NEROVNÉ TRESTY

Ne nadarmo se říká, že rozsudky našich soudů jsou nepředvídatelné. Týká se to i výše trestů za srovnatelné trestné činy. Tak například podnapilý mladík, který se dopustil výtržnosti, byl v odvetě sražen na zem úderem teleskopického obušku do hlavy, bránil se kapesním nožem a způsobil útočníkovi smrtelné zranění, dostal u  soudu 1.stupně trest odnětí svobody v trvání deseti let. Jiný podnapilý mladík, který byl za podobných okolností sražen pěstí na zem a kousnut psem, zastřelil z legálně držené pistole útočníka i psa. Soud 1. stupně mu vyměřil 30 měsíců odnětí svobody s podmíněným odkladem.

Nerovnost pokračovala i v následných řízeních. Obranu nožem proti teleskopickému obušku odvolací soud neuznal za přiměřenou a trest potvrdil. Nevyhověl návrhu obhájce na uložení trestu pod spodní hranicí sazby s odůvodněním, že obžalovaný je mladý, zdravý muž, na něhož není nikdo odkázán výživou. Soudce asi neznal obsah spisu, do něhož byl založen rodný list právě narozeného syna obžalovaného.

Odsouzený podal  prostřednictvím speciálně zjednaného advokáta ústavní stížnost. Ústavní soud ji odmítl jako opožděně podanou. Nesvědomitý advokát sice vrátil peníze a byl potrestán advokátní komorou, ale následky pro odsouzeného jsou nevratné. Byl prostě připraven o možnost bránit svou pravdu před Ústavním soudem.

Druhý odsouzený se v odvolacím řízení dostal do rukou stejného soudce jako jeho výše zmíněný „kolega“ a rovněž odešel s desetiletým trestem. Nicméně měl štěstí při výběru advokáta, který mu podal ústavní stížnost. Byla podána nejen včas, ale také ve vysoké kvalitě. Ústavní soud pak zrušil rozsudky a poučil odvolací soud, že musí věnovat pozornost tomu, kdo jako první použil brachiálního násilí. Odvolací soud přijal výtku a v následném řízení snížil trest na šest let a současně zmírnil právní kvalifikaci. Rozhodl, že odsouzený se dopustil trestného činu zabití. Tím mu poskytl další výhodu: právo žádat o podmíněné propuštění nikoli po dvou třetinách odpykaného trestu, ale již po jedné polovině. Díky tomu se odsouzený vrátil po třech letech na svobodu.

Ústavní nálezy jsou obecně závazným pramenem práva. Spolek Šalamoun aktualizoval podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch prvního odsouzeného odkazem na podobnost obou kauz a na právní názor Ústavního soudu. Došlo k tomu krátce po nástupu Marie Benešové do čela ministerstva nespravedlnosti. Přišla stručná odpověď referentky Ilony Jakůbkové: změna v osobě ministra není důvodem ke změně stanoviska ke kauze. Odpověď byla v podstatě mylná. Příchod Marie Benešové na ministerstvo nemohl být důvodem k aktualizaci, protože vztah spolku Šalamoun k ní je tradičně vyhraněně záporný. Důvodem byl jen zmíněný ústavní nález. Omyl Ilony Jakůbkové spočívá ale hlavně v jejím nesprávném právním názoru na oprávnění ministra. Stížnost pro porušení zákona je osobní pravomocí ministra jako ústavního činitele, jemuž žádný úředník nesmí upřít právo na odlišný právní názor. Ostatně sama Ilona Jakůbková jako spolužalobnice u Jiřího Pospíšila přispěla ke změně hodnocení jiné kauzy, v které podala stížnost pro porušení zákona exministryně Daniela Kovářová. Politizující advokátní koncipient pak v rámci rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Daniela, vzal zpět její stížnost pro porušení zákona v době, kdy již bylo nařízeno její veřejné projednání Nejvyšším soudem ČR, čili odebral obžalované zákonnému soudci.

Život šel dál. Jakmile nastoupila do úřadu Helena Válková, spolek Šalamoun kauzu znova oživil. Agenda vyhodnocování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona spadá do pravomoci 1.náměstka ministra. Hana Marvanová se tvářila vstřícně, ale nestihla dopracovat se k závěru. Pouze se po jejím odchodu už nikdy nenašel videozáznam z místa činu.

Její nástupce Robert Pelikán se seznámil se spisem a prohlédl si nově dodaný videozáznam z místa činu. Vydal příslušnému odboru pokyn, aby stanovisko přehodnotil. Výsledek se dosud nedostavil. Ilustruje to poměry na ministerstvu: příslušnou agendu mají v rukou úředníci, kteří působí na ministerstvu přibližně dvacet a více let, zatímco ministři se rychle střídají a význam stížností pro porušení zákona chápou až se zpožděním, kdy už jsou na odchodu. Úředníci, v posledních letech vedení počítačově pologramotným sedmdesátníkem, bývalým komunistickým soudcem Jiřím Balzerem, který na ministerstvu působil déle než 35 let, se přizpůsobili jeho názoru o neprolomitelnosti soudního rozhodnutí a neměnnosti stanoviska ministra (ve skutečnosti Balzerova). Snaží se za každou cenu mařit úspěšnost podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona, ač k tomu není důvod: stížnost pro porušení zákona není propustkou na svobodu, ale pouze umožněním přezkumu věci elitou českých trestních soudců.   

Podivné rozdíly se vyskytují také v rozsudcích za dopravní nehody, při nichž došlo k usmrcení. V jednom poměrně čerstvém případě stál před soudem  mladý muž, který podle zjištění soudu řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Nezvládl řízení, smrtelně zranil dívku, stojící na chodníku a z místa činu utekl. U soudu prvního stupně byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let.

Jiný soud rozhodoval o osudu řidiče, který při rozjezdu auta po ujetí přibližně jednoho metru vrazil rychlostí svižné chůze do opilého mladíka, který upadl na zem a zůstal ležet v bezvědomí. Jeho rovněž podnapilému kamarádovi, který se pokusil jej resuscitovat, se nepodařilo přivést jej k vědomí. Poškozený utrpěl neobvyklé zmasakrování  jater a zlomeninu lebky. Zemřel o tři hodiny později na operačním stole. Lékařům se nepodařilo zastavit prudké krvácení do dutiny břišní. Řidič byl střízlivý, z místa nehody neutekl. Vlastní nehodový děj včetně vycouvání po najetí na překážku trval sedm vteřin. Obžalovanému významně přitížil podnapilý kamarád poškozeného, který až při třetím výslechu na policii odsvědčil neurčitý výrok řidiče, z něhož soud usoudil, že na poškozeného najel úmyslně. Proces probíhal pod nenávistným tlakem lokálních novin proti obžalovanému a jeho rodině. Přibližně třívteřinová nepozornost vynesla řidiči osm a půl roku odnětí svobody.

Tento příběh má zajímavé pokračování. Odsouzený se nesmířil s rozsudkem. Bránil se dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR a ústavní stížností, ale neuspěl. K nehodě došlo v červenci r.2010, Ústavní soud rozhodl v jeho věci jako poslední v prosinci r.2013. Odsouzený pak sáhl k poslednímu dostupnému prostředku: obstaral si přehodnocení důkazů a použitých znaleckých posudků týmovým revizním znaleckým posudkem, který předložil soudu jako důkaz pro povolení obnovy procesu.

Řízení o povolení obnovy procesu proběhlo opět pod silným tlakem místních médií, jednoznačně zahrocených proti odsouzenému a jeho rodině. Nenávistné postoje novinářů rozdmýchával také žalobce ostrými útoky na znalce obhajoby v soudní síni a dehonestačními úvahami o odsouzeném, obhájcích, znalcích i rodičích odsouzeného, pronášenými před novináři při přestávkách mimo soudní síň. Částečně se pak  omluvil obhájcům veřejně v soudní síni, rodičům odsouzeného jen soukromě.  Když později přezkoumala zvukový záznam ze soudního jednání tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, vyjádřila se, že žalobce porušil pravidla etického kodexu státních zástupců. Návrh na zavedení kárného jednání s ním jeho nadřízení zamítli.

 Hlavním obsahem soudního jednání byla konfrontace mezi znalci. Důležité byly posudky znalců z oboru forenzní biomechaniky. Na straně obžaloby stál průkopník oboru, prof. Jiří Straus, jenž je zřejmě za zenitem své kariéry. Na jaře r.2013 vyvolala skupina znalců z jeho oboru řízení o odnětí oprávnění působit jako znalec, které do zahájení řízení o povolení obnovy nebylo uzavřeno. V návaznosti byl odvolán z funkce vedoucího katedry na Policejní akademii a školu opustil. V tomto procesu Jiří Straus nejdříve „zjistil“ že poškozený byl v okamžiku kolize otočen obličejem k vozidlu. Ale když se jeho názor nehodil znalcům z oboru zdravotnictví, obrátil jej o 180°. „Opravený“ názor opřel o počítačovou grafickou simulaci, při které nechal padajícímu tělu projít nohu  loukotěmi kola. 

Proti němu stála skupina znalců z Fakulty tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity. Podle jejich zjištění poškozený byl otočen při střetu vůči vozidlu tváří, což ostatně jednoznačně odpovídá výpovědím svědků. Vozidlo jelo v okamžiku kolize rychlostí max. 5 km/hod., takže došlo jen k nízkoenergetickému nárazu. Ostatně kdyby jelo rychleji, muselo by přejet přes nohu poškozeného, což se nestalo.

Hlavní spor se ale před soudem vedl o výsledky znaleckých posudků lékařů. Znalci ze strany žalobce  měli jasno: auto narazilo do těla poškozeného v bederní oblasti a působením setrvačnosti došlo k otřesu jater, jenž je těžce poškodil. Smrt pak nastala krvácením z protržené duté žíly, které lékaři nezastavili, protože zdroj krvácení nenašli.

Znalec obhajoby ze skupiny z Karlovy university ale tvrdil, že rozsáhlé zmasakrování jater mohl způsobit pouze vysokoenergetický náraz a z určitých znaků usoudil, že k němu došlo dříve, než do poškozeného strčilo vozidlo odsouzeného. Spor mezi obhajobou a žalobcem se pak točil zejména kolem věrohodnosti tohoto závěru, přesněji kolem otázky, zda poškozený mohl po úraze žít ještě několik hodin. Došlo to tak daleko, že státní zástupce podal na forenzního lékaře (mimochodem: mezinárodně respektovaného průkopníka transplantací jater) trestní oznámení, jímž se skutečně policie zabývá. K vyvrácení pravdivosti domněnky znalce žalobce pohotově sehnal skupinu svědků, kteří se původního řízení před čtyřmi lety nezúčastnili. Byli to kamarádi poškozeného, kteří věděli zcela přesně, že poškozený byl před nehodou v pořádku a dokonce ani nemohl být opilý. Kralovala jim servírka, která si po čtyřech letech přesně pamatovala, kolik piv vypil právě poškozený, ale o konzumaci ostatních stolovníků nevěděla nic. Obsah alkoholu v krvi poškozeného ji stejně usvědčil ze lži.

Obhajoba přivedla ještě dalšího znalce: zkušeného patologa Michala Berana, který se shodl s ostatními lékaři ve vyhodnocení osudovosti poškození jater. Jako jediný si ale všiml nápadné okolnosti: nebyly poškozeny okolní orgány, což se při dopravních nehodách nestává. Vyvodil z toho, že k poškození jater došlo vnějším násilím vysoké intenzity, působícím zepředu na malé ploše. Soud, který se soustředil na spor, zda k poranění došlo na místě nehody nebo již dříve, význam posudku nepostřehl. Nepřipustil jej jako důkaz, ani nepovolil výslech znalce. Nepochybně tím krátil právo odsouzeného na spravedlivý proces. Stížnostní soud dílo dokonal zjištěním, že u znaleckého posudku nebyla přiložena znalecká doložka o poučení znalce o důsledcích podání křivého posudku. Mám v ruce důkaz, že doložka byla doručena soudu sice dodatečně, ale stále ještě včas.

Všechny tři lékařské posudky se shodují ve zjištění, že rozsah zmasakrování jater neodpovídal nízkoenergetické srážce s vozidlem. Mimo to všichni znalci připustili možnost, že k poškození jater by mohlo dojít i při nevhodně prováděném pokusu o resuscitaci. Shodně věnovali jen nepatrnou pozornost důsledkům poranění lebky.  

Soud se opřel o „zjevnou protismyslnost“ názoru znalce obhajoby o vzniku poranění jater ještě před nehodou a žádost o povolení obnovy procesu zamítl. Stížnostní soud jeho rozhodnutí potvrdil.

Popsaná situace není nová. K utkání prof. Jiřího Strause se znalci z Fakulty tělesné výchovy a sportu došlo již dříve v kauze obž. Petra Maška, jehož obhajobu náhodou rovněž podporoval spolek Šalamoun. Řízení skončilo zproštěním obžalovaného. Ústavní i Nejvyšší soud ČR tehdy judikovaly, jak mají obecné soudy postupovat, když dojde ke kolizi názorů znalců, jejichž vyhodnocení přesahuje odbornou způsobilost soudců. Jejich závěry jsou použitelné per analogiam pro obecný postup řešení kolizí mezi znaleckými posudky. V naší kauze obhajoba sice soudy upozornila na precedens, ale ty jej nevzaly v úvahu.

Dne 16. února 2015 dorazil na ministerstvo „šalamounský“ podnět k podání stížnosti pro porušení zákona v této věci s žádostí o vyhodnocení bez zvyklostní okliky přes přezkum státním zastupitelstvím. Podá-li totiž obhájce ve lhůtě dvou měsíců od doručení usnesení stížnostního soudu ústavní stížnost, v řízení k podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona nebude možné pokračovat. Ostatně paní exministryně Helena Válková údajně počátkem roku 2015 dala příslušnému útvaru ministerstva pokyn, aby nadále podněty zpracovával vlastními silami. A také konečně vyprovodila z ministerstva zlopověstného Jiřího Balzera. Ovšem jeho nástupkyně Taťana Skalická, která působí na ministerstvu již dvacet let a byla jeho blízkou spolupracovnicí, si poradila: nechala podání v klidu „uležet“,  počkala, až naivní profesorka trestního práva „vypadne“ a 11.března 2015 oznámila podateli, že věc postupuje Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci. To je ovšem úřad, který se na řízení podílí od samého začátku a v předcházejícím řízení o podnětu k zahájení kárného řízení s žalobcem se s jeho pohledem na věc ztotožnil. Nejsem si jist, zda si olomoučtí žalobci podnět k podání stížnosti pro porušení zákona vůbec přečtou, ale předjímám záporné stanovisko. Postup Taťany Skalické jednoznačně směřuje k znemožnění podání stížnosti pro porušení zákona. Samozřejmě musím připustit možnost, že přezkum, provedený přímo úředníky ministerstva, by nakonec přivedl pana ministra k rozhodnutí stížnost nepodat. Ale ani pak by nebylo možné vyčítat ministerstvu zbytečné průtahy a vpuštění podjatého úřadu do posuzování věci.

Vrátím-li se na začátek srovnávání obou dopravních nehod, jedinou vadou jednání posledně zmíněného odsouzeného jako řidiče byla kratičká nepozornost. Také jeho chování po nehodě není z etického hlediska co vytknout. Jeho trest osm a půl roku odnětí svobody proti sedmi letům opilce, jenž nezvládl řízení, zabil a utekl z místa činu, je přímo barbarsky krutý. Pro úředníky ministerstva to ale nic neznamená.