DEFORMÁTOŘI

Pojem „deformátor“ je  zde míněn jako protiklad k označení „reformátor“: označuje nositele nápadů na organizační změny, jejichž uskutečnění by přineslo nenapravitelné škody.

Jistě by k nim patřila ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Naštěstí deformátorský zápal, s kterým vítězně vtáhla do úřadu, ji rychle  opustil. Již bude pouze sbírat podklady pro reformátorské kroky svého nástupce. Potěšila mě dvakrát: poprvé odtroubením záměru vyvolat zmatky v soudnictví a státním zastupitelství, podruhé, a to  ještě více,  naznačením skutečnosti, že ozdobou příští vlády již nebude.

Nicméně svým vystoupením vypustila z láhve džina chuti vyvolávat změny v resortu spravedlnosti. Když se ozval poslanec Jakub Michálek s nápadem zrušit okresní soudy, pomyslel jsem si něco o povrchnosti a neodpovědném zeleném mládí. Když jsem totéž slyšel od profesora Gerlocha, zpozorněl jsem a vzpomněl jsem si, že  podobnými úvahami ve velmi obecném provedení kdysi také perlil bývalý ministr Robert Pelikán. Žádný z jmenovaných nemá zkušenost soudce. Rozpomněl jsem se také na líté boje, které se kdysi vedly mezi stoupenci  rušení vrchních státních zastupitelství a jejich odpůrci.

Společným znakem snad všech, kdo se do těchto debat pouštějí, je zmatení pojmů: pletou si články organizační struktury se stupni řídící (instanční) struktury. Věří tomu, že vrchní soudy jsou třetím stupněm řídící struktury. Mnozí si myslí, že jejich existence je příčinou pomalosti soudního řízení, domnívajíce se, že rozhodnutí okresních soudů musí na cestě k Nejvyššímu soudu ČR projít přes krajské a vrchní soudy. Kdyby tomu tak skutečně bylo, měli bychom čtyřstupňovou soustavu soudů, ale ve skutečnosti je všecko  jinak.

Stoupence  rušení jak okresních tak vrchních soudů spojuje přesvědčení, že příčinou pomalosti soudů je „výška“ čtyřčlánkové organizační struktury. Pokud jim někdo zpochybnil záměr rušit vrchní soudy, horují pro její snížení uříznutím nejnižšího článku, tedy okresních soudů.

Ve skutečnosti máme dvě dvoustupňové soustavy, jejichž společným zastřešením je Nejvyšší soud ČR jako soud pro mimořádné opravné prostředky a sjednocování právních názorů. Pro zvládnutí běžných případů jsou prvním stupněm okresní soudy, druhým odvolací senáty krajských soudů. Mimořádné opravné prostředky proti odvolacím rozhodnutím krajských soudů míjejí vrchní soudy a putují přímo k Nejvyššímu soudu ČR. Složitější případy řeší v prvním stupni prvostupňové senáty krajských soudů, jejichž rozsudky lze napadnout odvoláním k vrchnímu soudu  a opět je možnost uplatnění mimořádných prostředků u Nejvyššího soudu ČR.

Z uvedeného logicky vyplývá, že zdlouhavost soudního řízení není důsledkem vložení dvou dvoustupňových soustav a jejich společného zastřešení vrchními soudy do „čtyřpatrové“ organizační struktury, protože dva zmíněné subsystémy se vzájemně neovlivňují.

Poměry ve státním zastupitelství jsou poněkud odlišné. Každý článek organizační struktury je současně stupněm řídící struktury. Vrchní státní zastupitelství jsou třetím stupněm řídící struktury, ale jejich státní zástupci intervenují u vrchních soudů, které jsou druhými stupni. Podstatně výrazněji než v soudnictví se ve státním zastupitelství projevují pozůstatky zemského zřízení.

Nespornou výhodou současného uspořádání soudů je jednak  soustředění náročných kauz v rukou prvostupňových senátů krajských soudů, jejichž členy jsou vybraní zkušení soudci, dále  svěření odvolání proti rozsudkům prvostupňových senátů krajských soudů do rukou „špičkových“ soudců vrchních soudů. Je  to jediné slušné dědictví po totalitním soudnictví. Z tohoto pohledu se současná soustava soudů jeví jako racionální  a vyvážená, což je vážným důvodem k nedůvěřivému přístupu k nápadům deformátorů.

V případě zrušení vrchních soudů by se rozhodování o odvolání proti rozsudkům krajských soudů nemohlo přesunout jinam než na Nejvyšší soud ČR. Ten by tím ovšem ztratil punc čisté specializace na rozhodování o mimořádných opravných prostředcích a na sjednocování právních názorů  soudů. Pokud by měl Nejvyšší soud ČR, sídlící v Brně, převzít agendu vrchních soudů, musel by rozšířit soudcovský sbor o několik desítek velmi kvalitních soudců, pro jejichž umístění v Brně by neměl prostory. Představa, že by soudci dosavadních vrchních soudů přistoupili na stěhování nebo každodenní dojíždění do Brna, je zjevně nereálná. Prakticky by to nejspíš dopadlo tak, že na budovách vrchních soudů by se objevily cedule s označením pobočky Nejvyššího soudu ČR. Smysl takové reorganizace nevidím.

Vrchní soudy ale v současnosti skutečně v řadě případů působí jako brzda zdlouhavostí procesů. Čekání rok i dva na rozhodnutí vrchního soudu je skutečně vada. Řešení není v jejich rušení, ale v personálním posílení, jemuž by měl ovšem předcházet audit využití času soudců, jejich asistentů a dalšího personálu. Bez auditu nelze objektivně rozhodnout, zda extrémně dlouhé projednávání odvolání je výsledkem přetížení soudců nebo jejich nevýkonností.

Ani okresní soudy nejsou zcela bezproblémové. Některé jsou tak malé, že dlouhodobé onemocnění jednoho soudce může vyvolat nezvladatelné hromadění nevyřízených věcí. Také se hůře domáhají prostředků na vylepšení finančního pokrytí jejich oprávněných potřeb.

Pouhé zrušení okresních soudů a jejich začlenění do struktur krajských soudů by ale nevedlo k žádnému zlepšení situace. Po něm by musela následovat reorganizace, kterou by se setřely jejich velikostní rozdíly.  Není  jasné, jak by se řešilo rozlišení kauz podle náročnosti, které je nespornou výhodou současného uspořádání. Nejjednodušší a z hlediska respektování zásady příslušnosti zákonného soudce nejčistší by bylo přidělování případů podle pořadí jejich přijetí bez ohledu na závažnost žalovaných skutků. Mohlo by se ovšem stát, že k řešení těžkých zločinů by se náhodně dostávali nezkušení soudci. Řešení by mohlo být ve zřizování vnitřních „koleček“ pro přidělování kauz různého typu, ale to je opatření, které se dá zneužít k účelovému přidělování věcí za účelem ať již zvýhodnění nebo naopak poškození stran řízení.

Ještě větší potíže by vznikly tím, že počet podávaných odvolání proti rozsudkům okresních soudů by se nezmenšil. Protože by již neexistovaly odvolací senáty krajských soudů, všechna odvolání soudců, převzatých ze zrušených okresních soudů, by se valila na vrchní soudy, které nemají přiměřenou kapacitu. Potřeba navýšení počtu soudců vrchních soudů by byla tak velká, že by patrně bylo nutné zřídit další dva až tři vrchní soudy.

Všechny reorganizace by kromě rozsáhlých přesunů soudců a pomocného personálu provázela nutnost stěhování agend v rozsahu desítek, možná i stovek tun.

Podle mého laického názoru je nezbytné chránit soustavu soudů před zásahy deformátorů,  tedy zachovat její členění na okresní, krajské a vrchní soudy, nad nimi Nejvyšší soud ČR. Snahy o zvýšení výkonnosti soudní soustavy by měly jít cestou výrazného posílení kapacity vrchních soudů a dále slučováním malých okresních soudů do větších celků, možná  až do vytváření „okresních“ soudů se sídlem v místě působení krajských soudů. Při plánování změn územní struktury soudnictví a státního zastupitelství by se mělo přihlížet i k dostupnosti soudů a státních zastupitelství občanům.

Pokud by už mělo dojít na reorganizaci soudní soustavy a státního zastupitelství, mělo by to být příležitostí k jejich navázání na strukturu územní správy a policie. Zatímco krajská ředitelství PČR jsou v sídlech krajských územních orgánů státní správy, krajské soudy a krajská státní zastupitelství „obhospodařují“ dvě i více krajských ředitelství PČR.