Požadavek nezávislosti začíná rozežírat státní správu,
která nemůže účinně fungovat bez podřízenosti nižších stupňů hierarchie vyšším,
tedy bez regulovaného omezení nezávislosti. Dožaduje se jí kdekdo a stala se
mantrou, kterou v honbě za popularitou mávají různé nevládní nátlakové
skupiny a v touze zalíbit se jim také někteří politici. Kdyby se ale
všichni vyznavači nezávislosti ve státní správě setkali na jednom místě a
měli by vysvětlit, co si pod tím
kouzelným slůvkem představují, bylo by rázem jasno.
Vyšlo
by najevo, že úředníci všeho druhu (rakouské a německé právo mezi ně zahrnuje jako
„zvláštní druh“ i státní zástupce) si přejí sami rozhodovat o tom, čím se budou
zabývat, sami si určovat objem práce, který chtějí odvádět, i lhůty plnění,
sami rozhodovat o pracovních postupech a
hlavně nenést odpovědnost, když se něco nepovede. Jak správně podotkl jeden z významných
právníků, kteří se zúčastnili 8. Rozmluv
na Hanspaulce, pořádaných Institutem Václava Klause, „mělo by být povinné při každém použití slova
nezávislost dodat nekontrolovatelnost“.
Méně
určití by byli politici a mluvčí nevládních organizací. Důležitě by blábolili o
nutnosti ochránit úřady před vlivem politiků, které asi paušálně považují za
darebáky (dokud se jim nepodaří také se jimi stát) a popírají sílu jejich
mandátu, odvozeného od vůle voličů. Měli by potíže, kdyby měli uvést příklad
nezákonnosti, při které právě nedostatek procesní nezávislosti úředníků umožnil
uplatnění škodlivého vlivu politiků. Našli by pouze příklady selhání státního
zástupce, dané nikoli nedostatečně zabezpečenou nezávislostí, ale nedostatkem
osobní statečnosti. V důsledcích by na sebe prozradili, že popírají
platnost pravidel dělby moci ve státě a pohrdají ústavními institucemi.
V souvislosti
s přípravami nového zákona o státním zastupitelství zaznívá požadavek na
prohloubení nezávislosti zvlášť často. Návrh zákona, který představil
veřejnosti ministr Robert Pelikán, pochází v zásadě z dílny státních
zástupců. Lze na něm doložit, že věci se mají skutečně tak, jak jsem uvedl
výše. Nezávislost nejvyššího státního zástupce a vedoucího Speciálního státního
zastupitelství zde má podobu podřízenosti přímo pánubohu. Chybí mechanismus přenosu priorit trestní politiky
vlády na státní zastupitelství, o možnosti čelení excesům žalobců vládou či
ministrem spravedlnosti ani zmínka. Tlak na odpovědnost za selhání státního
zástupce při výkonu služby má zajišťovat bezzubá soustava pravidel kárného a stížnostního řízení, převzatá ze současného
zákona, která je v podstatě neúčinná.
V praxi
jde míra nezávislosti státních zástupců
tak daleko, že přes slovo nekontrolovatelnost se dostaneme až k pojmu
nemravnost a odtud dále k netrestatelnosti. Rozhodující pro správnost
počínání státního zástupce je podle současného kastovního pojetí nezávislosti
jeho subjektivní pohled na věc. Ve jménu uznání práva na nezávislý právní názor je každé jeho rozhodnutí správné, a
tedy beztrestné, i kdyby za ně stát zaplatil statisícové odškodnění. Právní
názor státního zástupce domněle stojí nad právním názorem soudu dokonce i
v tom případě, kdy rozsudkem byla prokázána jeho mylnost.
Představme
si pro pochopení zhoubnosti zvráceného pojetí nezávislosti státních zástupců
situaci, která může nastat, když někdo z nenávisti vyvolá křivým obviněním
trestní řízení proti svému protivníkovi. Je to nepochybně podlé jednání,
zasluhující veřejné odsouzení a stíhání podle trestního práva. Křivost obvinění
nemusí vyjít na povrch na první pohled, proto oběť podlosti musí podstoupit
martyrium trestního stíhání až do konce. Dojde k souboji žalobce a
obhajoby, moderovanému soudem. Zvlášť vydaření jedinci mezi státními zástupci chápou
jednání před soudem jako kolbiště, na němž obhajují svou svatou věc
proti obhajobě a případně i proti samotnému soudu. Nejde přece o spravedlnost,
ale o to, kdo s koho. Bez ohledu na chatrnost dokazování se žalobci vnitřně utvrdí v přesvědčení o vině obžalovaného
a jeho odsouzení se jim stane věcí prestiže. K jeho prosazení je každý
nástroj dobrý, takže od nekontrolovatelnosti se překročí hranice
k nemravnosti: k utloukání obžalovaného je použitelná lež,
znevažování jeho osoby, urážení každého, kdo stojí na opačné straně. Je-li
nablízku televizní kamera, to vše se projeví v nabubřelém zadupávání
obžalovaného do země. Kdo sleduje velké medializované trestní procesy, ví, o
čem mluvím.
Ale
nejen v pohádkách končí věci občas dobře. Stane se, že v průběhu
dokazování před soudem vyjde najevo křivost obvinění a postižený nakonec po
všech podstoupených útrapách drží v ruce zprošťující rozsudek. Podlost
původce jeho trápení nedosáhla odměny v podobě odsouzení nevinného. Znám
dokonce výjimečný případ, v němž soudce, který se jinak choval
k obžalovanému nepřátelsky, se při odůvodnění rozsudku vyslovil pro
trestní stíhání křivopřísežníka. Ale žalobce-posedlík se nedokáže vyrovnat s uniknutím
kořisti. Odvolá se a štafetu boje za svatou pravdu žalobců převezme státní
zástupce, vystupující stejně zapáleně před odvolacím soudem. A někdy se zapojí
do hry i nejvyšší státní zástupce, který podá dovolání v neprospěch
obžalovaného k Nejvyššímu soudu ČR, s nímž neuspěje. Pak zde stojí napříč
soustavou celý řetěz zhrzených žalobců, jimž se nepodařilo prosadit jejich
utkvělé představy o vině nevinného. A to je sjednocuje.
Jásot
nad vítězstvím spravedlnosti je ale předčasný. Každý má být po zásluze odměněn.
Zproštěný obviněný sice dostal od státu za utrpěné příkoří odškodné, ale aby
bylo učiněno spravedlnosti zadost, mělo by se dostat i na původce jeho trápení.
Ten ale může zůstat klidný, protože jej chrání do nemravnosti přetavená
nezávislost státních zástupců. Vědí přece lépe než soud, že obžalovaný je lump
a nad zprošťujícími rozsudky a odmítnutím dovolání jen pohrdavě krčí rameny.
Podá-li postižený trestní oznámení na ničemu, který přivodil jeho trápení,
narazí na odpor zhrzených žalobců: mají jej
za neprávem zproštěného a zadostiučinění stíháním křivopřísežníka mu
neposkytnou. Nemohou-li mu již jinak ublížit, aspoň poskytnou ochranu jeho
protivníkovi. V jejich očích křivé obvinění není křivé, protože podle
jejich mínění, jež považují za silnější
než právní názor soudu, zproštěný obžalovaný je stále vinen. Stížnosti proti
počínání prvostupňového státního zastupitelství jsou zbytečné, neboť nadřízený
orgán se s ním solidarizuje a jeho rozhodnutí posvětí. Přezkum jeho stanoviska
vyšším stupněm skončí stejně a je konečným rozhodnutím, proti němuž neexistuje
další opravný prostředek. Naivní lidé si stěžují nejvyššímu státnímu zástupci
nebo ministrovi spravedlnosti, ale tam nepochodí: nejvyšší náčelníci nemají
pravomoc do věci zasáhnout (to je nesporná výhoda pro pachatele ničemností
proti prokuratuře, v které generální prokurátor dosáhne na každého
provinilce – proto ten boj za oslabení postavení nejvyššího státního zástupce).
Možná
mi čtenář dá za pravdu, že státní zástupce, který pohrdá soudním rozhodnutím a
nahrazuje právní názor soudu svou zavilostí, trestuhodně popírá pravidla dělby
moci ve státě. Státní zastupitelství je pánem přípravného řízení a veřejným
žalobcem, ale výklad práva přísluší pouze soudům a také pouze soudy rozhodují o
vině a trestu. Jejich rozhodnutí se nemusí líbit, ale jejich respektování je
povinnost. Poskytování ochrany osobám,
na trestnost jejichž jednání upozornil soud, je rovněž projevem pohrdání názorem
soudu a porušením základní povinnosti státního zástupce stíhat každý trestný
čin, o němž se doví. Pokud si státní zástupci vedou popsaným způsobem,
zpochybňují svou nestrannost a profesionalitu, vyvolávají oprávněnou nedůvěru
ke svému úřadu. Odtud lze odvodit, že naplňují skutkovou podstatu kárného
provinění, které zákon o státním
zastupitelství vymezuje rozbředlou definicí takto: Kárným proviněním je zaviněné porušení povinností státního zástupce,
zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost
státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a
důstojnost funkce státního zástupce.
Odtud
vyplývá pokušení navrhnout podání kárné žaloby na státního zástupce, který
kryje původce trápení zproštěného obžalovaného. Každý vedoucí státní zástupce
má pravomoc kárného žalobce proti všem
státním zástupcům, kteří stojí v hierarchii státního zastupitelství pod
ním. Poškozený jako skromný člověk, dosud zkroušený nepříjemným prožitkem
trestního stíhání, proto osloví nejblíže vyššího kárného žalobce, stojícího nad
ochráncem původce trestního stíhání. Ale ten je ve svých názorech rovněž
nezávislý a zproštěnému obžalovanému úspěch nepřeje. Kárně žalovanému státnímu zástupci
přizná právo na nezávislý právní názor, odmítne domněnku o podřízenosti
právního názoru státních zástupců soudnímu výkladu a jeho počínání posvětí jako
jedině správné.
Pokud
stěžovatele odmítne nejblíže vyšší kárný žalobce, nemůže žádat o zvrácení jeho
rozhodnutí nadřízeného, neboť kárný žalobce je ve svém rozhodování nezávislý a
korigovat je může pouze kárný soud, obrátí-li se na něj kárnou žalobou. Nic ale
nebrání odmítnutému poškozenému, aby podal podnět k podání kárné žaloby o stupeň výš, a když ani tam
neuspěje, až k nejvyššímu státnímu zástupci či ministrovi spravedlnosti. Nikde
ale neuspěje, pouze sofistikovanost odůvodnění odmítnutí se stupeň od stupně
zvyšuje. Nemá naději ani v případě, že by porušení etického kodexu všemi
chráněným státním zástupcem konstatovala na základě náhodného seznámení s protokoly
z hlavního líčení a se zvukovým záznamem bývalá předsedkyně Nejvyššího
soudu ČR Iva Brožová (takový případ se stal).
Nezávislost
státních zástupců ve výše popsaném zvráceném pojetí je skutečně synonymem pro
nekontrolovatelnost, která vede dále
k nemravnosti jejich počínání a zaručuje jim netrestatelnost. Takové
pojetí nezávislosti je ovšem třeba potírat.
Tím
se nevyjadřuji proti nezbytnosti standardní procesní nezávislosti, kterou
víceméně dostatečně zabezpečuje i současná právní úprava a až na občasné
výjimky se uplatňuje i v praxi.
Žádné komentáře:
Okomentovat