ZLOBIVÝ MINISTR A VYCHYTRALÍ LOBBISTÉ

Česká justice přinesla  19.prosince 2016 článek s nadpisem  „Pelikán se postavil úředníkům i státním zástupcům: odmítl podat „espézetku“ v kauze soudce Matuly.“ Podle zkratek soudě jeho pachateli jsou zřejmě Petr Dimun a Eva Paseková, oba nesporně chytří lidé. Také léčka, kterou nadpisem nastražili čtenářům, je bulvárně vtipná. Leckdo si možná vzpomene, že se v červenci psalo o úspěchu bývalého kladenského soudce Vlastimila Matuly u Ústavního soudu, jenž vrátil jeho věc obecným soudům. Všímavý čtenář se proto poběží podívat, jakého bezpráví se zase zlobivý ministr na nespravedlivě odsouzeném dopustil. Ve skutečnosti je v článku  řeč o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch někoho úplně jiného, a to bývalého nadřízeného Vlastimila Matuly, spoluodsouzeného Vladimíra Chrásteckého. Titulek s jeho jménem by ovšem poprask nevyvolal. Malý podvůdek na čtenářích svědomí autorů patrně snadno unese: každá příležitost k zpochybnění ministra je přece  dobrá.

Aby se čtenář v dané věci neztratil, připomenu, co vlastně byla „kauza Matula“, které jsem se věnoval soustavně  v r.2013, kdy byla nepříjemně živá. Vlastimil Matula, zkušený soudce Okresního soudu v Kladně, působil krátkodobě na ministerstvu spravedlnosti jako stážista, tedy jako referent na nejnižší příčce úřednické hierarchie. Na zadání vyhodnotil trestní spis údajných lupičů Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka a vypracoval  pro ministryni Danielu Kovářovou texty stížností pro porušení zákona v jejich prospěch, jejichž přílohou byly příkazy k přerušení výkonu trestu. Paní ministryně stížnosti podala a propuštění odsouzených zařídil tehdejší ředitel odboru dohledu ministerstva Jiří Balzer, přímý nadřízený stážisty Matuly. S rozhodnutím paní ministryně nesouhlasil, ale statečně mlčel. Nejvyšší soud ČR nařídil veřejné projednání obou stížností, což je samo o sobě osvědčením o kvalitě jejich vypracování: co je špatné, Nejvyšší soud vyřizuje v neveřejném zasedání. Než došlo k projednání, Daniela Kovářová z funkce odešla. Do úřadu se vrátil ctižádostivý capo di tutti capi, bezbřehý populista Jiří Pospíšil. Jiří Balzer mu „napráskal“ údajné nepřístojnosti, jichž se bývalá ministryně dopustila v agendě stížností pro porušení zákona. Ač staronový ministr neznal příslušné trestní spisy, vzal zmíněné stížnosti zpět a další, jimiž se ještě soudci Nejvyššího soudu nestačili zabývat, aspoň označil za kontroverzní. Se zpětvzetím se pak nemusel namáhat.

Následovalo trestní oznámení krajského státního zástupce v Hradci Králové kvůli podání stížnosti ministryně Daniely Kovářové, hlavně kvůli propuštění odsouzených z výkonu trestu. Paní ministryně měla větší štěstí než Vlasta Parkanová: policie ji  sice vyšetřovala, ale nakonec ji vynechala, stejně jako Jiřího Balzera a náměstka ministryně Marka Görgese. Před trestní senát se dostal pouze stážista Vlastimil Matula, ve skutečnosti nejméně odpovědný z celého řetězce, a jeho nepřímý nadřízený Vladimír Chrástecký. Oba byli odsouzeni k podmíněným trestům. Soudce Matula následkem toho přišel o talár.

Sledoval jsem celý proces v soudní síni a v souladu s tím, co jsem psal v r.2013, trvám na tom, že ve svém celku šlo o nebývalou přehlídku soudcovské profesní ubohosti. Ústavní soud dal nyní Vlastimilu Matulovi velkou naději na nápravu jeho osudu. Obecné soudy se musí vypořádat s výtkami Ústavního soudu, takže jim zřejmě nezbyde, než jej zprostit obžaloby. Tím se mu otevře cesta k návratu do soudcovského stavu, pokud o něj bude stát: bez něho by nebyla spravedlnost naplněna.

Vladimír Chrástecký nešel za svou věcí stejnou cestou jako Vlastimil Matula. Proto si  chtěl proklestit přístup ke spravedlnosti podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Neznám jeho argumentaci ani důvody, pro které mu Robert Pelikán nevyhověl, ač státní zastupitelství a příslušní úředníci ministerstva podání stížnosti doporučovali. Nicméně si dovolím pár poznámek na okraj.

Stížnost ministra pro porušení zákona je výsostným osobním právem ministra jako ústavního činitele, nikoli ministerstva jako úřadu. Platí to v tomto případě jak pro rozhodování Daniely Kovářové o stížnostech pro porušení zákona ve prospěch Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, tak pro  přístup Roberta Pelikána k podnětu ve prospěch Vladimíra Chrásteckého. Aparát ministerstva a státní zastupitelství jsou pouze službou pro ministra, jenž jejich stanovisky není nikterak vázán. Autoři článku postavili vztah ministra a úředníků na hlavu: naznačují, že  ministr je ve skutečnosti podřízeným svých podřízených. V tomto směru přehnali rozhořčení nad ministrovým chováním až do směšnosti.

Za zamyšlení stojí i vhodnost načasování Chrásteckého podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Obecné soudy budou muset přezkoumat celou věc znova a uvést svá hodnocení do souladu s právním názorem Ústavního soudu. Od jejich nového výroku o vině či nevině Vlastimila Matuly se bude odvozovat i hodnocení skutku, za který byl obžalován Vladimír Chrástecký a soudy se ve svých rozhodnutích budou muset  nově vypořádat i s jeho úlohou. Pokud by ministr spravedlnosti pojal záměr podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch Vladimíra Chrásteckého, musel by vzít do úvahy  rozhodnutí obecných soudů v obnovené věci Vlastimila Matuly. Obnovené hlavní líčení ve věci  Vlastimila Matuly ale dosud neproběhlo. Za daných okolností v tuto chvíli bych jako laik považoval stížnost pro porušení zákona za  předčasnou.

Zajímavou drobností je zmínka autorů, že redakce se tázala ministerstva, proč pan ministr odmítl podat tuto stížnost pro porušení zákona, ale dosud  nedostala odpověď. Pokud redakce postupovala podle zákona o svobodném přístupu k informacím, měla by nárok na odpověď do 15 dnů. Jenže všichni ministři a jejich poddaní, s nimiž jsem kdy diskutoval o nároku předkladatelů podnětů na vysvětlení jejich odmítnutí, tvrdošíjně zastávali názor, že ministr není povinen podat stížnost pro porušení zákona, i kdyby si skutečně byl vědom, že došlo k nezákonnosti ke škodě předkladatele podnětu. Nu, a není-li povinen podat stížnost, tím spíš nemůže být povinen své rozhodnutí vysvětlovat či dokonce obhajovat. Nespokojenec, jenž by proti takovému názoru brojil  a obrátil by se k soudu. nejspíš neuspěje, pokud vůbec dosáhne meritorního projednání.

Redakce České justice může být spokojena, pokud jí ministr po úřednících aspoň něco vzkázal. Nepřekvapilo by mě, kdyby ministerstvo neodpověděl vůbec a kdyby nereagovalo ani na stížnost pro průtahy. Pokud by se pak redakce kvůli tomu obrátila na správní soud, možná by ničeho nedosáhla, protože někteří  soudci jsou schopni i lhát, aby ušetřili ministerstvo nepříjemné povinnosti sdělit veřejnosti cosi, co se neměla dovědět.

SOUD SOUDÍ SOUDCE III

Příběh bývalého soudce Vlastimila Matuly pokračoval u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 29.června 2017 vyhlášením prvního prvostupňového rozsudku po zrušení dřívějších rozhodnutí Ústavním soudem.

Optimismus, s kterým opouštěli někteří účastníci jednání soudní síň po skončeném dokazování a závěrečných řečech dne 15. června 2017, se ukázal být předčasným : soudkyně Mária Petrovková pana obžalovaného odsoudila znova, byť s nižším trestem (z 18 měsíců s odkladem na 3 roky „slevila“ na 12 měsíců s odkladem na dva roky a státní zástupce se neodvolal). Naproti tomu se osvědčila zdrženlivost, s kterou ministr spravedlnosti čelil tlaku, aby vrátil Vlastimilu Matulovi talár a aby podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch spoluodsouzeného Vladimíra Chrásteckého.

Soudkyně Mária Petrovková přidala rozsudkem další důkaz platnosti názoru, že český Švejkoland je rájem justičních zázraků. Předvedla přímo eskamotérský kousek  tím, že  sice slovně uznala závaznost nálezu Ústavního soudu, ale ve skutečnosti jeho zásadní právní názor elegantně obešla: podle ní se doplněním dokazování podařilo prokázat, že se Ústavní soud mýlil, když jednání pana obžalovaného hodnotil jako jednání v nepřímém úmyslu a od toho pak odvodil další výhrady k rozhodnutím obecných soudů včetně Nejvyššího soudu ČR. Ve skutečnosti podle ní je naprosto jasné, že Vlastimil Matula jednal v přímém úmyslu pomoci odsouzeným Josefu Blažkovi a Rudolfu Tesárkovi na svobodu a k následné beztrestnosti. Odtud byla cesta k vyvrácení stanoviska Ústavního soudu přímá a krátká.

Není mi ovšem jasné, z čeho paní soudkyně vyvodila, že pan obžalovaný jednal s přímým úmyslem. Žádný jednoznačný důkaz o jeho úmyslu pomoci odsouzeným z dokazování nevyplývá. V tom případě bylo na místě zkoumat jeho motiv k zločinnému jednání, ale po něm se nikdo nesháněl. Úmysl bez motivace je ale nesmysl (aspoň si to myslí Ústavní soud).

Paní soudkyně věnovala poměrně velkou pozornost zpochybnění odborné způsobilosti exministryně Daniely Kovářové rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona, protože prý pro to neměla dostatečnou zkušenost. Unikla jí skutečnost, že bývalí ministři Pavel Němec a Daniela Kovářová podávali daleko více stížností pro porušení zákona než jejich nástupci a k nevyhovění Nejvyšším soudem ČR stížnostem paní exministryně docházelo jen zcela výjimečně. Při znevažování Matulova rozhodnutí připravit příkaz k propuštění odsouzených z výkonu trestu zanedbala skutečnost, že Daniela Kovářová ve snaze předcházet škodám v osudu obžalovaných uplatňovala doktrínu, že má dojít k propuštění odsouzeného z výkonu trestu vždy, když je naděje, že případný úspěch stížnosti pro porušení zákona povede k zprošťujícímu rozsudku. Byla v tomto ohledu rekordmankou mezi ministry spravedlnosti, neboť z 13 rozhodnutí o přerušení výkonu trestu nebo odročení jeho nástupu na ni připadá 11 případů. Vlastimil Matula mohl tedy počítat s možností, že paní ministryně uplatní svou doktrínu také v tomto řízení.

Paní soudkyně bůhvíproč usoudila, že zkušený soudce Vlastimil Matula měl být vázán právním názorem bezvýznamné řadové referentky Ilony Jakubkové, která se věcí zabývala před ním a navrhla zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Vlastimil Matula stál na nejnižší příčce hierarchického žebříčku ministerstva a ze zadání úkolu celkem logicky usoudil, že jeho nadřízený se neztotožnil s názorem referentky a po něm tedy žádá, aby věc posoudil jinak. Jiné vysvětlení, proč mu Vladimír Chrástecký předložil ke zpracování inkriminované podněty ke stížnosti pro porušení zákona, by nedávalo smysl. Stanovisko Ilony Jakubkové nezavazovalo ani Vlastimila Matulu, ani jeho nadřízeného, právo vrchního ředitele sekce odmítnout její řešení bylo nezpochybnitelné. Panu obžalovanému nepříslušelo, aby zkoumal důvody zadání pracovního úkolu: směl pouze vzít úkol na vědomí a snažit se odvést co nejlepší práci. Ani zjištění, že věcí se před ním zabývala Ilona Jakubková, ho neopravňovalo ke kladení zbytečných otázek. Daleko více znepokojující je skutečnost, že bezprostřední nadřízený Vlastimila Matuly, vedoucí oddělení Jiří Balzer, sice s podáním stížnosti a zejména s propuštěním odsouzených nesouhlasil, ale místo  varování ministryně v referátníku potvrdil  souhlas a dokonce osobně zařídil propuštění vězňů.  Přesto nebyl trestně stíhán, ač bez jeho pokleslého chování by se odsouzení na svobodu nedostali.

Soudkyně také odmítla tézi obhajoby, že nařízením veřejného zasedání dal Nejvyšší soud ČR Matulovu dílu při nejmenším punc slušné kvality. Namítala, že soudní řízení je v zásadě veřejné, takže uvedený názor nemá opodstatnění. Praxe ale je – nebo aspoň tehdy byla – taková, že Nejvyšší soud ČR většinu rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona učinil v neveřejném zasedání. Nařízení veřejného zasedání se vždy hodnotilo jako záblesk naděje na úspěch stížnosti. Je škoda, že obhajoba si nevyžádala výslech předsedy příslušného senátu Nejvyššího soudu ČR jako svědka.

Za nepatřičnou považuji poznámku paní soudkyně, že Vlastmil Matula se měl zamyslet, zda by nebylo na místě navrhnout uvalení vazby na odsouzené  v případě, že by Nejvyšší soud ČR zrušil jejich rozsudky: to je ale výlučná starost soudu.

Celá záležitost je varováním pro úředníky ministerstva: jistota, že jako servis pro ministra nemohou být nepříjemně postiženi za chybu v práci, je od tohoto případu iluzorní.

Nemohu si odpustit poznámku, že tento proces se nemusel konat, kdyby politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil nepocítil touhu „vytáhnout“ se na  úkor své předchůdkyně, s kterou se profesní zkušeností nemůže měřit. Daniela Kovářová podala během svého působení ve funkci velký počet stížností pro porušení zákona, jež byly většinou úspěšné. Několik málo z nich Nejvyšší soud ČR nestihl projednat před vypršením jejího mandátu. Slušný člověk na místě jejího nástupce by je nechal doběhnout s vědomím, že paní ministryně je podala v rámci svých oprávnění a odpovědnosti. Kromě drzosti jej nic neopravňovalo, aby bez znalosti trestních spisů napravoval její rozhodnutí. Mimo to jej nic kromě drzosti neopravňovalo, aby stažením stížnosti, ke které již bylo nařízeno veřejné jednání, projevil nedůvěru soudcům Nejvyššího soudu ČR. Ostatně díky jeho zásahu pátrání po odsouzených mohlo být zahájeno později, než by k němu došlo, kdyby Nejvyšší soud ČR stížnost pro porušení zákona projednal a zamítl ji. Odsouzení by se i bez Pospíšilova zásahu nakonec stejně vrátili do vězení, pokud by ovšem v navazujícím řízení nebyla prokázána jejich nevina.

Capo di tutti capi z „kauzy Čunek“ ve skutečnosti nikomu a ničemu neprospěl, jen pod vlivem „práskačů“ z ministerstva zásahem do rozhodovací činnosti soudu napáchal velké škody.

Hodnocení odůvodnění rozsudku bez znalosti písemného vyhotovení má jen prozatímní povahu. Podstatné ale je, že prvostupňový rozsudek bez potvrzení odvolacím soudem má pouze cenu ušpiněného papíru. Bude proto velmi zajímavé sledovat, jak si odvolací soud poradí s úskokem soudkyně Márie Petrovkové při „zneškodnění“ rozhodnutí Ústavního soudu.

  

  

PŘÍPAD MATULA-POLITIKOU POTŘÍSNĚNÉ SELHÁNÍ JUSTICE

V úterý 26.července 2016 zrušil Ústavní soud ústavním nálezem senátu prof. Josefa Fialy 

rozsudky  samosoudkyně Márii Petrůvkové  Obvodního soudu pro Prahu 2 a senátu předsedy Jana Kareše Městského soudu v Praze a také  usnesení senátu Jindřich Urbánka Nejvyššího soudu ČR v trestní věci bývalého soudce Okresního soudu v Kladně Vlastimila Matuly, odsouzeného za nadržování Josefu Blažkovi a Rudolfu Tesárkovi,  odsouzeným za krádež 74 milionů z auta bezpečností agentury. Věc se nyní vrátí k  soudu 1. stupně.

Výtky obecným soudům, uvedené v ústavním nálezu, zní přímo děsivě: jak má občan důvěřovat soudům, když nejvyšší justiční autorita zjistila, že soud 1.stupně uznal bývalého soudce vinným bez důkazů,aniž by prokázal protiprávní úmysl a odvolací i dovolací soud prvostupňový pamflet bez odporu potvrdily? Ač laik, s přihlédnutím k závažnosti výhrad ústavního soudu si troufám tvrdit, že je prakticky vyloučeno, aby obecné soudy v obnoveném procesu dospěly k jinému než zprošťujícímu rozsudku a potvrdily tak dobové stanovisko spolku Šalamoun.

Vnucuje se otázka, kolik takových zmetkových rozsudků zplodí česká justice každý rok ? V tomto případě odsouzení aspoň neskončili za mřížemi, ale kde je jistota, že stejně špatnou práci neodvádějí někdy také soudy, které ukládají vysoké nepodmíněné tresty ?

Podle mého laického názoru Ústavní soud nálezem č.j. III. ÚS 1073/15 z 26.července 2016 odhalil jeden z nejhorších polistopadových justičních přehmatů. Nejde jen o to, že Vlastimil Matula byl po celou dobu trestního stíhání postaven mimo  službu s polovičním platem a zbaven možnosti vykonávat své povolání, že po právní moci rozsudku byl zbaven funkce soudce a příznivý obrat v jeho osudu zásluhou Ústavního soudu se dostavil až na den  přesně za 5 let od zahájení trestního stíhání. Prožitek trestního stíhání, marného zápasu se soudci a pocitu křivdy z nespravedlivého rozsudku obecně působí oběti stres a psychickou trýzeň: tohoto trápení nevinného občana se dopustili rukou společnou a nerozdílnou všichni účastníci řetězce řízení, zvláště pak soudci všech tří výše uvedených  soudů, kteří mají nejvyšší kvalifikaci, největší privilegia a tedy nejvyšší odpovědnost ze všech. Historie procesu navíc dává tušit, že pronásledovatelé  slepě plnili přání tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Protože se jedná o pozapomenutou záležitost, připomenu skutkový děj. Souvisí s případem Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, pravomocně odsouzených v r. 2009 za krádež 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury. Oba podali prostřednictvím své obhájkyně Hany Riedlové podněty k podání stížnosti pro porušení zákona. První podnět, který byl doručen na ministerstvo, zpracovala řadová referentka a navrhla jeho odložení. Když nastoupil na stáž soudce Vlastimil Matula, oba podněty s příslušnými spisy přistály na jeho stole. Přezkoumal je a přestože věděl, že referentka jeden z nich doporučila k odložení, vypracoval k oběma stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí ministryně o přerušení výkonu trestu. Paní exministryně později jako svědkyně před soudem vypověděla, že se s výsledkem jeho práce zběžně seznámila, nebylo jí nic nápadného, prostě listiny podepsala a předala k vyřízení. Z právního i morálního hlediska tím za ně převzala odpovědnost. Protože podání stížnosti pro porušení zákona je výsadním právem ministra spravedlnosti, její podpis sám o sobě činil trestní stíhání zpracovatele nesmyslným. Matulův přímý nadřízený sice s jejím rozhodnutím nesouhlasil, ale - jak uvedl jako svědek u soudu - námitky si nechal pro sebe a poslal do věznice pokyn k propuštění obou odsouzených. Měl prý obavy, že by jej za odpor z ministerstva vyhodili.

Na tomto místě připomínám, že stížnost ministra není zrušením rozsudku, ale pouze podnětem soudcům Nejvyššího soudu ČR, aby přezkoumali rozhodnutí nižších soudů. Rozhodnutí o přerušení výkonu trestu má sice okamžitý účinek, ale v případě zamítnutí stížnosti odsouzeným stejně nezbude, než se vrátit do vězení, protože v dnešním světě je téměř nemožné se dlouhodobě skrývat.

Traduje se, že odsouzení po propuštění uprchli do Thajska. Ve skutečnosti odjeli s partnerkami vzpamatovat se ze zotavného pobytu ve věznici. Cítili se bezpečně, protože naivně věřili, že stížnost paní ministryně zvrátí jejich osud.  

Jenže jejich naděje zmařil ministr Jiří Pospíšil, který po volbách vystřídal Danielu Kovářovou a v rámci rozkopávání báboviček, které holčička zanechala na jeho písečku, se snažil prokázat, že cokoli udělala, bylo špatně. Z popudu výše zmíněného Jiřího  Balzera a zhrzené referentky těsně po návratu na ministerstvo se rozjel k Nejvyššímu soudu ČR, kde vzal stížnosti Daniely Kovářové zpět. Tehdy již bylo nařízeno veřejné zasedání k jejich projednání. Pokud Nejvyšší soud ČR přijme stížnost k veřejnému projednání, dává tím přinejmenší najevo, že kvalita jejího zpracování odpovídá jeho vysokým nárokům a dává i určitou naději, že stížnosti vyhoví. O nařízení veřejného zasedání rozhoduje až po seznámení se spisem. Jiří Pospíšil neměl spis k disposici, kauzu nemohl znát, spolehl se pouze na důvodnost udání zneuznaných úředníků, popuzených tím, že jakýsi stážista si dovolil posoudit věc jinak, než oni. Nezávislí soudci Nejvyššího soudu ČR nemuseli ministrovu přání vyhovět, ale usnesením se mu přesto pokořili. Postup Jiřího Pospíšila byl nekolegiální vůči předchůdkyni a bezohledný vůči soudcům, kteří museli odepsat jako ztracený čas, věnovaný seznámení s trestními spisy obou odsouzených. Zejména jim projevil nedůvěru a krátil odsouzené v právu na soudní ochranu: protože nikdo z jeho nástupců si nechtěl pálit prsty a nepodal stažené stížnosti znova, už se nikdy nedovíme, jak by je vyhodnotila elita českých trestních soudců. Zato známe jejich hodnocení pokleslými soudci obecných soudů a víme, že Ústavní soud je shledal hanebným.

Zpětvzetí stížností pro porušení zákona bylo pro Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka popudem k rozhodnutí zůstat v Thajsku. Ale tamní policie je zatkla a vydala českým kolegům.

Po zkázonosné návštěvě Nejvyššího soudu ČR Jiří Pospíšil navštívil krajského státního zástupce v Hradci Králové, který kvůli podání stížnosti pro porušení zákona podal trestní oznámení, samozřejmě nezávisle na jeho přání. Případ pak převzala protikorupční policie, která z počátku prověřovala i podezření proti Daniele Kovářové, ale nakonec se spokojila s Vlastimilem Matulou a jeho nadřízeným Vladimírem Chrásteckým. Podstatné je, že policie nikoho neusvědčila z přijetí úplatku za podání zmíněných stížností pro porušení zákona.

Sledoval jsem jednání obou pražských soudů v soudní síni. Během činnosti ve spolku Šalamoun jsem monitoroval řadu kauz a vyslechl jsem mnoho špatných  rozsudků. Tolik nehorázností jako z úst Márii Petrůvkové jsem ale snad nikde jinde neslyšel. Věnovala dokonce značnou pozornost rozboru stížností pro porušení zákona, zpochybňujíc tak nejen kvalitu práce podstatně vyspělejšího kolegy, ale zasahujíc do výsostné pravomoci ministryně. Nedovedu pochopit, proč její  úvahy “posvětil” odvolací soud. Nakupení pochybení v postupu obou soudů je tak nápadné a natolik budí dojem křečovité účelovosti, že mne vede k podezření, že soudci velmi citlivě vnímali nevyslovené přání kazisvěta ministra.

Poznatky ze soudní síně jsem okomentoval v několika článcích, uložených na “starých” internetových stránkách spolku Šalamoun , zejména v sérii “Soudci sobě”. Spolek Šalamoun v dané věci intervenoval ve prospěch odstranění průtahů v řízení, když po půlroce od podání obžaloby ještě nebylo nařízeno hlavní líčení. Snažil se také vyvolat trestní řízení proti úředníkovi, který zařídil propuštění odsouzených z výkonu trestu, ale narazil na neprostupnou zeď ochranářských postojů státních zástupců. Mimo to požádal ministra spravedlnosti Pavla Blažka, aby zrušil rozhodnutí Jiřího Pospíšila o dočasném postavení obžalovaného Vlastimila Matuly mimo službu, které škodilo nejen jemu, ale i soudu, který za něj jako za pracovní sílu neměl náhradu. Ač korespodenci s ministerstvem pečlivě archivuji, odpověď uloženou nemám.

Strádání, kterému byl nespravedlivým stíháním a jeho následky vystaven Vlastimil Matula, nelze zaplatit penězi a nelze je vrátit. Z toho důvodu je ovšem velmi smutná jistota, že produkt “kmotra” Romana Jurečko, bývalý ministr, který celou tu hrůznost spustil, věren zásadě, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, bude pod záštitou jinak mravokárné TOP 09 na nás v poklidu plivat přes televizní obrazovku z Bruselu svá moudra a dokonce se možná bude chtít ucházet o úřad prezidenta republiky  A soudci, kteří Vlastimilu Matulovi způsobili příkoří, budou v pohodě soudit do 70 let a možná přivedou do neštěstí další nevinné lidi. Není proti tomu obrany, protože naše pojetí nezávislosti soudců se kryje s nárokem na beztrestnost i extrémních projevů soudcovské neprofesionality, libovůle a neodpovědnosti. “Po lopatě”: soudkyni Petrůvkovou za tento výstřelek nikdo před kárný soud nepošle, a i kdyby poslal, byla by zproštěna obžaloby. Resignaci žádného z provinivších se soudců nelze očekávat, protože všichni trpí iluzí o své neomylnosti, kombinované s právem na beztrestnost omylu.

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, zdá se mi nevyhnutelné nejen vyplacení příslušného odškodného, ale po právní moci předpokládaného budoucího zprošťujícího rozsudku i vrácení Vlastimila Matuly do soudcovského stavu. Podle rozhovoru, který poskytl České justici 27. července 2016, ministr spravedlnosti se s jeho požadavkem bude muset vypořádat. Bylo by ovšem trapné, kdyby se Vlastimil Matula nakonec  musel domáhat svého práva správní žalobou, která by patrně byla úspěšná.

DALEKONOSNÝ DOSTŘEL PROBLEMATICKÉHO ODSOUZENÍ

K zajímavostem těchto dnů patří opožděná bdělost, kterou projevil ministr vnitra Vít Rakušan, když odmítl nominaci právníka Vladimíra Chrásteckého do čela Národní agentury pro komunikační a informační technologie (NAKIT) kvůli jeho odsouzení před devíti lety k podmíněnému trestu a pětiletému zákazu působení ve vedoucí funkci v orgánech veřejné moci.

Proces dávno upadl v zapomnění. Dopad starého odsouzení do osudu Vladimíra Chrásteckého je ukázkou vedlejších účinků sporných procesů. Jsem pamětník, znal jsem účastníky osobně a celé řízení jsem sledoval v soudní síni.

Důvodem odsouzení Vladimíra Chrásteckého byla jeho téměř neviditelná účast na vydání stížnosti pro porušení zákona ministryní Danielou Kovářovou, spojené s rozhodnutím o přerušení výkonu trestu dvou odsouzených. Text stížnosti vypracoval specializovaný soudce Okresního soudu na Kladně Vlastimil Matula, působící tehdy jako stážista na ministerstvu spravedlnosti. Posouzení argumentace podnětu k podání stížnosti bylo věcí jeho svobodné úvahy: nebylo to tedy tak, že musel navrhnout určité rozhodnutí. Vypracovaný text putoval ke schválení na stůl ministryně instančním postupem přes řetěz nadřízených, doprovázen tzv. referátníkem. Jeho bezprostředním nadřízeným byl Jiří Balzer, bývalý soudce, typický „pohrobek normalizace". Nad ním stál vrchní ředitel Vladimír Chrástecký a nad ním náměstek  Marek Görges. Všichni v referátníku potvrdili, že se s textem seznámili a doporučují paní ministryni, aby jej podepsala. Jiří Balzer pak provedl nezbytné administrativní úkony k propuštění odsouzených z věznice. 

Ministryně Daniela Kovářová byla jako předkladatelka stížností pro porušení zákona mimořádně úspěšná. Zamítnutí její stížnosti Nejvyšším soudem ČR bylo vzácné. 

Pak došlo ke změně vlády. Odešla Daniela Kovářová a na ministerstvo se vrátil ješitný Jiří Pospíšil, produkt „kmotra“ ODS Jurečka. V rámci „rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Danielka“ za několik dní po nástupu do funkce navštívil Nejvyšší soud ČR, kde se nechal informovat o jejích nevyřízených stížnostech po porušení zákona. Když se dověděl, že Nejvyšší soud již nařídil veřejné projednání výše zmíněné stížnosti, naveden Jiřím Balzerem vzal stížnost zpět. 

Zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona, podané jiným ministrem, bylo velmi neobvyklým úkonem. Jiří Pospíšil zasáhl, ač neznal trestní spis. Soudci Nejvyššího soudu ČR museli o vyhovění jeho rozhodnutí v senátu hlasovat a bohužel se podrobili. V každém případě ministr se zachoval nekolegiálně, zasáhl do nezávislosti soudu a zmařil posouzení případu elitou trestních soudců. Pak navštívil krajského státního zástupce, který po jeho návštěvě podal trestní oznámení. 

Policejnímu vyšetřování se musela podrobit i ministryně. Ale obžaloba padla jen na Vlastimila Matulu a Vladimíra Chrásteckého. Žalobce ušetřil Jiřího Balzera, který administrativně zařídil propuštění odsouzených z vězení a podpisem v referátníku potvrdil souhlas se stížností. Později se vyjádřil, že s podáním stížnosti nesouhlasil, ale bál se, že projev nesouhlasu by mu vynesl propuštění z práce. Úplně mimo pozornost zůstal náměstek Marek Görges a Jiří Pospíšil se později vyjádřil, že rozhodnutí Daniely Kovářové bylo politické a nemůže proto za  ně nést trestní odpovědnost. 

Jednání u Obvodního soudu pro Prahu 2 jsem sledoval v soudní síni a vzpomínám na ně jako na nepřetržitý proud trapností ve vystoupeních soudkyně Márie Petrovkové i intervenující státní zástupkyně, na jejíž jméno si již nevzpomenu . V letech 2015-2017 jsem proces provázel pravidelnými komentáři, které jsou stále dosažitelné na mém blogu www.jemelikzdenek.cz. 

Oba obžalovaní byli pravomocně odsouzeni. Jejich cesty se pak rozešly. Soudce Vlastimil Matula uspěl s ústavní stížností. Případ se ve vztahu k jeho osobě vrátil k nalézacímu soudu. Druhé kolo se pak týkalo jen jeho. Po novém odsouzení se odvolal, ale výsledku se nedočkal: náhle zemřel. Jako laik soudím, že soudce Vlastimil Matula by uspěl i s případnou další ústavní stížností, takže tento proces nepovažuji za jednoznačně ukončený. 

Pokud se týká Vladimíra Chrásteckého, řekl bych, že k trestnímu stíhání přišel jak slepý k houslím. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

SOUD SOUDÍ SOUDCE I.

Za příběh, jímž se zde zabývám, vděčíme lidské nízkosti, zášti a udavačství. Ministři spravedlnosti podávají  ročně desítky stížností pro porušení zákona ve prospěch obviněných. Až do zásahu kazisvěta Jiřího Pospíšila do trestního řádu občas někomu současně odročili nástup výkonu trestu nebo nastoupený trest přerušili. To proto, že v případě následného zproštění obžaloby by se uvěznění stalo neodčinitelnou křivdou. Stávalo se, že Nejvyšší soud ČR ministrově stížnosti nevyhověl. Odsouzenému pak nezbylo než vykonat zbytek trestu. Na tom, že soud nevyhoví nějakému návrhu, není nic mimořádného. Proto případy zamítnutí stížnosti pro porušení zákona a vynucený návrat dočasně propuštěného odsouzeného do vězení obvykle nevzbuzovaly pozornost. Právo podat stížnost pro porušení zákona je výsadním osobním právem ministra a s tím je spojena jeho výlučná odpovědnost za ni. Stejně jako soudce nesmí být trestán za nesprávný právní názor, který vede k zamítnutí jeho rozsudku, ani ministr nemůže být volán k odpovědnosti, když Nejvyšší soud ČR nevyhoví jeho stížnosti. Samozřejmě by to neplatilo, kdyby ministr podal stížnost z nízkých pohnutek, ale to není náš případ.

Ministr si samozřejmě z důvodu nedostatku času nepíše stížnosti sám, i když na to má odbornou kvalifikaci. Na to má k disposici odborné pomocníky. Nikdy v minulosti se nestalo, že by došlo k pokusům o kriminalizaci ministra, který neuspěl se stížností pro porušení zákona a o bezejmenného autora neúspěšného podání se nikdy nikdo nezajímal.

Platilo to až do nástupu Jiřího Pospíšila,  ochránce státnězástupcovské „mafie“ z Čunkovy aféry, k výkonu jeho druhého ministerského mandátu, v němž se naopak snažil vystupovat jako nápravce nepořádků.  K zdůraznění své skvělosti se snažil vyvolat ve veřejnosti dojem, že Daniela Kovářová po čtrnácti měsících ve funkci ministryně spravedlnosti zanechala úřad a celý resort v zuboženém stavu a dokazoval to rušením různých jejích opatření.

V této situaci  mu přišlo vhod upozornění udavačů z řad úředníků ministerstva na stížnosti pro porušení zákona, spojené s přerušením výkonu trestu, podané ve prospěch dvou odsouzených pro krádež 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury. Vypracoval je soudce Okresního soudu v Kladně Vlastimil Matula jako stážista na Ministerstvu spravedlnosti. Hlavním našeptávačem byl vedoucí oddělení trestního dohledu J.B., jeden z pohrobků normalizace, kteří na ministerstvu našli útočiště, když pro přílišnou horlivost ve službách předlistopadovému režimu museli změnit působiště. Tento statečný muž  sice zásadně nesouhlasil s podáním zmíněných stížnosti, ale nevaroval ministryni, bez odporu stížnosti postoupil „nahoru“, a po jejich podepsání zařídil okamžité propuštění odsouzených.

V době, kdy žaloval Jiřímu Pospíšilovi, již bylo Nejvyšším soudem ČR nařízeno veřejné projednání stížností, což dávalo odsouzeným naději na zrušení jejich rozsudků a obnovu jejich procesu. K zamítnutí stížnosti ve veřejném zasedání dochází totiž jen zcela výjimečně. Politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil ale nelenil a hned v prvních dnech po nástupu do úřadu zajel k Nejvyššímu soudu ČR a bez znalosti předmětného trestního spisu (!!!)  vzal stížnosti pro porušení zákona zpět. Projevil tím hlubokou nedůvěru k soudcům Nejvyššího soudu ČR a znemožnil posouzení označených stížností pro porušení zákona elitou českých trestních soudců, jediným orgánem, který byl ze zákona oprávněn o nich rozhodnout. Z odsouzených, kteří se zotavovali u moře po pobytu ve vězení, se rázem stali psanci. Pak se ještě postaral, aby se věcí začala zabývat policie.

Dosáhl pozoruhodného výsledku: policie vynechala ministryni, jejího prvního náměstka a úředníka, jenž nechal propustit odsouzené. Před soud se dostal Vlastimil Matula jako autor textu stížností pro porušení zákona a rozhodnutí o propuštění odsouzených z výkonu trestu. Žalobce mu podsunul záměr pomoci odsouzeným na svobodu, do jehož uskutečnění se pustil s předpokladem, že paní ministryně jeho dílo podepíše bez zkoumání.  Současně s ním byl obžalován Vladimír Chrástecký, vrchní ředitel podsekce dohledu a justice ministerstva, který měl Vlastimilu Matulovi zadat úkol a postarat se o podsunutí jeho díla paní ministryni. Obžaloba nevinila nikoho z podlehnutí svodům korupce, přestože protikorupční policie možnost uplácení prověřovala.

Nebýt zásahu Jiřího Pospíšila a udavačů, kteří jej k němu pohnuli, měli bychom dnes k disposici rozhodnutí jediného oprávněného orgánu o důvodnosti stížností. Odsouzení by se možná dočkali obnovy procesu, možná by se museli vrátit do vězení. Ať by Nejvyšší soud rozhodl jakkoli, nekonalo by se žádné drama, byla by to standardní situace. Policie by neměla důvod vstupovat do hry.

Státní zastupitelství  podalo obžalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2, který obžalované odsoudil rozsudkem ze dne 7. srpna 2013 k podmíněným trestům. Jeho rozhodnutí nenapravil Městský soud v Praze jako soud odvolací a Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání. Vlastimil Matula následně přišel o mandát soudce, což je velmi hluboký ničivý zásah do jeho života.

Obrat do jeho případu vnesl Ústavní soud nálezem ze dne 19. července 2016, kterým rozhodl, že všemi výše zmíněnými soudními rozhodnutími byla porušena jeho práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve vztahu k němu pak všechna rozhodnutí zrušil. Nález se nedotkl věci Vladimíra Chrásteckého, který nebyl účastníkem stížnosti.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu je totální demontáží argumentace obecných soudů, z které zbyla bezútěšná hromádka trosek. Neobstál ani jeden z jejich dílčích závěrů. Není obvyklé, že by Ústavní soud za sebou zanechal takovou spoušť. Soudu sice nezbývá než věc znova projednat a pokusit se o odstranění vytýkaných vad dokazování a právních závěrů, ale pochybuji, že by mohl zásadně zvrátit názory Ústavního soudu, jimiž je  vázán.

Obvodní soud pro Prahu 2 kousl do kyselého jazyka zahájením hlavního líčení obnoveného procesu dne 23.ůnora 2017, na němž samosoudkyně Mária Petrovková referovala o dosavadním průběhu řízení a přikročila k výslechům svědkyň. 

Jako první vystoupila Daniela Kovářová, bývalá ministryně spravedlnosti a signatářka předmětných stížností pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu oběma odsouzeným zlodějům. Před tímto soudem vypovídala jako svědkyně již v původním řízení. Přesto jí samosoudkyně předestřela část výpovědi z přípravného řízení, prý proto, aby dosáhla objasnění rozporů mezi minulým a současným vyjádřením.  Současné svědectví se od výpovědi v přípravném řízení a při původním soudním jednání v podstatě nelišilo, pouze na něm bylo patrné slábnutí paměti s časem. Paní bývalá ministryně popsala způsob vyřizování agendy ministryně včetně malého prostoru, který při průměrně devatenáctihodinové denní pracovní době mohla vyhradit posuzování návrhů stížností pro porušení zákona.

Čtenář by se mohl podivit, že se nikdo nepídil po vztahu paní svědkyně k obžalovanému stážistovi a propuštěným zlodějům. Z původního řízení ale víme, že nikoho z nich neznala.

Po jejím výslechu uplatnil obhájce zásadní námitku proti pokračování v dokazování, které se mu jevilo jako nadbytečné v důsledku způsobu, jakým s prvostupňovým rozsudkem naložil Ústavní soud. Samosoudkyně a žalobce s ním ovšem nesouhlasili. Vyvolali tím u některých přítomných dojem, že se budou snažit obžalovaného Vlastimila Matulu znova odsoudit bez ohledu na názor Ústavního soudu.

Jako další svědkyně vystoupila pracovnice Ministerstva spravedlnosti Taťana Skalická, vedoucí oddělení trestního přezkumu v odboru  justičního dohledu ministerstva a současně zástupkyně ředitele zmíněného odboru. Do její agendy patří právě projednávání podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. V době, kdy mělo dojít k trestnému jednání stážisty Vlastimila Matuly, působila na ministerstvu na stejném úseku jako řadová referentka. Popsala velmi přesně a důkladně, jak probíhalo vyhodnocování podnětů v kritickém období a jak se vyvíjelo v čase. Ve srovnání s tím, co jsme slyšeli v původním řízení od přímých účastníků událostí, v zásadě nepřinesla nic nového až na vyzdvižení podstatných rozdílů mezi přístupem k agendě stížností pro porušení zákona Daniely Kovářové a Jiřího Pospíšila : ctitel Zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí nahradil restriktivními opatřeními důraz paní exministryně na ochranu základních práv obviněných a vyloučení vlivu státních zástupců jako strany žalující na prověřování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Postoje obou ministrů byly navzájem protichůdné.

Po výslechu Taťany Skalické navrhl státní zástupce opakování výslechu jejího předchůdce ve funkci, slyšeného již v původní řízení.

Náročnější byl obhájce, který vyslovil přání, aby si soud vyžádal spis Nejvyššího soudu ČR k předmětným stížnostem pro porušení zákona, aby se zabýval statistikou agendy stížnosti pro porušení zákona v době působení exministryně Daniely Kovářové, aby byl k trestnímu spisu připojen spis Ministerstva spravedlnosti k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Vladimíra Chrásteckého a posléze aby se soud zabýval statistikou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnostech pro porušení zákona v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2011. Domnívám se, že měl navíc požádat o výslech předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR, který se zabýval předmětnými stížnostmi.

Po vyčerpání programu samosoudkyně odročila pokračování hlavního líčení na den 11. května 2017.

PŘEDVÁNOČNÍ HYSTERIE V JUSTICI

V předvánočním čase se v justici odehrály události, které díky hysterickému přístupu novinářů, některých úředních činitelů i účastníků řízení samých dále oslabily beztak nevalnou důvěru veřejnosti v justici.

Především to bylo zveřejnění usnesení z neveřejného jednání Vrchního soudu v Praze ze dne 17.října 2016 o zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci Davida Ratha & spol. a o vrácení věci na 1.stupeň.  Jeho 41 stran je nezáživná četba. Z  obsahu proto pronikla mezi veřejnost pouze zpráva, že soud vyslovil nezákonnost použitých odposlechů, zakázal použití jimi získaných informací jako důkazů a připravil tak žalobce o významný nástroj usvědčování obžalovaných.

Není proto divu, že část veřejnosti chápe rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako předzvěst, že démonický doktor Rath je z nejhoršího venku a nejspíš unikne trestu. Někteří mu to dokonce přejí, ale většina láme hůl nad bezmocí justice proti mocným.

Znehodnocení odposlechů postavilo státní zástupce před nepříjemnou skutečnost, že se v dalším kole prvostupňového řízení budou potýkat s důkazní nouzí. Žalobce Petr Jirát se sice tváří sebevědomě a ujišťuje, že i tak bude mít důkazů k usvědčení obžalovaných dost, ale reakce „vyšších míst“ svědčí spíše o panice. Lenka Bradáčová oznámila, že podá podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona.  Ministr spravedlnosti Robert Pelikán veřejně prohlásil, že podnětu vyhoví. Jejich křečovitá snaha vrátit odposlechy do hry je sice pochopitelná, ale halasné vyhlašování záměru svědčí o tom, že zapomněli na ponaučení si tacuisses philosophus mansisses :jedna věc je stížnost pro porušení zákona podat, druhá je uspět s ní u Nejvyššího soudu ČR, jenž se v některých svých rozhodnutích staví k odposlechům stejně nevlídně jako Vrchní soud v Praze. Zejména však  stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch obviněného, má jen akademický význam: vyhovění takové stížnosti Nejvyšším soudem ČR nemá žádný vliv na právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí a nemůže změnit právní postavení obviněného. Cesta k vrácení odposlechů do hry tedy tudy patrně nepovede.

Odmítám ale názor, že podání stížnosti pro porušení zákona by bylo zásahem do nezávislosti soudů: ministr stížností využívá zákonného oprávnění, aby vyslovil domněnku, že byl porušen zákon. Rozhodnutí o ní náleží opět jen soudcům, v tomto případě soudcům Nejvyššího soudu ČR, tedy elitě mezi trestními soudci. Desítky nespravedlivě odsouzených, jimž řízení, vyvolané stížností ministra, vrátilo svobodu a lidskou důstojnost, jsou vděční za existenci tohoto nástroje ochrany jejich práv.

Pozoruhodné je i vyjádření pana ministra, že vady, jež vytýká Vrchní soud v Praze rozhodnutím o povolení odposlechů v této kauze, se najdou v mnoha ostatních rozhodnutích tohoto druhu a nelíbí se mu, že právě v tomto případě je soud využil ve prospěch obhajoby, když jinde nepřekážejí. Robert Pelikán s odzbrojující upřímností konstatuje známou věc, totiž že policie s podporou státního zastupitelství a pod záštitou pokleslých soudců při používání operativně pátracích prostředků ve velkém rozsahu porušuje práva obviněných. Nezapomenutelný je např. neopodstatněný protiprávní souhlas děčínských soudců k sledování provozu mobilního telefonu předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. Z hromadného bezpráví ale nelze vyvozovat nárok na jeho automatické trpění v kterékoli jednotlivé kauze, tedy ani v kauze Davida Ratha & spol.

V internetové debatě se v této souvislosti ozval názor, že ministr by měl spíše přemýšlet o potrestání soudců, kteří si při rozhodování o žádostech o povolení odposlechů vedli nedbale. V tomto směru se musím pana ministra zastat: zákon neumožňuje stíhání kárných provinění soudců, která jsou starší tří let. Ale když už si je vědom nešvaru, samozřejmě by měl proti němu zahájit systémové tažení.

Zmíněné usnesení Vrchního soudu v Praze ale není pro žalobce tak nepříznivé, jak se z hysterických reakcí na jeho zveřejnění zdá. Obvinění nad ním jásají předčasně. Soud jim jinak prakticky v ničem podstatném nevyhověl a zejména zamítl námitku místní nepříslušnosti severočeských orgánů, kterou považovali za silnou zbraň. Vyhovění by bylo pro žalobce větší pohromou než znehodnocení odposlechů. Pro obhajobu velmi nepříjemné je důrazné potvrzení věrohodnosti svědectví spolupracující obviněné Ivany Salačové.

Z odůvodnění usnesení vyplývá, že v argumentaci obhajoby se skrývá „nášlapná mina“, kterou zatím všichni obcházejí po špičkách. Mám na mysli náznaky, že prostředky, získané z „provizí“ za přikázání zakázek, měly aspoň zčásti sloužit financování volební kampaně ČSSD. Pokud by obhajoba toto téma v druhém kole prvostupňového řízení řádně rozmazala, posuzování trestnosti jednání obviněných by patrně neovlivnila, ale zato by zmenšila naděje ČSSD na úspěch v podzimních parlamentních volbách.

I když Vrchní soud v Praze obviněné přímo nezachránil, máme důvod počítat s prodloužením řízení a následně se zmírněním případných trestů.

Na rozdíl od tohoto případu Robert Pelikán zachoval chladnou hlavu vůči hysterickému ohlasu na červencový úspěch ústavní stížnosti bývalého soudce Vlastimila Matuly, odsouzeného za vypracování textů stížností pro porušení zákona exministryně Daniely Kovářové ve prospěch odsouzených J.B. a R.T. Případem jsem se zabýval již v článku „Zlobivý ministr a vychytralí lobbisté“.  Oba spoluobžalovaní, tedy Vlastimil Matula a Vladimír Chrástecký, se z pochopitelných důvodů nemohou dočkat zhmotnění účinků rozhodnutí Ústavního soudu v jejich životě: Vlastimil Matula se dožaduje vrácení taláru a Vladimír Chrástecký podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Robert Pelikán mu odmítl vyhovět. Naléhání obou odsouzených je pochopitelné, ale zatím nemá naději na bezprostřední úspěch, protože ten se může dostavit až po novém projednání obžaloby obecnými soudy. Od července již uplynulo hodně vody, ale hlavní líčení dosud nebylo nařízeno, protože trestní spis se definitivně vrátil nalézacímu soudu až 7.prosince 2016.

Na věci je zajímavá skutečnost, že Robert Pelikán v přístupu k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona údajně jde proti názoru svých podřízených a také státních zástupců, kteří provedli přezkumné řízení k podnětu. Je zvláštní, že profesionálové tlačí ministra k předčasnému kroku a ještě podivnější je skutečnost, že zpráva o jejich nespokojenosti s jeho postojem se dostala na veřejnost. Přezkumné řízení k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona je neveřejné. Zabývám se agendou stížností pro porušení zákona řadu let a mnohokrát jsem se pokoušel získat záporná vyjádření státního zastupitelství a příslušného odboru ministerstva k podnětům, které jsem koncipoval. Nikdy jsem se k nim nedostal. Pokud se najednou dostávají neveřejné informace na veřejnost se zjevným cílem dotlačit ministra ke změně stanoviska, svědčí to o nedostatku loajality účinkujících v této hře vůči ministrovi. Vrhá to podivné světlo na vztahy uvnitř ministerstva. Ostatně nadále platí, že rozhodnutí o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona je výlučnou pravomocí ministra, který není míněním svých podřízených nijak vázán.

Zatímco pseudoaférou kolem podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Vladimíra Chrásteckého se mohl zabývat pouze úzký okruh zájemců z řad odborné veřejnosti, protože z lobbistického serveru Česká justice se dále nepřelila, hysterii mezi širokou veřejností vyvolalo usnesení  z 21.prosince 2012 sp.zn. 8 Tdo 1706/2016 předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR Jana Bláhy podle §256o trestního řádu o přerušení výkonu trestu odsouzeného Lukáše Nečesaného do meritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jeho dovolání. Internetová komunita sice pokračuje v debatách o tom, zda „to Lukáš udělal“, a není v tomto ohledu zcela jednotná, ale hlavně si všímá výjimečnosti  Bláhova postupu a v souvislosti s dřívějším rychlým vyhověním podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a navazujícím zrušením rozsudků obecných soudů senátem Nejvyššího soudu ČR předsedy Jana Bláhy se vzrušeně dohaduje, zda soustředění neobvyklých úkazů v této kauze je jen výslednicí shody náhod či projevem korupčního ovlivnění všech, kdo v tomto řízení ukázali Lukáši Nečesanému vlídnou tvář.  

Opatření předsedy Jana Bláhy skutečně není tuctové. O poskytnutí výhody dle §256o trestního řádů žádají obhájci při podání dovolání často. Nevím ale o jiném případu vyhovění, než právě o tomto. Setkal jsem se ve více případech s propuštěním odsouzených z vězení na základě stížnosti ministra pro porušení zákona nebo jako výsledku přezkumu vazebního rozhodnutí či zjištění extrémních průtahů řízení, nikdy však ve spojitosti s dovoláním před rozhodnutím ve věci. Zásadnějším zásahem do života odsouzeného je snad jen přímé zproštění odsouzeného obžaloby Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministra pro porušení zákona, které je rovněž velmi vzácné, ale je praxí doloženo.

Pochopení rozhodnutí předsedy Jana Bláhy by usnadnilo jeho odůvodnění. Ale usnesení je neobsahuje, protože zákon je nepožaduje: není nutné, protože se jedná o rozhodnutí  mezitímní, z něhož nelze odvodit jistotu, že se pan obžalovaný nebude nakonec muset do vězení vrátit. Taková možnost není „science fiction“: v době, kdy měli ministři spravedlnosti pravomoc se stížností proti porušení zákona odročit nebo přerušit výkon trestu, se občas stalo, že se Nejvyšší soud ČR neztotožnil s názorem ministra a odsouzený se musel vrátit za mříže.

Přesto si myslím, že zde nejsou důvody k podezírání z korupce ani k hysterii. Nejblíže pravdě jsou nejjednodušší vysvětlení. Osobní svoboda je po životě a zdraví tím nejcennějším, čím je lidská bytost nadána. Její odnětí nespravedlivým a později zrušeným rozsudkem je nevratnou újmou, kterou pozdější poskytnutí finančního odškodnění nemůže zcela zhojit. Proto slušný soudce, vědomý si její ceny, by měl sáhnout po §265o trestního řádu vždy, když dospěje k podezření, že další řízení může směřovat k zprošťujícímu rozsudku. Spravedlnost nemůže přijít zkrátka: individuální rozhodnutí předsedy senátu v krátké době přezkoumá senát a po něm pravděpodobně obecné soudy v řádném řízení. Byl-li názor předsedy mylný, odsouzený se vrátí do výkonu trestu. Na rozdíl od tvrdošíjného věznění odsouzeného na základě sporného rozsudku nikomu nevznikne škoda. A lidskou chybu nelze nikdy vyloučit, ani v případě jednání domněle neomylných soudců.

V daném případě trestní stíhání trpí od samého počátku rozpory a mezerami v dokazování. Proto byla bez potíží úspěšná stížnost pro porušení zákona, podaná paní ministryní Helenou Válkovou. Sporných míst v důkazní situaci bylo tolik, že Nejvyšší soud ČR se o rozsudcích obecných soudů vyjádřil mimořádně nevlídně a požadoval nápravu. Senát Krajského soudu v Hradci Králové předsedy Jiřího Vacka za horlivé součinnosti žalobkyně Lenky Faltusové se pokusil obhájit svou pravdu proti názoru Nejvyššího soudu ČR  až křečovitě. Vůbec se nebudu divit, pokud Nejvyšší soud ČR při meritorním projednání dovolání projeví nevoli nad tím, že nalézací soud stavěl na svědectví zločince Fundy, kterému musel soudce pomoci přečtením protokolu z podání vysvětlení na policii, aby dokázal ze sebe vysoukat svědectví v neprospěch Lukáše Nečesaného. Je možné, že se Nejvyšší soud ČR pozastaví také nad věrohodností změněné výpovědi paní poškozené, které před obnoveným hlavním líčením poskytovala policie psychologickou podporu návštěvami vyšetřovatele případu. Příliš to připomíná nepřípustné ovlivňování svědkyně. Na korupční ovlivnění vývoje případu je soustava zúčastněných orgánů příliš složitá a její články mají protichůdné zájmy, takže se vzájemně kontrolují. Zřejmě zde dochází pouze k mimořádně ostrému zásadnímu střetu mezi soudy různých úrovní. V danou chvíli zde tedy nejsou důvody k hysterii, ale k trpělivému čekání na meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání Lukáše Nečesaného.

SOUD SOUDÍ SOUDCE II

Pokračování ostudného procesu proti bývalému soudci Vlastimilu Matulovi, které dle mého článku z 8.května 2017 mělo proběhnout 11.května 2017, se nakonec uskutečnilo až 15.června 2017. O odročení jsme se tehdy dověděli až ráno „na místě činu“ a důvody dodnes neznám.

Soudkyně Mária Petrovková úvodem podala přehled o dosavadním vývoji procesu a informovala přítomné, že si vyžádala od Ministerstva spravedlnosti a z dalších zdrojů velké množství listinných důkazů, týkajících se činnosti bývalého soudce Vlastimila Matuly v době jeho působení stážisty na ministerstvu. Šla tedy v úsilí o úplnost dokazování podstatně dále než orgány žaloby v původním procesu. Ale nevytěžila zřejmě z té spousty papíru nic použitelného k upřesnění obrazu domněle zločinného jednání pana obžalovaného.

Listiny měla složené na vozíku a nabízela je stranám k nahlédnutí. Nikdo ale o ně neměl zájem.

Pak zamítla návrhy na doplnění dokazování, které při minulém líčení podali jak státní zástupce,  tak obhájce Lukáš Trojan. Dotázala se takto povzbuzených stran řízení, zda mají ještě nějaké jiné návrhy na doplnění dokazování a když žádný návrh nepadl, vyzvala k závěrečným řečem.

Žalobce Tomáš Svoboda dokázal ve formálně dokonalém, leč názorově zvráceném projevu, že patří k rychle se množící skupině státních zástupců, kteří podléhají nákaze přesvědčením, že jsou blízcí bohům, a proto povýšeni nad občany a všechny instituce státu. Ústavní nález, jímž Ústavní soud vrátil věc zdejšímu soudu k novému projednání, roztrhal na cucky a vynesl do nebeských výšin rozsudky z původního řízení. Zvláště se mu líbil rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Opět shledal pana obžalovaného vinným. K jeho cti slouží, že místo původního trestu odnětí svobody v trvání  18 měsíců s podmíněným odkladem na tři roky tentokrát žádal jen 12 měsíců s odkladem na dva roky.

Nahrál ovšem na smeč obhájci Lukáši Trojanovi, který svou  perfektně strukturovanou řeč zahájil upozorněním, že ústavní nález je právně závazný pro všechny subjekty práva a dále vytkl žalobci, že se v argumentaci opíral o neexistují rozsudky, tedy o rozsudky, jež zrušil Ústavní soud. Tím vtiskl vystoupení žalobce punc nezákonnosti a jeho argumenty zbavil použitelnosti. Přesnými citacemi jednotlivých odstavců ústavního nálezu pak rozbil jeho argumenty bod za bodem. Zdůraznil, že podle názoru Ústavního soudu Vlastimil Matula nenaplnil skutkovou  podstatu žalovaného trestného činu, nemohl se spoléhat na to, že ministryně jeho výtvor bez čtení podepíše a nemohla být k jeho podpisu přinucena zásahem zvenčí. Ostatně mezi stážistou a ministryní byly tři stupně instanční hierarchie, z nichž jeho přímý nadřízený s jeho závěry nesouhlasil, takže ministryně nebyla vůči jeho případnému úskoku bezbranná.

Obhájce také neopomněl zdůraznit, že v tomto řízení neodezněly žádné nové důkazy, jež by umožnily hodnotit jednání pana obžalovaného odlišně od závazného názoru Ústavního soudu. Přirozeně pak dospěl k návrhu na zproštění Vlastimila Matuly obžaloby.

Čím déle mluvil, tím ustaraněji se tvářila paní soudkyně. Žalobce si vyžádal repliku, v které vysvětlil, že samozřejmě respektuje ústavní nález, nicméně ústavně zaručené právo na svobodu názoru a slova mu umožňuje jej kritizovat. Jeho tvrzení ovšem postrádá logiku: jeho tiráda vyústila v  uznání viny a návrh na potrestání, což je v přímém rozporu s vyzněním ústavního  nálezu. Ve skutečnosti ústavní nález nerespektoval a snažil se soud přesvědčit, že závěry ústavních soudců jsou nesmyslné a jedině správný je jeho právní názor poloboha.

Jako poslední přednesl krátkou řeč pan obžalovaný, který zdůraznil svou nevinu a čisté svědomí a připomněl, že jeho trestní stíhání je důsledkem nevole jistých pracovníků ministerstva nad odlišností jeho názorů od jejich.

Soudkyně pak vyhlásila odročení řízení za účelem vyhlášení rozsudku na čtvrtek 29. června 2017 (nikoli na příští čtvrtek, jak uvádí lobbistický server Česká justice).

Někteří účastníci hlavního líčení z 23.února 2017 odcházeli od soudu s pocitem, že Mária Petrovková vede řízení s cílem znova odsoudit Vlastimila Matulu bez ohledu na názor Ústavního soudu. Vyznění duelu Tomáše Svobody a Lukáše Trojana snad vede k většímu optimismu, nicméně při známé nepředvídatelnosti české justice bych na zproštění obžaloby nesázel. Nechejme se překvapit.

  

KRÁL JUSTICE JE NAHÝ ! - ČÁST 2

Stržení závoje z excesů orgánů činných v trestním řízení „výtržníky“ Andrejem Babišem a Milošem Zemanem pohoršilo mnohé opoziční politiky a také nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Vyvodili z jejich nešťastných výroků pozoruhodný politický závěr: pokud se skutečně dějí takové nepravosti, pak je to důkaz, že hnutí ANO a jmenovitě jeho ministr Robert Pelikán nezvládá řízení resortu spravedlnosti. Ti nejžhavější kritici mluví i o nezbytnosti resignace ministra spravedlnosti. Houfně se snaží vytloukat ze zpochybnění orgánů činných v trestním řízení politický kapitál a nasadit psí hlavu hnutí ANO a jeho čelným představitelům. „Výtržníkům“ by samozřejmě slušela větší zdrženlivost, ale reakce politického prostředí je přehnaná. Je to jeden z případů, kdy okrajový úkaz nabývá v ústech politiků olbřímích rozměrů. Platí to jak pro ojedinělá selhání justice, tak pro nevhodné výroky.

Všichni kritici společně ovšem prokazují, že nevědí, jak vlastně funguje  trestní řízení a jaké jsou možnosti ministra spravedlnosti do něho zasáhnout. Přehlížejí skutečnost, že k zneužívání orgánů činných v trestním řízení nezačalo docházet až po ovládnutí ministerstva spravedlnosti činiteli z hnutí ANO, ale dělo se i dříve. Např. v době, kdy někdo spustil trestní stíhání Jiřího Čunka, o budoucím ovládnutí resortu hnutím ANO neměli tušení ani jasnovidci. Tím méně se hnutí ANO podepsalo na policejních manévrech z 13.června 2013, jež vedly k pádu Nečasovy vlády. K těm událostem došlo, i když ministerstvo spravedlnosti střídavě ovládali politici z ODS a z ČSSD.

Podstatnější je ovšem okolnost, že trestní oznámení v první linii většinou přijímá policie a na tu hnutí ANO nemělo vliv vůbec nikdy. Té se tedy pobuřující výroky obou politiků týkají především a odpovědnost za nepřístojnosti z posledních let podle logiky kritiků nese Milan Chovanec, který také ustanovil policejním prezidentem Tomáše Tuhého. Pravda, policie po převzetí trestního oznámení činí jen první kroky podle zákona o policii. Jakmile zahájí úkony trestního řízení podle trestního řádu, musí  to oznámit státnímu zastupitelství. I kdyby se policisté rozhodli zahájit účelové trestní řízení, vyvolané  křivým obviněním, čili vyhovět nějakému zadání, státní zástupci by měli jejich protiprávní jednání zjistit a zastavit. Pokud neplní státní zastupitelství bezchybně úlohu pojistky proti zneužívání policie k nezákonným účelovým akcím, jde odpovědnost do resortu spravedlnosti, v prvé řadě nikoli za ministrem, ale především za nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který je na ministrovi téměř úplně nezávislý a chtěl by být nezávislý ještě více. Za jeho působení se začaly dít věci dříve neznámé: například Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se vyprofilovalo jako orgán s celostátní působností, specializovaný na kauzy, vyžadující zvláštní pozornost. A jeho státní zástupci zastupují v některých případech stát v řízeních u okresních soudů  mimo obvod působnosti jejich úřadu, ačkoli na tato místa nikdy dříve noha státního zástupce z vyššího stupně nevkročila. Nebylo by spíše na místě bavit se o odpovědnosti Pavla Zemana než Roberta Pelikána ? Nejvyšší státní zástupce ovšem nepochází z líhně hnutí ANO, ale je pozůstatkem řízení  resortu politizujícím advokátním koncipientem Jiřím Pospíšilem, tehdy představitelem ODS, jenž si jeho jmenování nechal posvětit tehdejším plzeňským „kmotrem“ ODS Romanem Jurečkem.

Dochází-li tedy k nějakým případům účelového selhání orgánů činných v trestním řízení, ministr spravedlnosti nese sice svůj díl odpovědnosti, ale určitě ne výlučný. Dle mého laického názoru by měl věnovat větší pozornost etickým a právním pokleskům činitelů svého resortu, ale před ním jsou jiní, jejichž odpovědnost  je podstatně větší a s ANO nemají nic společného. Napadá-li Roberta Pelikána bývalý ministr vnitra Milan Chovanec, měl by si nejdříve zamést před svým prahem.

Případy účelového zneužití policie jsou sice vzácné, ale přece jen k nim dochází. Někdo je může zkratově označit  jako přijetí a splnění zakázky. Představu, jak mohou tyto výstřelky vzniknout, můžeme vyvodit z  průběhu „vzorových“ procesů, ať už vedly k odsouzení nebo skončily zprošťujícím rozsudkem.

Opakovaně  jsem v této souvislosti zmínil vyvolání trestního stíhání Víta Bárty. Jeho trestní stíhání se nespustilo „samo“, ale vyvolali je provokatéři z jeho blízkého okolí. Dnes již nezjistíme, zda do strany Věci veřejné již přišli s úmyslem kriminalizovat jejího šéfa a následně ji rozbít, či zda se později nechali ke špinavé úloze naverbovat. V policejních odposleších ale zazněly zmínky o vlivu   Miroslava Kalouska na jednání provokatérky Kristýny Kočí .

„Samo“ se nespustilo vyšetřování proti  bývalé ministryni spravedlnosti Daniele Kovářové za to, že podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch dvou pravomocně odsouzených zlodějů a současně s ní příkaz k přerušení výkonu trestu do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Na začátku policejní akce  byli dva zhrzení ješitové mezi úředníky ministerstva, kterým vadilo, že koncepty rozhodnutí vypracoval v rozporu s jejich názory nedávno zesnulý soudce Vlastimil Matula jako stážista na ministerstvu . Když se do úřadu vrátil ministr Jiří Pospíšil, šli žalovat. Jiří Pospíšil pociťoval potřebu dokazovat, že Daniela Kovářová vedla ministerstvo spravedlnosti špatně. Podanou stížnost pro porušení zákona vzal zpět, přestože již bylo nařízeno veřejné zasedání soudu k jejímu projednání. Pak navštívil krajského státního zástupce v Hradci Králové  Pavla Hochmanna. Ten pak podal trestní oznámení. Odnesli to podmíněnými tresty dva úředníci ministerstva. Nedovolil bych si tvrdit, že Jiří Pospíšil, capo di tuti capi z kauzy „Čunek“, si u krajského státního  zástupce objednal trestní oznámení proti své předchůdkyni a úředníkům ministerstva, protože u jejich jednání jsem nebyl. Nicméně takový dojem mohl vzniknout.

Mechanismus spuštění účelového trestního řízení je dobře viditelný také na případu, který jsem sledoval  téměř od jeho počátku až do zprošťujícího rozsudku. Mám v ruce dva omluvné dopisy Ministerstva spravedlnosti ČR jeho hlavní postavě. Ministerstvo se jimi omlouvá zproštěnému obžalovanému za nezákonné trestní stíhání, za narušení jeho rodinného a pracovního života, za použití nezákonných odposlechů, za provedení nezákonných domovních prohlídek a za zatajení informace o nezákonných odposleších. Je to odpudivá četba a ještě nepříjemnější byly zážitky postiženého a jeho rodiny.

Jeho pronásledování začalo v době, kdy se dostal do životní situace, v které mohl vzniknout střet mezi zájmem policie a jeho vlastním. Přesně v té době  se k němu přilichotila žena, která kdysi před lety náhodně navštívila jeho rodinu. Několik dní postávala v blízkosti jeho kanceláře, až se jí podařilo jej zastihnout a oslovit. Vydávala se za začínající advokátku a nakonec si v jeho kancelářích podnajala místnost. Odtud pak sledovala jeho pohyby. Záhy na něj podala trestní oznámení u tehdejší Inspekce Policie ČR pro trestnou činnost, v které měl pro své zájmy zneužívat policistu. Inspekce ale brzy zjistila, že jde o nesmysl. Následovalo trestní oznámení pro úplatkářství u protikorupční policie. Aby dosáhla svého, dáma se zapojila do jedné jeho obchodní operace. V této souvislosti mu zatelefonovala, že  úředník jakéhosi  ministerstva požaduje úplatek a je nezbytné, aby se s ním domluvil. Věděla, že hovor je odposlouchávaný. Byl to impulz pro policii, aby se dala do usilovného pohybu. Věc se dostala před soud a  po dvou letech skončila pravomocným zproštěním.

V průběhu soudního řízení vyšlo najevo, že provokatérka není začínající advokátka, ale recidivistka, řetězově odsuzovaná za podvody k podmíněným trestům. I v době, kdy pracovala na daném případě, byla ve zkušební lhůtě. K zproštěnému obžalovanému neměla z minulosti žádný vztah, který by ji motivoval k popsané podlosti. Zřejmě se do akce nepustila sama od sebe. Její nasazení do tohoto případu jistě nebylo náhodné, ale nikdy se nedovíme, kdo ji vyslal. Můžeme se domnívat, že  náhodná nebyla ani smířlivost soudů, které jí opakovaně ukládaly podmíněné tresty za okolností, v nichž by každý jiný šel za mříže.

Jiným příkladem, jenž vzbuzuje pochybnosti a působí dojmem, že vznikl účelově, je trestní stíhání policejního důstojníka, který si vedl tak dobře, že se stal vážným uchazečem o obsazení uvolněného ředitelského místa. Z konkurence ale vypadl, protože přesně v kritickou dobu bylo proti němu a spolupachatelům zahájeno trestní stíhání pro několik skutků. S jeho usvědčováním pomáhala soukromá detektivní agentura a byly nasazeny nezákonné odposlechy. Případ se táhne několik let a postupně se vytrácí do ztracena.  Odpadli spoluobžalovaní, odpadla většina skutků,  zápas pokračuje, ale ředitelské místo je obsazené a kariéra zkušeného policisty je zničená.

V poměru k celkovému počtu každoročně zahajovaných trestních řízení je takových a podobných případů jako šafránu. Svádí to k myšlence, že hluk, který kolem nich dělají politici, je nadměrný. Nicméně jde o společensky nežádoucí úkazy, jejichž bujení by měly všechny zainteresované orgány klást překážky. Prevenci vidím v důsledném pátrání po původcích a vyvozování důsledků, jež by je měly hodně bolet. Obecně je nutné zvýšit tlak na vynucování  odpovědnosti příslušníků orgánů činných v trestním řízení za nezákonné a neetické jednání při výkonu služby, zvláště v případech u nichž stát vyplácí odškodnění. Odtékání desítek milionů Kč ze státního rozpočtu na zhojení následků neodpovědného jednání jednotlivců není trvale únosné. Jde o částky, srovnatelné s dotací na Čapí hnízdo, ale o nich se mlčí, i když na rozdíl od dotace se každoročně opakují a stále rostou. Vztah společnosti k nim by se měl zásadně změnit.