly do soustavy státního zastupitelství z justice po 1.1.2008, kdy Rakousko zrušilo institut vyšetřujícího soudce.

Obávám se, že Karel Hvížďala ani  „pohřbívaný“ ministerský návrh zákona nečetl. Jeho výtvor působí dojmem, že se pokusil dát literární tvar tendenčně zpracovanému podkladu. Výsledek je žalostný. Vyskytují se zde věty, které nedávají smysl. Příkladem je výrok, že by se státní zastupitelství mělo zbavit podřízenosti a „to by šlo jedině tím, že by se státní zastupitelství vyjmula z přímého vlivu moci výkonné a patřila by pod justici“. Bylo by jistě zajímavé, kdyby Karel Hvížďala vysvětlil, co chtěl touto nesmyslnou větou říci. Stejně tak jeho tvrzení, že trestní politika je pouze věcí legislativy, je v zásadním rozporu s praxí všech vlád světa.

 Opakovaně brojí proti domnělým nepřístojnostem, o kterých ve staženém ministerském návrhu zákona  není ani zmínka. Lichá je např. jeho obava, že by ministr dosadil do funkcí náměstků nejvyššího státního zástupce své lidi, protože stejně jako v platné právní úpravě bez návrhu nejvyššího státního zástupce  nemůže náměstka jmenovat. Dále se autor domnívá, že si někteří advokáti přejí, aby měl ministr právo trestat žalobce a naznačuje, že by takovou pravomoc ani neměl mít. Varuje v této souvislosti před ztrátou odvahy státních zástupců, vystavených jejím účinkům. Vůbec ho nenapadá myšlenka, že  pochybivší státní zástupci by měli přispět státu násobkem své mzdy na odškodnění následků jejich nesprávného úředního postupu. Navíc zřejmě netuší, že kárnou pravomoc ministra vůči soudcům a státním zástupcům upravuje již řadu let speciální zákon, který jej vybavuje pravomocí  nejvyššího kárného žalobce v resortu. Ale ministr sám netrestá, pouze může provinilce poslat kárnou žalobou před kárný soud. Dodejme, že pravomoc ministra-kárného žalobce se po celou dobu platnosti současného zákona téměř nevyužívala a pochybuji, že se to v budoucnu změní. Hlavně se této agendy Hvížďalou kritizovaný zákon vůbec netýká.

Jediné, v čem má Karel Hvížďala pravdu, je tvrzení, k němuž dospěl smělým obloukem od nadpisu článku: rozhodující bitva je teprve před námi. Nemůže tomu být jinak, protože ministerský návrh zákona dosud nebyl předložen k diskusi a na základě zkušeností z předchozího vývoje se dá  předpokládat, že v legislativním procesu může dojít k bouřlivým sporům.