neděle 19. května 2019

MIMOPROUDOVĚ O KANDIDÁTECH DO EVROPSKÉHO PARLAMENTU


Politická nálada v zemi před volbami do Evropského parlamentu je příznivá vyznavačům  přesvědčení, že je nutná změna chování Evropské unie, zejména Evropské komise a bruselského administrativního aparátu. Za průkopníky změn budou možná voliči uznávat spíše „nově příchozí“ než ty, kteří v Bruselu již zdomácněli.

Má-li mít nepatrná česká delegace v parlamentu slyšitelný vliv, měli by ji tvořit lidé neotřelého myšlení a nadaní sveřepou bojovností. Kvalita osobností je v této souvislosti důležitější než politické programy stran a hnutí.

Hodnotu kandidáta lze měřit různě, tedy i s přihlédnutím k vlivu strany, která jej vyslala do boje. Není to ale jediné možné hledisko. Znepokojen ostudně vysokým počtem vězňů v poměru k počtu obyvatel České republiky, občasným výskytem nespravedlivě odsouzených českými soudy a poměrně častým setkáváním s nezákonnými postupy orgánů činných v trestním řízení posuzuji uchazeče z pohledu jejich ochoty zabývat se utrpením nespravedlivě odsouzených. Je to jiný rozměr hodnocení uchazeče, který je ovšem použitelný jen u těch, kteří se nějakým způsobem dostali do styku s danou problematikou.

Z kandidátů, jež osobně znám, by v Evropském parlamentu byla určitě nejvíce slyšet advokátka Klára Samková, „jednička“ na kandidátce Alternativy pro Českou republiku 2017. Je nadstandardně vzdělaná a vyniká jako úspěšná předkladatelka ústavních stížností, s nimiž většina advokátů zápolí neúspěšně. To mluví o jejích právnických kvalitách, ale i o jejím vztahu k obětem justice. Tyto její klady ale jsou širší veřejnosti téměř neznámé, zato proslula svým nonkonformním vyjadřováním. Např. v současnosti má potíže s Českou advokátní komorou, která ji kárně stíhá za to, že veřejně proklela tureckého velvyslance. Není vyznavačkou zhoubného náboženství politické korektnosti, a proto by nepochybně v Evropském parlamentu působila jako štika v rybníce. V příznivějších podmínkách by se mohla vyvinout v úkaz, srovnatelný s Marie Le Pen. Mám ale obavy, že jako „jednička“ na kandidátce strany, která je na rozdíl od svého německého vzoru takřka neviditelná a neslyšitelná, nemá  naději  na úspěch.

Překvapilo mě, když se na prvním místě kandidátky  hnutí Svoboda a přímá demokracie objevilo jméno Ivana Davida, význačného psychiatra, dříve ředitele Psychiatrické nemocnice Bohnice, kdysi dávno ministra zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana, bývalého poslance za ČSSD a odpůrce bombardování bývalé Jugoslávie. S ČSSD se rozešel, ale stále se jeví jako levicový politik. Je vůdčí osobností hnutí Nová republika, vydávajícího zajímavé stejnojmenné internetové noviny. Jeho názorový profil je výrazný, stabilní a veřejnosti dostupný. S názorovým spektrem hnutí Svoboda a přímá demokracie se překrývá jen částečně. Netuším, zda jeho zařazení na kandidátku hnutí signalizuje možný názorový posun „okamurovců“ směrem doleva. Ale určitě je nesporným projevem názorové tolerance Tomia Okamury a váhy, kterou přikládá kvalitě osobnosti. Nezbývá mi, než mu blahopřát k šťastné ruce.

S Ivanem Davidem jsem měl opakovaně co do činění jako se soudním znalcem i léčitelem, pomáhajícím trestně stíhaným osobám, jež utrpěly „úraz na duši“ právě v důsledku účasti na trestním řízení. Vždy projevoval přísnou profesionální objektivitu, ale současně také schopnost soucitu a smysl pro spravedlnost. Pomohl mnoha nešťastníkům k zlepšení jejich údělu.

Nemilým překvapením je pro mne naopak umístění bývalého ministra kultury Daniela Hermana na posledním – 28. místě kandidátky KDU-ČSL. Připouštím, že strana netrpí tak výrazným nedostatkem kvalitních osobností jako některé součásti její konkurence, takže dostat se na volitelné místo kandidátky není snadné. Přesto si myslím, že je škoda úplně zahodit tak výraznou osobnost s velkými politickými zkušenostmi.

Neznám zákulisí vedení strany, proto mohu o příčinách daného zacházení s Danielem Hermanem pouze spekulovat. Nemyslím, že by mu u voličů škodil jeho konflikt s prezidentem republiky kvůli neudělení státního vyznamenání jeho australskému strýci. Miloš Zeman má spoustu odpůrců, v jejichž očích by tato lapálie mohla Danielu Hermanovi spíše prospět. Spíše si ale myslím, že se na ni již dávno zapomnělo.

Opakovaně se Danielu Hermanovi vyčítají jeho přátelské vztahy k sudetským Němcům. Zde se ale jeho osobní problém prolíná s obecným problémem vztahu našeho národa k Němcům obecně a k těm sudetským zvlášť. Dovedu pochopit záporné postoje, vyvolané zkušeností německé okupace, neboť sám jsem ji celou prožil. Odnesl jsem si z ní bolestivé zážitky, jichž většina Hermanových kritiků byla ušetřena. Mám v paměti šok, který jsem zažil při setkání se známými uniformami při návštěvě pěveckého sboru armády Německé demokratické republiky v Praze. Kroutil jsem tehdy hlavou nad Gottwaldovým výrokem že „není Němec jako Němec“. Postupně jsem si ale uvědomoval, že Němci jsou národ s velkou kulturou a naše tisícileté soužití s nimi v Evropě nebylo vždy jen bojem na život a na smrt, ale také zahrnovalo vzájemné  ovlivňování a součinnost. Byly přece také doby, kdy čeští panovníci byli významnými politickými činiteli středověké Svaté říše římské, založené Karlem Velikým. Dodnes nejsem vypořádaný s otázkou, jak je možné, že tento kulturní národ se nechal zfanatizovat Hitlerem a jeho smečkou k poklesu na úroveň zvířeckosti.  Nicméně časem jsem pochopil, že pro naše vztahy by měla být rozhodující nová skutečnost: tou je zkušenost Němců s hrůzami druhé světové války a strázněmi poválečného života ve zničené zemi. Na rozdíl od  stejně postižených národů bývalého Sovětského svazu se s ní pocitově vyrovnávali jako poražení. Takový otřes je nikdy v minulosti nepotkal a má výrazný vliv na jejich hodnotová měřítka. V určité fázi svého života jsem musel často cestovat po obou částech Německa, setkal jsem se s mnoha lidmi a také se sudetskými Němci. Jen jednou jsem narazil na nenávistné chování, jinak převládala nostalgie po staré vlasti a přátelské chování. Za těchto okolností bychom mohli uvěřit, že jsme vstoupili do fáze vzájemného ovlivňování a součinnosti obou národů. Voliči, kteří se hlásí ke křesťanským hodnotám a modlí se „odpusť nám, jakož i my odpouštíme“, by pro Hermanovu smířlivost měli mít pochopení.

Jeho osobnost má ale i ten „další rozměr“, o němž jsem se zmínil výše. Ze své praxe vím, že dokáže k stíhaným osobám přistupovat bez předpojatosti a objektivně pochopit pohnutky jejich jednání. Ctí presumpci neviny a věří v možnost nápravy hříšníků. Proto  je ochoten poskytnout posilu a případně pomoci.

Jeho přístup k nešťastníkům je vzácný, častěji se setkávám s nekřesťanskou pomstychtivostí. Je to rozhodující pro můj údiv nad zařazením Daniela Hermana na 28. místo na kandidátce.


1 komentář:

  1. Mimoproudově, zajímavý úvod.
    Pokud tedy dobře počítám, tak "mimopoudově" nám pan Jemelík nabízí hned tři kandidáty, tedy dalo by se říci, že jde o známé osobnosti. Z mého pohledu téměř nepřijatelní kandidáti, proto to rozvedu.
    Já si kladu otázku, zda kandidáti a je jedno zda tito tři, nebo další chtějí opravdu to blaho pro ČR, potažmo po její občany, nebo jim jde především o vlastní blaho. Historická i současná zkušenost mně říká, že platí to druhé.
    Zastavím se u první kanditátky, procikánské bojovnice, co se neštítila si vzít za manžela cikánského aktivistu Ivana Veselého. Člověk, který je rasista naruby, který nenávidí bílou většinu, tak to je fakt silná káva. Copak nám asi tato dáma v europarlamentu prosadí, krom demagogického sloganu z jejího předvolebního boje: "EU musíme vnímat jako svého nepřítele".
    Jaká by asi byla role paní advokátky, která kandiduje za Alternativu pro Českou republiku 2017 známou mimo jiné jejím bývalým aktivistou panem Konvičkou, společně s brněnským uskupením Slušní lidé, které se "proslavilo" hulvátstvím a neslušností, při divadelním představení v divadle Husa na provázku, odkud je vyvedla policie. Budou podobně hájit zájmy ČR v Bruselu?
    Jak ale může kandidovat do europarlamentu člověk, který se zasazuje o to, abychom z něho vystoupili.

    Dalším kandidátem, kterého pan Jemelík zmiňuje a doporučuje, je psychiatr Ivan David. Zhodnotím ho: Je protiunijní, protiamerický, proruský a za okamurovce se nestydí. No takový novodobý "Timur a jeho parta". I u této politické mrtvoly, které jde pouze o to, aby si přilepšil na svůj důchod a nejde mu v žádném případě o blaho občanů, tak předpokládám, že se do europarlamentu nedostane. Myslím, že s Okamurou se může dohodnout psychiatr, ale za plotem bohnické léčebny.

    Zbývá nám třetí kandidát z "mimoprudu" pan Herman. Jako ředitel ÚSTR byl Radou ÚSTR odvolán, když ji silně zadlužil a těsně před svým odvoláním vyplatil vysoké odměny za celý rok dopředu a zvýšil platy vybraným zaměstnancům. Heslo pana Hermana je: "Z cizího krev neteče, zato teče z peněz daňových poplatníků".
    Rád překrucuje minulost, aby z toho měl vlastní prospěch. Připomenu jeho vystoupení jako ministra kultury na 67. sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku, kde svým vystoupením dal bývalému předákovi Sudetoněmeckého landsmanšaftu Berndovi Posseltovi návod, jak napadat Postupimskou dohodu, podepsanou v r. 1945 představiteli vítězných mocností SSSR, USA a Velké Británie, která o odsunu Němců z Československa, Maďarska a Polska rozhodla, schovávaje se za křesťanské žvásty o odpuštění.
    Pan Herman začal svůj projev slovy "Milí krajané" a jaksi pozapomněl, že u zrodu této organizace stáli nacisté. Proti jeho vystoupení ostře vystoupil Český svaz bojovníků za svobodu, kteří žádali jeho demisi. Ostře ji odsoudil i bývalý předseda senátu Milan Štěch, což připomenul na Terezínské tryzně.
    Pan Štěch dodává, byli Němci, kdo vyvolali válku a všechnu tu hrůzu. Němci nebyli schopni ani v květnu 1945 překročit svůj stín a chovat se jako lidé. Po kapitulaci v Berlíně 8.května ještě řádili v Praze jako šílení. Ten rozdíl je evidentní a každý seriózní člověk, který posuzuje tehdejší události a dějiny, musí tyto věci vzít v potaz. Činy Němců byly až do konce války promyšlené a organizované. Na těchto zločinech se podíleli právě sudetské organizace ordnerů, freinkorpsů a jiných. První vyhánění Čechů z pohraničí organizovali právě Sudeti.
    Proto z mého pohledu je pan Herman naprosto nepřijatelný kandidát.

    OdpovědětSmazat